5. 7. 2013
Malý poklad
104.
Jitka: Přípravy I.
Petr vyjde ze svého kumbálu na univerzitě, kde se toho moc nezměnilo za dobu jeho nepřítomnosti. Vytáhne telefon a najde Honzovo číslo. Přiloží je k uchu a jen se zamračí nad nějakou novou melodii. Mohl by to zvednout, pomyslí si. Pokyne hlavou svému studentovi. Konečně.
„Honzo, nezapomněl jsi, že ne?“
„Za co mě máš? Jsem připravený.“
„Klid.“
„Ty máš v tom praxi, já ne. Co Olga?“
Petr si vybaví, jak ji pozval na kávu, aby ji řekl, že nepůjde za svědka. Byl rozpačitý, ale potom se mu ulevilo. Nebylo to pro něj jednoduché, ale když prohlásila, že by kazila fotky, tak se rozzlobil a řekl, že by nic nekazila. Musí přiznat, že z toho nebyl šťastný, ani náhodou. Tak ji to řekl.
„Víš,“ prohlásila. „Já na začátek července mám termín.“
Petr rychle počítá, potom sklouzne k její postavě. Ta zrudne. „Já jsem nikdy nebyla štíhlá, tak to není moc poznat a do července je to skoro půlroku. Mám co dělat, abych našla slušné šaty. Nechtěla bych rodit uprostřed obřadu. I tak bych byla nervózní jako pes.“
„Ale…“
„Netrap se, ale chci tě požádat, zda bys ty mi nešel za svědka.“
„Já? Ale pak…“
„Jindra bude skvělej. Vsadím se, že něco vyvede a budeme se smát, až nám budou téct slzy. Už se moc na to těším a pak, budu mít aspoň klid. Musím se ti svěřit, že se bojím. Přece jenom už nejsem nejmladší a tohle bude asi jediné dítě, která budu mít.“
Petr přikývne. I on si uvědomuje rizika. „Tomáš je šťastný chlap.“
„Doufám a děkuji, že jsi na mě myslel. Jsem spokojená, opravdu. Důležitější pro mě je dítě. Na tom teď záleží. Myslím, že i Tomáš je spokojený, ale jak říkám, více jich nebudu mít. I tak jsem doma a chodím častěji k doktorce než jiné. Bojím se.“
Petr jí položí ruku na ruku a sevře ji. „Bude v pořádku, uvidíš. Jsi zdravá a to, že ti je krapet víc, dnes už tolik neznamená. Věřím, že budete v pořádku, tak se netrap. Dnešní medicína dokáže zázraky! Jen se podívej na mě. Před půlrokem bych řekl, že se nepostavím a teď běhám. Ale opravdu ti to nebude vadit? Měl jsem se tě optat dřív,“ řekne nešťastně.
„Ne, ale jsem ráda, že jsi o mně uvažoval, ale nebyla bych spokojená. V té době budu tlustá jak slonice. Měla bych pocit, že zkazím celou svatbu a víš už termín, a kde to bude a kam pojedete na svatební cestu a vezmete sebou Juli nebo ne?“ začne se ho vyptávat.
Petr pochopí, že prostě nechce myslet na těhotenství. „Dost!“ zarazí ji. Z těch otázek se mu točí hlava. „Nic nevím. Zítra jdeme na úřad. Svatbu si vzala na starost Jitka, tak můžeš čekat něco mega. Popravdě bojím se toho, co vymyslí. Ale na svatební cestu pojedeme do té vilky na Maltě.“
„Tam bylo nádherně. Filip, jmenuje se tak, se vytáhl.“
„Ano. Juliana samozřejmě pojede s námi.“
Olga se na něj zvláštně zadívá. Nějak to čekala, že ji nenechá doma. „Jak myslíš.“ Konverzace sjela do obvyklých kolejí. Nějakým způsobem se jí povedlo, že přestal cítit vinu.
