Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

2.

Kdo je můj pán?

„Hlásím se do služby, kapitáne!“ Vyměnil uniformu strážného královských komnat za obyčejnou. Mimoděk pohne rukou, jak se chce dotknout tváře s jizvou. Díky ní nesmí dál sloužit Králi a potom ten matný sen, ze kterého vstal rozbolavělý na duši. Přesto mu bylo nádherně a ráno se zdržel trochu déle.

„Výborně. Slyšel jsem, že pár nováčků dneska nemohlo po tvé lekci vstát.“ Flavian vstane a stoupne si k oknu.

„Mistr Lian s tím souhlasil.“

„Slyšel jsem, jak souhlasil, ale budiž. Dostaneš na hlídání knihovnu.“

„Samozřejmě.“ V duchu mu poděkuje. Snadná služba, při které se může i začíst do knih. Tráví tam každou volnou hodinku, pokud není ve službě.

„Tak běž, a kdybys na někoho narazil, buď mírný.“

„Pokusím se, pane.“

„Tím myslím doveď ho ke mně schopného mluvit.“

Dhar se ukloní a vyjde z pracovny. Od strážného převezme meč a vloží do pochvy na zádech. Ví, že je to trochu neobvykle a většinou i on nosí ho po boku, ale tentokrát se chce trochu procvičit i v tomto umění. Na koni je lepší meč na zádech.

Sebejistě, v jednoduché černé tunice strážných, vyrazí ke knihovně. Možná tam narazí na Angel. Pousměje se. Možná narazí? Ta tam bude určitě. Dívka, která se dostala do knihovny a žije knihami.

„Zdravím Dhare, co se ti stalo?“

Dhar se zastaví. „Saione, zdravím a nechť na tebe Bozi spočinou laskavým pohledem. Co? Jen šrám, ale léčitel to nesvede vyléčit.“

Saion soucitně mlaskne. „Pak nebudeš stát před komnaty Krále. Má dnes špatnou náladu, slyšel jsem. Zajímalo by mně proč?“

„To nevím.“ Když ho viděl naposled, byl v dobrém rozmaru.

Saion, když vidí, že z Dhara nic nevytáhne, povzdechne si. „Jako zdroj informací jsi Dhare k ničemu. Kam směřuješ?“

„Do knihovny. Prý se tam dějí strašné věcí.“

Saion ožije. „To jako fakt?“

„Jistě. Proč by jinak Flavian tam posílal mně?“

„Pravda, pravda. Jsi jeho nejlepší člověk.“ Přikyvuje a informaci prohání mozkem. „Nic, musím běžet. Omluvíš mně?“

„Ale jistě,“ přikývne Dhar a Saion rychlým krokem zamíří opačným směrem. Dhar zavrtí hlavou. Snad tam opravdu bude nějaký netvor a on s ním bude válčit. Nebýt cvičiště, nejspíš zplesniví. Na druhou stranu je rád, že není válka. V chrámu, kde se cvičil, kněží jim přednášeli sáhodlouhé texty o válce, která proběhla dřív, než se narodil, a která pro ně znamenala konec svobody. Oni, pyšní lidé z hor musejí odvádět dávky a sloužit nějakému cizinci. Přesto mluví o tom, jako by se to mělo stát. Nenávist, kterou zde poznal, tam neznal. Když sem přišel, vše se mu zdálo podivné a cizí. Lidé se svými dvěma tvářemi, stavby, život a on brzy zjistil, že pokud chce přežít, musí si tyto věcí osvojit a tak si vytvořil druhou tvář. Tvář, která klamala, vymýšlela si. Nesnášel ji, ale věděl, že ji musí mít.

Jen občas, jako včera v chrámu Matky, cítil, že je sám sebou, že nemusí nic předstírat. Jednou za čas, v době volna, odjíždí ven z města a stojí v nedalekém lese. Vnímá les, zvířata, pohlazení větru. Cítí se volný. Stejně je to i v této mohutné budově se skly na střeše.

Napřáhne ruku a otevře knihovnu. Dle tradice knihovnu otevírá strážný. Otevře mohutné dveře a vejde dovnitř. Ihned se do ní začnou trousit skupinky čtenářů, studentů všech profesí, starší učení i podivní lidé.

Postaví se vedle veřejí a hlídá, dokud neprojde poslední člověk. Chce udělat krok, když zahlédne bělostné úbory tří kněžek. Pokloní se jim. Projdou kolem něho. Neregistrují ho. Pyšné kněžky bohů.

Vyjde ven a nastaví tvář slunci.

„Dhare!“ pohlédne na stranu a usměje se. Běží k němu Angela v červenohnědých šatech učednice boha Thota. „Ty dnes budeš strážit knihovnu? Dlouho jsem tě neviděla. Prý sloužíš v předsíni samotného Krále. Povídej jaký je, prosím, prosím!“ zaškemrá a na tváři se ji objeví úsměv a dva dolíčky.

„Jaký je? Krásný. Má dlouhé černé vlasy a černé oči a nádhernou postavu.“

„Tedy, dokonalost sama…“

Dharovi v paměti vyvstane… „Jsi krásný, Dhare!“ něžný šepot a bolest. „Ano je.“

„Závidím ti. Chtěla bych aspoň koutkem oka se ho dotknout. Musím jít, ale něco jsem našla. Stav se na svačinu.“ Roztomile se usměje.

