Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

6.

Dědictví

„Jeho nepřítel mým přítelem.“ Dhar se zadumá nad těmi slovy. Samozřejmě má pravdu a jeho by zajímalo, proč to říkal a proč povídal, že je to jeho přítel a pak nepřítel. Stalo se mezi nimi něco v minulosti a co je to Sál hlav? Zavrtí hlavou. Doufá, že na stěnách nejsou připíchnuté hlavy nepřátel.

„Nad čím dumáš?“

„Nad tvojí minulosti. Vlastně o tobě nic nevím.“

„Nic nepotřebuješ vědět,“ ohradí se prudce a nakrčí čelo. „Děkuji a teď můžete jít!“ Vyhodí Sofii, která položí na velkou postel tuniku modré barvy se zelným pruhem.

Dhar pozoruje oděv jako jedovatou krysu. Nesnáší tu tuniku už od první chvíle, co ji uviděl, i když je nádherná. Má pocit, že tímto oděvem se mu Tair vzdaluje.

„Neber si ji,“ pronese tlumeně.

Tair se zastaví. „A proč ne? Vyjadřuje mojí příslušnost k rodině.“

„Právě proto.“ Tair se zarazí a potom se mlčky obleče. Dhar sebou trhne, když vidí, jak si svléká oblečení, které dostal v jeho vesnici a schovává tělo, které miluje pod tunikou modré barvy, kalhotami a boty z měkké kůže.

„Půjdeme!“

„Dobře.“ Mlčky ho pozoruje. Stává se čím dál tím víc Králem a on začíná váhat. Má s ním zůstat? Co má dělat?

Tair si Dhara nevšímá a vzrušeně jde do Sálu hlav. Konečně čas jeho pomsty nadchází. Ví, co chce Kirst. Kdysi byli nerozlučnou dvojkou. To jemu chodil kouli s dopisem na střechu domu a on mu ji vrátil. Vyváděli různé kousky rodičům i ostatním členům rodiny a potom se vše vytratilo a jenom kvůli Ayaté, ženě, díky které odjel a ztratil kus života, svobodu a bratra. Zaskřípe zuby. Kirst měl pravdu, když ho varoval před Ayaté a on byl hlupák. Myslel, že ji chce pro sebe a on zatím jen chtěl něco jiného. To, ale nikdy Kirstovi nepřizná.

Dveře se před ním otevřou a on vstoupí do Sálu hlav. Když říkal, že to má být děsivé, tak mluvil pravdu. Strýček Dharros schválně tento přijímací sál vyzdobil nejen hlavami nebezpečných zvířat, které ulovil, a které jsou, jedná strašnější než druhá, ale hlavně hlavami svých nepřátel a měl jich požehnaně.

Dhar při výzdobě polkne. Jeho obavy se splnily. U Matky, kdo tohle mohl vyzdobit? Dotyčný nebyl normální. Zadívá se na Taira a přeje si, aby to nebyl on. Jenže to bylo sídlo jeho strýčka Dharrose, vzpomene si. Zůstane stát u dveří a bojí se vstoupit. Má pocit, že hlavy po něm šlehají nenávistnými pohledy a říkají: Ty sem nepatříš. Co tu děláš? Ani jemné látky na oknech, ani zlato a překrásná vůně nedokážou zakrýt zrůdnost výzdoby.

„Vítej, Kirste!“

Hlasité uvítání ho probere a on pohlédne na muže, který je přišel navštívit.

„I ty vítej, Taire z Astaronu!“ výsměšný hlas.

Je krásný a možná krásnější než Tair. Zavrtí hlavou a píchne ho u srdce, když Tair toho překrásného cizince obejme. Raději zůstane stát u dveří.

Vytratím se. Co tu dělám? Nepatřím sem! Všechno je špatné. Proč ta koule přiletěla? Proč se v Mirte objevil Kryl se svou lodi Jazz a proč to stihli? Proč bojoval? Mohli být U Mořského koně, mohli se milovat a na nebi by nebyl žádný mráček. Sáhne na kliku a chce odejít. Má pocit, že už k Tairovi nepatří.

„Dhare, zůstaň!“

Dhar se zarazí a otočí se k němu. Na jazyku má ostré slova proč, ale potom k němu přistoupí. Objímat se od toho krasavce rozhodně nenechá.

„Buď požehnán, Kirste z Aluncie!“ Naznačí úklon. Ať vidí, že dokáže být zdvořilý k nepříteli, nebo příteli?

Kirst tázavě pohlédne na Taira. Naznačí, kdo je ten cizinec v těch směšných šatech. Snaží se proniknout pod kapucí, ale ať se snaží, jak chce, pořád jen vidí stíny. Vyšle kouzlo odhalení, které Tair nechá projít a ušklíbne, když uzří na jeho tváři údiv a potom úsměšek.

„Jak vidím Taire, tvůj vkus se značně změnil. Chráníš si svůj majetek?“

Ani nemusím, ale to mu neřekne. „Od jisté doby musím. Prosím, usedni s námi. Sofie?!“

Dhar mimoděk ohlédne se na ženu, která stojí u dveří a nesouhlasně, stejně jako hlavy na stěnách, na ně hledí. Nemá je ráda.

„Zarážíš mně Taire.“

„Jsi host.“

„Je vidět, že strýček Dharros přece jen tě vychoval nebo to byla cizina?“

Tair mlčí a vede Kirsta ke kulatému stolu, který je doslova uprostřed místnosti. Stůl je dřevěný a velmi jednoduchý. Dhar se usadí na židli, která zaskřípe protestem. Vedle něho se usadí Kirst a Tair.

„Pane?“

„Sofie, připrav přece pohoštění pro našeho milého hosta.“

„Pane, musím vám připomenout, že rodina z Aluncie nikdy zde nebyla vítána.“

„Chceš říct, že jedině jako předkrm strýčkových choutek, že. Zapomínáš se Sofie a teď připrav pohoštění a zapamatuj si jedno. Nejsem strýček Dharros.“

Smích. Průzračný a pobavený. Kirst se směje. „Vidím, že máš domácnost pevně v rukou.“

„Člověk na služebnictvo musí být přísný.“ A nikdy Sofii nezapomene její úlohu v tomto domě. Kdyby mohl, zničil by ji.

