Shounen - ai povídky

Malý poklad

 15.

Tati, budeš se opět bavit s Honzou?

Zabije mě to, pomyslí si Petr a sundá brýle. Přetře si kořen nosu. Je toho na mě moc, když se podívá na sešity. K tomu je konec roku. Jak nenávidí dávat známky! Někteří kolegové se v tom vyžívají, ale on by nejraději rozdal jedničky už za to, že do školy chodí. Jenže. Právě je to tu. Někteří se snaží, další méně, další dřou jak koně, jiní na to mají buňky. Prostě zvážit co dát je šílené.

„Juli, jak bylo ve škole?“

„Dobře, tati.“ Hodí si do pusy hrst oříšků.

„Kde jsi to vzala?“

Juliana provinile sklopí hlavu. „Tati, dávají můj oblíbený film, tak jsem si trochu vzala.“

„Celý sáček? Víš, že na noc to není zdravé.“

„Ale mě to chutná! Mám to ráda,“ prohlásí a vezme si další hrst oříšků.

„Máš tam pudink, můžeš si ho vzít. Nebo jsem ho dělal zbytečně?“ Juliana zmlkne, podívá se na sešity.

„Hned je vrátím.“ Sroluje sáček a jde do kuchyně. Za chvilku sedí před obrazovkou s pudinkem. Petr se vrátí k sešitům a myšlenkám na vysvědčení. K tomu je na červen strašné horko. Nesnáší to. Vražedná kombinace, v které má vyučovat.

Uvědomí si divný zvuk. Vzhlédne. Zamračí se. Sedí u televize a lžičkou cinká do skleněné misky. Celý pudink je rozbabrán. Možná neměl být tak přísný. Povzdechne si. Zvedne se a jde do kuchyně. Vezme oříšky, trochu odsype na talířek. Sobě udělá studený čaj. Má ho rád, a dokonce i v noci je vedro. Honza povídal, že u nich jsou asfaltky rozteklé jak máslo na pánvi. Ještě dobře, že je sobota. Jenže potom přijde neděle, to je za čtyři hodiny a potom pondělí. Za tři týdny konec školního roku a poslední týden v červenci se vrátí Honza.

Těší se na něj i obává. Neví, jaké to bude. Je to velká neznámá. Má z toho větší strach než z toho známkování. Vrátí se do obýváku.

„Tak tady. Můžeš si vzít, ale nechci vidět, že sníš celý sáček najednou.“

„Jej tati, děkuji.“ Pudink letí na stůl a talířek je na klíně. Najednou je spokojená. Dokonce se usmívá. Zavrtí hlavou, vezme misku s karamelovým pudinkem. Ten je na vyhození a přitom ho má ráda. Pro jistotu k němu přičichne, zda je dobrý, ale dělal ho dnes ráno. Ochutná. Dobrý. Divné. Většinou ho sní na posezení.

„Juli, není ti něco?“

Juli k němu zvedne hlavu. „Něco? Ne.“

„Nebolí tě v krku?“

„Ne.“

Petr se zamračí  - divné, ale možná jen neměla na něj chuť. Poslední dobou se ve škole množí případy, kdy studenti nemohou mluvit, protože mají krk doslova zauzlovaný. Zůstávají doma. Už měli o tom poradu, zda to nedělají schválně. Ono stačí vypít něco studeného a být rozehřátý. Krk to nepobere. Těch případů je dost.

Umyje misku, potom se vrátí zpět k opravám. Dá si ruku za krk a přetře si ho. Potřebuje masáž. „Je pěkný?“ optá se jí na film, který sleduje. Dnes ráno ho koupil v trafice. Byl nadšený, protože je animovaný a k tomu japonský, což ona má ráda, i když asi neví, co je Japonsko. Jmenuje se to Howlův zámek.

„Tati, neruš, jo. Dívám se,“ odsekne a dál se věnuje filmu a oříškům.

Petr se chce ozvat, když si uvědomí, že on je taky nerad rušen, když se dívá. To potom by řekl přesně to stejné. Nechá toho být a raději jde se věnovat písemkám.

