Květiny mého života
4.
Ráno, po otevření květinářství vyhlíží známou postavu, ale ta nikde. Snaží se přesvědčit, že nečeká na něho a dychtivě nezvedá při cinknutí zvonku hlavu. Na oběd přetočí cedulku, vyjede nahoru do svého bytu. Uklohní si chleba ve vajíčku. Chvilku to bez nálady žvýká a přemýšlí, že stačily dva dny, aby si na něho zvykl a měl po náladě, když tu není. Měl by se vzpamatovat. Není to jeho přítel, spíš by ho měl od sebe odehnat. Vědět to jeho matka, udělala by z něj ovesný vločky.
Dopije kávu. Jojo, musí se vrátit k všedním dnům, kdy nebyl zářivý úsměv, nevinný pohled, ani nesmělé polibky. „Doprdele, je to těžké!“ zakleje těžce, protože zvyknout si na dobré je snadné, vrátit se k původnímu - to je skoro nemožné. „Do práce!“ poručí si a sedí dál. Kouká na ubrus s umělou květinou. „Do práce,“ zamumlá opět. Nakonec když při dívání na ručičku hodinek zjistí, že je čas otevírat, zvedne se, sjede dolu. Tak napůl čeká, že bude stát se širokým úsměvem za dveřmi květinářství, ale nikdo tam není.
Cink. „Prosím tucet růží.“
Nesmělý mladík. Rande. Opět růže! Copak nemají fantazii? Letí Patrikovi hlavou.
„Červené jestli mohu.“
„Chcete je hned?“
„Jestli bych mohl prosit, potom ano.“
Zdvořilý. Hezké. Je milé slyšet, že někdo je zdvořilý. Možná, ale je to tím, že je nervózní. „Jakou chcete stuhu?“ optá se, jen, aby řeč nestála. Růže jsou krásné, ale i když dal k nim listí, závojíček, zůstávají fádní. V dnešní době, kdy k tomu může přidat jiné květiny, sušené i barvené ozdoby, stuhy, poprašek, tak jsou fádní, ale myšlenky si nechává pro sebe. Dívka bude okouzlená i tak, tak proč kazit radost. Mladíkovi podá kytici zabalenou do celofánu převázanou krásnou mašli z organzy. Mimoděk si vzpomene, jak se pracně učil uvázat mašli.
Kdysi dávno tomu, chtěl být někým jiným. Ne, chtěl proplout životem jako bohatý synáček, který se nemusí o nic starat. Jako někdo kdo se bude probouzet v poledne, aby večer šel na nějakou párty. To byl jeho sen, nebo spíš ani ne sen, prostě život. Změnilo se to díky Dominikovi a smrti jeho otce.
Vůbec netušil, že už delší dobu bojuje s vážnou nemoci. Měl ještě pár let k dobru, když stačilo jedno nachlazení, aby choroba tehdy pro něj s divným názvem propukla naplno a neodvolatelně. Najednou musel otevřít krám, nechat školy, přijímat objednávky, vázat kytice, zalévat stovky květin, naučit se o nich a usmívat se na zákazníky. Zjistil, že nic z toho neumí a čas byl neúprosný.
„Děkuji, bude se jí líbit?“ optá se nesměle mladík. Posune si brýle.
Má hezké modré oči. „Určitě. Každý miluje květiny.“
Mladík se rozzáří. „Moc děkuji. Držte mi palce,“ řekne nějak úlevně ve dveřích.
Nenávidí květiny. Miluje květiny. Jsou jeho poutem i potěšením. Krásou i ošklivosti. Jsou jeho svobodou i vězením. Jsou jeho vše. Jemu patří jeho celý život a tak to i zůstane, protože je to jediné trvalé místo, které má. Může od nich odcházet i vracet, ale vždy tu budou.
„Kytku! Jakoukoliv! Rychle!“
Patrik udiveně hledí na rozčileného muže. Je úplně vyřízený. „Jakou?“
„Doprdele, je to jedno, hlavně mi ji dejte!“ Pohodí na stůl pětistovku, vytáhne kytku z vázy a vypadne.
„Tedy, tohle byl nejrychlejší nákup, jaký jsem kdy viděl.“ Vyběhne ven, aby viděl na toho zákazníka. Ušklíbne se. Nejspíš zapomněl, že v květinářství kytky balí. Na rohu postava schlípla postava s ženou, která je evidentně v ráži. „No na kytky nezapomíná,“ říká si, když je pozoruje. Sice se rozmachuje a nadává, ale s kyticí zachází opatrně.
„Promiňte, ale ten vystavený fíkus je na prodej?“
Patrik se otočí. Za ním stojí starší žena, řekl by, že je už v důchodu.
„Kolik stojí?“
„Pojďte dál.“
„Ale víte, já… nevím, zda na něj budu mít.“
„Pro vás?“ optá se Patrik. Má rád květiny, protože ty člověka potěší, lidi jak kdy. Někdy ho příjemně překvapí, někdy by je hodil do kanálu a zabouchl mřížku.
„Oh ne, pro moji vnučku. Zařizuje si nový byt a…“
„Myslíte si, že se tam bude hodit?“
„Ano, přesně tak. Víte, chci, aby tam neměla jen chrom, ale taky něco zeleného a ode mě.“
Patrik si pomyslí, že to není dobrý nápad, ale bránit ji v tom nebude. „Tak se na něj podíváme, ano.“
„Děkuji moc. Omlouvám se, že otravuji.“
„Vůbec ne. Je to tenhle?“ Vezme do ruky opatrně list jednoho z fíkusu.
„Ano. Není drahý? Nemohu si moc dovolit.“
„Určitě ne. Tři sta.“
„Oh tak málo? Není mu něco?“
No tedy? Já ji zlevním o půlku a ona hned zkoumá proč. Ach ty lidé.
„Vidíte snad něco?“ řekne trochu ostřeji, ale hned se zklidní. Tohle si nemůže dovolit. „Ne, je jenom v akci.“
„Já ho vezmu.“ Patrik ho vytáhne ven. Je zvědavý, jak to odnese, protože vypadá, že by ji větřík odnesl.
„Víte, nechci se vás dotknout, ale bude se o něj starat? Mladší lidé…“
„To je v pořádku,“ řekne stařenka. „Starat se o něj budu já. Vyznám se v tom. Proč myslíte, že ho kupuji?“
Patrik ji ohromeně poslouchá. Lidé opravdu jsou zvláštní. „Unesete ho?“ Stařenka přikývne, rozloží vozíček. Patrik s úsměvem dá do něj fíkus a jen sleduje, jak ho opatrně přivazuje.
