Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 4. 2011

Malý poklad

 3.

Tati, Honza je taky paní na hlídání?

Ve dveřích neobjeví nevrle se tvářící muž.  

„Co se děje? Někdo po tobě chodil kávou?“ optá se Petra Darina jeho kolegyně. „Ber to tak, že je pátek, máš padla, já taky a budeme dva dny bez toho chaosu. Nemáš z toho někdy fobií?“

„Fobií nemám, ale momentálně nevím kudy kam. Ty Dari, nechceš mi pohlídat Julianu? Jen na tenhle večer. Prosím tě, jsi moje poslední záchrana.“

„Bohužel nemohu. Jedu na Moravu k svým rodičům. Slibujeme jim to už dlouho. Chtějí vidět Pavlíka. Opravdu, ráda bych… Někam se chystáš?“

„Zatraceně!“

„Je mi líto, ale opravdu odjíždíme k rodičům, jinak bych ji pohlídala. Máme to už dlouho naplánované,“ omlouvá se Darina.

„Pozval jsem Olgu na večeři, měla předevčírem narozeniny. Je to naše rodinná přítelkyně. Jenže kam s Julianou? Nemám ji odvahu zavolat a říct, že to ruším. Samozřejmě pochopila by to, ale je stejný poustevník jako já. Bude mít radost. Vím to. “

„Co někdo jiný?“

„Všichni něco mají. Od večeři až po návštěvu rodinného psa. Promiň, ale nechci ji zklamat. Těšila se na to a já potřebuji trochu vypadnout.“

„Opravdu je mi líto.“

„Budu to muset odříct, nebo přesunout na jinou dobu. K čertu. Co vlastně tu ještě děláš?“

„Opravuji,“ povzdechne si. Je ráda, že jejím kolegou je Petr. Není tak zkostnatělý jako někteří jiní. Možná je to tím, že jejich dětí chodí do stejné třídy, i když její nejstarší už chodí na střední. „Chci to udělat ještě dnes. Nechci na to myslet celý víkend. Jsem unavená a tyhle sešity,“ zvedne jeden do výšky a spustí ho, „k tomu nepřidávají. Nevím, proč jsem si nevybrala jiný předmět. Proč já vůbec šla na učitelování?“

„Protože tě matematika bavila, proto. Jako mě. Já si to beru domu. Nechci tu zůstat ani o minutu déle. Nevíš o nějaké akci, kam bychom s Juli mohli jít?“

Darina přestane zkoumat rovnici a přemýšlet co vlastně tím chtěl Jirka Dvořáků vyjádřit. Lásku k matematice určitě ne. Nakonec to červenou barvou přeškrtne. „To ti neporadím. Nějaký zámek? Jenže teď většina bude zavřena. Nebo možná ZOO nebo nějaké muzeum? Tam by se ale moc nebavila. Co návštěva rodičů?“

„Po něčem se podívám. Budu to muset zrušit. Tak hezký víkend a uvidíme se v pondělí.“ Sebere sešity, které schová do tašky a aktovku. Zavře tiše dveře. Vypadá, že by ty sešity nejraději rozcupovala. Koho by se ještě mohl optat? Přemýšlí a v duchu vyškrtává všechny své kontakty. Zatraceně!

Vyjde ven a jde za dvěma dívkami. O něčem se baví, ale neposlouchá je. „Tak ahoj v kině,“ zavolá jedna na druhou. Tvář se mu rozzáří. Půjdou s Julii do kina. Ani si nepamatuje, kdy byl v kině na pěkném filmu. A po kině do cukrárny na velký zmrzlinový pohár nebo zákusek. Vzápětí se zachmuří. To by měl z krku víkend, ale co s dnešním večerem? Posadí se do auta a vyjede. Musí to zrušit, ale nechce se mu. Ráno volal agentuře, kde občas najímá paní na hlídání, ale jsou už plní. Jediná odezva od nich byla, že si měl zavolat nejméně týden dopředu. Zavolat nějaké jiné agentuře nechce, protože zase neví, jaká bude. Člověk v tomto směru musí být opatrný. Zachmuřeně pozoruje před sebou jiná auta. Provoz je na mrtvici, ale v pátek je takový pokaždé. Každý se snaží vypadnout z této divočiny. Zaparkuje u Julianiny školy. Je chladno, ale zima už končí. Je rád, protože jaro a léto má nejraději z celého roku. Taky podzim s jeho proměnlivými barvami. Zato zimu by škrtnul.

