Malý poklad
19.
Tati, ale já chci vanilkovou!
Petr se prohne, když na něj někdo skočí. „Juliano!“
„Ano, tati? Mám hlad. Chci jet k bazénu. Slíbil jsi to.“
Petr si unaveně promne oči. Včera se ještě mrknul na počítač, ale skype neotevřel. Neviděl důvod, proč mrhat elektřinou. Na konci nebyl Honza, tak… Proč o něm pořád přemýšlí, když se s ním rozešel?
„Tati, je ti něco? Není ti špatně? Udělám ti kávu.“
„To je v pořádku. Dlouho jsem četl knihu, víš?“ Ukáže na noční stolek.
„Tak to jo. To já jsem taky unavená.“ Lehne si vedle něj a přitulí se k Petrovi. Ten ji obejme. Hřeje. Za chvilku už spí. Nějak tušil, že je na ní ta sedmá hodina brzy. Zavře oči, ale ví, že neusne. Včera se rozhodl, že s tím vším skoncuje. Jen malý okamžik snů, naděje, touhy a trocha sexu před webovou kamerou. Na to se může zapomenout. Jenže ví, že to není tak jednoduché. Nějak se mu v hlavě uhnízdil.
Pohladí Julianu po vláskách. Rozhodně si s ním nebude nic plánovat. Dnes měli jít k Jitce na oběd. Budou jíst někde venku nebo doma. Ještě mají od včera řízky a salát, jak toho ve vzteku udělal krapet víc. Teď se to bude hodit.
Otevře oči, mrkne se po hodinách. Patnáct minut uplynulo od té doby, co k němu skočila Juli.
Koupil si nové pěkné pyžamo. Neměl vyhazovat tolik peněz. To staré by ještě tohle léto odsloužilo. Stejně spí přes léto jen v kalhotách a kabátek si bere, jen když je chladněji. Mohl koupit něco Juli. Dokonce uvažuje už o prvním pořádném počítači na nový školní rok. Měla by si zvykat. Zatím měla jen takový obyčejný. Nic extra, ale mohla si tam hrát hry. Bude ho muset důkladně zabezpečit, stejně jako svůj, což mu připomíná, že by měl změnit heslo. Od poslední změny uběhly už tři měsíce.
Dalších patnáct minut. Možná by se mohl pokusit usnout.
„Usnul jsi, tati.“
„Kolik je?“ Pusa na tvář a smích.
„Bude devět. Udělám kávu.“ Petr si prsty přejede přes bradu. Kašle na holení. Nemusí do školy, jsou prázdniny, může si dělat, co chce. Vstane a odhodí pokrývku. Opět by potřeboval něčí pomoc, ale bude se muset spokojit se svou rukou.
„Je ti něco?“
Z obýváku zaslechne puštěný program. Zřejmě nějaká pohádka. Vjede si do vlasů. „Kdepak. Jen bych rád byl v posteli.“
„Musíš jíst. Snídaně je zdravá,“ papouškuje ho. Přerazil by ji, ale nejde to.
„Nebuď, slečno, drzá nebo ti nasekám na zadek.“ Vstane a bosky jde do koupelny. Vyplazený Julianin jazyk nevidí. Za chvilku se bytem rozvoní káva. Petr přejde do obýváku, kde je snídaně. Otevře doširoka balkonové dveře. Bude hezky, i když není tak horko jako včera. Už aby sprchlo.
„Tati, pojedeme opět na ten písák?“
„Když chceš, tak ano.“
„Ano, ano a vezmeme tu lodičku. Já budu pádlovat, ty budeš plavat.“ Ihned rozhodne o jejich osudu. „Můžeš mě tlačit.“
Petr se rozesměje. Potom si vzpomene na zákusky. Nevyhodil je. Zjistí, jestli některé přece jen přežily tu cestu i horko. Vytáhne krabici z lednice. Máslové vyhodí rovnou. Zkusí indiánka.
„Tati, zákusky! Jsou dobré?“ optá se, když vidí, jak dva letí do koše. Laskonka taky. Petr ochutná indiánka.
„Indiánky jsou dobré, je to jenom sníh, ale ostatní, myslím, vyhodíme. Nechceme být nemocní, ne?“
„Vyhoď je všechny.“
Petr vezme krabici a vyhodí ji. „Tak, a je to.“ Vytáhne buchtu, kterou včera udělal. Kus chybí. Juliana se podívá ke stropu, jako že ona nic. „Je dobrá?“
„Vynikající. Uděláš ještě?“ zazubí se šťastně, že nedostala vyhubováno.
