Malý poklad
28.
Tati, kdo je ten pán, co se baví s Honzou?
Petr na zahradě u snídaně přemýšlí, že je to jeho poslední den u rodičů. Tyhle prázdniny se nepovedly. Ne, kvůli Honzovi nebo počasí, které se po víkendu pokazilo, ale kvůli rodičům. Byl by šťastný, kdyby jeho orientaci a s tím i Honzu přijali. Ale dál předstírají, že nic není. Co bude dělat, když spolu budou? Nechce, aby Juliana sem jezdila bez něj, ale taky nechce být tři týdny bez Honzy. I když možná menší rozlučka by jim prospěla.
Zamračí se, protože si vybaví, že poslední dva dny se nepřipojil. Dokonce ani zprávu neposlal. V noci čekal hodinu, zda se nepřipojí, ale nic. Snad se mu nic nestalo? Posílat mu zprávu přišlo trochu pitomý. Co by řekl: „Kde jsi? Je ti něco? Proč se neozýváš?“
Podívá se na mobil vedle talíře. Juliana s rodiči jsou někde pryč. Odpoledne vyrazí na dlouhou cestu. Nechce se mu zpět do města. Má to tu rád. Kdyby sem nepřijel na prázdniny, připadal by si divně. S Leontýnou sem jezdili na týden, potom musela do práce, ale jezdila za nimi každý víkend.
Vezme mobil. Vytočí číslo Jitky. Pokud je nemocný, bude to vědět.
„Jitka… Petře?“ Smích. „Promiň, došlo mi to až teď. Co potřebuješ? Nechceš přijet na večeři? Honza povídal, že se dnes vrátíte.“ Vychrlí na něj spoustu informaci.
„Ne, děkuji. Budeme unavení, takže bychom tam nejspíš zvadli, ale chtěl bych se optat, co je s Honzou. Není v nemocnici, že ne?“ Uvědomí si, že je to blbost. Kdyby byl, ihned mu zavolá.
„Není. Proč se ptáš?“ V Jitčině hlase zní údiv. „Byl u mě včera, a byl v pořádku. Stalo se něco?“
„Ne nic, jen se nepřipojil.“
„Aha. Z toho bych si nic nedělala. Možná zapomněl nebo byl unavený. Povídal mi, že se těší, až přijedete.“
Petrovi se uleví. „Díky moc.“
„Jasně. Ale víš, co? Spíš já ti děkuji. Úplně se změnil. Jako by to byl jiný člověk.“
Petr se usměje. I on se změnil. Možná to s lidmi dělá láska. „To já taky. Díky moc a ahoj a pozdravuj Dominika, Pavlíka a Slávka.“
„Jasně. Pa.“ Ticho.
„Tati, tati, podívej se, co mám!“ Juliana běží k němu s obrovskou krabici, přes kterou sotva vidí a sotva unese. Za ní jeho rodiče. Petra se zmocní neblahé tušení. Vstane. Tak to přepískli, jestli je to, co si myslí.
Juliana k němu doběhne. Postaví ji na stůl. Petr se podívá na rodiče.
„Dobré ráno, Petře. Doufám, že se nebudeš zlobit.“
Petr se zamračí ještě víc. Málem, že nevybuchne vzteky, když vidí kostým mažoretky a bílé dlouhé boty, které kousek vykukují. Svírá krabici, že ji málem nerozmačká.
„Ne, jistěže ne. Běž si to schovat do auta, ano.“
„Ano. Je krásný. Počkej a podívej se na ty boty.“ Nadzvedne modrý kostým. Dole jsou vysoké bílé kozačky. Petr zaskřípe zuby. Muselo to stát peníze. Mají vůbec rozum?
„Krásné, ale běž si je uklidit, ano. Za chvilku odjedeme. Ukážeš mi to doma.“
„Samozřejmě. Jsou suprový.“ Petr se za ni dívá, jak odchází do domu.
„Zbláznili jste se? Je to drahé! Zatraceně, říkal jsem, že ji nemáte to kupovat. Jsou to vyhozené peníze!“ Zlobí se. Nejraději by… neví co. „Proč to děláte? Svedu ji je koupit sám.“
„Ber to tak, že je to dárek k narozeninám.“
„Fajn a napadlo vás, že ten oddíl může mít žlutou uniformu? Zatraceně!“
„Nezlob se.“ Ucítí maminčinu ruku na své. Vztek trochu vyprchá. Co má s nimi dělat? Vždyť chtěli to nejlepší. Člověk se nemůže už ani rozčilit.
„To je dobrý, ale byl bych rád, kdybyste mě jednou poslechli.“
„Je to naše vnučka. Chceme jí udělat radost.“
Petr bezmocně to chápe, ale taky by je rád přerazil. „Příště to už nedělejte, ano.“
„Dobře. Víš, ber to jako dárek k narozeninám, ano?“
Petr si povzdechne. „Dobře. Je mi líto, že musíme odjet, ale Juliana pojede na ten tábor.“
„Není moc malá na tábor?“
„Kdepak. Dokonce mi řekla, že se moc těší a já budu s Honzou trochu sám. Potřebujeme…“ Odmlčí se, když vidí jejich výrazy. Nezajímá je to. Prostě jsou slepí. Odbijí se to od nich jako hrách. „Taky musím se připravit do školy.“
„Hned na začátku jsem ti říkal, že máš učit na vysoké. Nějaká střední. Jen jsi tam zahazoval svůj život,“ řekne jeho otec.
