2. 8. 2013
Malý poklad
108.
Všichni: Svatba II.
Jako první vstoupí do zahrady Honza s Petrem. Za nimi ostatní. Petr se zvědavě rozhlédne kolem sebe. Nemůže tou uvěřit. Jistě Jitka jim ukazovala, jak to bude vypadat, ale tohle předčilo vše. Hlavní stan se stolem, kde si člověk může vzít cokoliv. Jako špalír u něj stojí číšnici. Po zelené trávě jsou rozsety ubrusy, které vypadají jako kopretiny. Když povídala, že to vezme jako piknik, tak si myslel prostě stoly, ne doslova. Měl vědět, že co řekne, to provede. Takže je Jitka vede k hlavnímu ubrusu. Ostatní udiveně procházejí kolem a hledají své kartičky. Petra napadne, že je jenom dobře, že není příliš velký vítr. Děti jako kouzlem zmizí za Honzovou tetičkou. Petr dobře ví, že je tam čeká klaun, pohoštění a spousta zábavy, takže nehrozí…
„Ježíš!“ jenom hlesne, protože na místo, které je jim vyhrazeno právě vlítli dva velcí psi.
„Terry! Berry!“ zařve Jitka. V sandálech na podpatcích, dlouhých letních bílých šatech se rozeběhne proti těm nestvůrám. Ti udiveně koukají, co se děje. Na sněhobílém ubruse se objevují mokré špinavé ťápoty. Honza hýká smíchem. Konečně něco se děje. Všechno začalo být až moc dokonale, když tedy pomine svázané prstýnky.
„Vy parchanti!“ řve na ně, ale psi si nic z toho nedělají. Udiveně se dívají na Jitku, která se proti nim rozežene kabelkou, což pochopí jako hru, vyskočí a povalí Jitku přímo na obrus.
„Pomoc! Slávku!“
Honza se k nim vrhne, když ho Petr zarazí. „Oblek.“
„Ehm… seru na to!“ zařve a vytrhne se mu, až mu zůstane rukáv v Petrové ruce. Ten ho odhodí a spolu s dalšími se vrhne Jitce na Pomoc. Estel v klidu žmoulá cigaretu a fotí o sto šest. Pak ji vyplivne. „Konečně, pořádné fotky!“ zabrumlá se škodolibým svitem v oku.
Terry s Berrym nakonec utečou, když poznají, že to zřejmě hra není. Na ubruse zůstane roztažená Jitka.
„Vy parchanti, semelu vás! Klobásy z vás udělám!“ křičí za nimi. „Do prdele!“ zakleje, až vyvolá úsměv ostatních. Posadí se s nohama klidně od sebe. Potřese hlavou. „Sor… jak to vypadáš?!“ zařve zničehonic na Honzu. Rychle chňapne po jeho ruce. Zvedne mu ji do úrovní oči. „O...oblek…“
„Tady je.“ Petr jí úslužně podá rukáv, který šel sebrat. Estel zahýká smíchy a fotí to. Jitka mu ho vytrhne a hodí po ní. „Ven!“
„My jsme venku,“ upozorní ji Slávek. Natáhne k ní ruku. Jitka se zvedne, podívá se na tu spoušť. Nejdřív se jí zkrabatí tvář, potom se narovná v ramenou a nakonec se nadechne.
„Hej ty tam!“ ukáže panovačně na prvního číšníka. Ten se zastaví, jako by ho někdo střelil. „Vezmi tamten a tamten obrus dva lidi k ruce, tohle stáhněte a odneste. Pak vezměte jiné ubrusy a ihned je nahraďte. Tak bude to!“ zařve, až číšník se lekne. Vrazí Armanimu do rukou tác a odběhne. Armani ztuhle zírá na tác se skleničkami.
„Pane, dovolíte, tohle není vaše práce.“ Kaoru mu jemně vypáčí tác z ruky. „Dá si někdo?“ nabídne nonšalantně kolem stojícím skleničku. Všichni je přijmou.
„Tak a je to.“
„Jitko, nechci nic říkat, ale nebude to moc pohodlné. Nejsme Japonci.“
Jitka svého bratříčka zpraží pohledem. „Piknik je jedná z nejstarších forem odpočinku v Evropě. Nikdo neříká, že máš sedět jako Japonec!“ Skoro řve a na konci ho málem nepropíchne prstem. Estel úplně září. Velké špinavé ubrusy jsou odneseny a nahrazeny dvěma malými. Zahrada je už plná. Honza s Petrem se posadí do pomyslného čela stolu. Přitom si pomyslí, že je to cvokárna. Stačilo si objednat místa v nějaké restauraci. Takhle je to přijde dráž než cokoliv jiného a k tomu nejspíš dostane na tom sluníčku úpal. Vedle Honzy sedí Jitka se Slávkem. Klidně se rozvalí jako královna. Vedle Petra si opatrně usednou jeho rodiče.
Petr se k nim nakloní. „Jestli se vám špatně sedí, nemusíte,“ řekne.
„Zvládneme to.“
Petr přikývne. Potom vyhledá pohledem Leontýniny rodiče. Když si ho všimnou, krátce pokývne hlavou. Pochybuje, že bude mít tu čest jim poděkovat, i když by rád. Vůbec netuší jak tenhle zázrak dokázali.
„Polévka!“
Honza neklidně se otočí. Vytřeští oči, zalapá po dechu. Petr to zaslechne a otočí se. „Kristovo noho!“
„Ségra, ty cvoku!“
Jitka se škodolibě usměje. Postaví před ně obrovský kotel, ve kterém dělá na čarodějnice punč. „Tak do toho. Chceme vidět spolupráci, ne?!“
„Ano!“ vykřikne Jindra. Lukáš ho dloubne, až vyjekne. Jitka vytáhne odněkud stuhu a sváže jim ruce. „Tak tady máte lžíce a neušpiňte se moc.“ Oba vezmou obří naběračky.