„Děkuji moc, jste moc milý. Stejně jako váš dědeček i otec. Musel stát dvojnásobek přinejmenším, ale díky vám mám důvod častěji navštěvovat vnučku. Ještě jednou děkuji a pozdravujte ode mě pana otce.“
„Už tady není.“
„Oh to je mi líto. Co se stalo? Promiňte, že jsem zvědava, ale vždyť mu nebylo tolik.“
„Nemoc.“
„Aha. Upřímnou soustrast. Je škoda, že se nemohu tu objevit co dřív, ale byla jsem častá zákaznice. Mám ráda tenhle obchod, ale nerozšířil jste ho? Pamatuji si, že to tu bylo menší i méně světlé.“
„Ano. Tady si to vezměte.“ Podá ji zabalených pět tulipánků.
Stařenka se usměje. „Nemusí se za vás stydět. Váš pan otec měl pochybnosti, zda dokážete vést tenhle obchod.“
Patrik si pomyslí s kým, že se to vybavoval. Sakra, tati, to jsi musel každému si stěžovat?
„Určitě by byl rád, kdyby to tady viděl. Přijdu častěji, ale nechcete ode mě odebírat kaktusy?“
„Kaktusy?“
„Jistě. Dlouho jsem je sem dávala, až poslední roky jsem nemohla je rozmnožovat. Zrak slábnul, ale po té operaci je to lepší. Už se jim opět plně věnuji.“
„Nejste paní Brabcová?“
„Ano. Jak to víte?“
„Našel jsem vás v seznamu jako dodavatele, ale nevěděl, jsem kdo to je. Číslo hlásilo, že je zrušené.“
„Božíčku, počkejte. Tady máte.“ Vytáhne vizitku z černé ošoupané peněženky. „Vnučka mi je natiskla, protože jsem si stěžovala, že si číslo nepamatuji. Uvidíte, jsou krásné,“ paní přejde opět ke své vášní - kaktusům.
„Mohu v neděli přijít, nebo jak vám to bude vyhovovat?“ Je vzrušený. Kaktusy by oživily jeho krámek. Ty co mu nabízejí, se mu většinou nelíbí. Její jméno bylo napsáno okrasným písmem. Podle záznamu co zdědil, už dlouho jejich obchod těmi skvosty zásobuje.
„Zítra večer. To budu doma. Budu muset jít a děkuji ještě jednou. Je překrásný, otec by byl pyšný i děda. Víte, byl to štramák. Každá ženská se po něm ohlédla, když šel po ulici.“ Rozhlédne se po krámě.
Patrik jí přidrží dveře. „Nashledanou a děkuji.“ Ještě chvilku se dívá, jak za sebou vleče fíkus, ale něco mu říká, že by jeho pomoc odmítla. Zavře dveře. Nad hlavou se mu rozezní jeden úder. Podívá se po něm. Možná by měl dát sem něco modernějšího.
Stejně se ozve i před zavírací dobou.
„Hned za vámi přijdu!“ houkne z lednice, kam byl ukládat bílé růže. Pečlivě je prohlédne. Zítra jim dá slevu. Povzdechne si, zavře ji. Vyjde ven, když zkamení. Uprostřed květinářství stojí rozcuchaný Dominik. Nikdy ho takhle neviděl. „Je ti něco?“ Hlavou mu bleskne, že mu někdo ublížil.
„Ne nic, promiň, trochu jsem spěchal, abych tě stihl.“ Rychle si uvědomí, co je na něm jiného a upravuje se s rozpačitým úsměvem.
Patrik se podívá na hodinky. Přikývne. Určitě taky zavírají v šest nebo snad dřív. „Ulil ses?“
Dominik nechápavě na něj hledí potom přikývne. „Optal jsem se, zda mohu jít dřív. Bylo málo lidi.“
Patrik přejde k pracovnímu stolu. Má tam rozložené květiny, které chtěl vytřídit, prohlédnout. Podívá se opět po Dominikovi. Když ho uviděl, bylo to jako dostat úder do srdce - vynechalo, potom se uklidnilo. Sluší mu to, když takhle vypadá. Vždy byl perfektně ostříhaný, upravený, i když měl na sobě jen tričko s kraťasy. Uvědomí si, že je nervózní. „Opravdu ti nic není?“ optá se ho znovu.
Dominik na něj hledí. Nemůže skoro polykat, když ho vidí. Uvědomuje si, že je roztřesený. Když sem běžel, neuvědomil si, proč vlastně. Až, když se ozval milovaný hlas, zjistil proč, ale najednou nemá odvahu to udělat. Vždyť ho odmítl! Nepřitahuje ho, ale proč mu všechno říká, že je jenom on. Je to naschvál? Přiblíží se. Patrikova vůně a květin se vzájemně promísí.
„Co je ti?“ Chce opatrně odložit květiny, když Dominik k němu vztáhne ruku, zadrží ji.
„Promiň! Promiň, já nemohu tak dál.“ Přistoupí k němu, obejme a políbí. Hlava se mu úplně zatočí, že se ho dotýká.
„Dominiku?“ zamumlá, ale potom se uvolní. Nemá chuť cokoliv dělat. Jen se obrní proti nevyhnutelnému, ale sotva si to uvědomí, pochopí, že je to zbytečné. Obejme ho kolem krku. Toužil po tom dlouho, tak jednou, jenom jednou, to udělá.
V Dominikovi vše zajásá, prohloubí polibek. Je mu překrásně, protože ho Patrik chce. Přestane ho líbat, něžně pozoruje jeho tvář. Je opět unavená, ale má pocit, že mu to nevadí. „Nevadí ti to, prosím řekni, že ne. Miluji tě.“
Patrik zbaběle uteče. Nemůže mu říct stejná slova, proto se k němu ještě víc přitiskne, jako by to šlo. Chce cítit na svém pevné tělo, chce ho objímat, touží po všem, co mu bude chtít nabídnout. Aspoň jednou!
Dominik jako by jeho odevzdanost vytušil, zaraduje se, i když dosud váhá. Nakonec vše zahodí za hlavu. Poodstoupí od něj. Rád by se vrátil do jeho náruče, v které by chtěl zůstat navždy.