Oba se prohlížejí a na Dharra úplně zapomněli. Čekají, až se donese pohoštění.

„Jsi štědrý, Taire z Astaronu.“

Dhar si připadá nepatřičně. Co tu dělají? Ví, o co usiluje Tair. Pomstit se. Ale on nechce za cenu pomsty, že ho ztratí a popravdě, přiznej si, byl vůbec tvůj? Trápí mně to celou dobu. Kéž by tu byl Kryl. Poradil by a nebyl bys tu tolik sám, že. Ano. Musí si poctivě přiznat, že se bojí sídla, ale hlavně bojí se, že ztrácí Taira. Možná měl pravdu, že se až moc vážou.

„Dhare!“ ozve se mu v hlavě a on má co dělat, aby se nerozhlédl.

„Matko?“

„Máš v sebe tak malou důvěru?“

„Ano.“ Smích průzračných kapek vody dopadající na listí. Závan a pohlazení po tváři lehké jako motýlí křídla. „Proč, Matko, já?“

„Protože se mi ztrácíš na rozdíl od mých synů a dcer.“

Zrůžoví a pochopí. „Děkuji.“

Opět ševelení lístků a závan vůně rodného lesa. Zavře oči. Nesmí se ztratit. Jestliže je Tair mu druhem, najde si ho kdekoliv na světě a pokud není, nemůže zlomit svoji touhu a přinutit Taira zůstat s ním. Musí sám chtít. Trochu posmutní, ale cítí, že jim proudí nová víra. Musí věřit, že Tair je mu souzen a on musí jít shodně se svou výchovou a s tím, že je Ailinem. Nesmí se prohřešit proti tomu, co jeho předkové obětovali.

Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí dva mladicí a dvě dívky. Nesou tácy s jídlem přikryté stříbrnými poklopy. Sofie je vede. Přistoupí ke stolu a pomalu s elegancí servíruje pohoštění jako by naznačovala, že oni jsou někdo.

Dhar má pocit, že ji v tu chvílí někdo trhá zuby, ale na tváři není znát stín jakékoliv myšlenky. Povzdechne si. Taky by raději byl někde jinde. Pootočí hlavu k zahradě s koňmi. Tam patří. Počká, dokud není naservírováno a sloužící neustoupí ke stěnám. Zvedne se a vůbec mu nevadí, že židle drhne o nádherný parket poskládaný do ornamentů. V ten moment se zarazí, když si uvědomí, že stůl a s ním i oni, jsou sevření a oddělení od zbylého světa bariérou. Bylo by pro něj hračkou ji projít. Zadívá se na Taira, který v klidu upijí něco, co nezná a usedne. Vzpomene si na slova, že nechce, aby kdokoliv věděl o jejich moci. Ale platí to ještě teď?

„Nikdy bych neřekl, že se vrátíš.“

Zřejmě budu muset přetrpět rozhovor. Natáhne ruku po kulaté sušence, která má ve středu kvítek. Snad je Sofie nehodlá otrávit.

„Znáš to. Nevrátil bych se, ale odmítnout dědictví…“

„Pravda,“ přikývne Kirst a upije z jemného modrého šálku. „Když jsem se dozvěděl, že jsi přibyl do Asyrie, ihned jsem si řekl, že bych tě rád viděl. Spěchal jsem, jak jsem mohl, ale na Náměstí zpráv jsem se dozvěděl o tvém novém majetku. Gratuluji.“

„K čemu? Jen pár krámů po strýčkovi.“

„Krámů?“ Kirst se uchechtne. „Děláš si legrací, že ano. Máš statek, kde se chovají nejvzácnější koně Asyrie. Každý po nich prahne.“

Nechová se jako nepřítel, pomyslí Dhar a vybere další sušenku. Nakonec k sobě přitáhne celý tác. Neví, proč by přitom, jistě dlouhém rozhovoru, měl se omezovat a pomáhat v pomstě Tairovi nehodlá. Ten světlý kosočtverec s tou tmavou tyčinkou vypadá lákavě.

„Ano. Jen další zátěž.“

„Když myslíš,“ odmlčí se a zkoumavě pozoruje Taira. Změnil se. Neví přesně, co se změnilo, ale není to ten Tair, který odtud vyplul. „Kde je Ayaté?“

V tu chvílí Dhar vyprskne sušenku. Bože, to je svinstvo a zareaguje na Ayaté. Konkubína u jejíž popravy byl.

„Ayaté? Kdo je to?“

Kirst se zarazí a začne smát. „Och, takže jsi udělal rozumnou věc a zbavil ses ji. Dal jsi ji Tiarovi?“

Teď pro změnu se zarazí Tair. „Bratrovi?“

„Jistě. Přece to hrála na obě strany. Nevíš to?“ Hraje údiv, ale bystře pozoruje každý pochyb svalů v tváři Taira.

U Kyrrovy chlupaté nohy, zakleje Dhar  a odhodlaně polkne další sušenku. Odechne si. Zajímavá příchuť. Musí přiznat, že ten rozhovor začíná nabírat interesantních obrátek. Zdá se, že na něho zapomněli a on se dozví spoustu zajímavých věciček z Tairova dlouhého života.

„Ano dalo by se říct, že ji dostal bratr.“

„Chudák, byla moc chtivá. Měl jsem sám zájem. O tebe,“dodá.

