Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

3.

Dědictví

Dhar tiše zakleje, nakloní se k zemi, jako by něco upustil a nasadí si kapuci od pláště. Napřímí se. Pochybuje, že to pomůže, ale aspoň na chvilku bude v anonymitě. Pozoruje majestátní postavu, která se k nim přibližuje. U srdce ho slabě bodne, když si vzpomene na svoji pošetilou lásku k muži, který by ji nikdy nebyl schopen opětovat. Mimoděk stočí svůj pohled na Taira. Bojí se, co najde. Trochu zalapá po dechu, když z postavy Taira nevyzařuje temnota. Vztek, touha jistě, ale tu temnotu, kterou pozoroval v jeho očích poté, co ho osvobodil z královských kobek, ta tam není. Rozplynula se? Zavrtí hlavou a potom známá vůně. Přistoupí blíž k Tairovi, jako by ho mohl ochránit.

„Bratříčku, měl jsi být zalezlý v tom kanále, do kterého ses uchýlil. Tvé oči už neměly spatřit světlo.“

„Znáš, co se říká. Nikdy neříkej nikdy. Měl jsi mně zabít.“

Král vystoupí na břeh a za ním jeho doprovod. Dhar překvapeně zaregistruje Flaviana. Ví to Angela?  Chce se k němu vrhnout, ale včas si uvědomí, že by neměl pokoušet osud. I tak je ve vzduchu příliš napětí, které hrozí výbuchem.

Hněv králův je jako pulzující otevřená rána. Stále Taira nenávidí, stále ho chce vidět mrtvého.

„Jsi můj bratr,“ pokrčí dokonalým ramenem. „Přece jen jsi rodina.“

„Ano. Co kdybys přitom taky náhodou zemřel, že.“ Ticho, které by se dalo krájet. Obě dvě postavy se měří a všechny hlasy, křik ptáků, zápach ryb i moře je slyšet a cítit z velké dálky. Rozmazaně, neskutečně jak z jiného světa. Zdá se, že jen nenávist, touha po smrti, zatemnění rozumu je to pravé.

Dhar přešlápne z nohy na nohu a ticho po Tairových slovech se rozbije do reality. Ptáci najednou křičí až moc hlasitě, pach moře a rybiny je skoro k nevydržení.

„Doufám, že mi uhneš. Chci projít.“

Krátký suchý smích. Krutý a vědoucí. „Nechápu proč. Flaviane vezmi to a dojdi k veliteli přístavu. Jménem krále žádná loď neodpluje a všechny lodě kromě mé nesmí plout do Asyrie. Jestliže se toto pravidlo poruší, jakákoliv loď, majetek bude zabaven, rodina bude prodána ach ne příliš milosrdné, bude popravena pod dohledem Arkanských ptáků. Chápeš, Flaviane.“

„Můj Králi dokonale.“ Poklekne na jedno koleno a přijme prsten.

Král nedbale ho propustí. Chvilku si měří Taira a ušklíbne se. „Vyspravil ses, ale pořád jsi stejný chňup, jako před léty. Za tebe aby člověk dělal první krok, protože jinak se na nic nevzmůžeš.“

Dhar si uvědomuje vír touhy nechutí a vzteku v Tairovi. Prosím, neudělej hloupost.

„Tak jako ses nemohl odhodlat udělat první krok před mnoha lety, ani teď nedojedeš do Asyrie včas.“ Smích a vůně se ztrácí, když je mine a vzdaluje se od mola.

„Proč jsem ho jen nezabil!“

„Dobře jsi udělal, že jsi ho nezabil!“ rázně ho usekne Dhar. „Už jsem ti vyložil, co by mně a tebe čekalo.“ 

„Kašlu na následky. Nemáme loď. Chápeš to Dhare? Nedopravíme se do Asyrie včas.“

„Co po souši?“

„Nejde to. Na jihu jižní poušť, na severu neproniknutelné ledové hory.“

„Jiný přístav?“ Tair zvažuje návrh. Možná by to šlo. Otočí se, aniž by co řekl a rozhlíží se po davu. „Hej ty!“ zařve. Půlka lidi na molu se po něm ohlédnou. „Ty Tissi!“ zařve ještě jednou.

Z davu se odlepí klučina s tmavou páskou ve vlasech, tunikou a kalhotami neurčité barvy. Dřevěné sandály klapou o kameny. „Vašnosto, račte si přát. Jsem vám plně k službám.“ Uctivě se uklání až k zemi. Tuší dobrý výdělek.

„Poslouchej, ty se tu vyznáš.“

„Jistě.“

„Poraď nám, který kapitán by byl schopen nás ihned vzít na loď a dovézt do Asyrie.“ Z váčku vyloví kulaťoučký žlutý peníz. Tissovi se zalesknou oči, přičemž si toho všimne i pár dalších osob. „Platím velmi dobře.“

„Kapitán Pinarti nepojede? Bílá nevěsta je nejlepší loď.“

„Bohužel na té se plavit nemůžeme. Jistě je v tomto přístavu i pár dalších schopných kapitánů, kteří si rádi přivydělají balík.“

Dhar si pomyslí, kde chce na to vzít peníze. Ty přece nejde vyčarovat zničehonic. Nebo je to možné?

Tiss dumá a občas mlčky zakroutí hlavou. „No jedna loď tu je. Jmenuje se Dráček.“ Nakloní se k nim. „Musím vás upozornit, že kapitán je velmi zkušený starý mořský vlk, který brousí podél různých pobřeží. Jestli chápete.“

„To tedy nechápu,“ začne Dhar. Tair se vědoucně usměje.