„Tati, mobil.“

„Cože?“

„Mobil, pípal ti.“

„Oh, děkuji. Film už skončil? Líbil se?“ Juli se vedle něj posadí a on poslouchá, co všechno viděla, co se jí líbilo a co ne.

„Byl moc hezky a mohu si ho pustit zítra taky?“

„Dobře, ale až se vrátíme od tety Jitky.“

„A mohu ho vzít k tetě? Prosím, prosím! Chci, aby ho viděli ostatní.“

Petr si pomyslí, že spíš na něj zapomene, kvůli bazénu, který tam je, ale proč ne. „Samozřejmě, že můžeš. Teď si uděláme večeři a potom se můžeš dívat na televizi nebo chceš si hrát?“

Juliana sklouzne po sešitech. „Budu se dívat.“

„Dobře.“ Pohladí ji po světlých vlasech. Vstane a zacvičí tělem. Jde od kuchyně. To ho aspoň trochu rozptýlí. Vytáhne rizoto od oběda. „Chceš rizoto nebo chleba?“

„Rizoto. Tati, co bude teta Jitka vařit?“

„Nevím, broučku. Až tam přijdeme, tak uvidíme. Měl bych něco koupit. Vždy nám dá něco navíc.“

„Teta Jitka to nemá ráda,“ poinformuje ho dospěle. „Pokaždé říká, že si děláš velkou škodu, že nic nemáš nosit.“

„Já vím, ale já chci. Přece jenom nám uvaří.“

„Ona to dělá ráda. Má ráda hodně lidi kolem sebe,“ informuje ho nadále.

„To vím. Víš co? Koupíme něco pro děti. To neodmítne.“

„Ano! Gumítky. Ty máme rádi a chipsy. Hotovo. Teď tvůj talíř, ano.“ Podá mu talíř, který vloží do mikrovlnky.

„Nechceš už jíst?“

„Je to moc horké.“ Odběhne do obýváku, odkud mu donese studený čaj. „Já si dám džus.“

Petr se zamračeně dívá, jak si nalévá studeného džusu. Možná už vidím všude hlouposti. Posadí se a najedí, když si vzpomene na mobil. Jenže teď to není vhodné. Najedí se a on se posadí k sešitům. Už mu chybí jen pár a má to z krku. Ponoří se do oprav. Juli ho chvilku pozoruje, potom se snaží louskat titulky u animaxu, ale nestíhá to.

„Už, abych byla dospělá,“ zabrumlá nespokojeně. Vypne televizi a potichounku dojde do pokoje, kde si vezme knihu, kterou si včera půjčila v knihovně.

Píp.

Petr zvedne hlavu a zamračí se, když si vzpomene na mobil. Dvě sms a od Honzy. Co se děje? Zauvažuje. Otevře tu nejstarší.

„Slůňátko, dneska mi odpadají povinnosti díky tomu vedru. Budu doma. Nechceš se připojit? Od deseti. Vezmi je na sebe. Prosím prosím… jsi sexy. H.“

Sexy? On? Bože, fakt musí být buď zamilovaný, nebo mít klapky na očích, protože si nepřipadá ani hezký ani sexy. Otevře druhou.

„Nemůžeš?“

Petr se podívá na hodinky. Ježíš už je po desáté. Utíká to. Uvědomí si, že televize nehraje a Juliana je nejspíš v pokoji.

„V deset třicet, nestíhám to. Já ehm nevezmu… nemám je rád. P. Škrtí!“

V Paříži o dva tisíce kilometrů se k mobilu vrhne polonahý muž. Sedí u otevřeného okna a vdechuje horký rozpálený vzduch. V ruce má vějíř, kterým se ovívá, protože mu před chvilkou kiksl větrák. I když je deset, klidně by mohl být v plavkách. Zajásá. Tak on si je vyzkoušel. To malé nic. Koupí mu ještě. Nakonec povolí. Přitiskne si ho k tělu a potom jde k počítači. Ještě něco udělá a potom… Ucítí slabé sevření v klíně. Potom se ho pokusí přemluvit, aby mu ho ukázal. Má ten svůj klacek opravdu krásný a ty koule… Zaplnily by mu pusu. Nemůže se dočkat, až to vyzkouší v reálu.