„Nikdy jsi nic neřekl.“

„S Dharrosem v zádech, kdy si vás hezky hlídal?“ pobaveně odfrkne. „Neměl nikdo šanci, ale jak tak koukám, našel sis slušnou náhradu.“

Dhar se ošije pod oběma pohledy a sevře sušenku, až se rozdrolí. Pousměje se. „Zdravím.“

„My víme, že tu jsi, Dhare.“

„Pěkné jméno, Taire a teď přejděme k vážnějším věcem. Tohle…“ a rozmáchne se „není jen proto, že jsme kdysi bývali přáteli. Co po mně žádáš?“

„Kirste, vždy jsi ve škole vynikal dobrým úsudkem, ale řekni mi, proč jsi chodil do domů svého ne zrovna úhlavního nepřítele, ale nepřítele ano.“

„Jen tě uvidět. Vzdát se v Aréně byl geniální nápad, pokud se chceš pomstit.“

„Neboli tví špehové donesli k tobě zprávu, že na mé ruce neviděli prsten moci, že.“ Drah pohlédne na Kirstovu ruku a na modrý ovál v bílém kovu.

Kirst se samolibě usměje a pokrčí rameny. „Taire, znáš, jak to v Asyrii chodí. Bez informací ani ránu.“

„Právě, že dobře vím. Dhare přestaň jíst ty sušenky!“ vyjede.

Dhar odsune talíř a snaží se zneviditelnit.

Kirst se rozesměje. „Nebuď na něho tolik přísný. Naše rodina si zachovala monopol na informace. Tvůj prsten je na prstě tvého bratříčka, ale máš dost síly ho porazit. Je to zajímavé, ale nebudu zkoumat důvod. Ve škole jsi byl lepší než Tiar a já vím, že slova Porážky sis zapsal dobře do pamětí a použil přesně ve chvíli, kdy sis to naplánoval. Nikdy nic neděláš bez rozmyslu. Tvé plány byly geniální a odvážné a vždy vycházely.“

To ano, až na jeden jediný a to Ayaté. Pohlédne na Dhara a povzdechne. Cítí, že se mu tu nelíbí, ale nechce ho nechat v domě samotného. Na služebnictvo, i když mu patří, spolehnout se nedá.

„Napadlo mě, že jsi se s bratříčkem rozešel Odjeli z Asyrie spolu, přijeli jste zvlášť, tvůj prsten na jeho ruce, odlišné oblečení, máš rozkošného miláčka… Řekni mi, nakolik jsem se trefil?“

„Jak jsem řekl, tvá analýza situace byla vždy perfektní a informace ještě lepší. Děláš čest své rodině.“

„Velká pochvala od člena jedné z nejmocnějších rodin v zemi. Tak co, uhodl jsem?“

Kašlu na to. Nechce se mi tu tvrdnout, když tu kecají a skutek utek. „Tair se chce pomstit.“

Ticho.

Dhar k sobě přitáhne další tác se sušenkami. „Jsou výborné, i když u některých bych změnil ingrediencí. No ano, Kirste. Tair se chce pomstit a jistě ti udělá zajímavou nabídku.“

„Dhare?!“

„A já myslel, že je to hračka!“ Kirst se začne smát, až mu po tvářích začnou koulet slzy. „Teď už chápu tvé proměně. Ne neboj se, zas ses tolik nezměnil, ale už chápu ten podivný vliv. Dhare nebude ti vadit, když tě požádám o sundání té protivné kapuce?“

„Ani náhodou.“

„Taire, ty jsi žárlivý?“ vydechne údivem Kirst, ale skvělé se baví. Otočí se k Dharovi, který si svlékl kapuci a prohlíží si pravidelnou tvář, šedostříbrné oči a zlatavé vlasy. Povzdechne si. On sám vypadá dobře, ale zas tolik ne. Má kouzlo, které nutí lidí se před ním poklonit. Taky by si dal říct,ale jemu na rozdíl od Taira chybí odvaha.

„Kirste?“

„Dobře, dobře!“ brání se nevrlému pohledu Taira. „Rozumím, proč chceš takový skvost ukrývat.“

Skvost?? Podiví se Dhar a pokrčí rameny. Asyriané jsou podivní lidé.

„Povídej, jak se mu chceš pomstit?“ Kirst vezme šálek a napije se.

„Prodám ti statek!“

Kirst pustí šálek a vyprskne nápoj na stůl. Nevěřícně zírá na Taira, který spokojeně upije kávy. Ten pohled na jeho teď už přítele je parádní. Nikdy netušil, že by měl zájem s ním něco mít víc. Strýček Dharros, vezmi ho do Kyrrova království, byl zloduch. Mohl mít pěkného milence místo starého ochechuly. A ty jeho choutky…

„To myslíš vážně?“

„Jo.“ Přímá řeč má něco do sebe.

„Zabiji tě.“

„Hodlám dávno být pryč.“

„A mně obětovat? Promiň, ale najdi si jinou oběť.“ Chtivě se rozhlédne po místnosti.

„S podmínkou, že budeš dlouho vyjednávat a prodáš nazpět za velké peníze.“

„Samozřejmě. Za co mě považuješ? Nejsem Garsima.“

Oba se rozesměji.

„Kdo je Garsima?“

„Jedna z Asyriánských rodin. Bohužel po smrti velkého Alexeje Garismy už v rodině nikdo nezbyl, kdo by obnovil jejich slávu. Upadají hloub a hloub. Je to opravdu smutné. Převzali jsme jejich místo s velkou chutí,“ vysvětlí Tair. „Jsem rád, že jsi souhlasil.“

„Opravdu jsem řekl něco takového?“ Kirst se zamyslí a předstírá nevědomého. „Dobře, mohla by to být zábava. Doufám, že na ni zůstaneš a co chceš mi prodat?“

„Jenom statek. Koně, jistě to chápeš, ponechám si.“

„Ani bych nepředpokládal, že bys byl tolik štědrý. I sám statek je bohatství, když si vezmeme, že jenom tady mohou koně vyrůstat.“

„Mohu se optat proč?“

„Proč vlastně Taire?“

„Prozradím ti jedno velké tajemství. Nikdo z rodiny to neví.“

„Kecáš?“

„Ne. Mluvím pravdu. Už od prvních koní zkoumáme tu pravdu proč. Zkoušeli jsme všechno možné.“

„Pak budu žádat kopec peněz!“ vletí mu do toho Kirst. „Tolik, že se staneme nejdůležitější rodinou v zemi.“

„Bez koní je ti statek k ničemu.“

„A vám koně bez statku taky ne.“ Povzdechne si. „Tak horu ne, ale budu chtít dost a napadá mně, že tvoje sestřenice Sionna je moc pěkná mladá dáma zrovna na vdávání.“

„Co jenom chceš. To už vyrostla?“

„Představ si to a minule na plese Světel mě odhodila jako nějaké smetí. Prý jsem na ni starý. Já v nejlepších letech. Mládě jedno.“

Zřejmě jsou velká rodina a vypadá, že konečně domluva skončí a oni odjedou.