„Dobrý. Nějak způsobila, že se necítím vinen. Má na tu dobu termín a nechce tam stát jako slonice nebo začít rodit. To že by nám zkazila fotky, jsem ji omlátil o hlavu. Ty řekneš Jitce, ne?“
„Jasně. Komu jinému by ta čest připadla. Užije si to a nás to bude stát majlant, Ale zkus říct ne. Tak za hodinku před úřadem.“ Neřekne, že má sevřený žaludek. „Máš všechno?“
„Neboj se. Co prstýnky?“
„Hm, co potom někam zajít a něco vybrat? Nebo nechceš je mít?“
„Ne, to ne. Domluvím se na místě. Potom vyzvedneme Julianu a pojedeme za Jitkou, dobře. Chci mít nějakou představu, co si to vlastně představuje. Vsadím se, že už má jasnou představu. A zamluvíme to na kdy?“
„Na červenec. Počkej, neměli bychom nejdřív zjistit, kde bude svatba?“
„No jak kde? Na úřadě ne?“
Honza si povzdechne. „Ale Jitka může mít jinou představu. Aby to nechtěla mít na Sněžce!“
Petrovi poklesne brada, když si vybaví Sněžku a ten vítr co tam fičí. Aby se ženil v šále! „Kde?! Ne. Bude na úřadě a ať si potom dělá, co chce.“
„Dobrá dobrá. Končím, nasedám do auta. Pusu, slůňátko.“
„Pusu,“ zakončí zničehonic Petr, čímž potěší Honzu, protože málokdy tak bezprostředně se vyjádří. Petr mezitím pokyne dalším studentům a jednomu profesorovi. Je rád, že už tu Karin nepracuje. Je to rok, co to provedla, ale z paměti to vytěsnit nedokázal.
Mobil. Juliana.
„Ano. Copak se děje?“
„Tati, nezapomeň přijet pro mě před školu. Pomáhám tu paní učitelce.“
Hezky vyjádřila svůj trest, pomyslí si s úsměvem. Nakonec se dozvěděl, že o ten mobil se přetahovala a vypadl jim dvěma z ruky a rozbil se. Jelikož neběžela si stěžovat, tak usoudila, že nemělo cenu o tom říkat. Když se optal, proč to udělala, řekl, že se jí nelíbilo, že fotí. Tím to haslo a Billy naštěstí nic nezjistil a doufá, že nebude to mít nějakou dohru. Aspoň že tak! „Určitě nezapomenu. Jinak dobrý?“
„Všechno v pořádku. A budeme mít první závod. Musím podpořit Katku, aby všichni dřeli ještě víc. Je to důležité, víš!“ začne takovým hlasem, jako by ona byla vedoucí.
„Určitě.“ Je rád, že ji ty mažoretky neopustily jako její předchozí koníčky. Ale je to možná i tím, že má tam Katku, která ji u toho drží.
„Tak dobře, až budeš u školy, zazvoň.“
Začíná být nějak panovačná, pomyslí si. „Rozkaz, generále.“ Ozve se smích a potom konec. Posadí se do auta a vyjede k úřadu. Nesnáší je. Na křižovatce se rychle podívá do tašky, zda má desky, které včera připravil. Má je. Uklidní se. Jen doufá, že tam narazí na někoho slušného, ale i tak už to vidí, jak se v hlavě dotyčného rodí scénář. Ubohá manželka a on teď si bere chlapa… Ne, nemá rád úřady.
Zastaví na parkovišti a rozhlédne se, zda někde neuvidí Honzu. Není tu. Jde ke vchodu, zaplatí parkovné. Žaludek má stažený. V ruce drží tašku s dokumenty.
Přešlapuje venku a snaží se nevnímat chlad na ruce. V autě si zapomněl rukavice, ale nechce se mu pro ně vracet. Když usoudí, že čekal dost, rozhodne se vrátit pro ně, když zaslechne.
„Petře!“
Otočí se po hlase a tělo se mu uvolní. Honza. Rozcuchaný a v rozepnutém kabátě, jako by nevěděl, že je mínus dva.
„Nastydneš!“ První co mu řekne a začne mu zapínat kabát. Honza se uculí.
„To naschvál. Zbožňuji, když se mě dotýkáš a pečuješ.“
„Nech toho. Jdeme.“ Vykročí a za ním Honza. Proplétají se mezi lidmi, později najdou správné dveře. Vypadá to, že nejsou jedinými, kdo chystá svatbu. Podívají se na sebe. Honza si nic ze situace nedělá a jde k nástěnce a pročítá si to tam. Nedaleko je stojan a tak vezme všechno, co mu přijde po ruku. Varovného Petrova pohledu si nevšímá.
„Hele, mrkni se. Celá svatba jako dům na klíč.“
„Honzo, jsme na úřadě.“
„A co má být? Oni jsou tu pro nás, ne? Hele, tady by se mi to líbilo,“ zamává nějakým letáčkem, kde Petr vidí jen kus modrého buď moře nebo oblohy. Zasténá. Copak si neuvědomuje, že jsou už pod drobnohledem dvou páru? Mladé dívky a jedné starší ženy? Musí být tak bezprostřední? Doufá, že je za chvilku vezmou a odbude se to rychle. Bude to muset protrpět. Nic jiného mu nezbývá. Nakonec se uvolní. Ať jdou ti cizí lidé k čertu.
„Olga se mě zeptala, zda vezmeme na líbánky Julianu,“ pronese tiše.