Petr se cítí unavený neustálým bojem. „Bavilo mě to,“ odvětí. Určitým způsobem to byla pravda. Rád učil ty mrňavé zmetky. Někdy mezi nimi byli opravdu chytří studenti. Kdyby nebylo toho incidentu, potom by tam zůstal do konce života.
„My víme, ale že máš na víc. I Leontýna to říkala.“
Petr se usměje, i když ještě cítí zlost. Vždy to říkali. Máš na víc. Zvládneme to, jen běž se učit. Dokázali ho podporovat na škole. „To jsi říkal, už když jsem byl na základce.“
„Měl jsi tehdy skvělou učitelku. Škoda, že už odešla.“
Petr se zamračí. Bylo to před dvěma roky. Když sem jel, nikdy ji neopomněl navštívit. Říkávala, že je její nejúspěšnější student, i přesto že učil na gymplu. Vždy ji nosil květiny a fondánové bonbóny, které měla ráda. Taky zašel s Juli za doktorem, který mu kdysi pomohl. Jako vždy chvilku si s ním povídal. Jeho paní byla potěšena, že přišel. Prý moc návštěv nemá. Povídal mu, co je nového a zmínil se o Honzovi. O tom, že neví, co má dělat. Přísahal by, že zahlédl v strnulé tváři jiskřičky pobavení. Možná to bylo jen opravdu zbožné přání.
„Ano, to je pravda. Zabalíme a pojedeme.“
„Nechceš tu opravdu zůstat ještě déle?“
Petr by nejraději přikývl, možná by to dřív i udělal, ale teď se chce vidět s Honzou. Chybí mu. „Pojedu. Přijedu na dušičky.“
„Dobře. Připravila jsem ti pár věci.“
Petr se nakloní a políbí maminku na tvář. „Děkuji moc, ale neměla by sis dělat starosti.“
„Nech toho. Zabalila jsme ti to do termotašek, tak by to mělo vydržet. Taky nějaké kompoty, džemy. Juli je má ráda. Taky trochu zeleniny a brambory, vajíčka.“
„Mami!“
„Mlč. Tam takové věci nemáte. Jsou domácí. Juli to potřebuje a ty taky.“ Zvedne se.
„Tati, mohl bys jí něco říct,“ obrátí se na otce, který hledí za manželkou.
„Ani náhodou. Ještě by ti přibalila toho víc. Musíš přijet zase.“
„Myslím, že se taky objevím, až Juli bude mít prázdniny.“ Petr zapřemítá, kdy to bude.
Otec přikývne. „To bude dobře. A nechceš přijet, když Juli bude mít tábor?“
Petr si povzdechne. Neposlouchali. Měl pravdu. Přece jasně řekl, že chce být s Honzou sám. Je zbytečné jim to opakovat. „Budu muset se připravit do nové školy. Taky na přezkoušení propadlých studentů. Vůbec se na to netěším. Rozhodnout o životě druhých, zda projdou nebo ne. Víš, kdyby aspoň se učili, ale vsadím se, že půlka z nich učebnici otevře týden před termínem.“
„Chápu. Není to jednoduché, ale zvolil sis to. To taky patří k tvému povolání.“
Petr si prohrábne vlasy. „Já vím, ale nesnáším to. To jsou ta negativa na tomhle povolání. Půjdu zabalit a podívat se, co Juli zapomněla sebou vzít.“
„Stejně se něco objeví. Pošleme ti to jako vždy.“
„Díky moc. Bylo tu krásně.“
„Až na poslední dva týdny, ale aspoň polevila ta vedra. To zalévání zeleniny bylo úmorné.“ Zvedne se. Oba odchází do domu. Petr zamíří do svého pokoje. Zadívá se na otevřený notebook. Zapomněl ho zavřít. Proč se nepřipojil? Nikdy nezapomněl, a když ano, dostal zprávu. Dokonce i z Paříže. Pocítí neklid.
„Tati, ty nebalíš?“
„Právě se na to chystám. A ty už máš zabaleno?“
„Ano,“ prohlásí pyšně. Hupsne na postel. „Tati, že se na babičku a dědečka nezlobíš.“
Zlobí, ale co s tím má dělat? Vrátit to? Sotva. „To víš, že se nezlobím.“
„Děkuji moc. Tati, těším se na tábor. Bude tam pěkně, viď.“
„Určitě. Já sám jsem na žádném nebyl, tedy jenom na jednom, ale klidně bych si to zopakoval.“ Tehdy rodiče uprosil, aby mohl jet. Byl šťastný jako blecha. Teď je rád, že jel a že ho tehdy nezklamal. „Moc se mi líbily noční hlídky, stezka odvahy, soutěže, výhry…“ Vyjmenovává, zatímco vyndává ze skříně oblečení, které pokládá na postel. Juli ho poslouchá. Potom seskočí z postele, vytáhne zpod postele tašku. Na posteli ji otevře.