„Přijdu.“ Angela vyplázne jazyk a vkročí, spíš vběhne, do knihovny. Dar s úsměvem se dívá za její drobnou postavou, za hnědovlasými delšími vlasy vykukující z roušky, které si dělají, co chtějí. Vlastně v tom oblečení učednic je celá hnědá, ale on ji má rád. Připomíná mu sestru, i když ne vzhledem. Chtěl by ji vidět. Možná se už vdala, kdo ví. Ale ne to by mu dala vědět.

Vstoupí do knihovny a nadechne se vůně knih, svitků. Vznáší se tu neidentifikovatelná vůně něčeho starého, tajemného. Příšeří, které tu vládne, nutí člověka k tichu. Jen doprostřed knihovny, okny padají pruhy světla a osvětlují police knih, táhnoucí se snad nekonečně daleko. Pohledem přelétne stolky, u kterých stojí studenti s knihami v rukou, u stolu, kde sedí ostatní. Každý je pohlcen knihou, informacemi po kterých pátrá. I on miluje vůní, kterou je budova prosákla.

Oproti jejich chrámové knihovně je tahle velká, ale vůně je všude stejná. Snaží se tiše kráčet a nerušit ostatní v studiu. I proto má meč na zádech. Vstoupí do jednoho slunečního sloupu a pohlédne vzhůru.

„Zdravím Dhare, opět ve službě?“ Dhar se otočí a zahledí do výšky.

„Mistře, ano. Kapitán Flavian mi touto službou způsobil potěšení. Je tu krásně, nemyslíte?“ Mávne a široce se usměje.

„Ano je a dnes jsou požadavky opravdu divoké. Dokonce přišli kněžky boha Kyrra,“ odfrkne si. „Aspoň Angela mně těší. Není už moc mladých lidi, co se chce učit u boha Thota písmu a lásce ke knihám, ale svým zápalem mi vynahrazuje ty tisíce mladých lidi, kteří by to studovali z povinnosti. Poletuje tu jako malý hnědý blesk.“

Dhar přikývne a Mistr v bílé tunice s hnědými pruhy skoro odpluje. Dívá se na dlouhý žebřík, který smí používat jedině mistr, a který se pohybuje podél regálu. I když má podezření, že Angela už ho dávno vyzkoušela. Tiše kráčí uličkami dozadu a rozhlíží se. Občas se dotkne hřbetu knihy. Jiným by tato služba připadala nudná, ale on ji miluje. Snad víc než to, miluje sloužit svému Králi.

Na chvilku usedne na lavičku osvětlenou slunečními paprsky. Sedí a pozoruje prach tančící mezi regály. Přivře oči.

„Dhare jsi krásný!“ Zvedne se a padne na kolena. „K... Králi, můj pane!“ dostane ze sebe a strne. Neměl promluvit. Jak mohl zapomenout na jedno z hlavních přikázání strážných? Otřese se hrůzou, když si vzpomene na tělo svého přítele vysáté Arkanskými ptáky.

„Co je ti Dhare? Proč se třeseš? Bojíš se mně? Nemusíš?“

Dhar nemůže tomu uvěřit. Vlídný hlas a vůbec ho nekárá. Nerozumí tomu. Zvedne hlavu a uzří svého pána v celé jeho kráse. Syrianské hedvábí obtáčí s něhou dokonalé tělo. Zvedne ještě víc hlavu a všechno se v něm sevře nad něžným úsměvem a nádhernýma očima. „Pane…“

„Bojíš se mluvit? Proč? Líbí se ti v knihovně?“

„Je nádherná, Králi.“

„Jsem rád. Víš, co proveď mně tudy. Ještě jsem tu nikdy nebyl.“

„Pane, já prosím… Knihovnou vládne bůh Thot. O knihy se starají učednicí a mistři. Hlavní mistr, poznáte ho podle bílé tuniky s hnědými pruhy, většinou je na žebříku a vyhledává knihy, které jsou úplně nahoře. Každý den přibude sem několik knih a mnoho svitků. Dokonce i ty, které vám chodí z jiných království.“

„Ty regály jsou vysoké.“

Dhar se zahledí na kousek pokožky, která vykukuje z hedvábí. Chtěl by se ji dotknout, polaskat, políbit.

„Líbí se mi tu Dhare a ty taky. Promineš mi, že jsem byl na tebe zlý?“

„Králi… jsem poctěn tvojí pozornosti.“ Smích. „Přijď dnes večer sem, až se knihovna zavře.“

„Ano můj Králi. Děkuji.“

 „Opět ses zapomněl. Dhare, no tak Dhare!“

Dhar zamžourá a prudce vstane. Dnes večer, ozývá se mu neustále v hlavě. Nadechne se. „Angelo?“

„Usnul jsi a to si říkáš strážce? Co kdyby mně někdo ukradl?“ nakrčí nosík a posadí se vedle Dhara.

„Usnul? Ne!“ zbledne. Takový prohřešek. Zdálo se mi to? Ne, přece jsem s ním mluvil. Hlouposti.