Zaklepe, vejde dovnitř. Uprostřed maminek si připadá divně. Ani po těch létech si na to ještě nezvykl. Stejný pocit má i na hřišti s Juli, nebo když ji vozil v kočárku.

„Tati!“

Petr nastaví náruč, popadne svůj poklad a zdvihne ji. „Ahoj, cácorko. Povídej, jak bylo ve škole? Byla jsi hodná?“

„Dostala jsem jedničku z psaní a ze čtení.“

„To je moc dobře.“

„A máš nějaký vzkaz od paní učitelky. Tati, kam půjdeme o víkendu?“

Petr se nakloní k jejímu uchu. „Do kina.“

„Jupí! Této Olgo, jdeme s tatínkem do kina!“ křičí přes celou místnost, aby to náhodou někdo nepřeslechl. „A dostanu popcorn a colu?“

„Popcorn a colu. Jistě.“

„A gumítky!“

„Nebude ti špatně?“

„Nebude!“ ujistí ho vehementně. „Dej mě dolu!“ poručí. Petr ji postaví. Připadá si jako obr vedle téhle malé bytůstky. Petr na sobě cítí oči ostatních matek. Je jen dobře, že se už rozcházejí. Přistoupí k němu Olga.

„Platí to dnes?“ optá se nejistě. Petr okamžitě zavrhne, že by ji řekl, že ne. Půjdou spolu. Přemýšlí, zda Juli zvládne být doma sama. Uloží ji a potom odejde. Bude to v pořádku. Nezdrží se dlouhou. Jen do deseti maximálně. Uleví se mu. Dnes to vysvětlí Juli. Snad to pochopí.

„Samozřejmě. Těším se.“

„Tati, jdeme. Chci domu a mám hlad!“

„Pořád má hlad. Kam to dává?“ říká se smíchem Olze, která bojuje, aby zůstala plnoštíhlá.

Juli se na něj zadívá tmavohnědýma očima a potom se pohladí po bříšku. „Do bříška,“ řekne vážným tónem. „A bříško říká, že má hlad na koblihu.“

Oba dospělí se rozesmějí. „Tak bříško má hlad na koblihu?“

„S čokoládou,“ upřesní. „Má takhle velký hlad!“ roztáhne ruce. Potom odběhne k tašce.

„Někdy je tak dospělá a někdy dítě,“ řekne tiše usmívající Petr.

„Ano. Člověk je musí mít rád. V tomhle věku jsou nejlepší. Já děkuji ti.“

„Jen se krásně obleč a stavím se pro tebe.“

„V kolik?“

„V sedm, ano.“

„Dobře. Musím jít, to víš povinnosti.“ Petr mlčí. Spíš slzy v očích. Nechápe, že je tak sama. Popravdě je stejně sama jako on sám. Jenže on má Juli, ale Olga nemá nikoho. Rodiče má v domově důchodců a prakticky se o ně starala, než to už prostě nezvládla, protože už byli hodně nemocní a potřebovali stálou péči. Nějak se cestou zapomněla postarat o sebe. Přitom děti zbožňuje.

„Tati, vůbec mě neposloucháš.“

„Máš pravdu, neposlouchal jsem. Můžeš mi to zopakovat?“ Zastává názor, že by se dětem nemělo lhát. Někdy je to těžké, ale snaží se tuhle zásadu dodržovat.

„Chci jít na soutěž.“

„Ano a jakou?“

„Je v neděli, povídala Sylvie a její maminka tam bude. Chlubila se tím, jako by to bylo něco.“

„Hm, maminka? Nerozumím ti.“ Vůbec nechápe, o čem to mluví.

„Protože nedáváš pozor. Mamka Sylvy je kadenička.“

„Cože je?“

„Tati!“ Dupne nohou a zastaví se. „Dělá to co Honza!“

„Jaký Honza?“ Vůbec neví, o čem to povídá, ale zastaví se. Na nádvoří školy, kromě nich je ještě pár maminek se svými ratolestmi. Snad nakonec pochopí, co Juli mu chce říct. Některá slova pro ni jsou trochu těžší, ale snaží se ji naučit.

