Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

Dračí vejce

3.

„Řekneme mu to nebo to utajíme a sníme?“ otáže se mlsně Dhar, ale v očích má potutlené jiskřičky smíchu.

„Běž někam.“ Usměje se, když zjistí, že žertuje.

„Tak to jsem nečekal, že nám přivezete takovou dobrotu. To zdržení za to stálo a jaká podivná skořápka. Hned dám příkaz Ryschovi, aby je hodil na pánev, i když nevím, jestli má tak velkou. Nanejvýš je rozdělí. Jinak jak bylo?“

„Pokud to chceš potom vysvětlovat matce toho vejce, jak se stalo, že vejce je fuč, klidně můžeš. Jsou tu samí zakuklenci, divné rostliny, divné potvory a jsou tu mágové, ale Tito si s nimi poradil. To je vše.“

„Říkáš zakuklenci a co, jsi myslel tou matkou? Ta je přece mrtvá.“

„To právě nevíme,“ zamumlá Tair a povzdechne si. „To je Dračí vejce, rozumíš?“

„A co? Je k jídlu? Je, tak není co rozhodovat. Počkej, to jako myslíš ty draky, o kterých jsi nám vyprávěl?“

Tair slavnostně přikývne a Dhar se rozeřve smíchy nad protáhlým obličejem Kryla. Ten jeho zklamaný výraz, kdy si pomalu uvědomuje, že mu uniká jídlo, si zapamatuje do konce života.  

„O těch velkých silných potvorách, které by sluply Jazz na posezení?“

Tair ještě slavnostněji přikývne.

„Tak, u Kyrrových chlupatých prstů, co mi sem to taháte? Chlapci, vyhoďte to do moře!“ poručí a ukáže na vejce. „Na ně neberte ohledy.“

„Kapitáne, nechci být mrtvý,“ ozve se nesměle Miloslav a Brač horlivě přikývne.

„Cože? Odmlouváte?“

„Ano, kapitáne.“

„Vzpoura na Jazz. Vyhodím to sám. Nepotřebuji zbabělé baby na palubě.“

„Kryle, přestaň jančit a jdeme to dát na palubu. Za sebou máme celou armádu, aby to vejce dostali.“

„To je další důvod proč ho tu zanechat nebo hodit do moře,“ zabručí podrážděně Kryl a zahledí se na mléčné vejce. „Což o to, krásné je. A víte, co uděláme? Prodáme ho. Chlapci na palubu s ním a dejte ho na bezpečné místo do podpalubí.“

„Rozkaz, ale kapitáne musím vás upozornit, že dveřmi se neprotáhne.“

„Tak počkejte na mě.“

„Samozřejmě.“ Vezmou vejce a pomalu se šourají pískem ke člunu. Opatrně ho položí na dno člunu a nasednou. Námořnicí popostrčí člun na volné moře a zaberou vesly. Kryl s Dharem a Tairem nasednou do druhého člunu a vyrazí za prvním. Spokojeně hledí na oblohu.

„Jak vypadali ti zahalenci?“

„Dlouhý hábit, z kterého koukaly jen oči. Asi takhle.“ Soustředí se a přejede po oděvu Taira, který už dávno je ve svém oblečení.

„Už zase!“ zasténá znechuceně Tair. „Není to vůbec hezké.“

„Pěkný hábit, ale musím říct, že jste mi pomohli. To je uniforma armády vévody Xerxesa pátého. Mohu lépe najít cestu zpět. Myslím, že někde mám mapy, ale u tohohle pobřeží jsem nikdy nebyl.“

„Můžeš to ze mě dostat?“ zamumlá v cizím oděvu Tair a Dhar napřáhne ruku. Nakloní se k němu.

„Jak moc mám ho sundat?“

„Pitomče, jen ho změň,“ zavřeští Tair a snaží ze sebe hábit sundat, ale zaplete se do něj. Kryl se začne smát a nikdo nezpozoruje, že člun se kymácí.

„Pánové prosím,“ zamumlá jeden z námořníků s oroseným čelem. „Nemám rád vodu,“ sotva to vysloví, člun se nakloní a Tair spadne do moře. Dhar s Krylem se jen tak udrží. Zároveň s Tairem spadne do vody i jeden z námořníků.

„Dhare, já…“

„Miluji tě.“ Tair si povzdechne a zamumlá kouzlo. Vznese se ve spršce vody s námořníkem v ruce a dopadne do člunu.

„Pane, děkuji ti,“ zamumlá námořník a šťastně usedne k veslům. Ihned s ostatníma začne veslovat k Jazz.

„Kapitáne Kryle,“ volá Miloslav a hledí dolů do člunu. „Máme problém!“

„Kdy nějaký nemáme? Co se stalo?“

Miloslav se zadumá a zahledí se na palubu. „Uvidíte sám,“ řekne takovým nešťastným tónem, že i mokrý Tair se rozesměje. Kryl zvážní. Co se mohlo stát za tu chvilku, kdy nebyl na palubě?