„Určitě, ale až sníme tuhle.“ Ukrojí dva kousky a dá je na talířek, který donese do obýváku. Sednou si k pohádce Sůl nad zlato. Viděl to snad tisíckrát, ale to nevadí. Dovnitř fouká jemný vánek. Je mu fajn. Co mu vlastně schází, když pomine sex? Nic.
Skončí jídlo, vezmou si buchtu. Není špatná, usoudí s úsměvem Petr. Julianě chutná, to je důležité. Příště zkusí opět něco jiného. Co by jeho pokusu řekla Leontýna? Nejspíš by se smála, protože pečení nesnášela. Raději koupila něco hotového a bylo to.
Zvonek? Koho sem čerti nesou? V tom si vzpomene na Honzu.
„Tati, zvonek,“ zbytečně řekne udivená Juliana. I ona je zaražená, protože k nim nikdo nechodí. „Kdo to je?“
„To bych taky rád věděl,“ zabručí. Jde otevřít, když si uvědomí, jak vypadá. Neoholený, v šortkách, bosý. Kašle na to - je vedro. Podívá se kukátkem. Honza.
Má otevřít nebo ne? Opře se o dveře.
Honza opět zmáčkne zvonek. V ruce drží tašku a kytku. Lidi mají rádi květiny. I chlapi, tedy podle něj. To, že je nedostávají, je věc jiná. Musí se omluvit za každou cenu. Přece kvůli jedné chybě nepůjde všechno k šípku! Zatraceně, kde je Petr? Co když si někam vyjeli? Přece jenom měl přijít dřív, ale Jitka ho zdržela s tím, že by je neměl budit v sedm hodin, když mají prázdniny. Zabouchá. Musí být doma. Ještě jednou dlouze zmáčkne zvonek.
Petr se zamračí. Chce snad vzbudit sousedy nebo co?
„Tati, kdo je to?“
„Honza.“
„Jej!“ vykřikne, ale potom zmlkne. „Zlobíš se na něj ještě?“
„Ano.“
Juliana přikývne, podívá se na dveře, ale potom jde pryč. Petr se dívá za jejími drobnými zády. Opět zvonek, potom ticho. Podívá se ven. Nikdo tam není. Opatrně otevře. Doprdele, zakleje v duchu, protože na schodech sedí Honza.
„Ahoj, Petře.“
Petr zírá na barevný papír, z kterého vykukují kytky.
„Pro tebe. Já se…“
Petr po něm chňapne a vtáhne ho dovnitř. Honza jen vyhekne.
„Nemusíš dělat divadlo sousedům,“ zavrčí. Jde ke kávě. Honza, který neví co dělat, jde za ním. Petr se posadí, jako by tam nebyl, vezme do ruky talířek, lžičku a oddělí kus bublaniny. Dívá se na televizi. Honza opět neví, co dělat, tak tam rozpačitě stojí.
„Honzo, káva. Dáváš tam smetanu?“ Juliana opatrně položí šálek na stůl.
„Ano. Děkuji.“ Juliana odběhne, ale hned se vrátí s malou smetankou. V druhé ruce nese talířek s bublaninou.
„Taťka má taky rád smetanu, ale dává si dvě,“ informuje ho, jako by se tatínek na něj nezlobil. „Tati, já jdu do pokoje, ano?“ Zmizí.
„Pro tebe!“ řekne Honza, který napřáhne ruku s květinami. Když se nedočká žádné reakce, položí je na stůl. „Chtělo by to vodu,“ navrhne opatrně. Opět neví, jak dál. Posadí se k Petrovi, ale ne příliš blízko. Podívá se po něm. V tom strništi vypadá úžasně. Zatraceně, je to sexy chlap, usoudí. K tomu má na sobě jen šortky, které zná moc dobře. Několikrát je viděl na kameře, takže věděl, že pod nimi nic nemá. Stačilo by stáhnout gumu… Zbláznil se, že myslí na milostné hrátky. Proč jen musí vypadat tak přitažlivě?
Je příliš sexy, to není dobré, protože přestávám být naštvaný, pomyslí si Petr, když se láduje bublaninou. Je to nežádoucí vetřelec na jeho území, kterého bohužel nemůže vyhodit oknem ven. Přinesl květiny – má je rád, ale copak si myslí, že to tím celé spraví?
