Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

3.

Kdo je můj pán?

„Angelo, prosím zůstaneš tu?“ nerad ji to říká, ale musí do pracovny. Nemůže tu sedět, ale Dhar ji nic neudělá, to ví.

„Samozřejmě, Flaviane.“

Flavian se ošije. Z jejích úst zní jeho jméno jinak. Vždy to tak bylo. Už od té doby, co ji jednou v knihovně porazil. Nebo ona do něho vletěla? Už si to nepamatuje důkladně. Tak mazlivě. Potřese hlavou. Je mu skoro čtyřicet kol a Angele sotva osmnáct. Na co to nemyslí. „Děkuji ti a můžeš mi přijít říct, až se probudí?“

„Určitě, i když si myslím, že přijde sám. Co je to?“ potá se, když převezme zelený list.

Flavian se usměje. Pořád nemůže uvěřit, že viděl bohyní Léte. Musela to být ona. Svou krásou, svou laskavostí v očích se nevyrovná žádné ženě na tomto světě. Co je zajímavého na Dharovi, že sestoupila sem do jeho příbytku? „Zelený list zřejmě ze Stromu uzdravení.“

Angela otevře ústa, zavře je a pohlédne na Dhara. „On je Dlouhověký.“

„Má s tím něco společného?“

Angela rozpačitě vezme do ruky kus látky a žmoulá. Potom zvedne hlavu. „Neřeknete nikde nic.“

„Ano.“

Angela přikývne. „Říkáme jim Dlouhověcí, protože žijí déle než kterýkoliv jiný národ na světě. Nikdy jsem se nedozvěděla jak dlouho. Ve skutečnosti se oni sami nazývají Ailini.“ Zastaví se a zvědavě se zahledí do Flavianovy tváře. Tomu se nepohne sval.

Tak to je tvoje tajemství Dhare. Nikdy bych si tě nespojil s rasou Ailinů, která jediná skoro dokázala porazit Krále. Ještě dnes se spíš o tom šeptá a nikdo si už to nepamatuje. „Chápu.“

„Přesně. Mají jen jednu bohyni. Nazývají ji jednoduše Matka.“

„A to je bohyně Léte.“

„Ano. Nevíme o nich prakticky nic. I teď se u nás jednou za čas objeví jejích obchodníci. Nakoupí, prodají a odjedou. Jednou za čas přijdou do paláce dary a člověk, který slouží v palácové stráži.“

„Odkud to víš?“ přeruší ji Flavian.

„Z knih a něco málo od Dhara. Má sestru Swaii. Prý mu ji připomínám. Ten list stojí celé jmění. Lidé by se o něj rvali, zabíjeli, udělali cokoliv. Povídá se, že odhání smrt.“ Zamyšleně na něj hledí. Taková cennost v její ruce…

„Smrt ne, Angelo,“ ozve se tichým hlasem Dhar a sklouzne na ně pohledem. Ten sen, v kterém se Král omlouval. Proč? „Byla tady, že.“ Povzdechne si.

„Ano. Viděl jsem ji.“

„Pak na vás spočine její milost.“

„Na, vezmi si to!“ řekne trochu naštvaně Angela.

„Proč jsi rozzlobená?“

„Protože se ženeš do nebezpečných věcí. Málem jsi tady zemřel. Je krutý.“

„Je krásný.“

Angela údivem otevře ústa. „Ty…ty ho miluješ!“ dostane ze sebe.

Dhar se zardí a vloží do úst list. Vážně pohledne na Angelu a Flaviana. „Ano. Za chvilku budu v pořádku.“ Zavře očí a nechává se konejšit sílou léčivého listů. „Když nadejde náš čas, bohyně k nám přijde s jiným listem. Vezmeme si ho a potom u nás čeká, až s ní odejdeme. V ruce drží černou květinu smrti. Tady smrt probíhá jinak.“ Otevře oči. „Nebojte, tohle je léčivý lístek. Když už tolik toho víš, Angelo… Jsi všetečná osůbka. Naše životy jsou propojeny těsně s ní. Jestliže zahyneme my…“

„U Kyrrovy hlavy!“ vydechnou oba. Zcela pochopí a udělá se jím nevolno. Dhar se pousměje. „Proto jsme se nakonec vzdali.“

„Museli jste žít, aby bohyně mohla žít. Ví to?“

Dhar se zvedne a posadí se na prostém lůžku s hrubou pokrývkou. „Ano. Já doufám, že tohle si necháte pro sebe.“ Mlčí v otázce, jestli to ví Král.

„Samozřejmě.“

„Ne!“ odmítne Angela.

Flavian s Dharem vytřeští oči nad jejím rozhodným tónem.

„Musí to vědět někdo další. Něco tak důležitého nesmí zaniknout. Aspoň někdo nebo zapsat do knih, Dhare, prosím.“

Dhar se zamyslí. „Dobře. Můžeš to říct někomu, ale důvěryhodnému. Chceš nás navštívit?“

Tentokrát vytřeští oči Angela. Zbledne, zčervená vzrušením. „Mohla bych?“ nesměle se otáže.