„Díky moc.“ Začne vršit dovnitř oblečení, zatímco Juli mu ji přidržuje. „Víš, jsem zvědavý, co zapomeneme.“
Juli se zasměje. „Určitě něco ano,“ řekne s jistotou. „Ale snažila jsem se vysmejčit každý roh.“ Spokojeně se dívá, jak se taška zaplňuje. „Tati, mohu se na něco zeptat?“
„Copak?“
„Babička a dědeček nemají rádi Honzu, že jo.“
Petr přestane dávat dovnitř věci. Horečnatě přemýšlí, co říct. Jak to vůbec ví? Ale děcka jsou všetečná. Možná něco zaslechl anebo se domyslila. „Proč myslíš? To není pravda.“
Juli spustí ruce do klína. „Já je slyšela. Povídali si o tom.“
Zatracení rodiče, pomyslí si divoce. Co teď? „Víš, měli tvou maminku moc rádi a já taky. Těžko se s Honzou smiřují.“
Juli se na něj dívá, Petr taky. Řekne něco nebo to nechá být? „Oni povídali, že by sis měl najít nějakou hodnou ženu. Že chtějí další vnoučata. Tati, ty chceš mít ještě děti?“
Petr se v šoku na ni dívá. Co teď? „Stačíš mi jen ty. Nechci mít nějaké jiné, jenom tebe.“
Juli ho obejme kolem krku. „To jsem ráda.“
Petr ji obejme, pohladí po útlých zádech. Zdá se, že ji to trápilo, ale proč s tím za ním nepřišla dřív?
„Ty bys nechtěla mít bratříčka nebo sestřičku?“ optá se zatajeným dechem.
„Ne, protože bych se musela dělit. Proč si tedy máš najít ženu? Honza není fajn?“
Petr zaúpí. Jasně, že by byl pro rodiče fajn, ale musel by mít prsa. „Samozřejmě, že je fajn. Víš, chci s ním být, protože ho mám velmi rád.“
„Tak jako maminku?“
„Kdepak. Tvoji maminku jsem měl nejraději.“ Je to lež a možná, že v tom něco je pravdy. Svým způsobem měl ji velmi rád.
„Byla bych ráda, kdyby jo.“
„Proč?“ nechápe ji.
„To je fuk,“ aniž vysvětlí, co tím myslela. Tati, počítač si nebudeš brát?“
„Samozřejmě.“ Rozhovor s jejím veličenstvem je u konce. Ale že to bylo zapeklité. Je rád, že se to vyjasnilo, i když ji asi bude ještě pár věcí trápit. „Juli, kdybys něco chtěla vědět, potom musíš za mnou přijít, ano?“
„Jasně tati, ale já toho hodně vím.“ To ano. I tak je to zázrak, že ji Honza nevadí, i když je možnost, že se to změní, jakmile se dozví, co je to homosexualita a podobně. Názory lidi můžou Juli všechno překroutit. Zatím ani netuší, že je to hodně neobvyklé, aby byli v rodině dva muži. Ještě je tu stále šance, že ho nepřijme. Zatím je na druhém stupni, ale dobře ví, že v tomto věku už se začínají zajímat o různé věci. Mohou… neví, co. Nemá představu, co bude za týden, natož za půlroku. Věci se strašně mění.
„Já vím, jsi chytrá holčička. Tak zabaleno. Teď ej na řadě tvůj pokoj.“ Juli ho chytí za ruku a táhne do svého pokoje. Roste, pomyslí si, když odnáší tašky a přitom kontroluje, zda tu něco nenechala, ale vypadá to, že je všechno v taškách. Loni měla věci narvané halabala, taky půlku jich zapomněla. Letos už je to jiné. Povzdechne si. Do otevřeného kufru položí tašky. Už je tam pytel s bramborami, nějaké třpytivé tašky.
„Mami, doufám, že jsi nevybrakovala úplně špajz!“ Zvolá do otevřeného okna.
„Ještě tuhle tašku. To víš, že ne. Stejně by se ti toho tam moc nevešlo. Víš, že bys sis měl pořídit mrazák. Takový jako máme my.“
„Ale mami, k čemu by mi byl a potom a kam bych ho dal?“ Každý rok je to stejné, ale jemu to nevadí. Jsou to takové malé rituály, které tvoří život. Bez nich by to asi nebylo ono.
„Taky byste mohli mít dům. Peněz na to máš dost. Juli by měla zahradu a mamka ten mrazák,“ vmísí se do toho otec, čímž si vyslouží pochvalné manželčino přikývnutí.
„Já vím, ale s tím je hodně starosti. Rozhodli jsme se pro byt. Je to praktické.“
„No je pěkný, to je pravda, ale dům je dům. Půda neztrácí na hodnotě.“
Petr si povzdechne. Mají pravdu, ale co by on dělal s barákem, proboha? Nejspíš by mu spadl na hlavu. Má co dělat, aby uklidil byt, natož barák. Kdepak. „Vím, že dům nezvládnu.“
„Tak dobře. Stejně ti tenhle baráček připadne, až tu nebudeme. Je pěkný, hodně jsme ho vylepšili.“
„Tati! To neříkej.“
„No co je, synu? Věčně tu nebudeme.“
„Táta má pravdu. Tak to je všechno. Možná bych mohla ti ještě…“
„Ani náhodou!“ zarazí mamku. „Juli, kde jsi?!“
„Tady, tati. Jen jsem se loučila s Alíkem.“ Ze zahrady vyletí Juliana v džínech, teniskách a tričku s dlouhým rukávem, protože je chladno a chvilkami dokonce poprchává.