Vyšplhají se nahoru, zatímco Dhar nenápadně použije kouzlo a vysuší jak Dharovi tak námořníkovi oděv. Slabě se zadumá a přemýšlí, kdy naposled tolik používal magii. Dokud nepoznal Taira, nepotřeboval ji a najednou věčně něco suší, mění a léčí. Vyšplhá se jako skoro poslední a vrazí do zad Kryla s Tairem, kteří stojí a dívají se před sebe.

„Co se stalo?“ Ale ani jeden se nehne. Povytáhne se na špičky, ale i když je vysoký, stejně nic nevidí. Znechuceně zamumlá a obejde je. Zadívá se stejným směrem, jako jeho druh a přítel.

„U Démoniny matky.“

Oba souhlasně přikyvují a pozorují šťastnou Nayfuu, jak si vzala k sobě vejce a tulí se k němu.

„Myslíte, že přišly na ní mateřské pudy?“

Oba zavrtí hlavou.

„Nebude smaženice,“ pronese vážným hlasem Kryl. „Kruci a já se na to těšil!“

„Počkej, vždyť jsi ho chtěl prodat?“

„Uprostřed moře jsem si to rozmyslel,“ bez rozpaku přizná Kryl. „Bylo by z něho hodně jídla.“

„To ano, ale Nayfaa si ho přivlastnila.“

„Ano. Miloslav povídal, že když ho uviděla, vyletěla celá nadšená, námořníky odsunula, doufám, že nejsou zranění, dokutálela si vejce na své místo a obtočila se kolem něho. Jednoduše na něm sedí.“

„Možná si myslí, že je její.“

„Je to možné, ale máme po smaženici.“

Dhar mu položí konejšivě ruku na rameno. Co se dá dělat, říká mu tím gestem. Kryl zafuní a pokyne námořníkům. „Odjíždíme!“

„Hurá!“ nese se palubou a námořnicí šplhají do ráhnoví a uvolňují plachty. V ten moment se k lodi přiblíží ohnivá koule. Všichni se přikrčí, když Kryl zařve vzteky i frustrací, napřáhne ruce, aby usměrnil mořskou vodu, kterou zvedl a vyšle ji na zahalené jezdce. Zasměje se, když je voda zavalí a z pyšných jezdců jsou zmoklé hadry. I koně se plaší a ustupují.

„Kotva a domů.“

„Víš, kde jsme?“

„Klid. Jdu to hledat, ale bouře by byla velmi laskavá, kdyby nás přenesla trochu blíž domova, ale nedoufám v to.“ Nechá všechno na námořnicích, kteří občas rozpačitě kouknou po Nayfee, která se tiskne k vejci a blaženě syčí. Dokonce i Tito je fascinovaný vejcem a jde k němu blíž. Nayfaa mu milostivě povolí se dotknout vejce.

„Někdy mám pocit, že mezi sebou rozmlouvají?“ zavrtí hlavou Tair, až se mu černé vlasy rozletí.

„Jen si dobře rozumí. Stejně jako my dva,“ odpoví lehce Dhar a objeme Taira kolem těla. Vdechuje vůní černých vlasů a nemůže se ho nabažit. „Krásně voníš,“ přimhouří šedé oči se stříbrným odleskem. „Mám malý návrh.“

„Hmm…“ jen zabručí Tair a spočívá v Dharově objetí. „Jaký?“

Někteří námořnicí po nich kouknou a pousmějí se.

„Mohli bychom sejít dolu do kajuty,“ políbí na krk a lehounce přejede místečko jazykem. Je mu jedno, že je vidí celá posádka. Stejně vědí, jak jejich nocí vypadají. Tedy slyší. „A v ní bychom mohli vyzkoušet něco nového nebo naopak něco starého.“

„Na co čekáme?“ Tair se zasměje. Černé oči dychtivě hledí do překrásného Dharova obličeje. Je tak dokonalý, že to až bolí.

„Nevím… A to byla rychlost,“ uznale prohodí, když zničehonic se objeví v kajutě u postele.

Tair se pouze uculí a lehne si na postel. „Můžeš začít,“ milostivě mu pokyne.

Dhar se zamračí. „Co tím jako myslíš?“

„Za moji nádhernou ukázku rychlosti se pomalu svlékneš, až budu bez dechu.“

„A ty budeš dělat co?“

„Dívat se a dělej.“

„Máme hromadu času,“ zabručí Dhar, ale dělá co Tair chce. Pomaličku se svléká. Moc dobře ví, že to miluje. Jednou, když to dělal moc rychle, zpomalil čas a tak to prodloužil. Od té doby raději nic takového nedělá. Mohl by Tairovo kouzlo lehce zrušit, ale proč mu kazit radost?

„To sice ano, ale já chci teď.“ Vypadá nádherně, když se pomalu a jako by bázlivě dotýkal šatů. Rozvazuje šňůrky, na chvilku se objeví pokožka a opět zmizí.