Juli se nadechne. „Honza, ten co mi udělal vlasy.“ Vyhýbá se slovu kadeřník. „Jsou moc krásné a Sylvy mi je určitě záviděla, protože říkala, že v nich vypadám jako strašák, ale já náhodou vím, že v nich vypadám móc dobře. Povídala to téta Olga a učitelka taky.“

„Aha. Ty chceš jít na kadeřnickou show?“ Takhle malá? Co z toho bude mít? Chodí tam vůbec děti? Přemýšlí o tom, ale neví. Nikdy na žádné nebyl.

„Přesně!“ pohne se směrem k autu. Petr poslušně za ní. „Chci vidět Honzu, jak tam češe.“

Petr přemýšlí, co se stalo, že najednou je pro ni ten zlatovlasý kadeřník tak důležitý. Vždyť ho viděla sotva pár minut a najednou ho zařadila do svého světa. Když si vezme, že ho viděla před pár dny a ještě o něm básní. Nezvyklé. Většinou na dospělé velmi rychle zapomíná. Budou tam muset zajít. Jen neví, jak ji vysvětlí, pokud tam Honza nebude. Nechce, aby byla zklamaná. Má to! Zavolá mu a optá se. Číslo na něj ještě někde má. Nechce vidět její obličej, když ho bude hledat a potom nic. Pak je zklamaná a mrzutá a většinou na dotyčného zanevře, že nesplnil její očekávání. Možná by to bylo lepší.

Nastoupí do auta a za chviličku po neskutečně nemožných objížďkách, zaparkují.

„Tati, bříško má hlad.“

„Neboj, nezapomněl jsem. Půjdeme ji koupit teď?“

„Ano.“ Vezme ho za ruku a táhne směrem k pekárně. Kde jenom bere tolik energie, pomyslí závistivě, ale s láskou. Pod pečlivým Julianiným výběrem koupí koblihu a chleba na večer. Doma ji nechá si hrát s panenkami a domečkem. Sešity si připraví na zítra večer. Zívne. Tak a teď mu zavolá. Vezme telefon, když se rozezvoní sám. Hm, kdo volá?

„Petr Komárek.“

„Tady Honza Strašný.“

Petr vyprskne smíchy, když si uvědomí, že je to neslušné. „Omlouvám se.“ Nemůže, ale to jméno je strašné.

„Chápu, každý tak reaguje,“ říká Honza s úsměvem.

„Promiňte, ale nikoho s takovým příjmením neznám. Potřebujete něco?“ Možná nějaký rodič, ale odkud by znal jeho telefonní číslo a pak žáka s takovým jménem by si každý pamatoval.

„Chci jenom poděkovat za pizzy. Bylo to trochu moc za jeden šampón. Děvčata si rozhodně na nich pochutnala.“

Petrovi docvakne, kdo je ten pan Strašný. Julianin oblíbený kadeřník. „Oh to jste vy? Zrovna jsem vám chtěl volat.“

„Ano? Doufám, že mi nebudete vyčítat účes vaší dcery. Nechápu, proč bych nemohl splnit její přání,“ brání se. Vůbec neví, proč tomu kravaťákovi volá. Ale je to možná proto, že na něj tou pizzou udělal dojem. Takové gesto vůbec nečekal. Ne od kravaťáka.

Petr pochopí, proč je tak důležitý. Splnil ji přání, o kterém on netušil. Posmutní.

„Tati, s kým to voláš?“ zatahá ho za rukáv Juli.

„S Honzou.“

Juli najednou povyskočí a vezme mu telefon z ruky. „Ahoj, Honzo!“ Petr vytřeští nad tou familiárnosti. Sakra, tohle se nedělá!

„Milá dámo, okamžitě mi vrať telefon.“

„Mám jedničku a půjdeme na tu soutěž,“ štěbetá do telefonu a svého otce nevnímá. „Už se těším a půjdeme do kina, kde si dám popcorn a taky colu. A dnes jsem měla koblihu s čokoládou. Tady v pekárně jsou moc dobré. Taky mi ten účes moc sluší, i když Sylva řekla, že ne. Ale já si myslím, že mi závidí, že je mám světlé a krásné a pěkný účes,“ štěbetá vesele do telefonu.

Chvilku poslouchá a Petr ohromeně zjišťuje, že by chtěl vědět, co ji říká. Zatracená holka. „Juli, vrať mi telefon!“ Mávnutí ruky, jak ho odhání, ho úplně vykolejí.

