Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

Dračí vejce

4.

„Děkujeme vám, paní Rossalie. Byl to příjemně strávený čas.“

„Pro mě taky. Jestli tu budete delší dobu, prosím vraťte se. Omluvte mě na chvíli,“ řekne, když zaslechne jemné ševelení. Dhar s Tairem se na sebe podívají a stojí. Otočí se k zahradě a vnímají poklid a její krásu.

„Zajímavá žena, Dhare.“

„Nesmírně. Mít dar vidění u běžného člověka není zrovna časté. Musela udělat něco strašného.“

„Nechápu.“

„Matka jí odebrala zrak. Musela provést něco děsivého, když se Matka ji rozhodla takto potrestat.“

„Pak ale můj bratr…“ nedokončí a uvažuje nad tím. „Potrestá ho za to?“

„A on si uvědomuje, že to co dělá, je špatné?“ pobaveně se otáže Dhar.

Tair vytřeští zrak. „To jako myslíš, že… U Kyrrovy chlupaté zadnice, to přeháníš. Přece nikdo dobrovolně se sám nepotrestá!“ Tair je v šoku. On by takovou pitomost neudělal, ale proč to Rossalie chtěla, vždyť teď by to chtěla vrátit. „Děláš si legrací, že.“

„Ne a už je tu.“

„Děkuji. Zákazník, co si přišel pro byliny na zranění syna. Děti jsou tak nepozorné.“

Tair nevěřícně pohlédne na Rossalii. Přece ta hodná žena nemohla spáchat nějakou ukrutnost. Kdo by chtěl zůstat slepý? Otázky mu víří hlavou a dotírají na něho.

„Jak jste ztratila zrak?“

Rossalie trochu ztuhne a mlčí. „Musíme se rozloučit. Prosím, pojďte. Nechci vás vyhazovat, ale je čas uvařit jeden speciální nápoj.“

Dhar přikývne, chytne Taira za ruku a vleče ho za Starou Rossalii.“

„Nikdy neodčiním to, co jsem udělala. Nejde to. Bohyně nechť vám požehná a vašemu domu. Děkuji za návštěvu a klid města.“

Dhar se ukloní. „My děkujeme.“

Tair po něm zopakuje úklonu a jde.

„Příště nebuď tak netaktní?“ zaslechne Rossalie a usměje se. Zavře nezdobené dřevěné dveře a vejde do provoněného domu. Usedne za stůl a do hliněné misky hodí svazek sušených bylinek, které rozpoznává podle vůně i struktury. Díky daru vidění rozeznává, jestli jsou vhodné nebo nejsou vhodné pro lék. Rozdrtí první bylinku a odloží paličku.

Raol de Prévy byl nádherný mladík zasnoubený s její starší sestrou. Jako mladší sestře své snoubenky nosil dárky a ona se do něho zamilovala. Zaonačila, že s ní spal první a její starší sestra… Její smrt si neodpustí nikdy v životě. Musela si ho vzít, protože čekala. I to zařídila. Zemřel dva roky po narození dítěte. Nikdy si neodpustí, co udělala jim dvěma.

Zaslechne jemné ševelení a zvedne se od misky.

„Hned jsem u vás!“

„Matka je velmi zvláštní,“ pronáší v tutéž chvílí Tair k Dharovi. Minou ledové sousoší s mladíky a koňmi. Kolem stojí spousta lidi a bohatě oděná žena hořekuje a tahá za šos staršího muže.

„Vsadím se, že jsou to jejích rodiče.“

„Měli si je lépe vychovat, Dhare.“

„Matka není zvláštní. Je to bohyně, pokud tomu lépe pochopíš.“

„Je rozmarná jako léto.“

„Možná a hele, Armie. Armie!“ Dhar se rozeběhne za známou postavou, kterou nějaký muž drží za ruku a podle výrazu Armii to není příjemné.

Armie se za nimi otočí a potěšeně usměje. Snaží se vyškubnout ze sevření, ale neznámý muž ji drží pevně.

„Co se děje?“ optá se Tair a sklouzne na sevřenou ruku.