„Zaráží mě, že tu nechceš žít. Kam půjdeš? Máš ještě sídlo v Taionských horách. Pustne to tam.“

„Ještě to tam stojí?“

„Ano. Nedávno jsem tamtudy prolítával. Víš, že jsou tam nádherné lázně. Člověk si občas musí odpočinout od normálních starostí.“

Dhar pohlédne na Kirsta. Je krásnější než samotné slunce. Bělostné dlouhé vlasy volně se vlní podél obličeje a k tomu černé oči v pravidelném obličeji. Krása, která dovede omráčit.

„Dhare?!“ zavrčení a on se odtrhne od Kirstovy tváře.

Ten na ně pobaveně hledí. „Změnil ses. Takovým jsi nikdy nebyl. Možná je to dobře. Půjdeme ji sepsat?“

„Jistě.“ Tair mávne rukou a bariéra zmizí. Zvedne se a pokyne Kirstovi.

„Taire, půjdu do zahrady.“

„Dobře.“

Dhar hledí jak vedle sebe jdou elegantní chůzi. Skoro se vznášejí a ten nádherný kontrast vlasů. Černá bílá. Modrá a bílá barva tuniky. Povzdechne si a jde ke dveřím, které vedou pryč ze Sálu hlav. Před dveřmi stojí Sofie. Zarazí ho její pohled a stisknuté rty. Ví, co se tam dojednávalo? Ale Tair jim to bude muset říct. Bude muset to oznámit Tiarovi.

Vzpomene si na hlavní město. Ti nejzákeřnější a nejvíce slídivějšími lidmi byli právě takoví, jako je Sofie. Malí a bezvýznamní lidé toužící po věcech, kterých chtějí dosáhnout lehce a snadno. Nebo lidé až moc loajální.

Byl rád, že se z hlavního města dostal pryč a spadl do stejné mizérie jako ve městě, které ho dusilo. Otevře dveře do čarokrásné zahrady. Je zvědav, jestli v ní pobíhá kůň s černou hřívou. Prochází se zahradou a pátrá po tajemném koni, ale všichni jsou bělostní jako sníh.

Když prochází kolem stromů s pokroucenými větvemi, uzří kousek lesknoucí vodní plochy. Odhrne větve, které sahají k zemi a objeví skryté jezírko. Užasne nad jeho krásou a ještě víc nad koněm, který v poklidu pije. Odráží se ve vodě a křídla má rozevřené. Chce se přiblížit, když pod botou praskne větvička.  Kůň polekaně zvedne hlavu a potom ji skloní opět k jezírku. Přistoupí k němu a pohladí ho po hřbetě. Pod jemnou sametovou kůži se zavlní svaly a kůň zvedne hlavu.

„To je Tito a patří mi. Vezmeme ho do tvých lesů. K nám domů. Nikomu ho nedám. Znám ho jako hříbě, když se narodil.“

Dhar, pomine věk koní a radostně se otočí k Tairovi. „Vracíme se? Jsem rád. Stýská se mi a vůbec se mi tu nelíbí.“

Tito odkluše a nechá je o samotě. Tair v modrozelené tunice obejme Dhara a přivoní k vlasům. Spokojeně zavře oči. Smlouva je napsaná a Kirst odešel velmi spokojený. Najednou neví, jestli dobře udělal a uzavřel smlouvu. Možná měl statek zničit.

Mám pocit domova v náruči Dhara.

„Vrátíme se. Domu.“ Vezme ho do náruče a nese pryč od jezírka.

„Kam mě neseš?“

„Mlč, uvidíš.“ Dhar mlčí a hraje si s Tairovými dlouhými vlasy. Jemně ho hladí na krku. Ví, že to Taira vzrušuje a jemu se pro změnu rozlévají v těle vlnky očekávání. Vytočí hlavu a usměje se. Bílý altánek uprostřed květin a stromů. Tair vystoupí tři schůdky a položí Dhara na široké lehátko. Posadí se vedle něho a políbí na rty.

Tair rozepne sponu na plášti, přetáhne přes hlavu tuniku a pohladí ho po jemné košili. Prstem zajede do výstřihu a uvolní šňůrky. Dhar zvrátí hlavu a nechá Taira, aby si dělal, co chtěl. Zavzdychá, když ucítí rty i jazyk na krku a potom na uchu.

Lačné ruce mezi tím vklouznou pod košili a vyhrnuji ji, zatímco se doteky těší z těla, které cítí pod prsty, ale ani Dhar nezůstává pozadu a snaží se dostat pod tu zatracenou tuniku. Nesnáší ty barvy, ale to je asi poslední co mu problesklo hlavou, protože zničehonic nemá na sobě ani nitku. Zasměje se tomu.

„Čemu se směješ?“ optá se Tair s ústy na Dharově pokožce.