„Možná ano. Zeptám se.“

„Musím jít, já… já… musím jít!“ vyběhne z pokoje s hořícími tvářemi. Ona navštíví Ailiny. Ona by mohla mít možnost podívat se do starobylé země plné pověstí, snů a legend o nich a jejích umění. Zastaví se. „Zůstaň na zemi. To se ti nesplní. Ale je to sen. Nádherný sen, který se může uskutečnit,“ šeptá si v euforii, zatímco vychází z kasáren. Někdo na ni něco zavolá a ona na něho vyplázne jazyk. Ne Dhar by nic takového neřekl, kdyby neměl v úmyslu to udělat.

„Neměl jsi ji to slibovat.“

„Už o tom uvažuji delší dobu, kapitáne. Je bystrá a má něco, co mi dovoluje jí přednést tuto nabídku.“

„Ani já jsem tam u vás nebyl a to jsem hodně měst a zemí zcestoval. Když tak o tom uvažuji, ani jsem nemohl. Jakoby k vám nevedly cesty.“ Zamyslí se nad tou záhadou a potom to pustí z hlavy.

„Vedou, ale hlídáme si, kdo k nám vstoupí. Zapomněl jsem. Hlásím se do služby.“ Cítí, že je zdravý.

„Stále nesmíš před královské komnaty.“

„Vím to.“

„Do knihovny tě už raději nepustím.“ Když vidí nic nechápající pohled Dhara, zamračí se. „Král si tě všiml. Tvoje práce strážného by byla k ničemu, protože byl bys v obložení lidmi, co si myslí, že na Krále máš vliv. Dalšími, kteří by se tě chtěli dotknout, protože se tě dotýkal a další by si troufli zopakovat to co on. Rozumíš? Nerad bych po tobě uklízel,“ slabě se pousměje.

„Ano. Potom, co zbrojnice?“ navrhne nejistě s myšlenkou na Krále. Proč chtěl, aby tam šel? Co chce udělat a proč potřebuje jeho a on pro něho podstoupí všechny zkoušky. Je laskavý a určitě mu vysvětlí, proč to udělal.

„Královská zbrojnice?“ zamyšleně zašeptá. „Ano, proč ne. Takže zítra tvoje služba pokračuje tam.“

„Děkuji, kapitáne.“

Ten se otočí a pak tiše řekne. „Nic jsem tu neviděl, nic nevím.“ Vyjde ven. Dhar vstane a začne prohledávat své věcí. Nic. Musí dojít na trh a nakoupit dary pro Matku. Má pocit, že ho volá. I tak je to zázrak, že se zjevila tady v budově. Nemiluje budovy. U nich doma se k ní modlí na otevřeném prostranství, kde jsou stromy, květiny a vítr vane směry, kterými chce. Je poctěný tím, že ho vyléčila podruhé.

Obleče se a prohlédne si záda, jak to jde. Je rád, že je kapitán zadržel. V té chvíli se nemohl bránit. Zavře oči. Proč, můj Králi?

Vezme váček se zlatými mincemi a vyjde ven.

„Ty tajnůstkaří!“

„Salione!“ lekne se. Už to určitě slyšel.

Salion ho obchází kolem dokola. „Zlobím se na tebe. Takovou důležitou věc a ty mi ji neřekneš.“

„Jakou?“ O čem to vlastně Salion mluví?

„O návštěvě Krále v knihovně přece, hlupáku. Víš, jsem tvůj přítel nebo ne?“ Obejme ho kolem ramen. „A ty svému příteli nedáš takovou zprávičku a místo toho ho krmíš duchařskými povídačkami.“

„A já myslel, že jde o něco jiného a netušil jsem to. Přisahám.“

„Tamto?“ Zasměje se a potom se shovívavě usměje. „Král má právo na život každého z nás a my mu ho dáme ochotně. Taková hloupost a někteří z toho hned dělají velkou věc. Večerem v loži bude mít někoho jiného. Ale je pravda, že Král svoje úmysly neoznamuje. Jdeš k léčitelce?“

„Ano a potom na trh.“

„Aha a máš nějakou novinku?“

„Žádnou Salione. To spíš ty máš novinky. Jenže na rozdíl ode mě, my si je musíme zaplatit.“

Salion se uchechtne. „To víš, z něčeho člověk musí být živ. Tak se měj a zas na viděnou, a kdyby náhodou něco, víš, kde mně najdeš.“

Ví to. Každý v tomto městě to ví. Na hlavním náměstí, kde je nejvíc lidí a že potřebuje peníze? Má jich tuny, dva domy, několik statků a kdo ví co ještě. Spíš je to úchylka. U nich doma by o něm řekli, že je stará drbna. Ale je zábavný a jeho informace je směs pravdy a lží. Vyjde z kasáren ven do ulic. Mine stráže u bran vnitřních budov palácového komplexu. Cestou po které proudí dav lidí, dojde k vnějšímu kruhu hradeb a pokyne svým přátelům. Jeden z nich se zakření a odvrátí hlavu.