„On říká, že mu patřím, ale to není pravda.“

„Bažinatí lidé jsou otroci a patří mně. Mám na to glejt, tak odprejskněte.“

Tair se usměje a pohlédne na muže. „Myslím, že si ten glejt budeš muset sežrat.“ Natáhne ruku a sevře tu jeho. „Co volíš? Otrokyní nebo ruku?“

„Budu si stěžovat! To vám neprojde! Víte, kým jsem?“

„To můžeš,“ zakřičí za ním pobaveně Tair a otočí se k Armii, která si tře postižené místo. „V pořádku?“

„Děkuji moc,“ ukloní se jim a zahledí se za utíkajícím mužem. „Občas se někdo takový objeví. Většinou si dám s nimi rady, ale tenhle se nedal odbýt. A něco pro vás mám. Prosím, pojďte za mnou.“

Vede je dozadu za hospodu a otevře malé dveře. Dhar s Tairem vejdou do čistého jednoduchého pokoje, jehož jedinou ozdobou jsou dvě nádherné květiny země. Dhar k nim přistoupí, když ho upoutá bílá skvrna.

„Amesi!“ Vrhne se k němu nadšeně a pohladí ho po peří. Ames se probudí a po svém způsobu nakloní na stranu hlavičku a dívá se na Dhara. Otevře zobáček a zavřeští. „Angelaa.“

„Našla jsem ho na pobřeží. Ráno, než se probudí hosté, mám volno. Chodím se procházet k moři a pozorovat ptáky. Občas je i krmím. Je tam krásně. A asi před dvaceti východy slunce jsem si všimla bílé skvrny. Hned mě napadlo, že to bude Ames. Ani nevím proč. Vzala jsem ho k sobě. Snažil se uletět, proto je přivázaný.“ Provinile se zadívá na ptáka i na oba muže. „Omlouvám se.“

„Ne, je to v pořádku. Já děkuji moc za jeho záchranu. Zřejmě se snažil dostat přes moře ke mně, ale bylo to moc daleko a měl štěstí, že jsi ho našla. Musel se hodně vyčerpat. Má štěstí. Nevím, jak poděkovat.“

„Ne, já děkuji. Duše mojí matky je klidná. Cítím to tady,“ přiloží si ruku k srdci a k očím. „Stuha dorazila ke stromu a jen díky vám.“

„To je dobře. Jsme tu jen na krátko. Budeme muset odjet.“

„Já vím. Viděla jsem vás. Kapitán Kryl vedl svoji karavanu k cechovnímu domu.“

Dhar zatím rozdělá postroj a vytáhne papír. Začte se.

„Tak co?“ netrpělivě se otáže Tair.

„Nic moc. Moje sestra Siaa stuhu přivázala ke stromu. Byla přijata.“

Armie se rozzáří.

„Angela se vrátila s obchodníky domu. Hned ji napíšu, že Flavian musel zůstat v Asyrii delší dobu. Doufám, že se vrátí brzy.“

Přeškrtne původní slova a rozhlédne se. Armie mu podá pero a on načmárá pár slov. Vrátí papír do postroje a ten připevní Amesovi na tělo. Odpoutá ho a dostane pořádný klovanec.

„Promiň mi to. Už tě nikdy neopustím.“

Ames vydá podivný skřek a přešlápne z nohy na nohu. Dhar vyjde do ulice a pohladí ho po chocholce. Zvedne ruku a řekne: „Angela.“

„Angelaaa!“  Ames se svým obvyklým pokřikem se vznese do oblak jako bílý blesk.

Armie s Tairem a Dharem se dívají na jeho let a usmívají se.

„Mohu vás pozvat na skleničku?“

„Ne, děkujeme. Je nám líto, ale musíme odjet.“

„Chápu. Pak…“ otočí se po krocích, které se blíží. Spíš je to mnohou nohou, které utíkají a potom zahlédnou ženu a za ní tři muže.

„Darion!“

Žena v čele mužů zaregistruje postavu Armie a s ní dva muže. Je na konci sil a tak doběhne k nim a udýchaně dostane ze sebe. „Prosím…“

Muži doběhnou ke skupince a hledí střídavě na Darion, která udýchaná sedí na zemi a odpočívá a na skupinku.

„Takže ses tady posledně schovala. Pánové, nemáte s tím nic společného. Vydejte nám tu ženu. Nestane se vám nic. Jen ji odvedeme domu.“

„Ne, prosím… Oni…“ dostane ze sebe Darion a sevře rty.

„Darion. Klid. Pomohou ti,“ říká právě Armie a hladí ženu po ohnivých vlasech, které jsou rozcuchané, a dříve pečlivý účes je zničený.

„Myslím, že slečna s vámi nechce jít.“

Tair si povzdechne. Dhar záchrance. Proč se do toho musí plést? Nějaká ženská. Zřejmě utekla od manžela nebo od svatebního lože. Takových bylo a bude.

„Pánové, prosím nepleťte se do toho. Jen ji vrátím, kam patří.“ Muži vytáhnou meče a tiše stojí za svým vůdcem. Tišší mlčenliví muži v černých kloboucích se zvláštní sponou.