Patrik s květinami v ruce na něj čeká. Je zvědavý, co chce udělat, protože on nehodlá dělat nic, i když by rád. Rád by ho pomalu svléknul. Smířený s osudem se dívá na ruku, která se k němu natahuje. Mimoděk obdivuje její kontury, prsty, zápěstí. Nevyhnutelnost kola osudu, pomyslí si, když se dotknou jeho zelené zahradnické zástěry, kterou si vzal na úklid, aby se nezašpinil. Očekává ji, touží po ní, bojí se jí. Vydechne, když se ho dotkne, sjede po zástěře dolu, prsty se roztáhnou v místě, kde je srdce.
Dominik udiveně sleduje svou ruku víc než Patrik. Tak moci se ho volně dotýkat. O tom po celou dobu snil, co ho prvně uviděl s Martinem. Přijde k němu, ale Patrik mimoděk ustoupí. Ucítí za sebou hranu stolu. Teď? Tady? Pomyslí si na svoje představy o pozvolném milování. Tolik se pletl, ale tohle je daleko hezčí, protože není to sen, je to skutečnost a kdyby chtěl to dělat na náměstí, dovolil by mu to.
Sám od sebe se posadí na stůl. Nakloní hlavu, když se jeho rtů dotknou Dominikovy. Miluje je. Neví, kdy se do nich zamiloval a je mu to jedno.
Dominik k němu přistoupí. Napůl si uvědomuje, co dělá, napůl prostě neovládá to, co ho žene. Skloní se. Patrikovy prsty se rozevřou a křehké stonky květin se rozsypou po zemi i stole. Obejme ho, jako by potřeboval kotvu. Prsty se dotknou živého těla - ne vysněného. Nemůže se nabažit toho doteku. Klouže dolu, až se dostane ke kříži, k zadku. Potom je uvolní a lehne si doprostřed stolu. Je mu všechno jedno, protože se doslova ztrácí v oříškovém Patrikově pohledu v jeho touze. Mlčí, nic neříkají, ale oba vědí, co chtějí.
Ruka sundá brýle. Patrik zamrká, ale nechá to být. Dominik se nakloní, opět ho políbí. Šťastně, spokojeně, jako by konečně našel, co hledal, aniž by tušil, že vypukne bouře. Líbá ho na rty, po tvářích, víčkách, jako by neměl odvahu se pustit dál. Patrik na něj nenaléhá. Neví, zda je to jeho první sex nebo není, ale bude to on, kdo bude udávat tempo. Nějak se ovládne. Sleduje z blízka jeho oči, rty, zuby. Přitahuje ho, jako zatím nikdo dosud. Touží po jeho polibcích. Slabě si povzdechne. Jako by to bylo ono, vše se rozostři a Dominik mu stáhne zástěru, rozepne knoflíčky, rozhrne bílou košili.
Zvědavě pohladí tělo, které se objeví. Lačně hltá svaly, které se vlní, bradavky, nadzvedání hrudí. Vnímá chvění i teplo pokožky, zrychlený dech a tep srdce v něm vyvolává úžasné pocity.
„Chtěl bych být tvým dechem,“ přeruší jejich ticho.
Patrik zamrká. Zatraceně, musí to říkat? Ví to, protože on by chtěl být taky.
Dominik na nic nečeká, skloní se a vtiskne polibek na hruď.
Jako by se propalovaly dovnitř, pomyslí si Patrik. Všechno se v něm sevře štěstím, touhou. Chce víc. „Chci víc,“ zachraptí. Chce všechno. Každý kousek tvé pokožky, každou myšlenku, každý nádech. Chce, aby byl jenom jeho.
Dominik k němu zvedne hlavu. Nemůže tou uvěřit. Pohladí ho něžně po vlasech a tvářích.
Něha, touha, rozkoš, slast, vášeň - vše mi to dává a nechce nic, myslí si Patrik. Nemůže to odmítnout, naopak chtěl by mu to taky dát, ale může mu dát jen jedno. Roztáhne nohy, Dominik mezi ně vklouzne jako loď do přístavu. Patrik ho ihned obejme. Cítí své mužství pulsovat touhou jako ještě snad nikdy v životě. Nechápe, že tolik toho vydržel.
Dominik překvapeně se na něj podívá. Nemůže uvěřit tomu pozvání. Vůbec mu nedochází, že ho odmítl, že tvrdil, že ho nepřitahuje. Je mu to jedno, protože žije teď touhle přítomnosti, dýchá situaci, která nastala. Cítí, že je vzrušený, touží po úlevě, ale váhá, kam až může zajít, protože chce všechno nebo nic.
„Chci tě, já…“
Patrik zavře oči. Ptá se ho. Proč potřebuje jeho svolení? Dostane ho, protože touží po tom víc než po životě. Zemřít v tom okamžiku by bylo krásné. Natáhne ruku, dotkne se tváře. Dýchnou na něj vzpomínky i bolest. „Můžeš cokoliv.“ V duchu se ušklíbne, protože tohle snad ani není on, ale v Dominikově přítomnosti jsou věci jiné. Co by dřív neudělal, co by dřív neřekl, s ním jsou samozřejmé. Jako by obrousil jeho hrany, dostal z něj něco, co bylo schované, o čem pochyboval, že existuje. „Chci to.“
„Já… Děkuji.“ Sklouzne k jeho kalhotám.
Patrik má zavřené oči, jak se snaží maximálně soustředit na to, co dělá. Ruce na koflíku, ušima loví zvuk zipu. Najednou je rád, že má pěkné spodní prádlo, ne obvyklé trenýrky. Připadá si divně. Jako by plaval v nějaké tekutině. Vzdálený osamocený, ale přesto obklopen péči. On by měl děkovat všem svatým, že Dominik neodešel, že je takový jaký je, že on může mu poskytnout úlevu, tělo. Zamrká, otevře oči. Překvapí ho vážný oříškový pohled.
„Proč máš zavřené oči?“
Patrik se usměje. „Chci si celou situaci víc užít, vnímat. Když zavřu oči, přestanu vidět a jen tě cítím. Vadí ti to?“
„Ne,“ řekne Dominik. „Jen jsem si myslel, že ti něco je.“
Tolik nezkušený, přesto právě on v něm vyvolává takové emoce. „Nic mi není. Je to krásné.“
„Děkuji.“ Najednou se usměje. „Pustíš mě?“
Patrik zčervená, když si uvědomí stisk svých nohou, které brání Dominikovu pohybu, i když z něj sundal vše na, co dosáhl. „Promiň.“
„Ne, mě se líbí, jen chci ti být blíž. Jsi krásný. Líbí se mi tvé tělo, pokožka…“
„Tebe dívky nepřitahuji?“ přeruší ho otázkou, která v něm hlodá už do té večeře. Proč se ptám? Proč si kopu hrob?