„Omlouvám se za včerejšek. Netušil jsem, že pro mě přijede armáda. Kdybych to věděl, řekl bych ti, abys nejezdil.“
„O to nejde.“
Honza se zarazí. „O co tedy?“
„Ty sis ani nevšiml, že tam jsem.“
Honza zrudne. Odkašle si. „Já se omlouvám, prosím tě, promiň mi to. Co mám udělat? Kleknout si? Klečím. Hele, prostě se to seběhlo moc rychle. Nezvládl jsem to.“
„A co já jako s tím? Jedu tam takovou dálku, těším se na tebe,“ přizná to nerad, ale ať se chlapeček smaží. „Koupím zákusky, myslím si, že bychom návrat nějak oslavili, ale místo toho si mě ani nevšimneš.“
„Dobře, máš pravdu. Omlouvám se. Nestačí ti to?“
Petr sevře rty. Nestačí? Povzdechne si. Možná je nějak měkký. Zatraceně, ale štve ho. Zvedne se, dojde pro vázu s vodou, do které vloží růžové růže. Je rád, že nejsou červené, protože by mu je jinak nejspíš hodil na hlavu. Později seřízne konce stonku.
„Tak řekni, co mám udělat, a já to udělám!“
„Můžeš odejít.“
Honza se zvedne. Prohrábne si vlasy. Jitka měla pravdu. Je nekompromisní, jenže i to se mu na něm líbí. „Jitka říkala, že mě vyhodíš oknem.“
„Ne. Stačí dveřmi.“ Podívá se na něj. „Já se opravdu těšil.“
Honza se zdrceně posadí. Těšil se. „Já taky.“
„Možná. Běž už. Mám na dnešek plány.“
„A já v nich nejsem,“ pochopí Honza. Zvedne se. Na stůl položí tašku. „Dárky. Promiň. Ahoj.“
Petr nic neudělá. Jakmile se dveře zavřou, Petr odklidí tašku z dosahu. Dívá se na květiny, v hlavě jedinou otázku, zdá mu má odpustit nebo ne.
„Honza odešel?“
„Ano.“
„Nechal tu kávu a neochutnal tvoji bublaninu. Je tak dobrá,“ postěžuje si mu Juliana. Posadí se k Petrovi a obejme ho. Petr ji pohladí po vlasech. Zatraceně, co má dělat?
„Zabalíme se a pojedeme na písák. Ok?“
„Jasně.“ Podívá se po tatínkovi. Je moc smutný. Určitě kvůli Honzovi. Nerozumí těm dospělým. Ona byla ráda, když přišel, ale tatínek vůbec. Co se asi stalo?
Petr mezitím zabalí jídlo a vodu a vytáhne nafukovací člun. Všechno složí na jednu velkou hromadu. Nakonec si vzpomene na plavky, které stáhne ze šňůry. „Jsi hotová?“
„Ano.“ V tom, co měla na sobě, vykoukne z pokoje. Batoh má nacpaný různými věcmi, které u vody bude nutně potřebovat. Za tři čtvrtě hodiny parkuji na stejném místě, jako předchozí den. Petr vleče věci na koupání, zatímco Juliana vedle něj vesele poskakuje. Občas ho upozorní na nějakého motýla nebo brouka. Opět je okouzlí vodní plocha.
Rozloží osušky a jdou do vody. Je ještě teplejší než včera.
„Halo! Petře, Juli!“ oba vyběhnou z vody.
„Teta Olga!“ zvolá Juliana. Vyběhne ven a skočí starší ženě do náruče, která se prohne pod její tíhou. Petr vyleze za ní.
„Ahoj Olgo, Tomáši. Jak se máte? Jdete se koupat nebo jen procházíte?“ Vzápětí si uvědomí, že mají sebou slunečník, tašku a batoh.
„Jo, je tu narváno. Co myslíte, můžeme se usídlit hned vedle vás?“
„Samozřejmě, místa je tu ještě dost, ale odpoledne budeme po osuškách šlapat,“ řekne s úsměvem. Je za ně rád, protože ho rozptýlí, takže nebude pořád přemýšlet o Honzovi.
„Pomůžeš nám nafouknout člun?“ požádá s roztomilým kukučem Juliana Tomáše.
Tomáš se vyděšeně zatváří., až Petr vyprskne smíchy, načež se Tomáš přidá. „Tak jo. Kde je to monstrum?“ Imaginárně si vykasá rukávy. Za chvilku už pumpují do člunu vzduch, až jsou oba brunátní.
„Hotovo, cácorko. Kde je?“ zeptá se, když ji nikde nevidí.
Tomáš ukáže na vodu, kousek stranou od nich. „Tamhle s Olgou.“ Oba se podívají na svoje ženské. „Miluji ji.“
„Jsem moc rád, protože si to zaslouží.“
Tomáš přikývne. Pohledem sklouzne po Petrovi. Nikdy by do něj neřekl, že je gay. Na Honzovi se to dá poznat, odhadnout, ale u něho, zvláště když je s Julianou, to nejde. Vypadá jako pěknej chlap. V časopisech je označují jako metrosexuály? Nebo tak nějak. I když s dnešním strništěm… Zavrtí hlavou nad tím, proč uvažuje o takových blbinách. Ovšem Honzu má rád. „Zlobíte se na něj?“
Petr po něm koukne. „Ano.“ Sevře rty. Další zastánce?