Dhar si vzpomene, že minule na cvičišti zůstal Raywen na zemi. Pousměje se. Musí se naučit, že zbrklost k boji nepatří. Nadechne se. Jiný vzduch. Zašlejší, špinavější a mezi tím vůně čerstvého pečiva, sladkosti, hlasy dětí, žen mužů a zvířat. Rychlou chůzí dojde na trh. Když ho prvně uviděl, úžasem se zastavil a stál a díval se. Stánky a stany kam oko dohlédlo. Povozy a káry, koníci malí i velcí. Mezi tím lidi všech odstínů pleti. Mluvy, které nepoznával a potom udělal krok. Přesně jako teď a trh ho pohltil svoji živostí. Zvědavě se zastavoval snad u každého stánku. Ptal se, nechal si ukazovat, co je to. Nikdy nic podobného neviděl. Cizokrajné zvířata, látky všech barev, květiny stejně, jako předměty z dalekých krajů. Některé tak neuvěřitelné věcí, že netušil, k čemu by mohly být. Stánky s knihami vedle stánku s rybami a koberci. Všechny otevřené dnem i nocí.

Po obvodu trhu hlídá speciální stráž vycvičená ve vyhledávání zlodějíčků. Nic nesmí narušit obchod. Několikrát tu stál a díval se na mumraj lidí. Bohatí se misí s chudými a všichni toužebně hledí na to, co si nemohou dovolit. Odcházejí rozzáření, když si to mohou koupit. Nejkrásnější a nejzvláštnější věcí putují do paláce.

Úplně dole je trh s otroky. On by to tak nazval, ale jsou to lidé, kteří z jakéhokoliv důvodu zůstali nabídnutí výměnou za své dluhy nebo za činy, které spáchali. Viděl mladičké dívky stejně jako staré ženy. Muže v plné síle, stejně jako dětí. Povídá se, že samotná Ayaté, králova konkubína, sem chodí v přestrojení a nakupuje pro svoje zvrhlé hrátky mladé dívky a chlapce. On tam nepůjde. Nechce je vidět.

Zatočí doleva, proplete se mezi lidmi a zastaví se u nádherných doplňků pro ženy. Matka je má ráda. Zahlédne vyšívaný zelený šátek. Je skvostný. Pokud nebude stát příliš mnoho…

„Kolik stojí?“

Prodavač se na něho zahledí. Většinou u něj nakupují ženy a potom se zarazí. Jen jedinkrát viděl ty oči a muž, kterému patřili, mu zachránil tehdy život. Nic po něm nechtěl. Usmíval se. „Ty jsi Dlouhověký.“ 

Dhar ni neřekne. Jen se natáhne pro šátek a dotkne se ho. Roztáhne ho, nechává jemnou látku klouzat mezi prsty, obdivuje výšivku a barvu. Je lehounký a ta překrásná výšivka. Jako by ho vyšívaly zručné prsty víly. „Prosím, kolik?“

Prodavač, starý bělovlasý muž si povzdechne. „Pět zlatých.“

Dhar se zarazí a potom vyndá váček. „Zaplatím ti za něj. Připomíná mi zeleň lesních velikánů, pod kterými se tančí o úplňku a ty kvítka snad vyšívala víla.“

„Moje vnučka, pane. Je velmi šikovná.“

„Potom máš něco ještě dalšího od ní? Tady nic nevidím.“

Prodavač se zvedne z křesílka a zajde do malého stanu. Dhar trpělivě čeká a prohlíží si ostatní pestrobarevné, velké i malé šátečky a šátky, že by se do ní zahalila celá postava, ale nic tak nádherného, jako ten zelený šátek nevidí.

„Mám už pouze toto.“

Dharovi se rozjasní radostí oči. Opět zelená barva. Je to sada spíš kapesníčků, než šátků, olemovaných drobnými lístky stromů, ale on přesně ví… Vzhlédne k prodavači. „Vezmu si je. Přesně vím, k čemu je moje sestra užije.“

Prodavač zaváhá, odsune myšlenku na dar a potom zavrtí hlavou. „Pět zlatých.“

„Dobře. Nechám tu skoro vše, co mám, ale stojí za to. Vyřiď své vnučce, že její prsty jsou požehnány Matkou. Nic tak krásného jsem dlouho neviděl.“ Ukloní se.

„Sylvina bude moc ráda a vyřídím ji to. Děkuji, pane.“

Dhar se otočí a chce odejít, když ho někdo zadrží, otočí se. „Tohle si vezměte prosím. Ona… omluvte mně.“ Prodavač mu vrazí do ruky balíček a zajde do stanu.

Dhar nic nechápe. Otočí se a na pultě stánku rozbalí balíček. Vydechne úžasem. V balíčku je obrovský šátek modré barvy s motivem Severních lotosu. Vydechne úžasem nad krásou, která mu bere dech a cítí, že lidé se zastavují. Rychle ho zabalí a vejde do stanu. Nechápe ten vzácný dar, který by se mohl nosit v královském paláci.

„Proč?“

„Tvé sestře bude slušet. Určitě.“ Povzdechne si. „Někdo z Dlouhověkých mně zachránil.“

„Nemohu přijmout dar za někoho jiného.“

„To není za to. Přijmi ten dar od Sylviny. Byla by ráda, kdyby její dílo nosil někdo, kdo miluje květiny. A teď můžeš mně nechat o samotě?“

Dhar nic neřekne a odejde. Zaslechne vzlykot. Neotočí se a zamíří dál rozhlížející se po trhu. V ruce ho tíží balíček s oděvem vhodným pro královskou nevěstu.

Zastaví se u dalšího stánku a prohlédne si květiny, které tam mají vystavené. Nic se mu nelíbí a prochází kolem dalších a dalších stánků. Až skoro v posledním, kde trh přechází do prostoru s otroky, najde, co hledá.