„Tak musíme.“ Nesnáší loučení. Obejme maminku a tatínka. Juli jim vlepí bez ostychu pusu.
„Jasně a přijeď co nejdřív.“
„Na prázdniny a pak na dušičky. Tak nastup.“ Juli se nasouká k DVD přehrávači a Bumbimu. Přes okénko zamává. Ti ji zamávají. Petr nasedne, vyjede z vrat. Otočí se ještě na své rodiče. Povzdechne si. Bylo by báječné, kdyby nebyli tvrdohlaví jako muly. Letos ani neuspořádali večírek se sousedy. Nějak je mu to líto. Mlčky jedou dobrých dvacet minut. Petr se dívá na silnici. Je unavený, ale svým způsobem je spokojený, protože dokázal stát na svém a představit jim Honzu. Sice ho nepřijali, ale jednou snad přijmou. Měl by zajet i k rodičům Leontýny, ale tam je to ještě horší než s jeho rodiči. Ani by jim neměl odvahu říct, že má přítele. Ví, že to vědí, proto ho zavrhli. Julianu přijímají, dokonce kvůli ní se uvolili, že mohou používat jejich chatu, ale víc nic. Když tam je, je zazděn, jako by neexistoval. Přesto bude jim to muset říct. Měli by to vědět. Tak trochu se bojí, že by mohli dělat problémy. Jeho rodiče sice Honzu odmítli, ale nechají ho být. Rodiče Leontýny jsou právníci, ti by mohli dělat opravdu problémy. Určitě se jim dceřino rozhodnutí nelíbilo, ale zřejmě si tála na svém. Vsadil by se, že jim řekla: Petr nebo nikdo. Proč nemůže mít trochu vstřícnější rodiny?
„Tati, bude tam Honza?“
Petr se mrkne po Juli. Dívá se na nějaký film. „Zavolám mu po cestě, když si protáhneme kostru, dobře?“
„Jasně.“
„Stýská se ti po něm?“
„Moc ne, ale chci mu ukázat kostým.“
Petr se pousměje. Ach jo, jsou tak sobecké, tak … děti.
„Taky boty. Tati, kdy u nás bude?“
„To nevím. Chceš, aby tam bydlel?“ optá se.
„Nevím. Maminka s námi bydlela. Musí?“
Tak tomu se říká odpověď. „Možná později, až se lépe poznáme.“
Juli zastaví film. „A maminka s tebou taky bydlela hned? Jak jste se seznámili?“
Petr si povzdechne. No jednou to muselo přijít. „Jak? Na večírku.“
„A hned jste se do sebe zamilovali.“
Petr se pousměje. „To ne. Víš, já před ní měl strach. Byla tak úžasná, chytrá a já prostě tam byl jen tak. Vůbec jsem tam neměl co dělat.“ Cože byla pravda.
Julia svraští obočí. Nechápe, proč tatínek, který je nejchytřejší na světě, říká, že je hloupý.„Aha a co bylo dál?“
„No sešli jsme se u baru.“
„Co je bar?“ vpadne mu do řeči Juliana.
Petr se zamyslí, jak to vysvětlit. „Bar je místo, kam si člověk přijde objednat pití. Většinou alkohol nebo koktejl. Tvoje maminka si objednala Mary blood, to je koktejl a já gin s tonikem. To je alkohol.“
„Proč?“
„Proč?“
„Proč alkohol?“
„Trochu jsem se nudil. Oslovila mě.“
„Aha a zamilovali se do sebe.“
„Možná trošičku, ale velmi jsem se ji obdivoval. Myslím, že jsem zamiloval později při společných procházkách, večeřích a výletech.“
„A maminka?“
„To nevím. Nikdy jsem se neptal.“
Juliana přikývne. „Já bych se zeptala. Určitě na první pohled, protože by tě jinak neoslovila, že jo? A proč jsi ji neoslovil ty?“
„Určitě. Miloval jsem ji. No a potom byla svatba.“
„Svatba?!“
„Jistě. Jestli chceš, tak se můžeme doma podívat na album.“ Uvědomí si, že nikdy neviděla jejich svatební fotky. Když byla malá, nepochopila by to, potom byla Leontýna nemocná, tak to nechával být. Teď už by tomu porozuměla.
„Ano. Moc ráda. Měla dlouhé bílé šaty? Jako princezna?“ ptá se dychtivě.
„Měla.“
Julianiny oči se ještě víc rozevřou. „A kytici?“
„A kytici. Bílé růže.“
Juliana nemá slov. „A byla hostina?“
„Všechno to uvidíš na fotografiích, dokonce máme i video.“ Juliana přikývne. „A budete mít s Honzou taky svatbu?“
Petr skoro dostane smyk. Svatbu s Honzou? Ježíši Maria. Jedna mu stačila. Když si na ni vzpomene, berou ho mrákoty, ale diplomaticky odpoví. „To nevíme. Na to je ještě brzy. S maminkou jsem se bral po dvou letech. To víš, taková svatba se musí naplánovat.“
Juliana vážně přikyvuje, hltá každé tatínkovo slovo.