„A těším se. Taťka chce telefon, Pa. Mlask!“ Petr v šoku se dívá, jak otiskne pusu na displej jeho mobilu. „Na.“ Klidně odhopká z jeho dosahu.

„Omlouvám se za Juli.“

„Proč? Mně děti vůbec nevadí. Mám aspoň deset bratranců a sestřenic,“ říká se smíchem. Trochu ho zmátlo, když najednou na něj někdo začal tenkým hláskem povídat, ale hned se zorientoval. „No chci rozhodně poděkovat za tu pizzu.“

„Už jsem řekl, že nebyla ode mě.“

„Řekl, ale oni vás v pizzerii důkladně popsali. Pochybuji, že by někdo druhý jako vy existoval.“

Petr se pohodlně usadí. Nechápe, jak s tím člověkem se může vybavovat. Vůbec ho nezná. Je na něj naštvaný.

„Mám rád tuňákovou. Ehm nechcete zítra přijít na pizzovou párty?“

„Na co?“ zamrká. Někdo cizí ho zve na párty? Na něčem takovém naposled byl… Nevzpomíná si. Zřejmě nikdy.

„Na pizzovou párty. Bude tam dost lidi, ale nebojte se. Jsou ohromně fajn a budou tam děti. Můžete Juli vzít sebou. Je to na zahradě a jsou tam dva psi. Obrovští, ale strašně hodní.“

„Jdeme do kina, tak nebudeme mít čas“ namítne.

„To nevadí. Párty se koná po šesté. To stihnete,“ ujišťuje ho.

„Uvidím.“ Najednou se zarazí, protože si vzpomene na dnešní večer. „Víte, mám malý problém. Nevíte o někom, kdo by mohl pohlídat Juli?“ V tu chvíli se zarazí. Vždyť je to cizí člověk. A on chce někoho neznámého sem nakvartýrovat. Proto taky nehledal druhou agenturu.

„Kdy?“

„Dnes. Vím je to na rychlo, ale…“ Před očima má Olžin obličej. Byla úplně naměkko, když ji pozval. Nemá odvahu ji ten večer vzít.

„Jasně. Asi na šestou, že.“

„Kdyby byla tak hodná. Samozřejmě ji to zaplatím.“ Snad někoho spolehlivého zná, když on spolehlivý moc není.

„Dobře. Někoho vám pošlu, ale teď musím běžet. Je tu zákaznice.“ Mobil ztichne. Petr na něj zírá. Ani se nestihl optat na tu soutěž, ale je pozvaný na párty. Proč by někdo proboha zval úplně cizího chlapa s dítětem na párty? Jaký to dává smysl? Zřejmě je takový ten typ do větru. Nemá je rád. Zavrtí hlavou. Nikam nepůjde. Nikoho tam nezná, bude se cítit trapně. Byl by rád, kdyby Juli měla kolem sebe víc děti a taky zvířátka. Podle něj je stále sama, kromě školy. Stejně je na čase, aby ji vysvětlil, že nemůže mít zvířátko, protože se nemá o ně kdo starat. Určitě to pochopí. Doufá.  

„Tati, jdu dělat jídlo.“

„Dobře. Chceš pomoci?“

„Ne, já sama. Ty se dívej na televizi.“ Petr si povzdechne. Taková malá a místo, aby si hrála, stará se o něj. Zlatíčko, ale jednoho dne se o něj přestane starat, začne se zajímat o cizí kluky… Brrr. Raději na to nemyslet. Půjde ji pomoci. Vejde do kuchyně a dívá se, jak dává chleba do košíku. Z ledničky vytahuje, sýr, paštiku a zeleninu.

„Nakrájím to.“ Vezme ji nůž a pokrájí zeleninu na plátky.

„Já to zvládnu,“ namítne nabručená, že jí pomáhá.

Políbí ji do vlasů. „Já vím, ale nech mě něco taky udělat.“ Podle něj je ještě malá. Juli přikývne, postupně vezme talíře a dá je na stůl. Petr ji pozoruje. Dodržují tenhle zvyk už dlouho. Nesedí u televize, i když Juli by asi ráda. Leontýna tvrdila, že by se mělo jíst u stolu a zvyknout si na to. Má pravdu. Posadí se a Juli taky. V klidu se najedí.

