cyklus Malý poklad - 23. Tati, co je to?
Malý poklad
23.
Tati, co je to?
Vzrušený Petr se probudí do slunečného počasí. Rozpomene se na včerejší cirkus, i to, že vlastně Honzu vyhodil frustrovaného, ale zas na druhou stranu prý se poprvé udělal v autě sám. Založí si ruce za záda a protáhne se. Půjde si zaběhat, protože to potřebuje jako sůl. Poslední dobou to opravdu flakál, ale dobře viděl, že se Honzovi jeho postava líbila.
Tiše se vyplíží z postele do koupelny, kde se umyje se a vezme malý ručník. V ložnici se obleče do letní soupravy na běhání.
„Tati?“ Ve dveřích stojí rozespalá Juliana. „Jdeš běhat?“
„Ano. Chceš, abych tu zůstal s tebou?“ Přijde k ní a dá jí pusu na čelo. Zčechrá ji vlásky.
Juliana zavrtí hlavou. „Ne ne. Bumbi chce ještě spát. Tady!“ Hupsne do velké postele.
Petr se na ni podívá, ale to už spí. Dráčátko je to, pomyslí si něžně. Z botníku vytáhne běžecké boty. Seběhne po schodech. Ručník má kolem ramen. Ještě je trochu chladno, ale ví, že za chvilku bude splavený. U zábradlí se protáhne. Nikdo kolem není, tak si to může dovolit.
Vyběhne v obvyklém směru ke své trase, která je za paneláky. Možná potká nějakého dalšího nadšence, ale raději běhá sám.
Běží, v duchu si dělá seznam, co bude muset udělat, protože zítra ráno odjíždějí k rodičům. Tentokrát se vůbec na to netěší, protože jim chce oznámit svůj vztah s Honzou. Určitě zareagují hodně negativně, ale nechce zůstat celý život sám. Leontýna to říkala dobře, i když nebudou nadšení, že si tak brzy někoho našel. Taky je tu Juliana. Neví, zda to dřív oznámit rodičům nebo jí. Na druhou stranu pokud Juli nebude chtít, nemusí to oznamovat rodičům.
Běží, když mu někdo zamává. Ohlédne se po něm.
„Ahoj!“
Vůbec neví, kdo to je. Nejspíš nějaký omyl. Vedle něj se zařadí menší černovlasý muž.
„Ahoj, zřejmě jste mě nepoznal. Jarda, pamatujete, pizza párty!“
Petr zamrká. Pizza párty? Potom si vzpomene na Honzu, večírek, velké psy. Bylo to poprvé, co mu nabídl, zda s ním něco chce mít. Tehdy odpověděl, že ne, že je na ženy. Měl tušit, že s někým takovým jako je Honza, si člověk neporadí.
„Ano.“
Smích. „Podle výrazu moc ne. On Honza má ve zvyku dávat dohromady různé lidi. Dělám do stavebnictví, kdybyste něco potřeboval. Jinak učíte mého synovce v prvním ročníku.“
Opět! „Och…“
„Nebojte se. Martin Dobrej. Zas tak dobrej v matice není, ale on je spíš na historii a podobně.“
Petr si oddechne. Je rád, že to není další rodič, který by ho začal přemlouvat, aby dal jeho dítku lepší známku. „Tak to jsem rád.“
„Tomu věřím. Není to jednoduché, že?“
„Co?“
„Učit. Já bych to nedělal za nic na světě. Někteří jsou takoví grázlové, že je mlátit od rána do večera. Slyšel jsem, co se tehdy stalo na škole. Muselo to být strašný.“
„Mě to povídejte. Nebýt mého přítele právníka, tak nejspíš tam ještě sedím. No spíš Honzy.“
„Honza?“ podiví se Jarda.
„Jo. Potvrdil mi alibi. Skvělý člověk.“
Jarda přikývne. „To je. Musím odbočit. Příjemnej běh, a jestli se doma něco pokazí nebo potřebujete předělat od půdy po sklep, obraťte se na mě. Nashle.“
„Nashledanou.“ Zmatený Petr se rozhlédne, kde je, protože se při hovoru poněkud ztratil. Dobrý, je stále na své trase. Za chvilku zastaví u laviček na hřišti, aby si protáhl tělo. Chvilku si vzpomíná, o čem to uvažoval před během.
„Juliana, rodiče,“ zamumlá si. Cípem ručníku si utře obličej. Jestli nepřijme Honzu, nepůjde proti ní, ale doufá, že to vezme dobře. Vždyť mu několikrát říkala, že maminka ji povídala, že si někoho má najít. Problém je, že vždy říkala maminka. Jasně Leontýna ji nebude vykládat, že tatínek je gay. Vůbec neví, jak by na to reagovala. Sice malé děti jsou v myšlení i přijímání nových podnětů pružnější, ale kdo ví. Taky jí bude muset vysvětlit určitá pravidla ohledně ranního vstávání. Nechce ji mít v posteli, když tam bude Honza.
Samé nepříjemné věci na vysvětlování, pomyslí si nevesele.
Protáhne si tělo, nohy. Nedaleko sedí dva výrostci s cigaretou v puse a láhvi coly. Tak nějak pochybuje, že by obsahovala jen colu. U jednoho má pocit, že ho dokonce poznává. Začne se otáčet v pase. Je mu je jedno, co děcka dělají v období prázdnin. Jeho starost je pouze škola. Jenom doufá, že nevstanou a nezačnou otravovat.
„Sakra!“ zakleje v duchu, když vidí jednoho výrostka se zvedat.