Tair rukou sklouzne ke kalhotám a začne se laskat.

Dhara vzruší to jednouché a samozřejmé gesto a ty oči, když po něm lehounce přejíždějí a dívají se pozorně na pohyby rukou. Nemyslel, že ho to bude vzrušovat. Vzpomene si na zkušenosti s Králem. To proto teď chodí s mužem nebo proč?

Je pravda, že ženy ho nikdy moc nezajímali, ale ani muži. Vždy si myslel, že si vybere někoho z Ailinů a najednou má na krku mocného mága a k tomu nepřítele, který je zabíjel. V duchu potřese hlavou. Nechápe, proč ho zrovna napadají tyhle myšlenky. Vklouzne rukou do kalhot a polaská se. Přejde ke křeslu a usedne do něho. Zuje boty a nestydatě roztáhne nohy.

Tair se posadí. Dhar dnes dělá něco jiného. Vždy se svlékl, pomalu, ale nikdy to neobměnil a najednou tohle. Líbí se mu to. Přestane se hladit a zírá na rozvaleného Dhara v křesle. Je hříšný s dlouhými vlasy přehozenými přes opěradlo. Napůl rozhaleného hrudníku a roztažených nohou. Svůdný.

Dhar ignoruje Taira a dělá, že je sám. Rukou pomalu sjede ke rtům a pootevře je, jako by někoho čekal a chtěl, aby byl políbený.

Tair ani nedutá.

Dhar se dotkne rtů, trochu váhavě a přejede po nich, olízne špičku prstu a zasune si prst dovnitř. Olízne a vysune. Ignoruje tiché sotva slyšitelné zaúpění. Vlhkým prstem sjede ke krku a zvrátí hlavu, aby ukázal svůdnou křivku krku. Pomalu jede níž, až se dotkne bradavky. Bříškem prstu po ní lehounce krouží. Zatlačí na ní a potom zakmitá. Je ohebná a pod vlhkým prstem i kroužením se napřimuje a tvrdne. Dhar opět vloží prst do rtů a opět se dotkne bradavky, která už je vztyčená a dychtivá po další pozornosti. Přidá druhý prst a sevře ji mezi prsty. Obkreslí ji a zakmitá po ní nehtem. Druhou ruku si bez rozpaku položí do klína a přes kalhoty tře úd.

Přesune prst na druhou bradavku a dělá to samé. Krouží po ní, jemně mačká a svírá, dokud není tvrdá a nestojí. Sklouzne rukou níž a pohladí se po břichu. Nadzvedne se a stáhne si košili a odhodí na postel.

Tair ji ihned ze sebe shodí, aby nepřekážela, a doslova fascinovaně dál sleduje pekelnou hru, kterou Dhar rozehrál.

Dhar jako by si nebyl jistý, co má dělat dál, zaváhá a jen tam sedí.

Když už Tair si myslí, že je konec, Dhar zvedne ruce a dotkne se klínu. Obě ruce přitiskne na klín a jednu nohu přehodí přes opěradlo. Tře se a bedry se vypíná proti rukám. Na chvilku přestane a ruku má položenou v klíně. Odtáhne ji a spokojeně se dívá na bouli, která se mu pod kalhotami zřetelně rýsuje.

Svádí mě nebo mě chce zabít?

Zvedne se a otočí se, aby pozadí směřovalo k posteli. Pomalu stahuje kalhoty a odhaluje zadek.

Tair polkne, když Dhar je najednou nahý a opět si sedá do křesla s roztaženými nohami. Penis krásně ční a láká ho k hrátkám. Nadechne se.

„Nepřestávej dýchat,“ ozve se Dhar. Špičkou prstu laská úd tak, aby z něho nic nezakrýval.

Tair nic neřekne a rychle se svlékne. Přistoupí k němu a klekne si mezi nohy. Odsune ruce a skloní se k pyšně čnícímu údu. Olízne ho a s potěšením vnímá tiché zaúpění. Vtáhne ho do sebe, zatímco ruce má položené na stehnech, které mu rozevírá víc a víc. Dhar se drží opěradel a snaží se být zticha.

„Nádhera,“ zašeptá Tair a opět se mu začne věnovat.

„U Kyrr…“ nedořekne a vykřikne. Tělo se mu zachvěje a on si pouze uvědomuje horký proud, který opouští jeho tělo.

Tair nechá na sebe dopadnout semeno, vytáhne ho na nohy a otočí ho k sobě. „Drž se.“ Dhar uchopí opěradla a vystrčí zadek. Neotáčí hlavu a podle doteků a zvuků se snaží uhodnout, co bude dělat. Ruce na varlatech, jak ho ještě hladí po ochablém penisu a potom sjíždí výš a zaslechne mlaskavé zvuky a jemné šimrání na zadku. Vypne se ještě víc a zúpí, když ho jemně kousne, zatímco jazyk rejdí po celé oblasti a ničemu se nevyhýbá.