„Něco jsem přinesla. Ano, jsou to maminčiny proslulé placičky se sýrem. Vezmi si.“

„Tvoje maminka je bohyně. Jsou báječné. Budu chtít recept pro svoji sestru.“

„Samozřejmě a teď tohle. Nedotýkej se toho, dokud nebudeš mít čisté ruce. Víš, našla jsem to úplně náhodou.“ Vytáhne balíček, podle tvaru knihu, zabalený do pestrobarevného šátku. Rozbalí ho.

Dhar na vše zapomene a zírá na písmena mu důvěrně známé. Utře si ještě jednou ruce a dotkne se jí. „Světla stromů.“

„Co je to?“ optá se zvědavě a vytáhne si taktéž placičku. S chutí se do ní pustí.

„Lesní příběhy, které se staly strašně dávno a které si vyprávíme z pokolení na pokolení. Netušil jsem, že existuje kniha a k tomu napsaná naším jazykem.“

„Tak si ji můžeš půjčit.“

„Znáš vůbec její cenu? Je nesmírná.“

„Nikdo se po ní nebude shánět. Ten jazyk už umíte jen vy a my.“

„Nemohu. Děkuji, ale patří sem.“

Angela přemýšlí a potom se usměje. „Dobře, ale klidně si ji můžeš půjčovat, pokud chceš.“

„To budu nesmírně rád.“ Pečlivě ji zabalí. Ví, kam si ji uloží. Nemůže se dočkat, až se začte do příběhů. Neslyšel je nesmírně dlouho.

„Raději jez, jinak nebudou dobré.“

Dhar sáhne po placce a pustí se do ní. Mlčí a oba pozorují knihy, tančící prach a světlo. Naslouchají jemnému zpěvu knih, kterým nerozumí nikdo kromě boha Thota. „Musím jít. S tebou je to vždy takové… Já nevím, ale cítím se s tebou nesmírně dobře.“

„I já s tebou a děkuji za placičky.“

Angela se šibalsky usměje. „A neusni, ty ospalče.“ Dhar jen zahlédne hnědou šmouhu. Usměje se a potom zvážní. Byl to sen? Co to bylo? Přelud? Ale má pocit, že tu Král byl a k tomu ta prosba. Co žádá, co po něm chce? Sen, přelud? Vstane s knihou pod paží a prochází mezi regály, až se dostane k truhlám plných knih. Jednu z nich otevře a položí ji navrch. Polaská ji prsty i očima a zavře víko. Zítra si ji vyzvedne a bude číst. Radostí poskočí.

Dhar pohlédne na slunce. Stmívá se. Je čas uzavřít knihovnu. Vyrazí směrem k hlavnímu vchodu knihovny. Zastaví se u jednoho z gongu a paličkou do něho bouchne. Nerad to dělá. Zvuk nesoucí se místností narušuje posvátné ticho, ale jinak by někteří čtenáři zde zůstali do kuropění. Všimne si pohledu nedalekého mladíka a potom přiložení ruky na břicho. Zřejmě se u knihy zapomněl. Student některé z mnoha škol, podle oblečení. Vyrazí dál. Zastaví se u dalšího gongu a paličkou opět do něho bouchne. Odloží ji a pokračuje v chůzi.

Další gong a poslední u hlavních dveří. Napřáhne se a třikrát do něj uhodí. Pomalu se začnou trousit ven. Pozoruje jejích unavené tváře s ještě rozzářenýma očima. Staré mladé, ale v očích touhu po vědění a často i ospalost. Jeden zívne. Další hlouček rozverných studentů, jedna starší kněžka a potom dva lidé něco si mumlajíc a rozkládajíc přitom rukama.

Vejde dovnitř a zaposlouchá se. Jakmile se dveře zavřou, všichni tu zůstanou uvěznění. Už se to několikrát stalo, že ráno našli spící lidí opřené o dveře knihovny. Dokonce se vykládá příběh o studentovi, který v knihovně bloudil, až zemřel hlady.

Nic nenasvědčuje tomu, že by někdo chtěl přespat v knihovně. Dotkne se dveří, když si vzpomene na slib Králi. Zaváhá. Možná to byl jen sen. Ne zůstane tu ještě chvilku a potom půjde do taverny U veverky a kohouta. Ukáže Lianovi, jak se pije. Pořád si myslí, že nad ním může vyhrát, ale nikdo neví, že na něho víno nepůsobí tak jak na ostatní a říct mu to nehodlá.

Zavře dveře. S mrazením si uvědomí, že by tu mohl zůstat věčnost.

„Dhare, můj strážný, tak jsi splnil mojí prosbu.“ Dhar se otočí a poklekne. Nezdálo se mu to. Je tady on Král čaroděj, nejvyšší vládce země a mluví s ním laskavě. Proč tedy byl k němu tak krutý. Baví se tím? Ne tamto nebylo, neexistovalo. Jen zlý sen. To je skutečnost.

„Můj pane a králi, co si přejete?“ V mysli jen jediné přání.

„Teď ne. Jindy ti vynahradím moji strohost. Budu tě hýčkat v náručí, laskat tě a horoucně líbat. Smyju svoji krutost svoji něhou. Miluješ mně, pravda.“

„Ano. Miluji.“ Tiše řekne a začervená se.

