Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

5.

Kdo je můj pán?

Strážný stojící před dveřmi bohatě zdobenými zlatem mrkne se na svého kolegu, který stojí na druhé straně. Z místnosti za nimi se ozve slabá rána, ale v jejích obličejích se nepohne sval.

Opět, jako každý večer, povzdechne si a jen v očích je poznat, že se ho to slabě dotýká. Oba, nehybní v nádherných černo zlatých uniformách, jak jim to předepisuje protokol. Boty z černé kůže, kalhoty, těžký černý kabátec s jednoduchým pláštěm. Vše zdobené zlatem. I klobouky, které nesnášejí, jsou černé se zlatou sponou. U pasu mají obyčejné ocelové meče a v rukou mají halapartny na zadržení toho, kdo by chtěl proniknout do komnat Krále.

Už je to několik kol, co ho vyslala jeho vesnice, aby se přidal ke strážným v královském městě a on se vyšplhal úsilím až na nejčestnější místo a to stát před královskou ložnici. Vedle něho stojí jeho nejlepší přítel List.

Z ložnice se ozve vzlyk a křik. Jako každý večer. Skoro každý večer, opraví se. Vzpomene si na sebe, jak tam stál a viděl před sebou svého krále. Slabě se mu zvlní koutky rtů. Bolelo to tehdy a stále cítí na tváři ránu, i když dávno se zahojila. Za šedýma očima, které pečlivě registruji okolí, odtikávají minuty k ukončení služby.

Dveře se rozletí a z nich vyjde žena. Ukloní se a skoro se sesune podél zavřených dveří. Odfrkne si a samolibě uculí. Dhar si jí nevšímá a ona od nich odchází. Pyšně s hlavou vztyčenou. Dhar pomyslí na jinou ženu, ktera stejně jako tato kráčela včera a jiný mladík předevčírem. Nevzpomíná si, že by někoho viděl dvakrát a mezi tím i dívky s chlapci. Černovlasí, světlovlasí, přece Král nebude trávit noci sám.

Dveře se otevřou a dovnitř vpochodují dva vojáci s halapartnami v rukou. Zastaví se před Listem a Dharem. Nehybně vyčkávají a potom skloní halapartny. Obrat, krok, postaví se vedle nich. Dhar s Listem o krok ustoupí, otočí se a stanou proti svým druhům. Krok a stojí na stejných místech, jako před chvíli List a Dhar. Nehybně před sebe hledí. List s Dharem se otočí a pravidelným krokem kráčí k východu.

Otevřou dveře, vyjdou a zavřou. Dhar se široce usměje.

„Gratuluji!“ povzdechne si List.

„Šetřil jsem, Liste. Můžeš to udělat taky tak.“

„S rodinou? Blázníš?“ Zafuní, když z ničeho nic se otevřou dveře a v nich se objeví Král v oděvu, který bílou barvou a slabým zvoněním oslepuje přítomné. Padnou na zem, neodvažujíc zvednout zrak. Dhar cítí, jak po jeho postavě sklouzne lhostejný pohled černých očí.

„Pane náš, Králi.“

Dhar si nevzpomíná, že by mu někdo řekl jinak než Král.

„Je tu poselstvo!“

„Už zase?“ Znuděný hlas. Na rukou zahlédne zářit dva prsteny s odlišnými kameny. „Přiveďte je!“

„Tady pane?“ odváží se optat Raber Digert, muž, který má na starosti palácový komplex.

„A proč ne?“

„Omlouvám se.“ Tlesknutí a dveře se otevřou. Dovnitř vejde poselstvo v ještě zaprášených pláštích. Pokleknou před králem a jeden z nich mu podá dokument.

Král mávne rukou a hlava se oddělí. Tělo se sesune na podlahu a okolí potřísní krví. Odejde. Ve dveřích se otočí a pohlédne na ministra. „Za tu hlavu nesete vinu vy. Něco s nimi udělejte!“ Zmizí a Raber nechápavě hledí na louži krve a hlavu vyslance s napjatým výrazem v tváři.

Dhar má pocit, že se začne smát. Chudáci a Raber taky. Zřejmě muselo to být něco důležitého, že zapomněl, co král vyžaduje po poselstvech.

Jeden z vyslanců se zvedne a otočí se k ministru. „Jestliže nás váš panovník nepřijme, pak bude válka. Správně mně varovali, abych nestál v první linii. Je mi líto Kaaa!“ Pohlédne na tělo, otočí se a pokyne doprovodu. „Počkám tu do západu slunce. Vezměte ho sebou.“

Raber si otře čelo. „Počkejte, Vaše Jasnosti. Vysvětlím vám to!“ rozeběhne se za ním. Taková chyba, ale ta zpráva…

Dhar s Listem se zvednou. „Bude válka, Liste.“

„Proč myslíš?“

„Protože Král se nudí.“

„Pak ji vyhrajeme.“

„Možná, ale já tu už nebudu.“

„Pravda, dnes ti skončila služba. Závidím ti. Co bys řekl večernímu posezení u korbele vína. Kapitána Flavian dá na stráž někoho jiného.“

„Proč ne. Určitě. Musím si ještě zabalit a zajít za Tetovačem.“

List se otřese. „Tohle jediné ti nezávidím.“

„Já vím.“

List váhá a naslouchá krokům rozléhající se síní. Míří ven do ranního světla. „Víš, myslel jsem, že mu zůstaneš nablízko po celý život.“

Dhar se zastaví a rozhlédne po nádvoří přeplněném lidmi a hlasy probírající od posledních klípků až po intriky. Zahledí se na chrámovou čtvrť. Teprve nedávno se jim povedlo obnovit zahradu do původní podoby. Z té doby si jen pamatuje to, že vrátil Stromu uzdravení kousky jeho dřeva, potom šedý kruh kolem stromu a nic. Neví, co se stalo s Tairem. Jestli dokázal se pomstít tak jak si to představoval nebo ne.

Ví jen jedno. Druhý den se probudil na své palandě v kasárenském pokoji. Jak se tam dostal, nevěděl. Komplexem se rozléhal řev a vztek Krále. Byl rozzlobený na nejvyšší míru. Jeho konkubína Ayaté, byla polomrtvá. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale prázdné oči a krvavá záda napověděly každému, co se stalo. Vypráví se, že Král ji dal jejím otrokům se svolením, aby si s ní dělali, co chtěli pod podmínkou, že zůstane naživu.