„To není jen tak.“ Snad ji to uklidní. Děcky umí být tak nevyzpytatelná.
„Jasně. Dodívám se na film.“ Petr po ni mrkne. Konečně se neptá. Za hodinku zastavují. Petr se dívá, jak se houpe na houpačce. Oběd mají od maminky, tak nemusí do restaurace, i když colu a vodu si tam koupili. Napije se, potom se podívá do mobilu. Ani jedná zpráva. Strašně divné, pomyslí si.
„Ahoj, budu za hodinu doma. P.“
Chvilku váhá, potom přidá.
„Moc se těším, stýskalo se mi.“
Odešle, aby si to nerozmyslel. Není zvyklý prostě s někým se takhle domlouvat. S Leontýnou to bylo jiné, protože spolu žili. Upije znovu coly. Asi si dojde ještě pro kávu. Potřebuje to. Dnes by mohl Honza u nich zůstat na večeři, pak by se podívali na pěkný film. Trošku by se mohli líbat, mazlit. Ten zážitek na písáku byl nádherný, i když by on ho měl hýčkat, ale mohli by si vyměnit role. Zvládne to taky.
„Juli, dojdu si pro kávu, nikam nechoď.“
„Ano, tati.“ Zamává mu z houpačky, když seskočí a jde vedle něj. „Půjdu s tebou.“
„Dobře.“ Překvapeně zamrká, když ho vezme za ruku, ale je mu fajn, když se k němu hlásí. Musí si to užívat, dokud to jde. Usmívá se, když si objednává kávu. Posadí se u stolku, upijí, zatímco ho Juli pozoruje.
„Mám něco na tváři?“ pohladí se.
„Ne.“
„Tak copak mi je?“
„Nic.“
Petr zavrtí v duchu hlavou. Co ji zase přelítlo přes nos?
Juliana pozoruje tatínka. Už zase je divný, ale neví proč. Určitě za to může Honza. Od té doby, co s nimi je, je tatínek hrozně náladový. Ne, jako ze školdy, kdy se vzteká, na to si zvykla, ale jinak. Jednou je veselý, podruhé rozmrzelý nebo smutný. Teď zrovna ho něco trápí.
„Zatraceně!“
„Juli, to se neříká.“
Juli se drze zazubí. „To je za tebe.“ Petr nechápe, Juli mlčí, co tím myslela. „Už máš to vypité?“ nakoukne do šálku, kde zbyla sedlina.
„Jo. Tak půjdeme.“
„Jo. Zívne si.“ V autě se schoulí na zadní sedadlo. Zavře oči a za chvilku usne. Petr se na ni mrkne. Andílek s čertem v těle. Ta ho jednou opravdu zničí, ale je rád, že se ptala na svatbu, i když byla šílená. Obě rodiny pojaly to velkolepě. Prohlásili, že budou ji platit. Obě nechtěly ustoupit za žádnou cenu. Snažili se jim vymluvit, že chtějí malou svatbu, ale nepovedlo se jim to, už kvůli známým, kteří byli nadšeni. Tak se konala podle něj mega svatba s osmdesáti hosty, z nichž půlku neznal, ale museli tam být. Byl rád, že se kvůli penězům neporvali. Obě rodiny taky chtěly, aby svatba se konala v Petrově rodišti, rodiče Leontýny dokonce v kostele. To oba odmítli. Nakonec ustoupili, za což byli oba vděční.
V den D jak žertovně říkal, vše klapalo jak po drátkách. Leontýna byla nádherná, on snad taky. Rodiče se nemračili, nikdo se neopil, tedy neví o tom. Počasí se vyvedlo. Líbánky strávili na Mallorce – dárek od rodičů Leontýny. Od svých rodičů dostal peníze, které mu střádali. Bylo to docela pěkné, ale podruhé by to nechtěl zažít. V žádném případě. Možná tak malinká svatba, jen oni dva a svědci, ale ani to ne. Už nikdy.
Vjede do města. Jsou tu. Přemýšlí, zda má probudit Julianu, ale neudělá to. Zastaví na červenou. Dívá se, kdy bude zelená, když stočí hlavu na stranu. Zůstane civět. Honza! Už chce otevřít okénko, když si všimne druhého muže, který se nad ním naklání. S otevřenými ústy zírá, jak ho drží za ruku a líbá. Protře si oči. To není Honza, to je dvojče.
Túúúú!
Ještě víc se nakloní. Polkne. Není možné, ale dobře vidí tetování na ruce. Je to on. Směje se.
Zoufalé několikanásobné: „Túúúú!“ ho probere. Zařadí a jede. Před očima má Honzu s tím tmavovlasým mužem. Teprve teď si uvědomuje další detaily, které v první chvíli si nevšiml. Vysoký, štíhlý, sluneční brýle, zářivý úsměv, spojené ruce.