„Pak pojď za mnou.“ Dhar se zvedne a s očima upřenýma na podlahu jde za svým Králem. Pozoruje před sebou kus lehounké látky pošité stříbrem. Chtěl by ji nahradit. Ovíjet tělo svého pána, lehounce se ho dotýkat, laskat křivky a líbat smyslné rty.

„Zůstaň tady.“

Dhar zvedne oči a hledí před sebou. Mumlání a slabé světlo z prstů a potom údivem otevře ústa.

„Jdi dovnitř a dones to, co je tam uloženo.“

Dhar poslechne a mine svého Krále. Voní vůní, kterou nesvede určit, ale která ho omamuje. Nevšimne si jízlivého vypočítavého úsměšku na dokonale tváři ani pomstychtivého výrazu v černých očích. Vejde dovnitř a jde. Neví, kde se ocitl, ale je tu tma, zima. Uzří slabé modré světélko. Přejde ke stolku a pohlédne na knihu s jemu neznámými znaky. Vezme je do ruky a maličko cukne, jak po jeho rukou přelétnou slabé světélka. Všechno se ponoří do tmy a on z ničeho neví, kde je. Zavře oči a napne sluch. Tma, jemný vánek. Otočí se a jde, oči zavřené, napjaté ostatní smysly. Ucítí na tváři vánek a otevře je.

„Pane, Králi můj, to je to oč jsi žádal?“ Klesne na kolena a podává mu knihu.

„Ano. Důkladně ji schovej. Věřím ti a ponechávám ji ve tvé péči. Chceš mi pomoci, že můj hrdino.“

„Já?! Rozkazuj! Jsem tvůj otrok!“

„Dobře. Dám ti vědět a teď běž, můj Dhare.“ Dhar zvedne hlavu nad tím oslovením. Můj Dhare. Něžné oslovení. Cítí, jak jim prostupuje hřejivé teplo. Udělám pro tebe cokoliv. Závan vůně a před ním nikdo nestojí. Sen? Přelud a uzří knihu ve svých rukou. Otočí se, ale je tam jen stěna. Tajemné dveře se zavřely. Sedne si zřetelně uvědomujíc bušení srdce a vlhké ruce. Pohladí knihu. Nebyl to sen. Je skutečná.

Kdesi v hluboké královské kobce se ozve suchý třaslavý smích a na rtech se objeví krev. Pokonám tě bratříčku. Udělal jsi chybu a já ji využiji.

„Nenávidím tě!!!!!“ zařve a rozkašle se. Tělo se otřese pod jeho náporem. Dokážu to. Dokážu se pomstít. Žiji jen pro tu chvílí.

„Budeš tu na mně trpělivě čekat.“ Uloží ke knize od Angely tuhle neznámou a zavře truhlu. Teď by si měl pospíšit, aby mistr Lian na něho dlouho nečekal. Vstane a vedlejším vchodem vyjde ven.

Nepřemýšlí o tom, co se stalo. Pro něho je samozřejmostí, že ho jeho král požádal o službu. Je na to pyšný. Spěchá nejdřív výstavními domy až k užším pokrouceným uličkám, které ho vedou hlouběji a hlouběji do města. Zastaví před vývěsním štítem, na kterém je zobrazena veverka a kohout. Usměje se a vejde.

„Dhare jdeš pozdě, už jsem si myslel, že nepřijdeš.“ Od stolu se zvedne Lian a jde k němu. Obejmou se.

„Nedovážil bych se tě nechat na suchu.“ Nikdy moc nepochopil, proč lidé tolik holdují alkoholu. U nich se pije spíš střídmě a ještě k tomu o svátcích.

Lian ho plácne po zádech a vede ke stolu. „Jak vidíš je vše připraveno. Tentokrát jsem se důkladně připravoval.“

„Mám vás nechat vyhrát?“

Lian se naoko urazí. „Jestli to uděláš, na mém cvičišti se raději neukazuj, je to jasné?“

„Mistře Liane, je to jasné.“

„Hostinský, nalejvej!“

„Pánové, co si poručíte!“ postaví před ně dva džbány.

Lian se dívá do šedavých očí Dhara. „Myslím, že tu budeme dlouho, co?“

Dhar ho pozoruje. Připomíná mu jejich horské bhary. Velké, nemotorné na zemi, ale silné a ve vodě hbité. „Nevydržíš ani do zhasnutí loučí!“ Pokývne ke stěnám hospody.

„Ty mlíčňáku, ty ještě poznáš sílu mistra Liana. Převálcují tě.“

„Budete pít nebo se bavit?“

„Sklapni Riane!“ zavrčí oba.

Rian, který si přisedne, pokrčí rameny. Zívne. „Nechci tu usnout. Ostatní jen tě oberou a začíná…“ vstane a zařve. „Pozor vážení, právě začíná souboj dvou největších pijců královské stráže. Dhara a Liana!“

Ostatní na ně zamžourají.

„Ještě je času dost!“ mávne starý obchodník, pravidelný zákazník hospody a pohárů vína. „Jsou na začátku a bude to nějakou dobru trvat, než se dopracují aspoň ke stavu omámení,“ ihned poučí spolusedící. „Ale to co vypijí, stojí za to. Klidně se dívejte.“ Natočí židli ke stolu, kde proti sobě sedí Dhar s Lianem.