„Zdravím.“ Pozdraví ženu středního věku.

„I tobě mládenče. Chceš koupit květiny? Ale jinak proč bys byl u stánku Elissy, že.“

„Ano a chtěl bych tamtu.“ Ukáže na nádhernou květinu červené barvy. Plane rudě, jen vnitřek květu má lehounce narůžovělý. Dlouhé listy zelenkavé barvy se lehounce sklánějí k zemi.

„Krvavici?“ podiví se. „No proč ne? Nikdo ji nechce. Teď jsou v módě květiny modré, víš. Přitom je opravdu skvostná a odkud je, nevím. Dostala jsem ji úplnou náhodou. Víte, co za zlaťák vám ji nechám. Stejně nevím, co s ní. Jen vás musím upozornit, že dámám se moc líbit nebude. Mají radši bílou, modrou i žlutou nebo něžně narůžovělou.“

„Není pro dámu, je pro bohyni.“ Usměje se.

„Pro tu už není vhodná vůbec. Nechcete tuhle?“ Postaví před něj v květináči modrou květinou. „Nebo tuhle?“ Vytáhne sněhovou bílou s drobnými kvítky a žlutým středem.

„Ne opravdu. Bude se jí líbit.“ Neví, odkud tu květinu má, ale je to květina jeho kraje. Květina lásky, a kdyby zůstal v kraji, nejspíš by ji někomu dál nebo možná dostal.

„No když myslíte,“ vezme ji zezadu a postaví na pult. „Zlaťák stačí. Fakt, všechny odrazuje ta barva. Nechápu to.“

Dhar nic neřekne a zaplatí. Vezme ji do náruče a pyšně kráčí. Matka - bude se jí určitě líbit. Stejnou cestu vyjde z tržiště. Ohlédne se za tím neutuchajícím mumrajem hlasů, barev a vůní. Utratil všechny peníze, ale stálo to za to. Už vidí sestru, jak kapesníčky dává svým ctitelům. Nikdy tak krásnou ozdobu neviděl. Jen ten velký šátek… Zasmuší se a kráčí k chrámu Matky. Vstoupí na první schod a zarazí se. Chtěl zpívat modlitbu Díků, ale nakonec první slova změnil na něco jiného.

Stoupá nahoru a v duchu se ptá, jestli ho vyslyší. Vstoupí na poslední schod a položí dary vedle ostatních. S potěšením pozoruje, jak ihned zmizí.

„Běž dál. Vím, co chceš. Za Květinu lásky ti ji dám, za zelený šátek ti ji věnuji.“

„Není pro mě.“

„Ano, vím to, ale víš, co děláš?“

„Jak to může obyčejný smrtelník vědět, má paní?“ Smích zurčících pramínků vody.

„Běž.“

Dhar se zvedne a jde do vnitřních zahrad.

„Už jsi tu opět?“

„Ano.“ Obejde ji až Nejvyšší kněžka zrudne. Dupne. Nikdo ji nebude obcházet a ne takový nýmand. Zavolá stráže.

Dhar mezi tím přijde ke stromu a usedne. Zavře očí a naslouchá mluvě stromů, vůní Laskavců, ševelení větru ve větvích stromů a mezi květinami. Z ničeho nic před sebou vidí Matku. Neusmívá se a v očích se ji odráží smutek a laskavost.

Sklopní hlavu a napřáhne ruku. Spadne do ní bělostný květ a vše utichne. „Děkuji ti.“ K nohám se mu snese okvětní rudý lístek. Zvedne ho a on zmizí.

„Jdeš s námi!“ hrubé hlasy.

Dhar sevře rty a otočí hlavu. Chrámová stráž. Nesnáší je, a jak se odvážili přijít se zbraněmi k posvátnému stromu? Nemají úctu nebo co? Vstane a mírně odvětí. „Půjdu s vámi.“

Oba se na sebe usmějí.

Dhar zřetelně ví, co si myslí. Šlo to lehce. V duchu se ušklíbne a vyjde ze zahrady.

„To tu necháš.“

„Nenechám, nejvyšší kněžko. To není moje a Léte mi to dala a pro vás dva mám taky dárek!“ Otočí se k jednomu ze strážných a uhodí ho do zubů, až spadne. Druhému podtrhne nohy a skutálí ho ze schodů. Zaslechne zvonivý smích.

„Omlouvám se, Matko za nepříjemnosti, jejichž svědkem jsi musela být. Už to nikdy neudělají.“ Seběhne schodiště, mine strážného a vydá se dolu na trh. Najde stánek s šátky, které už nejsou vystavené. Odhrne plátno stanu a vejde dovnitř.

„Zdravím.“

„Ty? Co tu chceš? Neřekl jsem, že už tě nechci vidět? Je to dárek.“

Dhar k němu přijde a vezme ho za ruku. Vloží mu do ruky bělostný květ. „Myslí na ni a řekni její jméno.“ Vyzve ho tiše.

„Sylvina.“ Květ zrůžoví a potom se mu vrátí bílá barva.

„Dej ho do nádoby s vodou, ať plave. Dokud bude v tvém srdci, dotud bude s tebou.“ Otočí se a odchází.