„Hej vole, nemáš cigáro?“
„Bohužel nemám.“
„Ty vole, zase nějakej zasranej vegáč!“
Proboha co je vegáč? Ale je rád, že se odplížil za svým kámošem. Dívá se, jak berou láhev a napijou se. Jeden z nich si mohutně odkrkne. Druhý se rozřechtá. Petr raději vyběhne na druhou polovinu trasy. Když tohle vidí, pochybuje o příští generaci. Možná, ale je jenom zkostnatělý. Něco jako pravěký dinosaurus v období počítačů. I když tyhle smrkáče by nejspíš strčil do kapsy.
Podívá se na hodinky, kolik ukazuji. Je už na cestě skoro hodinu, tak je nejvyšší čas se vrátit. Juliana se určitě dívá na televizi. Neměl by ji nechávat samotnou, ale věří, že nic neprovede. Stočí se k domovu. Deset minut a bude tam. Cestou zamává na jednu ženu, která taky pravidelně chodí běhat. Vždy si pokynou nebo zamávají a běží dál svým směrem. Zajímalo by ho, kdo to je, protože když ji před půlrokem poprvé uviděl, měla tak o patnáct kilo víc. Teď rozhodně vypadá daleko lépe.
Těsně před domem zvolní, jde už jenom pěšky. Utírá si obličej a ruce. Nastaví obličej sluníčku, které opět začíná pěkně pražit. Mimoděk se podívá k svému bytu. Má vše, člověk by řekl, že je šťastný a určitou měrou pravdy má pravdu, ale chybí mu Leontýna. Vždy uměla perfektně poradit, určitě by věděla co udělat s rodiči a Julianou. Povzdechne si.
„Dobrý den, pane profesore.“
Petr zaúpí. Zatraceně, co tu dělá? Otočí se na paní Krásnou. Její dcera Kateřina Krásná si vzala příliš ze svého jména, protože…
„To jsem ráda, že jsem vás zastihla. Víte, jde o mou dceru Kateřinu Krásnou. Jistě ji znáte.“
„Ano. Učím ji matiku a fyziku.“ Taky u ní dlouho váhal. Nechal ji rupnout z matiky. Z fyziky dostala čtyřku. Takže opravky.
„Ano. Přesně tak. To víte, holka má jiné nadání než na matiku a fyziku.“
To určitě má, jen neví jaké. S kolegy na to ještě nepřišli. „Ano.“
„Ne každý exceluje v oboru tak těžkém jako matika a fyzika.“
„To máte pravdu, paní Krásná, ale vaše dcera se ani nesnaží. Kdyby za celý rok aspoň vypočítala jeden příklad, ale neučí se.“
„Ale pane profesore! Celý den leží v knížkách. Přisahám! Učí se. Dohlížím na ni. Jen na to nemá buňky.“
Nejen to, ale to by tady mohl paní Krásné vysvětlovat dokola. Nevysvětlí ji to, že její dcera má raději jiné věci. Řekl by, že za známky, které dostala má větší paní podíl paní Krásná než ona. „Víte, hodlá jít na psychologii.“
Těbůh, pomyslí si neuctivě.
„To je obtížné studium.“
„No ano, ale ji to strašně baví! Co byste pro své dítě neudělal? Je jedináček.“
Petr pomyslí na Juli. Doufá, že nebudete jako paní Krásná a nebude muset za Juli orodovat u jejích učitelů, ale neudělal by to. Sedře z ní kůži, jestli se nebude řádně učit. Je pravda, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, ale někdy by určité věci neměly dělat.
„Přece nezkazíte holce celý život.“
„A co potřebujete, paní Krásná?“ Ví to předem, ale chce to slyšet.
„Bude dělat ty opravné zkoušky. I s chemie. Nechápu to, protože miluje chemii. Víte, učí se. Každý den až pět hodin. Kvůli tomu nevychází ani z domu. Kdybyste přimhouřil oko nad ní. Je to chudinka. Opravdu se snaží, jenom ta matika ji prostě nejde.“
Zajímalo by ho, zda byla u kolegy Nového. Učí chemii a je to morous, který říká, že by je všechny měli utopit jako koťata. „Uvidíme, paní Krásná. Jestli opravdu bude umět, určitě projde.“
Paní Krásná ho chytí za ruce, sevře. „Děkuji, pane profesore, děkuji. Holka je trochu zahleděná do sebe, ale není špatná. Opravdu se učí jako tygr. Nevím, jak poděkovat.“
Doufá, že ho nebude uplácet. Nesnáší to. „Jistě, paní Krásná. Jak říkám, pokud bude něco umět, není problém, ale víte, musím jít.“
„Jistě. Promiňte, že jsem vás zdržela. A děkuji moc za svoji holčičku. Opravdu je moc hodná.“
Petr o tom nějak pochybuje, ale rodiče jsou slepí. I on. „Jistě, nashledanou.“ Udělá krok ke vchodu. Konečně.
„Ještě jednou děkuji, pane profesore!“
Musí to řvát? Pomyslí si s nechutí. Ve dveřích se otočí na chodník. Paní Krásná energicky cupitá někam do dálav. Tak tohle rozhodně nemiluje. Co udělá se slečnou chytrou u zkoušek? Má ji pustit dál a nechat potom trpět pacienty? Docela tomu věří, že paní Krásná ji protlačí i na tu psychologii.
„Tati, dívám se na pohádky. Chceš jíst nebo budeš cvičit?“ ozve se z obýváku.