„Jistěže vezmeme. Jako bychom ji měli tu nechat? Vyškubala by nám všechny vlasy,“ řekne bez přemýšlení.
Petra to potěší, že neuvažuje, že by ji někam odložil. „Leontýniny rodiče to vzali moc dobře.“
„Už jsi to říkal.“ Potom se zamyslí, protože Petr nemá ve zvyku něco opakovat dvakrát. „Tobě dělají starosti tví rodiče.“
„Ano. Od té doby nevolali a já mám strach zavolat. Na jarní prázdniny pojedeme všichni na chalupu rodičů Leontýny. Jsme pozváni, takže no, nemohl jsem to odmítnout, ale je tam moc krásně. Budeme sportovat.“
Honza se zatváří kysele, což spraví tak nějak Petrovu náladu. Ví moc dobře, že horské túry nebo jízdu na kole nemá rád. „Neboj se. Nedaleko je lázeňské městečko, kde je dost zábavy a máme auto.“
„Tak dobře. V práci to zatím jde, tak bych si mohl udělat volno. Řeknu to Květušce.“
„Jak to jde?“
„Moc dobře,“ řekne, „ale to víš, lidé neradi utrácejí. Většinou jen střihám. Náročnější věci, které jsem dřív dělal běžně, teď už jenom málokdy a učesání na ples? Taky málokdy. Možná bych mohl udělat nějakou akci. Vyrovnalo by se to.“
„Akci? Proč ne. Možná by to chtělo menší inzerci.“
„Taky… Není to naše číslo?“
„Je. Jdeme do jámy lvové.“ Vejdou dovnitř a zamíří k slečně, která se na ně dívá.
„Dobrý den,“ pozdraví. Petr se nadechne a odhodlaně řekne. „Chtěli bychom termín na svatbu.“
Dívka zrozpačití, potom po nich sklouzne pohledem. „Doklady a který den by to měl být? Budete chtít na úřadě nebo někde jinde?“
„Sedmého července. Půjde to?“ Jednou slyšel, že se datum má zamluvit podle hospody, ale pevně věří, že Jitka překoná i takovou maličkost.
„Ano, půjde to. Prosím doklady.“ Petr předloží občanský průkaz, úmrtní list. Slečna to v klidu vše zapíše. Po půlhodině vyjdou ven. Petr si otře čelo.
„Byla moc příjemná, ne? Víš co, co kdybychom si někam zašli?“ optá se nadšeně Honza.
Petr pozná, že přece jen nebyl v kůži, jak se mu to zdálo. „Domů pro Julianu a k Jitce.“
„S tebou není žádná sranda, ale dobře.“ Před úřadem se rozloučí. Petr se posadí a uvolní se. Zavře oči. Tak a je to vyřízené. Teď už jenom zorganizovat svatbu. Musí se to řádně naplánovat, i když do konce roku je času dost. Prozvoní Julianu, když si vzpomene, že to neřekl Honzovi, který jede určitě domů. Před školou mu zavolá.
„Kde jsi? Juliana tu taky není.“
„Jsme před školou. Promiň… Posaď se a ticho. Zapomněl jsem ti říct, že stále má ještě ten trest.“
„V pořádku. Půjdu vám naproti.“ Petr si oddechne. Je rád, že mu nic nevyčítá, i když on má to ve zvyku.
„Stalo se něco, tati?“
„Nic, sluníčko.“ Mrkne se do zrcátka. Osnovatelka toho plánu, i když Honza vlastně to začal. Zajímalo by ho, zda by někdy vyrukovala s tím, že ho hodlá oženit. Zní to divně. Vyjede a pomalu jede trasou, kterou by měl přijít Honza.
„Tam je!“ zařve, až skoro nadskočí.
„Hlavně nevyskakuj za auta,“ poznamená suše a zastaví. Zatroubí. Honza se otočí a vleze si k němu do auta. „To je zima. Nechápu, jak Jindra s Lukim mohli odjet z tepla.“
„Cože, Luki s Jindrou jsou tady? Jak to a kdy přiletěli?!“ spustí najednou Juliana. „Kdy se na ně půjdeme podívat?“
„Předevčírem, Juli a seď tam klidně. Určitě se půjdeme podívat. Co kdybychom je pozvali na večer k nám? Určitě mají hodně fotografii a to víš, po tak náročné práci musí si odpočinout.“
„Tak dobře. Honzo, zavolej jim!“ poručí.
Honza s úsměvem to udělá. „Jindro, ahoj. Vítej doma.“
„Ahoj. To je tu strašné. Půlka květin potřebuje přesadit, dohnojit. Jak vy dva jste se o to starali?“ vyčte jim, jako by právě vyhladili menší město.