„Ona je tu.“

Dhar se neohlédne a vzpomene si na matku s bělostným květem na stole. Potřese hlavou. Možná to neměl dělat. Možná ho měl nechat být, ale bylo mu ho líto a chtěl se odvděčit za nádherný dar od Sylviny.

V stanu sedí muž a naslouchá tichému zpěvu. Začíná chápat. Vezme šátky a vynese je ven. Rozprostírá je na pult, některé pověsí, aby mohl si s nimi vánek hrát. Misku s květinou položí na pult.

„Vždy jsi chtěla prodávat.“

„Ano dědečku. Koupil si někdo ten šátek? Víš s lotosy. Dal mi tolik práce.“

„Ano.“

„A líbil se?“

„Mohu si koupit ten modrý šátek?“ Prodavač vzhlédne k ženě s jemným úsměvem v bohatém oděvu. „Jistě paní. Líbil se moc. Dostal jsem za něj víc, než kdy jsem tušil, že dostanu. Moje vnučka paní.“

„Má krásný hlas.“

„Ano má.“

Dhar zatím projde vnější bránou, potom vnitřní a zamíří ke kasárnám. Zastaví se na cvičišti. Pod plátnem proti slunci zahlédne sedět mistra Liana. Zamíří si to k němu.

„Zdravím mistře!“

„I ty mizero.“

Dhar se uculí a usedne vedle něho. „Nemohu za to, že nic nevydržíš.“

„Cha. Příště tě porazím. Uvidíš. Ale až za nějaký čas. Popravdě moc si ten závěr nepamatuji. Udělal jsem snad něco špatného?“

„Nic, jen nás napadli nějací muži. Odkázal jsem je do příslušných mezí.“

Lian mlčí. „A řekl jsem něco?“

„Nevzpomínám si,“ s úsměvem odpoví Dhar. „Měl jsem tolik práce s těmi bídáky, zatímco ty sis tam ležel a odpočíval, mistře,“ dodá uctivěji.  

„Nech toho nebo necvičíš. Podívej se na tamtoho.“ Ukáže na mladého muže v plné zbroji s mečem v ruce. Jeho soupeř klopýtá pod jeho mohutnými ranami dozadu.

„Má sílu, ale…“

„Přesně tak. Chceš se mu chvilku věnovat? Ty hadry můžeš nechat tady. Nikdo ti je nesebere.“

„Proč ne a nejsou to hadry, ale dárky.“ Vstane a zakrouží pažemi. Vytáhne meč.

„Vy s těmi meči konec. Ke mně.“

Oba přestanou bojovat a dojdou k mistru. „Ty ustupuješ, to budeš brzy mrtvý a ty se moc spoléháš na svoji sílu. Zkus to tady na Dharovi…“

Dhar se uvolněně postaví a vyčkává. Mladík se zazubí a rozežene se s mečem. Dhar se uhne a postaví se mu za záda.

„Musíš být hbitější.“

Mladík doslova zledovatí a obezřetně si prohlíží vysokou štíhlou postavu v oděvu královských strážných. Rozežene se mečem a Dhar se tentokrát neuhne, skloní se, vykryje a zaútočí nízko nad zemi.

„Pohyblivost je stejně důležitá, jako síla. Tenhle úhyb je jen pro ukázku. V boji se nedá použít. V boji nestojíš jen proti jednomu protivníku, ale proti několika. Někdo může být malý nebo bodnout ze země.“ Proklouzne kolem mladíka, až se ho skoro otře. Opět se postaví do výchozí pozice. „Přesto síla je taky důležitá.“ Rozmáchne se a tentokrát mladík nastaví meč. Zamžiká, když se meče srazí a on cítí brnění po celém těle. „Nemůžeš se spolehnout jenom na sílu  a rychlost s hbitosti  ti někdy zachrání život.“

„Chápu,“ dostane ze sebe. Dhar ustoupí a zasune meč. Mladík se rozežene a Dhar uhne.

„To bylo výborné, ale nepraktikuj to tady. Ve skutečném boji vyhrává ten, kdo leží na zemi a starej se, abys to nebyl ty.“ V mžiku se otočí a krátkým úderem ho bouchne do ledvin. Mladík zalapá po dechu a klesne na zem.

„Léčitel!“ zakřičí Lian.

„Kdo jsi?“

„Dhar.“

„Jednou tě porazím.“

„Jsem ti k dispozici.“

„Dhare nech ho na pokoji. Než se s tebou bude moci měřit, uplyne hezkých pár kol.“

„Kol!?“ Mladík usedne na zem a hledí na ně. V hlavě si to převrací. Kol… Léčitel, který zatím přišel, sklání se k němu a snaží se ho dát do pořádku.

„Ano. Kol. Jsi výborný, ale než se vyrovnáš královské stráži, uběhne hodně dlouho. Dhare děkuji ti.“

„Mistře, zvládl bys to sám.“

Smích přejde v zaskučení. „Možná a teď už běž. Pořád jsi na černé listině.“

Dhar přikývne. „Ano, ale pomalu se to hojí.“ Oba se na sebe podívají a potom na mladíka.