Petr k ní z chodby nakoukne. Opět. Televize, brambůrky. „Ještě budu cvičit. Vzala sis něco k jídlu?“
„Nemám hlad.“ Sáhne do sáčku s brambůrkami. Stále se dívá na televizi. Petr si povzdechne. Měla by sníst něco rozumnějšího, ale povídejte to dítěti. „Až docvičím, udělám jídlo, dobře.“
„Jo jasně.“ Další sáhnutí do sáčku.
Petr to nechá. Jsou prázdniny. Taky kdysi hřešil. Vytáhne cvičící podložku, na kterou si lehne s pokrčenýma nohama. Začne cvičení na břicho. Padesát, sto, sto padesát, dvě stě. Dost. Dolní partie, další. Zvedne se, chvilku odpočívá, vytáhne činky. Podívá se na hodinky. Brambůrky by měla mít snědené a za chvilku dostane hlad. Zaposlouchá se. Televize stále hraje. Začne posilovat svaly. Vzpomene si, že ho k tomu donutila Leontýna, která si jednou rýpla, že se mu dělá panděro. Teď si nějak nedovede představit, že by necvičil.
Konec, řekne si po dvaceti minutách. Vezme čisté šortky, boxerky a vytahané seprané triko. V koupelně si vzpomene na Honzu, co asi teď dělá. No, on se musí připravit na odjezd. Ale večer by mohl s nimi posedět.
„Tati, telefon!“ Do koupelny vpadne Juli s blikajícím telefonem. „Teta Jitka!“
„Tak to vezmi,“ řekne ji s úsměvem a dál se sprchuje.
„Ahoj, této Jitko. U telefonu Juliana Komárková.“
„Ahoj, Juli, je tam tatínek?“ optá se Jitka.
„V koupelně. Chcete, abych mu něco řekla?“
Jitka se podiví. „Ty jsi v koupelně?“
„Ano. Tatínek řekl, že to mám vzít.“
„Aha.“ Zvláštní. No nic. „Optej se ho, zda nechce přijit si odpoledne smočit nohy do bazénu.“ Má to vyhrané. „Ať si nezapomene vzít plavky.“
„Neboj se této, zabalím je. Tati, teta Jitka se ptá, zda půjdeme k ní odpoledne na bazén.“
Jitka se baví. Tomu by ji nikdo nevěřil. Zvědavě čeká na odpověď.
„Tatínek říká, že jo, ale jen na chvilku, protože musíme balit na dovolenou.“
„Samozřejmě. Ve dvě vás tu čekám.“
„Děkujeme, Nashledanou.“
„Ahoj.“
„Tati, já jdu zabalit na odpoledne ano.“
„Jasně. Hned udělám snídani.“ Juli vypadne z koupelny. Petr se domyje. Tak téta Jitka. To její protahované é je legrační. Měla by se je odnaučit, ale jednou na to zapomene. Proč je asi zve? Dnes se chtěl věnovat jenom úklidu a balení, ale jak se zdá, tak Juli se ještě vykoupe. Aspoň si odpočinou od balení. Nesnáší to, ale seznam, co má sebou mít, už udělal, tak by to měla být hračka. Obleče se, ale vlasy nechá mokré, protože v tom počasí za chvilku budou suché. Naloží si brýle. Zamrká. Sluší mu? Prodavačka s Julianou ho přesvědčily, že jsou super moderní. Podle něj za tu cenu by měly být pozlacené.
„Tati, co to děláš?“
„Prohlížím se. Co myslíš, sluší mi brýle?“
Juli se na něj vážně dívá. „Sluší. Tobě sluší všechno. Co bude k snídani?“
„Taky mám hlad. Podívám se, co je v ledničce.“ Musel ji vyklidit, takže moc toho tam nemá, ale vajíčka tam má určitě. Usměje se. Chleba taky. „Co kdybychom udělali vajíčka na měkko?“
„Juj, ty já ráda. Budu je hlídat.“
„Dobře.“ Prohrábne ji vlásky. Už opět má účes ala maminka. Vypadá, že v něm je spokojená. Zajímalo by ho, co by na něj řekla Leontýna, ale vsadí se, že by souhlasila.
Vyndá pět vajíček. „Sníš dvě, cácorko?“
„Ano, prosím.“ Zatím vytáhne chleba, který položí ho do košíčku. Na stůl dá máslo, lžičky a vytáhne dva malé hrníčky, do kterých se dává vajíčka na měkko. Vyndá ještě skleničky.
„Tak hlídej! Tři minuty.“ Sám vytáhne máslo. Zmáčkne je. Tvrdé jako skála. Kousek odřízne a vloží do mikrovlnky.
„Tak už jsou to tři minuty?“
„Ne. Dvě deset. Neruš, tati,“ přikáže mu. „Teď.“ Stáhne plyn. „Já sama, já sama!“ křičí a odhání Petra od sporáku.
Petr se pozorně dívá, jak bere rendlík s vajíčky. Přeloží ho do dřezu. Natáhne se, aby otevřela studenou vodu, ale bez stoličky to nejde. „Tati.“
„Hned.“ Pustí studenou vodu. Za chvilku sedí u stolu a pochutnávají si na vajíčkách. Samozřejmě brambůrky vykonaly své a druhé vajíčko smutně na Julianu kouká.