„Juli. Dnes sem přijde jedna teta, která tu s tebou bude, dokud nepřijdu.“ Měl si zarezervovat chůvu, ale bohužel jako na potvoru všechny už něco měly. Příště už bude poučený a objedná dopředu. Kdo by řekl, že bude takový zájem, pomyslí si opět na agenturu, kterou by nejraději vykopl na měsíc.

„Téta Olga?“

„Ne, jiná paní. Musím pryč.“

Juli svraští obočí a přemýšlí. „Ale škola není. Kam jdeš?“

„Není. Jdu s tetou Olgou na večeři. Víš, že měla narozeniny.“

„Nakreslila jsem ji velký obrázek. Měla velkou radost. A v kolik přijde a kdo to je?“ vyptává se na chůvu. „Doufám, že si bude hrát,“ nakrčí nosík. „Ta minule neznala pexeso. Jen se učila, tak jsem ji nechala,“ informuje ho klidně. „Říkala, že studuje psi... Těžké slovo..“

Petr si namaže chleba paštikou a položí na něj plátky okurky. „Nevím, ale bude moc hodná a ty taky.“

„Jistě. Budeme si hrát. Myslíš, že si ráda hraje?“

„Určitě.“ Doufá v to. Jestli ne, řekne ji to. Mrkne se na hodinky. Bude za chvilku muset jít.

„Už musíš jít?“

„Ano.“

„Dobře, pomohu ti vybrat oblečení. Maminka říkávala, že jsi bez ní ztracený.“ Petr se usměje. Je rád, že na Leontýnu pořád vzpomíná. A je pravdou, že to říkala a Juli asi to odposlouchala. Popravdě její rady nepotřebuje, ale bude mít pocit důležitosti.

„Dobře. Budu velmi rád. Co si myslíš, že si mám vzít?“

„Oblek, samozřejmě.“ Petr se v duchu usměje. Samozřejmě co jiného a pak hodlá ji vzít do luxusní restaurace, takže ano. Vzpomene si, jak trpělivě poslouchala, co ji Leontýna vysvětlovala. Co je oblek, co šaty. Tolik toho se ji snažila naučit, než odejde. Někdy měl pocit, že mu vůbec v tomto směru nevěří a zanedbá to. „Máš květiny?“

„Cože?“ Kde to jako vzala?

„Maminka říkala, že musíš mít květiny, když jdeš někam s ženou.“

Bože, co ji ještě učila? To dítě musí mít paměť jako slon. „A co ještě si pamatuješ?“ optá se zvědavě. Juli žvýká chleba se sýrem.

„No květiny a dárek a peníze.“

Petr se rozesměje. „To ti taky řekla maminka?“

„Ne, to mi řekla Maruška z vedlejší třídy.“

„Aha.“ To by ho zajímalo, odkud to ví. „A proč?“

„No, protože byli v mekáči, víš a její táta, je ošklivý, víš. Tedy já ji to neřekla, ale podle mě je. Jednou jsem ho viděla. Má strašné břicho. No a její maminka mu nadávala, že má si brát prachy, když je pozval. Tati, co je na tom tak strašného? Já tomu nechápu. Proč mu nadávala?“

Petr si pomyslí, že nejspíš proto, že ty svoje peníze nikdy neuvidí.

Juli nakrčí nosík. „Ona Maruška je taková špinavá.“

„Cože?“

„No nosí špinavé oblečení a nemá je vůbec hezké. Povídala, že nemají moc peněz.“

Petr zavře oči. Co se ještě dozví? Ozve se zvonek.

„Tati, to je ta paní! Jdeme!“ Seskočí ze židle dřív, než ji Petr zastaví.

„Honzo!“ Pro změnu skoro z kuchyně vyběhne Petr. Udiveně pozoruje vysokého zlatovlasého muže a Juli, která si hoví v jeho náručí. Tak to tedy ne! Jeho tu nechce vidět ani za zlaté tele. Měl to být někdo zodpovědný!

„Pusť ji a milá dámo.“

„Bude kázání, Honzo,“ vlítne do toho Juli s úsměvem.

Petr zaskřípe zuby, klidně zavře dveře. Nesmí dát najevo vztek. Dřepne si, Honzu ignoruje. Ten se zatím rozhlíží po bytě. V duchu hvízdne. Nádhera. I ty zarámované obrázky černobílých koní jako filmový pás vypadají perfektně.