„Lžou!“ zavřeští z ničeho nic Darion. „Oni mě mají zabít. Nevěřte jim.“

„Slečno, to není pravda. Víte, není úplně zdravá,“ jemně jim naznačí vůdce.

„Dhare, nech je být.“

„Proč, Taire? Stihali ji a nevěřím té pohádce o šílenství ani zblba.“

To já taky ne, ale tihle muži jsou nebezpeční. Povzdechne si. „Pánové, nerad bych se bil, ale tu ženu budete muset nechat jít.“ Vytáhne meč a s ním i Dhar. „Tady Dhar sloužil v královské palácové stráži. Nejlepší šermíř.“

Muži se po sobě nejistě podívají a sklouznou na Darion.

„Dám vám pět set zlatých, když mě necháte.“

„Je mi líto slečinko, ale zálohu už jsme přijali. Víte, musíme dodržovat úmluvy.“

„To je snad poprvé, co hrdlořezové dodržují dohody.“

„Já ano. A my slíbili, že tu ženu dovedeme domu.“

„Nic víc?“

„Jistě.“

„Počkat. Vy ji nemáte zabít?“ otáže se nedůvěřivě Dhar.

„Ne.“ Muž zafuní. „Máme ji hlídat,“ dostane ze sebe. „U Kyrrovyých kolenou, je to horší práce než hlídat pytel cvrčků. Pořád někam utíká.“

Darion otevře ústa a postaví se. „Lžete!“

„Nelžeme. U Kyrra, až přijede, tak mu dáme. Jen proto, že je mým …“ odmlčí se a pokyne mužům. Ti zasunou meče a Tair udělá totéž. Dhar po jistém zaváhání taky zasune meč do pochvy.

„Víte co, prosím, pojďte do mého příbytku. Musím jít do práce. Darion důvěřuj těm mužům, ano. Kdyby něco, ochráníte ji, ano.“ Armie se vřele usměje na Taira s Dharem.

„Ochráníme.“

„Pánové, Darion,“ Armie jim pokyne rukou a odejde.

Muži se po sobě rozpačitě podívají a vejdou do příbytku. Za nimi Darion a nakonec Dhar s Tairem. Tair bedlivě dohlíží, aby všichni se posadili a potom se postaví doprostřed místnosti.

„Nebude vám vadit, když to budu trochu řídit. Darion, proč myslíš, že tě chtějí zabít?“

„Protože je najal strýček Chape, aby mě zabil a sám převzal obchody. Poslední dobou mám samé nehody a minule při návštěvě trhu jsem byla napadena třemi muži. Unikla jsem jim šťastnou náhodou a teprve mě ukryla Armie. Nebýt jí, nežila bych.“

Vůdce mužů sotva slyšitelně zakleje.

„Proč tedy jsi vyšla sama ven?“

„Protože nemohu být pořád zavřena doma a musím pracovat, a protože se mě tam někdo pokusil otrávit.“

„Otrávit?“

Muži ve zvláštních kloboucích se po sobě podívají.

„Ano. Bylo mi strašně špatně. Nesnědla jsem tehdy toho moc, protože jídlo mně nechutnalo. Zbytek jsem vyhodila. Ale měla jsem silné bolesti a doktor, kterému důvěřuji, mi řekl, že to odhaduje na otravu. Víte, zatím se mi nic takového doma nestalo. Vždy to byly útoky zvenčí. Od té doby se stravují po přátelích nebo v hospodách. Mám strach.“

„To zní logicky a co vy.“

„Neměl bych to prozrazovat. Dohoda je dohoda. Najal nás jistý muž, abychom sledovali a chránili slečnu Darion Pinarti. Štědře nám zaplatil.“

„Kdo to byl?“ vpadne jim do řeči Darion.

„Je mi líto, klient nám nepovolil nic říct.“

„Jak mám vám věřit? Co když vy jste ti, co se mě pokusili zabít?“

„Protože byste už dávno byla mrtvá, kdybychom tu zakázku dostali my,“ chladně a s jistotou poznamená. „Jsme nejlepší v Mirtě. Popravdě je to nevděčná práce a neusnadňujete nám ji. Ale z této rozmluvy jsme pochopili, že o nás nevíte.“

„Kde jste byli, když mě tehdy na trhu napadli, co? To si říkáte ochránci?“ vyjede na ně.

Dhar jen zamrká pod slovy Darion. Najednou změnila názor.

Muž, který dosud mluví, zrudne. „Je to naše chyba. Ony byly dvě skupiny.“

Tair se rozesměje, až do něho Dhar šťouchne, aby se uklidnil. Tair si otře slzy. „Takže vás někdo dostal.“

„Nerozumím. Jak dostal?“ optá se udiveně Darion.