„Tati, už nemohu.“
Petr nadzvedne obočí. „Řekla jsi, že sníš dvě.“
„Já vím, ale už nemohu. Tati, sníš je, ano?“
Petr je vezme. „Příště brambůrky po snídani.“
„No jo, ale já měla hlad.“
Petr si provinile uvědomí, že má pravdu. „Nechtěla jsem si dělat chleba. Nerada sama jím.“
„Tak dobře. Pro jednou.“ Dojí i to její vajíčko. „Dáš si aspoň jablko?“
„Dobře.“ Zvedne se, vezme jablko a malý nožík. Opatrně je na desce rozkrájí na čtvrtky. „Mohu jít?“
„Jistě, ale dobře víš, že musíme balit, tak si vyber věci, které chceš si sebou vzít.“ Juliana popadne talířek. Petr zavrtí hlavou. Třeštidlo. Doufá, že nebude muset jako loni ji půlku věci vyhodit.
„Tady tati.“ Petr se podívá na papír. Otře si ruce do utěrky. Překvapeně čte seznam.
Juliana ho pyšně pozoruje. „Viděla jsem, jak si děláš seznam. Tak jsem si ho udělala taky. Že je dobrý?“
„To ano, ale chybí tu oblečení… Vlastně ne, ale musíš si brát tolik knížek? Nechceš jezdit na výlety, koupat se?“
Juli nakrčí nosík. „To ano, ale víš, že když hodně prší, tak je tam nuda. Nutně je potřebuju – všechny.“ Otočí se jako na obrtlíku. Petr si pomyslí, že letos nebude ji muset vyházet věci, ale taky jenom proto, že mu to zkrátka nedovolí. Určitě bude opakovat: Ale já to potřebuju. Usměje se. Naše slečna dospívá, Leontýno. Zajímalo by ho, co by říkala Honzovi. Zda by mu ho schválila. Dnes se ještě neozval, ale pokud je v práci, nebude ho otravovat.
Když domyje nádobí, stáhne ze skříně dvě velké tašky s kufříkem. Do dvou přijde oblečení, do dalšího různé věci. Jedou tam skoro na měsíc. Měsíc bez Honzy. Určitě na něj vytáhne opět webovou kameru. Už to rodičům slíbil a možná příští rok tam pojede s Honzou. Bylo by to pěkné. Jednu tašku na oblečení položí doprostřed pokoje, druhou dá do obýváku, třetí donese k Julianě.
„Není toho moc, slečno?“
Juli se na něj podívá. „Moc? Ne! Přece nechceš, aby tě pomluvili, že nemám oblečení a jsi skrblík. Naopak jsem ještě něco dala pryč. Patery šaty, sedmery šortky, dvoje tepláky, kalhotky, taky deset triček. Něco hezkého na večer a klobouček. Dvakrát k tomu…“
„Dost.“ Má stejný smysl pro balení jako Leontýna.
„Dobře.“
Petr raději vyjde nebo by se musel smát. Sám si vezme troje trička, patery boxerky – mamka tam stejně pere skoro obden. Jak je něco v koši na prádlo, už je to v pračce.
Po skoro dvou hodinách i se seznamem sedí a dívá se na zavazadla. Má pocit, že něco zapomněl. Neví co, ale je to tak pokaždé.
„Tati, je ti něco?“
„Proč se ptáš?“
Juli se usměje. „Protože se díváš na ty kufry přímo vražedně.“ Vyskočí k němu a přitulí se. „Jak mamka říkala, stačí mít peníze a kreditku, nic víc na cestování nepotřebuješ.“
„Nejsi ty nějak chytrá?“
„Já nejsem chytrá, maminka byla a ty jsi taky. Myslíš, že budu chytrá?“
„Určitě jsi chytrá. Jen přemýšlím, co jsem zapomněl.“ Juliana se posadí vedle něj a zírá na kufry. Petr se usměje. Vypadá přesně jako on.
Povzdechne si. „Půjdeme uklízet.“
„Už zase?“ protáhne znechuceně Juliana. „Uklízeli jsme minule. Musíme? Nikdo tu nebude, jenom Honza.“
„Honza?“ podiví se, kde to vzala.
„No ano. Bude nám zalévat kytky.“
Petr na ní překvapeně zamrká. Ani mu na mysl nepřišlo, že by ho o to požádal. Vždy mu je zalévala sousedka. Ale mohl by ho o to poprosit. Snad tu jeho péči přežijí.
Juliana, ale už seskočí z pohovky. „Už vím, co jsme zapomněli.“
„Copak?“
„DVD.“
„Ale tam mají televizi. Nebude nám to stačit?“
„Ne.“ Klekne si k televizi. Začne probírat DVD. „Budeme prát?“
Petr se zahledí na počasí. Mohli by. Potom se podívá na hodinky. Stihnou to. „Vypereme.“
Juliana nechá DVD a jde k prádelnímu koši.
„Tati, ta světlé modrá mikina barví?“
„Nebarví!“ Houkne na ní z ložnice Petr. „Víš, co vypereme pouze povlečení a ručníky.“
Juli se podívá na roztříděné prádlo. Skousne si horní ret. Tak zase nic a tolik práce si s tím dala. Hodí černé oblečení nazpět, barevné taky. Vytřídí jen utěrky a dva ručníky. Donese do pračky, potom jde k sobě do pokoje. Stáhne povlečení s Šípkovou Růženkou.
Petr s velkým chumlem povlečení jde hned za ní. „Tak slečno, teď ukliď ty DVD.“
„Jeje, já zapomněla.“ Jde nazpět k DVD. Zadívá se na obaly, které jsou bez názvu. Jednou ji s nimi nachytala maminka. Přísně řekla, že nemá si s nimi hrát. Potom ji řekla, že to jsou tatínkovy a její DVD. Možná by mu měla jednu vzít. Vezme tři. Dobře si vzpomíná, že tam byli sami hezcí kluci.