Tiss sklouzne pohledem z Dhara na Taira. „Jeho řemeslo není tolik poctivé, jako kapitána Pinartiho, chápete. Je dost nelegální. Přepadává lodě. Tady se tváří jako bohatý kapitán z Rybonie, ale ve skutečnosti víme moc dobře, co je zač, ale bez důkazu…“

„Zavedeš nás za ním?“

„Prosím pojďte.“ Jde před nimi a tváří se důležitě. Dhar se pousměje.

„Taire, vážně chceš náš osud vložit do rukou piráta?“

„Proč ne? Pokud nás doprovodí, kam budeme chtít, použiji cokoliv, abych bratrovi setřel z tváře namyšlený vítězoslavný úšklebek.“

Tušil to, ale popravdě on taky si přeje vyhrát nad Tiarem.

„Nic nenamítáš.“

„Protože chci nad ním vyhrát.“

Tair se pobaveně ušklíbne.

„Vašnostové, tohle je Dráček. Není tak hezká,“ bezmocně hlesne patříc na loď.

„Nevadí a tohle je tvoje. Můžeš sehnat nějaký člun, který by nás na kocábku odvezl?“ Tiss horlivě přikývne a rozeběhne se podél mola.

„Tak a je to. Budeme tu muset všechno nechat, ale nahradíme to. Jestliže vyrazíme ihned, bratříček utře nos a já tam budu včas.“

„Vašnostové, tady. Zástupce kapitána.“

Dhar s Tairem se otočí k příchozímu. Jedno oko, přes druhé páska z rudé kůže, černé vlasy spletené do copánku. Bílá košile se zašpiněnými rukávy, kabát, zbraně a kalhoty s vyleštěnými holínkami.

„Tak vy chcete se plavit na Dráčkovi,“ přeměří je pohledem. „Cesta do Asyrie není krátká.“ Rty přeletí úsměv, který Dhar nedovede rozluštit.

„Myslím, že s odměnou budete spokojeni. Tak co berete?“

„Kolik dáte? Cesta je nejen daleká, ale i nebezpečná.“

„Tenhle váček zlaťáků.“ Do ruky vezme váček a potěžká ho.

Zástupce kapitána ztuhne při pohledu a váček, stejně jako Dhar s Tissem.

„Jmenuji se Stirr Darbert a vítejte na palubě Dráčka. Jedete hned nebo chcete si pro něco dojít?“

„Pojedeme hned.“

Zvuk Gongu se nese přístavem.

„A sakra!“ zakleje Stirr Darbert.

„Co to znamená?“ se otáže se staženým hrdlem Dhar.

„To znamená, že žádná loď nesmí vyplout z přístavu. Jsme tu uvěznění. Naposled se to opatření dělalo, když se stihalo nebezpečného zločince, ale nevím o tom, že by se v okolí spáchal hrozný zločin.“ Tiss udiveně kroutí hlavou.

„Poslouchej!“ zašeptá Tair. Od místa odkud přišli, začíná se tvořit podivný halas.

„Hlídky.“ Hlas se přibližuje k nim.

„Na vědomost se dává, že z rozkazu nejvyššího vládce Krále, žádná loď nesmí odplout celý týden, kromě rybářských člunů, a žádná loď nesmí jet do Asyrie. Jestliže se tento výnos poruší, loď se zabaví, rodina i s městem nebo vesnici bude potrestána smrti.“

Hlas volajícího se přesune dál.

„Bastard!“ zařve Tair a kopne do blízkého sudu. Zařve bolestí. „Jedeme ne?!“

Tiss se zástupcem zavrtí hlavou.

„Jak to, že ne? Dva takové váčky!“

„Tady vám nepomůže ani celé zlato země. Je zákaz. Nechápete. Žádná loď se neodváží vyplout a porušit zákaz.“

„Ani vy ne.“

Stirr Darbert si pročistí krk. „Ani my ne. Máme ten přístav rádi, a kdybychom vám pomohli, našli by nás a no sbohem a hodně štěstí.“

„U Kyrrovy zadnice. Nechce se mi věřit, že je po všem!“

„Co jiný přístav?“ navrhne nejistě Dhar. Dotkne se ramene Taira a snaží se ho uklidnit.

Tair setřese Dharovu ruku. Dhar posmutní, ale mlčí. „Je poblíž jiný přístav, odkud vyrážejí lodě do Asyrie?“

„Ano, Alicie, ale říkají, že je strašně daleko a po moři to trvá čtrnáct východu slunce.“

Dhar se ho opět dotkne, když si všimne otřásajících ramen a potom smích. Ztuhne. Proč se směje? Má se zlobit a hněvat. Nadávat, až se zvedne bouře a zničí tenhle mizerný přístav?

„Dhare vracíme se domu. Tady nic nezmůžeme. Tissi děkuji. Jdeme.“

„Kdybyste něco potřebovali, jmenuji se Tiss a bydlím v Severní, třetí domek od leva!“ zakřiči za ním a sevře zlaťák. Za jeden den si vydělal tolik co za celý měsíc.

„Dostal mně Dhare. Naprosto a neskutečně mně dostal. Nic. Opět vyhraje. Sakra příčí se mi to!“ Dhar ho docela dobře chápe. Aspoň jedná malá pomsta.

„Jedině…“ Tair se zastaví a dívá se úplně mimo. Stočí zrak na Dhara.

Dhar pokračuje zamyšleně dál uvažujíc, kde by se dala sehnat loď. Když neucítí vůní, otočí se. „Stalo se něco?“ ošije se pod Tairovým upřeným pohledem. „Máš nápad?“

„Ano.“

Dharovi se něco v jeho postoji a výrazu v očích nelíbí, ale potlačí nepříjemný pocit. „Povídej,“ vyzve ho potěšen, že možná Tair vyhraje.