„Jednoduše. Naše nejlepší ochránce z města Mitre dostala jiná skupina. Zřejmě zjistila, že jste hlídaná a provedla nejjednodušší trik na světě a pan dokonalý na to sedl jako moucha na med. Jednoduše napadli vás dvě skupiny. Zatímco náš muž se s ní páral, vás stihali další muži a samozřejmě zapomněl poslat někoho, kdo by vás dál sledoval.“

„Byli jsme dva a bylo jich hodně. Už se to nestane,“ prohlásí s jistotou. „Ale dostali jsme z těch čtyř dva. Bohužel nebyli schopni říct, kdo je najal.“  

Darion se nadechne a pak vstane. Upraví si šaty a vlasy. „Pánové, můžete mě prosím doprovodit do domu?“

„Samozřejmě. Pánové…“

„Raději se držíme ve stínech, ale budeme nedaleko.“

„Dobře.“ Dhar s Tairem vyjdou v čele s Darion.

„Zapomněla jsem se optat, jak se jmenuje.“

„Zeptáte se ho příště. Myslím, že se ještě uvidíte. Dhare prozkoumal jsi ho?“

„Neviňátko to není, ale rozhodně nelže. Někdo ho najal.“ Usměje se. Ví moc dobře kdo, ale proč to říkat?

„Armie vám věří,“ řekne zamyšleně Darion. „A vy říkáte, že mu mohu důvěřovat. Dobře,“ zabručí a rázně vykročí k domovu. Dhar s Tairem neklidně se dívají, jak město se mění v malá opevněná místa. Zdi, za kterými je vidět pouze stromy a špičky domů. Bydlí snad tady? Tair se rozhlíží kolem sebe. Musí uznat, že ti muži jsou opravdoví znalci svého řemesla a není o nich skoro vědět. Jeho neoklamou, ale normálního člověka, ano.

Darion vejde postranními šířkami, které odemkne ozdobným klíčem a vejde dovnitř. Zavře dvířka a pohlédne na zdi. Odněkud se vyřítí dva velcí tišší psi.

„Ta, Ka klid!“

Psi se zastaví a ostražitě je pozorují.

Dhar je pozoruje. Takové psy měli i v paláci. Pobíhali, jak se jim zlíbilo a když našli vetřelce, zbyly z něho jen kusy masa. Nikdy je neslyšel vydat jakýkoliv zvuk.

„Nic neudělají, pokud budete se mnou. Prosím se držte za mnou. Nepobíhají tu jenom psi.“ Pousměje se a jde sotva znatelnou stezkou. Zničehonic stromy skončí a objeví se velký bíločervený dům.

„Darion!“ Někdo vykřikne a běží jim v ústrety. Jde mu to těžce, protože je starší muž, ale statečně k nim běží. Rukama přitom mává jako větrný mlýn.

„Chape,“ nenávistně pronese Darion a na rtech ji rozkvete úsměv. „Strýčku Chape!“

Chape k nim doběhne, sotva popadá dech. „Darion, kde ses toulala? Přece víš…“

„Strýčku klid. Jsem v pořádku. Nic se nestalo. Nejsi rád?“

„Skutečně?“

„Jistěže. Jen jsem si vyšla na procházku k přítelkyni.“

„Pak máš si vzít povoz a doprovod. Nemůžeš vycházet jen tak. Patříš k nejmocnější rodině ve městě. Nebudeš po městě pobíhat jako nějaká sprostá děvečka. Darion, měj na paměti, z jaké rodiny pocházíš! Děláš ji ostudu.“

„Já vím strýčku a příště se budu řídit tvými radami. Promiň, ale kdo je ten muž, co stojí u dveří?“

Dhar pozná na strýčkovi, že tou otázkou není nadšen.

„Nikdo. Jen přišel se vzkazem. Odchází.“

V tu chvílí Kryl se otočí a zadívá na skupinku. Zamává a jde k nim.

„Hned mu řeknu, aby vypadl,“ zavrčí strýček Chape a jde k vetřelci.

„Tak tohle bude zajímavé,“ řekne s úsměvem Dhar.

„Ano. Chtěl bych vidět muže, který dokáže odsunout Kryla v jeho cestě,“ poznamená nadšeně Dhar. S napětím očekává střet.

„Nedokáže ho odsunout, Dhare.“ Hledí na Kryla, který jedním pohybem odstrčí strýčka Chapeho, až upadne na zem. Rovnou si to míří k nim.