Rukou laská Tairovo tělo, až se dostane k bradavce a zmáčkne ji.

„Bolí to,“ zaúpí Dhar, ale Tair pokračuje v mnutí. Dhar sténá bolestí i rozkoši.

Tair se přesune prsty k zadku a roztáhne půlky a hněte je. Bříšky prstů masíruje vchod, do kterého za chvilku pronikne. Jazykem zvlhčí otvor a prstem opatrně vklouzává dovnitř. Zajede dovnitř a ven. Přidá druhý prst a při každém vyklouznutí roztáhne prsty a tím dírku. Ještě naposled ho políbí a polaská jazykem. Postaví se a sáhne po masti. Nanese mast k otvoru a na svůj úd, kterým zatlačí. Lehounce zajede dovnitř a zůstane.

Dhar se pohne směrem k Tairovi, až přirazí na doraz.

„To je ono,“ zachraptí Tair  a vnímá jak je hluboko, těsnost a teplo. Vzrušuje ho to a vyklouzne a vklouzne nazpět. Po chvilce začne rychleji přirážet, až ucítí, že bude konec, vytáhne ho, vezme úd do ruky a začne si ho doslova zběsile přejíždět, až vyvrcholí.

Dhar vytočí hlavu a sleduje staženou tvář rozkoší.

Tair položí ruku na kříž a sleduje kapičky, které na ně dopadly. Povzdechne si a vezme ručník. Otře stopy vášně a lehne si do postele. Zívne.

„Tak tentokrát tobě se chce spát?“

„Jsem už starý pán a ty mě dovedeš vysát až na dřeň,“ zabručí a přivine si Dhara k sobě. Políbí na rty. „Byl jsi jiný než kdy jindy.“

„A tobě se to nelíbilo,“ řekne zklamaně. Myslel, že by mohl zkusit něco jiného.

„Právě naopak. Nepamatuješ? Zapomněl jsem dýchat.“

Dhar se usměje. Líbilo se mu to. „Co uděláme s vejcem?“

Chrrr.

Už zase. Jakmile začne o důležitých otázkách, vyhne se tomu, že začne spát. Zatřese. Sice to na něj nefunguje, ale může to zkusit. Vždyť si to myslel. Nic.

Co by měli udělat s vejcem? Možná měl pravdu Kryl a nechat ho vyhodit do moře. Neměli by ho vojáci, neměli by ho oni a nemuseli by se o něj starat. Pravda stará se o něj Nayfaa, ale i tak. Co když přiletí dračice nebo nedej bože se z toho něco vyklube? Jak to budou krmit a jak je zrale asi uvnitř mládě, a co když zemřelo nebo je tam jen žloutek s bílkem? Nebo možná dračí vejce takové nepodstatné věci nemají.

Zvedne se a obleče se. Půjde za Krylem. Snad to rozeberou.

Tair se přetočí a sotva si povšimne, že Dhar zmizel.

Nayfaa zasyčí a přitáhne zrak Dhara. Ten k ní jde a uctivě zůstane stranou. Má pocit, že by nebyl dobrý nápad se hnát k vejci. Nayfaa se pohne a milostivě strčí do vejce.  Dhar k němu přistoupí a dotkne se skořápky.

„Víš, zajímalo by mě, co na něm vidíš. Je to vejce. Pravda velké a hezké. Ty zřejmě znáš majitelku, že.“ Zdá se mu, že přikývla nebo je to jeho fantazie? Vstane a nechá tam Tita a Nayfuu o samotě. Zaklepe na kapitánskou kajutu a vejde.

„Tak co?“

Kryl zvedne hlavu, v ústech nějaký přístroj, a pokusí se o úsměv. Zahuhlá něco a Dhar pokrčí rameny. Kryl vyndá přístroj z pusy.

„Proč nejsi v kajutě a zaneslo nás to trochu dál, než bych si přál, ale rozhodně zas ne na konec známého světa.“

„Existuje něco takového?“

„Prý ano. Nebyl jsem tam, ale ti co se tam plavili, vrátili se pološílení a mumlali o temnotě a světýlkách. Kde byli, nevím.“

„A tebe neláká to tam probádat? Být prvním, kdo objeví nepoznané?“ Usedne do křesla a přehodí si nohu přes nohu. Pozoruje Kryla v rozevřené tunice a upnutých kalhotách. Vlasy spletené do copu mu visí přes rameno. Je krásný.

Kryl na něj pobaveně pohlédne. „Ne. Mně stačí to, že se plavím. Možná jednou mě popadne chuť na dobrodružství, ale zatím budu sedět v klidu tady. Neměl by jsi zahřívat Taira?“

„Dej pokoj. Ani si všiml, že jsem pryč.“

„Pohádali jste se,“ zkušeně pronese a vyjde ven. Loď se pohne a Kryl se vrátí do kajuty. Z lakované vysoké bělostné skříňky vytáhne průsvitnou karafu, která je do poloviny naplněna červenou tekutinou. Postaví na stůl a ke karafě přidá dva stejné poháry. Dhar má pocit, že drží vzduch, nebýt jemné mihotavé záře.