„Dotaz, ségra. Co s tím?“
„Naberete a stačí dát sousto tomu druhému.“
„Oba protáhnou obličeje, ale Honza naběračku popadne a ponoří ji do polévky. „Je horká,“ řekne jen tak mimochodem Jitka. Číšnici ostatním roznášejí misky s polévkou.
„Lukáš se dívá na Honzu s Jindrou. „Mít tak svatbu, tak nic takového.“
„Je to zajímavé,“ řekne Kaoru. „Mně se to líbí.“ Vezme šálek se lžící a odborně jim ukáže, jak se to má jíst. Armani se na něj závistivě dívá, ale potom se do toho odhodlaně pustí. I ostatní se napůl dívají, jak se novomanželé snaží nakrmit. Zajásají, když se jim to povede. Hned potom mají ruce rozvázány a číšník i jim donese polévku a punčový kotel je odnesený. V klidu se najedí. Honza si udělá pohodlí, dokonce shodí boty. Petr nemá tolik odvahy. Pořád nemůže uvěřit, že je ženatý a k tomu přijeli jeho rodiče. I tak je to celé tak nějak tak ve snu. Dívá se po přátelích, kteří se tu sebrali. To všechno přišlo s Honzou. Dřív měl jen Olgu a pár známých.
„Tak a teď hlavní jídlo, ale nejdřív…“ Zvedne do výšky křišťálový zvonek a zazvoní. Jeho hlas se nese do všech koutů.
Petr se nakloní k Honzovi. „Co udělala se psy?“
„Nejspíš je někde uvázala. Neboj, aby skončili v klobáse, na to je má moc ráda.“
Sotva zvonek ztichne. Jitka vstane se skleničkou v ruce. Náhle se ozve mohutné zavytí. Všichni se podívají příslušným směrem. Jitka se nadechne a opět se ozve zavytí. Delší a mohutnější. Když skončí, ozve se ještě silnější. Mezi hosty se ozve šepot.
„Já je fakt hodím do salámu!“ rozčilí se Jitka už doopravdy. Tuhle muziku zde slyšet nechtěla.
„Klid, zlato. Za chvilku se uklidní.“
Jitka by ho nejraději kopla. I tak si uvědomuje svůj stav. Šaty v nepořádku, vlasy nadranc. Prostě k ničemu. Ještě že zbytek funguje tak jak má.
„Milí hosté, já se z toho zblázním. Takže to zkrátím. Honzo, Petře, ať vám to vydrží co nejdéle! Tohle jsem nechtěla říct,“ dořekne, když se ozve smích. „Ale když už jsme u toho, proč to neříct rovnou, ať vám to drží hodně dlouho!“ zašklebí se. Petr rudý až za ušima.
„Tady je vidět, kdo na co myslí,“ poznamená Lukáš.
„Luki a co takového řekla,“ optá se nahlas Jindra, načež vyvolá další salvu smíchu.
„Pak ti to vysvětlím.“
„Ne, hned teď!“ dožaduje se odpovědí.
„Jindro, věř mi, řeknu ti to později. Hele, vstává tamta paní. Jak se jenom jmenuje?“
„To je matka Leontýny, bývalé Petrovy ženy. Je právníkem,“ vysvětlí Kaori, který přestal roznášet pití a byl nucen se posadit vedle svého zaměstnavatele.
„Notářem,“ opraví ho Armani.
„Je v tom nějaký rozdíl?“
Armani se pousměje. „Vysvětlím ti to později.“
Kaoru se zamračí.
Číšník jí přinese zvonek, na který zacinká. „Milí manželé, hosté a všichni co tu jste. Znám Petra dost dlouho, protože moje dcera si ho vzala za muže. Teď si bere zde Honzu, kterého jsem poznala nedávno, ale musím říct jedno, líbí se mi. Proto přeji hodně štěstí zdraví a vše co duše ráčí, aby se vám dvěma splnilo. Na závěr jedno. Mnohem přátelštější okolí.“ Podá zvonek svému muži, který jim zacinká. Ten sklouzne po Petrových rodičích.
„Jak jsem už kdysi své dceři řekl: Neber si toho budižkničemu. Teď jsem to řekl i Honzovi, ale ten si nevzal to k srdci. Tak doufám, že bude stejně šťastný jako moje Leontýna.“ Posadí se, zvonek odloží. Leona mu pohladí ruku.
„Nebyl jsem tak špatný, co?“ prohodí na půl úst.
„Byl jsi geniální, miláčku, jako vždy, ale nějak tvoje vybroušená řeč se vytratila.“
„Nemusím řečnit den co den a pak tohle je svatba, ne soudní síň. Co myslíš, vydrží jim to?“
Leona se na ně zadívá. „Kdo ví. Však my jsme se taky nebrali zrovna se souhlasem rodičů.“ Oba dva se mimoděk zadívají na Petrovy rodiče.
„Má je pyšné. Je mi jich trochu líto.“
„Já vím. Pojď jíst. Docel nezvyk, jíst takto.“
„Ano, ale vše je upraveno tak, aby si člověk jídla užil. Aspoň to není tradiční svíčková.“
Petr nejdříve při proslovu ztuhl, ale pak se uvolnil. Jako vždy prostě je to právník. Nečeká, že by otec nebo matka promluvili, ale může být rád, že tu jsou. Někdo vstane a místo zvonku použije skleničku a lžičku.
„Vivat novomanželům! Vivat!“ Všichni co mohou, se zvednou se skleničkami a pěkně nahlas zvolají třikrát Vivat! Vivat! Vivat!
Jitka pokyne číšníkovi, který přinese ji zvonek. Potom vstane. „No a já řeknu tohle: Pusu! Pusu!“ nahlas pěkně. Všichni pochopí a začnou nahlas skandovat Pusu! Jindra asi křičí nejvíc.