„Povolám draky.“

„Koho?“

„Draky. Dávno zapomenuté létající ještěry.“

„To je skvělé. Tak to udělej. Ještě nikdy jsem nelétal. Ty ano?“

„Ano, ale jen na okřídlených koních, které chová naše rodina. Výsledek výzkumu.“

„To musí být krásné,“ zasní se a potom si povzdechne. „Jenže to nebude jen tak.“

„Jsi vnímavý Dhare.“ vykročí k Mořskému koni, kde jsou ubytování. „Myslím, že ti raději řeknu, to co jsi vycítil. Mohu povolat ještěry a kupodivu je to velmi snadné.“

„Snadné? Jenže je tu háček. Jaký? Ty bys je už dávno využil, že.“

„Ano. Za své služby požadují platby.“ Odkašle a zastaví se.

Dhar ví, že čeká na otázku. Povzdechne si. Mohl by takto čekat do západu slunce. „Jakou platbu?“

Tair k němu otočí hlavu a pohlédne do očí. „Město!“

Dhar zamrká a snaží si to srovnat v hlavě. „Počkej, jak město? Nerozumím.“

„Zničili by město a na jejích sutinách by si udělali hnízdo.“ Rozverně se zašklebí.

Dharovi dojdou slova. „Doufám, že je nehodláš povolat!“ odsekává jednotlivé slova. Tair se začervená a vykročí. Dhar ho chytne za ruku. „Neutečeš mi. Slib to.“

Tairovi poklesnou ramena. „Dobře, nepovolám je.“

Dhar pustí jeho ruku. „To jsem rád.“

„Ty mi věříš?“ Tvář bez výrazu, jen podle postoje lze vycítit lehké napětí.

„Ano a pojď. Dáme si něco dobrého na zub a napijeme se toho Khryrranského vína. Víš, že jsem neměl příležitost ho ochutnat?“

Tair se po jeho odpovědi cítí zranitelný. „Tak to musíš ochutnat. Špatně vás krmil. Khryrranské víno je jedno z nejlepších a vsadím se, že tě porazím.“

„Ani mistr Lian mně neporazil,“ zasměje se Dhar, když do někoho vrazí.

„Dávej pozor, ty hňupe!“ zaslechne známý hlas.

„Kapitáne Flaviane!“ vyhekne, tak jak by po celá kola naučen.

„Dhare!“ vykřikne Flavian. „Promiň a to je…“ zarazí se a pečlivě si prohlédne Taira. Zbledne. „Nechci nic vědět,“ zadrmolí. „Hele použij Amese a napiš Angele, kde budu. Za chvilku vyjíždíme. Napsal bych ji sám, ale vše se seběhlo tak rychle. Měl jsem koupit toho rbata. Uděláš to pro mě?“

„Samozřejmě.“

„Díky.“ Sevře mu ruku a obejme. „Nechce se mi tam. Pokusím se vrátit celý.“

„Opijeme se na šťastný návrat.“

„Jasně. Musím běžet!“ Odpojí se od nich, ale ještě jednou se zadívá na postavu vedle Dhara. Je stejný jako Král. Možná, ale se mu to zdá. Od odjezdu z hlavního města, má pocit, že vše plave v hnusné mlze a on nevidí na krok.

„Díval se, jako by viděl ducha!“ zamyšleně prohodí Tair.

Dhar se rozesměje a popadne ho pod paží. Nic neřekne, jen se jemně usmívá. Vejdou do hostince.

„Prosím, večeře je přichystaná.“ Číšnice jim pokyne rukou a vede je do vzdálenějšího konce ke stolu, který je oddělen do ostatních paravánem s květinami. „Hned začnu nosit.“

Tair nalije poháry, které o sebe zazvoní, když si přiťuknou. Posadí se a dívají na sebe.

„Něco najdeme!“ začne Dhar.

Tair zavrtí hlavou. „Kašlu na to. Co by mně tam asi čekalo. Páreček koní, nějaké knihy, trochu zlata a statek, zatímco Tiar shrábne zbytek,“ odmlčí se. „Možná,“ zamumlá a dál to nerozvádí.

„To je hodně.“

„Jen věcí, které člověku překážejí.“

„Tak proč tam jedeš, když je nechceš?“

Tair se ušklíbne, když se k nim dostane libá vůně.

„Polévka z darů moře. Dobré chutnání.“ Číšnice se ukloní a odejde.

„Hele nehýbá se to?“

„Mlč a jez. Je to nejlepší co mohli nabídnout.“

Dhar podezřívavě pozoruje jemné pohyby v polévce, odhodlaně se nadechne a s očima upřenými na Taira polkne. „Je to výborné,“ ale někde v hlavě pořád vidí jemné pohyby v polévce. Proč tedy tam chceš jet?“

Tair sklopí oči k polévce. „Popravdě jsem chtěl nasrat rodinu a Taira.“

„Tím, že přijedeš?“

„Ne, tím, že ten majetek rozprodám cizincům.“

Dhar vytřeští oči. „Nechápu.“

„Jak to jenom říct a jez.“ Dhar nabere si další lžící polévky. „U nás majetek se hromadí. Čím víc, tím lépe. To co dostanu, patří k majetku naší rodiny po generace. Každý z nás by se raději nechal mučit, než něco prodal. Tím, že se zbavím drahocenných koní a statku je naštvu, tak důkladně, že bratříček pukne vzteky a ještě větší budu mít radost, když se to bude snažit dostat nazpět.“ Rozverně se ušklíbne.

„Myslíš to vážně?“

„Jistěže.“

Dahr dumá nad vzniklou situací. „A co povolat jiné létající potvory?“

Tair zavrtí hlavou.