Zasune nazpátek všechno, co vytáhla. Obaly s filmy zabalí do volné postranní kapsy. Spokojeně se dívá na kufry. Určitě na nic nezapomněli.
„Tati, co bude k jídlu?“
„Objednej pizzu.“
Juliana výskne. Rozeběhne se k telefonu. Vytáhne letáček s pizzami dovoz. Dívá se na ně, potom ho pohodí. Vytočí číslo.
„Pizzerie Středomoří. Přejete si?“
„Ano jednu šunka pizza malou a druhou sýrovou, prosím dvojnásobek surovin.“
„Ano a adresa?“
„Komárkovi, ulice Bělehradská 201.“
„Děkujeme za objednávku.“
Juli odloží telefon. „Tati objednáno. Vzala jsem ti sýrovou. Taky jsem si řekla o dvojnásobek surovin.“
„Surovin?“ usměje se.
„No co je? Tak se tomu říká, ne? Vždy tam tu šunku musím hledat.“
„Jistě. Klidně tomu můžeš tak říkat. Tak myslím, že je všechno hotovo. Chybí už jenom zákusek.“
Juli nadskočí. „Jdeme do cukrárny. Koupíme tam zákusky. Taky tétě Jitce.“
Zatraceně, zapomněl na ni. „Dobře, i tetě Jitce.“ Převleče se. Za chvilku jdou vedle sebe k cukrárně. Juli vybere pro sebe dva indiány, chce vidět, jak to sní, ale nejspíš to do sebe nacpe, on si vzal větrníka. Váhá, zda má koupit zákusky, nebo sušenky, které tu mají nebo bonboniéru. Mračí se.
„Tati, vezmi tyhle bonbony.“ Ukazuje na čokoládové dobrůtky. Petr ji přesně vidí do hlavy. Jitka nenechává si je pro sebe, ale vždy je dá na ochutnání. Zřejmě se už vidí, jak je ochutnává. Koupí je. Je to celkem jedno, co s nimi udělá, hlavně že je donese.
„Tak a teď rychle domu, jinak tu pizzu nestihneme.“ Popadne věci, bonbony podá Juli. Rychle zamíří k domovu. Už z dálky vidí zoufalého kluka, který tam balancuje s krabicí a snaží se k nim dozvonit.
„Omlouváme se. Kolik?“
„Ježíš sem rád, že tu ste. Dvě stě padesát.“ Zinkasuje prachy, nasedne na skútra, který s hvízdotem vyrazí pryč.
„Voní báječně, nemyslíš?“ řekne Juli ve výtahu Petr.
„Jo to jo. Rychle tati, mám hlad jako mamut. Nemohu to aspoň nadzvednout?“ zaškemrá. „Budu moc hodná,“ slibuje.
Petr se sníží, Juli nadzvedne víko. „Podívej se.“ Petr se na to mrkne. Pizza, ale Juliana se chová, jako by právě objevila poklad. Cinknutí. Juliana vyletí, strčí klíč do dveří, otevře, a aniž čeká na tatínka, běží do kuchyně, kde ihned prostírá. Petr se směje. Musela mít hlad jako drak.
Vyndá obě pizzy. Za chvilku už ji do sebe házejí. Juli s funěním se podívá na poslední kousek. „Můžeš si ji nechat na večeři.“
„To už nebude ono, ale asi jo.“ Lítostivě se na ní zadívá. „Ještě zákusek.“
„Jeden, druhý si nech na večeři. Dám ti k tomu kus své pizzy.“ Jeden kousek ji nebude stačit. Zvedne se, když uslyší.
„Já sýrovou nerada.“
„A ochutnala jsi ji?“
„No ne, ale divně páchne,“ přizná. „Vypadá hezky. Určitě je dobrá.“
Petr se usměje. „Tak ji ochutnej. Tenhle kousek. Sýr máš ráda ne? Když ti nebude chutnat, vyplivneš to,“ řekne velkoryse.
Julia váhavě přikývne. Zavře oči, otevře pusu. Petr s úsměvem ji kousek vloží na jazyk. „Jej, není vůbec špatná!“
„No vidíš. Večer ti ji ohřeju. Tak a teď zabalíme věci a jdeme k tetě Jitce. Máš ji ráda?“
„Ano, mám. Má velký dům, hodně jídla a psy. Jsou roztomilí. A je hodná. Má ráda děti. Nekřičí, když něco uděláme špatného a můžeme si tam hrát,“ vyjmenovává různé věci, proč má tetu Jitku ráda. „A taky se hezky chová. Už víc nevím a dobře vaří!“ dodá vítězoslavně, že si na ještě něco vzpomněla.
Petr je rád, ale to se vždy může změnit. Zazvoní telefon.
„Já! Já!“ vyletí, popadne telefon. „Honza, tati,“ oznámí tajuplně.
„Ahoj, slůně. Jak se máš? Za chvilku končím.“
„Myslel jsem si, že jsi v práci. Pohoda?“
„Jo, šlo to. Hele nevím, jestli ti Jitka to říkala, ale zve tě dnes k nám. Je krásně, rád bych tě viděl. Přijdeš?“
Petr se usměje. Taky ho rád uvidí. „Zrovna jdeme si něco balit. Už se těším, že si trochu od uklízení odpočinu.“ Popravdě moc neuklízeli, ale to nemusí vědět.