„Já, ano.“
Patrik cítí, že v něm vše zkamenělo.
„Líbí se mi, ale přitahuješ mě jenom ty. Nedokážu si představit, že bych to dělal s někým jiným.“
Ježíši Kriste, proč já? Proč? Hříšník a anděl. Špatnost a krása.
„Je to jako jahody. Jen ty mám nejvíc rád. Hloupé přirovnání.“ Poklekne si, stáhne mu kalhoty. Rukou mu přejede nohy. Najednou neví jak dál. Patrik se nadzvedne. Něco je divné, ale potěší ho, když si všimne stojícího údu. Potom se podívá na Dominika. Je divné, že tam jen tak stojí a nic nedělá.
„Vždy můžeš odejít.“ Z hříšníka svatý, nesluší ti to, řekne sám sobě. Jsi pokrytec.
„Ne, jen nevím co dál. Nikdy jsem se o to nezajímal.“
„O sex?“
Dominik se na něj podívá. „O sex. Ano. Věděl jsem, že ho chci mít s tebou, ale asi jsem to nedotáhl do konce. Mohu se tě dotknout?“
Patrik přikývne. „Dělej si, co chceš. Můžeš cokoliv. Cokoliv uděláš, bude to v pořádku.“ Dopřeje mu vše. Úlevu i svobodu, pokud bude chtít odejít. Možná je Dorianem Greyem, ale pod jeho pohledem ztrácí odvahu ho kazit.
Dominik se k němu přiblíží, potom se ho dotkne rukou. Patrik skoro vyletí ze stolu, když ucítí ruku, která ho obejme. Slast! Bolest! Rozkoš! Mučení. Pocity se přes něj valí nehorázným tempem, že se v nich pomalu nevyzná.
Ruka pomalu putuje dolu, zkoumá hladkost, když najednou se ocitne dole. Zaváhá, ale potom Patrik zdvihne nohy, ruka sklouzne dál. Sevře varlata, sklouzne dál, zvědavě dychtivě prozkoumá nové obzory. Soustředěně se dotýká míst, o kterých snil, laská je, dívá se na ně.
„Zvláštní, zvláštní, je to krásné. Já si ho vezmu do pusy.“
Patrik pochopí, že to není určeno pro něj. Sevře se v něm touha a jen doufá, že nevystříká, až se ho ty kouzelné nevinné rty dotknout. Něco ničím – NE! Nemůže to udělat, vždyť… vykřikne. Nahý omámeně leží na stole. Stačil dotek, nevydržel to.
„Za to mohu já?“ tichá otázka ho vyburcuje. Nadzvedne se na loktech. Podívá se na sebe a Dominika. Úžas v jeho očích i zvídavost ho povzbudí. „Jsi v pořádku?“
„Jsem, promiň, ale nevydržel jsem to.“ Je konec, ne vlastně ne. Sleze ze stolu. Klekne si k němu. Chce ho potěšit. Mnoho jeho milenců mu řeklo, že kouření ovládá perfektně. Hbitě mu rozepne kalhoty, ruka vklouzne do trenýrek. Dýchne na něj a pohltí ho do svého tepla. Chladně uvažuje co udělat, aby se měl dokonale. Dřív dělal to, co měl, ale teď se v něm ozývá touha ho dokonale uspokojit. Potěšení z toho, že ho má v ústech. Trochu rozpačitě na pokraji myšlenek zjišťuje, že i jemu to přináší rozkoš. Přestane, pohladí ho jazykem. Ten nástroj je jeho. Chce ho mít v sobě. Chce, aby on Dominikovi patřil, jako snad nikdy nikomu nepatřil, protože po tomhle, už bude jeho. I kdyby měl další milence, on bude jediný, kdo v něm zanechá stopy.
Nechá ho tam a dojde… Dveře! Vrhne se k nim.
„Zavřel jsem je, promiň.“
Patrik málem úlevou klesne na zem. Už si myslel… „Ty jsi to plánoval?“
„Ne, jen jsem chtěl být s tebou.“ Nedívá se na něj, ale na svůj úd. „Proč jsi přestal?“ Zpříma se na něj podívá.
Patrik prohledá zásuvku, až najde krém na ruce. Zaváhá, protože nemá kondom. Ví, že se o Dominika nemusí bát, ale on… Ne, je zdravý. Testy si dal dělat hned potom, co tu začal pracovat. Od té doby si na to dával zatraceně velký pozor. Přejde k němu, vtiskne mu tubu do ruky. Poklekne si. Dívá se na úd stojící proti němu. Něžně ho políbí. „Je krásný, Patriku. Rád bych, abys byl uvnitř mě.“
„Ale…“
Patrik se zvedne, postaví se k stolu. Otočí se k němu. „Chci, abys byl uvnitř mě.“
Dominik k němu přistoupí. „Ale já si myslel, že…“
„Teď je to jiné.“ Otočí se, přivine se k němu. Cítí jeho pohlaví, svoje, jejich touhu. „Jestli nechceš, udělám tě ústy. Neudělám nic, co nebudeš chtít. Můžeš dělat, co chceš, protože jsem tvůj, ano. Bude se mi to líbit, věř mi.“
Dominik sklopí oči. Potom přikývne.
Patrik se postaví do stejné pozice jako předtím. Rukama pevně drží stůl. Dívá se na rozdrcené květiny, zatímco vše se v něm chvěje netrpělivosti.
„Jsi starší,“ zaslechne. Neotočí se. Nic neřekne, stále čeká.
„Nemusíš to děl…“ Zvedne hlavu, když ucítí na zadku ruku. Zašimrá ho to, jak mu jemně cizí ruka přeběhne po pozadí. Ano to je ono! V něm vykřikne a on pochopí, že tohle celou dobu chtěl.
Dominik si namaže úd. Viděl, jak Patrik to dělá s Martinem. Připadalo mu to skvělé i něčím odpuzující. Teď to on má udělat, ale nepřipadá mu to nijak ohavné. Spíš se bojí, že to nezvládne.
„Bojím se,“ vyjádří své pocity nahlas.