Museli stát na nádvoří a dívat se na to, jak král svolal Arkany a vystavil skvostné tělo své konkubíny ptákům a jejích chtíči po krvi. Vedle ní byla pověšena smutná prázdná postava žalářníka. Nějak vycítil, že už dávno je mrtvý.

Král přistoupil k Ayaté a něco k ní mluvil, ale ani on, ani ti, co byli k nim blíže, nedokázali zachytit králova slova. A potom se dívali, jak ze slonovinového boku ji strhl kůži i s malým tetováním. Výkřik, který to provázel, pamatuje ještě dnes a i někteří otrlí vojáci se pod tím otřásli. Přivolaný léčitel, který měl ji to zahojit, skončil s prořízlým krkem vedle nich. Všichni, kteří neměli službu, stáli, až do oběda a pak je propustili. Těla tam visela ještě půl kola.

Tušil, že král pátral po tom, co se stalo, ale proč to vzdal, nikdy zřejmě nebude vědět a ptát se nehodlal. Vězeň uprchl a možná tím, kdo řádil, byl Tair. Nikdy se to nedozví. Jen ráno, kdy neměl noční hlídku, budil se s roztouženým tělem o tom, jak oni dva kráčí místy pod zelenými stromy, povídají si, čtou, nebo společně loví bhary.

Ten den mu kapitán provinile oznámil, že zapomněl vyřídit vzkaz od bohyně. Prý si má dávat pozor a nenechat se ošálit vzhledem. Rozesmál se, až brečel. Pozdě. Dal jsem se ošálit. Někdy nevěděl, co jsou sny a co realita, ale nakonec je to jedno, protože sny nepřestaly a on je s ním stále. Jen neví s kým. S Králem nebo s Tairem.

Miluje ty sny, stejně jako nenávidí.

„Dhare, jsem tu!“ Mává mu rukou před obličejem List.

„Promiň. Zamyslel jsem se. Taky jsem si myslel, že zůstanu tu celou dobu, ale víš, stýská se mi.“ Vyjde z budovy mezi lidí bohatě oblečenými v jasné látky, ve zbroj nebo stroze jak se na kněze sluší a patří. „Chybí mi lesy, hory, potůčky, vítr ve vlasech.“

List mu položí ruku na rameno. „Já vím.“

„Přesto se mi bude stýskat po tobě a Maye i tvých dětech. Po Zayetsovi s Kailee, Flavianovi, Angele, mistru Lianovi a dalších.“

„Od čeho jsou listy!“ List ho bouchne do zad.

„Máš pravdu. Prozradím ti tajemství. Včera jsem koupil jednoho rbata. Po tomhle nákupu jsem skoro na suchu.“

„To ses plácnul přes kapsu, a kam bude létat?“

„K Angele. Je speciálně vycvičený k nošení zpráv a já nechci zpřetrhat všechna pouta s vámi. Rád bych tu zůstal, ale nepatřím sem.“

„Myslíš, že Angela nakonec Flaviana utáhne? Nechápu, proč to tají. Ví to celé město.“

„Kdo koho má utáhnout, Liste?“

„Kapitáne Flaviane!“ Oba zvolají a postaví se do pozoru. „Pěkné ráno a ať vám všichni bohové požehnají.“

„No ano i vám, ale ještě jsi mi neodpověděl.“

„Ach… No to mluvím o jedné prodavačce na trhu, že ano Dhare.“

„Ano. Je malá, hnědovlasá s velkýma prsy.“

„Lháři. Dnes večer máš volno a po tobě touží Tetovač.“

Dharovi se zkřiví tvář. „Rád bych to vynechal.“

„Já vím a doufám, že vám nebude vadit, když se přidám a co se týče Angely, musí pochopit jedno.“

„Ano?“ oba dychtivě čekají na odpověď.

„Že ne vždy bude po jejím a v domě budu vládnout já.“

„Hodně štěstí!“ zamumlá List. „Kapitáne, mohu vám dát radu zkušeného ženáče.“

„Ano.“

„Vzdejte to. Nevyjde vám to.“

Kapitán Flavian si povzdechne. „Víte, začínám si to myslet taky, ale přece se nevzdám.“

List se na kapitána skepticky podívá.

„A kdy vejdete do svazku? Rád bych počkal, pokud to nebude za velmi dlouho.“

„Ale ale, všichni mojí oblíbenci takhle pohromadě. Pozítří, Dhare, bude ta sláva,“ vmísí se mezi ně Saion. „Nabízím ti dům u své brány, Dhare. Protože po dnešním dnu zde už nebudeš moci být, pak můžeš… Auuu!“ Zařve, když na něho dopadne pádná ruka Flaviana.

„Ty stará užvaněná drbno. Tohle jsem měl říct já.“

„Pak jste to měl říct a ne v sobě dusit!“ vyprskne Saion. „To mám za to, že informuji. Kde bude pitka?“

„U veverky a kohouta.“

„Výborně. Budu tam.“ Trojice hledí za chvátajícím Saionem zdravícího kohokoliv, kdo mu přijde do cesty.

„Zajímalo by mně, jestli je někdy v klidu,“ zadumá se List.

„Není a nikomu to nevadí. Aspoň není to taková nuda. Potom co všem řekne, že odcházíš, nikdo mu neuvěří, že odcházíš.“ Rozesmějí se. „Musím jít do kanceláře. Večer se uvidíme. Co teď hodláš udělat?“

„Sbalím se, přestěhuji se k Saionovi, protože tam nebude nuda a potom zajdu k Tetovači a bude konec.“

„Neuvěřitelné,“ zamumlá Flavian. „Tolik kol, co jsi tady byl. Vzpomínám si na den, kdy jsi sem přišel. Venkovský mladík v podivných šatech z vzácných kůží. Smáli se ti a ty ses klidně u mě nahlásil. Na cvičišti se ti přestali smát a já taky. Myslel jsem, že ten meč co jsi měl u pasu, byl jen okrasa. Máš ještě luk? Je nádherný.“ V hlase zazní touha.