„Juliano, co jsem ti posledně říkal?“

Juliana znejistí. Tatínek ji drží za ruku, ale neusmívá se. Snaží si vzpomenout. „Nevím,“ přizná zkroušeně.

Honza je začne pozorně sledovat. Copak se z toho vyvine?

„Říkali jsme ti s maminkou, že nemáš otevírat dveře. Co kdyby tam stál někdo cizí a unesl tě? Co bychom si bez tebe počali? Taky nesmíš s cizími lidmi mluvit, když jsi sama a co ještě?“

„Nikam s cizím nechodit,“ pípne. V takové chvíli se taťky bojí. Vypadá jako velký drak.

„Přesně tak. Takže příště co uděláš?“

„Neotevřu. Ale byl jsi doma,“ rychle namítne.

„Potom počkáš, dokud já neotevřu, rozumíš? Proč nesmíš otevírat?“

Honza ho obdivuje. Je nekompromisní a snaží se ji to vtlouct do hlavičky a dělá dobře. 

„Protože by mě někdo mohl vzít.“

„Přesně tak. Takže mi to zopakuj.“

Honzu napadne, zda to nepřehání.

„Nesmím otevírat dveře a s nikým mluvit a nikam s cizí osobou chodit.“

„Výborně. Teď mazej dojíst večeři.“ Plácne ji přes zadek a Juli odejde. Petr se zvedne.

„Nebyl jsi…“

„Ne. Musí se to naučit. Nechci potom mít její mrtvolku nebo pouhou fotku jako vzpomínku.“ Honza neví, co na to říct, protože to je realita. „Proč jsi tady? Měl jsem na mysli nějakou paní na hlídání.“

Honza se zazubí. Tihle dva ho zajímají. „Jako chůva přece! Co bych tu dělal?“

„Myslel jsem, že přijde nějaká žena.“ Takhle si chůvu nepředstavuje. „Víš, nechci, ale…“

„Neboj se. Zvládnu to. Nikoho jsem tak narychlo nesehnal. S dětmi to umím. Mám…“

„Vím. Deset bratranců a sestřenic.“

„Přesně tak. Jsme velká rodina a mám spoustu známých. Kde má pokoj a hračky? Na co si ráda hraje? Může se dívat na televizi? Do kolika? Kde má nějaké knížky? Mám ji uložit nebo stihneš se vrátit? A koupe se už sama anebo ne? V tom se moc nevyznám. Jsem dvojnásobným strýčkem,“ ujišťuje ho horlivě.

„Hele, fakt jsi kadeřník?“ optá se  ho nejistě. Tohle po něm žádná chůva nechtěla vědět.

„Chceš vidět můj výuční list? Jasně, že jsem. Už jsem ti říkal… Hele, máš parádní byt,“ pochválí ho. „Architekt? Ségra se o to zajímá.“

„Díky.“ Na chodbě nastane ticho. Žádný z nich neví, jak pokračovat.

„Mohu dál?“

Petr sebou trhne. „Jistě. Zrovna večeříme. Později, když tak dej ji jogurt nebo, co si řekne, ale ne sladké. Jako čokoládu, koláček nebo podobně.“

„Jistě,“ řekne pobaveně. Ve dveřích se zarazí. „Chci se optat, neber to jako, že se ti montují do života.“ Jistě chce vědět o něm všechno. Je tak korektní, že člověk má chuť mu zcuchat vlasy a povolit kravatu. Sundat mu tu povrchní slupku a dozvědět se, jaký je uvnitř.

„Co?“

„Tvoje žena, já…“

„Zemřela před rokem. Juli ví co a jak.“

„Aha. Promiň, já jen…“

Petr mávne rukou a otevře dveře do Julina pokoje.

„To je fantasticky! Nádhera.“ Velká místnost s velkou posteli na takové škvrně. Psací stůl, knihovnička plná pohádek, knížek a velký kufr - nejspíš hraček. Na podlaze koberec v příjemných pastelových barvách. Vůbec celý pokoj je zařízen v příjemných světlých barvách s veselými prvky. Na jedné stěně se promenáduje krtek a další večerníčkové postavičky.