Patrik mlčí, ale když ucítí, jak do něj něco tlačí, všechno se v něm uvolní. „neboj se, dej ho tam.“ Snad se mu to bude líbit. Prosím…
Konečně, konečně!
Dominik starostlivě do něj zatlačí. Má strach, neví z čeho. Má pocit, že to nepůjde. „Patriku, ono to nejde.“
Patrik udělá pohyb vzad, aby přirazí. Zasykne, ale všechno v něm křičí i pláče radostí. Je jeho a on patří jemu. „Líbí se mi to.“ Otočí hlavu. Něžně pohlédne na svého milence.
„Bolí tě to?“ Neví, proč se optal, ale měl pocit, že to nebylo tak snadné.
„Nebolí. Klidně pokračuj. Chci to, Dominiku. Cokoliv uděláš, uděláš správně.“
Dominik podléhá jeho kouzlu i toho, že se s ním miluje. Pod jeho slovy nervozita spadne jako kouzlem. Skloní se, políbí ho na záda. Povytáhne se a opět zasune. Vždyť to viděl už několikrát.
Patrik si povzdechne. Rozkoš, slast pulsující v těle, ale hlavně v mysli plakal by radosti. Polyká je, protože víc nemůže snést. Proč se ochudil o tuhle rozkoš? Proč jenom ji odhodil, protože si myslel, že bez ní může žít? Jak to, že si toho nevšiml? Byl opravdu tak slepý, že neviděl krásu?
Dominik zavře oči. Nemůže věřit, že se miluje. Nikdy o tom nedoufal. Hltal jeho krásné tělo, když byl s Martinem a neměl odvahu přiznat, že chce být taky tak, ale najednou je vše správně. Zůstanou spolu navždy. V oslepující vteřině v momentě chvíle pravdy si přizná, že vždy jedině bude Patrik.
Až po chvilce si uvědomí, že drží Patrikovy boky, nic nedělá, jen jeho duše létá štěstím. Položí si hlavu na záda. Naslouchá jeho tělu i svému, které jemně pulzuje v druhém. Na rtech šťastný a vědoucí úsměv. Patří k němu. Navždy.
Patrik otočí k němu hlavu. Je mu nepohodlně, uvědomuje si hranu stolu, ale za nic na světě by se té situace nevzdal. Nikdy nic krásnějšího nezažije. Ví to, stejně jako to, že to bylo jejich první a poslední milování. V oslepující chvíli si uvědomí celou pravdu. Vidí, jak jeho ruka drží papír, jak čmárá svůj podpis na dokumenty. Slepota, která mu nedovolí, aby někdy zažil to co teď.
* * *
Stalo se to tři roky po tom, co poznal Dominika. Tři roky, od této chvíle. Mezník šesti let, kdy vše šlo do pekla, protože jak se říká - k ní je ta nejkratší cesta. Nevědomky ji tehdy šel, proto taky tam sletěl. Otec ho opět poslal za trest k babičce, protože skončil na záchytce se slušnými promile v krvi. Už se ani nezlobil, nekřičel o něm, že se mohl stát vrahem, protože řídil opilý. Jen mlčky ho zabalil a poslal k babičce.
Jel tam naštvaný, slepý k událostem, které přicházejí.
„Ahoj, babi.“
„Ahoj, Patriku, Karlíku. Pojďte dál. Nějak jsem tušila, že přijedete, tak jsem připravila něco dobrého na zub. To víte, já toho moc nepotřebuji, už jsem stará. Řezník měl krásné maso.“
„Babi, nedělej si škodu. Tenhle…,“ s nechutí se podívá na svého druhého syna. „To nic. Copak bude? Víš, jak miluji tvé jídlo.“
„Rajská, Karlíku. Máš ji tolik rád. Taky ti zabalím vajíčka. Tam máte samé strašné věci. Taky nějakou zeleninu. Ta je zdravá, že Patriku?“
Otec se po něm podívá. Mlčky ho varuje. „Ano, babi,“ řekne zdvořile Patrik. Zas v tom zapadákově. Přitom si zrovna našel přátele, s kterými to pěkně rozjížděl. Taky hezkého přítulného blonďáka.
„Seď rovně!“ zasyčí otec.
„Sedím, co chceš?“ odsekne Patrik. „Nebudu jako lavice. Chci odtud pryč.“
Karel se smutně usměje. „Kdepak. Budeš tady, protože tady naděláš nejméně škody, natož abys svou lehkovážnosti někoho zabil. A jestli chceš zmizet, můžeš, ale na chléb si vydělávej jinak. Peníze nebudeš dostávat.“
Patrik se zamračí. Nechce se mu vydělávat, chce si užívat.
„Vida. Na to tě jedině stačíš, že. Brát bys chtěl, ale sám abys něco vydělal, to ne.“
„Jednou to bude moje.“
Karel se zamračí. „Bohužel ano, ale vždy to může dostat tvůj bratr.“
„Pak mě musíš vyplatit.“
Karel se na něj podívá. „Stačí tě vydědit, hošánku, tak zavři tu svou nevymáchanou držku,“ řekne klidně, ale přímo.
„To bys neudělal!“ vykřikne a skoro se zvedne od stolu.
„Copak? Ještě jste si nenadali?“ ozve se ode dveří hlas babičky.
Patrik se šokovaně posadí. Ani mu to na mysl nepřišlo, že by ho chtěl vydědit, ale cítí, že to jeho otec klidně udělá. Být bez peněz. Polije ho zima.
Karel na něj smutně kouká. Možná měl mu to říct už dřív. Čte v něm jako v knize, ale pochybuje, že ho to donutí přestat flámovat. Ale možná ho to donutí trochu uvažovat.
„Jako vždy výborné, babi.“
Patrik jako zařezaný mlčí. Dokonce jde za ním na dvůr k autu. „To bys neudělal!“
„Řekni mi jediný důvod proč ne? Co by mi v tom mohlo zabránit? Nic. Podívej se na sebe… Vypadáš jako bys byl bezdomovec. Je mi z tebe špatně. Možná až příliš jsem ti dával věci, nevím sám, ale naštěstí mám ještě jednoho syna, který je v pořádku. Babi, ahoj příští týden, ano.“
„Měj se Karlíku a dávej na sebe pozor. Někteří řídí jako blázni! Ať se ti nic nestane!“ Patrik hledí za autem se smíšenými pocity, potom se rozčilí. Ty prachy jsou jeho a Mirek je nedostane! O to se postará.