„Jistě. Nemohl bych ho prodat a meč taky ne. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem ten luk vyrobil.“

„Cože?“ Oba si vzpomenou, jak ho obdivovali. Jemnou ryteckou práci, dokonalost a vyváženost luku i šípů.

„U nás si ho každý vyrábí sám, ale někteří je prodávají. I když máme hluboké lesy, máme i mýtiny, louky s travnaté plochy, kde se prohánějí stáda zvěře. A pak, nepřátele, jsou vždy a všude.“

„Neuvěřitelné.“

„Kapitáne, Flaviane! Musíme projednat služby!“

„Sekretář!“ znechuceně zavrčí Flavian a odpoutá se od nich.

„Chceš doprovodit?“

„Ne běž za rodinou.“

List pochybovačně se na něho zadívá a potom se dotkne ramene. „Dobře.“ Dhar za ním hledí, ale nejde ihned do svého pokoje, ale prochází se místy, které ho okouzlovaly, odrazovaly, ale kde byl i svým způsobem šťastný. Vejde do knihovny a nasaje do sebe vůní knih a vědění. Tiché šustění otáčených stránek, tlumené hlasy studujících. Z města mu bude chybět nejvíc. Vyjde ven a zamíří do zahrady, v které rád sedával s knihou v ruce a četl Lesní příběhy, příběhy Čarovného zvonku ze země Symerie a další knihy. 

Otočí se a jde do zbrojnice, kde taky pobýval, než ho nahradili. Lyss s Karielem, už dávno odešli s Paní smrti. Zbraně toužící po krvi si vzaly svůj díl na jejích duších. Se Zayetsem se s nimi šel rozloučit. Položil na jejích místo odpočinku květiny míru. Snad dojdou pokoje.

Proklouzne bedlivému zraku mistra a vejde do druhého patra. Dveře se otevírají a jeho vítá široký úsměv Zayetse.

„Vítej Dhare, nechť jsou ti Bohové naklonění. Odcházíš. Doufám, že bude rozlučka. Pane, počkejte. Čekal jste tolik, ta chvilka vás nezabije.“

„Neměl bys s ním takhle mluvit.“ Odfrknutí. „Dnes večer U veverky a kohouta. Ani nevím, kdo a kdy to rozhodl, ale ptej se u Saiona.“

„Budu tam. Tak ukažte lístek. Promiň, musím pracovat. Kailee je těhotná!“ Zavolá za ním ještě.

„Gratuluji!“ zakřičí Dhar a odchází. Konečně se dočkali dítěte. Vyjde na slunce a jde ke kasárnám. Zastaví se, rozhlédne se po městě a dlouze se zastaví na chrámové čtvrti. Možná by měl poděkovat Matce. Zavrtí hlavou. Ne, poděkuje jí u nich doma za její přízeň.

Půjde balit. Rbatovi do klece nasype zrní. Prodavač řekl, že si musí zvyknout na něho, než ho z klece pustí. Je zářivě bílý s červenou chocholkou. Dovede neuvěřitelně rychle létat, proto ho málokdy někdo uloví. Jak zvěř, tak lidé. Musí najít Angelu a nechat se ji dotknout rbata, aby věděl, komu má nosit zprávy.

Oklepe si prsty od zrní a vytáhne vak. Uniformy složí a nechá je na pokrývce. Kdo asi tady bude bydlet? Vytáhne svoje staré oblečení. Malé. Zasměje se. Zapomněl, že když sem přišel, byl ještě skoro dítě. Bude si muset koupit jiné. Zatím tu chvilku vydrží. Vytáhne dary, které nakoupil. Šátek s vyšitými Severními lotosy a kapesníčky pro sestřičku Swaii,  drobnosti do chrámu, kde ho cvičili. Většinou svitky nebo knihy. S hrůzou pozoruje hromadu, která se navršila uprostřed pokoje. Zasténá. Bude muset koupit lamii. Podrbe se ve vlasech a vytáhne váček. Vyklepe poslední mince. Moc už toho nemá. No nic se nedá dělat, ale tohle tu nenechá. Koně, kterého tu měl, patří k palácu a musí ho tu nechat. Přirostl mu k srdci, ale vzít si ho nemůže.

Všechny věcí vloží do pevného šátku a sváže ho protějšími cípy. Hodí si to na záda a upraví, aby ho nikde nic netlačilo. Bude muset jít na dvakrát. Vyjde ven a jde bránou k  Saionově domu. Vzpomene si na to, jak zde myl Taira. Na konci měl vlasy hebké jako okvětní lístky. Usměje se. Chtěl by vědět kde je. Je Králem nebo se vzdal pomsty? Kde asi se teď toulá nebo se netoulá a vládne?

Ne. Příliš nenáviděl, příliš v něm bylo vzteku. Pomstil se. Možná je to tak lepší. Jen kdyby ho přestaly trápit ty sny. Zaklepe na dveře.

„Pojď dál a netahej se s tím!“ řekne Saion. „Ty, odnes ty věcí do modrého pokoje. Tak hejbni kostrou, líná kůže. Nebudu tě živit za lenost!“

„Musím jít ještě jednou.“

„Prrr!“

„Co je?“

„Takhle nikam nepůjdeš. Lino! Tak kde jsi u Démoniny paní?!“

„Co je, pane Saione?“

„Moje chůva. Lino, Dhar tu bude bydlet, potřebuje něco na sebe.“

„To tedy potřebuje. Neměl byste si do domu vodit vagabundy, pane Saione!“

„Lino, mazej a je královským strážným!“

„Nevypadá tak.“ Dhar, než se vzmůže na cokoliv, je táhnut silnou rukou někam do domu. Dveře se otevřou, dveře se zavřou a on stojí uprostřed prázdné místnosti s mnoha dveřmi a pod rentgenovým zrakem Liny. „To bude chtít něco pěkného, nenápadného. Budete cestovat?“ Nečeká na jakýkoliv souhlas a otevře dveře šatníku. Dhar zalapá po dechu. O tom jen slyšel.

„Ale já nic nechci.“ Má pocit, že zeď je víc ochotna naslouchat, než Lina. Kdyby ji neslyšel odpovídat Saionovi, řekl by, že je hluchá a už na něho něco padá. Zachytí něco tmavě zeleného, hnědého a jemně žlutého.