„Dhare, Taire už jste opět zmizeli do po… Dobrý den, slečno. Jsem udivený, že tu nacházím své přátele.“

„To je Darion. Jen ji doprovázíme.“

„Darion?“ Udiveně si prohlédne ženu před sebou. Jistě očekával hezkou ženu, ale ne až tak krásnou. Vypadá s rusými vlasy, modrýma očima a útlou postavou jako skřítek z písčitých dun na pobřeží domoviny Ryscha.

„Co mě tak pozoruješ? Ještě jsi nikdy neviděl ženu?“

„Viděl,“ odtuší Kryl a chytne ji za ruku. Pohlédne na prsten. „Mám ti něco předat od kapitána Pinartiho.“

„Vyhoďte toho vetřelce. Ta, Ka roztrhejte ho!“ Chape řve brunátný na psy a na chlapy, které si sebou přivedl.

„Dost!!“ všichni se obrátí na Darion a psi stáhnou ocas mezi nohy a odplíží se. „Strýčku, ten muž se mnou chce mluvit. Budeš tak hodný a odejdeš?“

Strýček Chape sevře rty a pokyne mužům. Ti zmizí, ale sám zůstane.

„Co pro mě máte?“ optá se dychtivě. „Je v pořádku, zdravý? Povídejte!“

Dhar s Tairem si povzdechnou. Těchhle náhod mají plné zuby.

„Má se dobře, stěžuje si, že zákazník vypil jeho nejlepší víno.“

Darion se začne usmívat a uklidní se. „Dál.“

„Když jsem odjížděl z Asyrie, byl zdravý a pozdravuje vás. Mám vám předat tyhle dokumenty.“

„Ukažte?“ Skoro mu vytrhne papíry z rukou a hned zlomí zelenou pečeť se znakem jejích rodiny.

Dhar s Tairem a Krylem stojí a pozorují ji. Úplně se změnila. Oči jsou chladné a něco si mumlá. Je ponořená do papíru. Po chvilce Darion sroluje papíry a vloží si je do zvláštního vaku u pasu. Zaváže šňůrku.

„Děkuji za doručení listin. Je tam pár věcí, které jsem už provedla. Nevím, jak poděkovat a proto, kdybyste někdy něco potřeboval, obraťte se na mě.“

„Není za co. Jen malá služba příteli v dalekých zemích. Půjdeme?“

„Ano. Budete v pořádku?“ otáže se starostlivě Dhar a přimhouří oči. „Strýček Chape se nám nelíbí.“

„Budu v pořádku. Tady si nic moc nedovolí, a když tak mě hlídají. Moc děkuji. Ta, Ka!“ zavolá na psy a ti se objeví jako temné stíny. „Doprovoďte je.“

Psi na ně upřou zrak a zařadí se vedle nich. Jeden z jedné strany a druhý z druhé strany.

„Tomu se říká proměna,“ pronese rozvážně Dhar.

„Tomu se říká vyhazov.“

„Pánové nekecejte a jdeme. Musíme dojet do vesnice, vyzvednout koně a dojet k nám domu.“

„Jaký byl obchod?“ optá se zvědavě Dhar.

Vedle nich ostražitě hlídkují psi a vedou je k bráně, kde stojí mladý muž. Sleduje je, jak přicházejí.

„Výborný. Nějakou dobu nemusím nikam jet a vyplatím námořníky za dvě cesty. Daří se mi. Rád bych se někde opil na úspěšnou plavbu, ale musím se přiznat, že to vejce a dokonce samotná Nayfaa mě zneklidňují. Chci zjistit o nich co nejvíc. Opijeme se až u nás. Co vy na to?“

„Souhlasím,“ přitaká Dhar.

Vyjdou před bránu a klidným krokem jdou k lodi.

„Jen tak mimochodem, ty ledové sochy, to je vaše práce?“ optá se zvědavě Kryl.

„Je. Líbí?“

„Náramně,“ uculí se zlatovlasý Kryl a koukne po pěkné ženě, která po nich taky otočí. Procházejí městem, které se už vzpamatovalo z pohledu na hydru i létajícího koně a divných předmětů, které přivezl kapitán. Je hrdé, že zrovna k nim patří a procházejí za obdivných pohledů přítomných. Nepospíchají, ale jdou v klidu k Jazz. Všichni se usmívají a vyhřívají se v pozornostech, které se jim dostává.

„Vítej lodi.“

„Kryle, měl by sis najít ženskou,“ řekne vážně Tair, „Nebo úplně zcvokneš.“

„Ale žádná žena se moři nevyrovná.“

„Tak muže,“ klidně nadhodí Dhar.