„Snažili jsme se. Nejsme zahradnicí!“ odsekne. Za dobrotu na žebrotu.
„To by snad zvládl každý normální člověk! Luki, to je Honza, nemusíš vstávat,“ zaslechne.
„Ne, člověk z paneláku. U nás květiny patří do vázy nebo do květináče.“
„Tak proč voláš?“
„Nechcete dnes k nám přijít na večeři?“
„Pozítří. Jsme ještě unavení. To víš časová pásma.“
Honza si pomyslí, že podle hlasu to není poznat, protože řve jako tur. „Tak dobře. Tak pozítří.“
„Dobrá. Luki bude rád. Kam jde…“ ticho.
„Tak co?“
„Jsou ještě unavení. Pozítří přijdou. To víš, musí si vybalit a taková cesta je opravdu náročná. K tomu časová pásma. Ty dají zabrat.“
„Tak dobře,“ svolí milostivě, i když by ji zajímalo, co jsou ta časová pásma, ale taťky se nebude ptát a zkusí vyhledat na internetu. Petr zaparkuje, ale to už Juliana otevře dvířka a vyletí ven. Za chvilku se muchluje s dvěma hroudami srsti, kterým tohle pranic nehezké počasí nevadí.
„Ahoj! Pojďte dovnitř!“ zahaleká Jitka ve dveřích domu. Vydají se k ní. V předsíni si stáhnou boty a vezmou svoje bačkory. Vyrazí do kuchyně.
„Juli, kluci jsou nahoře. Mají novou hru.“
Juli přemýšlí. „A budete probírat svatbu?“
„Určitě.“
„Tak já tu zůstanu. Tati, co kdybych byla družička a kluci družbové? To by snad šlo ne? Budu jako královna.“
Jitka, Petr s Honzou se usmějí. Všichni vědí, že dělá vše proto, aby měla krásné bílé šaty. „Uvidíme, zlatíčko. Máte datum?“
„Sedmého července a jen se modlíme, aby bylo krásně.“
„Pěkné datum. To je sobota, ne?“
„Ano.“ Petr se posadí za stůl a přitáhne si k sobě talíř s buchtou. „Jitko, to je nádhera!“ Okoukává jak je zvláštně udělaná, ale hlavně určitě bude vynikající.
„To je jogurtovo banánová buchta. Nabídni si taky Juli.“ Položí Natálku do kočárku a jde vytáhnout talířky a vidličky. Za chvilku buchta značně prořídne.
„Chci recept,“ zafuní šťastně Petr.
„Tati, tu musíš udělat,“ potvrzuje Juli, že i jí chutná. „Strýček Slávek tu není?“ podiví se.
„Trochu se po obědě natáhl.“
„On není v práci?“ podiví se všichni jednotně.
„Ne. Večer zase odlétá,“ řekne klidně. Petr se na ni pátravě zadívá. Vypadá to, že se už smířila, i když kdo ví na jak dlouho. „Musí si odpočinout.“
„Tak jako Jindra a Luki, že?“
„Ti dva? Oni tu jsou nebo proč o nich mluvíte?“ zpozorní Jitka.
„Och ještě to nevíš, ale ti dva se vrátili z Ameriky,“ potvrdí její domněnku Honza.
„Cože? Proč, proboha, tam nezůstali aspoň do léta?! Přiletět na zimu sem, to asi rozhodl Jindra, ne?“
Petr se usměje a vezme další kus buchty. „Asi ano. Nebyli tam spokojeni, tak se rozhodl, že prostě přijede. Půjde mi za svědka.“
„On? Olga ne?“ podiví se. Tak nějak počítal s ní.
„Tati, Jindra je za svědka? To bude binec!“ zvolá nadšeně Julia. Petr ztuhne. Byla to snad chyba?
„Tak požádám někoho jiného. Olga čeká malé, už to říkala? Prý bude jako slonice, nechce pokazit fotky a termín má zrovna na ty týdny. Nechce prý uprostřed obřadu rodit.“
„Nic nepokazí,“ ujistí ho Jitka. „Ale chápu, že chce vypadat, co nejlépe. Takže u ní svatba bude co nejdřív.“
„Bude, ale zřejmě tě k tomu nepustí.“ Ihned zatrhne její zasněný pohled. Ta by dokázala udělat svatby i dvě najednou.
„Mám dost starosti s tou vaší,“ odrazí ho, ale Petr ví své. „Musím jí vybrat nějaký pěkný dárek. Musí být na sebe opatrná, už není nejmladší,“ podotkne.
„Taky jsem ji to říkal. Musím přiznat, že mám špatné svědomí.“
„A kdo bude tvým svědkem, Honzo?“ optá se Julia a blýskne se svými znalostmi ala svatba.