Tou představou je důkladně vzrušený. Jde do mrňavé koupelny, kde si ho vytáhne. Vezme ho do ruky a začne si ho přejíždět. Přemýšlí o tom, jaké by to bylo krásné mít ho tu. Klečel by před ním, jeho ústa byla by zaplněná jeho klackem, rukama by ho objímal kolem zadku a zasouval by do něj prst. Jo - to je ono, zasténá. Sevře ho pevněji a potom úlevně vydechne. Sedí na malé stoličce a dívá se na ruku. Je dokonale spokojený. Umyje si ji a penis taky. Zkoumá ho, zda nebyl trochu drsný, ale je v pořádku. Podívá se na hodinky. Skoro už to bude. Nemůže se dočkat, až uvidí jeho tvář.

Zapne, překontroluje monitor i sluchátka. Nad ním se někdo rozparádil, protože postel tam už vrže nejméně dvacet minut.

Závidí jim. Neví, kdo tam bydlí, ale závidí jim jejich šoustání.

„Ahoj. Promiň, ale blíží se konec školního roku, tak to nestíhám a Juliana nechtěla jít spát. Pořád trvala na tom, abych ji vykoupal. V těch letech, ale byla to legrace. Jak ses měl?“

Tomu se říká naprosto sterilní rozhovor. Takové řeči by ubily sexuální chuť i pornoherci, pomyslí si. Ještě dobře, že se udělal, i když tentokrát je k nakousnutí, přemýšlí, když se kamera ustálí a on vidí kus odhaleného hrudníku. „Fajn, odpadlo večerní česání. Všichni jsou tu vedrem tak zmožení, že domlouvají kadeřníky na pozdější dobu.“

„To je fajn. A viděl jsi něco nového?“

Je rozpačitý nebo co? „Jo byl jsem na Sorbonně. Ehm, popravdě mi to moc nic neřeklo.“

Petr se rozesměje.

Miluji jeho smích. „Miluji tvůj smích,“ řekne nadšeně.

Petr zvážní. „Díky. Jitka nás zas pozvala zítra na oběd.“

„Má tě ráda.“

„Ehm, fakticky? Nemáš v tom prsty? “

To zní dost skepticky, pomyslí si Honza. „Nejspíš tě už vidí jako svého švagra, nediv se.“

„Ježíši. Já…“

„Máš je na sobě?“ optá se dychtivě Honza. Je lehčí se bavit o sexu než o nedělním obědě s jeho sestrou Jitkou. Nerad se o tom baví, protože má pocit, že je to pokaždé stejné. Taky nechápe, co je záživného na nedělním obědě.

Opět mění řeč a zase na sex. „Honzo, ty se rád bavíš o sexu?“

Honza se uchechtne. „Bingo. Je to věčné téma, a jakmile tě vidím, jsem nadrženej jako hřebec. A popravdě mě to baví,“ přizná už rozpačitě. „Mám si udělat nové tetování?“

Petr se zarazí. „Baví? Nechápu a kam ho chceš dát?“ Má jedno na ruce. Druhé to erotičtější má na břichu z boku. Je nádherné. A jedno na kotníku. Podle něj je to až moc.

„Na zadku. Tady!“

 Petr najednou zírá na zadek. Vzruší ho to. Je hladký, bez chloupků. Ruku, která ukazuje na kříž, sotva vnímá.

„Tak co tomu říkáš? Něco maličkého…“ zároveň provokativně jim vrtí.

„Nevím, ale nestačí ti to, co máš?“ Zadek zmizí. Škoda, pomyslí si Petr.

„Uvidím. Ještě se rozhodnu. Přemýšlel jsem o růži. Nevím sám. Máme tu šikovného kluka, který to rád dělá.“

Petr zavrtí hlavou, když si vzpomene na druhou část věty. „Počkej, co jsi myslel tím baví?“

Honza se usměje. „Pokoušet tě neviňátko. Vždy se staneš takovým rozpačitým a mě to zatraceně vzrušuje. Nic víc.“

Petr se naježí. „Každý není sexuální deviant.“

„Nejsem deviant, jenom…“

„Jo já vím. Nadrženej hřebec. Kolikrát si to děláš?“ Najednou si uvědomí, že to neměl říkat. Proč vždy se vše stočí na sex a masturbaci? Opravdu je na tom zle.