Kryl se zakucká.

„Muž není moře,“ přidá se k Dharovi Tair. Má radost, že kryla konečně dostali.

„To není, ale dávám přednost ženám.“

„Jen jsem to navrhnul a podívejte se. Není Nayfaa rozkošná?“

Oba přikývnou a dívají se na překrásnou hlavu Nayfyy. Nechápou, proč jim připadala ze začátku podivná.

„Mně připadal podivná,“ přizná se rozpačitě Tair a nasedne za Krylem do člunu. „Zřejmě jsem si zvykl.“ Sroluje plášť, který si cestou svlékl a obejme Dhara. Přitiskne si ho k sobě a vnímá jeho teplo i vůní. „Krásně voníš. Kryle, vidíš, o co vše přicházíš?“

Dhar se začervená a Kryl se na ně zadumaně dívá. Je pravdou, že od té doby, co se k němu nalodili, přemýšlí o podivnostech, jako si někoho najít. Chtěl by se s ním milovat, uklidňovat i občas zařvat. Je pravda, že většinou řve Dhar a Tair si to klidně nechá líbit.

Zahledí se do moře a pozoruje drobné smetí, které v něm plave. Potichu zakleje, když si uvědomí neklid, který do jeho samoty přinesl Dhar s Tairem. Jistě občas měl někoho, s kým se pobavil, ale nikdy nikoho s kým by byl delší dobu.

Nasednou na palubu a on napne plachty. Jaké by to bylo, kdyby se na něj někdo díval s touhou a vášni? Ke komu by se vrátil, komu by mohl předčítat z knihy Čarodějný zvonek vypráví příběhy… zblázní se. Tair má pravdu.

Vítr napne zelené plachty a jemně je pohladí po tvářích. Námořnicí nasají pach moře a poslechnou zhoupnutí paluby. Usmějí se a začnou dělat přidělenou práci. Na palubě leží tyrkysová Nayfaa a stále pečuje o mléčné vejce. Vedle ní stojí Tito, který má rozevřené křídla a jemně jim mává do rytmu větru. Námořnicí okouzleně naslouchají šumotu peří a obdivují jeho krásu.

Viděli spoustu zemí a divukrásných věcí, ale Tito předstihuje všechno, co kdy a kde spatřili. Má v sobě vznešenost s tajemnosti a k tomu záhadná bytost – hydra. Jeden z námořníků zanotuje píseň a po první sloce se přidají všichni na palubě v čele s Krylem.

Dhar s Tairem stojí na palubě a dívají se, jak břeh pomalu mizí a loď stáčí směrem k vesnici. Budou tam rychleji než koňmo. Jsou spolu a pozorují ruch na palubě. Je vidět, že námořnicí se rádi vrací. Stejně, jako když vyjížděli na moře a opouštěli své blízké, tak stejně radostně se vracejí.

Dhar vezme za ruku Taira a vleče ho na záď. Obejme ho kolem pasu a spolu se dívají na mizící město.

„Jsem s tebou rád,“ pronese Dhar a pevněji se k němu přitiskne.

„Nikam neodcházím,“ připomene mu Tair. Neví, proč v něm se něco sevřelo. Někdy má pocit, že se s ním Dhar loučí. Nerozumí tomu.

„Já vím.“

Tair se nadechne a vymaní se mu z náruče. Pohladí Dhara po tváři a zkoumá jeho rysy. Je nádherný, ale někdy jsou šedé oči nerozluštitelné. „Mám pocit, jako by ses se mnou loučil. Proč?“

Dhar uhne očima a potom se zpříma zadívá na Taira. „Mám pocit, že odejdeš. Že je to příliš krásné. Nemáš ten pocit dokonalosti, který je až neskutečný? Jako nějaký sen, který zmizí pod první těžkou zkouškou a zůstane nicota?“

„Nevím.“ Tair je trochu zmatený. Na jednu stranu mu rozumí a na druhou stranu ne. „Já jen… Pro mě, když jsi stál ve dveřích, byl jsi překrásným snem. Možná příliš skutečný. Uvědomoval jsem si celu, špínu a tebe v uniformě. Klidného nádherného anděla a pak jsi promluvil a anděl se vytratil.“

Dhar se po něm otočí. „Chceš odejít?“

Tair zvedne hlavu a zvažuje. Občas má nutkání odejít a vrátit se k starému způsobu života. Je jak na houpačce, která se převažuje ze strany na stranu. Starý život, nový život.