Korbele o sebe řinčí a oni pijí. „První… Desátý, vážení!“ zařve Rian. „Kdo z vás vydrží deset plných korbelů toho nejlepšího rhianského vína? Kdo? Nikdo a pokračují. Jedenáctý!“

„Sklapni Riane!“ doporučí mu Dhar.

„Vidíte a ani se jim neplete jazyk. Já být na jejích místě, už jsem pod stolem.“

„To většina z nás,“ zamumlá fascinovaný obchodník. Dřív jezdil po celém světě a viděl toho dost, ale takové pitky, jaké se odehrávají mezi těma dvěma, neviděl nikdy. Pokud si dobře vzpomíná, minule skončili na třiceti pěti korbelech.

„Vážení dvacátý korbel a stále sedí a pijí. Neuvěřitelné. Překonají svůj minulý rekord?!“

„Přijímám sázky!“ někdo vykřikne a štamgasti se zvednou.

„Třicet, čtyřicet, padesát??“

„Sázky uzavřené!“ zařve muž v černém s liščím obličejem a pichlavýma očima.

„Dvacet dva a berou další. Ani ruka se jim nezachvěje. Jsou to praví pijáci a přestávka. Vážení můžete se posilnit a načerpat síly na další kolo.“

Lian stejně jako Dhar se zvednou a vyjdou z hospody. Zapadnou dozadu a stáhnou kalhoty. „Áaaa!“ spokojeně vydechnou.

„Měl jsem pocit, že už to nevydržím. Proč jsi Liane bral toho tlučhubu? Mohli jsme se klidně opít i bez něho. Tedy ty.“

„Přece nemůžeme ošidit věrné zákazníky Veverky a Kohouta o podívanou, a pak proslavíme naší stráž.“

„V tom případě dobře, ale prohraješ.“

„Neprohraji. Nemohu prohrát.“

Uvidíme.“ Zapnou si kalhoty a jdou zpět do hospody. Nadšené výkřiky je ohluší sotva otevřou dveře. S vážnou tváří usednou za stůl.

„Vážení… Dvacátý třetí korbel a vypadají, jako by začali. To je královská stráž!“

Lian s Dharem popadnou korbel a nakloní ho ke rtům. Začnou pít, pijí a pijí a potom praští korbelem o stůl.

„Další!“ zařve místo nich Rian. Dhar s Lianem se musí soustředit na pití a nemohou se přece zaneprázdňovat něčím tak nicotným jako je řvaní o další korbel a on rád to zařídí.

„Tady pane!“ Polož korbel na stůl a předchozí odloží na další stůl. „Jestli budou pokračovat tímto tempem, budu muset brát korbely, ty co jsi odložil.“

„Ani náhodou. Seberte je ostatním. Vážení hosté, diváci… přispějete svými korbely k této podívané? Kdo není žába, ale chlap, sem s ním! A ty hostinský je umyj!“

„To je samozřejmostí. U veverky a kohouta najdete jen tu nejlepší obsluhu. Nikdo si ještě nestěžoval!“ začne mýt korbely.

„Dvacátý pátý!“

„Ještě žijí. Obdivuhodné, že,“ pronese starý obchodník a očí mu září.

„Jo.“

Lian začíná pociťovat účinky alkoholu. Pohlédne na Dhara. Svěží jak rybička. Jak je to možné? Proč? Popadne další korbel a hodí ho do sebe. Za ním hned Dhar.

„Třicátý a pokračujeme dál.“ Nakloní se nad stůl. „Jste v pořádku?“

„O mně se nestarej, Riane.“

„Dobrý,“ zavrčí Lian.

„Když myslíte. Hostinský třicátý první korbel a jede se dál!“ Ti, co vsadili na třicítku, zklamaně si povzdechnou a potom jim to nedá a dál pozorují souboj.

„Jsou to fakt pijaní!“ šeptají uctivě a sledují korbel za korbelem.

„Vážení přihlížející. Tohle svede jen Královská stráž. Třicátý pátý korbel. Jestli to vypijí, překonají svůj dosavadní minulý rekord, a kdo bude vítězem? Kdo vydrží a nepadne na stůl?“ I Rian podlehne všeobecné horečce kolik korbelů a kdo vyhraje. „Vyhraje mistr Lian, který zná a ovládá každou zbraň nebo Dhar, Strážný v královských komnatách? Kdo je tím kdo víc vydrží? Já nevím. Váhám a ptám se vás, co si myslíte? Zatím jsou oba v pořádku a to pijí už třicátý šestý a rekord padl, vážení! Právě dostali do sebe třicátý šestý korbel a tím se zapsali do historie hospody U veverky a kohouta. Neskutečné se stalo skutečným a vážení oni pokračují dál. Neuvěřitelné! Nemám jiných slov pro tuto událost.“

Zítra budou vyřízení. Zajímalo by ho, co na to kapitán Flavian.

Hostinský před ně položí třicátý sedmý korbel a znechuceně sleduje, že mu docházejí. To se mu ještě za celou dobu, co převzal tenhle podnik, nestalo. Sleduje korbele nesoucí se ke rtům těch dvou. Kam to proboha dávají? Povzdechne si a jde pro další.