„Jak malý,“ utrousí Armani, který decentně hýbá pusou.
„No a?“ řekne naštvaně Luki a mohutně zanotuje Pusa! Nakonec se přidají i ostatní. Petr se nakloní k Honzovi a políbí ho.
Hurá se nese až na ulici.
„Ježíš, je mi až trapně,“ promluví Petr.
„Jsem šťastný.“
„Já taky,“ pronese Petr. „Je mi líto toho rukávu.“
„Dám ho sešít. Jen doufám, že Jitka nepřichystala nějakou zábavu.“
Petr zavrtí hlavou. „Já bych řekl, že ano. Budu muset nějak poděkovat Leoně.“
Honza přikývne. „Já taky. Takže co jí koupíme?“ Oba se zadumají, ale jsou vytržení, když jim přinesou jídlo. Po chvilce se uvolní i Petr.
„A teď milé neprovdané dámy, prosím seřaďte se. Dnes máte jedinečnou šanci získat kytici, ale… tedy, já netušila, že jich je tolik!“ vyjekne Jitka. „Teti i ty?!“ vykřikne nevěřícně.
„Jistě, broučku. Manžel by se rozhodně nezlobil, kdybych to zkusila. Naopak byl by naštvaný, kdybych tu kytku nezískala!“
„Počkat! Emily, ty jsi provdaná!“ vykřikne a ukáže na jinou.
„To nevadí, chci ji získat!“
„Kruci,“ zakleje Jitka. Ony snad tam jsou všechny. Tedy kromě Olgy, a ta snad jedině kvůli tomu, že má velké břicho.
„Jestli chceš, můžeš se jít tam postavit taky,“ popíchne Jitku Slávek. Ta se naprudí, vstane. Slávek otevře ústa. „Já to tak nemyslel!“ zakřičí, až vyvolá smích.
„Kdo bude házet?“ optá se Petr. Ten dav se mu nechce líbit.
Honza se podívá na dav. „Běž ty!“
Petr si povzdechne. „Zbabělče,“ utrousí. Vezme kytku, kterou mu přinesla jedna z číšnic. Jde se postavit, otočí se a zahledí se na své rodiče. Nemůže jim číst ve tvářích, zda jsou spokojení nebo ne. Vadí jim, že bude házet kytkou jako by byl nevěsta? Zadumá se, potom ji dozadu švihne. Kytka letí…
„Ne!“ nese davem. Olga natáhne ruku a chytí ji. Chlapi se rozesmějí, až jim tečou slzy. Petr rozpačitě se podívá kolem sebe.
„Já nejsem moc šikovný,“ utrousí ztrápeně. Nemůže uvěřit, že spletl směr, když se tak dlouho rovnal. Tolik ženských a on to hodí směrem k Olze, která je těhotná k tomu.
„Ehm... Já nerada. Chce ji někdo?“ nabídne Olga ostatním kytky. Ty se sbírají ze země, jak některé se vrhly stranou směrem k Olze.
„Ještě že jsi ji nezískala, Jitko. Byla by to ostuda,“ utrousí Slávek, načež vyfasuje herdu. Jitka se zničeně posadí. Je naštvaná, že ji nezískala. Petr se zvedne a odchází směrem k domu. Všichni za ním se dívají. Jsou tady. Vezme tři kytice, které připravil s Honzou, aniž by o tom kromě Juliany někdo věděl.
Honza zatím pokyne DJ a ony spustí trochu smutnou Tears of angels. Postaví se a čeká na Petra, který vyjde z domů s květinami. Největší vloží Honzovi do ruky. Všichni napjatě to sledují, co s tím chtějí udělat.
Petr přijde k Jitce, hudba se ztiší. „Tímhle bych ti chtěl poděkovat za vše, co jsi pro nás udělala. Za celý den, který by nebyl tak hezký, kdyby ses o něj postarala. Díky.“ Políbí ji na tvář. Jitka ani nemůže vstát a tak ji položí květiny do klína.
„No do prdele…“ vyhrkne rozpaky, dojetím. Cítí, že se jí hrnou do očí slzy, už si je chce setřít, když si vzpomene na make-up, proto důkladně popotáhne. To už Honza s Petrem si míří k Petrovým rodičům. Honza předá jim kytku.
„Za Petra. Moc děkuji.“ Pak se podívá tázavě na Petra. Ten si to zamíří k Leoně. Ta mimoděk vstane, uhladí si sukni.
„Děkuji.“
„Nemuselo to být, ale děkuji. Nějaký zvyk?“ optá se, když přivoní k orchidejím, které poskytl Jindra. Sice hudral, ale dal je.
„Ne, jen jsem chtěl pár osobám poděkovat za tento skvělý den.“
„V tom případě děkuji.“ Obejme ho. „Leontýna opravdu byla moc šťastná.“
Petr je dojat. Hudba skončila. Petr s Honzou si oddechnou. Petrova maminka se dívá na květiny. Neví, co s nimi, když jedna z číšnic jí přinese vázu.
Zvonek zazvoní. „Tanec! Nejdřív manželé a kolo. Neflákat se!“ zařve ještě popotahující Jitka. „Jídla tu bude stále dost!“
Ozve se ploužák z filmu Čtyři svatby a pohřeb. Petr s Honzou se obejmou a začnou tančit.
„Slyšela jsem, že Leontýna byla skvělá tanečnice,“ optá se i neoptá Jitka Leony.
„Ano byla. Už do mala. Dokonce chodila na balet, ale musela toho nechat kvůli nohám, ale řekla, že bude tančit. Dokonce chvilku tančila po tanečních, ale škola byla náročná. Ale jak tak koukám, naučila to i Petra. Vzpomínám si, jak drze říkala, že kluci na tanečním jsou polena a její manžel takový nebude. Sluší jim to.“
„Ano to ano. Jdu ho vyzvat, než to napadne někoho jiného.“
„V tom případě na mě je ten druhý úkol. Aleši, promiň.“
„V pohodě. Nepodupej mu nohy!“ Někdo se zasměje, ale všichni se pohupují do rytmu. Armani přemýšlivě kouká na Kaoriho. Ten si ho prohlédne.