„Pečené kousky bhara s nadívanými knedlíčky a s omáčkou z místních bylinek.“

„Děkujeme. Polévka byla výborná.“

„Děkuji moc.“ Tváře ji zrůžoví a oči přestanou být na chvilku smutné. Odejde s hlavou vztyčenou.

„Proč ne?“ dožaduje se odpovědi Dhar.

„Cože? Jo proč nepovolat jiné potvory. Z jednoho důvodu. Žádný není natolik silný, aby přeletěl oceán s námi na hřbetě, a já nebudu riskovat, že po cestě spadne do moře nebo budu muset hledat ostrov. Ne u tebe.“

Dhar nic neřekne a vychutnává si jídlo, jiskřivé silné červené víno a přítomnost Taira. „Když už tady jsme, mohli bychom si dát pár dní volna a máme nádhernou ložnici…“ navrhne nejistě. Je průhledný, ale kašle na to.

Tair se začne smát na celé kolo. Ano tohle mu možná tu pomstu dokonale vynahradí. S úsměvem si prohlíží uzarděnou tvář Dhara. Nehodí se to k bývalému strážnému, ale jemu se líbí, když jemně zrůžoví a rozpačitě uhýbá očima. Pořád jako by to bylo poprvé, co se spolu miluji a přitom, když spolu vklouznou do postele, je jako drak. Vášnivý a skoro k neutahání. „Až po jídle a co kašlu na to dědictví.“

Dhar se usměje a v klidu dojí jídlo. „Víš, netušil jsem, že můžeš povolat draky. Rád bych jednoho viděl.“

„Nakreslím ti ho.“ Natáhne ruku před sebe a začne ji jemně hýbat přivírajíc oči, aby lépe si vybavil draky. Neviděl je už spoustu kol.

Dhar okouzleně zírá na jemné linie, které ve vzduchu nabývají na ostrosti a dotvářejí vzhled. Hlava s rohem, obrovská blanitá křídla, dlouhý ocas a mohutné čtyři nohy s drápy. Nakonec tlama se zuby a zlobný chladný pohled. Obrázek ožije a zamává křídly, vydá skřek, který zmrazí jakýkoliv šum v místnosti a rozplyne se.

Tair stáhne ruku a zadívá se na Dhara. „Tohle byl drak, kterého jsem posledně povolal.“

„Je hrůzostrašný.“

„Ano je. Chladný, klidný a inteligentní. Povídá se, že mají hnízda vysoko v nedostupných horách, ale ani my jsme nepřišli na to, jestli je to pravda nebo ne.“

Dhar přikývne a potom si všimne blížící číšnice.

„Přejete si zákusek?“

„Co máte?“

Potěšeně se usměje. „Ovoce jaké jenom chcete, koláče a dorty. Zákusky pro nás peče jedna žena. Je svým uměním ve městě vyhlášená a dodává dokonce na stůl starosty města.“

„A co nám doporučíš?“

Číšnice se otočí k Dharovi, který se ji optal. Začervená. „jestli bych mohla nabídnout salát z ovoce.“

„Sem s ním a jídlo je vynikající.“

Malá úklona. „Děkuji moc.“ Za chvilku už jim nese průsvitné misky ve tvaru květin s ovocem. Položí na stůl a vzdálí se. Oba se do toho nadšeně pustí.

„Víš, Taire, bojím se, že jsem tak najedený, že nic nebude.“

Ten nic neřekne a nadšeně jí.

„Vychutnáváš si je vůbec?“

Tair se zašklebí. „Potom, co jsem tam hnil a snil o kousku ovoce, samozřejmě, že ano.“

„Nevypadá to na to.“ Dojedí misky a rozvalí se v křeslech. Nic nedělají a jen oddechují.

„U Kyrrovy chlupaté zadnice, já prostě to nesvedu překousnout.“

Dhar se usměje. Je rád, že Tair zůstal Tairem. „Něco vymyslíme.“

Tair praští do stolu. „Jenže co?“

„Nevím!“ Dhar olízne lžičku a položí do misky. „Ale určitě se něco stane a půjdeme nahoru nebo se projdeme? Město určitě nabízí nepřeberné množství kulturních i požitkářských zážitků, že můžeme být pryč i několik dní. Co ty tanečnicí z ostrovů? Nebo zápasy?“ Tiše vyjmenovává lákadla, kterým byli vystavení, když přijeli do města.

Tair přimhouří oči. Ta jistota Dhara, že se něco stane. Tohle už není normální. Co chce udělat, když už všechny možností vyloučil a draky nechce povolat, i když by mu to bylo jedno, co se stane s tímhle městem a zdá se, že bratříček si myslí, že je nepovolá. Nebo… Nebo na ně už zapomněl. Jako král země má všechno a k tomu silnou magii. Určitě bude pohánět loď svoji magii, aby tam byli včas.

Dhar pozoruje jeho tvář, která je úplně mimo a v myšlenkách bloudí určitě po cestách a hledá způsob dopravy a určitě ho napadají jen jedno a to draci. Rád by se proletěl na těch monstrech, ale ne za cenu zničení města. Jedině dát jim něco jiného. Zarazí se.

„Taire, co jim dát něco jiného?“

Tair se vrátí na zem a zamžourá na Dhara. Soustřeďuje se, co mu říkal. „Něco jiného?“ zavrtí hlavou, zarazí se. „Nepřijmou. Znám je. Muselo by to být něco vzácnějšího než hnízdo a pro ně není nic vzácnějšího. Mají všechno. Půjdeme a nebudeme o tom přemýšlet, ano.“

Dhar vstane. „Stejně budeš,“ zabručí mrzutě, že jeho návrh tak lehce smetl ze stolu. Jdou k závěsu oddělující místnost a schody vedoucí k pokojům. Vystoupí a jdou do druhého patra. Otevřou dveře a Dhar se postaví k oknu. Hledí ven na uličku, která na rozdíl od ostatních není rušná. Ucítí kolem sebe paže a jemný polibek Dhara. Zavře oči. Kdysi snil o tom, že si někoho najde. Že to zrovna bude někdo jako Tair, nepředpokládal ani náhodou.