„Podivné.“

„Vyrábějí je právě v této zemi. V zemi vévody Xerxese pátého a prý tajemství výroby znají dva lidé. Vévoda a výrobce.“ Nalije do poháru víno a jeden pohár postaví před Dhara. „Tak o co jste se pohádali?“

„Výborné,“ řekne Dhar, trochu upije a povzdechne si. „A silné. Nechtěl se mnou mluvit o vejci.“

Kryl se rozesměje, až musí odložit pohár na stůl. „Vy dva jste povedená dvojka.“

Dhar se zaškaredí, ale potom se usměje taky. „Máš pravdu a díky za víno. Chybělo mi.“

„Já vždy vím, co moji hosté potřebují.“

„Hosté? Převážíš často lidi?“

„Právě, že naopak. Nevozím žádné. Jen vyjídají mě a moje zásoby vína se tenčí. To vejce je zvláštní. Víš, napadla mě jedna myšlenka.“

„Jaká?“

„Nesměj se,“ varuje ho předem Kryl.“ Ale napadlo mě, že Nayfaa může být potomek nebo nějaký poddruh draků.“

Dhar vytřeští oči. „Myslíš jako vážně?“

„Ano.“

Oba se odmlčí a v rukou drží průsvitné poháry s vínem. Bojí se pohlédnout směrem k palubě, kde sedí Nayfaa a pečlivě hlídá mléčné vejce.

„Musíme o hydrách zjistit více.“

Dhar vážně přikývne. „Ano, a jestli je to pravda, zblázním se. Mít v rodině něco od draka… Tair se zblázní buď radosti, nebo začne hydru kuchat.“

„Klid, myslím, že se Nayfaa nedá a pak všichni z toho budou grogy. Přemýšlím, že bych jel s vámi. Dlouho jsem v rodných krajích nebyl,“ poznamená mimochodem Kryl.

„Cože? A opustíš svoji milenku?“

„Milenka počká,“ rázně prohlásí Kryl. „Tváře, až uvidí hydru po tolika kolech, nepočkají. A chci vědět víc a to jestli hydru může povolat každý.“

„Taky by mě to zajímalo.“

Tiše sedí a popíjejí výborné víno. V myšlenkách bloudí nad záhadami, do kterých se opět dostali.

Zdálo se to tak jednoduché. Dojedou pro dědictví, vyzvednout je a odjedou zpět do lesů a on bude vyrábět luky, které bude prodávat a Tair, ani neví, co bude dělat. Možná konečně najde nějaký smysl a nebude ho otravovat postelí. Mimoděk se usměje a dopije víno.

„Kryle, chci být už v Mitře.“

„Já taky. Nemám rád záhady. Odvádějí mě od práce a nemám klid.“

„Souhlasím.“

„A já miluji záhady. Máš tam ještě jeden pohár, Kryle?“ ve dveřích stojí Tair a pozoruje je. Mohl by je považovat za bratry nebýt oblečení, ale Dhar má krásnější vlasy. Ne, je nádhernější než úsvit slunce.

Kryl se zvedne a nalije pohár, zatímco se Tair rozvalí v kapitánově posteli.

„Na zdraví! Na tajemno a na tebe Dhare.“

„To poslední nemuselo být,“ zabručí Dhar a pozvedne pohár.

Venku, kde slunce zapadá s překrásnými beránky, které ho doprovází na konec denní pouti, se rozezní křik hydry. Všichni zvednou hlavy a zadívají se směrem k hydře. Další táhlý křik.

„Volá snad někoho?“ tiše poznamená za celou loď Miloslav, ale nikdo mu nedopoví a srdce přítomných sevře strach.

„Ó vítej Mitré, ty přístave umouněné děvky…“

Dhar s Tairem vyvalí oči. Bože, co to má být za proslov?

„Nesnáším tě, jako novorozené dítě, které matka zanechala v odpadech, odplivla si  a šla obsloužit dalšího zákazníka…“

„Neměli bychom ho zastavit?“

„Ani ne.“

„Nesnáším přístavy.“

„Nemuseli jsme sem jet.“

„A nechat si ujít ty vyvalené oči všech přítomných. Jen se podívej, jak se srocují, protože zaregistrovali moje z… moje plachty.“

„Zelenééé plachty!“

„Sklapni,“ zavrčí Kryl a zářivě se usměje.

„Mládenci, dejte si záležet.“

„Kapitáne, rozkaz!“ Miloslav se zazubí a pokyne rukou připraveným námořníkům, kteří spustí čluny jako jeden muž.

„Jak dlouho to trénovali?“

„Půl kola,“ napůl úst odvětí Kryl.