Babička, která mávala za autem, zavře vrátka. „Jsem ráda, Patriku, že jsi tady. Co budeš chtít k večeři? Mužští potřebuji maso.“
„Babi, to je jedno. Jdu vybalit,“ řekne zasmušile. Zatraceně, to by přece neudělal, ale nejistota vyvolána jeho slovy v něm rezonuje. Vybalí si a místo, aby někam šel, lehne si na postel s voňavými peřinami a civí do stropu. Bouchne do polštáře. Vydědit. Hnus. Kvečeru se přece jenom vypráví ke Třem kohoutkům.
„Ahoj!“
„Ahoj, Patriku! Zase tě tu fotr odložil?“
„Tak nějak!“ usměje se nuceně. „Pivo a na přivítanou všem vodku.“
„S tebou je tu hned veseleji,“ řekne jedna z dívek, co sedí už nějakou drahnou dobu u jednoho piva. Patrik se podívá kolem stolu. Zaregistruje Martinův pohled. Pokývne mu. Ten mu to oplatí, ale Patrik moc zrovna chutí na sexuální hrátky nemá. Zaregistruje i to, že tu není Míša, jeho manželka.
Je mi blbě, řekne si s bušící hlavou Patrik. Netuší, kde je a upřímně je mu to u prdele. Uvědomuje si jedno. Bouřící se žaludek, řadu kovadlin v hlavě a pach, z kterého je mu na blití. Přetočí se na čtyři a začne zvracet.
„Patriku? Patriku! Patriku! Je ti něco?“
Patrik ani se neotočí a spadne rovnou do zvratku. Na chvilku je mu Ok, ale připadá si slabý jako moucha.
„Patriku!“ Někdo jim třese. Ani nemá sílu se zvednout. Neregistruje Dominika, který se nad ním sklání.
Dominik už o hodně dospělejší rukou jim třese. „Počkej, někoho zavolám. Pomůže ti.“
Patrik ani nedokáže odpovědět, jen se nadzvedne, aby se mohl opět vyzvracet. V puse cítí hořkou příchuť. Převalí se na záda. V hlavě mu vytane myšlenka, že to včera zřejmě s pitím přehnal. Vůbec si na polovinu události nepamatuje.
„Bože, ožrala. Dominiku nedotýkej se ho. Hned od něj jdi pryč.“
„Ale mami, to je Patrik. Je mu špatně.“
„Patrik?!“ V hlase starší pečlivě upravené ženy zní neskutečný úžas. „Ale Patrik je tvůj kamarád.“
„Ano. Mami, prosím tě, pomůžeš mu?“
Žena k němu přijde, podívá se na něj. „Smrdíš,“ řekne tiše ležící postavě blízko jejího domu. „Dominiku běž domu, ano. Zavolám sanitku.“
„Nic mu není, že mami?“
„Jistěže ne. Jen potřebuje doktora, protože moc toho vypil.“
„Vypil? Mami, taky hodně piju, ale nikdy mi tak špatně není.“
„Jistě děláš dobře, ale Patrik,“ přitom jméně skoro zaskřípe zuby, protože si měla už dávno zjistit, s kým se její syn schází, „se trochu víc napil alkoholu, víš.“ Můj syn se schází s opilcem, to tedy ne. Ani náhodou. Vytáhne mobil a zavolá sanitku. Poodstoupí od něj, jak opět začne zvracet. Vůbec neví, co s tím bude dělat, ale nejspíš vezme kbelík vody a pokusí se ty zvratky nějak spláchnout.
„Aha. Mami…“
„Později Dominiku, ano. Běž si číst. Koupila jsem ti nové knihy.“
„Ale je můj přítel, měl bych u něj být.“
„Postarám se o něj, Dominiku. Běž.“ V hlase se objeví železný příkaz, v očích tvrdý svit. Přítel. Kdepak. Už ne, i kdyby Dominika měla odvézt na Mallorcu. Dominik zaváhá, ale nakonec jde do domu, protože když maminka mluví tímhle tónem, není to dobré. Nejspíš se na něj moc zlobí. Povzdechne si, vezme knihu, ale brzy ji odloží. Jestlipak Patrikovi bude dobře? Bojí se o něj.
„Tady. Děkuji moc, že jste tak rychle přijeli.“
„Ale, paninko, to my děkujeme. Dneska nic jsme neměli, je to náš první případ, ale že je vožralý jako prase, co myslíš?“
Druhej záchranář přikývne. „Rovnou na záchytku. Tam si s ním poradí. Ten smrdí jak žumpa.“
„Jmenuje se Patrik Weiner.“
„Jasně a nashledanou.“ Dveře sanitky se zavřou.
Weiner! Měla jsem dávat větší pozor, víc zjistit, ale stačilo mi jméno babičky Weinerové. Všichni o ni říkali samé chvály, jak se stará o hospodářství, ale zdá se, že jsem se spíš měla ptát po jejím vnukovi. Zřejmě ještě jméno nezaručuje kvalitu potomků. Trochu ji to zabolí, protože ani jí se Dominik nevyvedl, ale postarala se o to, aby byl co nejlépe připravený pro život, i když na něj bude muset ještě dlouho dohlížet, ale vypiplala ho, proto nedovolí, aby se stýkal s někým takovým. Vrátí se dovnitř. Bude muset promyslet některé kroky.
Patrik postává před vrátky. Nadechne se. Na záchytce nebyli zrovna příjemní, nazpátek si musel vzít taxík, což mu udělalo díru do jeho financí.
„Patriku, otec!“ zavolá babička ode dveří stavení.
„Hned!“ zvolá. Zrovna s otcem se vybavovat nechtěl. Jde k telefonu, trochu se podiví, proč nevolá na jeho mobil. Vytáhne ho. Vybitý. Zakleje. Vezme telefon. „Ano, tati?“
„Jsem v nemocnici, okamžitě přijeď.“
„Tati?“
„Copak se stalo?“ broukne babička.
„Nevím. Mám přijet za otcem do nemocnice.“
„Bože, je to tu.“ Babička se posadí na lavici. Patrik má pocit, že najednou zestárla o třicet let. „Hned ti zabalím.“
Patrikovi zmrznou slova, že nikam nejede, na rtech. Babička mu chvatně posbírá to nejnutnější. Udělá dokonce svačinu. Někam odběhne. Patrik ničemu nerozumí.