„Copak budeme dělat?“ tiše se zasměje, když Tairovy ruce vklouznou pod tuniku.

„Co asi bychom my dva mohli dělat. Lehneme si a zaspíme tenhle nešťastný den a zítra odjedeme.“

„Nechce se mi. Co kdybychom tady zůstali aspoň tři východy slunce?“

„Učarovalo ti město nebo někdo jiný?“

„Nebuď žárlivý Taire. Víš, že nikdo jiný není.“

„Až na mého bratra!“ podotkne. Ihned pochopí, že zrovna tohle neměl říkat.

Dhar se mu z náruče vytrhne, obrátí se a zamračí. „Ty hňupe!“ zavrčí a bezmocně rozhodí rukama. Chvilku Taira pozoruje. „Já nechápu, co na tobě vidím.“

„Moji krásnou okouzlující osobnost a můj nepřekonatelný um v milování!“ s úlevou odvětí Tair, chytí ho do náruče a zatočí s ním. Stále nemůže uvěřit, že našel v Dharově náručí klid a mír. Někdy má pocit, že ho očaroval.

„Když si vezmu, že jsi trochu postarší a praxe dost zrezivělá…“

„Cože?! Odvolej to! To nemyslíš jako vážně. Já zrezivělý starý dědek? Jsem v nejlepších letech a moje umění bylo proslavené. V mé ložnici se jich vystřídalo tucty, jen aby se něco přiučili.“

„No právě - bylo!“

Tair zalapá po dechu a rozesměje se. Hodí  Dhara na postel a prohlédne si ho. Dhar se pod jeho pohledem zavrtí a posune výš.

„Bylo!“ provokuje ho dál.

Tair se zašklebí a mávne rukou a oblečení z Dharova těla zmizí a objeví se úhledně složené na křesle. Rozhodně se nechce zdržovat.

Dhar vyjekne. „Nesnáším to!“

„Miláčku nezájem. Nechci se zdržovat a chci ukázat, že to tvoje bylo stále je.“

Dhar odolá pokušení a rozkošnický se protáhne. „Nevím nevím, jestli oblečený to zvládneš.“

„Kdo je tu oblečený?“ zasměje se Tair a v mžiku je nahý. Přistoupí k posteli a nakloní se k Tairovi. Natáhne ruku a dotkne se rtů. Objede jejich kontury a prohlíží si šedé oči a dokonalé rysy. Husté řasy, které svedou ukrýt oči pod neprostupným závojem. Jenže teď směle a klidně se dívají do jeho a čtou v nich touhu po rozkoši.

Dhar sklopí oči, slabě si vzdechne a tím prolomí ticho, které mezi nimi nastalo. Natáhne ruce, obejme ho kolem krku a přitáhne si ho k sobě a rtům. Líbá ho, až ztrácí dech, zatímco Tair se úplně poddá a vnímá pod sebou tělo. Otírá se Dhara a zvyšuje jejich vzájemnou rozkoš. Dhar mu kolem beder omotá nohy a rukama hladí záda. Přejíždí bříšky prstů i občas nehty až k zadku a opět nahoru. Nakonec rukama vjede do dlouhých vlasů a něžně je cuchá.

Tair se od Dhara odtáhne a pohlédne mu do dychtivých oči. Lehounce políbí napuchlé rty a sklouzne níž zanechávajíc vlhkou cestičku, kterou kouzlí rty a jazykem. Když doputuje k bradavkám, olízne jednu a vsaje ji. Ruce nic nedělají, jako by se schválně chtěl věnovat tělu jenom rty. Opatrně ji vezme mezi zuby, až Dhar zasténá.

Dhar se vzruší. Proč jenom zná ho lépe než on sám? „Dělej!“ zasténá.

„Práce kvapná málo platná!“ odpoví Tair a přesune se k druhé.

Dhar v duchu zaúpí. Neměl ho provokovat. Potom ho svede dlouho mučit, až začne prosit, aby ukončil a on mohl zdánlivě si odpočinout.

„Vše se musí dělat důkladně.“

„To neznamená… ach… pomalu!“

„Ale pomaleji znamená důkladněji,“ namítne bezelstným hlasem Tair a v duchu se směje.

„U Démominy paní, dělej si, co chceš!“ zavrčí Dhar. Stejně by ho nepřemluvil.

„Ale já si dělám!“ olízne si rty a pohlédne na břicho. Dotkne se ho jazykem a potěšeně vnímá, jak se mu pod tím malým dotekem stáhne. Opět putuje níž, až se dotkne zlatavých chloupků. Mine je a rty putuje k vnitřním stranám stehen zvyšujíc Dharovu rozkoš.

Dhar roztáhne nohy a nakrčí je, aby Tair měl lepší přístup a toliko ho vnímá a přemýšlí o tom, že umění slasti ovládá naprosto dokonale. Nedívá se dolu a ruce má položeny na pokrývce, kterou občas sevřou. Oči má zavřeny a tma, v které se ocitl, mu umocňuje doteky a rozkoš z Tairova hlazení.

Tair na chvilku přestane a prohlédne si napjatého Dhara. Přesně tak má vypadat a jeho úd na něho čekat - dychtivý a vzrušený. Skloní hlavu a vezme ho hned od úst celého. Rukou ho hladí po zbývající délce, kam ústa nedosáhnou.