„Já se nedivím. Taky bych byl naštvaný, i když nevím vše. Viděl jsem vás stát s Julianou na letišti. Snažil jsem se mu říct, že jste tady, ale v tom rámusu a v těch řečech to nebylo možné. Myslím, že dostal pěkné kapky od sestry. Něco jsem zaslechl.“ Usměje se. „Je hezounká.“
„Ano, je,“ přitaká. „Bez ní by můj svět byl o něco klidnější, ale taky černější.“
„Pěkně řečeno. Jdeme za nimi, ne?“ Zvedne se a vběhne s ohlušujícím křikem do vody. Petr vezme člun, který dotlačí k vodě. Juliana se do něj hned vrhne a s pořádným křikem začne z něj skákat do vody.
Honza zatím dojde k Jitce, která je u bazénu. Posadí se na lehátko vedle ní. Ta se na něj podívá, zvedne se a odejde. Za chvilku mu podá sklenici. „Vypij to.“
Honza do sebe hodí vodku. Oklepe se. „Chceš mě zabít?“
„Co se stalo?“
„Vyhodil mě.“
„Dveřmi nebo oknem?“
„Dveřmi. Prej to stačí.“ Jitka se rozesměje z plna plic. Honza na ni kysele pohlédne. „Jsem tvůj bratr, měla bys být na mé straně!“
„Nemohu. Tohle je charakter. Toho se drž.“ V duchu se neskutečně baví. Konečně někdo, kdo jejímu bráškovi neskočil kolem krku, jen co se na něj usměje.
Honza do sebe hodí i ten zbytek. „Vyhodil mě, nechápeš? Nechce mě už vidět.“ Odloží skleničku. Sedí tam, smutně kouká, jako by měl v sobě ne jeden panák, ale dvacet.
„Charakter,“ usoudí Jitka. „Líbí se mi čím dál víc. A ty se koukej sebrat. To si říkáš chlap? Nevzdávej to. Já bych se taky zlobila a hodně dlouho.“
„Jak dlouho?“
Jitka si projede vlasy. „No, měsíc? Ne. Týden maximálně.“
„Týden?“ zasténá Petr. „To nemyslíš vážně, že ne? To nevydržím. A pak - mám svou hrdost. Nebudu za ním běhat jako mopsl.“
„Tu jsi nechal na letišti, blbe. Klidně s ní můžeš chodit spát. Ovšem nakolik tě zahřeje, to tedy nevím,“ říká mu posměšně.
Honza to v sobě drtí. Umí být zatraceně jedovatá, když chce. „Zatraceně, já jsem, já…“
„No klidně to řekni. Idiot. Idiot s velkým I. Pitomec s velkým P. Tak jo,“ slituje se nad ním. „Rozhodně bych se nevzdávala. Svlékni si ty hadry a skoč do vody. Osvěží tě.“
„Jsi poklad.“ Jitka zavrtí hlavou. Jsou to dva berani, ale chápe jednoho i druhého. Petr nakonec povolí. Není to necita, ale nejspíš mu to dá vyžrat do dna, za což je jenom ráda. Chudák brácha, ale zaslouží si to. Aspoň si zapamatuje, že nemá svého kluka přehlížet. Fandí jim, aby jim to vyšlo.
„Jiťu, mám šanci?“ Honza se opře o okraj bazénu. Po tváři mu stékají drobné krůpěje vody. Setře si je.
„Co já vím? Myslím, že ano. Rozhodně se nevzdávej. Nikdy jsi takový nebyl.“
Honza přikývne. Je opřený o okraj bazénu a dívá se na sestru, jak leží na lehátku. Musí uznat, že po dvou dětech je to ještě stále kus. Má ji rád, i když by ji někdy poslal k šípku, ale jsou rodina a vždy ho podržela.
„Tak jak je?“ Do dalšího lehátka s funěním si lehne Slávek. „Co bude dobrého k jídlu, poklade?“
Jitka se usměje. „Španělští ptáčci, broučku.“
„Není skvělá?“ obrátí se k Honzovi. „Co ty tady vlastně děláš? Nemáš být s Petrem? Fajn chlap. Rozumí spoustě věcí. Řekl bych, že když to bude gay a k tomu učitel, bude to ťulpas, ale on není.“
„Vyhodil mě.“
„Ehm, a proč?“
Jitka se usměje, nakloní se k němu a vtiskne mu polibek na tvář. „Protože si ho Honza nevšiml na letišti.“
Slávek se natáhne pro skleničku s džusem. „Aha. No, stačí se omluvit, ne?“
Jitka ho praští. „Ještě jednou to řekneš…“
„No fajn. On je jako ty?“
Honza se na něj podívá. „Jak to myslíš?“
„No, když něco provedu, většinou nevím, co to bylo, ale týden se potom omlouvám. Musím přiznat, že za chyby se platí draze. Jen nechápu, kde dělám chyby, i když Jiťa se mi to snaží vysvětlit.“
„Tenhle osel to ví až moc dobře. Petr pro něj přijel na letiště i s Julianou a on si ho ani nevšiml,“ řekne mu to v kostce.