„Budete tančit?“ optá se jich Billy. „Tak by mě zajímalo, za jak dlouho budou potřebovat právníka.“
„Jsi cynik!“ prohlásí Karol.
„Na svatbách se to neříká nebo ano?“
„Mladíku, jistěže ano,“ řeknou jako jeden muž jak Aleš, tak Billy. „Právník?“ optá se Aleš.
„Jako řemen. Říkejte mi Billy.“
„No ano, Leontýna se o tobě zmiňovala. Prej seš až moc dobrej?“
„Cha cha. Do vás mám daleko, co mi vykládala.“
Armanimu se protočí panenky. „Nesnáším právníky. Vždycky člověka oškubou na všech stranách.“
„To záleží na právníkovi,“ začnou oba dva. Armani znechuceně odejde v závěsu s Kaorim.
„Jdu ho vyzvat!“ skoro si vykasá rukávy Lukáš a jde k Honzovi. Jindra zrozpačití a pak vyrazí za ním.
„Ehm no, asi bych s tebou měl tančit,“ vytasí se na Petra. Leona ho pustí. „Moc to neumím, ale nějak to zvládnu,“ řekne snaživě. Modré oči za brýlemi pomrkávají.
Petr rozpustile zvolá. „Luki, zanedbáváš u Jindry výchovu! Neumí tančit!“
„Cože? Tak ho to naučím! Řekni mu, aby šlapal!“
„Máš šlapat.“
„Nejsem hluchý,“ zavrčí Jindra se sklopenýma očima. Petr stiskne rty smíchy, ale i tím, že mu Jindra občas dupne na nohu. Pomalu přibývá ostatních páru. Armani si prohlédne ještě jednou Kaoriho, potom ho chytí za ruku a vleče na parket. Ten ohromeně se ho chytí.
„Pane, jestli smím poznamenat, potřebujete se naučit lépe tancovat,“ prohodí, když mu šlápne po čtvrté na nohu.
„Nepotřebuji!“ odsekne. „S chlapem tančím poprvé. Není to jednoduché.“
„Právě proto říkám…“
„Sklapni nebo tě vyhodím!“
„Tím mě vyhrožujete už dlouho,“ podotkne nevzrušeně.
„A budu dále, když neumlkneš. Měl by sis nastudovat, jak se chová řádný sluha a hospodyně.“
„Myslím, že to zvládám k vaší spokojenosti.“ Armani si povzdechne. Na tohle vždy mu dojdou slova, protože rozhodně se ho nechce zbavovat.
Na okraji parketu stojí Petrová maminka s tatínkem. Dívají se na Petra, jak tančí s Honzou, který je jenom v košili. Nedaleko předvádí rádoby složité figury Slávek, který se směje od ucha k uchu. Jitka sebou nechá odevzdaně vláčet. Tomáš pomohl vstát Olze a teď spolu šlapou zelí na kraji parketu.
Tanečníci se obměňují. Někteří odcházejí k jídlu nebo k televizi, kde se promítá video ze života Honzy a Petra. Fotky střídají fotky a Jitka to pěkně komentuje. Na konec přestanou tančit i Petr s Honzou. Posadí se a nabídnou si. Nakonec se oba uvolní.
„Hele, tohle je výborné!“ zvolá Honza a zakývá něčím neidentifikovatelným před Petrem.
„Tak ukaž. Co to asi je?“
Honza mu dá kousek a druhý sní sám.
„Dobré,“ přikývne. Rodiče jen na to koukají. Takhle Petra neznají. Přitočí se k nim Jitka.
„Jsem tak ráda, že jste přijeli. Petr do poslední chvíle doufal, ale myslím, že když ho Honza česal, tak to vzdal. Byl moc smutný.“
Josefa se zadívá na svůj protějšek, Leonu. Neutrálně odpoví. „Byla by to pro nás dlouhá cesta.“
„Já vím, že to není blízko, ale přijeli bychom pro vás.“ Zářivě se usměje, vztáhne ruce a přijme Natálku, kterou jí podá tetička. „To je Natálka. Petr je do ní úplně paf. Nikdy v životě jsem neviděla chlapa, který by byl tak ujetý na děti.“
„Mám je rád, dokud nevyrostou. Nejhorší jsou na střední škole. Děsím se už předem, co Juliana vymyslí,“ řekne Petr, který se k nim přitočí. Natálka se na něj začne smát.
„Kdybys… Mohl jsi jich mít víc. Nám by to nevadilo.“
„Máte…“
„Petře, nech toho, prosím,“ vmísí se do začínající hádky Honza. „Vás bych taky poprosil, abyste toho nechali. Miluji Petra a nechci, aby se tu hádalo, když je pro nás tolik významný den.“
Jitka přikývne, ale zároveň je i Honzovou řeči udivená. Vypadá to, že bratříček konečně dospěl. Je ráda, i když ji asi ten rošták bude chybět. Ovšem nakolik se asi změnil? Toť otázka pro Hamleta.
„Mladíku, rozhodně se nehodlám hádat.“
„Myslím, že ano. Honzo, říkal jsem ti, neber si toho budižkničemu.“ Jitka chce se už ozvat, ale uvidí Slávka, jak vrtí hlavou. Nechápavě se na něj zadívá, ten zvedne oči v sloup a povzdechne si.
„Petr není žádný budižkničemu!“ vyjede Jaromír.