Petr ji zatahá za culík, protože si nechala opět narůst dlouhé vlasy. „Ty se nějak vyznáš, cácorko.“
„Nejsem cácorka a netahej mě. Jistěže se vyznám. Přečetla jsem toho spoustu. Takový svědek plní důležité věci. A budete mít rozlučku?“ Petr s Honzou se na sebe podívají. Tak tohle je nenapadlo.
„Uvidíme,“ řeknou najednou. Petr se zadívá na Honzu. Ten ji bude mít jistě, ale co on? Nijak po tom netouží.
„To se zorganizuje, ale těsně před svatbou,“ řekne Jitka jako by nic.
„Tak kdo bude tvým svědkem, Honzo?“ optá se Juliana. „Teta Jitka, že ano?“
„Určitě. Nikoho jiného…“
„Ani náhodou.“ Všichni oněmí. Honza dokonce odloží už třetí kus buchty.
„Ty nechceš? Ségra, to není…“
„Ne, že bych nechtěla, ale popravdě budu mít dost práce. Musím se o všechno postarat a tak důležitou věc jako svatba nehodlám přenechat nějakému organizátorovi. Ještě by zpackal, co by se dalo.“
Juliana přikyvuje hlavou. „To je pravda.“
„Musím spoustu toho zařídit a dohlédnout. Ještě bych ztratila prstýnky nebo je někde zapomněla. Najdi si někoho jiného.“
Honza jí ohromeně naslouchá. Celou dobu, už co se rozhodl pro svatbu, tak s tím počítal. Nikoho jiného si jako svědka nedovede představit. Netuší, co má dělat.
Jitka se podívá na brášku. Vypadá totálně v šoku. „Ale jestli opravdu tak nutně chceš, tak to vezmu.“
„S nikým jiným jsem nepočítal,“ hlesne Honza.
Petr přikývne. „Má pravdu. Taky jsem s tím celou dobu počítal. Myslím, že všichni s tím počítají.“
Juliana sedí u stolu a kašle na nějaké hry. Tohle je zajímavější. „A co Lukáš?“ optá se. „On je moc schopný a četla jsem, že takový svědek musí mít prstýnky a taky se postarat o dotyčného při oblékání. Určitě se v úpravě oděvu vyzná. Takový organ…“ zasekne se na slově. „Má hodně práce. Musí na vše dohlížet.“
„To není špatný nápad, Juli!“ zvolá nadšeně Jitka. „Taky dohlédne na Jindru!“
„Ségra, ty se mě chceš zbavit,“ řekne ukřivděně Honza.
„Ne, ale Juli má pravdu. Juli, měla bys jít za kluky. Moc děkujeme.“
Juliana pozná, kdy s Jitkou nejsou žádné žerty, a když mluví tímto tónem, už vůbec ne. „Mohu si vzít chipsy?“ Letí do jedné ze skříněk, o které ví, co schovává.
„Juli, nech toho!“ zvolá Petr.
„Nech ji. Můžeš si vzít.“ Juliana popadne jeden ze sáčků a vylítne ven. Jitka si povzdechne. „Někdy je tak dospělá, až to člověka zaráží.“
Petr se schoulí.
„Zřejmě moc tu svatbu chce. Ptal ses ji proč?“
Petr si vybaví její proslov o tom, že by se měl rozhodnout a že maminka to udělala taky a on taky. „Popravdě něco mi řekla, ale čert se v tom má vyznat.“ Nechce to tu před Honzou rozpitvávat. „Už jsi vymyslela tu svatbu?“
„Ano. Jsem ráda, že to bude v červenci. Jen musím najít velké místo.“
„Velké místo? Jitko, my nechceme velkou svatbu. Ne, pět set hostí!“ namítne Petr zoufale. Už vidí nějaké tetičky, které nikdy neviděl. Známé, o kterých neměl tušení, že existují.
„Neboj se, tolik jich nebude,“ uklidní ho. „Ovšem mám skvělou zprávu. Fotit bude Estela.“
„Cože?!“ Oba údivem otevřou ústa.
„To žasnete, co? Souhlasila docela rychle, až jsem zůstala paf. Jen musíme ji dát vědět termín. Cituji: Nemohu si uniknout fotit svého oblíbeného modela!“ Tázavě pohlédne na oba viníky. Petr zrudne, protože před vánocemi nafotili společně další kalendář. Celou dobu do něj hučela, že ho chce mít jako modela a on celou dobu odolával, ale bylo to zatraceně těžké. Byla opravdu přesvědčivá. „Tak, který je z vás ten oblíbenec?“
„Já ne,“ práskne hned Honza.