„To je dost.“ Člun se dotkne hladiny a z paluby vzlétne kůň a hydra.

Jekot a řev je provází z břehu.

„Ó Matko, zbožňuji ten řev. Není nádherný, když tak ječí? Chlapci taky jste se mohli vyparádit. Nebylo oblečení v pořádku?“ V druhém člunu se veze vejce. Na palubě jsou ještě další předměty. Některé z beden a sudu jsou maličko pootevřené, aby viděli co, kapitán lodi Jazz přivezl z dalekých cest.

„Ale bylo, ale jako šašci nechceme vypadat, že Dhare.“

„Ano. Tair by skoro vypadal jako Král. Ani náhodou.“

„Dobře. Tak se aspoň tvařte vznešeně. Tobě Taire by to mělo jít a už jsme tu.“ Zamává a plavně vystoupí na břeh. Dav se před ním uctivě rozestoupí, když se ozve sykot a vedle námořníků a kapitána Kryla je prázdno. Vedle nich přistanou Tito a Nayfaa.

„Tomu se říká ochranná garda. Nejlepší příchod do města, jaký kdy jsem zažil.“

„Až na to, že patří nám,“ podotkne Tair a usměje se. Přístav vypadá stejně, jako když odjížděli. Jestli se vyměnilo pár lidi, je to hodně, ale vůně, zvuky, šumot a atmosféra přístavu zůstala stejná. Vezme za uzdu Tita a vede ho za kapitánem Krylem, který jde v čele jejích malé kavalkády. Hydra se otočí za vejcem, ale uklidněna se nechá vést Dharem.

Míří do cechovního domu, přes který musí projít všechny náklady a kde zaznamenávají lodě, námořníky, prostě vše okolo námořnictví.

„Zdravím, kapitáne Kryle. Opět nám přiděláváte problémy.“

„Otoso, ale kdepak. Neodvážil bych se.“ Prohlédne si kulaťoučkého muže oblečeného do pestrých látek. Na hlavě má něco jako turban a na rukou prsten na prstenu. I ten zlatý řetěz s křišťálem uprostřed ho táhne k zemi. Zpod huňatého obočí se dívají na svět dvě pichlavé, ale bystré oči.

„Lžete, jako když tiskne, ale musím se přiznat, rád si prohlížím skvosty, které nikdy nebudu mít a dnes máte i zvířata. To nebude zadarmo.“

„To jsou jízdní zvířata mých přátel. Pokud vím, na jízdní zvířata se clo nevztahuje nebo ano?“

Otoso vzteky zafuní. Dostal ho, ale nic nedává najevo a cupitá vedle kapitána Kryla. Pořád ho něčím dostane a on nemůže nic dělat. K tomu ho jeho dcera uhání, že ho chce mít za manžela. Miluje ten kvítek líbezný, ale kapitán Kryl na všechny nabídky říká NE. Co může dělat? Opít ho a dostrkat ho své vlastní dceři do postele? I když poslední dobou mu to sama navrhla. Problém je, že stejně neví, jak ho potom donutit, aby si ji vzal. Je jako vítr.

Dojdou před velkou několikapatrovou budovou s mnoha okny, kde se už nějakou chvílí tísní nejvýznačnější obchodnicí, kteří čekají na nové zboží. Vědí, že si z toho nebudou moci dovolit koupit nic, ale aspoň se podívat na nádheru. Vsadí se, že všechno shrábne Lian up Sien, nákupčí královského paláce. Teprve zbytky, co po něm zůstanou, mohou si nakoupit.

Nenávistně pohlédnou na vysokého, štíhlého, prošedivělého muže důstojného vzezření. Nosí výhradně jen šedé a černé barvy a tak je poznat na dálku.

Sledují jak na ohromný dřevěný stůl a před ním se skládají bedny, sudy i vaky, které dávají tušit nádherné věcí. Davem projede vzrušení a šeptem si sdělují, co by mohly obsahovat. Jediný, kdo mlčí, je nákupčí královského paláce.

Dhar s Tairem se drží vzadu a Tair dohlíží na Nayfuu, která je podrážděná. Jen může se dohadovat, že je to kvůli vejci a už se nese. Složí se o kus dál a dokonce i Lian up Sien projeví zájem a je vidět na jeho jindy kamenné tváři vzrušení.

Námořnicí opatrně otevírají bedny, vaky a sudy. Na světlo se dostanou látky lehoučké jako vzduch a průsvitné, že člověk má pocit mihotání. Průsvitné poháry, které jsou jen vidět v slunečních záblescích. Šperky temné, které pohlcují světlo a přitom mění svou barvu. Vázy nevídaných rozměru a tvarů s výzdobou, že člověk má pocit, že to nemohly vyrobit lidské ruce. Bedna s kůžemi tyrkysového vzhledu, které člověka zahřeji, a prý uchrání od smrti. A objevují se další věci z různých koutů zemí.