Aleš se na ně chladně podíval. „A já si myslím, že ano, když ho rodina odmítá. Neodmítá jenom povaleče, budižkničemu a podobné výlupky? Je pravdou, že odmítají i homosexuály, ale to si potom říkám, kdo je tu budižkničemu.“
Leona si povzdechne. Aleš se dostal do ráže. Zatahá ho za rukáv. Nic. „Miláčku, jdeme tančit.“
„Víš, že s mojí nemoci nemohu si to dovolit, ale myslím, že se podívám na video. Možná byste se měli na něj podívat a zjistit, že byl vlastně celý život darmošlap.“ Tím se otočí a nechá všechny přítomné úplně konsternované.
„Není žádný darmošlap,“ řekne Josefa. Otočí se k Petrovi a Honzovi. „Samozřejmě, že nejsi.“ Petr vstane, vytáhne Honzu na nohy. „Někdy se tak cítím,“ vypadne z něj hořce. Potom ztuhne. „Omlouvám se. Honzo, půjdeme tančit.“ Vleče ho na parket. Jitka houpe v náručí Natálku. Přemýšlí, zda jí by vadilo, kdyby si Natálka přivedla domu ženskou, ale potom usoudí, že ne. Hlavně aby si našla někoho jako ona Slávka nebo Honza Petra. Někoho, kdo ji má skutečně rád. Vstane a nechá ji na dece. Ta zamává ručičkama, přetočí se a začne lézt. Na celé okolí se usmívá bezzubými ústy. Když dorazí na kraj deky, zarazí se, ale potom pokračuje po trávě, dokud ji Jitka zas nevrátí na deku. Otočí se a přivolá číšníka. Podívá se na taneční parket. Je čas něco vymyslet. Zacinká, až všichni, kromě těch, co jsou u videa, zpozorní.
„Tak vyhlašují soutěž o tuhle flašku!“ vytasí se šampaňským. „A o co jde, tradiční závod s jablky. Jablko se vezme, dá mezi čela, a kdo vydrží nejdéle, získává tuhle flaštičku, kterou může ihned vyzunknout! A mimochodem je pravé francouzské, tak se snažte!“ zamává jí. „Tak kdo se chce zúčastnit?“ Ihned se k ní hrnou páry. Jitka je překvapená, že nemusí nikoho přemlouvat. Co vždy byla na svatbách, tak to trvalo, než někoho k hrátkám podobného typu sehnala. Když podává jablko Kaorimu, překvapeně se podívá na jejich rozdílnou výšku.
„Je to výhoda, paní Jitko,“ vysvětlí ji Kaori.
„Jitko,“ opraví ho, i když netuší, jaká z toho plyne výhoda.
„Nám taky!“ nadšeně volá Karol, který táhne rozpačitého Billyho.
„My spolu nic nemáme! Chceme jen vyhrát tu láhev! Je to pravé šampaňské, ne?“ brání se vehementně Billy, když vidí překvapené pohledy přítomných.
„Jistěže je,“ řekne dotčeně Jitka. V koši zbudou poslední dvě jablka. Všichni už čekají na parketu. Jitka jedno vezme a zamává na Slávka. Ten se útrpně zvedne od jednohubek, které miluje. Zase bude muset šaškovat, ale aspoň nebude tentokrát sám nebo jen v několika lidech. Všichni se připraví, Jane a Jane pustí hudbu. Estel otráveně kouří cigaretu, když si uvědomí, že by to mohly být pěkné fotečky. Natáhne ruku, vezme fotoaparát a už dělá snímky hlavně, jak jablka elegantně padají dolů. Občas se zachechtá. Na konci zůstanou Jitka se Slávkem, Petr s Honzou, kupodivu i Kaoru s Armanim, kteří zarytě šlapou. Pak ještě Emily se svým manželem. Ostatní už vypadli a napjatě sledují, kdo vyhraje láhev.
Najednou Honza vyjekne a jablko klouže dolů. Snaží se ho zastavit, ale marně. Vzápětí i Armani s Kaorim ho ztrácejí. Zůstane jen Jitka se Slávkem a Emily s manželem. Hudba přestane.
„Jelikož jsem to pořádala, Emily je to tvoje.“
Ta ji vezme a zamává.
„Nemávej, spadne ti!“ zavrčí její manžel Vláďá. „Je to drahé!“
„Blbost!“ zasměje se, když láhev opravdu sklouzne. Vláďá se ji snaží zachytit, ale marně. Emily vyjekne bolestí, jak ji dopadne na bílý sandál. V očích se objeví slzy.
„Přežila!“ vydechne Vláďa, který se hrne k láhvi. Lidi kolem parketu se řehtají jak pominutí.
„Co moje noha? O tu se nestaráš?“ vyjekne Emily.
„Je v pořádku, tak co? Láhev se mohla rozbít, když už jsem tu šaškoval!“ Emily ji vezme a napruděně odkulhá.
„Je to škoda, mohli jsme ji v noci použít,“ řekne Honza.
„Cože?“ nechápavě řekne Petr.
„No hezky bych to z tebe pil, co jiného? Nebo myslíš, co ostatní s tím udělají?“ Petr se lehce vzruší, takže je rád, že mu ještě stále sako zakrývá kalhoty. Nerad by se tu předváděl.
Opět cinkot.
„A teď dámy a pánové něco pro dámy! Budeme se hledat.“ Petrovi s Honzou je jasné, že nemohou to odmítnout. Podívají se po sobě. „No tak, pánové, kdopak před přítomnými dámami odhalí svou nožku?“
„Nohu?“ podiví se jeden.
Většinou to dělá nevěsta, ale zřejmě Jitka si to upravila pro sebe. U parketu jsou snad všichni, jelikož si nikdo nechce ujít krásné nožky přítomných pánů.
„Taková komedie,“ zabručí Jaromír. Rozhlédne se kolem sebe, pak zamíří k videu. Josefa se podívá, kam její muž jde. Vyrazí za ním. Je tu jen jeden pár, který se dívá. Podívají se na Petrovy rodiče.
„Chcete to pustit od začátku?“ optají se.