„Tomu, že stejně nakonec použiješ magii a ze mě oblečení zmizí.“

„A to ti vadí?“

„Ne, ale…“ vesele se zakření a Tair zničehonic na sobě ucítí vzduch. Zamračí se, jak není zvyklý, že někdo jiný používá magii. Dhar ho obejme a rukama mu hladí záda, až kam dosáhne. Zvouce, roztáhne nohy, ale Tair si nechává načas a jazykem i rukama klouže po vzrušujícím těle. Stále se ho nemůže nabažit. Je to až nezvyklé a sklouzne rukama k tříslům, mine úd, který proti němu pyšně stojí a přesune ruce na vnitřní stranu stehen. Hladí ho po nich, zatímco si prohlíží úd a jemně na něj dýchne.

Dhar se třese nedočkavostí, až ho vezme do úst a on vyvrcholí v jednom jediném záblesku touhy. Nemůže se toho dočkat a tak natáhne ruce a vklouzne do vlasů černých jako hluboké lesy rostoucí u bažin a snaží se ho přitáhnout ke klínu.

Ruce, které mezitím se pomaloučku přesunují výš a výš až se dotknou varlat a potom kořene údu. Tair stiskne ruku mezi stehny a drží ji. Tře je, jak žádá víc a víc. Nakonec nechá toho a opět je roztáhne.

Tair se skloní a mezi rty vezme špičku penisu a pomalu vsaje ho dovnitř. Laská ho a hraje si s ním, zatímco ruce ho laskají o hodně níž. Třou místa, o kterých vědí, že pomáhají zvyšovat slast a touhu.

„Nemohu víc!“ zavrčí Dhar a má pocit, že se roztříštil. Vnímá jen horký proud a potom bezvládí. Slyší, že dýchá, slyší svůj sípot i cítí vůní potu, ale vše okrajově, jako by to nemělo význam. Vše se točí kolem jeho ukojeného těla a malátnost, která se ho zmocnila, když vyvrcholil. Je mu blaženě a nic se mu nechce dělat.

Tair se potěšeně usměje. Miluje, když ho vidí ukojeného Dhara s nepřítomným pohledem bloudící mimo prostor. V tu chvílí je jako hadrová panenka, s kterou si může dělat, co chce. Vezme Dharovu ruku a přitiskne ji na své mužství.

Dhar to zaregistruje a sevře ho. Automaticky ho začne laskat a nakonec se na něj podívá a potom do Tairovy tváře. Pozoruje přivřené oči, které sledují jeho ruku a napjatý výraz v obličeji. Jemně a zkušeně zvyšuje tlak své ruky a přejíždí v pravidelných intervalech, když ho Tair zadrží a odsune ruku. Prudce a vášnivě ho políbí a lehne si mezi nohy.

Pomalu proniká do Tairova těla. Už předem si ho připravil a potom se odsune, protože je ještě těsný a on mu nechce ubližít. Políbí Dhara a vstane. Přejde k jedné straně altánku a něco trhá.

„Taire, co to děláš?“ udiveně se optá Dhar, když se Tair obrátí s něčím žlutým v ruce. „Co je to?“

Tair proti své vůli zrudne a uhne pohledem. Dhar se natáhne k žlutým plodům a dotkne se jich. Jeden vezme a stiskne. Usměje se a lehne. Tair zatím je rozmačká a se stále zčervenalou tváři pomaže úd a stejně tak prsty pronikne do Dharova těla. Potom se přesune nad Dharovo tělo a snadno do něho pronikne. Zasténá, když ho sevře teplo a nohy kolem pasu ho stisknou ještě víc a on vklouzne hlouběji.

Chvilku zůstane ve stejné poloze a líbají se, zatímco Dharovy ruce bloudí po tělech a laskají sebe i partnera. Uvolní stisk nohou a Tair se začne pohybovat.

 Dhar zvedne nohy a roztáhne je ještě víc. Těší se z toho, že ho potřebuje a vítá vpády do sebe. Olízne si rty a Tair zrychlí tempo, jak v něm touha přerostla a chce se dostat ven. Vykřikne a úlevně vnímá, jak se dere z  těla. Opírá se na chvějících rukou a potom je uvolní a klesne na tělo, které mu poskytlo tolik rozkoše.

Dhar ho k sobě přitiskne ještě víc a hladí po černých vlasech. Políbí ho na krk a dál ho hladí. Miluje tuhle chvilku po milování, ale on miluje každou vteřinu, kterou může být s Tairem.

Tair z něho vyklouzne a vstane. Nerad to dělá, ale měl na to myslet dříve. Klekne si k malé dovedně ukryté truhle a vytáhne ručník.

„Víš, Taire, na to, že je to úplně obyčejný altánek, máš to tu připravené perfektně.“

Tair utře sebe a potom pobaveného Dhara, který se rozvaluje nestydatě na lehátku. „Slunce moje, copak nevíš, že tady vše slouží k předem připravenému účelu?“

„To vidím a potom, že milování v přírodě nerad. Začínám chápat, k čemu ten dům asi sloužil, ale tenhle altánek je jiný.“  

„Takže jsi na to přišel. Ano, strýček nemiloval altánky. Využívali ho vlastně jen hosté.“ Lehne si k Dharovi a přejde mu obličej prstem. Dotkne se rtů a ucítí jazyk, který ho olízne.

„Svůdníku jsem vyčerpán. Chce se mi spát.“

„A to ještě můžeme tady být, když je to prodané?“

„Jistě…“ začne, když v tom přiletí dýka a serve kus kůže na zádech Taira. V duchu poděkuje, že se zrovna shýbl, aby se potěšil s Dharem.

Dhar zakleje, když si vzpomene, že měl říct Tairovi o Sofii. Určitě to byla ona. Udělá pohyb rukou a obklopí je bariérou. Další dýky se odrazí s nepříjemným zaskřípáním.

„To je magie!“ zavrčí Tair a napřáhne ruce. „Uvolní bariéru?“ tiše zašeptá a Dhar se zamračí. Pokud uvolní, budou nechránění. Zapátrá svými smysly po nepřátelích. Jeden.

„Teď!“ zašeptá a stáhne bariéru.

Tair s rukama napřaženýma vypustí do všech stran blesky. Zleva se ozve zaúpění a chrapot. Oba se tím směrem rozeběhnou, a zatímco Dhar hlídá okolí, Tair se skloní ke tváři poznamenané nenávistí.