„Jak se jmenuješ? Raywen.“

„Jako jeden můj přítel. Mohu odejít, mistře?“

„Běž a tohle vezmi sebou. Pro koho to je?“

„Pro sestru Swaii. Nashledanou.“

„Měj se!“ Dhar mávne rukou a s balíčky kráčí ke kasárnám a ke svému pokoji. Z dálky zahlédne Lista, ale zřejmě jde na střídání stráži. Povzdechne si a raději zamiří do pokoje. Měl by možná se jít najíst, ale léčivý list ho zasytil až až. Zítra ráno bude mít ukrutný hlad. Položí balíčky na postel a potom je rozbalí. Dotýká se látky v lotosy i kapesníčků. Obchodníci tu byli nedávno a on jim nic nedal pro Swaii, ale předal jim dopis pro starší o svolení, aby Angela mohla k nim přijít studovat. Pošle ji to za půl kola, kdy obchodníci opět přijedou obchodovat.

Složí šátek i zelené kapesníčky a schová dospod velké truhly. Vyjde ven a jde do společných umýváren. Teskně si vzpomene na vodní prameny u nich doma. Ze skříňky vytáhne ručník, svleče se a vstoupí pod sprchu.

„Co asi tak na tobě mohl vidět? Jsi vychrtlý jak tříska.“

Dhar se otočí po Retrrovi. Mohutný chlap se zrzavou kšticí a modrýma očima.

„Co je ti potom Retrre?“

Retrr pokrčí rameny. „Nic jen si tak říkám proč?“

Dhar si ho přestane všímat a rychle se myje. Nesnáší to tu a vždy sem chodí před jídlem, kdy jsou umývárny prázdné. Z ničeho nic ucítí na rameni ruku a stisk.

„Nechtěl bys například pokračovat v tom, co začal? Co ty na to?“

„Nemám zájem a sundej tu packu!“

„Ale mně je jedno, jestli máš zájem. Chci si jen užít a ty taky.“

„Retrre, radím ti dobře. Sundej tu pazouru z mého ramene, než se vzteknu.“ V ruce drží houbu a tiskne ji.

Retrr stiskne ještě víc rameno a z ničeho nic se válí na podlaze umývárny. Oba zalévá proud vody. „Chceš zabít? Zdá se, že si přeješ odkráčet k duším!“

„Pusť. Jen jsem žertoval!“ dostane ze sebe. U Kyrra, ten ledový svit v očích. Oklepe se.

„To jsem rád, Retrre. Teď odtud zmizíš a vrátíš se, až JÁ tady nebudu.“ Pustí ho ze sevření a vstane. Zvedne houbu, pozorujíc neustále Retrra. Zná moc dobře jeho zákeřnou pověst a s nováčky se nemazlí a dost často je pro své potěšení zraní, ale nikdo nic neřekne, protože je dobrý voják a umí bojovat.

Zmizel. Je rád. Dokončí umývání, obleče se a schová věcí do skříňky. Nechce s nikým mluvit a tak jako stín se plíží chodbami. S úlevou vstoupí do pokoje a zavře dveře. Opře se o ně. Nakonec se od nich odlepí a svlékne se. Ulehne a zavře oči. Bojí se i těší, co přijde ve spánku k němu.

„Dhare, promiň mi to. Byl jsem tak krutý, ale to vše jen kvůli těm ostatním. Rozumíš mi. Nesmím projevit slabost. Jsi tak krásný, rozkošný.“

„Chápu,“ zašeptá ze spánku a na rtech mu rozkvete úsměv, který zůstane do ranních hodin, kdy se probudí. Navleče na sebe uniformu a odchází probouzejícím se palácem do zbrojnice. Proč král požadoval, aby sloužil tady? Pozdraví kolegy, kteří přicházejí zároveň s ním.

Zbrojnice je velká dlouhá několikapatrová budova. V nejspodnějším patře jsou uloženy nejvzácnější zbraně, které Král vlastní. Povídá se, že i pohled na ně v člověku vyvolává chuť zabíjet. V prvním patře jsou zbraně, které mohou použít i obyčejní vojáci. V druhém jsou vzácnější a potom je to poslední, nejpečlivěji střežené.

„Posílá mně kapitán Flavian. Jmenuji se Dhar,“ představí se staršímu muži, který rozděluje služby.

„Nepotřebujeme nikoho. Počkej, ano mám tu jednoho nemocného z druhého patra. Delší dobu neschopný služby.“ Běž tady s nimi a oni ti řeknou tvoje povinnosti a teď mně neruš.“ Dhar se obrátí na skupinku, kterou zadržel dozorčí.

„Zdravím, nechť vám Bohové požehnají.“

„I tobě.“

„Dhar.“

„Já jsem Lyss, to je Kariel Diverti a tenhle zachmuřený otrapa to je Zayets.“

„Nech toho. Ty sám jsi otrapa, Lyssi.“

„Bolí ho zuby, tak si ho nevšímej.“

„Já bych spíš řekl, že jeho milenka. Naléhá… auuu. Vždyť je to pravda. Naléhá na něho, aby si ji vzal.“

Dhar se usmívá. Zdá se, že se výborně znají. „Co tam budu dělat?“

„Představ si, že hlídat zbraně, pitomče.“

Dhar se neurazí. Docela ho chápe. Taky vlézt do svazku není žádný med.

„Nebuď zlý na nováčka Zayetsi. Jednoduše budeš je hlídat. Když někdo přijde pro nějakou zbraň, zaregistruješ ho do knihy a dovedeš ho ke zbrani. Každá má svoje číslo.“

„A pořád nové přibývají.“

„To je pravda, ale aspoň je nemusíme leštit. Ty dole mají horší službu. Slyšel jsem, že Lars se zbláznil.“ Trojice se zachmuří a vedou Dhara dál. Všichni mlčí, jak na ně padne tíseň vyřčených slov.