„Neuklízíš nějak moc často?“ optá se Honza. Sedí v křeslu u zrcadla a pozoruje se. Rukou si upravuje dokonale upravené vlasy. Dal si dnes trochu změnit účes. Udělal je tmavší s výraznými pramínky. Je zvědavý, zda se Petrovi bude jeho nová kreace líbit.
„Ani ne. Musí být pořádek. Kdy přijdeš?“ optá se dychtivě.
„Po druhé asi tak o půle. Jitka se na tebe moc těší. Já taky. Víš, co bych chtěl?“
„Co?“
„Pomaličku tě svléknout, vzít tě do úst a udělat ti to, že bys prosil o další.“
„Maniaku,“ zasměje se.
Honza se usměje. Trocha provokace nezaškodí. „To tys ho ze mě udělal. Já ne.“
„Tomu tak uvěřím. Budeme končit nebo k Jitce nedorazíme. Pa.“
„Pa, slůňátko. Víš, chci už mít normální vztah.“
V Petrovi se všechno zasekne. „Já taky. Ahoj.“
„A…“ zavěsil. V zápětí uslyší: „Dobrý den. Potřebuji trochu přistřihnout.“
„Samozřejmě.“ Kde je Pavla? Pomyslí si.
Juli napjatě sleduje tatínka. Usmívá se. Jen škoda, že vůbec neví, co si volají. „Tati, co je to maniaku?“ vysloví pečlivě. To nové slovo ji úplně zaujalo. Je takové zvláštní, k tomu se dobře vyslovuje.
„Maniaku? To je označení někoho, kdo se cele věnuje jedné věci.“ Jako Honza sexu. „Jako například já matice, nebo ty čtení, ale je to člověk, který myslí jenom na tu jednu věc.“
Juli si to přebírá. „Takže pokud někdo pořád jen maluje a maluje je maniak.“
„Ano, ale ne v práci.“
„Aha. Takže když má čas. Jako koníček?“
Petr radostně přikývne. „Přesně tak.“
„Aha a proč je Honza maniak?“
V Petrovi se to zadrhne. Sakra, co teď? Takovou otázku nečekal. Přece ji neřekne, že je posedlý sexem. Tedy…
„Tati.“
„No, jak to říct.“
Juliana trpělivě čeká. Petr si samými rozpaky sedne. Co říct? „Stříhat,“ dostane ze sebe pracně. Měl totálně vymeteno v hlavě. Je zvědavý, co na to řekne Juli.
„Ale to je práce, tati. Říkal jsi, že to je koníček.“
„Ano, ale u Honzy je to i koníček. Nevšimla sis, jak mi prohlíží vlasy?“
„No ano.“ Zamračí se, potom se jí rozjasní tvář jako by si to přebrala. „Dobře. Jdu si vzít plavky.“ Odběhne do svého pokoje. Petr se rozvalí. Vybruslil. Opět vybruslil, ale na jak dlouho? Co až začne se ptát, jak to chodí mezi nimi dvěma? Je lepší vždy, když se to dozví od nich, než od někoho jiného. To jako vždy. Když byla malá, přistihla je, jak se s Leontýnou líbají a mazlí v posteli. Byl to jeden z těch dní, kdy to prostě dělali. Někdy se sám sebe ptal, jak ji to může stačit? Naštěstí byla moc malá, takže si to nepamatuje, ale teď už by věděla co a jak.
„Tati, co bude s prádlem?“
„Pověsíme ho, až přijdeme domu.“
„Dobře. Jsem hotová. Vzala jsem ti taky věci.“
„Děkuji moc.“ Občas myslí i za něj. Sluníčko je to. Za půlhodiny parkují před Jitčiným domem. Napůl očekává další pizza párty, ale všude je klid, jenom k brance se přiřítí dva velcí bernardýni s jazyky až skoro na hrudi.
„Ahoj! Pojďte dál. Jsou tu jenom kluci a já. Posilu jen uvítám.“ K brance se blíží Jitka v plavkách. Když otevře branku, psi málem Juli povalí, ale ta jim čelí srdnatě. Jitka je odežene. Od bazénu je slyšet chlapecký řev.
„Doufám, že máte plavky.“
„Nemám.“
„Jdu vyhledat vám manželovy. Je tak vedro, že by chcípla i moucha.“
„Tati, co je chcíplá moucha?“
Petr zaskučí. Někdy nesnáší vysvětlovat různé věci. „To je mrtvá moucha. Je to nespisovný tvar, proto se moc často nepoužívá. Říká se to v případě, že je takové vedro, že nelétá ani moucha. Je to prostě synonym pro velké vedro.“
Juli přemýšlí. „Divné. Této, je tu Honza? Prý je maniak.“
„To tedy je. Ne, ještě nedorazil. Utíkej ke klukům. Já musím najít tvému tatínkovi plavky.“
„Já je zabalila,“ prozradí. Přitom jí podává čokoládu, kterou koupili.
Jitka se usměje. „Hodná holka, ale to jste nemuseli. Čokoládové? Tak ty si nechám.“ Petr se rozesměje, když vidí Julianin protažený obličej.
„Děje se něco?“
„Ano. Juli si dělala zálusk na tvé bonbóny.“
„Tati, to se neříká!“ Rudá Juliana odběhne pryč.