Slastné zamručení Dhara ho naprosto uspokojí. Pravidelnými pohyby si ho zasouvá a vysouvá, zatímco ruka hladí zbytek údu a sklouzává níž. Hraje si s ním a důkladně zvažuje, jaký pohyb udělat dál, aby Dhar se měl co nejlépe a on zvyšoval jeho i svoje blaho. To sténaní, jemné pohyby, jak dává najevo, že je spokojený… Vzrušuje ho víc, než pomsta. Mít takovou moc nad někým…

Na chvilku přestane a zadívá se na naběhlý úd s růžovou špičkou. Olízne ji a zakmitá jazykem, zatímco zbytek penisu svírá v ruce a hladí ho. Cítí, že to v něm roste a když se objeví kapička, slízne ji a rukama ho udělá. Výkřik, napětí a ochabnutí.

Dhar otevře oči. U Kyrra, je absolutně vyždímaný, že nejraději by si lehl a nic nedělal, ale to už ho Tair přetočí na bok a on vyšpulí zadeček, zatímco jednu nohu nadzvedne a drží rukou. Najednou se těší  na pokračování a chce ho mít v sobě. Otočí hlavu a pozoruje, jak Tair vstává, přehrabuje se ve vaku a vytahuje mast. Polibek na rty a ruka v jeho otvoru dychtícím po pozornosti Taira.

Tair si namaže vzrušený úd a potom Dhara. Přilehne a pomalu do něho vklouzávat. Vrátí se a opět jemně zatlačí, až do něho bez bolestí pronikne celý. Chvilku jen tak zůstává a líbá a hladí Dhara.

„V pořádku?“ zašeptá.

„Bude.“ Nevysvětluje dál, ale Tair se usměje.

„Ani nevíš, jakou mi to přináší rozkoš a stejnou, když jsi ve mně.“

Dhar ho políbí. „Opravdu?“

„Tobě bych nelhal.“ Dává čas Dharovu tělu, aby si na něho zvyklo.

Dhar se zavrtí a vzpomene si na Krále. Bolest a tady tolik pozornosti. V těchhle chvílích je pro něho nejhůře uvěřit, že jsou to bratři. Na jedné straně neskutečná bolest, na druhé něha s rozkoší až někdy bolestnou, ale kterou miluje.

Tair se začne pohybovat a Dhar vnímá jeho pohyby, jeho tisknoucí ruce i jeho pot a vůně, kterou vydává. Líbí se mu to, když mu patří a on jemu. V tuhle chvílí je rozkoš jich obou a i když on nemá tolik potěšení jako Tair, je šťastný, že on je spokojený. Asi jako, když Tair ho dovedl k vyvrcholení. Zasténá, když Tair udělá prudší výpad a potom strnulé tělo, výkřik do jeho vlasů a úleva. Těžké tělo napůl ležící na jeho. Pustí si nohu a pohodlně je natáhne. „Nevím, jestli to mám rád takhle nebo jinak.“

„Mám rád jakékoliv milování s tebou. Nechápu to.“

Dhar se neptá, co a jen cítí, že tělo je pryč. Je mu podivně líto, že už v něm není a že ho pro tu chvílí nepotřebuje. Schoulí se a čeká na polibek, něžné ruce a Tairovu náruč. Otočí se k němu. Neví, proč když ho opouští i na tu krátkou chvílí, je mu smutno.

„Jsi smutný.“

Dhar pokrčí rameny. „Asi bych chtěl, abys mně chtěl neustále a na věky.“

Tair se usměje. „Ale já chci a půjdeme spát.“

„Asi ano.“ Jsi blázen, když vstanou, odhrnou pokrývku a zachumlají se do ní. Tair si ho přitáhne do náruče.

„Taky bych chtěl to co ty.“

Dhar  na něho udiveně pohlédne. „Nechápu.“

„Jen, že jsi jako droga. Nechápu, že jsem ti mohl tak snadno podlehnout.“ Znechuceně si odfrkne.

„Já - droga?“

„Jo a spí.“ Nebude mu vysvětlovat, že být po něm, zavře ho a neopustí ho ze své ložnice. Kruci, proč to vše musí být tolik složité a proč se stal na něm závislý? Kruci, bratříčku, nemohl jsi poškodit u někoho jiného pečeť?

„Není to hezké být přirovnáván k droze, ale asi vím, co myslíš.“ Spokojeně ho políbí na klíční kost a zavře oči. Usmívá se.

Tair ho pohladí a zvážní. Před tím Dharovi lhal. Byl stejný jako bratr. Bral si a nehleděl na souhlas dotyčného. Ženy, muži, chlapci, dívky, ale jemu prostě nedokáže ublížit. Možná tím, že ho zachránil nebo jeho šedýma očima a nevinným úsměvem? Jenže ti ostatní byli podobní a on… Sevře ho pevněji v náruči. Nikdy mu neublíží, nikdy neudělá to co bratr. S ním se cítí jinak. Daleko svobodněji a rozkoš, kterou mu poskytuje je daleko větší, než co kdy zažil. Možná ho opravdu miluje. Spokojeně zavře oči. Možná miluje? Hloupost. Miluje ho, protože by jinak nedělal ty hlouposti, aby ho neztratil. Ještě si zívne a přitiskne se k Dharovi. Je to krásné spát s někým…

„Angelaaa!“ zavřeští sněhobílý pták a slétne na stůl. Hledá, co by kde sezobl.

„Zabij ho a sníme ho!“ zabručí Tair a instinktivně otře nohu o Dharovu. Zívne.

„Byl drahý,“ zabrumlá Dhar a odhodí pokrývku ze své poloviny. Zívne taky. Někdy uvažuje, jestli zívání není nakažlivé. Nahý vstane a přejde k Amesovi. Podrbá ho pod zobáčkem.

Ames si ho prohlíží černýma očima. „Angelaaa!“ zařve.