Lina se zvedne a narovná. „Snad tě nemám ještě obléknout?“

Červenající Dhar se svleče a natáhne na sebe jemně žlutou tuniku, hnědé kalhoty, hnědý kabátec a zelný plášť s kapucí. Opasek z nějaké kůže na meč. „Boty jsou vám dobré?“

„Ano.“

„Skvělé a jdeme.“ Vystrčí ho na chodbu a popostrčí směrem k Saionovi. Dhar si prohlíží oblečení z nejjemnější látky a přitom pevné.

„To je lepší,“ pochvalně řekne Saion.

„Nevím jestli…“

„Chceš mně urazit, Dhare?“

„Ne, ale děkuji ti moc. Dojdu si ještě pro poslední věcí a přijdu.“

„Samozřejmě,“ mile odvětí. „A ty mi za to prozradíš, jaké to bylo u Tetovače.“

„Přece víš, jaké to je.“

Saion mávne rukou. „Ber to jako platbu.“

Dhar se rozesměje a jde nazpět do kasáren. Moc toho nezbylo. Meč, luk s toulcem a šípy. Pár drobnosti. Vezme je a půjde hned k Tetovači. Sáhne si na hruď. K čemu to tetování vlastně je? Nikdy o tom nepřemýšlel.

V pokoji sebere zbraně a rozloučí se s ním. Zavře dveře a tím svůj dosavadní život. Je rád i cítí smutek. Prožil tu hodně času. Hodí to za hlavu a se zbraněmi zamíří do budovy, kde sídlí Tetovač se svými pomocníky.

„Vítej, Dhare.“

„Nemám to tu rád, Tetovači.“

Upřímný smích. „Jsi první, který kdy to řekl. Tak si lehni. Nebudu tě zdržovat moc dlouho.“

„A bez bolesti by to nešlo?“ optá se při svlékání.

Opět smích a poklepání dlouhých štíhlých prstů o lůžko. Modré oči září pobavením, černé vlasy svázané do culíku.

Dhar si lehne a zavře oči. Ucítí teplou ruku na prsou. „Je poškozený!“ nevrlý studený hlas. Otevře oči a hledí z ničeho nic do chladných očí Tetovače. Nadzvedne hlavu a zahledí se na černý ornament. „Jak se to stalo?“

Dhar pátrá v paměti a potom zrudne. Vzpomene si na bolest… „Král… v noci….“

„Ach tak. Bude to trochu bolet.“

„Já vím!“ zašeptá a sevře okraje lůžka. Zavře oči a potom vykřikne bolestí.

Tetovač pozoruje omdlelého Dhara. Natáhne se pro misku. Tuhle proceduru má nejraději a vesele vychrstne vodu do obličeje.

Zaprskání a pořádná kletba. Miluje tu různorodost nadávek, i když většinou se to omezuje U Kyrrovy hlavy.

„Parchante!“

„Hezké jméno. Tady mastičku a maž si to, dokud se to nezahojí.“

„A léčitel to nesvede.“

„Bohužel ne. Můžeš chodit?“

„Nejsem mimino!“ ale zachytí se o lůžko. Ihned pochopí, proč se ptal. Chvilku stojí a snaží se vyrovnat s třesoucíma nohama. „Asi jsem.“ Přijde mu to celé k smíchu.

„To je šok z bolestí. Každý si to prožije. Tedy kromě mrtvých.“

Dhar se narovná a udělá krok. Tetovač pochvalně přikývne. Není špatný. Někdy dokonce si je musí nechat delší dobu, než jsou po tetování schopní vstát.

„Od teď nebudeš moci chodit po paláci, jak se ti zachce. Můžeš jen do prostor vymezených návštěvníkům a hostům.“

„Takže k tomu slouží. Potom k čemu jsme, když nás nepustí nikam?“

Tetovač se mnohoznačně usměje. „Výborně. To je vše a co je palác bez strážných?“

Dhar přikývne. Je rád, že to proběhlo rychle. Jen neví, jak to v hospodě zvládne. Má pocit, že každá částečka těla protestuje proti jakémukoliv pohybu. Nikdy nic podobného nezažil. Vezme zbraně, rbata a jde k bráně. Otočí se a rozloučí se s palácovým komplexem, lidmi, přáteli a Králem.

Miluji ho ještě? Optá se sám sebe. Jeho nebo toho druhého, který k němu byl laskavý a něžný, i když to předstíral. Neví. Možná doma to zjistí a možná dostane od někoho květ lásky. Jenže už nebude moci milovat. Nebo ano? Povzdechne si a zabuší na dveře Saionova domu. Otevřou se a v nich… Usměje se a vejde.

„Zdravím vás.“

„Můj dům, je váš dům. Moc dobře víme, že po pozornosti Tetovače člověk se necítí moc dobře a tak jsem vyslal poslíčka, že pitka bude tady.“

Mistr Lian, Angela stále v šatech učednice, List s Maye, Zayets s těhotnou Kailee, kapitán  Flavian a samozřejmě v popředí všech, pýchou se nadýmající, Saion.

„Děkuji moc.“

„Ještě není za co!“ přistoupí k němu Angela a políbí ho. „Neškareď se Flaviane nebo zapomenu, co jsem ti slíbila.“ Flavian neví, co na to říct.

„Tak jsi ho utáhla.“

„Dalo to práce!“ šeptá mu do ucha. „Ale ano je tu a jeje ty máš rbata. Jak se jmenuje a proč ho máš?“

„Jméno nemá žádné a je na nošení zpráv, přece. Prosím budeš tak hodná.“

Angela se ukloní, když jí dojde, co po ní Dhar chce. „Je to pro mě pocta.“ Dhar vytáhne rbata z klece a nechá přejít na ruku Angely. Všichni i Saion jsou ticho, aby je nerušili.

Rbat natáhne hlavu a zazpívá. Dotkne se ruky Angely a potom se přemístí nazpět na ruku Dhara. „Jmenuje se Angela.“

„Angelaaa!“ odpoví Rbat a protáhne poslední hlásku. Angela se zářivě usměje.