Jitka zavolá za ní. „Jsou tam karamelky a vychlazená šťáva. Uličnice. Děkuji moc, ale nemusel jsi to kupovat.“
„Vždyť mě znáš.“
„Ano. Jsi skvělý. Honza mi už řekl, že to chceš říct rodičům. Jak to přijmou?“ Vede ho do domů, aby se mohl převléknout a ona mohla konečně spatřit těch slavných třicet centimetrů. Prostě tomu nějak nemůže uvěřit.
Petr se zamračí. „Moc dobře ne, ale neříkej to Honzovi. Nezáleží mi tak na jejich mínění, ale spíš na Julianině. Nechci jít proti ní, rozumíš?“
„Jasně. Asi taky bych nešla, ale na druhé straně zůstat sám? Jak je to dlouho?“
Petr si povzdechne. To je právě kámen úrazu. „Něco přes rok ale měl jsem ji moc rád.“ Vyjde ven. Jitka okamžitě sklouzne k jeho klínu. Zaskučí, když spatří bermudy. Bude muset do vody, i kdyby ho tam měla osobně shodit. Jistě nejlepší by bylo, kdyby ho viděla vzrušeného, ale o tom si může nechat snít. I tak se uvidí.
„Juli to zvládne, uvidíš. Je hrozně šikovná a chytrá. Vyspělejší než některé dětí, které znám.“
„Snažím se. Někdy mám pocit, že to přeháním, že jsem moc přísný.“
Jitka se usměje. „Lepší je možná být přísnější, ale musím přiznat, že jsi ji to s tou chcíplou mouchou krásně vysvětlil. Je vidět, že jsi opravdu učitel.“ Oba za rozhovoru se usadí na lehátkách.
„Nechcete do vody?“
„Moc ne. Na mě je to moc málo vody.“
Jitka se zamračí. „Málo vody? Och chápu, máte rád dlouhé plavání.“
„Ano. Co je se mnou Juliana, musel jsem se toho vzdát. Občas si zajdu na bazén, ale není to ono,“ postěžuje si.
„Člověk je omezený, když má ty rošťáky, to je pravda, ale s Honzou to tak nebude. Nemá rád plavání, tak vám ji bude hlídat. Kdyby mohl, tak by se neustále vozil na tobogánu. Jako malý kluk. Chcete namazat?“ Podá mu olejíček.
„Ne. Jsem opálený dost, ale popravdě nemám rád olejíčky. Krásné plavky, krásná postava,“ polichotí jí.
„Nesváděj mi tu sestru, ahoj.“ Rychle ho políbí. Sesune se vedle nich. „Jsem grogy. Pavla přišla pozdě, protože jejímu příteli vyplivla motorka. Uvěřila mu, že to bude spravené rychle. Nebylo.“
Oba se rozesmějí. Nad bazénem se mísí dospělý smích s dětským jekotem.
„Víte, tohle miluji. Tu pohodovou atmosféru. Půjdu udělat jednohubky. Chceš?“
„Jiťu, seď. Něco tam uklohním.“ Honza se zvedne.
Jitka si posune brýle, aby ji bylo vidět do očí. „Máte na něj dobrý vliv. Takhle se snažit jsem ho viděla jen párkrát. Většinou na mé narozeniny. Hupsněte do vody, dokud je vedro.“
„Já mám pocit, že vedro je i ve tři hodiny ráno. Dokonce spím pod ničím.“
„Já taky. To vedro člověka zabije.“ Jitka přemýšlí, jak ho donutit, aby do té vody šel. Přece nemůže čekat dalších nějakých třicet dní, aby si potvrdila to nehorázné Honzovo tvrzení. Mlčí, přemýšlí, že vstane, vytáhne ho na nohy a strčí ho do vody, ale moc se jí nechce. Najednou ucítí stín.
Petr se zvedne. Možná má pravdu a mohl by se smočit. Je vedro k zalknutí, modrá barva vody láká k veselení. Juli je ve svém živlu a jako dobrý plavec, prohání oba kluky s divokým vřeštěním. Sedne si na šedou kamennou dlaždici, které jsou kolem celého bazénu. Nohama čvachtá vodu, dívá se do ní. Je nádherná, usoudí po chvilce. Ty vlnky jak se lámou, příjemné sluníčko, mohl by tu strávit život.
„Tati, chytej!“ Petr jen tak, tak chytí balon, ale legračně zavrávorá a udělá krásného placáka. Juli se k němu žene.
„Jsi v pořádku?“ Dělá si starost. „Nechtěla jsem.“
„Jsem. Tak jdeme si zahrát polo ne? Dva proti dvoum.“
„Ne tři proti tobě,“ nesouhlasí Juli.
„Hele, není to nespravedlivé?“ optá se Dominik.
„Není. Je dospělý.“ Juli nad tím mávne rukou.
„Tak jdeme na to.“ Hrají dost zarputile. Jitka je pozoruje, když si vzpomene na jednohubky. Zvedne se. Doufá, že její bratříček neleží v kaluži krve, jak se snažil uříznout rohlík.
„Už to nesu!“ volá Honza z dálky.
„Petře, kluci, Juli, jídlo.“ Zvolá k bazénu.
„Gól!“ zvolá Dominik, protože Petr se otočil za Jitkou.
„Tak jo vyhráli jste. Jdeme si dát něco k jídlu.“ Juli s kluky spěchají ven z bazénu. Jitka stojí, ale dívá se jenom na Petra. Konečně získá odpověď. Není to možné…
Petr se chytí madel u schůdku, vyšvihne se.
Jitka zalapá po dechu.
Honza se zastaví, zapomene, že něco nese a pustí to na zem.
Petr si přejede vlasy.