„Jednou po ránu. To víš, stojí mi zatraceně tvrdě. Potom, když si tebe představím. To je asi dvakrát až třikrát…“

To ne! Zaječí. Proč se jenom ptal?

„Večer taky většinou dvakrát. Potřetí už jsem vycucnutej. Jen se podívej, jak mi stojí.“

Petr najednou zírá na penis. Opravdu mu krásně stojí. Po chvilce se přidá ruka, která ho hladí.

„Co se posadit?“ Bože i on začíná už z těch řeči tvrdnout.

„Rozkaz! Ještě to vydržím. Máš je nebo ne?“

„Co mám?“ nechápe Petr.

„Ty tanga, co tě škrtí. Bože, už jenom z té představy jsem se udělal. Seděl jsem v koupelně a přemýšlel, jak ho mám v puse a do zadku ti lehounce strkám prst.“

„Honzo, nezkoušel ses léčit?“ optá se opatrně Petr. Tohle zavání…

„Proč?“ nechápe.

„No z nymfomanie,“ zabručí rozpačitě. Je mu horko.

„Tak hele. Zdá se, že tu jsem jediný normální zdravý, který si přizná, že potřebuje šoustat!“ naštve se Honza. „To, že s tím máš problémy, je tvoje věc.“

„Nemám s tím problémy, to spíš ty. Jen se podívej. Tvůj život se točí jenom kolem sexu! Mám toho dost a ty tanga hned vyhodím. Koukej se!“

Honza sleduje, jak zmizel ze zorného úhlu kamery. Fakt je vyhodí? To nemůže udělat. Vždyť stály nekřesťanské peníze! Najednou vidí svoje tanga - zaúpí. On to myslí vážně! Potom koš. Sleduje, jak plachtí do toho odporného plastového kýble.

„Tak a je to.“ Koš je odnesen.

„Tys to udělal!“ říká v šoku.

„Jo, udělal. Nemám je rád a nebudu ze sebe dělat šaška ani nymfomana. Mám to taky rád, ale nemusím mít to desetkrát denně.“ Petr si vezme jahodu z talířku, který si donesl, když byl pro koš. Celou ji slupne. Je spokojený jako už dlouho ne.

„To nezvládnu ani já!“ Vážně si prohlíží Petra. „Jsi jenom unavený, nic jiného. Přejde tě to.“

„Jsem unavený, jsem znechucený a nemám rád sex.“

„Tak to prr, to odvoláš. Máš ho rád,“ zaútočí.

Petr pomyslí, že je otřesený. „Mám, ale ne desetkrát denně.“

„Stačí dvakrát. Ráno a večer.“

„JO?“ zapochybuje Petr.

„Jistě. To je tím, že prostě nikoho nemáš. Až tam přijedu, uvidíš, že se to zlepší.“

Petr zasténá. Právě má toho dost. „Vypínám.“

„Ne. Budu hodný!“ zaječí. Nechápe to. Už dávno by se s ním rozešel. Už ve chvíli, kdy mu řekl, že jeho dárek vyhodí do koše. Udělal to. Strašné, ale on zatím to zkouší dál. Dřív by okamžitě si zabalil věci a vypadl.

Petr zaváhá. Najednou má pocit, že to nechtěl. Že má v jistém smyslu pravdu. Žije jako mnich. To, že si párkrát někoho najde na rychlé číslo… „Omlouvám se.“

„Ne, to já. Promiň. Jenom, když tě vidím, tak prostě nejsem schopný o ničem jiném přemýšlet. Taky tu nikoho nemám,“ zabručí rozpačitě. „Jenže jsem zvyklý, jaksi…“

„Mít aktivnější sexuální život.“

„Zní to jako z příručky o sexuologii,“ zaškaredí se. „Ale jo ve skutečnosti máš pravdu. Mám ho rád, ale nemusím to dělat jednou za hodinu. Opravdu.“ Uvědomí si, že Petr v jistém smyslu má pravdu. Vypadá to, jako by byl chodící nymfoman, který to dělá co deset minut.