Zastaví s blikačkou. Opřený o volant se dívá kupředu. To není možné! Není. Co se to děje? Proto nedopovídá na SMS? Proto se nepřihlásil? Našel si někoho jiného? Otočí se, jako by mohl vidět na tu křižovatku. Nevšimne si, že před ním zastaví auto.
Ťukot. Sroluje okénko.
„Stalo se něco?“
„Omlouvám se, ale je mi blbě.“
Policista se na něj podívá, potom na zadní sedadlo, kde spí Juliana. Opravdu je bledý jako plátno. „Vystupte.“
„Ano.“ Vystoupí, ale nejdřív vezme techniček, řidičák. Fouká do balonku, který ukáže nulu. Druhý prověřuje značku. „Omlouvám se, ale udělalo se mi špatně. Už je mi krapet lépe.“
„Dobře, ale měl byste jet. Není to parkoviště.“
„Jistě. Dlouhá cesta, víte.“
„Pak máte si odpočinout někde jinde, ne tady.“
Petr si uvědomí, že stojí na kraji dvouproudové silnice. „Ano, děkuji.“ Posadí se a vyjede. V hlavě se mu díky tomu trochu srovnalo. Kdo to byl, ale proč ho líbal? Neuvědomuje si, že svírá volant, jako by ho chtěl rozdrtit.
Když zatočí do své čtvrti, uvědomí si, že tu nebude. Doufal, že by dnes mohli strávit spolu. Zavolá mu, rozhodne se. Zaparkuje, obrátí se k Julianě.
„Juli, vstávej! Jsme doma.“
Zaslechne zabručení, potom otevře oči. „Doma?“ zívne.
V noci nebude spát, cácorka. Ještě, že ji má. Ona ho neopustí. Polkne. Musí mu zavolat. Vydoluje mobil. Juliana se posadí, rozhlíží se kolem sebe.
„Ahoj.“ Je rád, že se dovolal.
„Petře, kde jsi?“
Petr zaskřípe zuby a telefon málem skončí na placku. „Doma. Nedostal jsi zprávu?“
„Och, asi jsem se zapomněl podívat. Jo, je tady.“
„Nechceš přijet na večeři?“ Ruku zaťatou v pěst má položenou na stehně. „Mám spoustu jídla od rodičů a těšíme se na tebe.“ Mrkne se na Julianu, která nepokrytě poslouchá.
„NO víš, dnes nemohu. Přijdu zítra, dobře.“
Petr se dívá dopředu, ale nic nevidí. Zítra. Nemá čas. Určitě je s tím druhým. „Jasně. Měj se, musím vybalit.“ Sklapne telefon. „Honza nepřijde,“ oznámí sobě i Juli. Chvilku sedí, když ucítí drobnou ručku, která jim třese.
„Tati, není ti něco?“
Petr se usměje. „Není. Vybalíme. Máme toho víc, než když jsme vyjížděli. Ukliď si ty hračky!“ přikáže ji, nadávku spolkne.
Juli nad ostrým tónem zamrká, ale rychle si je schová do batohu. Vyjde ven, vezme lehčí košík. Petr se znechuceně podívá na brambory, ale potom se vrhne na stěhování auto – byt. Je rád, že může něco dělat, protože by se jinak zbláznil. I tak má neustále před očima Honzu s tím mužem.
Juliana sedí v obýváku a dívá se na tatínka. Už opět je v té hrozné náladě, dokonce na ni křičel. Nakonec zaleze do svého pokoje, protože se bojí. Tam si sedne na postel s Bumbim v náručí a pozoruje dveře. Neví, co má dělat.
Petr sjede s pytlem do sklepa, kde ho uloží. Opráší si ruce, potom se opře o zeď, bouchne do ní. Kdo to byl? Má mu zavolat nebo ne? Potom ho napadne Jitka. Zamítne. Nebude k ní volat a zjišťovat, zda se Honza schází s někým jiným. Do prdele, co má dělat?
Nakonec se sebera a vyjede nahoru. Uvědomí si, že celou dobu neviděl Juli. Kde je? Vyděsí se. Bez zaklepání vtrhne do jejího pokoje. Uklidní se, když ji tam vidí. Posadí se vedle ní. Vypadá divně.
Juli si do něj odsedne. „Tati, jsi v pořádku?“ optá se nesměle. „Zlobíš se na mě?“
„Bude to v pořádku. Povídej, co bys chtěla k večeři? Uděláme si něco z toho, co jsme od maminky dostali.“ Pohladí ji po hlavičce. Uklidní se, jako by z ní načerpal síly. Ona tu bude vždy, i když Honza odejde. Měl tušení, že není pro něj. Neměl mu tak snadno podlehnout.
„To je jedno.“
„Tak dobře. Něco udělám. Promiň,“ řekne ve dveřích. Uvědomuje si, že se chová jako šílenec, ale to je v takovém stavu od té doby, co ho poznal. Vytáhne z mrazáku, který úpí pod potravinami, kousky kachny. Udělají si skvělou večeři, potom se podívají na pěkný film. Bude jim hezky i bez Honzy. Nechá to rozmrazovat. Z tašek něco hodí na praní, většinu toho uklidí. Ještě musí k Juli. Nakoukne k ní. Usměje se, protože má otevřenou tašku, z které tahá oblečení. Některé má odložené.