„Tak jsme tu!“ Lyss vytáhne klíč, zastrčí ho do dveří, otočí a opře se do dveří. Ty se lehounce otevřou. „Vítej v druhém patře!“

„Ti dole mají klíče tři a ti nahoře zas ani jeden,“ poznamená Kariel Diverti. Dhar vstoupí a hvízdne. „Panečku.“

„Kdybys nepatřil ke královské stráži, nikdy by ses sem nedostal a jak vidím, už tu jsou. Přístup mají sem jen čtyři lidé. Jeden strážný na jednoho člověka. Je jich pět, kdo dřív dorazí, dřív dostane zbraň. Měj na paměti, jsou to sami důležití a mocní lidé a chovej se k nim podle toho. I přes moc, kterou mají, ti musí dát povolení k odběru zbraně.“

Dhar po odebrání lístku vede statného muže v plné zbroji ke kopím. Porovná číslo pod zbraní s lístkem. Ukloní se. „Prosím!“

„Skvělé!“ Mohutný muž jí sundá ze stojanu a máchne. Tvář se mu rozzáří. „Chtěl bych ji vlastnit, ale všechny exempláře, které tento zbrojíř vyrobil, jsou uložené tady.“

„Ano, pane.“ Oba se rozhlédnou po zbraních. Jsou jich tu tisíce. Od mečů, přes hole, až po píky a jiné roztodivností. Mohutný muž si povzdechne. „Půjdeme. Už ten pohled stojí za všechnu námahu, co jsem podnikl kvůli téhle zbrani. A držet jí…“ Dhar poslouchá povídání, co vše musel zkusit, jen aby se sem dostal. Předtím mlčel a teď mu pusa jede jako blesk.

„Tak zatím nikdo. Jestli chceš, můžeš se tu porozhlédnout a potom máme dvě hodiny na jídlo. Je to docela fajn, protože na rozdíl od některých služeb nás tu nedrží hlady. Nedaleko je šikovná hospůdka s pěknou hostinskou a výborným jídlem.“

„To budu rád a díky. Nikdy jsem tu nebyl. Mohu se jich dotknout?“

„Nesmíš.“

„Co oko nevidí, jazyk neřekne,“ tiše řekne Kariel. Lyss se Zayetsem přikývnou. Dhar se otočí a jde. Prohlíží si zbraně. Zastaví se u malých koleček ostře nabroušených. Vezme jednu do ruky a z ničeho nic, ví, jak ji ovládat. Vedle toho jsou hroty, hvězdice a další tvary. Zakroutí hlavou. Lepší je meč. Luky, šípy, kopí, hole, dvoj meče, sekyry, řemdihy a halapartny.

„Tolik zbraní.“ Nahne se nad něco, co vypadá jako jeho meč, ale je daleko štíhlejší a delší. Zvedne ho ze stojanu a prohlíží se v lesklé ploše meče. Otáčí jim a vnímá její smrtící účinek. Stačí jen mávnout a rozetne vzduch. Chtěl by ji mít.

„Dhare!“ meč dopadne na podlahu a zvuk rezonuje v místnosti osvětlené pouze chladným světlem lamp.

„Kr…Králi.“ Vydechne a klesne vedle meče.

„Líbí se ti ten meč?“

„Ano.“

„Vyrábějí ho lidé na dalekých ostrovech. Mají černé vlasy, černé oči a žlutavou pokožku. Jejích umění meče je proslavené, ale cesta sem je dlouhá a oni neradi cestují. Je to země plná démonů a válek. Tady u nás je mír a klid.“

„Ano.“ Neodvažuje pozvednout zrak k postavě. Vidí jen černé boty a kus pláště. „Než jsem se stál Králem, hodně jsem cestoval. Měla by být v třetím patře ne tady.“

„Vstaň můj Dhare. Proč stojíš? Bojíš se mně?“

„Ne to ne. Naopak.“

„Dhare, prosím pomůžeš mi.“

„Ano.“ Zvedne hlavu a zadívá se na Krále. Černý šat s černým pláštěm a vlasy má vyčesané s podivnými ozdobami, které nikdy neviděl. Rty se usmívají. Zavře oči. Nemůže ten pohled na jeho krásnou tvář vydržet.

„Na zemi mi moc platný nebudeš, Dhare.“

Dhar se zardí a zvedne se. „Králi rozkazuj,“ vysloví, ale má pocit, že rty mlčí.

Úsměv anděla. „Potřebuji, abys sešel do třetího patra a našel tam skříňku, kterou otevřeš a přineseš mi to, co je v ní. Uděláš to?“

„Ano, ale nepustí mně tam.“

„Pojď za mnou.“ Vede ho dozadu chodby, kde jsou připraveny stojany pro další zbraně. „Dotkni se toho znamení.“

Dhar si prohlíží propletený červený provaz ve tvaru kruhu.