„Ale, ale copak jste Jitušce neprozradili? Mám ve svých rukou vaší svatbu, jestli si dobře vzpomínám. Ani nevíte, co takový koordinátor může na takové svatbě napáchat.“
Honza se nadechne, když ho Petr pod stolem kopne. „Já zas štěstí tvého bratra. Určitě by nerad zůstal v ložnici i v kuchyni o suchu.“ Honza ihned sklapne.
„Sorry ségra, ale některé věci jsou mi bližší,“ pokrčí rameny Honza.
Ta se rozesměje. „Tak jo, nechejte si to pro sebe. Takže, jak si představují tu svatbu.“
„Co se nás zeptat?“ rýpne si do ní Petr.
„Nebuď tak ošklivý. Musí být perfektní. Brácha se mi žení jen jednou.“
„Jen aby…“
„Tím, jako chceš říct, co?“ optá se širokým úsměvem Honza.
Petr se zamračí. „Taky jsem si to myslel.“ Všichni ztichnou, až to přeruší Jitka.
„Tak, milánkové, svatba bude ve stylu Piknik v bílém.“
„Cože?!“ zvolají unisono. „Jak v bílém? Jaký piknik? Ségra, co to jako má být?“ dodá už jenom Honza.
„Přesně jak to říkám.“ Vstane, dojde k jednou z mnoha šuplíku a vytáhne papíry. Oba ji užasle sledují. „Tohle je, jak by to mělo vypadat. Samozřejmě budete mít bílé obleky. Nejraději bych měla ve stylu viktoriánském, ale to po nikom nemohu chtít, takže hosté mohou mít normální oblečení, ovšem vévodí bílá.“
„Jak laskavé,“ ironicky poznamená Honza.
Jitka ho ignoruje. „Na zemi budou velké ubrusy, ale i taky stoly. Děti budou mít svou vlastní zábavu. Právě vybírám jídelníček a další věci. Musí tam být pěkné místo pro svatební obřad. Rozhodla jsem se, že to neuděláme tradičně. Tedy obřad, restaurace a potom zábava s jídlem. Vše bude v jednom. Uděláme nějakou slavobránu, dáme židle… jako ve filmu,“ zakření se nadšením. „Potom se jenom odtamtud přesuneme k jídlu, které bude normálně podávané jako piknik. Samozřejmě bude i grilovačka. Už jsem si pozvala J+J, aby nás provedli večerem. S nastupující noci bude zábava. Jenom musím najít vhodné prostory, abych to mohla uskutečnit. Kdyby tam byl bazén, bylo by to ještě dokonalejší. Tak co?“
„Ségra, už jsem ti někdy řekl, že ses zbláznila? Nejsi těhotná, nemocná nebo dokonce posedlá?“
Jitka shrábne plánky. „Ne, nejsem a jsem právě uražená.“
„Mně se to líbí, ale není to příliš?“ snaží se zamaskovat Honzovu netaktnost Petr.
„Kdepak a mě se bílá líbí. Budete vypadat nádherně.“ Sepne ruce a všelijak se nadšeně zakroutí.
Oba dva si pomyslí, že zřejmě ne, ale nemají odvahu cokoliv namítnout, protože by je stejně neposlouchala. Sedí tam s nedojedenými buchtami a uvažují, co to pro ně bude znamenat.
„Nebojte se,“ řekne chlácholivým tónem Jitka. „O vše se postarám. Vy jen musíte se zúčastnit. Jste hlavním hřebem této události, to si pamatujte!“ Petr se s Honzou na sebe podívají. Tak právě toho se bojí. Neměli dávat souhlas s tím, aby připravila tu svatbu, ale ono by to zřejmě nešlo.
„Tak a teď hosté.“
Oba zasténají.
„Klídek, přesně tohle jsem čekala. Mám už seznam, ale pokud chcete někoho speciálního, potom řeknete. Zatím máme půlroku čas, ale chce se to připravit, protože potom to půjde strašně rychle. Taky musíme dát natisknout pozvánky. Chtělo by to něco originálního.“ Zamyslí se nad tím problémem.
„Udělám je. Tedy navrhnu,“ řekne Petr. „Ať taky něco uděláme, nejen ty. Potom to dáme tiskárně a bude to. A k těm hostům. Netuším, zda rodiče přijedou.“ Jitka pomalu přikývne. Cítí z Petrových slov smutek, ale nemůže mu pomoci. „Dej na seznam rodiče Leontýny. Nevím, zda přijedou. Dost mě překvapili. Škoda, že Vašek je kněz. Mít takového oddávajícího, tak by zřejmě všechny ženské přešly na katolicismus.“
„Pozvat ho ovšem můžeme,“ řekne ďábelsky Jitka. V duchu si mne ruce nad tím nápadem. „Bude nehorázná zábava.“
Chudák, mihne se Petrovou hlavou. Na druhou stranu, ať netrpí jenom oni.