„Sofie.“

„Já vím, měl jsem ti to říct.“

„Mrtvá. Její oči řekly vše.“ Vstane. „Znal jsem ji celý život. Když sem přišla, byla velmi mladá a strýček ji daroval skoro věčnost. Pomáhala mu a velmi ho milovala. Jenže jemu ženy nic neříkaly. Byla pro něho pouhým nástrojem.“

„Jako Ayaté?“

„Ne. Ayaté, si dělala, co chtěla. Jestli někoho milovala, pak to byla moc, ale Sofie Dharrose opravdu milovala. Oblečeme se a odjedeme.“

„Pane!“

„Ano?“ obrátí se ke sluhům, jak byl stvořen. „Děje se něco?“

„Slyšeli jsme hluk…Paní Sofie!“ zvolají a hledí na svého pána a na obávanou Sofii. Na tvářích ulehčení, na druhé straně strach z nového majitele usedlosti.

„Pohřběte ji. Na co hledíte. Chtěli jste ještě něco?“

„Ano pane. Zahlédli jsme létající koně.“

„Taire obléci. Bratříček je tu. Připravte Tita a jeho klisny. Odlétáme.“

„Ano pane!“ dva mladicí se rozeběhnou ke koním, kteří zvědavě přišli k altánku.

Dhar s Tairem se obrátí k němu a vejdou.

„Ukaž, vypadá to moc zle.“ Přiloží ruku a Tair ucítí hřejivé teplo ne nepodobné tomu, když ho vyléčila Matka. „Promiň, ale navracím ti i kůži, kterou dýka strhla. Chvilku to trvá.“

„Děkuji.“

„Jsi mým druhem. Za co děkuješ?“

Tair neodpoví a trpělivě čeká, až Dhar skončí. Ten políbí poraněné místo, teď už zahojeno a obleče se. Stáhne si polodlouhé vlasy, které se během milování uvolnily a přehodí přes ně kapuci, která mu dokonalé zastíní tvář.

Tair si ho přitáhne k sobě a vášnivě políbí. Vezme tuniku do ruky a potom ji pohodí. Nahý jde zahradou k domu a vedle něho Dhar. Těší mě, že si šaty neoblékl, i když producírovat se tady nahý asi není vhodné.

V pokoji, kde krátce pobyli, Tair si obleče svoje původní šaty. Dhar celý šťastný sleduje jeho proměnu. Tak to má být. To je jeho Tair, ne ten cizinec v modrozelené tunice.

„Tady jsi!“

„Bratříčku zdravím. Klepat neumíš? Zvlčil jsi,“ sladce mu řekne Tair.

„Kašlu na to. Jak sis dovolil přivítat našeho úhlavního nepřítele pod naší střechou?“

„Proč bych nemohl? A je to moje střecha. Přišel na návštěvu a já nejsem nezdvořák. Řádně jsem ho přivítal, jak se sluší na hostitele v Sále hlav.“

„Měl jsi ho vykopnout a ne vítat!“

„Nejsem jako ty a chovat se umím.“

„To je jedno ty bastarde.“

Tairova tvář potemní. „Nezapomeň, že jsme dvojčata. Jaksi bych si to oslovení vymiňoval, ty bastarde!“

Tiarova tvář zrudne a zfialoví. „Co chceš udělat s koňmi?“

„Co by?“ podiví se a upraví si plášť. „Beru je sebou.“

„Odjíždíš?“

„Ano.“ Zahledí se do jeho tváře. „Prodal jsem statek Kirstovi z Aluncie. Hodně štěstí.“

Tiar zalapá po dechu a napřáhne ruce, ale to už Tair vyjde ven a za ním Dhar.

„To nemůžeš!“ ozve se domem, až všechno živé i neživé přikrčí.

„Ale mohu a udělal jsem to. Na zlato a stříbro kašlu, ale Tita ti tu nenechám. Sbohem a pozdravuj otce s matkou.“

Dhar stojící stranou pozoruje bratry. Božíčku jsou strašní a vzduch srší nenávistí. Kdyby to šlo, nejspíš by se pozabíjeli. Jenže už dříve vyrozuměl, že nemohou jeden druhého zabít bez následků.

„Zabiju tě!“

„Nezabiješ!“ chladný hlas Taira všechno zmrazí. „Máš strašně rád sebe a ve skutečnosti jsi zbabělec. Sbohem.“

„Já tě dostanu!“ zařve za ním vzteklý Tiar a vyběhne na nádvoří, kde už je přichystán Tito a klisny.

„Zdravím, Taire. Napadlo mě, že se přijedeš podívat na můj nový majetek. Od tvého bratra bylo velmi šlechetné, že mi jej prodal.“

„Kus bažin. Pche tomu říkáš majetek?“ A potom mu to dojde. Zrudne a má pocit, že někoho zabije. Nejspíš Taira.

„No ano a zahradou, kde pobývají vzácní koně. Když tak uvažuji, tvůj bratr má skvělý smysl pro pohoštění. Rozhodně za ním nezůstanu pozadu. Mohu tě přivítat v Sále hlav?“ Vejde do domu, jako by se nic nedělo a Tiar zatíná ruce v pěsti. Pohlédne na Taira, který už sedí v sedle Tita a hladí ho po krku.

„Zaplatíš za to.“

„Myslím, že ne. Hodně štěstí při vyjednávání.

Šumot křídel a čtyři koně se vznesou do vzduchu. Dhar se zařadí vedle Tita. „Jsi spokojený?“

„Ano. I malá pomsta má velkou moc.“

„Nebojíš se?“

„Výhrůžek?“ Zahledí se dolu. „Ne, protože mě ochráníš.“

Smích a potom si uvědomí, že neletí stejnou cestou. „Taire, kam letíme?“

„Na mé panství v Taionských horách.“

„Ale…“ nedokončí. Tair nic nechce slyšet natož o odjezdu. Celý pookřál a baví se.