Černovlasý muž nadzvedne obočí. Lakonicky pronese: „Blbec.“
„Ty taky?! Já to sám dobře vím. Nemusíte to do mě hustit ze všech stran.“
„Nebudeme ti mazat med kolem huby,“ řeknou oba najednou. Honza se kysele usměje. Ti dva se taky hledali, až se našli. K vodě přijdou Terry a Berry. Rozvalí se na dlaždicích kolem bazénu.
„Co chceš dělat?“
Honza se ponoří do vody. Vynoří se. „Coby? Týden se budu omlouvat. Za chyby se draze platí. Co děláš ty?“ optá se, jak si udobřuje Jitku.
Slávek se podívá na svou ženu. Vezme ji za ruku a políbí do dlaně. „Tak na to přijď sám.“
„Podrazáku,“ zasyčí Honza. Vrhne se do vody.
„Zvládne to?“ Svraští obočí Jitka.
Slávek se na něj podívá. „Co já vím? Petr není ty. Možná už ho hodil přes palubu. Byla by škoda, kdyby zmizel. Dá se s ním inteligentně mluvit. Ten jeho nápad ohledně firmy mi moc pomohl. Když s ním mluvím, nádherně si třídím myšlenky.“
Jitka se na něj překvapeně podívá. Od Slávka to je nejvyšší pochvala, jakou se kdo kdy může dočkat.„Opravdu?“
„Jo. Fakticky. Jdu do vody. Příští týden jedu na služební cestu.“
„Kam?“
„Do Frankfurtu. Promiň.“
„V pořádku. V kolik letíš?“ V duchu už plánuje zabalení kufru.
„V sedm ráno. Nesnáším to.“ Oba vědí, že musí, i když nerad létá. Slávek ze sebe shodí košili a skočí do vody. Jitka se za nimi dívá. Kromě dětí tu má dvě nejdražší osoby. Podrbá Teddyho po hlavě a ten se pod jejím dotykem rozvalí ještě víc.
„Řízky,“ směje se Olga.
„Co je? Jsou dobré a Juliana je má ráda,“ brání se jejímu smíchu.
„Nic, jen, že je máme taky. Dobrou chuť.“ Všichni unavení z dovádění ve vodě se pustí do jídla. „Pekl jsi?“ optá se, když si všimne dózy s bublaninou.
„Jo, vezměte si. Musel jsem to dělat nadvakrát, ale nakonec se mi to povedlo.“
„Netušila jsem, že umíš i péct. Není to jednoduché, že?“
Petr přikývne, pohladí dcerku po vláskách. Olga s Tomášem s sebou mají deštník, tak jsou teď pod ním ukrytí. „Není, ale stojí to za to.“
Tomáš váhavě přikývne. „Jak ses vlastně naučil vařit?“
Petr se usměje. „Z kuchařky. Taky Leontýna, to je moje manželka, mě učila. Poslední rok mi radila. Vyrostla na vesnici a její matka byla výborná kuchařka, tak ji to naučila. Pečení ale nesnášela. Tak jsem to včera zkusil.“
„Aha. Já myslel nějaký kurz nebo tak nějak.“
Petr přikývne. „Přemýšlel jsem o tom. Kdybych byl sám, tak se něčím odbudu, ale s Julianou to nejde.“
„Tatínek vaří moc dobře. Opravdu,“ ujistí je vehementně Juli. „A já mu pomáhám. Umím kávu a smaženici. Taky škrábu brambory a radím.“
„Opravdu?“
„Jo. Umí spoustu věcí. Strašně ji baví vařit kávu, čaj, ale zvládne udělat snídani i složitější věci.“
Olga přikývne. „Jo, je to pravda. Je šikovná. To v jejím věku málokterá zvládne.“
Juliana se nadme, protože je středem pozornosti. Najednou zívne. „Tati, mohu si lehnout?“
„Jistě.“ Zamračí se, když si se vedle něj stulí a usne. „Spí jak andílek, ale proč? I včera usnula. Teď taky.“
„Dost neobvyklé,“ poznamená Olga.
Tomáš je pozoruje. „Já si myslel, že je to normální, že děti po obědě spí.“
„Juliana ne. Už je větší, ale možná to dělá prostředí. Čerstvý vzduch a hodně pohybu.“
„Nevím, ale u Jitky taky spala,“ prohodí Tomáš.