„Neboj se, nic ti neudělá.“ Dhar se ho dotkne. Červený provaz se rozplete a on zatlačí. Tajná chodba? Sestupuje po točitých schodech dolu. Znovu uzří znamení a dotkne se ho. Ohlédne se. Král nikde. S bušícím srdcem vejde do místnosti a zavře oči. Schoulí se do sebe. Krutost, strach, krev, zabíjení, zuřivost. Otřese se.

„Běž!“ zaslechne v hlavě a zvedne se. Zapotácí se pod touhou vzít zbraň a rozsévat ničení po zemi. Už rozumí, proč jsou tak pečlivě hlídané. Snaží se na žádné ze zbraní nezůstat pohledem dlouho, nedívat se na ně, nevnímat je.

„Na tohle jste, mně nepřipravili,“ mumlá a potom ji zahlédne. Přejde k ní a dotkne se jí. Stojí uprostřed chladných zbraní, které svoji nádherou předstihují vše, co viděl. Nádherou a krutosti. Omámeně hledí na skříňku.

„Stůj! Kdo jsi?!“

„Já…“ Zabij, zabij… zaslechne hlas. Nemohu, zanaříká v duchu. Je to voják. Zabij nebo tě zabije on.

„Stát!“ už se blíží a on k němu vyrazí a snaží se ho zastavit.

„Člověk!“ zařve strážný a vytasí meč. Na chodbě vzplane slabé světlo a zbraně ožijí.

Krev, smrt, zabít… zabít… šeptají. Toužíme po krvi, toužíme zabíjet… zabij… zabij… šeptají společně v jednom rytmu.

„Ne!“ snaží se ovládnout Dhar a matně si uvědomuje, že leží na vojákovi a mlátí jeho hlavou o dlažbu. 

„Zabij… Krev… my cítíme krev… krása… zabij ho. Chceme to, toužíme po tom… je to naše právo. Zabij ho. Smrt je krásná… toužíme, chceme ochutnat krev… jsi náš… zabij…

„Neeeee!“ vykřikne hlasitě a hlas rezonuje mezi zbraněmi vypravujíc o krvi, o bojích, kterých se účastnili, o sladkosti a pachu smrti.

Pustí hlavu vojáka, zaslechne dusot nohou, popadne krabici a utíká s ní nahoru. S tváří zkřivenou úsilím nepodlehnout hlasům. „Zabij, krev… sladká krev. Smrt…Toužíme, chceme… Neutíkej, dokončí… zabij, pomůžeme… krev sladká, lepkavá… smrt… Neutíkej!

Vletí do dveří, zavře a klesne na schod. Pláče. „Nemohu. Prosím pomoz mi!“ Po chvilce, která se mu zdá věčností uklidní se a vystoupí po schodech nahoru. Má pocit, že zbraně mu ubrali nejméně tisíc kol života.

Dole ve třetím patře se shýbne strážný ke svému druhu. Zachytí pach smrtí, krve a šepot. Zavře očí a bodne. Krev potřísní zbraně, které vzdechnou a rozzáří se.

Zavře dveře a sesune se.

„Co dál?“

„Proč jsi ji přinesl celou?“

„Ty zbraně, nemohu, promiň můj Králi.“

„Nevadí. Otevři to.“ Dhar vytáhne dýku a vylomí zámek. Bojí se, co tam najde. Otevře ji a uzří klíček z podivného materiálu. Je teplé, ale kov to není.

„Co je to, můj pane?“

„Dřevo, které už neexistuje,“ řekne. „Schovej ho a až přijde doba, řeknu ti, co s tím máš dělat.“ Nakloní se nad Dharem, kterého ovane vůně a dech. „Děkuji ti můj krásný Dhare. Až to skončí, odměním tě.“

„Stačí mi vaše přítomnost.“ Zašeptá, otevře oči a nic. Zavře klíček do krabice a zvedne se. Před ním je chodba plná prázdných i plných stojanů se zbraněmi. Lampy je mdlým světlem osvětlují a vytváří odlesky světel. Pohlédne na dveře a otřese se. Nikdy už tam nechce jít. Vykročí ke svým druhům.

„Dhare, kde jsi?“

„Tady!“ zakřičí a rozeběhne se. Krabičku schová pod šat. Snad si jí nevšimnou.

„Výborně, protože nás čeká pěkná hostinská se skvělým jídlem. Tak co líbila se prohlídka?“

„Úžasná. Něco takového jsem nikdy neviděl.“ Mine meč z dalekých ostrovů, který je opět ve stojanu. Kdo asi ji tam dal? Pohlédne na ostatní. Nedávají znát, že by si zbraně všimli. Zavřou dveře a vyjdou ven na světlo. Dhar přimhouří oči.

„Bolí, že.“

„Ano.“ Ale ne tolik, jako místnost úplně dole.

„Hej, pojďte nebo nám obsadí stůl!“ zavolá Kariel a rozeběhne se.

„Má hlad a já taky.“ Všichni se rozběhnou.

Podařilo se, bratříčku. Další bodnutí do tvé proradné duše. Je můj, ne tvůj. Chápeš tomu? Ne asi ne. Pro tebe lidé vždy byli nástroji a pro mě se stali taky. Pomstím se ti za zradu, pomstím se přes toho, který tě miluje a až odtud se dostanu, zabiji tě a sám se stanu králem. Vrátíš mi vše, co jsi mi vzal.

Začne se suše smát a řetězy zařinčí v kobce bez světla.

4_dil Kdo je můj pán_