„Tak jo, ještě někdo?“
„Až nás něco napadne, řekneme ti to.“
„Dobře. Jsem tak ráda, že se vezmete.“
Málem, že se v tom nerochní, pomyslí si Honza, který se pustí do zbývající buchty. Bylo by ji škoda tu nechat ležet.
„A jak ti to jde ve škole?“
„Dobře. Měl jsem strach, že zrezivím, ale jde mi to. I v laboratoři to jde a práce se pomalu posouvá. Horší je to s Julianou.“ Vypráví smíchy uslzené Jitce o Faktoru strachu. „Ovšem nakonec vyšlo najevo, že fotila svou sestru, která to chtěla, takže zda se, že z toho nic nebylo, ale i tak to dál kriminálka prošetřuje.“ Jitka zavrtí hlavou.
„Aspoň to není, no víte co. Myslím, že tohle je zatím všechno. Až budu mít něco nového, potom vám to řeknu. Hádám, že jednou za měsíc se sejdeme a řekneme co a jak. Chcete mít Julianu jako družičku?“
„Stoprocentně.“
„Tak dobře. Myslím, že bílé obleky budou perfektní. Koupíte si je, ne?“
„Musíme?“
Jitka se zamyslí. „Popravdě, ono půjčení pěkných obleků je skoro totéž jako koupení. I když bílých moc nevyužijete. Některé věci za vás rozhodovat nebudu. Jinak bych to celé uspořádala jako by byl nevěsta a ženich. Vyjedete… Honzo, budeš česat?“
„Ano. Už jsem mluvil s Pavlínou. Aspoň nebudu nervózní jako pes. Doufám. Vidíš. Ji s přítelem taky pozvi a Květušku taky.“
„Honzo, to snad stačí, ne? Nebo budeme na sto hostech,“ zabručí Petr.
„Tak skončíme na stech. Některé nemůžeme vynechat.“
Oba si povzdechnou, ale kapitulují.
„Tak si říkám, zda se nevzdáváme dost často,“ povzdechne si v autě Honza. „Tak co, sluníčko, užila sis to?“
„Moc. Kde budete mít svatbu?“ optá se zvědavě.
„Netušíme, ale bude to sedmého července.“
„Prima, to mám prázdniny. Jsem na to moc zvědavá. Už mám vybrané šaty. Musíme je koupit, tati.“
Takže půjčovna padá, pomyslí si, ale to mohl čekat. „Juli, ale budeš mít na to jen jeden den. Je to hodně peněz,“ zkouší, zda by ji nemohl ukecat.
„Ale, tati!“ vykřikne šokovaná. „Přece nebudu v nějakých nošených šatech po někom na tvou svatbu.“
„Juli a dost. Rozhodnu sám. Je to drahá záležitost a nevidím důvod, proč na to vyhazovat.“
„Tati,“ zakňourá, ale sklapne, když vidí jeho pohled. Bude na to muset jinak. „Mlčím.“
„Výborně. Jsme doma. Nevím, proč mě děsivě bolí hlava.“
„Taky jsem unavený. Jako by Jitka z nás vysála veškerou energii.“ Juliana sedí a přemýšlí, jak na tatínka vyzrát, ale jakmile dojde na peníze, je obdivuhodně neoblomný, což nechápe proč. Kdyby chtěla nějakou blbost, to by chápala, ale to jsou šaty na tatínkovu svatbu. Tatínek je někdy kruťas, povzdechne si.
„Juli, než vylezeš z auta, zapni se. Není zrovna léto.“
„Já vím. Tati, pojedeš na líbánky?“
„Ano.“ Jak o nich ví? Zřejmě si materiály prostudovala až moc dobře. Neměl by ji internet zakázat?
„To je fajn! A kam? Někde k moři? Určitě. Nebo jsou teď populární ty okružní cesty!“ vzpomene si. „To se nalodí na obrovskou loď, kde je úplně všechno a jede se po moři do místa k místu. Musí to být hrozně zajímavé, a jak se tam všechno vejde? Psali, že tam jsou bazény, dokonce i hřiště. Musí být obrovské.“
„To je, ale všichni pojedeme na Maltu. Líbilo se ti tam, ne?“
„Moc! Jupí!“ zakřičí, ale potom zvážní. „Měli byste jet sami.“
„V žádném případě. Pojedeš s námi.“
Juli přimhouří oči. „Dobře.“ Mobil.