Lian up Sien vstane a prochází se mezi balíky. Jeho očí zaznamenávají, co kde je. Neohmatává je, nedotýká, neprobírá se zbožím. Kapitán Kryl je pověstný kvalitou, kterou dodává. Přikývne a svému pobočníku ukazuje rovnou na celé bedny. Zastaví se před vejcem a potom před Nayfou a Titem.

„Chci je.“

„Nejsou moje.“

„Kapitáne Kryle, mě je to jedno. Chci to dodat do královského paláce. Ten zbytek, můj pobočník vám řekne, co chci. Zbytek si rozeberte.“

„Myslím, že se budete muset obejít bez některých věcí.“

V hale všichni ztuhnou. Odporovat nejvyššímu představiteli krále? Nemožné. To zavání smrti. Dokonce i nákupčí ztuhne a potom se podívá na Taira. Trhne sebou. Je to Král? Neví.

Dhar s Krylem nechávají jednat Taira. Dostane se z toho.

Tair přistoupí k nákupčímu a zasyčí. „Jestli se tady dozvědí, kým jsem, pozvu Arkany, aby se seznámili s tvojí krví.“

Lian up Sien zbledne a mlčky přikývne. „Bude mi stačit to druhé. Ty zvířata a vejce si nechte.“

Kryl si oddechne a prostranstvím se rozbouří dohady. Co se stalo a kdo je ten cizinec, že ho všemocný nákupčí poslechl? Neuvěřitelné se stalo skutečnosti a nejvzácnější věci zůstávají zde. Lidé, kteří přišli s nákupčím, odnášejí nakoupené zboží a zbytek obchodníků hladově sledují zbytečky, které osamoceně stojí uprostřed místnosti.

Otoso lítostivě kouká na zboží. Nákupčí zboží zaplatí kapitánovi Krylovi, ale předměty do paláce nepodléhají clu. Kdysi dávno se tak dojednalo, protože jinak by nikdo nevozil luxusní předměty za které je clo šíleně mastné. Takže zas shrábne zisk a on utře. Jestli z toho dostane pakatel, bude rád. 

Kryl se zatím rozhlédne po obchodnicích a hledá hlavu rodu Pinarti. Na židli patřící rodině Pinarti sedí chlápek, jako obvykle, ale kapitán mu povídal, že hlavou rodiny je Darion. Tohle žena rozhodně není. Bude muset asi zajít do výstavního domu rodiny Pinartiho a optat se. Je, ale pravdou, že by se tu žena vyjímala podivně a ostatní by ji mezi sebe nevzali. To by dokázal jen její manžel a kapitán. No jeho to nezajímá.

„Čtyři bedny!“ Otoso si zamne rukama. Přece jen něco dostane do pokladnice. Začne sčítat a ukáže cifru. Chladné přikývnutí Kryla a on pokyne rukou.

Obchodnicí přistoupí a obdivují krásu předmětu. Jistě nedosahují kvality věcí, které odnesli za nákupčím, ale i tak jsou nádherné a vzácné, které prodají s velkým ziskem v různých koutech země.

Kryl přistoupí k tomu bezvýraznému mužíčkovi, který stojí vzadu a promluví. „Mohu vás navštívit? Mám vzkaz od kapitána Pinartiho.“

Mužík ožije. „Samozřejmě, že ano. Bude to pro nás pocta. Mohu se optat, kdy přijdete?“

„Někdy po polední a teď mě omluvte. Musím dohlédnout na dražbu předmětu. Zúčastníte se dražby?“

„Ne, bohužel ne. Dnes ne,“ opraví se.

„Pak nashledanou odpoledne.“ Přejde k bednám a zatleská.

„Já se tu nudím,“ poznamená Tair a neslušně na celé kolo zívne. „Co kdybychom zmizeli někam pryč?“

„Proč ne, ale co s vejcem? Nayfaa ho neopustí.“

„Kryl se o to postará. Jdeme.“ Vezme Dhara za ruku a táhne ho z budovy pryč. „Tohle dražení bude nadlouho, ale koukal jsem na to, co přivezl. Jste překvapující.“

„Jako Ailini?“

„Přesně tak. Výborní válečnicí, vládnete magii, výborní obchodnicí… Co neumíte, u Kyrrových drápů?“

Dhar se rozesměje. „Idealizuješ si nás. Neumíme toho spou…“

„Uhněte se! Z cesty!“ křik a bolestný řev se nese z ulice. Oba na sebe pohlédnou. Co se děje?

Hluk se přibližuje a oni zaslechnou bušení kopyt koní a cinkot podkov o dláždění ulic. Koně a pak si vzpomenou.

„A mám toho dost. Dhare jdi stranou!“ I Tair se uhne., aby ho neporazili. Dhar pokrčí rameny a vtiskne se na zeď. Kolem prolétnou dva koně s mladíky, kteří pobízejí koně k většímu výkonu. Je jím jedno, jestli někoho zraní nebo něco poškodí.