Chová se jako dospělá. Polkne. Mohla by být dítětem delší dobu.
„Tati, klepe se,“ hned ho poučí.
„Omlouvám se.“
„Tak jo. Potřebuju zašít pár věcí.“
„Proč jsi to nedala babičce?“ optá se. Vezme věci, na které ukazuje.
„Ona už špatně vidí, tak jsem jí nechtěla nic říkat.“
Petr je pyšný. Klidně jí to zašije sám. „Hned se do toho pustím. Co kdybychom si udělali pěkný večer?“ navrhne opatrně.
„A co Honza, nepřijde?“ optá se nevinně.
Petr by to jméno nejraději prohodil oknem. „Něco má, tak nepřijde. Budeme tu sami dva. Mám tam brambůrky, colu, bonbony. Mohli bychom se podívat na princeznu Fantagiro.“ Koupil to ještě před dovolenou, že ji to dá, ale zapomněl.
„Pohádka?“ řekne znuděně.
„Moc pěkná,“ ujišťuje ji.
Juliana přemýšlí. „Tak jo.“
„Pomohu ti.“
„Ne, já sama! Běž pryč!“ odhání ho. Tašku svírá v rukou. Petr vyklidí bojiště, protože si tam tak připadá. Douklidí, potom si sedne k oknu, kde je nejvíce světla. Nesnáším to! Zaúpí. Navleče nit. Zlobí se, že mu to tak dlouho trvá. Juliana měla pravdu, že maminka už tak dobře nevidí, jako před léty. Má brýle, ale není už mladá, ale i tak by to zvládla. Aspoň má co dělat.
Odloží tričko, ponožku. Opět šortky. Podívá se na to. Tak tohle nezvládne, usoudí, když se dívá na roztržený zip. Jak tohle udělala?
„Půjde to?“
„Tohle nezvládnu. Musel bych to někam zanést, protože to potřebuje šicí stroj, víš. Taky nový zip.“ Tedy si to myslí. Je tak dobrý na zašití knoflíků nebo maličkosti. Možná by měl Julianu přihlásit do kroužku ručních prací.
„To je škoda. Jsou moje oblíbené.“
„Optám se Jitky, zda někoho zná, dobře.“ Zčechrá ji vlásky. Juliana vypískne.
„Ok. Mám tě moc ráda.“
„Jak se to stalo?“ optá se.
„Ten zip? Nevím. Roztrhl se, když jsme je zapínala.“ Petr přikývne, uklidí šití na místo. Podívá se ven. Stmívá se. Měli už dávno večeřet, ale pro jednou si udělají trochu pozdní. Vezme mobil. Zavolá Jitce. Možná bude něco vědět, možná mu poradí. Honzovi nemá odvahu zavolat, protože by se nejspíš rozzuřil. Taky nechce, aby to věděl a popravdě mohl by si myslet, že žárlí.
„Ahoj, Jitko.“ Neví, zda ji ještě někdy uvidí, ale je skvělá.
„Copak je? Děje se něco? Máš divný hlas.“
„Proč by se mělo něco dít? Dobře za prvé, znáš někoho, kdo by mohlo spravit zip? Já to neumím. Asi to bude chtít šicí stroj. To víš, jsou Julianiny oblíbené. Pochybuji, že seženu stejné.“
„Jo přivez to a ještě něco?“
Petr váhá. „Jitko, on Honza si někoho našel?“
„Cože?!“
Petr pozná, že je překvapená.
„Proč si to myslíš?“
„Nevím. Nepřipojil se, neozývá se mi a dnes jsem ho viděl na křižovatce s někým jiným. Chovali se k sobě…“ nechá to doznít.
Jitka mlčí. „Nevím o tom nic. Je mi líto, ale…“
„Ne! Neptej se ho. Já jen, jestli… promiň, že tě s tím otravuji.“
„V pořádku, ale překvapuje mě to, protože o tobě celou dobu básnil. Nemohl se víkendu dočkat. Vrátil se nadšený, i když říkal, že nebydlel s tebou, ale líbilo se mu to tam. To vím určitě. Možná to byl nějaký kamarád. Někteří jsou prostě takoví… přítulní.“
„Chápu. Děkuji moc. Já se někdy stavím s těmi šortkami. Díky,“ zopakuje. Zavěsí. Přátelé? Přítulní? Nechce to. Zatne zuby. Bude mu to muset vysvětlit.
„Tati…“
„Bude kachna s bramborovým knedlíkem a zelím,“ zarazí ji. Nechce slyšet jméno Honza. Dnes ne. Bude muset si vše rozmyslet. Hlavně co udělá, když ho uvidí. Zítra… snad přijde.
„Jupí to mám ráda.“ Petr to ohřeje, zatímco Juliana svátečně prostře. Petr dá na talíře kachnu se zelím, bramborovými špalíčky, sám si k tomu otevře červené víno. Mlčky se najedí. Potom Petr dá brambůrky na talíř.
Juliana zatím vezme pohádku, kterou zasune do přehrávače. Sedí, chroupají brambůrky.
„Tati, proč jsi koupil jen jeden díl?“ optá se naštvaně. Pohádka se jí moc líbila, ale chybí druhý díl.