„Patriku!“
Patrik vykoukne z okna. Uvidí babičku s nějakým mužem a autem snad ještě vyráběným před revolucí.
„Tady, pan Sivý tě odveze do města. Máš sebou všechno?“ ptá se nervózně. V očích velký neklid. „Bože, snad to bude dobrý, prosím, prosím.“
„Babi, co se děje?“
„Jeď za Karlíkem… Oh bože, Karle. Musím dát něco na mši. Bože, tohle nepřežiju. Snad to není ono. Možná nehoda…“
Patrik vůbec ničemu nerozumí, ale nastoupí do trabantu. Za chvilku už si to šinou k domovu.
„Musíš mě tam potom navést, protože tak daleko jsem zatím nikdy nebyl.“
„Jasně. Vůbec ničemu nerozumím, ale proč jedete se mnou?“
„NO, autobusy už nejezdí a Jasněnka mě o to požádala. Chudák malá.“ Patrik se na něj podívá. Babička Jasněnka, tak ji říkával, když byl malý, ale dnes už ne. Skoro zapomněl, že je to její jméno.
„Děkuji moc,“ řekne mu u nemocnice.
„Hlavně, aby se brzy uzdravil. Byl to rošťák, co rád očesával jablka. Musím se vrátit. Ať se brzy uzdraví. Ahoj.“
Patrik se optá na informacích na svého otce. Ihned ho pošlou v doprovodu jednoho doktora na nějaké oddělení.
„Tati?!“ Patrik stane ve dveřích. Nevěřícně zírá na různé trubičky, o kterých vůbec neví, co znamenají.
„Patrik Weiner?“
„Ano.“
„Prosím, pojďte se mnou. Váš otec dal svolení, abychom vám vše řekli. Zítra si s ním budete moci promluvit.“
„Byla to nehoda?“ optá se slabou závratí.
Doktor se po něm podívá. Nejspíš vůbec nic neví. Chudák. „Ne, omlouvám se, ale tady to nebudu říkat.“
Patrik dostane strach.
„Jmenuji se Arnošt Rybecký. Jsem dlouholetým přítelem a zároveň jeho doktorem. Bohužel se stalo to, co čeho jsme se obávali.“
„A to co? Když neměl nehodu, proč tam leží s těmi hadičkami?“
Arnošt se na něj podívá. Je přesně jak mu to Karel líčil. Nezodpovědný mladý fracek. No tohle mu ukáže stinnou stránku života. Pokud má něco z Karla zvládne to, pokud po jeho matce, potom je konec. Uvidí se.
Patrik ohromeně naslouchá o vzácné chorobě, kterou jeho otec má od dětství.
„Bohužel někde se nachladil. Možná někde vypil něco studeného, nevíme. Problém je, že to nachlazení nastartovalo tu nemoc. Váš otec umírá a nemůžeme mu pomoci. Je zázrak, že tak dlouho vydržel.“
Patrik se na něj dívá. Chápe smysl slov, ale vůbec to k němu nedotírá. „Ale uzdraví se.“
Doktor potřese hlavou. „Ne. S těmi přístrojí dáváme mu týden, ale v tomto případě smrt je neodvolatelná. Bojuje s tím. Celou dobu to věděl. Dával si velký pozor, ale nepovedlo se. Mohlo se to stát kdykoliv.“
„Ne. Co zahraničí? Peněz máme dost. Nebo jiná nemocnice?“
Arnošt se na něj dívá laskavým pohledem. „Bohužel. Ani by převoz nepřežil. Jen by to urychlilo jeho konec. Máte týden na to, abyste s ním mluvil. Déle nejspíš ne, možná ani ten týden ne. Přesto musíte mi slíbit, že ho nebudete rozčilovat, budete s ním mluvit klidně, jinak vás k němu nepustím, je to jasné?“
„Proč, proč mi nic neřekl?“ V duchu si vybaví, kolikrát mu přál smrt, nebo aby ho neotravoval věčně se školou a dalšími povinnostmi. Teď má necelý týden na to, aby s ním byl. „Mirek! Volali jste mu?“
„Ano, ale nebere telefon, protože je prý v zahraničí.“
„No ano, odjel před dvěma měsíci, ale je divné, že to nebere. Pane doktore, cokoliv, cokoliv, ale zachraňte ho.“
„Nejde to. Rád bych udělal cokoliv, ale nejde to. Jsme bezmocní. Můžeme mu dávat jen podpůrné léky, nějaké proti bolesti. Popravdě s tou nemocí žil déle než bylo obvyklé.“
„Nezajímá mě, že je to neobvyklé!“ Praští do stolu.
Zaklepání.
„Pane doktore, pan Karel Weiner se probudil.“
„Děkuji vám. Můžete za ním jít nebo taky ne, ale musíte se uklidnit.“
„Jo jasně, jdeme.“ Už chápe, proč byla babička tolik vystrašená. Zřejmě o té nemoci věděla. Snaží se uklidnit, ale představa, že tu otec nebude, ho děsí. Co se stane?
Doktor se na něj občas podívá. Zřejmě mu stále uniká, že Karel umírá. Chudáci. Měl mu to říct. Otevře dveře.
„Ahoj, tati.“
„Kde je Mirek?“ ozve se slabě z postele.
„V Anglii, nemůžeme se mu dovolat.“
„Dobře, ať okamžitě přijede.“ Chvilku je ticho. „Nevydědil bych tě. Teď je to všechno tvoje. Oba domy i květinářství.“
V tu chvílí je mu to jedno.
„Nepřepínej se,“ řekne tiše Arnošt. „Víš, že máš mít klid.“
„Nech toho, Arnošte. Jsi - díky moc za vše. Poslouchej, Patriku. Byl bych rád, kdybys dál pokračoval s květinářstvím. Zlatka ti ve všem pomůže, aspoň na začátku. Stačí ji o to požádat. Slib, že květinářství nezavřeš. Víš, že má dlouholetou tradici. Můžeš z toho těžit.“
„Nezavřu.“
„Dobře. Teď mě poslouchej. Musel jsem vyplatit tvého bratra Mirka. Odešel, i když jsem to nechtěl, do Anglie. Doufal jsem stále, že to on převezme obchod, ale los padl na tebe. Bohužel jsem se musel zadlužit. Nevím, jak dlouho tu budu. Já vím, Arnošte, že říkáš týden, ale víš dobře, že to může být i den, tak mlč.“
„Nic neříkám.“
„Tati, ale…“
„Učil ses. Děláš ekonomku. Bratra o peníze nepožádáš. Musíš to zvládnout sám.“
„Ale jak?“
„Budeš se o domy i obchod starat, co jiného? Vše se naučíš. Budeš mít seznam důvěryhodných lidi, na které se můžeš obrátit o radu, ale nezneužívej toho. Jsem unavený. Kdybych tu byl, postaral bych se, aby dluh byl splacen, ale bohužel to nejde. Doktor Abrahám má u sebe závěť. Jsou tam podrobné instrukce. Mirek po tobě už nebude nic chtít.“
„Tati!“
„Klid nebo okamžitě tě odtud odvedu,“ řekne Arnošt.