„Já vím a tiše. Tair chce ještě spát.“

„Myslíš, že po tom řevu by byl někdo schopen usnout? Jdu zamluvit lázeň.“

Zívne a Dhar potlačí chuť zívnout taky. Natáhne tuniku a kalhoty a vyjde ven hledat někoho, kdo jim zařídí koupání. Dhar se za ním dívá a potom rozmotá psaní. Vezme ho na ruku a donese k misce. Posadí ho a za vaku vytáhne sáček se zrním. Nasype a Ames se ihned pustí do zobání.

Dhar zatím se obleče a usedne ke stolu. Vytáhne papír, pero a inkoust. Chvilku si přejíždí perem po obličeji a váhá nad tím, jak oznámit Angele špatnou zprávu, že Flavian je pryč. Nakonec povzdechne a napíše – Drahá Angelo a vylíčí, co se stalo.

Ames zatím dozobe zrní, vloží si hlavu pod křídlo a usne.

Dhar dopíše a svine do ruličky. Až si Ames odpočine, připevní ho k speciálnímu postroji a poletí se špatnou zprávou. Cesta je dlouhá a on přemýšlí, jestli by zvládl cestu přes oceán. Zřejmě ne, jenže stejně tam nejedou.

„Můžeš jít. Dole u schodů tě bude čekat Armie.“

„Armie?“

„Ta číšnice, služka a kuchařka v jednom. Měla by se vdát.“

„Tak proč ne?“

Tair se zamračí. „Je dcerou Bažinatého lidu.“

„Oh, chápu.“ Lid, který žije na pokraji vyvržení a nikdo nechce s nimi nic mít. Vyprávějí se divoké historky o tom, jak žijí a co jedí. „Je mi jí líto.“

„Pracuje tu za stravu a bydlení a je ráda.“

„Půjdu.“

„Však o vás se taky ledacos vykládá.“

Dhar se k němu otočí a pousměje se. „Je to lepší, víš.“

„Proč?“ ale to už říká do zavřených dveří. Proč je to lepší, když koluji takové historky, jako, že jsou velcí jako stromy a neumí mluvit a skoro, že jsou to bájené bytosti, které za Velké války vyhynuli. Zarazí se. Velká válka, proč se mu zdá, že mu něco uniká?

Dhar vykoupá se za asistence Armie. Usmívá se a on je rád, i když cítí její smutek pod povrchem. Je oblečená do jednoduché haleny se sukní a pleteným koženým páskem. Teprve teď když ví, co má hledat, všimne si zelenkavého odstínu vlasů a oči. Povzdechne si a nechá si na záda vylít vodu. Je to její věc a zdá se, že je tu spokojená.

Děkuji ti,“ když ho omotá plátnem.

„Není za co. Já děkuji.“ Ukloní se.

„Připravíš nám něco dobrého jako včera.“

„Jistě. Mohu se na něco optat?“

„Ano.“

„Vy patříte k Ailinům, že.“

Dhar přimhouří oči a potom si uvědomí, že patří k Bažinatým lidem. Nejsou to normální lidé. „Ano, patřím.“

Hluboká úklona. „Náš lid si vás vždy vážil. Mohla bych mít nesmělou prosbu?“

„Ano.“

„Kdybych vám něco dala, mohl byste to dát k Stromu odchodu?“

Tair trochu ztuhne. „Pro sebe?“

„Pro matku. Ona už dávno odešla. Byla jsem ještě malá a nemohu se vydat na tak dalekou pouť.“

„Přines mi to a já ověnčím jeho větve tvým dárkem. Nechceš odejít ke svým lidem?“

Armie potřese hlavou. „Nepatřím do žádného světa. Mockrát děkuji. Už jsem nevěděla kudy kam, protože se blíží doba, kdy to musím udělat.“

Proto ten smutek v očích. „Pokud nepověsím to sám, najdu cestu jak vyplnit tvojí prosbu.“

Armie se vděčně usměje a odejde. Dhar vyjde z lázní a vyjde do pokoje. Nikdo nikde. Tair zřejmě už šel na snídani. Rychle se obleče do tmavě zeleného oděvu a seběhne schody. Závěs se rozezní pod zvukem korálků a někteří se po něm ohlédnou. Zahlédne Taira sedět u stejného stolu jako včera. Přisedne a podepře si bradu.

„Ahoj,“ řekne mazlivě.

„Zdravím cizinče. Můžeš mi říct své jméno a věk?“

„Jsem starý kmet, pane, a kdo se ptá?“

„Tair a nese se to. Vůně…“ nedořekne a šokovaně se dívá, jak Dhar vstane a obejme cizího chlapa se zlatistýma vlasy spleteného do podivného účesu.

„Kryle, kde se tu bereš?“

Další objetí. Kruci není toho dost? Odkašle si, zatímco Armie servíruje jídlo.

„Ještě jeden talíř, pane?“

„Ne.“ Zavrčí Tair.

„Ano a hodně,“ namítne Kryl. „Mám hlad jako bhar. Neviděl jsem tě celé věky. Povídej a kdo je tenhle morous? Mračí se jako sto hladových lirii dohromady.“

„Taire, to je Kryl. Byl se mnou v chrámu, když mně učili bojovat.“

„A byl jsi lepší!“ usedne za stůl a prohlíží si Dhara. Nespokojeně mlaskne. „Nemáš vlasy.“

Dhar se zasměje. „Kryle, to je Tair, můj druh.“

„Dhare, máš vkus, ale neměl by se tolik mračit. Vezmete se?“

Tair se skoro zadusí a v rozpacích do sebe narve kus místního chleba. Svatba?