„Díky. To dělala moje manželka. Pojď, zavedu tě do kuchyně. Může se podívat na večerníček.“

„Jistě. Ahoj, Juli.“

„Já vím, kdo jsi. Tati, jídlo.“

„Nechceš si dát s námi?“ optá se Honzy.

„Jedl jsem, ale dám si kávu.“ Posadí se za stůl. Připadá si trochu nepatřičně v luxusní kuchyni na míru. Tady by se bál posadit.

„Já, já to udělám!“ Juli nadšeně vyskočí, přistaví si k lince stoličku. Otevře dvířka a z první police vyndá plechovku s kávou. Honza si pomyslí, že je šikovná. Zapne varnou konvici.

„Kolik cukru? A smetanu? Tatínek má rád smetanu a dvě kostky cukru,“ prozrazuje.

„Žblepta.“ Petr se podívá hladově na chleba, protože si dal jen zeleninu. Jenže půjde na večeři. Vydrží to.

„Udělej mi stejnou. Je velmi samostatná.“

„Ano, to je. Leontýna to chtěla, učila ji v posledních dnech různé věci a taky je pravdou, že se o ni Juli starala. Nemohl jsem pořád být s ní. Je šikovná. Budu se muset převléknout. Kolegyně měla narozeniny, ale protože je tak trochu samotář, vytáhl jsem ji na večeři, jenže najednou nikdo neměl čas Juli pohlídat. Kolik budeš chtít?“

„Ještě jednou to řekni a neznám se. Sluší ji to.“

Petr porozumí. „Dobře.“ Zvedne se. „Chtěl jsem se optat, zda budeš na té kadeřnické soutěži, co se tu koná v neděli.“

„Proč?“

Petr se usměje a Honza úplně nad tím roztaje. Má tak krásný úsměv. Proč se nesměje častěji? „Jedině, že přijdeš na tu naši pizzu párty. A vem sebou i tu přítelkyní.“

„Ale neznáš ji a nás taky.“

„Tak se poznáte a bude tam legrace. A jistě… Děkuji ti, Juli. Tak co chceš dělat večer?“ optá se Juliany.

Juli se posadí na židličku. „Hrát si, potom se podíváme na večerníček a potom mi budeš číst pohádku.“

„To je výborný plán,“ pochválí ji. „Na co si budeme hrát?“

Juliana přemýšlí. „Kloboučku hop a potom člověče nezlob se a taky pexeso. Mám jich hodně. Umíš pexeso?“ optá se přemýšlivě.

„Umím všechny hry, co jsou na světě! S panenkami si hrát nechceš?“ Má pocit, že hraje pouze hry, které rozvíjejí její vlohy.

„Potom, až zbude čas. Dneska dávají Rákosníčka.“

„To bude pěkné.“ Petr stojí ve dveřích a připadá si nějak zbytečně. Opustí kuchyň, přetře si tvář. Je unavený, ale na večeři půjde. Vejde do ložnice, začne se svlékat.

„Pěkný byt. Opravdu.“

Petr si před sebe přitiskne kalhoty. Honza ho pozoruje. Zatraceně pěkný chlap, i když je studený jak psí čumák. Pobaví ho jeho sebeobrana. Přece tím nic neskryje. Ne, svalnaté nohy porostlé jemnými chloupky, ani hrudník, který je vidět v košili, ploché břicho a svalnaté ruce.

„Co vypadnout?“ vzmůže se Petr. Ježíš je doma, přece je tu pánem. „Vypadni!“ přikáže mu jasně a důrazně.

„Jasně. Promiň. Už jdu.“ Zavře za sebou dveře, když kolem něj proletí blond šmouha, dveře se otevřou, on se otočí a uvidí Petra jenom v trenýrkách. No páni! Kdo by řekl, že se pod tím oblekem skrývá takový model. Nechápe, co dělá na škole. Mít takové matikáře nejspíš by mu psal básně v rovnicích. S tímhle tělem by ho ihned angažoval jako model do kalendáře. Slintal by s každým pohledem na něj.

Petr zavře dveře. Opře se o něj. Ten jeho pohled. Jako by měl hlad, ale přece jedl. Co ten pohled znamenal, sakra?

Honza si povzdechne. Sliny musí spolknout. Přece není na muže. Kdyby byl, asi by začal opravdu psát ty básně v rovnicích. Posadí se na pohodlnou tmavorezatou pohovku. Ladí to tu, že přemístit jednu věc, dojem se roztříští na střepy. Každá maličkost ladí s tou vedle a s tou před ní, za ní. Možná jen ta hromada sešitů… Jeden vezme a začne ho prohlížet. Otřese se. Hnus.