Petr se usmívá. Má ho rád. Neví, zda ho miluje a jaký život je čeká, ale s tím bláznivým kadeřníkem to zkusí. Leontýna by mu nejspíš doporučila vyšetření. Neví, ani jak na něj budou reagovat kolegové, přátelé. U rodičů to ví přesně. Prostě velká neznámá. Při myšlence na rodiče skoro zasténá. Nebyli nadšeni jeho orientaci. Když se narodila Juliana, otec mu poklepal po ruce a řekl, že se konečně pochlapil. Co řekne na Honzu, naprosto netuší. Poklesne na duchu.

„Usmíváš se, že bych se vyděsil. Co je?“

„Rodiče.“

„Co s nimi?“ nechápe Honza.  Přemýšlí, jak by donutil Petra si ho vytáhnout a ukázat. Od toho posledního chatu, kdy mu ho ukázal, pořád zkouší, zda by si to nezopakoval. Musí přiznat, že byl to fajnovej zážitek.

„Jen, no víš, nejsou mou orientací nadšení. Z Juliany měli velkou radost. Myslí si, že jsem konečně normální.“

Honza se posadí. Sedí tam jako zmoklé štěně. „A zkoušel jsi jim to říct?“

„Jo. Zkoušel, ale oni vedou pořád, že když to šlo jednou, no znáš to.“

„Neznám.“

Petr zamrká očima. „Jak to?“

„Jitka ti nic neřekla?“

Petr se kysele usměje. „Promiň, nemám ve zvyku se šťourat v cizích záležitostech a pak hlavním předmětem zájmu jsem byl já.“

„Omlouvám se. No rodiče nás nechali na holičkách. Ujala se nás teta. Byl nesmírně hodná. Pomáhala nám, jak se dalo. Je tomu dva roky, co odešla. Zanechala nám všechno. Myslím, že jsme byli jejími dětmi. Jestli jsi zahlédl tam proletět Eriku, tak to je druhá teta.“

„Neviděl. Takže ten dům…“

„Jo odkázala nám. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že jsme neskončili v děcáku, i když dva roky jsme si tam pobyli. Kde jsou rodiče teď, nevíme a popravdě ani nás to nezajímá. Taky se neradi o tom bavíme.“

„Budu si to pamatovat.“ A on si myslel, že to měli jednoduché.

Honza si uvědomí, že to ještě nikomu neřekl a ani Jitka ne. Jako by to drželi oba pod pokličkou. Ještě teď si vzpomíná, jak zůstali sami. Zkoušeli se uživit, ale rychle se na to přišlo a oni stáli s kufry před děcákem. Jednoho dne si je zavolali do kanceláře ředitelky. Seděla tam starší paní. Usmívala se. „Tak vy jste Karolíniny děti. Ukažte se.“ Za týden odjeli do velkého domu. Vyhazovali zadními, dokud si neuvědomili, že by je mohla vrátit. Za nějaký čas se do ní zamilovali. Měla s nimi neuvěřitelnou trpělivost. Zvláště s ním a jeho vylomeninami.

„Tak jim to řekni.“ Vrátí se zpět k Petrovým rodičům.

„Řeknu jim to, až tam pojedu, ale znám jejich reakci dopředu. Budou to ignorovat. Já jen - nebudou tě mít moc rádi.“

„Mě to nebude vadit, hlavně, když mě budeš mít rád ty. Máš?“ optá se dychtivě.

Petr se ošije. Nadechne se. Má ho rád? Má. „Mám.“

Honza výskne. „Já tě miluji. Opravdu, a teď mi ho ukaž.“

„Už zase?“ rozzlobí ho to, ale v nitru ho to těší. Je rád, že se mu líbí, že po něm touží, že ho provokuje. Tak nějak i on cítí, že je mladším, žádoucím, sexy.  

Honza se uculí. „Ano, protože je to nejhezčí činnost na světě.“

„Nemůžeme se bavit o něčem jiném? Co o opeře?“

„Máš ji rád?“

„Ne,“ přizná se.

„Pak proč bychom se o ní měli bavit? Máš rád sex?“

Petr přikývne.