„Cože?“
Tomáš uhne očima. „Proto mi to připadalo normální. Ehm, já je občas hlídám.“ Zářivě se usměje. „Tak to víte. No prostě, jak jsou tam celý den a blbnou, najednou úplně zvadnou. Nejdřív odpadnou ty nejmenší a nakonec i starší. Dokonce i Barča si lehne a té je šestnáct. Lehnou si a spí jak dřeva. Nevšimli jste si, že tam občas není hluk?“
Oba se na sebe překvapeně podívají. „No jo, to jo, ale aby šli spát?“
„Aspoň vím, že s ní nemusím k doktorovi.“
„Nechcete si jít pořádně zaplavat? Já ji tu pohlídám,“ optá se Olga.
„To budu rád. Tomáši jdeš?“
„Jo.“ Oba se zvednou. Za chvilku už jsou skoro uprostřed písáku.
„Jsi dobrej plavec,“ řekne Tomáš. „Mám to tu rád. I Honza sem rád chodí. Tedy vím, že chodí k tomu vzdálenějšímu písáku.“
„Ty taky. Napadlo mě to,“ přizná Petr, který ví, že tam je nuda pláž. Zadívá se na azurovou oblohu s bílými beránky. Je tu krásně, nic ho neruší. Klid přerušený vzdálenými hlasy. Zasní se, jaké by to bylo plavat s Honzou.
„Ještě se na něj zlobíš?“
„Trochu.“
„Tak mu zavolej. Nebo to mám udělat já?“ navrhne nejistě.
Petr zvažuje. Neví, co má dělat. Tomáš nic neřekne. Doplavou do poloviny písáku, obrátí se zpět k zelenému břehu, kde vidí jen malé postavičky lidí. Kraulem se vracejí zpět. Padnou vyčerpaně na osušky.
„Skvělé!“ vydechnou oba. Olga je s knihou v ruce pozoruje. Petr usoudí, že ty bikinky si koupila dobře. Sluší ji to. Přimhouří oči, když cítí, že se ho zmocňuje spánek.
Tomáš sevře rty, potom natáhne ruku a vytáhne mobil. Rychle naťuká zprávu. Zaváhá, zmáčkne send. Hotovo. I chlapi si mohou zahrát na amora, pomyslí si vesele. A pak, bude tu ještě živěji.
Olga ho pozoruje a potom pokrčí rameny. Juliana si zívne.
„Tati, mám hlad,“ zakňourá rozespalým hláskem, který ho probere z dřímoty.
Jitka se zvedne, vezme do ruky mobil. Zpráva. „Honzo, zpráva od Tomáše!“ Ten k ní doplave, natáhne ruku, otevře. Hvízdne.
„Jitko, padám.“
„Počkej kam?“
„Za svou láskou. Je na písáku.“
Jitka jde k němu. Nakoukne mu do mobilu, ale nic nevidí. „To ti psal?“
„Ne, Tomáš. Je s nimi. Jdu se omluvit.“ Jitka pokrčí rameny.
„Nech ho být. Aspoň už není taková mrtvola,“ prohodí Slávek, když se dívá za vzdalujícími zády. Honza se ještě jednou ujistí, zda zprávě porozuměl správně.
„Ahoj, jsme na písáku s Olgou a Julianou. Je tu skvěle. S Petrem jsme si výborně zaplavali. Tomáš.“
Proč by mu to jinak dával vědět? Určitě ví o tom, co se stalo, protože to ví každý. Dává znamení, že má přijet. Sevře mobil. Vytáhne osušku, plavky sebere Slávkovi, přidá do barevné tašky olej a láhev vychlazené vody. Za chvilku už sedí v Jitčině autě a pádí k písáku. Je už sice ke čtvrté hodině odpoledne, ale čert to vem. Snad je tam ještě stihne. Sice neví, kde přesně jsou, ale najde je, i kdyby měl oblézt celý písák. Zaparkuje, pečlivě zamkne auto. S bušícím srdcem jde na obchůzku. Co když je nenajde? Po čtvrthodině to skoro vzdá, když uslyší známý hlas. Juliana.
Otočí se k němu. Je nádherný. Zrovna vylézá s ječící Julianou v náručí. Hltá obrázek smějícího se Petra. Je jak sen, který se zhmotnil. Jak si ho mohl nevšimnout? Musel mít před očima vlčí mlhu. Dobře pozoruje závistivé i okouzlené pohledy přítomných. Ale on bude jeho. Nevzdá to jen kvůli jedné chybě. Chce k nim patřit. Oči mu samovolně kloužou po mokrém, lehce opáleném těle. I když jsou tam mladší, jeho je stejně nejhezčí. Když ho vidí, zapomíná dýchat.