„Honzo, zvedni to. Kdo je to?“
„Tví rodiče.“ Petr na okamžik ztuhne, ale vzpamatuje se. Mobil dál vyzvání. „Řekni jim, že řídím, že za chvilku zavolám.“
Honza to přesně vyřídí. Jako by na ně padla tíseň, všichni mlčí. Dokonce i Juliana přestala mluvit. Doma Petr zavře dveře do pracovny. Nechce, aby ho viděli. Vyvolá z paměti číslo rodičů.
„Ahoj, tati.“
„Ahoj, Petře. Jak to jde?“
Proč volají? Zoufá si. Co má říct? Potom se odhodlá. „Dneska jsme byli na matrice, potom u Jitky. Juliana má školní trest, ale nic vážného. Jitka nám plánuje svatbu. Nazvala to Piknik v bílém.“
„Cože?“ nechápe na druhé straně Jaromír. „Jaký piknik?“
„Svatba ve stylu pikniku a budeme v bílých oblecích. Má to promyšlené. Juliana se už vidí v družičkovských šatech a řeší jedině, co by bylo vhodnější, zda věneček nebo klobouček. Prý aby to bylo šmrnc,“ říká lehce, ale bezvýrazně se dívá na poličku s nejpoužívanějšími knihami.
„Aha. No myslím, že se nosí věneček, ale to budete tam mít asi hodně lidi.“
„Jitka mluví tak o stovce, ale já doufám, že tolik jich nebude. Moc bych si přál, kdybyste tam byli.“ Je ticho.
„Abych pravdu řekl, volám kvůli tomu, zda nechcete přijet na prázdniny.“
„Bohužel už nás pozvala Leontýnina maminka. Chce poznat Honzu, protože asi nebudou moci přijet kvůli nemoci. Ale prý uvidí.“
Ticho.
„Oni vědí?“ ozve se jenom krátká otázka.
„Ano. Vypadá to, že nebyla až tak překvapená. Rozhodně jsem čekal boj o Julianu, protože jako pár zrovna nejsme ideálními rodiči a oni jsou oba právníci, ale překvapila mě. Ale v létě určitě přijedeme a co kdybychom přijeli na Velikonoce? Juli by si aspoň užila svátky. Nebude to na dlouho, ale přece jenom,“ pokusí se o smíření.
„Dobře, přijeďte, budeme rádi.“
„Tak jo a jinak se mám fajn a co tvá noha? Je v pořádku? Maminka se má dobře?“
„Skvělý. Nepobolívá mě a sníh pomalu slejzá, to víš, není to Praha.“
„Tak to je dobře. Mamka je v pořádku?“
„To víš, že jo. Pořád je někde v luftu. Má páry za tři.“
„To jsem rád.“
„Počkej a co ten školní trest?“
„Ale Juliana se rozhodla, že vyzkouší odvahu svých spolužáku ve hře Faktor strachu a k tomu rozbila další spolužačce mobil, ale ten trest je za ten Faktor strachu. Už jsem ji vynadal, ale důtku dostala. Teď to žehlí uklízením knihovničky.“
„To se nedělá. Dřív takové věci nedělala.“
Petr přesně vidí do jeho hlavy. Dřív to je před Honzou. Teď zlobí jen proto, že jsou s Honzou, ale nebude mu povídat, že to vyšetřuje policie. Nechce, aby si dělali starosti. „Je to ještě holka. Má dost času na to, aby byla vážná, ne? Taky jsem zlobil.“
„Máš pravdu. Taky jsi byl docela číslo.“
„Vždy mi to prošlo.“ Povzdechne si.
„To je pravda. Pozdravuj Juli a Honzu.“
„Dobře, budu. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Má pozdravovat Honzu, což je úspěch, ale neřekli, že přijedou. Je z toho unavený pořád bojovat o to, aby Honzu uznali. Otevření dveří si nevšimne, až když ho vyruší polibek na krk.
„V pořádku?“
Petr by rád přikývl, ale nebude mu lhát. „Ne, není. Volal kvůli tomu, zda přijedeme na prázdniny, tak jsem řekl, že ne.“
„Dobře.“
„Ale nabídl jsem se, že bychom přijeli na Velikonoce. Chtěl bys?“
„Vytlouct z děvčat duši? Jasňačka. Nenechám si utéct tu šanci dát Julianě pár na zadek.“
Petrovi zajiskří v očích. „Proč by ne? Hlavně z Julii za tu její drzost.“
„Dobře, beru to. Jsi unavený.“ Položí mu ruce na ramena a krouživými pohyby mu je začne hníst. Petr svěsí hlavu. Je mu s Honzou strašně fajn. Udělal dobře, že na tu svatbu přikývl.