Tair chladnokrevně vykročí do cesty a napřáhne ruce. „Lední jasno!“ záblesk a uprostřed stojí koně s dvěma mladíky. „Pěkné co?“ pronese pyšně.

„Hezké a proč tady tak stojí? Nerozpustí se?“ Uvažuje chladně Dhar a zkoumá sousoší. Je opravdu překrásné a paprsky slunce na nich jiskří.

„Máš pravdu jako vždy. Musíme to pozměnit. Jde k sochám a obhlíží si je. Mlaskne. „Mizerové. Takže…“ ďábelsky se usměje. „Věčnost! Vnímání! A je to.“ Opráší si ruce. „toto dalo práce,“ zazubí se.

„Pane a co ty koně?“ tiše pronese starší hlas a oni se otočí. Chvilku zírají na starší paní a potom si vzpomenou.

„Máš pravdu a děkuji ti za připomenutí,“ pronese uctivě Tair a napřáhne ruce. „Chceš, abych je osvobodil nebo ponechal v zapomnění a znovu ožili, až přijde čas?“

„Budu krutá, ale ať zapomenou a zůstanou věčně mladí. Jsem divná.“

„Nejste, paní,“ napřáhne ruce a oči koní se přivřou, zatímco mladíků se pochybují v údivu i hrůze po okolí. Chtějí křičet a křičí, ale nikdo je neslyší. „Zůstanou tu hodně dlouho. Nechcete pomoci?“ Tair nabídne pomoc a Dhar se usměje.

„Mám tu blízko domek. Bude tu nějakou chvilku klid. Děkuji vám a ostatní myslím vám taky poděkuji,“ poví jim starší žena.

Kolem ledového sousoší se sbíhají lidé a ukazují si mladíky. Někteří se dokonce odváží do ledu bouchnout.

„Jmenuji se Slepá Rossalie a potkala jsem vás, když jste přišli do města, že. Jsem ráda, že jste potrestal ty mladíky. Mysleli si, že jsou všemocní a to je můj domek.“ Ukáže holí na malý domek vlepený mezi dvěma většími. Vzadu za domkem vykukuje strom. Rossalie otevře dveře a oni se skloněnou hlavou vejdou dovnitř. Jdou za starou paní a ona je usadí v zahradě. Prohlížejí si květy laskavců a dalších rozmanitých květin v úhledných řádcích.

Za chvilku sedí s nimi a opatrně nalévá z prostého hliněného džbánů pití. „Prosím nabídněte si.“

„Děkujeme.“

„Jak dlouho tak zůstanou?“ Rossalie se optá Taira

„Dokud je král neodčaruje, ale pochybují, že to udělá. Jinak asi tak deset kol. Snad do té doby zmoudří.“

„To je dobře. Přivezli jste do našeho města dračí vejce. Nechci být zlá, ale doufám, že si ho sebou odvezete. Je to nebezpečné.“

„Znáš draky,“ hlesne Tair, ale uvědomuje si, že není udivený.

„Znám je jen z vyprávění, ale mám moc vidění. Ztratila jsem možnost vidět barvy a úsměv svých přátel a hlavně rodiny. Získala jsem jiný, ale dala bych všechno, za ten původní.“

Dhar se vedle ní pohne, ale cítí, že nemůže tentokrát nic udělat. „Myslím, že to tak má být.“

„Ano má být, pane, ale želím toho.“

„Dhare, proč to nevyléčíš?“

„Protože to nejde, protože to tak má být. Mohl bych, ale některé věcí nelze změnit. Jako tehdy, když jsem stál u tebe v kobce a rozhodoval se. Kdybych vycítil, že tam máš zůstat… I kdybych tě miloval, musel bych toho poslechnout.“

„Myslíš to vážně?“

„Ano. Kdybych šel proti tomu příkazu, následky by byl nesmírné, že mám pravdu, paní Rossalie.“

„Ano. Víte, že to dráče je pěkně živé?“ obrátí Rossalie list a zachmuří se. „Bojím se jeho matky.“

„To my taky, ale nemohli jsme ho tam nechat.“

„Pche, chtěl jsi udělat z něho smaženici, nebýt Nayfee, udělal bys ji.“

„Hele, to byl Kryl! Ne já.“

Rossalie se usmívá a upijí ze svého pohárku. Vnímá krásu místa, ale barvy a světlo, které je ozařuje, nemůže vidět. Jen pouze vnímat teplo na pokožce. Moc Ailinů je bezmezná, ale když řekl, že nemůže prohlédnout, musí to tak být. Doufala, že by ji mohl vyléčit. Nu což nejde to tak to nejde. Vlastně se už někde uvnitř smířila s tímto stavem. Naslouchá slabé hádce dvou milenců. Kdysi taky milovala a zaplatila za to. Je jí dobře. Po dlouhé dobře cítí, že může vidět něco víc než jen to, co je ji povoleno.