Určitě zapomněl na slova o návratu do domu, která říkal u altánku. Sedí na klisně, jejíž jméno nezná a prohlíží si pod sebou krajinu opět v barvách modré, zelené s občasnými bílými skvrnami a zlatými. Zadívá se kupředu a ohromí ho šeď. Sahá snad do nekonečna. Možná to jsou ty Talionské hory. Vzhlédne a usměje se. Nikdy nebyl tak blízko bílým beránkům, které se pasou na modrém trávníku. Jsou čarokrásné.

 Samotný let na koni je nádherným zážitkem. Mávání křídel jemně je popohání vpřed a na hřbetě se sedí pohodlně. Vítr ve vlasech a ve tváři. Vysušuje sice pokožku a oči nesmí mít upřené kupředu, ale je to zábava. Baví ho létat.

Tair mu ukáže znovu bílé sídlo a koně snižují výšku. Opatrně přistanou a složí křídla. Z domu přiběhnou nepřipravení sluhové. Rozpačitě se postaví u dveří a dopředu se vybelhá starší muž. Ukloní se.

„Pane, nečekali jsme vaší návštěvu.“

„Proč ne, Alexeji? Víš, že mám rád ten dům. Pusťte koně do zahrady a postarejte se o ně.

„Samozřejmě pane.“ Tair zatím vkročí do domu.

Opět jiné prostředí. Ne strohé jako u Dharrose, ani pompézní, jako u rodičů Taira. Útulné místo. Hodí se k Tairovi a jemu se líbí, ale schází mu jeho les. Na stěnách visí koberce jasných barev a na zemi malé koberečky. U stěn truhly a obrázky mezi goblény. Květiny rostou všude kolem a provoňují místnost. Průsvitné záclony na oknech, která propouštějí světlo a osvětují místnost.

„Patřilo to mé matce.“

„Patřilo? Ale tvoje matka…“

„Ne to je sestra mé matky. Otec měl několik žen. Koupil si to právo. Tohle mi dala a Tiarovi jiné sídlo. Možná tušila, že nebudeme vycházet a Tiarovo sídlo je u moře. Záviděl jsem mu je, ale začínám chápat její volbu. Nebyl bych u moře šťastný.“

„To je mi líto.“

„Nemusí. Už je to dávno, že zbyly jen vzpomínky a lítost byla odváta větrnými bůžky.“

Dhar se dotkne jeho ruky, ale Tiar se z jeho sevření vymaní a ztratí se ve dveřích.

„Pane.“

„Ty jsi Alexej.“

„Ano pane. Budete chtít něco k jídlu?“

„Děkuji. Prosím mohl bych pojíst venku.“

„Jistě. Projděte těmito dveřmi a ocitnete se v zahradě. Jsme rádi, že se pán vrátil.“

Dhara zamrazí. Vrátil se nebo to tu jenom navštívil? Vyjde skleněnými dveřmi a zarazí se. Na chvilku měl pocit, že je doma na verandě. Zachmuří se a pochopí, že buď tu zůstane s Tairem nebo se vrátí domu sám. Nalije si skleničku vody, která se před ním objevila a upije. Sklesle sedí v židli a ignoruje nádheru zahrady a poklid místa.

„Co je ti?“

Dhar pohlédne na Tiara v žlutém oděvu lemovaným modrými ozdobami. Zřejmě matka nepatřila k rodině a ty vztahy začínají být pěkně zmatené. Samozřejmě, že nemohla patřit. I když tady je možné ledacos. „Zůstaneš tu.“

„Vadilo by ti to?“ Usedne na druhou židli a pohledem poděkuje Alexeji, který se rozzáří pod úsměvem a poděkováním svého pána. Potichu odejde a vyžene i dvě služky. Je šťastný, že v domě opět bude někdo bydlet.

„A vrátíš se domu?“

„Určitě ano.“

Lže.

„Je tady stejně krásně, jako u vás. Přece Matka je všude.“

„Ano, je všude.“ V okamžiku se rozhodne. Nemůže být někde, kde není šťastný. Jenže bez Taira nebude spokojený. Zamyslí se nad tím, jak z  pasti ven. Nemůže být na obou místech a Tair se rozhodl.

„Budeme jezdit na výlety a nedaleko je nádherné lázeňské město proslavené na obou stranách hor. Můžeme poznávat krásy Asyrie.“

„Ano,“ tiše odvětí Dhar a je mu čím dál smutněji. Hlavní město s překrásnými chrámy a zahradami se mu taky líbilo, ale žít tam nemohl. Ailini nemohou žít bez země svého kraje. I Kryl má ji neustále pod nohama. On našel východisko a spojil svoji touhu po moři s tím, že musel mít svou zemí u sebe. On nemůže to udělat.

Má to říct Tairovi?

„Taire odjedu. Nemohu žít zde.“

„Počkej, jak odjíždíš? Nemůžeš aspoň pár dní tu zůstat? Zamiluješ si to tu,“ přesvědčuje ho, otřesený vizí, že se mu tady nelíbí.

Dhar vstane. „Kdyby šlo o pár dní, tak ano, ale ty tu chceš zůstat léta a to já nemohu.“

„Jak nemůžeš?“ Chytne ho za ruku. „Zase nějaké další kejkle Ailinů, že jo? Mám toho plné zuby.“

„Ne. Jen nemůžeme žít někde jinde. Ne dlouho.“

„Budeme se k tobě vracet. A co hlavní město?“

„Já nemohu. Omlouvám se.“

„Tak si běž. Zmiz, když mně nemáš tolik rád, že nechceš se mnou zůstat! Najdu si někoho jiného! Vypadni, slyšíš!“ rozzlobí se Tair a ukazuje ke dveřím.

Dhar přikývne a odejde.

„Pane…“

„Alexeji zmiz!“ Alexej zmizí a smutně pozoruje svého pána. Proč se to stalo?