„Odešel bys se mnou?“

„Ne. Jsem svázán s mým rodným krajem.“

„Vím.“ Přesto se musel optat. Mohl by mít milenek, milenců kolik by chtěl a možná i daleko krásnějších než je Dhar. Ale cítí, že by v tom něco chybělo. Možná důvěra, neví sám.

„Ne, zůstanu s tebou,“ najednou pronese. Neví, co ho k tomu donutilo. Možná ten pocit nejasná, který má z toho, že by odešel.

„Proč chceš se mnou zůstat? Se svou mocí bys dobyl celý svět?“ naléhavě k němu promlouvá Dhar. „Měl bys všechno.“

„Chceš mě od sebe odehnat?“

„Ne… protože tě miluji.“

„Někdy mám strach, že miluješ mého bratra,“ zamumlá nezřetelně, ale Dhar ví, co řekl.

„Hloupost. Po sundání tetování mě to rychle přešlo,“ řekne chladně. „A pak s tebou by člověk zapomněl na vše. I na svého panovníka.“

„Bude ti vadit, když tě několik dalších let budu otravovat?“ řekne trochu nesměle a má divný pocit.

„Nesmělost ti nesluší a nepředstírej to. Nebude vadit. Možná bych přivítal společnost někoho tak nesnesitelného jako jsi ty.“

„U Kyrrovy bradky, jsi drzý.“

„A ty hloupý, ale mám pocit, že …“

„Konečnosti. Hloupé slovo. Klid.“

„Možná,“ připustí Dhar, ale ví, že to přesně to vystihuje. Konečně klid a jistota. Ano možná lepší slovo. Jistota.

„Ale.“

„Ale?“ zapitvoří se Dhar, ale jistota v něm přetrvává. Jistota, že s ním zůstane a nezmizí jako rbat v oblacích.

„Nejdřív zjistíme to vejce. Chtělo by to najít matku. Potom musíme zjistit vše o Nayfee a nakonec pomstíme se.“

„Už zase?“ zasténá Dhar. „Mám ti připomenout, že všechny tvoje pomsty jaksi nevyšly?“

Tair sevře zábradlí a zasyčí. „Nepřipomínej mi to,“ řekne vztekle. „Promiň, ale nemohu si pomoci. Musím se mu pomstít za ty kola ponížení. Kdybys věděl. Čas tam neplynul, čas v té smrduté kobce stál a já tupě hleděl na stěnu s dveřmi. Dokonce jsem se začal těšit, až mě přijdou vysát. Návštěvy na krmení jsem prodlužoval, co nejdéle. Musím. Chápeš, musím něco udělat, aby trpěl.“

Dhar mu zamkne ústa polibkem. „Pak přemýšlej nad pomstou a potom mi to řekni. Možná nám dvěma to půjde lépe než jenom tobě.“

„A Matka nazakazuje pomstu?“ optá se nedůvěřivé.

„Nevím. Nikdy jsem se jí na to neptal a pak tohle není její věc, ale naše a našeho svědomí. Pokud to uneseme…“

„A Rossalie?“

„Hej, vy tam na zádi, budeme přistávat!“ Kapitán Kryl hledí na Dhara s Tairem. Přikázal námořníkům, ať tam nechodí. Zřejmě si vyjasňují, některé věci.

„Rossalie, ať přímo nebo přímo požádala Matku o trest. Nejde to zvrátit. Půjdeme? V případě, že se s pomstou nevyrovnáš, Taire, prosím nedělej to. Nechtěl bych, abys…“

„Nechtěl bys žít s mrzákem?“

„Nemluv, tak. Nemusíš přijít jen o zrak.“

Tair se zastaví. „Tím chceš říct, že mohu být mrtvý?“

„Ano a půjdeme. Potom mi řekni, co chceš. Kryle, už vplouváme do ústí jeskyně?“

„Ano. Konečně doma. Dívej se a obdivuj mě.“ Stoupne si doprostřed paluby a zvedne ruce. Jemně jimi začne pohybovat. Plachty se skasají a samy svážou. Námořnicí hledí na kapitána. Kryl přikývne a s přenosností okamžiku natočí loď k ústí. Loď bez větru zpomalí a elegantně vpluje do jeskyně poháněná pouze magii Ailinů.

Dhar s Tairem pozorují hrozivý vstup do jeskyně a představuji si, dračici, která vyryla do skal dlouhé vrypy od svých drápů. Potom by proplula, až dovnitř a tam vylezla z vody. Nebo by si lehla do vody a usnula.

Už z dálky vidí stromek, který roste na skále navzdory všem zákonům přírody. Ozve se jásot, když zaslechnou kotvu, která se spustí do vody a objímají se. Někteří v očích slzy.