„Omlouvám se, netušil jsem. Koupím i druhý díl.“
Juliana zkoumá obal. „Už určitě vyšel. Má to deset dílů. Tati, koupíš i ostatní? Byla moc krásná a ta princezna s princem byli hezcí.“
Petr přikývne. To je pravda. Zvlášť princ Romualdo.
„Taky jednou budu mít svého prince.“
Petr mlčí. Kdy ji dojde, že neexistuje princ s princem? Přál by si, aby nikdy, ale nebude to možné. Dřív nebo později pochopí, že existují jen princ a princezna. Zaplaší myšlenky. Jak řekla Jitka, byl to jen kamarád, který je moc přítulný, až na to, že i přítulní kamarádi nelíbají někoho na veřejnosti. Nebo ano?
„Určitě ano.“ Kéž by nikdy nepřišel!
„A budou mít velkou svatbu. Tati, mohu vidět to album?“
Petr vyndá z knihovničky tři alba. Jedná je svatba, druhé narození Juliany. Třetí je Leontýny. Chtěla, aby měla nějaké fotografie.
Juliana s široce otevřenýma očima pomalu prohlíží album. Petr je překvapený, že mlčí, na nic se neptá. Na nikoho. Jen se dívá. Když se objeví Leontýna v šatech, vykřikne. „Já takové budu mít!“
„Myslím, že je někde máme uložené. Nebo jsou u jejich rodičů.“
„Opravdu? A mohu je vidět, zkusit?“
Petr se rozesměje. „Určitě, ale až budeš starší, protože by ses v nich utopila. Jsou moc velké.“
Juliana vážně přikývne. Petr se dívá na závoj, odhalená ramena, dlouhé šaty s vlečkou. Šaty měla lemované perličkami. Prosadila si je i přes rodiny, kteří prorokovali slzy.
„Tati, mohu si ho nechat? Dám na něj pozor.“
„Samozřejmě. Jsou tvoje a tenhle taky.“ Ten s Julianou si nechá pro sebe. Podá ji album s její maminkou. Juliana ho políbí.
„Jdu spát.“ Jde s oběma album do pokoje. Dveře se tiše zavřou. Petr se rozvalí na pohovce, dívá se na strop. V ruce drží skleničku s vínem. Podívá se, kolik ho ještě zbývá. Tak jedna sklenička a je konec pití. To zvládne. Dnes má právo si dát celou láhev.
Vybaví si opět moment, kdy viděl Honzu s tím mužem. Zasténá. Nemůže se zbavit dojmu, že vše je jinak. Přece by ho po těch měsících neposlal k vodě. Možná je to proto, že nechtěl s ním spát? Kvůli tomu? Taková pitomost. Jen se chtěl ujistit, že si budou vyhovovat, že vydrží spolu víc než měsíc. Chtěl by s ním žít, ne mít jen sex. To by si mohl někoho zaplatit.
Hodí do sebe skleničku na ex. Posadí se, nohy položí na stolek. Dolije si skleničku. Víno je výborně, ale nálada hnusná. Dívá se na mobil. Ani nepípne. Neukazuje, že by přišla nová zpráva. Proč to zatraceně dělá? Proč?
Vypije víno. Všimne si, že je těsně po dvanácté. Odloží skleničku. V Juliannině pokoji je zhasnuto. Jde do svoji, kašle na mytí, na všechno. Stáhne přehoz, když se zarazí. To povlečení nebylo, když odjížděl. Zkoumavě k němu přičichne. Je to jeho. Připadá si jako blázen, že tu stojí a zkoumá povlečení. Možná se spletl, ale tuší, že je tu něco divného. Nechápavě ho pozoruje, v hlavě totální zmetek. Rychle otevře skříně.
Ten… ten zmetek tady slídil. Kde je povlečení? Začne prohledávat, ale nikde ho nenachází. Jde ke koši s prádlem. Vysype je. Kopne do hromady oblečení. Známý uzel látky. Vezme je, přivoní.
Honza, ale ještě něco. Sevře je, roztáhne je, že málem je rozerve.
„Svině!“ Sebere polštář, prostěradlo, povlečení. Jde rázně od kuchyně, kde je nacpe do koše. Zatímco co byl na dovolené, on se v ní ukájel. Prase, pomyslí si, ale vzápětí si pomyslí, že mu tolik to nevadí, jako to, že ho viděl s cizím chlápkem. Sesune se na zem. Otře si tváře od slz, ale ty tečou dál.
„Kurva,“ zašeptá. Neví, jak dlouho sedí, ale slzy odplavily nejhorší smutek. Opláchne si obličej, utře do utěrky. Jde naházet špinavé prádlo do prádelního koše. Potom do ložnice. Nechápavě se podívá na zmatek, který udělal. Zničehonic je rád, že se Juliana neprobudila, protože netuší, jak by ji ten binec vysvětlil i svou náladu. Tiše začne uklízet. V jednu hodinu se posadí na postel. Má si do ní lehnout?
Zavře ložnici, vytáhne deku a položí se na pohovku. Zavře oči, ale stále před nimi má toho chlápka. Byl hezký. Jako model… Kdo je to?