Lian už kalným okem zírá před sebe. Snaží se potlačit myšlenku na to, že víc nemůže a na žaludek, který se mu bouří. Má tušení, že dalších několik týdnů bude pít jen vodu. Pohlédne na Dhara a do jeho šedých očí. Nevyhraje, ví to už nějakou dobu. Přesně od chvíle, když u některého čísla, které vykřikuje ten hlupák Rian, roztřásla se mu ruka.

Dhar pohlédne na Liana. Rád by ho nechal vyhrát, ale ví, že by s ním Lian nepromluvil do konce života. Jednou snad mu to řekne. Někdy. Popadne třicátý osmý, nebo kolikátý korbel a vypije ho na jeden zátah. Zaslechne obdivné výkřiky.

Lian popadne korbel a přiloží si ho ke rtům a začne pít. Vypne všechno a pije. Je to voda, je to voda, musím si říkat a jsem na Lyrijské poušti. Postaví korbel a jen zírá na další. Vzdá to, ale zkusí ještě tenhle.

„Vážení třicátý devátý. Tohle vejde nejen do historie hospody, ale do historie města, co do města? Do historie země!“ vykřikne a sleduje ruce obou pijáků. Uvědomuje si, že už  Lian nemůže, ale to, že Dhar ještě může… neuvěřitelné. Jak jen to dělá?

Dhar vezme korbel a s rozmyslem ho vypije. Bude muset dojít…

„Konec!“ na stůl Lian postaví nedopitý korbel.

Nikdo si neuvědomil zadržovaný dech ani ticho v místnosti, které přerušovaly praskající planoucí pohodně. Místnosti z ničeho nic zaburácí nadšené výkřiky. Objímání a peníze ze sázek mění majitele.

„Hospodo pití!“ zařvou štamgasti.

Hostinskému se uleví a začne točit. „Hned to bude pánové!“ U stolu sedí skoro zhroucený mistr Lian, Rian a Dhar.

„Půjdeme, ne. Chce se mi na záchod!“ zasténají společně Lian a Dhar. Dhar podepře Liana a vede ho ven. Noční vzduch ho osvěží, ale popravdě nijak dobře mu není. Touží po posteli a klidu. Zajdou za hospodu a tiše vykonají potřebu. Zapnou kalhoty a jdou za Rianem.

„Peníze nebo život!“

„Právě jsme všechno propili, kamaráde,“ zablekotá Lian a odsune meč z bezprostřední blízkosti krku.

„Ty zřejmě nevíš, kdo jsme?“

„Ti co mají prachy. Navalte je!“ Dhar si povzdechne a pustí Liana, který se sesune na zem. Dhar se ujistí, že je v pořádku. „Je mi to líto, ale chcete do vězení nebo zemřít?“

„Co?“ nechápou. Dhar obratně vytrhne zakuklenci meč a švihne jim. Nic moc a mizerně vyvážená. Ne jako palácové zbraně, které přesně sednou do ruky. „Na ně!“ Dhar odrazí ránu, zaútočí a udělá půlobrat. Loktem stihne bouchnout dotyčného do ledvin a zaměřuje se na dalšího. Hlava se bojem pročišťuje a zrychluje své pohyby. Má pocit, že těm maskovaným chlapům jde o něco jiného než o peníze, ale o co?

Ještě zbývají dva a on si uvědomí, že je příliš daleko od Liana, a že je chtějí od sebe izolovat. Zamrazí ho a nenápadně se přesouvá zpět k Lianovi. Zneklidní, když zaslechne svistot. V poslední chvílí přetne šíp. Zbledne. Kruci kdo jsou? To není obyčejná potyčka s cílem okrást je. Tolik mužů a střelec k tomu… Náhoda? Ani náhodou. Bojuje, když se meč zaboří do něčího těla. Vytáhne ho a sebere další meč. V každé ruce má jeden. Neměl pít. Neměl a zatřese hlavou. Zavrčí. „Tak co? Jak to, že se odvažujete napadnout královskou stáž?!“

„Cože?“ Po tomto nájemní vrazi ustoupí, ale nepřestávají kolem nich kroužit. „Nevypadáte tak.“

„A ty se do hospody budeš strojit jako boháč nebo přijdeš v uniformě?“ odfrkne si Dhar a hodí mečem. Potěšeně zjišťuje, že se trefil, i když pochyboval.

„To je jiná. Chlapi, utečeme.“

„Šéfe, je proti nám sám. Přece nenecháme smrt našich kamarádů nepomstěnou a potom to slíbené zlato.“

„Mám rád krk na hlavě. Když chceš, zlato je tvoje, ale já odcházím!“ Vyhekne a zírá na špičku meče v hrudi. „Sbohem, šéfe. Jsi moc měkkej,“ a potom už neslyší nic. „Muž vytáhne z  hrudi meč a rozhlédne se. „Tak co? Je jenom jeden a zlata hodně!“

„Jdeme!“ vykřiknou a zaútočí. Střelec na střeše zaúpí. Sakra jak má mířit, když se pohybuji a on by mohl trefit jednoho z nich? No pokusí se zastřelit tamtoho na zemi. Vytáhne z toulce šíp, vloží ji a napne tětivu. Pečlivě zamíří, když mu do zad pronikne meč a šíp vyletí mimo dráhu. Cinknutí, rozbití okna a šíp se zaboří do sudu s vínem. Hostinský na něj netečně pohlédne a omdlí.