Do prdele, on asi fakt má těch třicet centimetrů, pomyslí si Jitka zoufale. On měl pravdu. Nevěřím tomu.
„Jídlo!“ zvolá Petr.
Jitka se vrhne k bratrovi. Nediví se, že tu stojí jako sloup, protože někdy se povede vidět dokonalost. Petr si dojde pro brýle. Podívá se na Honzu. Vypadá krásně. Potom si všimne Jitky a děti. Jde k nim. Jídlo je v háji.
„Něco se dá zachránit,“ prohlásí Jitka, která mu mrkne do klína místo do tváře. „Honzo, nestůj tu jako kamenný sloup!“
„Jo jasně.“ Sehne se, stále ještě omámený pohledem, který se mu naskytl. Určitě to bylo mámení, protože tak hezký chlap existuje jen na vyretušovaných reklamách, ale měl pocit, že ho vidí.
„Honzo, je ti něco?“
Honza se na něj podívá a málem se utopí v jeho starostlivém pohledu.
„Této Jitko, já to odnesu, ano.“
„Děkuji, jsi moc šikovná. Kluci dejte ten tác na stolek. Fofrem.“ Mimoděk opět sklouzne ke klínu, kde se rýsuje velká boule. Polkne. Jak se jen může Honza těšit, že bude mít něco tak velkého v sobě? Nedovede si tu věci představit. Teď je velký, ale když bude vzrušený, bude ještě větší.
„Omlouvám se. Zakopl jsem.“
Na hladkém trávníku? Ale může se to stát, pomyslí si posměšně Jitka. Ale osobně si myslí, že to pustil kvůli Petrovi.
„Může se to stát. Jdeme nebo to vše snědí.“
„Jasně.“ Petr si potom lehne na lehátko. Mhouří oči proti sluníčku. Jitka s Honzou sedí, dívají se na něj tak nenápadně, jak to jde.
O hodinu později Petr s Julianou odjíždějí domu.
„Musela jsi na něj tak civět?“ vyjede Honza na sestru. „Málem, že jsi ho tím svým pohledem nepřipekla k lehátku.“
„Jo a jak ses choval ty? Nejdřív jsi zničil jídlo a potom kdyby to šlo, znásilnil bys ho na místě. Ještě, že tu byly děti, protože by ses neohlížel ani na ně.“
„Je to můj přítel.“
„Můj taky.“
„Ty s ním nechodíš, já ano.“
„Jenže ne oficiálně,“ prohlásí Jitka. „Hele, on má fakt těch třicet centimetrů.“
„Jistěže má. Máš za lháře nebo co?“ prohlásí pyšně, jako by to byl jeho úd ne Petrův.
Jitka zavře branku. „Popravdě nevěřila jsem ti. Je nemožné, aby něco…“
„Hele, zapomeň na to.“
„Jo jasně. Jdu udělat večeři. Zůstaneš?“
„Zůstanu.“
Jitka jde k domu. „Těch třicet centimetrů…“
„No co je?“
„Hele, jak jsi to zjistil? Nebo ti ho nechal změřit?“ Honza se na ní podívá. Ona fakt je tím posedlá. On taky. Nemůže se dočkat, až ho bude mít v sobě. Když na to pomyslí, v klíně mu to začíná tepat touhou a tělem se rozlézá toužebné mravenčení.
„Ne. Jdeme jíst.“ Jitka mlčí. Uvažuje, jak to dostat ze svého bratříčka. Kruci třicet…
„Tati, prádlo. Jsem unavená,“ prohlásí Juliana doma. Donese prádelní koš. Otevře pračku.
„Hned ti pomohu, jen to pověsím.“
„Jasně.“ Juliana vyndává ručníky, povlečení, když se zarazí. Dívá se na divnou umělou věc, která je neskutečně divně růžová. Dívá se na ni, prohlíží ji ze všech stran, ale nemůže přijít na to, k čemu to slouží. Jde za tatínkem. „Tati, co je to?“
Petr se s úsměvem otočí a podívá se na vibrátor. Zesiná.
„Kde jsi to našla?“
„V ručníkách. Co je to? Vypadá to dost zvláštně.“ Píchne do toho prstíkem. „Je to tvrdé, není to ohebné, ale není to studené.“
Petr si uvědomí, že zřejmě nikdy neviděla vzrušený penis, nebo prostě si to nedokáže spojit. Ještě že tak. Ale co teď? Juliana při zkoumání otočí černým zakončením. Rozesměje se, protože to začne vibrovat.
„Jeje, to je asi nějaká hračka, že jo? A proč je v ručníkách? Vypadá jako raketa, jenže má kulatou špičku.“
To tedy je, myslí si zpanikařený zsinalý Petr. Musel to omylem hodit do praní, když sundával povlečení. „Víš, to je hračka pro dospělé.“
Juli se zatváří zklamaně. Vrátí mu ho. „A dělají také i pro děti? Chci taky jednu takovou.“
„Ne, je to pouze pro dospělé.“ Rychle ji to vezme, aby to zmizelo z povrchu zemského. Schová to do své skříně hodně hluboko. Bude muset doufat, že na to zapomene, ale i to, že to bude muset vyhodit.
„To je škoda. Líbil se mi. Je to takový legrační. Půjdeme pověsit prádlo? Nemám hlad.“
Petrovi se uleví. Je rád, že ji nedošlo co to je. Ale tedy, že vydržel i dlouhodobé praní je zázrak. Popravdě tak čistý ho neviděl, ani když ho dostal hezký zabalený v krabici k Valentýnovi od Leontýny.