„No vidíš. Člověk by se měl bavit… zatraceně už si ho konečně vytáhni a ukaž!“ skoro zaječí. Má pocit, že mu prasknou nervy napětím.

„Když já… když já…“

„Co zase? Ne?! Je tam snad Juliana?“

Petr pobaví jeho zmatek.

„Slyšela něco? Neměl jsi mě upozornit? Ježíš, kde mám triko?“ Zmateně kolem sebe hledá oblečení.

Petr se výborně baví, ale zároveň je rád, protože je vidět, že mu na Juli záleží. „Honzo, není tu,“ nakonec řekne se smíchem, když si hodlá natáhnout triko a bojuje se sluchátky.

„Není.“

„Není,“ potvrdí Petr.

„Tak proč mě tu necháváš tak vyvádět? To má být jako malá pomsta?“

Petr si uvědomí, že se baví jako nikdy v životě. Opravdu, je mu už lépe a hlava přestala bolet. „Kdepak,“ lže vesele.

„Dobře. Jsem unavený. Jdu pro pití.“ Petr si uvědomí, že má ji taky. Dojde si pro vychlazené pivo. Otevře a přitiskne k tvářím. Vzdechne, jak je to příjemné.

„Opovaž se udělat beze mě.“

„Cože?“ nechápe Petr.

„To vzdychání. Málem jsem vyletěl z kůže. Ukaž ho no tak. Nic ti to neudělá, ale mě to udělá náramně,“ zaškemrá.

Petr ukáže plechovku. „To je moje vzdychání. Nemáš pocit, že jsme jako nějací dva puberťáci, co to dělají u porna?“

„Nemám. Nebo spíš lepší být schopen si to udělat než ne.“

Petr se usměje. To má tedy pravdu. Zvažuje, že mu vyhoví. Neví, proč se zas nechal ukecat, ale mohl by… Přitiskne si plechovku k tváři. Snad ho trochu to zchladí.

„Hele, to nemá tě zchladit, ale povzbudit,“ zabručí Petr a lokne si taky piva. „Ježíš, to je božské.“

„To ano. Hm no, tak tedy ano.“

„Co?“ nezareaguje dost rychle Honza. „Jojo, tak rychle!“ odloží plechovku a málem nespolkne obrazovku. „Dělej, kalhoty dolu. Jsi naostro nebo ne? Já ano.“

Petr ho pozoruje. Bože, kdyby měla vybuchnout bomba, nejspíš by se stále zajímal o jedno. Zřejmě ho bude muset vzít takový jaký je. Nymfomatik. Pobaví ho tenhle výmysl. Ale najednou má chuť se trochu předvést. Vzpomene si na tanga. Že by mu udělal malou radost? Jen, aby to s ním nešvihlo. Nepravděpodobné usoudí po chvilce přemýšlení. Nejpravděpodobnější reakce by byla, že by mu jich koupil tuny.

„Nechceš mi ho ukázat až v důchodu, že ne?“

„Proč?“

„Protože tu sedím, čekám a ty nic. Přemýšlíš jak se z toho vyvléknout že jo.“

„A víš, že ne?“

Honza vytřeští to oči. Slyšel dobře? Ne, to bylo jen mámení. Podezřívavě se optá. „Co tím vlastně myslíš?“

Petr si pomyslí, že opět nedokázal udržet tajemství. I Leontýna z něj pokaždé vytáhla, co ji koupil k svátku, k narozeninám. Je prostě osel. „Nic.“

„Jak nic? Počkej, když už jsi to nakousnul, je to překvapení.“

Petr si pomyslí, že je konec. Nějak ztratil náladu na cokoliv. Omluvně se usměje. Aspoň doufá, že je to v kameře vidět. „Promiň, ale nějak mě veškerá chuť přešla.“

Honza se podívá do jeho obličeje. To je fakt. Vypadá zničeně a strašně smutně. „Omlouvám se.“

„Ne to není tvoje chyba. Já se fakt snažil.“

„To je dobrý, zkusíme to příště. Tedy to ale zní blbě.“

Petr se pousměje. „To jo?“ Ale veškerá nálada je pryč. Dívá se do kamery a mlčí. „Co budeš dělat zítra?“