Karel zvedne trochu ruku. „Nech ho být. Má právo se zlobit.“
„Ale prosím tě! Zlobit? Je to fracek, co potřebuje na holou. Nestojí za nic i podle tvých slov.“
Patrika to mimoděk zabolí.
„Arnošte dost, prosím.“
„Dobře, promiň. Odpočívej, zítra ti ho přivedu.“
„Dobře. Patriku poslouchej, přines desky z mého pracovního stolu, probereme to. Taky zavolej Mirkovi a Zlatušce. Nemá tě ráda, ale požádej ji mým jménem, ať ti vše ukáže. Taky babičce… Promiň, ale chce se mi spát.“ Karel zavře oči a sune.
„Tati?!“ Patrik se vrhne k postavě.
„Jen usnul,“ zabručí Arnošt s Karlovou rukou ve své, ale dívá se na přístroje. „Až ztichnou, potom bude konec. Pojď.“ Vede ho do své pracovny. Ze skříně vytáhne láhev bez etikety, nalije do skleničky alkohol.
„Nechci,“ odmítne, když si vybaví, kde byl celý den a předtím noc.
„Jedna ti neuškodí. Dělej nebo sebou tady sekneš.“
„Mám… Doprdele, co to je?“
„Slivovice, domácí. Nosí mi ji jeden pacient. Je to výborný léčebný prostředek proti alkoholismu a omdlení. Víš, jestli chceš něco udělat, dělej, co bude táta chtít. Uděláš mu tím radost, i kdybys to potom prodal.“
„Neudělám to.“
Arnošt pokrčí rameny. To ukáže budoucnost. On by tipnul, že to nevydrží.
„Co mám teď dělat?“
Arnoštovi se ho zželí. Vlastně doteď se měl jak v bavlnce a najednou taková zodpovědnost, ale kvůli tomu ho litovat tedy nebude. Kdyby byl co k čemu… „Sežeň bratra a jdi domu.“
„Nemohu… On umírá, co když…?“
„Zavolám ti.“
Patrik na něj se zpříma podívá. „Nemohu tady zůstat? Pokoj si zaplatím.“
Arnošt se na něj podívá. „Víš, šlo by to, ale měl bys jít domu podívat se, zda tam je všechno v pořádku. Přinést desky a začít uvažovat, co chceš dělat.“ V duchu si povzdechne, protože se na něj dívá, jako by mu radil, aby zavraždil své oblíbené kotě. Ví, že je to těžké, ale někdy by si přál, aby uvažovali daleko racionálněji.
„Jak mohu…“
„Dobře. Chceš pokoj?“ Zvedne sluchátko, aby vytočil sesternu. Mají pro takové případy jeden pokoj.
„Ano… Ne.“
Arnošt skoro překvapeně zamrká.
Patrik se na něj podívá. „Jednou bych měl splnit tátovo přání, že?“
Doktor položí sluchátko. Vážně se dívá na mladíka. „Nejspíš ano. Jak ho znám, byl by moc rád.“
Patrik se zvedne. „Nashledanou.“ Doktor ho nevyprovází. Zabloudit nemůže. Sundá si brýle. Je unavený a čeká ho zlá noc. K tomu umírá jeho přítel. Nemá rád to u nikoho, ale u někoho koho zná, je to dvojnásob těžké. Ještě se za ním podívá.
Patrik se vymotá z nemocnice, když mu zazvoní telefon.
„Děje se něco?“ uslyší Mirka.
„Táta umírá.“
Ticho.
„Slyšíš, táta umírá.“ Posadí se na lavičku, po tvářích mu tečou slzy, které se nesnaží setřít.
„Hned tam jedu. Zítra snad tam budu. Zavolám, až budu na letišti. Co mu je?“
„Nějaká nemoc… Já nevím jméno. Nechápu tomu. Byl zdravý.“
„Jak se jmenuje jeho doktor?“
„Arnošt Rybecký. Celou dobu ho léčil. Nic jsem netušil… Bože, já…“
„Zavolám mu.“
Patrikovi klidný Mirkův hlas dělá dobře. „Nic ti neřekne. Ne, po telefonu. Přijeď, co nejrychleji můžeš.“
„Jasně. Kde jsi teď?“
„Jedu domu. Taťka chtěl nějaké dokumenty, tak mu je zítra přinesu.“ Utře si slzy. Jeho hlas zní jistěji, pevněji, jako by chaos, do kterého se dostal, konečně získal cíl.
„Chtěl to?“
„Ano. Co budeme dělat?“ V telefonu je tíživé ticho. Patrik si uvědomí, že na to neexistuje odpověď. Jedině jít dál, ale jak? „Měj se.“
„Zítra.“ Svěsí ruku s telefonem. Sedí na lavičce, dívá se před sebe. Uvědomí si, že zapomněl tašku, kterou mu babička vtiskla. Tomu doktorovi jistě nebude vadit, když se pro ni vrátí. Vyzvedne si tašku. Před nemocnici si vezme taxíka.
Když vejde do bytu, uvědomí si ticho. Sesune se na zem. Dívá se kolem sebe. Už tady nikdy nebude. Netušil, že ho má rád.
„Seber se!“ zahrčí. Vezme tašku, pohodí ji na kuchyňský stůl. Jediná místnost, která je kompletní. Taky jeho pokoj. Prochází se rozdělaným podkrovním bytem. Vzpomíná si, že za ním otec přišel, aby s ním to prodiskutoval. Ani se o to nezajímal, jen kde bude mít pokoj a kdy. Teď je to jeho. Posadí se do křesla uprostřed prázdného pokoje. Ani netuší, co tady mělo být. Ani neví, jak dlouho sedí v tmavém pokoji. Nakonec vezme veškeré papíry, dá je do tašky. Usne s ní na stole.