„Rádi bychom.“ Aleš něco našteluje, pak se ozve Jitčin hlas. „Tak tohle video jsme vyrobili pro ty, co neznají Petra s Honzou nebo naopak znají, ale už si nevzpomínají.“
„Je to moc pěkně udělané. Jen škoda, že nemají tolik fotek z dětství. Honza byl roztomilý klučina,“ řeknou vážně.
„Petr je zase až moc vážný nebo se mi to zdá? Omlouváme se, ale chceme se podívat na to, jak budou hádat.“ Vzdálí se. Jaromír s Josefou se na sebe podívají. Potom se posadí. I přes to, že je sluníčko, je krásně vidět a hudba je pěkná, nějaká instrumentální. Bylo vidět, že někdo to dělal opravdu pečlivě. Nejdřív se objeví Petr.
„Tuhle fotku snad neznám. Kde je to foceno?“
„Ve školce. Bože, úplně jsem na ni zapomněla a podívej se! Tohle je první zápis. Tady je zas pionýrem. Bože, to je…“
„Má pravdu, mámo. Moc jich není,“ řekne rozpačitě.
„Přitom doma máme tuny fotografií. Stačilo si je vyžádat.“ Najednou zmlknou, protože si uvědomí, že odmítali se na téma svatby bavit. „Hele, promoce. To nám po ní řekl, že je…“ nedořekne.
Petr a Leontýna. „Jejich svatební fotka. Vypadali úžasně, ne?“ Potom se objeví Juliana s Leontýnou a Petrem. Pak konec a objeví se nápis Honza.
„No a tohle je fotka mého bráchy Honzy. Musím říct, že někdy člověk fakt musel být velmi přísný, ale mám ho ráda.“ Komentáře a vysvětlivky jsou častější než u Petra.
Když skončí fotkou s pohárem za třetí místo v kadeřnické soutěži, objeví se nápis. Honza a Petr. Oba dva se dívají na šťastného Petra, jak objímá Honzu. Na další dokonce mu dává pusu. Nemohou to nějak pochopit.
„Děkuji, že jste to sledovali a doufám, že se vám video líbilo.“ Konec a opět se celé video pustí znova. Oba dva vstanou. Od parketu, jak zjistí, se ozývá pořádný hluk. Zamíří si to tam. Už zdálky slyší.
„Hej to není on! Nesahej tam! Hej jde přímo na to důležité! Honzo, níž!“ volají o sto šest.
„To je Petr!“
„Chyba lávky není! Tedy Petře, co asi děláte po nocích!“
„Ségra, zabýváme se důležitějšími věcmi než nějakými nárty!“ vykřikne Honza naštvaně.
Jitka se zasměje. „To zrovna. No a no oplátku Petr bude poznávat hruď svého milovaného. Šátek!“ Někdo k ní přistoupí, pošeptá ji něco. Jitka přikývne. „A po této kratochvílí, kdy se můžete vsadit, zda uhodne nebo ne, nám naši novomanželé, víte, nesnáším slovo registrovaní, protože to zní jako by je zařadili do registrů, nám rozkrojí svatební dort a věřte, bude na co se dívat. Tak, Petře, shýbni se.“ Zaváže mu šátek kolem hlavy.
„Pánové, jen ti s hladkými hrudníky. No tak, nestyďte se. Slávku, mazej nebo nedostaneš večeři!“ Někdo se zasměje, ale Jitka nakonec získá pět kandidátů včetně Vaška, který se dobře baví.
Petr je doveden k prvnímu kandidátovi. Jitka mu nasměruje ruce na odhalenou hruď.
„Hej, saháš na cizího. Honza to vidí! Že se nestydíš!“ Honza se pitomě culí. Sedí uprostřed a je zvědavý, zda ho pozná, protože on to projel na celé čáře. Jenže rozhodně u Petra nezkoumá nějaký pitomý nárt. Jo, kdyby měl v rukou jeho hrudník, bylo by to lehké.
Petr je doveden k pátému. Rozmýšlí se, když najednou se ozve. „Tati, Honza je uprostřed!“ všichni se zasmějí, protože vůbec si nevšimli, že doprostřed se prodrala Juliana. Petr si sundá šátek, vezme ji do náruče. „Děkuji.“
Juliana vážně odpoví. „Není za co.“ Dá mu pusu na tvář.
„Ségra, to není fér! On měl nápovědu,“ spustí Honza.
„I tak je to ostuda, že jsi to neuhodl. Šavli!“
Oba vytřeští oči. „Tak tady máte kráječ dortů.“
„Není to po pradědečkovi tetičky, co sloužil u kavalérie?“ optá se Honza s hrůzou nad dlouhou šavli.
„Juj to je velký nůž!“ prohlásí Juliana. „Mohu si ho vzít?“
„Ne!“ oba řeknou přísně. Juliana se uculí.
„Tak jdeme!“ pobídne je Jitka nadšeně. Tetička to vymyslela geniálně! Vede je k třípatrovému dortu. „Oba společně. Tetička to nedávno viděla na jednom videu na youtube. Moc se jí to líbilo a nakrmíte svou drahou polovičkou dortíkem. Zbytek bude rozdělen. Tak do toho. Společně!“ Oba se podívají na šavli.
„Je ostrá?“
„Jistěže je. Tupá by nekrájela,“ poučí je s úsměvem od ucha k uchu. Mají pořád námitky, všimli jste si toho?“ Oba s rukama na rukojeti přistoupí k dortu. Oběma se vybaví trapasy na videích, jak dort padá. I ostatní zatají dech, když se šavle dotkne dortu. Oba uvážlivě vedou řez. Potom druhý. Petr ji převezme, nabere na špičku.
„Hele, nepořež se.“
„Klídek.“ Opatrně vezme dort. Potom nabere na špičku i on. Petr se toho jenom dotkne, což vyvolá bouři smíchu. Šavle je odevzdána do úschovny a začne se porcovat dort.