„Flaviane, chci taky takového!“

„Nic takového. Víš, jak je drahý… Dobře.“ Kapituluje pod upřeným pohledem Angely. Ta radostí zatleská. Dhar pohlédne do kapitánovy tváře, která říká. Nic neříkej, pokud chceš odtud odejít po svých. Rozhodně chce odejít živý a zdravý a zdá se, že i ostatní naprosto přesně pochopili, co kapitán Flavian pohledem říká. Jen Angela zřejmě některé věci nechápe, pomyslí si pobaveně Dhar a schová rbata do klece.

„Jen ho zanesu do pokoje a…“

„Počkej!“ zadrží ho Angela. Jako vítr vstane a okamžitě je nazpět. Natáhne před sebe ruce a drží balíček. „Pro tebe, abys nezapomněl.“

Dhar zamrká a převezme balíček. Rozbalí krásně vyšívaný šátek.

„Ten jsem nevyšívala já. Zas tak šikovná nejsem!“ nakrčí nosík. „No tak. Líbí?“

„Angelo, ještě to neotevřel,“ pokusí se její nadšení brzdit Flavian.

Dhar rozbalí dárek a vydechne. „To je…“

„Jen opis.“

„Muselo to… Děkuji ti. Nic krásnějšího jsi mi nemohla dát.“

Zabalí a už vidí, jak si na cestě před spaním pod koruny stromu bude číst Lesní příběhy. Zná je zpaměti, ale nebude mu to vadit číst znovu.

„Můj dárek stojí venku.“

„Můj taky!“ zahučí rozpačitě Lian a přešlápne z nohy na nohu.

„To jsem vyrobila pro tvé děti nebo Swaiiny.“ Zayets s Kailee k němu přistoupí a podají mu vak.

Dharovi se protočí panenky. Tohle nemůže uvézt.

„Já ti toho moc nemohu dát, ale až budeš odjíždět, stav se u nás.“

„Dostaneš na cestu to nejlepší, co dům nabízí.“ Řekne List a široce se usměje. Maye objímá kolem ramenou.

„Nevím jak poděkovat. U Kyrrovy hlavy, je toho moc.“

Společnost se usmívá, když Flavian ho popostrčí ven. „Chci vědět, co jim říkáš. Dlouho jsem přemýšlel o vhodné zbrani, ale na cesty se ti bude lepší hodit toto.“ Otevře dveře a venku stojí dva služebnicí Saiona. Mohutnější drží koně s dlouhou hřívou a menší bělostnou lamii s dlouhýma ušima. Dhar k nim seběhne a dá jim očichat ruce. Jemné zafunění na ruce ho zahřeje u srdce. Poškrábá je za ušima. Jsou nádherní a klidně by se mohli vyjímat v jakékoliv stáji ve městě.

„To…“

„Nic neříkej. Nepojedeš odtud jako nějaký nuzák. Chápeš.“

„Rozumím, kapitáne Flaviane a děkuji moc. Mistře Liane, je nádherná.“

Saion pokyne a zvířata jsou odvedena do stájí. „Kůň se jmenuje Cred a lamie Sacre. Můj bratr je chová mimo město,“ dodá na vysvětlenou Lian. „A jestli se nám tu rozbrečíš, strčíme tě do kanálů.“

„Pak nevím, jak poděkovat.“ Ukloní se. „Děkuji všem za nádherné dary. Budu je opatrovat.“

„Skvělé a teď pojďte dovnitř. Jídlo a pití čeká.“

„Saione, nemáš někde pobíhat a hledat klípky?“ optá se Lian.

„Já? Kdepak. To jen abych neztloustl!“ poplácá se po břiše. „Prozradím vám něco. Mám až moc rád dobré jídlo a pití, a protože ženy raději štíhlé bohaté chlápky…“ začne se smát a ostatní s ním.

„To není až zas taková pravda,“ namítne Kailee.

„Jak to, že ne?“ lehce se rozčilí Zayets. „Už minule jsi říkala, abych něco dělal. Jenže to je tím, že moc dobře vaříš.“

„Mám snad přestat vařit?“

„Opovaž se…“ Smích. Dhar se cítí neuvěřitelně dobře. Bude se mu po nich stýskat. Už v tento moment je mu teskno.

Saion je dovede do obývacího pokoje a když se sudy a poháry vyprazdňují, opustí je Angela, Kaille a Meya s tím, že jim stačí ožralé polovičky doma a nemusí je vidět při činnosti. Dhar jako vždy drží tempo s Lianem, který na stole pije jeden pohár za druhým. Saion naříká, že ho zruinují, ale potom je fascinovaně pozoruje.

„Nikdy jsem nebyl u jejích pitek.“

„Ani já!“ řekne Flavian. „Už chápu proč mistr Lian je vyřízený a já nejspíš budu taky.“ Mohutně si přihne z poháru a zanotuje písničku ze své domoviny. Saion se zbytkem naslouchá lehce oplzlé písničce o vínu, ženách a obzvlášť jedné. K ránu všichni podřimují, tak jak se uložili. Do místnosti nakoukne Lina, chvilku studuje polohy hostů a svého pána. Mávne rukou a vyjde ven. Ostatním poručí, že nemají je rušit a dělat, co nejmenší hluk.

První se probudí Dhar a protáhne se. Rukou stihne zachytit pohár. Postaví ho na stůl a rozhlédne se. Zívne a potom zacvičí krkem. Zdá se, že usínat na stole není zrovna něco, čemu bude holdovat. Zatřese Lianem. Ten něco zabručí a spí dál.

Mám žízeň. Většinou vyšel a napil se, ale tady čeho. Nakonec po dumání vstát a dojít do kuchyně nebo trpět žízni, vstane a otevře dveře. Je mu hnusně. Jazyk se lepí na patro a v krku sucho. Hlava je na tom jen o krapet lépe.

„Kuchyň?“ vykročí směrem, který mu ukázala ruka. Dopotácí se a začichá. Jídlo a uvědomí si hlad. „Zdravím…prosím vodu.“

Malá boubelatá kuchařka se otočí a ukáže na vědro. Dhar k němu dopajdá a vezme první nádobu, co mu přijde pod ruku a ponoří do vědra. Začne pít.

„Děkuji.“ Odloží misku a pohlédne z okna. Šero. Zívne. Slunce zapadá?! Obrátí se a letí do obývacího pokoje.