 Dhar vyjde ven a zahledí se na hory.  Od dob Velké války nepotřebovali jejich služeb a ani neví, jestli se mu to podaří, ale nemůže použít stejný dopravní prostředek jako Tair.

„Pane, koně?“

„Ne děkuji, za chvilku se objeví.“ Upře zrak k horám a zahlédne zářivou modrou tečku. Smutně se usměje a zvedne do výšky ruku.

Na zem se snese hydra s dlouhým tělem a krkem a blanitými křídly. Zasyčí a upře zlatý pohled na Dhara. Ten ji pohladí a s vakem, který mu přinesl jeden ze sloužících, vyšvihne se na hydřina záda. V mysli ukáže cíl. Hydra zasyčí a odrazí se od země. Natáhne k cíli krk.

Dhar vnímá pohyby těla i křídel. Plachtí jimi a ne mává jako Tairovy koně a vzpomene si na vyprávění starších. Nikdy nepovolal hydru, ale je rád, že přiletěla. Pohladí po zářivě modrém krku a je rád, že vítr osušuje slzy.

Sbohem.

Hydra letí kupředu a nakonec dosedne do písku arény. Ti co jsou poblíž, shluknou se kolem arény, v které přistal neznámý tvor. Hydra zvedne hlavu a vydá syčivý zvuk trochu odlišný od obou předchozích. Dhar se ji ukloní a Hydra se vznese.  S vakem se vydá k moři.

V mysli se spojí s Krylem a rychle ho najde v hospodě na jejímž vývěsním štítu je krvavý květ.

„Nazd… Kde je Tair? Zůstal, že.“

„Ano. Jak jsem si myslel.“

„A řekl jsi mu, proč nemůžeš s ním zůstat?“

„Ano.“ Oba sedí za stolem, před sebou poháry Thyrrianského vína, které jim donesla vnadná číšnice, a dumají nad tím, co se stalo.

„Dhare, nevzdávej to. Slyšíš? Dovezu ti sem vše, co potřebuješ. Přece i mně Matka pomohla. Vždyť už teď se ztrácíš.“

Dhar prudce zvedne hlavu. Ztrácí se? Co tím myslí? „Co tím myslíš?“

„Cože? Jen jsem vyjmenoval, co přivezu.“

„Ne to o tom ztrácení.“

„Aha. Podívej se do zrcadel. Nejlépe do čisté průhledné vody. Jsi stínem. Bez něho dvojnásobným. Narazil jsi na toho pravého, šťastlivče a ty utíkáš.“

„Přivezeš mi to?“

„Jistě. Co mám s tebou dělat.“

Dhar pookřeje.

„Našel jsem dobrý výdělek a cesta se mi zaplatí. Vidíš, už vypadáš lépe. Hele, slyšel jsem hydru nebo ne?“

„Slyšel. Přiletěla jako v pověstech. Je zářivě modrá a má teplou kůži. Vypadá jako ještěr jenže mnohokrát větší. Je kouzelná a má blanitá průsvitná křídla, kterými mohu se dívat dolu. Elegantně plachtí ve výškách a její hlava s malým hřebenem je ušlechtilá a má v očích smutek, ale letem ožila, víš,“ nadšeně vypráví a Kryl naslouchá vyprávění. „Jako by chtěla opět s někým létat.“

„Myslím, že ji povolám taky, a když si vezmu, že je tak daleko od domova… Jdeme. Chci to vidět.“

Kryl pohodí zlaťák na stůl a vyjdou ven. „Chci ji vidět.“ Dhar ho vede k Aréně. Zapíšou a slečna za přepážkou nadšeně zapiští a sklapne knihu se slovy - To chci vidět taky.

Dhar se postaví doprostřed Arény a v mysli najde přesně, co chce, a zničehonic ukáže na modrou tečku. Kryl i kolemstojící okouzleně vydechnou, když před nimi způsobně dosedne.

„Krása!“ Kryl ji obejme kolem krku a přitulí se k ní. Hydra mu to dovolí a jemně zasyčí.

„Co je to?“

„To je…“

„Dhare!“

„Taire, co tady děláš?“

„Co by. Kryle, jedeme domu. To je Hydra?“ Zvědavě si ji prohlíží.

„Ano. Není kouzelná?“ Pohlédne na Tita, který zvědavě se přiblížil k hydře. Tair ho vezme za uzdu a vede ho ven, zatímco Hydra jde za Dharem.

„Hele, kouzlená zvířata nesmí ven!“ zakřičí slečna od přepážky, až se jí rozhoupou dlouhé copy a výstřih se pootevře.

„Jsem Tair z Astaronu. Z cesty!“

Lidé se uhnou a šeptají si. Někteří nenápadné osoby se vytratí.

V uličce skrytí za koněm a hlavně za hydrou, přitiskne Tair Dhara ke zdi a políbí. „Jestli mně opustíš, zemřeš.“

„Nevyhrožuj!“ Kryl se zasměje a po pohledu obou se začne věnovat Hydře a jemně ji hníst hřeben. Ta spokojeně začne syčet. „Proč jsi neřekl, že nemůžeš tu žít?“

„Já ti to řekl?“ brání se Dhar.

„Neřekl. Objevila se u mě bohyně.“

Kryl se přestane věnovat hydře a obrátí se k nim.

„Cože?“ zvolají.

„Jo vysvětlila mi některé skutečnosti. Budeme žít u tebe, ale rád bych se občas podíval k sobě domu. To jde ne? Byl jsem příliš dlouho pryč.“

Dhar mu skočí kolem krku a Tito spokojeně hrábne nohou. Nenápadně šťouchne do hydry. Zdá se, že se mu zalíbila.

„Tak mládeži vzhůru na loď a jedeme domů.“

„Domů.“ Dhar se spokojeně zadívá směrem k moři. Konečně budou moci v klidu žít a na lodi se najde spoustu času dokázat Tairovi, že udělal dobře, když se k němu vrátil.

Konec