„Ještě se uvidí,“ zčervená Dhar. „Povídej, kde se tu bereš? Vyšly ti tvoje plány?“

Plány? Toho Ailina nesnáší, protože on je Ailinem. Zlatisté vlasy, šedé oči se stříbrnými skvrnkami a dokonala postava s tváří.

„Povedlo. Poprosil jsem Matku o svolení vybrat dřevo. Sama mi pomohla vybrat stěžeň ze stromů, které rostou hluboko v lesích a jejichž dřevo je nezničitelné.“

Tair zpozorní. Stěžeň?

„Okouzlil jsem dřevo, plachty. Dalo to hodně práce, ale výsledek stojí za to.“

Okouzlil? Tair drtí v rukou chleba. Má toho dost.

„Kouzla? Magie?“

Krylovi to hned dojde a zčervená. Taktéž Dhar. Zapomněl se.

„Kryle, prosím můžeš?“ požádá ho jemně o službu.

Tair ničemu nerozumí.

Kryl zaváhá a potom začne. „Kdysi dávno nás napadli vojáci v čele s dnešním Králem. Bránili jsme se, jak nejlépe jsme uměli. Povolávali jsme zvířata i rostliny k našemu prospěchu a vyhrávali jsme. Věděli jsme, že vyhráváme. Naše magie byla velmi silná. Nastoupili jsme k poslední bitvě. Koně pod námi frkali, jezdci na Hydrách létali ve vzduchu. Každý věděl, co má dělat. Poslední bitva, která měla zajistit naše vítězství.

Nebojovali jsme rádi, ale nemohli jsme dovolit, aby cizinci vtrhli do posvátných lesů země, které jsme chránili a s kterými je náš život spjat.

 Soustředili jsme se na Tiara. Vysokého čaroděje tmavých vlasů a černých očí. Plán byl přesný, ale netušili jsme jedno. Nepočítali jsme s tím, že existuje ještě jeden čaroděj. Naše jezdectvo, pěchota i létající jednotky Hyder se daly do pohybu. Jednolitá masa se společným vědomím a udeřili jsme. Strašlivě.

Pozdě jsme si všimli, co se děje z druhé strany. Kouzla smetla Hydry. V jednom okamžiku nás zbyla polovina. Přesto jsme bojovali dál a dali jsme ochranná kouzla na tvoji stranu, ale škoda už byla napáchána.

Ten den zemřela spousta lidí a Ailinů. Matka chodila s černými květinami smrtí a někteří museli čekat, až k ním dojde. Strašná doba pro nás. Někteří byli pro další válku, ale rozhodli jsme už nebojovat.

Celý národ Ailinů spletl dohromady poslední kouzlo, které ve válce bylo použité. Kouzlo zapomnění, že vládneme magii. Pro nás je magie přirozená. Rodíme se s ní a nepotřebujeme nic, abychom se ji učili. Kouzlo zůstalo vysláno a povedlo se. Nikdo už nikdy si nevzpomněl, že vládneme magii.

Za mír a vazalství jste nás nechali žít, tak jak jsme žili před Velkou válkou.“

Kryl dokončí a odmlčí se.

Tair je pozoruje. Nemůže tomu uvěřit a potom mu začne docházet drobností. Kouzlo přitažlivosti, které nefungovalo. Další kouzla, která nešla udělat a naopak ptáček, co zpívá na verandě. Všechno to bilo do očí a on nic netušil. Obrázek se začal skládat do mozaiky a on cítí, že má toho dost, ale musí se ptát dál. Chce poznat celou pravdu.

„Proto nefungovala moje kouzla na tebe.“

Dhar přikývne. „Prostě jen jsem způsobil, že tvoje kouzla na mně nefungovala.“

„A to tetování?“

„Nemohu použít svoji magii na sebe. Mohu postavit kolem sebe štít, mohu se bránit, ale nemohu své tělo vyléčit a ovládat. Mohu to použít na jiné.“

„Dhare, Tair je tím druhým čarodějem z Velké bitvy?“ Kryl se zamračí.

„Ano.“

„To není dobrý nápad a starší to ví?“

„Přijali ho a bydlí se mnou.“ Jídlo je dávno zapomenuto a trojice tiše sedí u stolu.

Kryl z ničeho nic praští do stolu. „Jezme!“

„Máš pravdu.“

Dhar pohlédne na Taira. Bude mu muset hodně vysvětlovat. 

„Co tu vlastně děláte?“ optá se Kryl zvědavě. „Jsi dost daleko od našich lesů a většina z nás, Taire, jsou peciválové a nejraději zůstávají doma.“

„Snažíme se dostat do Asyrie.“

„Bílé Asyrie?“ podiví se Kryl. „Není tam nic zajímavého, i když pár obchodů se mi tam povedlo.“

„Ty ji znáš?“ ožije Tair.

 „Jistě.“

„Kryl vlastní loď, i když jsem netušil, že pluje tak daleko. Tair něco v Asyrii zdědil, jenže žádná loď nás nevezme na palubu.“

Kryl se rozesměje. „Pak moje loď je vám k dispozici. Sice se odtamtud vracím, ale mohu tam jet opět. Dědictví to tam musíme být včas. Dhare a teď mi vyprávěj, jak ses s tímhle zázrakem setkal.“

Možná ten chlap přece jenom není tak zlý.

„Nebojíš se krále? Žádná loď nesmí vyplout z přístavu.“

„Opravdu? Jenže já nekotvím tady.“ Začne se smát. „Budu se na vás těšit. Jazz se na vás bude těšit.“

„Děkujeme ti.“

„Ale mám podmínku.“

„Jakou?“ oba vyhrknou.

„To vám řeknu až na palubě. Najíme se a musíme se nalodit. Cesta není lehká a není krátká.“ S tímto prohlášením do sebe začne ládovat snídani.