„Nelíbí se ti?“

Vypadá božsky a pak, že oblek vše zakryje. Už nikdy ho neuvidí jinak. „Ne. Nikdy jsem neměl matiku rád. Učení mi nic neříkalo,“ dodá omluvným tónem. „Už jdeš?“

„Ano a ještě jednou děkuji. Věřím, že by to zvládla sama, ale stejně jsem raději, když s ní někdo je.“

„Tati, běž už!“ postrkuje ho Juli ke dveřím. Petr se na ní zkoumavě zadívá. Jeho dcerka ho vyhazuje. Jen, aby byt zůstal celý. Zaváhá.

„Tvůj telefon mám,“ řekne tiše Honza.

Petrovi se uleví. „Tak díky, Juli buď hodná.“

„Ano tati.“ Doprovodí ho ke dveřím a zavře dveře. Usměje se. „Honzo, jdeme hrát si na piráty!“

„Cože?“

„Na piráty! Já budu velitel pirátské lodě a ty můj zajatec.“ Honza se usměje. Tomu se říká obrat o sto osmdesát stupňů.

 

Honza s polštářem v klíně, s brambůrkami vedle sebe má tiše puštěnou televizi a dívá se na Asterixe a Obelixe. Zvedne hlavu, když uslyší cvaknutí zámku. Vstane, když dovnitř vejde Petr. Posadí se na vedle něj na pohovku, zavře oči.

„Unavený?“

„Jo, ale vidět tu radost v Olžiných očích stálo za to. Moc děkuji.“ Otevře oči. „byla hodná?“

Honza se posadí vedle něj. Připadá si jako by spolu takhle seděli den co den. Zvláštní. Takový pocit ještě nikdy neměl. „Byla. Celou dobu jsem byl jejím vězněm.“

„Cože?“ Prudce se posadí.

Honza ho lenivě pozoruje. „Neboj, nemám ani škrábnutí. Ona byla pirátkou na lodi zvané Černá růže a já jejím zajatcem. Potom jsem se vyšvihl na plavčíka, později na kormidelníka a nakonec na zástupce velitele.“

„Měli jste…“

„No změnila názor, hned, co jsi zavřel dveře.“

Petr se usměje. „Díky moc. Já to vím, že se snaží mi udělat radost.“

„To si takhle hraje normálně nebo co?“

„Jo se mnou a předtím s Leontýnou taky. Ale když ji někdo hlídá… Zvláštní.“

Honza se uculí. „Má mě ráda.“

„Taky bych rád věděl proč. Zítra…“

„Přijdeš.“

Petr zavře oči a normálně se posadí. Určitě ji už o tom informoval. „Budu muset, jinak mi nedá pokoj. Adresa?“

Honza se nad něj nakloní. Láká ho políbit na pootevřené rty, obdivuje, jak tam leží. Kdyby… Petr otevře očí a zahledí se mu do nich. Honza ihned se odtáhne, jako by ho přistihl při něčem zakázaném. „Tady!“ Načmárá na první papír, co vezme adresu. „Začínáme v šest.“

„Nevím, jak dlouho bude kino, tak asi přijdu později. Olga nechce jít.“

„Tak ji vytáhni za ucho. Bude se vám to líbit. Já už půjdu.“ Petr se zvedne, aby ho vyprovodil.

„Tak se měj. Zítra. Jestli nepřijdeš, budu otravovat!“

„Zítra.“ přikývne Petr. Vlastně ani neví, proč souhlasil, ale nejspíš kvůli Julianě. Potřebuje trochu zábavy a ne pouze společnost tak starého medvěda, jakým je. Vrátí se a posadí se na stejné místo. Dívá se na Macháčkův sešit s adresou. Usměje se. Bude to muset nějak zlikvidovat, když ho upoutá televize. Má rád Asterixe s Obelixem. Sáhne do misky s brambůrkami. Uvědomí si cizí vůní. Přivoní k ní. Zatouží ho držet v náručí, laskat, líbat ponořit se do něj. Zatřese hlavou. Ne. Přejde do koupelny.

Komentář

4.Tati, půjdeme na pizzu párty?