Honza se ušklíbne. „Velké praní. Tedy dopoledne, ale ráno vyrazím do některé z kavárniček na snídani. Dám si kávu a voňavý croissant. Potom budu prát a uklízet. Vypadá to tu, jako by tu bydlel divočák, takže se musím obětovat, aby návštěvy nedostaly amok. No odpoledne se někam vypravím. Když tady jsem, měl bych toho využít, i když taky mě láká, hodit nohy nahoru a nic nedělat. V tom vedru kamkoliv jít je riziko uhnaní si horečky.“

„Tak jdi na pláž.“

„No vidíš, to bych mohl. Myslíš, že někoho to tetování zaujme?“

„To nevím, ale my pojedeme. I když tvoje sestra má bazén. Dneska jsme byli v aqua parku. Udělá ze mě chudáka.“

„Copak? Peněženka?“

„Šílený vstup, šíleně drahá zmrzlina a k tomu jsem ani nevím jak, ji koupil nafukovací žirafu do vody. Nechápu to.“

Honza se směje. „To je všude stejný. Ani nevíš, jak a peníze jsou fuč. Mně stačí vzít někoho do kina. Stojí to majlant. No a večer, hádej co?“

„Nebudu, nesnáším to.“

„No dobře, budu tady. Připojíš se?“

„Pokud ze mě tvoje sestra neudělá vysušenou tresku, tak nejspíš ho. Nebo děcka,“ když si vzpomene na haldu sešitů. I když po dnešku značně ubyla. „Je konec roku a to já nenávidím. Známkování,“ vysvětlí na tázavý Honzův pohled. Začíná se mu zlepšovat nálada.

„To ti nezávidím.“

„Patří to k učitelování.“

„Hm, víš, že jsi krásnější, než když jsem tě poznal?“

„Už zase?“ povzdechne si. Lokne si piva.

„Opravdu. Možná tím opálením? Chodíš na sluníčko?“

„Jakým? Spíš špatně vidíš. Opálím se až v létě a to bude jako vždy šeredně.“

Honza se usměje a optimisticky řekne. „Nebude. Bude hezky, protože přijedu a chci si první léto se svoji láskou užít. Máš rád nuda?“

„Cože? Tam mě nikdo nedostane!“

„Pak to musíš zkusit. Máš krásnou postavu, dole taky, budeš hitem.“

„Honzo, nechci být hitem.“

„Chyba, pro mě už jsi. Ehm, bude ti vadit, když ti pochválím tvůj zadek?“ široce se usměje.

Petr vybuchne v smích. Nemůže. On je prostě nepoučitelný. Jestli někdy umře, tak to bude na sex.

Honza září. Konečně ho ta blbá nálada přešla.

Petr si utře oči. „Jsi nemožný, víš o tom?“

„Vím,“ přikývne hrdě. „Říká mi to každý. I ségra. Tak co ukážeš mi ho?“

„Co? Zadek?“

„Jo. Je takový krásný do ruky, pohladit ho. Víš, že obdivuji chlapy s pevným zadkem?“

„Už to vím,“ ujistí ho Petr. Chvilku váhá, potom vstane, otočí se a stáhne si šortky.

„Ty vole, ty nic na sobě nemáš!“ slyší.

„Jistěže ne.“ Popravdě si je svlékl jen kvůli němu, ale to ten donchuán nemusí vědět. Navleče si je. Otočí se a má pocit, že buď se rozpláče, nebo rozesměje, protože v kameře vidí ruku a žalud.

„Víš, můžeš se nazpět otočit nebo bys mohl zepředu. Rád bych ho viděl. Víš, jenom si je stáhni a stůj. Nic víc,“ škemrá. Očima je přilepený k monitoru. Možná by si měl koupit devatenáctipalcový nebo ještě větší. Tohle je prostě krása.

Petr se postaví bokem a stáhne si. V duchu úpí. Jak to, že opět se nechal přemluvit?

„Ty vole, to jsou koule a ten ocas! Prostě k sežrání. Tohle nesnesu. Ssednu na letadlo a musím to vidět zblízka.“

„Nepřeháněj,“ zabručí.