„Vstávat!“ zařve. „Vstávejte!“

„Co je?! Nedělej hluk.“

„Už je večer!“

„A co má být?!“ Mrzutě odpoví Lian a přetočí se na druhou stranu. „Máš nepohodlné stoly, Saione.“

„Flaviane, vstávej!“

„Nech mně být. To je rozkaz,“ zamumlá.

Dhar se ušklíbne a nakloní se k jeho uchu. „Pracovna, rozkazy, svatba… ANGELA!“ zařve přímo do ucha.

„U Kyrrových chlupatých nohou! To bude…“ vyletí z místnosti, zaslechnou prásknutí dveří a klid.

„Zdá se, že se bojí víc Angely, než Krále.“

„S králem nebude žít. S Angelou ano.“ Všichni se rozesmějí a chytnou se za hlavu kromě Dhara. Ten se usmívá. „Saione, dopřeji si tvých lázní.“

„Klidně!“ mávne rukou. „Kde jsou, dobře víš.“ Dhar raději odejde, než aby musel zodpovídat Lianovy otázky. Otevře dveře a vstoupí. Zaplaví ho vzpomínky na vyhublé tělo, na královou tvář. Na stejné vlasy i arogantnost v slovech.

Svleče se a ponoří se do vody. Zvrátí hlavu a studuje malovaný strop s motivem dívek u lesního pramene. Saion si dal záležet na výzdobě lázní. Rukou čeří vodu. Král alias Tair. Je jím skutečně? Je to on nebo není?

„A k čemu by ti to bylo?“ K ničemu. Už dávno se rozhodl vrátit do svého kraje a žít. Natáhne ruku pro mýdlo. Stejná vůně, jako tehdy. Odežene myšlenky a umyje se. Navleče si jen kalhoty a tuniku a vyrazí do svého pokoje. Zarazí se. Ani neví, kde spí.

„V tamtěch modrých.“

„Děkuji, Lino.“ Otevře dveře, pohledem sjede po věcech, otevře si okno a padne do postele. Ze zahrady ho hlasy ptáků a šumot větví ukolébá do spánku.

„Dhare vstávej!“

„No jo,“ zamumlá a potom si vzpomene. Svatba! Vylítne z postele, nahází na sebe oblečení, z věcí vytáhne dokument a vyjde ven. Zašklebí se na Saiona.

„Svatba!“ Oba svorně vyrazí ven a rychle do chrámové čtvrti. „Je mi trochu líto, že nemohu být mezi nimi.“ Pokývne směrem k uličce vojáků různých uniforem, kteří přišli se podívat na svého kapitána.

„To přece nevadí. Sluší jim to.“

„To tedy ano.“ Dhar popotáhne. Je podivně na měkko. Je to snad snem, kdy spolu s Tairem nebo králem, ne je to Tair, procházejí se pod stromy u nich doma? Tair a u nich doma… Je to nemožné a přece by rád, aby ty procházky byly skutečné. Zajímalo by ho, jestli budou pokračovat i potom, co odtud odjede.  

„Už jsou tu.“ Kapitán Flavian vede vyšňořeného koně, na kterém sedí Angela, pomůže ji dolu na zem a uličkou ostatních jde ke kněžce, která na ně čeká.

„Je to podobné jako u nás doma.“ Žádná slova kněžky, žádná slova od Flaviana a Angely. Jen bílý pruh látky, který jim sváže ruce, a na kterém jsou vyšitá slova přikazujíce pamatovat, že ten druhý existuje. Vzpomene si na podobný pruh u Zayetse a Kailee. Usmívá se a jde s ostatními k Flavianovu domu. Čeká, až bude poslední.

„Dhare, jsem rád, že jsi přišel.“

„Jsi bledý, kapitáne. Mohla jsi nás vzbudit,“ obrátí se k Angele.

Ta se uculí. „Stejně by spal u sebe doma nebo u Saiona. Pojď dál a bav se.“

„Chtěl bych vám něco dát. Kapitáne, zřejmě na mně budete rozzlobený.“

„Co mám na to říct. Tak to ze sebe vysyp.“

Dhar zrudne. „Dlouho jsem váhal…“

„Nech si ty řečičky.“

„Dobře. Angelo, pozvání od našich nejstarších k nám domu.“ Podá ji s úklonou dokument.

„Tak prrr. Nikam nepojede… auuu!“ zaječí až se někteří hosté po nich ohlédnou. „Tím myslím, že sama nemůžeš jet a já nemohu s tebou jet.“

Angela posmutní a Flavian září. A je to vyřešeno.

„Za čtvrt kola přijedou od nás obchodníci. Rádi tě doprovodí.“ Angelina tvář se rozzáří a Flavianova zkamení. V tu chvílí lituje, že mu daroval Creda. Měl si ho nechat pro sebe. „Nemusíš samozřejmě jet. To nikdo po tobě nechce.“

„Samozřejmě, že pojedu.“

„Myslím, že do toho mám co mluvit.“

„Flaviane,“ povytáhne se na špičky a políbí ho. „Děkuji moc.“ Vyběhne nahoru do společné ložnice a schová dokument.

„Zabiji tě. Vlastníma rukama tě zabijí. Pomaličku.“

„Je to její sen.“ Flavian se zamračí. Ví to. Vzpomíná si jasně, když ji to Dhar navrhl. Byla jako dítě, které se dívá na velikánskou horu sladkostí a je jenom jeho.

„Vím to, ale nechci být bez ní.“

„Můžeš se vzdát svého postu a jet s ní, ale nevím, jestli tě nejstarší přijmou.“

Flavian mávne rukou a pohodí hlavou. „Běž se bavit.“ Dhar přikývne a vejde do domu, kde se nedá skoro hnout. Urve si kousek jídla, pohár plný pití a mluví se známými do pozdní noci. Někde uprostřed mumraje se Flavian s Angelou vytratí a hosté osamí. Nakonec se připojí k Saionovi a hlídá ho, aby opět neskončil někde pod stolem nebo na něm. Večerem ho doprovází za vydatného zpěvu k domovu. Za pohoršeného pohledu Liny skončí v obývacím pokoji s poháry v rukou.

„Na zdraví Flaviana a Angely!“ zvolá a napijí se.