Někdo přistoupí k Petrovým rodičům. „Krásná svatba, dokonalý pár. Musíte být na oba hrdí.“
Jaromír neví co říct. „Hrdí?“
„Jistě. Ještě jednou gratulace.“ Oba osamí, aniž ví, kdo to byl.
Josefa zamyšleně se dívá na ty dva. Petr je tak šťastný a Julianě vůbec nevadí, že má dva tatínky. „Neudělali jsme chybu, když jsme svatbu odmítli?“ optá se svého muže. Ten mlčí, jenom otáčí holí. Josefa mlčí taky.
Jitka spokojeně s hlavou ve Slávkově klíně nadzvedá Natálku, která se kouzelně směje. Už je večer, ale zábava pokračuje se skoro stejnou intenzitou, jako na začátku.
„Mají výdrž, co miláčku?“
„To ano.“
„Ptala jsem se Natálky. Kde vůbec jsou?“
„Myslím, že šli domu, ale ne, jsou na parketu. Vypadají unavení. Co říkáš Petrovým rodičům?“
Jitka se posadí. Vážně se na ně podívá. „Co by? Jsou to zabedněnci. Ptala jsem se Leony, co je donutilo přijet.“
„Co?“ Slávek přestane bloumat pohledem po okolí. Někteří, co tu už byli, si zřejmě přivezli plavky, takže i bazén je obsazený.
„Aleš vyhmátl to, že jim vadí, že je budižkničemu. Ryl do nich tak dlouhou, že povolili. Ani já jsem nic nezmohla, dokonce ani nezmohl argument, že by mohli o něj přijít. Smutné, že? Ale stačilo, říct, že je k ničemu a přijeli.“
„Jo, ale na druhou stranu ho nevykopli z domu, jak se to stává,“ namítne Slávek.
„To máš pravdu. Podívej se, usnula. Co kdybychom si zatančili?“ navrhne.
„Unavilo ji to. Rád.“ Uloží Natálku do kočárku, i když je tu hluk. Potom jdou na parket. Honza nenápadně Petra vezme za ruku a odvádí ho do domu.
„Co chceš dělat?“
„Uvidíš,“ odpoví tajemně. Petr zaregistruje, že i dům je plný. Odněkud je slyšet smích zabarvený sexuální touhou. „Tak jsme tady.“ Zavře dveře na klíč.
„To snad ne! Je…“
„No a?“ přistoupí k němu a začne ho líbat. Petr povolí. Proč vlastně ne, když to taky chce? Horečnatě ze sebe stahuji věci, ale Honza vydoluje Petrův úd z kalhot a vezme ho do pusy. Pak se usměje, sundá zrníčko rýže a ukáže ho. „Jak se tam asi dostal?“ odhodí ho na koberec. „Tohle jsem chtěl udělat od rána,“ přizná se a olízne ho po celé délce jako nanuka. Věnuje se mu se vší péčí, jakou je schopen, až Petr vyvrcholí. Honza si rukou setře sperma, které nezvládl spolknout. Posadí se na okraj postele. Petr si klekne a vytáhne ho z kalhot. Je hezký, ne tak velký jako jeho, ale je to jenom dobře. Je vzrušený, tak nemusí se mu tolik věnovat. Honza zasténá slasti. Pánvi se pohne proti Petrovým ústům. Ten ho skoro celého pohltí do svého tepla. Oči za brýlemi se blýskají, jak by chtěl být uvnitř něj, ale dobře ví, že tu nic není.
„Už budu! Bože… to je… Sakra!“ vystříkne. Tělo mu na chvilku ztuhne, potom se uvolní. Padne na záda. Petr vstane, rozhlédne se, zda by tu našel něco… pak si uvědomí, že je to Jitčina ložnice. Zrak mu padne na utěrky pro Natálku. Vezme a otře sebe i Honzu. Potom se posadí. Podívá se na ně. Vypadají jako by zažili válku. Usměje se, ale bylo fajn, protože to už chtěl delší dobu.
„Půjdeme ne?“
„Nechce se mi. Mám všeho po krk, ty ne?“ nadzvedne se. Se zalíbením se zadívá na Petra. Nechápe, čím si ho zaslouží, ale především s ním získal malý poklad. Pochybuje, že by někdy nějakého tak podobného našel.
„Zase se na něj díváš. Jsi úchylák.“
„Je krásný, tak co? Už se těším, až mě budeš ojíždět na Maltě. Chci mít ho v sobě každou chvilku.“
„Jsi fakt perverzní úchyl.“
„Ty snad ne?“ Petr se upraví. Pak přikývne. Už se těší, až bude s Honzou sám a nebude muset na nic brát ohled. Ale i tak je mu líto, že Juliana nejede, ale postavila se na zadní a prohlásila, že na svatební cestu nejede. Přemlouvali ji oba dva, ale nedala si říct.
„Těším se. Jen je mi líto, že Juliana nechtěla jet.“
„Je to velká holka a zřejmě pochopila, že na svatební cestě by měli být dva, ne tři.“
„Brr zní do tebe hrozně, ale mě by to nevadilo.“
„Mě taky ne. Půjdeme.“ Vyjdou, když uvidí Kaoriho s Armanim. Ten po nich sklouzne pohledem, potom se zastaví na dveřích.
„Už vás hledají.“
„Díky moc.“ Jdou pryč. Petr se ještě na schodech otočí. Ti dva zmizeli a dveře od Jitčiny ložnice jsou zavřeny. Zavrtí hlavou. Jitka nebude nadšená, ale nebude ji to říkat, protože ještě by se ptala, jak to ví.
K jedenácté hodině už se hudba ozývá jen tiše. Už delší dobu se zvýšila konzumace lihovin a ne jídla. Obsluha má docela co dělat a alkohol teče proudem. Kaori se postavil za provizorní bar a míchá jako ďábel. Armani u něj sedí a diriguje ho, což vyvolává úsměv, protože Kaori neopomene co chvílí se ozvat, že on to ví nejlépe. Má pravdu.