„Chlapi! Hostinský omdlel. Někdo ho chtěl zabít!“ Půlka osazenstva vyskočí a hrne se ke dveřím. Ze střechy dolu spadne střelec.

„Dhare, tak dělej!“

Tobě se to řekne Riane. „Co mi pomoci?“

„Ty to zvládneš!“ Muži, když vidí  z hospody valící se dav, přestanou a vezmou nohy na ramena.

„Dhare, asi mně budeš muset odnést. Co chtěli?“

„Jen tě chtěli zabít, mistře Liane.“

„Aha. Toho si nevšímej. To byl můj bratr. Chce stát v čele naší rodiny. Bolí mě hlava.“

Dhar zakroutí hlavou a podepře ho. Z druhé strany se připojí Rian a pomůže mu.

Zbytek cesty si už pamatuje v trochu mizerných barvách. Jen padnutí do postele a spánek. Ráno s jistým úsilím vstane a dojde pro rozkazy ke kapitánovi Flavianovi. Meč zanechá u strážných a poklekne na koleno.

„Dhare udivuješ mně. Nejdřív to zranění zázračně vyléčené samotnou bohyní a potom tahle pijácká soutěž. Co tě to popadlo?“

„Nemohl jsem prosbu mistra Liana odmítnout.“

Flavian se na něho dívá. „Tomu rozumím, ale hned čtyřicet korbelů? A ten starý mizera by taky mohl mít více rozumu.“ Povzdechne si. „Mistr Lian se omluvil ze svých povinností dočasnou indispozici a co ty?“

„Já pane? Jen chci sloužit.“

„Chápu. Knihovna.“ Je rád za tu službu.

Flavian si pomyslí, že to ticho Dharovi udělá dobře.

„Děkuji moc.“

„Už běž.“ Má pro něho slabost. Možná díky jeho zlatistým vlasům, nádherné tváří nebo šedým očím připomínající bouře u nich doma. Neví.

Dhar vykročí ke knihovně. Vzpomene si, co se tam včera událo a tvář mu projasní touha slyšet znovu hlas svého pána a slova Můj Dhare.

Otevře knihovnu a sleduje vcházející.

„Dhare! Opět tady?“

„Ano. Kapitána Flavian je laskavý.“

„Ten starý morous?“

Dhar se podiví. Starý morous?

„No rozhodně jsem ráda, že jsi tady ty a četl jsi ji už?“ Angela se obezřetně rozhlédne.

Dhar zavrtí hlavou. „Dnes se do ní pustím.“

„To je dobře. Mně zas ženou pro nějakou knihu. Sem a tam plachtím po stezkách knih,“ prozpěvuje si a vkročí do knihovny za pohoršených pohledů studujících. Dhar se usměje a nechá otevřeny dveře. Vstoupí dovnitř a prochází mezi regály. Nenápadně se přemisťuje k truhle, kde na něho čekají obě knihy.

Klesne na kolena před truhlou a otevře. Pohladí knihu, kterou schoval na žádost svého pána a vládce a vyndá druhou. Zavře víko a jde si sednout na nedalekou lavičku. Špičkami prstů se dotkne rány. Hojí se a on je rád. Brzy spatří opět krále.

Otevře knihu a začte se. Vnímá rytmus slov, hloubku a nádheru spojení jednotlivých vět. Opakuje si verše spojení a přináší mu útěchu a zapomnění, kde je.

„Nesmím vše přečíst najednou.“  Zaklapne knihu a pečlivě ji zaváže do šátku. Zvedne se a schová ji do truhly. Přejede rukou po deskách té druhé zvláštní knihy. Má pocit, že kniha dýchá. Zaslechne zvuk a zavře truhlu na klíč a ten schová k sobě.

„Dhare můj Dhare, jak rád tě opět vidím!“

„Pane!“ padne na kolena a vdechuje tu zvláštní vůní, která v něm probouzí smyslné představy.

„Vstaň můj Dhare. Jsi opět zde.“

„Ano.“

„Zítra budeš sloužit v královské zbrojnici. Požádáš o to svého kapitána. Uděláš to pro mě.“

„Ano…“ zašeptá a odváží se pozvednout zrak. Černý úbor pošitý stříbrem. „Udělám, co si přeješ, pane.“

„To jsem rád. Nashledanou, můj krásný Dhare!“ Dhar zamrká, když zmizí. Má takovou sílu, ale on je čaroděj a vládne mocí, která není obvyklá pro tento svět. Kdysi dávno země byla rozdrobená na kousky států a provincií, které mezi sebou bojovaly, a potom se objevil jejích Král a sjednotil zemí a zamezil všem válkám. Přinesl mír.

Vstane a omámeně hledí na místo, kde stál a potom si uvědomí hluk. Rychle se k němu vydá.

„Kde je strážný!?“ a všechno se v něm zastaví. On, vládce opět tu. Běží k němu a klesne před ním na kolena.

„Ty jsi tady!“ kopne do něho. „Jak to, že jsi mně neuvítal u brány knihovny a to jsi ty! Bič!“ Natáhne ruku a doprovod mu do ruky vloží bič. Sundá mu ze zad meč a pohodí ho do kouta, až zvuk pronikne do každé škvírky mezi regály. „Zasloužíš si trest za to, že jsi nebyl na místě.“ Někdo v doprovodu se zasměje a Králi přes rty přeběhne úšklebek.