Každý večer se najde důvod proč někomu připít na zdraví a Dhar zůstává v modrém pokoji a připiji na každého, koho zná. Ví dobře, že by měl jet, ale bojí se, že sny přestanou, bojí se toho, co najde doma. Bojí se pustit do neznáma stejně, jako se bál když vyšel z rodné vesnice. Ví, že je to strach neodůvodněný a měl by jet. Vše má sbaleno. Cred se Sacre čekají ve stáji.

Jednoho rána vstane a vyděsí se, když nad sebou uzří stát mračícího kapitána.

„Obleč se a jedeš.“ Posadí se, sklopí hlavu.

„Děkuji,“ zašeptá. Společně naloží zavazadla na Sacre a osedlají Creda. Cestou se staví u Maye a dostane jídlo na cestu, aby nemusel bůhví kde se stravovat. Rozloučí se s Angelou a Flavian ho opustí až za městskou bránou.

„Proč jsem nechtěl jet?“ zamumlá, když mu vítr ovane tvář a přinese vůní polí. Přivře oči a pobídne Creda k rychlejšímu kroku. Otočí se na Sacre, která vesele zastřihá ušima.

Za čtvrt kola stojí před uzavřenými cestami do své domoviny. Na rameni mu sedí Ames, rbat, po kterém poslal Angele zprávy z cesty. Vrátil se s tím, že se chystá k nim. Zřejmě kapitána Flaviana umluvila. Nebo spíš naopak. Sny by se měly plnit.

„Dhare, synu Iliany a Haru, vítej doma.“

Dhar sesedne a ukloní se. Pohlédne do stejných očí, jaké má sám. Šedých se stříbrnými odlesky. „Děkuji vám všem.“ Usměje se na Swaii. Poznal by ji kdykoliv. „Jsem rád, že jsem konečně doma.“

„My taky. Prosím pojď dál.“

„Bratříčku!“ Swaii usoudila, že už oficiálního vítání je dost a skočí mu kolem krku. Políbí ho a obejme. „Konečně doma.“

„Jsem rád, že jsem dorazil. Vezmeš prosím tě Sacre. To je ta lamia.“ Sám vezme svého hnědáka.

„Je něco nového?“

„Myslím, že nic,“ a potom se usměje. „Proč jsi neposlal zprávu, že už máš druha? To se dělá? Samozřejmě, jsme mu pomohli postavit pro vás dům, ale budeš mně muset…Co je ti?“

„Swaii, jakého druha?“

Swaii se zarazí. Vzpomíná si na to přesně.

Hlídky jim oznámily, že kolem jejich ukrytých stezek se potlouká nějaký cizinec a zřejmě podle chování je hledá. Dlouho zvažovali, jestli se mu ukázat nebo ne. V té době byla blízko na návštěvě své přítelkyně Cilie, která se vdávala a poprosila ji, jestli by jí nepomohla se svatbou. Samozřejmě, že souhlasila.

Nakonec došli k výsledku, že se ukážou a tak jednoho večera rozhrnuli své stezky a s meči a luky ho obklopili. Seděl u ohně v černém plášti s vakem u nohou a ruce ohříval nad ohněm, přestože bylo teplo. Zvedl k nim klidné černé oči.

„Vítám vás.“

„Co chceš, cizinče?“

„Hledám vás. Národ Ailinů.“ Zalapání po dechu a obezřetné pohledy. I v ní tím vzbudil nedůvěru.

„Co jim chceš?“ optal se nejstarší z nich.

„Jeden z vás se mně dotkl.“ Zarazil se. „Proč to říkám?“ zamumlal a dál si ohříval ruce. „Chci vědět víc.“

„To byl určitě Dhar!“ vykřikla nadšeně.

„Dhar. Ano. To je možné.“

„Pak vítej a ať ti Matka požehná. To je Swaii, sestra Dhara.“

„Počkat!“ Do popředí vystoupil muž. „Znám tě. Ty jsi Tair, bratr krále Tiara. Co tu pohledáváš?“ Okamžitě pozvedli zbraně a pohlédli na sebe, ale Cirt by nelhal. Neměl důvod a jako jeden z mála si pamatuje bitvu s čaroději.

„Poklona, že víš, kdo jsem. I naše matka si nás pletla. Jak jsem řekl, jeden z vás se mně dotkl a já…“ pohlédl do dlaní, jako by tam něco hledal. „Nemohl se pomstít.“

„Cirte?“

Cirt k němu přistoupil a pohlédl do tváře. „Ano je to on. Nebýt jeho, porazili bychom Tiara a byli bychom svobodní.“ Ustoupil a ona nevěděla, co dělat. Nikdo nevěděl.

„Jestliže se tě dotkl… Pojď s námi.“ A on šel.

„Počkej, ty o ničem nevíš? Ale to není možné. Přece jasně řekl, že ses ho dotkl. Snad nám nelhal? Ale ta formulace, spíš než cokoliv jiného nás přesvědčilo, abychom ho přijali.“

„Myslel jsem, že se pomstil. Bratr ho uvěznil a já mu pomohl. Pak sny…“ Sny, které se mu zdávaly, mu posílal Tair. Proto byly mu tak důvěrné známé. Sny v kterých se procházeli zde, v lesích, které jsou jeho domovem.

„Jaké sny, Dhare?“

„Nic Swaii. Nic se neděje. Jak jste věděli… Dlouho jsem tu nebyl.“

„To ano a tvoje vlasy. Musíš si je nechat dorůst.“ Dhar pohlédne na své druhy před sebou. Dlouhé vlasy sepnuté sponami z kovů, které těží v Jižních horách.

„Musely dolu, Swaii.“ Swaii na něho neklidně pohlédne. Chová se divně, ale je to její bratříček.

„Zdá se, že tě zpráva o Tairovi vůbec nepotěšila. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení, ale je tady.“

Dhar se zastaví. Není připravený. Nechce se s ním setkat. Proč vchází opět do jeho života? Copak mu nestačilo to, co napáchal ve městě? Neskončí to snad nikdy? Proč je tu?