„Výplata!“ Kryl jde do kapitánské kajuty.

„Jdeme si zabalit. Budu rád pryč.“

„Ale Nayfee se tu líbí. Podívej se, jak je nádherná.“ Pohlédnou k tyrkysové hydře, která otáčí hlavu všemi směry.

„Možná je opravdu potomkem draků,“ pronese Tair, když hydra se zvedne kolmo a vzlétne k otvoru ve skále. Ti, co se ještě nenacpali do kapitánovy kajuty za ní hledí, ale potom zvítězí peníze i touha po domově a začnou se handrkovat, kdo bude u kapitána první a kdo koho předběhl.

Miloslav se snaží je uspořádat do fronty, ale jako vždy mávne rukou. Po každé cestě je to stejné a ani kapitán nic nevzmůže. On sám se těší domu k rodině, ale nebude se cpát jako šílený.

„Udělejte mi místo,“ zařve Brač a zoufale se procpe svými druhy na volnost. V ruce svírá napěchovaný váček. Postaví se před Miloslava a zacinká váčkem. Výplata je štědrá.“

„K čemu ti je, když ji stejně utratíš ve městě?“

„A co? Vadí ti to?“

„Ne. Jen, že Anka na tebe už nějakou dobu čeká. Měl bys ses vyjádřit nebo nakonec dá přednost někomu jinému.“

„Ještě nechci se ženit. Bojane, počkej na mě!“ Zamává na svého přítele, který s vakem schází po můstku.

Ten se zastaví a čeká na Brače. Brač zapadne do podpalubí a za chvilku vyjde s batohem přes ramena. S úsměvem od ucha k uchu jde ven z lodi.

Miloslav zavrtí hlavou. Je ještě mladý, ale Anka si najde někoho jiného. Nebude čekat věčně. Počká, až se ztratí poslední námořník a vstoupí do kapitánovy kajuty. Ten je rozvalený v křesle a na stole leží poslední váček.

„Přežil jste to, kapitáne.“

„Jen tak tak, Miloslave. Vezmi si to a tohle vezmi té své krásce.“ Zvedne se a z truhly vyndá zabalený balíček.

„Máte nějaký příkazy?“

„Ne. Budu delší dobu pryč a tak se občas sem mrkni. Budeš mít povolený vstup.“

„Dobře. Dobrou cestu, kapitáne.“

„Běž už,“ pobídne ho Kryl a Miloslav vezme váček a balíček. Určitě nějaké cetky pro jeho paní s malou. Na moment se zasní, ale rychle vystřízliví, když zaslechne seshora řev. Hydra. Otřese se a přejede si paže. Je mu najednou podivná zima. Zvedne hlavu. Ten hlas jako by nebyl z tohoto světa. Možná něco volá a on nechce vědět co. Rychle vypadne z lodi.

Kryl vyjde na palubu a pohlédne vzhůru.

Tito rozprostře křídla a napjatě hledí taky vzhůru.

Dhar s Tairem vyběhnou na palubu a zamrazí je.

Šramot a oni se ohlednou k ústí jeskyně.

Krylovi kmitne hlavou, že snad všichni námořnicí už vypadli.

Dhar s Tairem udělají krok a zůstanou stát, zatímco seshora je slyšet podivné volání.

Hladina vody se vzedme a vlny omyjí kořeny stromku, který se zachvěje. V jeskyni potemní a ozve se škrabavý zvuk. Prostorem se rozprostře ticho jako před bitvou. Jazz se jemně pohybuje na vlnkách, které by tu neměly být.

Kryl přistoupí ke svým přátelům. Se strachem se na sebe podívají.

Vítězoslavný řev vybuchne jeskyní i v hlavách přítomných. Tito se schoulí a přikryje se křídly. Seshora se ozve slabá odpověď.

Nastane chvilková tma, která rychle zmizí a do jeskyně opět proudí světlo.

Nejisté úsměvy a potom se objeví vlna a Jazz vynese vysoko, aby se vzápětí propadla skoro na dno. Dhar s Tairem a Krylem se válejí po palubě, zatímco Tito vysoko v povětří létá a dívá se, co se to děje dole. Namíří si to nahoru za Nayfou.

„U Kyrrové zadnice, co to bylo?!“

„Co myslíš, že to bylo?“ ozve se vyděšený hlas Dhara.

„Já vám to řeknu. Je to velké, nebezpečné a má to rádo… Aaaa!“ ozve se Tair a klouže po mokré palubě rovnou na stěžeň. Zařve, když se praští do hlavy a omdlí. Nestačí říct, co je v ústí jesykně.