„Udělejte místo!“ Napřáhne bič a uhodí ho. Opět a opět.

Proč, proč, vždyť před chvílí mi šeptal do ucha můj Dhare. Proč je najednou jiný, proč? Víří zmatenému Dharovi v hlavě a snaží se nevnímat ponížení.

Král potěšeně vnímá jeho bolest a potom bič odhodí do kouta. Někdo ho zachytí a schová. Natáhne ruku a ponoří ji do rán. Přetočí ho na záda a šlápne na hruď. Botou ho drtí a zašlapává do země. „Takže ty jsi špatným strážným. Hmm, co s tebou provedeme?“ 

Dhar přivírá oči před jeho nádherou a bílým oslňujícím šatem. Proč je najednou jiný? Proč?

„Otoč se a na čtyři jako pes!“ Dhar se rozhlédne, ale vidí jen kruté úsměšky. V jedněch zahlédne soucit a přetočí se a potom raději přestane vnímat.

Král si užije a potom do něho kopne. „Odstraňte ho z mého dosahu. Dělá se mi z něho zle.“ Někteří se hnou a odtáhnou ho.

„Ne prosím!“ zašeptá Dhar, ale má pocit, že neřekl ani slovo. „Ne!“ Nesnese to.

„To snad stačilo, pánové.“

Muži z králova doprovodu se otočí za hlasem. „Kapitán Flavian.“ Celý palác zná muže, který hlídá spánek Krále. Který má moc a informace a má pod palcem nejlepší muže království.

„Myslím, že vás hledá Král!“ Stěží pohlédne na Dhara ležícího v krvi a nahého.

„Samozřejmě!“ Pohlédnou na tělo, upraví se a zmizí.

„Děkuji vám.“ Zaslechne šepot.

„Služba ti končí. Odnesu tě.“ Sundá si plášť a zabalí ho do něj.

„Nechápu tomu. Jednu chvilku je laskavý, mluví ke mně Můj Dhare a za chvilku… Můžeš mně odnést do mého pokoje. Nevím, jak se ti odvděčit.“

Kapitán Flavian mlčí. „Jsem kapitán Flavian.“

„Promiňte, kapitáne, zapomněl jsem. Matko, prosím!“ zašeptá a omdlí.

Kapitán Flavian vzteky přimhouří oči. Ty tři potrestá. Sice nic neprovedli, ale dotkli se jeho stráže a za to zaplatí. Nese ho do ubytoven a otevře dveře. Položí ho na postel a rozhlédne se kolem sebe. Strohý pokoj strážného.

„Dhare!“ zaslechne. „Dhare, synu můj!“ otočí se a ztuhne. K hlavě Dhara se naklání bytost světla a zeleni. Hladí Dhara po čele a potom spočine zrakem na Flavianovi. „Tady. Dej mu to až se probudí.“ Flavian sleduje její ruku a potom zachytí kousek zeleni. „Řekni mu, ať se nenechá ošálit vzhledem. Prosím. Je ve velkém nebezpečí. Pomoz mu.“

Přikývne. Neví, co si myslet o tom zjevení.

„Dhare! Oh, kapitáne Flaviane!“

„Angelo, nevíš, kdy se máš objevit a jak to, že sama vcházíš do příbytků cizích mužů?“ Spustí na ni přísně.

„To by tě zajímalo co?“ V očích se jí zablýskne a dupne. „Dhar je přítel a viděla jsem, co se stalo. Je krutý, je je… strašný!“ vzlykne a utře si slzy. Kapitán Flavian si ji k sobě přitiskne. Jen ať ji neslyší ostatní. I tak se to roznese, že Dhar spal s Králem. Spal, ironicky se usměje. Jenže Král má právo na kohokoliv z nich a on si dobře pamatuje zájem svého krále. Jen s věkem mu šupiny spadly z očí. Přesto je mu věrný jako pes.

„Králi…“ zaslechne šepot a nevidoucí pohled otevřených očí bloudících ve světě, kam nikdo nemůže.

„Chyby, děláš chyby bratříčku a já toho využiji. Bude můj. Je můj, i když tebe miluje, ale je mi to jedno. Pomstím se!“ Vykřikne a rozkašle se. Zaslechne kroky, klíč a svoji ušetřenou moc uzavře do kruhu ze dřeva.

„Vítej, bratře. Ani nevíš, jak mi je líto, že tě nemohu zabít. S rozkoší bych tě předhodil Arkanům. Ayaté je tvůj a dej si záležet. Rád se dívám, jak tu ležíš v bahně a kam patříš. Rád se dívám, když tu ležíš bezmocně a tvoje milenka, láska tě vysává.“

„Pane, můj život patří tobě a tomuhle potěšení, které mi obdarováváš. Jsem ti vděčná za něj. Dívej se, jak trpí, dívej se, jak ho budu trápit. Je to rozkoš, slast…“ Zavlní se v bocích a zlaté řetízky obejmou její dokonale tělo. Ale postava v řetězech ji nevidí. Vnímá jen nenávist a pod tím pohled šedých očí se stříbrnými skvrnkami.

3_dil Kdo je můj pán_