Vašek je v obležení některých dam. Podle Petra si to docela užívá. Začíná ho asi chápat. Nemá žádnou, ale má všechny, ale on je raději, když má jen jednu tedy jednoho. Zadívá se na Honzu, který tančí s Jitkou.
„Nepojedete už?“ optá se Slávek.
„Vyhazuješ nás?“
„Ani náhodou! Co tě nemá! Klidně tu zůstaňte. Bylo to moc pěkné. Jitka se vytáhla.“
„A docela bez kiksů, co myslíš?“
„Jo. Proběhlo to úspěšně.“ Oba se usmějí. Tanec skončí, ozve se zvonek.
„Petr s Honzou odjíždí, takže je vyprovodíme!“ Jitka jim zvoní, až hlas zvonku skoro vše přehluší. Všichni se na ně dva zadívají. Juliana se zašklebí. „Tati, hezké líbánky.“
Petr protočí oči. Bože, ta holka ho přivede do hrobu. Jdou k autu. Zastaví se, podívají se důkladně. Je nějaké divné. Potom přijdou blíž.
„Hezké ne?“ ozve se pyšně Juliana s Barčou a děckama poblíž.“
„To ty?“ ukáže na auto, které je narváno uvnitř balonky.
Juliana se uculí. Všichni se rozesmějí. Honza s Petrem se doslova nadechnou a začnou z obou stran vyhazovat balonky, které vzlétají nahoru. Petr by tipoval, že určitě děda klaun má v tom prsty.
„Konečně.“
„Tak už jeďte,“ pobídne je Slávek. V duchu se chechtá.
„Cos jim provedl?“ optá se Jitka.
Slávek na půl úst odpoví. „Podívej se dozadu.“ Jitka si málem, že nevykroutí hlavu, ale nic nevidí. Vláďa, který je abstinent, se uvolnil, že je odveze. Posadí se, na zadním sedadle se usadí Petr s Honzou. Jedou do bytu, kde je čekají zavazadla a zítra vyrazí na Maltu.
„Bye, bye!“ zvolá Slávek s ďábelským úsměškem. Auto se rozjede s neuvěřitelným hlukem. Ozve se volání, pískot, zvolání, ale hlavně nadšení. Děti se rozeběhnou za autem, ale jsou zahnání dospělými zpět do zahrady. Juliana posmutní, ale potom uvidí babičku s dědou a jde k nim.
„Kruci, není to výfuk?“ optá se Vláďa.
Petr se nachýlí a pak zakleje. „Ne, to jsou plechovky! Tuny plechovek! Který zmetek je tam dal?“ Vladimír zastaví auto, vysednou a dívají se na pořádně připevněné sadu plechovek. Podrbou se na hlavě, potom se zadívají směrem k Jitčinu domovu. Je daleko, ale to už Honza se rozběhne přes ulici. Vejde do baru a za chvilku se vrátí s nožem. Přeřeže pevný provaz. Plechovky dají do kufru. Sednou si. Petr stiskne Honzovu ruku. Vláďa spokojeně vyjede.
Druhý den, vlastně stejný den, co skončila svatba, stojí na letišti. Dívají se na informace o letech, když někdo za nimi zakřičí: „Baf!“
„Juliano!“ ta skočí tatínkovi do náruče. „Ahoj, Honzo, tati. Je tu i Jitka se Slávkem. Chtěla jsem se rozloučit.“
„Nechceš jet s námi, cácorko? Můžeme letenku dokoupit.“
„Ta nakrčí nosík. „Příště. Mám vás moc a moc ráda.“
Jitka se Slávkem se přiblíží. „Nedala jinak, ale taky chci popřát hodně štěstí. Zívám. Až přijdu domů…“
„Do kolika tam byli lidi?“
„Do čtyř. Úspěch. Musím to ještě někdy zopakovat!“ řekne nadšeně Jitka.
Slávek se jenom usměje. Drží Jitku kolem pasu.
„Budeme muset jet, než se Natálka vzbudí. Je u ní teta, ale to víš. Tak hodně štěstí a užijte si. Jo, tohle je malý dárek, který jsem vám zapomněla dát.“ Podá jim zabalenou krabici. Petr ji vezme.
„Díky moc. Buď tu hodná.“
„Ano, tati. Papa!“
„Papa. Vážně nechceš jet?“
„Ne! Běžte nebo nestihnete to!“ popožene je. Petr s Honzou tedy zmizí na celnici.
„Tak pojedeme. Nebude ti smutno?“ Juliana přikývne. Jitka ji pohladí po vlasech. Netuší, proč se tak rozhodla, ale bude se snažit ji to vynahradit. Pak si vzpomene na dárek. Doufá, že ho brzy rozbalí. Uculí se. Slávek se podiví její veselostí, ale nechá to být. Ještě by mohl dostat infarkt.
Petr s Honzou projdou celnici, i když s menším zdržením, jelikož se celníkům nezdál dárek od Jitky. Dokonce je ani nenechali sundat mašli a krabici otevřeli. Měl z toho divný pocit, ale když jim to vrátil beze slova, tak to dál neřešil. Ihned si to zamíří k letadlu. Když se posadí, Petr neodolá se podívat na dárek. Odklopí víko a zesiná. Honza si toho všimne, protože rychle krabici zavře.
„Co to je?“
„Když si představím, že to projelo tím scanem na celnici a on se díval…“ podá mu to. „Zabiju tvou sestru a vykuchám tupým nožem.“
Honza zvědavě odklopí krabici a zrudne, protože si tam hoví obrovské dildo s cedulkou. „To kdybyste už nemohli.“
„… celnici na Maltě naštěstí nejsou!“ pronesou unisono. Oba se na sebe podívají, potom propuknou v smích. Je to vlastně jedno. Usmívají se, krabici mezi sebou.
Konec