„Nepřeháním. Už budu. Ne, ještě ne. Vezmi si ho a hezky si je nadzdvihni. To je ono. Je tak velkej. Nemohu se dočkat, až ho budu mít v zadku a v puse. Úplně z toho šílím.“

„Přestaň.“ Pomalu si ho přejede. Olízne vyschlé rty. Ty jeho řeči ho dostávají. Chvilku je ticho, zatímco si oba ho tvrdě honí.

„Vystříkni, prosím.“

Petr zaváhá, ale potom nechá vystříknout.

„Chci tě olízat,“ slyší. Dívá se na vadnoucí úd. Rychle si natáhne kalhoty. Připadá si pitomě. Zmizí do kuchyně a vrátí se s jednorázovými ubrousky pro mimina. Už dávno zjistil, že je to nejlepší čistidlo. Uklidí po sobě. Připadá si divně.

„Máš ho hezkého, i když je v klidu.“

Petr uhne očima. Je v rozpacích z toho co dělali. Když si ho ale honil, připadal si skvěle.  

„Líbíš se mi.“

„Můžeme se bavit o něčem jiném?“

Honza ho chvilku studuje. „Dobře. Přijedeš pro mě na letiště?“

Petr zvažuje. Je to o prázdninách, tak proč ne. „Jistě přijedu.“

„Jupí,“ to je super. Připravím ti malé překvapení.“

„Co to bude? Nemám rád překvapení.“

„Neboj, budeš si muset zvyknout. Rád překvapuji lidi, ale půjdeme už spát. Musím se přiznat, že jsem trochu unavený.“

„Tolik hodin? Prosím tě, o čem jsme se to bavili?“ optá se s úsměvem.

„K čertu co já vím? A víš co? Je mi to jedno. Mám na tebe znovu chuť.“

„Nymfomane. Dobrou noc. Pusu,“ políbí se do dlaně a přitiskne ji na kameru. Uvědomí si, že mu nikdy nedal pusu, ale zato ho zná nahého, jak sténá, i jak si to dělá. Pitomosti.

„Děkuji, sladké sny, slůňátko.“ Vypne kameru, nebo by se ještě další hodinu loučili. Chvilku zírá na monitor. Potom jde pod sprchu. Je opravdu vedro, když leží pod potěradlem u otevřeného okna. Možná má pravdu, že je příliš závislý na sexu, ale taky nic jiného nezná. Líbilo se mu, jak si říkali, co si budou plánovat, co dělá. Možná by opravdu měl víc věnovat těmhle věcem. Jak říká ségra, život není jen zábava a sex. Je starší, možná má pravdu.

Přetočí se na druhou stranu.

I když kolem a kolem, on vypadá opravdu nádherně. Zadek má vypracovaný jen polaskat a pevný. Jen by to chtělo ho oholit, ale on se o to postará. Má krásný úd a úplně je neklidný, až do něj ho zasune. Bude to bolet?

Zatraceně opět sex, když se přetočí na druhou stranu. Je vedro, že ani komáří nelétají. Ségra povídá, že jenom na sexu se nedá budovat vztah, ale ten je taky důležitý. Kdyby jim to neklapalo v posteli, bylo by to jako jíst připálený steak. Opět sex. Je prostě nadržený a jedině co si může dovolit, je ta pitomá masturbace. Ne, že by neměl tu příležitost, ale tak nějak má pocit, že by to vycítil, kdyby někoho měl. Sice říká, že by mu to nevadilo, ale nějak nemá chuť to udělat někde v průjezdu. No nemusel by, ale nechce se mu.

Zatraceně. Proč vždy skončí u sexu? Měl by přemýšlet, co mu koupí a vyhodil jeho dárek. To mu neodpustí. Koupí mu jiné, ještě menší a bílé! Vstane, sáhne po mobilu. Zapomněl sms na dobrou noc.

„Sladké sny, slůňátko. Malé bílé tanga jsou tím perfektním. To bude šik. Miluji tě a nemyslím jen na sex, opravdu. H.“

 Malý  poklad - 16. Tati! Miluj nákupy!