„Tomáši! Petře! Juliano!“ zamává na ně, když už se dostatečně vynadíval na stékající krůpěje vody po Petrově těle.
Petr se otočí za křikem. To není možné! Kde se tu vzal?
„Ahoj, Honzo!“ Ten si to k nim zamíří. Dychtivě do sebe nasává jeho rysy, strniště, jeho překvapení, hnědé oči, rty stvořené k líbání. Nesměje se, spíš se mračí, ale je tu. Je vedle něj. To je to, co chce. „Co tu děláš?“
„Ale. Podvečerní plavání.“ Zamává osuškou. „Mohu se přidat nebo mám vstup zakázán?“
„Honzo! Ty jsi tady? Ostřiháš mě?“ ptá se dychtivě Juliana, která mu ukazuje delší vlasy.
„Tady ne. To musíme jít ke mně do saloonu. Přijdete?“ kuje pikle, dokud je železo žhavé stejně jako on. Je fakt idiot.
„Dobře. Tati, půjdeme, že?“
Petr cítí, že je neviditelnými nitkami doslova tlačen k Honzovi. Všichni se na něj dívají a čekají, co on na to. „Jistě. Příští týden,“ zabručí.
„Super! Chceš buchtu? Dělal ji taťka.“ Strká dózu, v níž je poslední kousek, Honzovi do ruky.
„Opravdu? Rád ji ochutnám.“ Vezme kousek a ochutná. „Dobrá. Vadí ti to?“ Jestli řekne, že mu tu vadí, půjde si hodit špagát přes větev. Doufá, že není takový necita a pak je tu Tomáš s Olgou. Snad před nimi se nebude chtít projevit jako kruťas.
Petr se vzpamatuje. „Ne, jistěže ne. Klidně tady můžeš být. Je to veřejná pláž.“
Olga se usměje. Podívá se po Tomášovi. Ten jeho nevinný obličej. Zavrtí hlavou. Intrikán, ale ona ho má ráda. Možná by ona měla být tentokrát na řadě.
„Juliano, nechceš zmrzlinu?“
Tomáš se na ni podívá. Zamrká.
„Jasně, ale tady není,“ řekne smutně Juli.
„Ale nedaleko odtud je kiosek. Petře, můžeme tam jít?“ navrhne nevinně Olga.
Petr skoro zachrčí. Jasně je prokoukl. Ještě že tu zůstane Tomáš.
„Doprovodím tě, Oli. Tak jdeme. Stavím to,“ řekne Tomáš. „Zvládneme to sami, nemusíte s námi chodit.“ Mrkne na ně. „Potřebuji menší garde,“ prohodí směrem ke klukům, ale tak aby pochopili, proč potřebuje garde. Jasně tím dává najevo: Chci být s Olgou sám.
„To je samozřejmé, Tomáši,“ řekne klidně Olga. Vezme Julianu za ruku a odcházejí. Petr s Honzou zůstanou o samotě.
„Půjdu taky,“ zavrčí Petr, který je proklíná horem dolem. „Intrikáni. Kdo ti volal?“
Honza dělá překvapeného. „Nikdo,“ zalže.
„Zatraceně, nelži!“ zvýší hlas. Potom se uklidní, když si všimne, že to upoutalo pozornost ostatních lidí.
„Promiň, ale pokud mě tu nechceš, měl jsi to říct hned.“
„Zůstaň tady.“ Lehne si na osušku.
Honza se znovu kochá jeho tělem. „Budeš tam dlouho stát?“ řekne tiše Petr.
„Promiň, já jen, že jsi krásný,“ zašeptá v odpověď Honza. Uloží se vedle něj na záda. „Už teď mi stojí jako stožár,“ pošeptá, protože mu dojde, že Petr zrovna netouží po publicitě.
Petr zaúpí a otočí se na břicho.
„Copak?“ optá se škodolibě Honza.
„Už jsem byl dlouho na zádech. Nic v tom nehledej.“ Pravdou je, že jakmile to řekl, vzrušil se. Zatraceně, zrovna tady.
„Omlouvám se. Budu se omlouvat tak dlouho, dokud mě nevezmeš na milost.“
Petr zavře oči. Nechce poslouchat jeho hlas, nechce ho vidět. Ještě se zlobí. Je rád, že přestal mluvit, protože se v něm sváří chuť ho zabít i políbit. V dálce zahlédne Julianu s Olgou a Tomášem, kteří se vracejí. Sláva, protože si myslel, že tam ztvrdnou pár hodin. Zřejmě až tak moc podrazáčtí nejsou.