„Odvedu ti koně do vesnice a potom budeš vyprávět.“ Dhar osamí. Proč jde pryč a potom ho zahlédne. Splývá s prostředím, jako by se tu narodil. Jenže nenarodil. Vztek, lítost, smutek frustrace i touha. Všechny pocity najednou vytrysknou, přistoupí a vrazí mu jednu do břicha a druhou do zubu až o sebe cvaknou.

Tair zaskuhrá. „U Kyrrovy hlavy!“ zamumlá a tře si postižená místa. „Máš pádnou ruku.“

„Co tu vyvádíš?“

„Co by? Jelikož jsi mi nedovolil spáchat moji parádní pomstu, rozhodl jsem se nějak žít. Miluješ ještě mého bratra?“ nakloní se k němu a pátrá v očích. Bojí se, že ano, že ten dotek rtů se mu zdál.

Dhar o krok ustoupí. Vzpurně chce říct ano. „Ne. Už dávno ne!“ uhne zrakem a ramena mu poklesnou. „Když jsi odešel, zabil Ayaté, žalářníka i léčitele. Myslel jsem…“

„Že to jsem já.“

Dhar přikývne. „Proč jsi to nedokončil? Slyšel jsem přesně, že zemřeš kvůli pomstě.“

Tair přikývne. „Chtěl jsem. Nenáviděl jsem ho víc než cokoliv jiného.“

Stál v šedém kruhu a jediné, co bylo živé, byl strom a u něho ležící Dhar. V dlaních se mu sebrala všechna síla, kterou vysál ze všeho živého kolem sebe. Květiny, lidé… Cítil žhnoucí zlost, vztek, nenávist a pomstu. Tolik po ní toužil. Každé probuzení, každé vstávání, každá návštěva bratra byla doprovázena myšlenkou pomsty. Zabít ho, uvěznit za to, co mu provedl. Ale jemu by stačilo, kdyby byl mrtvý. Našel v dlouhých temných hodinách, kdy jen myslel na to, co mu provedli, možnost jak obejít smrt. Díky narušení tetování získal přístup k strážnému, který se mohl po paláci pohybovat svobodně.

Potřeboval získat dvě věcí a získal. Knihu kouzel a klíček od pout. Jednou se mu s tím bratříček pochlubil a on si to zapamatoval. Oblouznil ho, zlákal ho láskou k bratrovi a sám nevědomky do ní padl. Nenáviděl ho ještě víc, za to a potom se dveře otevřely a on ho uviděl.

Ve dveřích stál hrdý příslušník Ailinů. Na rozdíl od bratra, který je nenáviděl, on je měl v úctě. Pomohl mu, i když věděl, že by to znamenalo smrt. Vykoupal, postaral se o něho a zavedl ho do zahrady, kde získal moc. Moc, která se skoro vyrovnala mocí prstenů, který měl jeho bratr na ruce.

Už sahal, už byl jeho bratr Tiar skoro mrtvý a v poslední chvíli stáhl ruce, schoval svojí moc a vyplýtval ji na to, aby zahladil za sebou stopy. Nechal bratra žít. Proč? Tím se trápil celou dobu a potom zjistil, že je na území Ailinů, ale cesty, které tu dřív byly, zmizely a jednoho večer se před ním objevili a on řekl ty slova.

Setkal se Swaii. Pomohli mu postavit dům a on nikdy nenašel odvahu jim říct, že Dhara využil, že není jeho druhem. Už dřív mu a začal posílat sny doufaje, že změní jeho lásku. Proč? Ani sám neví a teď před ním stojí a ptá se.

„Nevím, proč jsem ji neprovedl. Pro nic jiného jsem nežil.“

Dhar se usměje. „Možná to bylo Matkou.“

„Matkou? Pochybuji. Spíš šedýma očima.“ Uhne zrakem stranou.

„A ty sny?“

„Nechci, abys ho miloval. Jsi můj!“ vyhrkne a zavře ústa. „Fajn nemá na tebe právo. Prostě jsi můj a konec.“ Pochybností z něho jako kouzlem spadnou. Je to tak snadné.

„To byly tedy námluvy!“ řekne se smíchem Dhar. „Pojď, půjdeme.“

„Počkej, ty nic na to neřekneš? Co zmiz Taire, nebo odleť do pouště nebo…“ Dhar se k němu přitiskne a políbí. Tair ztuhne a potom se uvolní pod jeho objetím. „Chci mít všechny sny ve svých rukou, Taire.“ Obejme ho a pak zaslechnou smích.

„Já věděla, že je vše v pořádku!“ Ke stromům přistoupí štíhlá vysoká postava. Za ní se vynoří další ozbrojené postavy.

„Swaii.“ Pohlédne na zbraně.

„Nevěřili jste mi.“

„Ale ano. Věřili!“ Ujistí ho Cirt. „Ale pořád jsi ten, kdo nás porazil. Vítejte oba a nechť vám požehná Matka.“ Dhar se ukloní. Sny se plní a on přesně vidí místa, kterými budou procházet. Když pohlédl tehdy ve vězení na zuboženou postavu, pochopil kdo je jeho pán, jeho láska, ale váhal jeho touhou po pomstě, tím, že by se stal Králem. Zvedne hlavu a přivře oči. Na tváři ucítí lehké pohlazení. Stočí hlavu k Tairovi. Je rád, že tehdy se rozhodl pro život. Kdyby tehdy použil moc, zničil by vše. Nejen sebe, Krále, ale i strom Uzdravení a taky je.

„Půjdeme?“

„Ano. Těším se na sny.“

„Sny? Proč na ně?“ podiví se Tair.

Dhar se rozesměje. Vše co se stalo, najednou mu připadá vzdálené. Kolem šumí lesy, řeč plyne kolem něho a on cítí přítomnost Matky. Po boku mu kráčí někdo, kdo se vzdal toho nejcennějšího, co měl a on si toho bude vážit a samozřejmě bude ho milovat a časem zapomenou na svět venku, na Krále, který jim vládne. Oni vládnou jen sami sobě.

„Usmíváš se. Ještě jsem tvůj úsměv neviděl.“

„Budu se už jenom smát. Pro tebe.“ Tair se rozjasní a vyhřívá se v úsměvu a pohledu šedých očích. Díky nim snad našel to, co skoro zapomněl v temných kobkách a bratr? Stane se vzpomínkou, špatným snem. Bude žít pro Dhara.

Konec