„Jdu do vody.“
Zvedne se a během skočí do vody, i když by to neměl dělat. Honza se zvedne.
Na Honzu dopadne velký stín. „Já bych šel za ním, tedy jestli umíš plavat,“ naznačí mu Tomáš. Honza se na něj podívá.
„Díky.“
Tomáš pokrčí rameny a posadí se na osušku. Vedle něj už sedí Juliana s Olgou, které mlčí, protože lízají velkou zmrzlinu, která rychle taje. Spokojeně se na ně dívá.
Honza se zvedne, vleze do vody a vydá se za Petrem. Pomalu ale jistě ho dohoní. „Omlouvám se.“
Petr se na něj podívá. Je hezký. Chtěl by ho políbit na rty s kapičkami vody. Jedna se mu chvěje i na řasách. Světlé vlasy namočením ztmavly. Změní směr ke břehu. Vedle něj plave o trochu usilovněji Honza.
„Hele, nejsem dobrý plavec,“ upozorní ho.
Petr se na něj podívá. Ty svůdné rty, zatraceně, proč ho tolik vábí? Proč? Neodpustí mu. To ne. Celou cestu snil, jak mu dá polibek, i když váhal. Někde v koutku duše věděl, že ho obejme, políbí. Nic z toho nebylo. Zatočí ke břehu. Honza za ním ho úlevně následuje. Ten kousek ještě vydrží.
Petr vyleze ven a čeká na něj. Podá mu ruku. Honza se jí chytne a okouzleně vnímá silnou ruku a stisk. Petr si ho přitáhne a políbí. Na všechno kašle. Vzápětí ho omámeného pustí.
„Počkej, to bylo co?“
„Polibek?“ navrhne neutrálně Petr. „Nemysli si, stále se zlobím.“
Honza přikývne. Nemůže uvěřit, že se ho dotknul. Bylo to úplně jiné, než si to představoval. Měl je trochu chladné, ale přece se v něm zvedla touha. Dokonalý zážitek. „Líbily se dárky?“
„Nevím.“ Zastaví se, váhá. Intrikáni. Má ho rád, ale má to risknout znovu? Nechce být zklamán nebo někdy zůstat opuštěný.
„Už to nikdy neudělám.“
Petr pokrčí rameny. „Stále čekám, že nám je dáš.“ Honza výskne.
„Tak mohu dnes k tobě? Dát ti jen dárky z cesty,“ napravuje rychle, co řekl předtím.
„Juliana tě ráda uvidí,“ prohodí. Dojdou k intrikánům, jak si je pro sebe pojmenoval Petr. Lehne si na osušku.
Všichni mlčí. Olga to nevydrží. „Ehm, no…“
„Ano?“ Petr se na ní podívá. Olga se ošije.
„Byli jste na zmrzlině?“ Oba si vybaví chladivý krátký polibek jako z jiného světa. Ještě teď ho cítí. Chuť vanilky a borůvek.
„Ano.“
„Jakou jste si dali?“ optá se bezelstně Juliana.
„Vanilkovou,“ řeknou najednou. Usmějí se. Juliana je pozoruje.
„Ale vanilkovou neměli,“ namítne. „Že jo, strejdo?“
Ten ji rozpačitě pozoruje. Ti dva zřejmě mluví o něčem jiném. Co teď? „Zřejmě ji dovezli, víš?“
„Aha. Tati, já ji chci. Koupíš mi ji?“
Petr se zamračí. „Dnes už jsi měla. Jindy.“
Já ji chci. Mám ji ráda a je vedro!“
„Ne a dost. Jedna ti stačila.“
Juliana se zamračí a odvrátí se od nich.
„Zabalíme to?“ navrhne Tomáš. „Chtěl bych ještě vzít Olgu na večeři.“ Petr se rychle podívá na Olgu. Jasně, že takový plán nebyl, protože je na ní vidět, že je překvapená.
„Juli, chceš jít?“ optá se jí, přestože stále trucuje.
Juli zaváhá.„Ano, ale přijedeme sem znovu? Líbí se mi tu.“
Petr je rád, že už netrucuje. Zabalí věci a vydají se k autům. Honzu ignoruje. Ještě se stále zlobí. A pak, jeho přítomnost je dost frustrující.
„Tak ahoj!“ zamává jim Honza, který se doslova rozeběhne.
„Co mu je?“ nechápe Olga. „Petře, nevíš to?“
Tomáš se uchechtne. Taky by ho to zajímalo. Je to úžasné, pozorovat ty dva chudáky. Juliana za ním mává.
„Nevím. Do jeho bídného mozku nevidím,“ řekne nevrle. Co má teď dělat? Doslova si ho pozval do domu.
Malý poklad - 20. Tati, proč je pomsta sladká?
