Malý poklad
40.
Tati, Jindra má rád Lukáše?
Schůzka ve čtyřech to je jako veselka, pomyslí si Petr schovaný za lístkem. Vybral nenápadné tiché místo, vzdálené do všech stolů. Je pravdou, že servírka chodila po něm nevrlý pohled, protože bude muset do schodů, ale tentokrát nehodlá uhnout ani o píď, protože zprostředkovává právě sex. Bože, zní to opravdu hrozně. Když se to vezme kolem a kolem, všichni budou spokojeni. Jindřich, že bude mít další výzkumný objekt – on musel natočit další anonymní video. Lukáš, že bude mít svůj idol v náručí. Honza pro změnu, že ti dva jsou dohromady. A on? Zamyslí se, co z toho bude mít on a vzpomene si na orchidej Julianu. Pravda, skvělý sex, i když podle něj je skvělý i bez té kytky.
Vykoukne zpoza menu. Servírka je nasraná, to pozná, protože si ještě neobjednal. Vždy s úsměvem zavrtí, ale nepomáhá to. Už aby přišli, jinak bude za stolem sedět mrtvola zavražděná táckem. Pomalu ho zavře. Objedná si. Kávu nebo cappuccino nebo ledovou kávu. To bude ono. Možná to uklidní jak žaludek tak nervy.
Podívá se dolů. Ještě nepřišel. Tam? Jo to je on. Skoro se nadzvedne na židli. Jindřich a opět – beznadějně oblečený. Možná by mu mohl Luki pomoci. Ne, montuje se do toho víc, než je zdrávo. Vstane, protože Jindřich se rozhlíží kolem.
„Jindro!“
Jindra zvedne oči, usměje se. Petr si povzdechne. Zatraceně, kdyby nebylo Honzy, tak by se svému příteli nabídl sám. Proč musí být tak – nevinný?
„Ahoj.“
„Ahoj. Jsem nervózní. Myslíš, že mi to sluší?“
Petr si prohlédne jeho pohřební sako. Co mu má říct? Lhát? „Trochu bys mohl na tom zapracovat,“ řekne nakonec diplomaticky. Zkontroluje obuv. Naštěstí v pořádku. Odolá nutkání přičichnout k obleku. Podle vzhledu by tipoval, že dosud byl uložený s parafinovanými kuličkami.
„Já tušil, že jsem to přehnal. Myslíš, že se stihnu převléknout?“
Petra to vyděsí. „Kdepak!“
Jindra zamrká.
Petr se uklidní. „Určitě nikam nechoď. Myslím, že se mu budeš v tom líbit.“ Určitě by se líbil i v pytli a nejlépe bez toho pytle. Zajímalo by ho zda… „Jindro, víš, do čeho jdeš?“
„Prostudoval jsem si to.“
Petr si povzdechne. Vědec. Proč si většina myslí, že stačí teorie a praxi opomíjejí? „Já vím, ale je to něco jiného. Jde o líbání, o sex,“ ztlumí na minimum. „Jde o to, že jestli máš rád…“
„Já opravdu nevím, zda se mi líbí ženy nebo muži. Ledovou kávu. Je mi vedro,“ usměje se tak, že servírka roztaje jak sněhulák na jarním slunci, aby vzápětí ztuhla, protože úsměv nepatřil jí, ale Petrovi.
Petr málem vypukne v smích nad servírčiným výrazem. I Lotova žena byla živější než ona. „Taky si dám ledovou kávu a zákusek. Jahodový.“ Bude si potřebovat obalit nervy. V práci vždy měl v pohotovosti nějakou sladkost.
„Ty se mi například líbíš. Docela bych si to dovedl představit, jak to s tebou dělám.“
Petr ohromeně vyvalí oči. Neví, jak reagovat. Tohle se mu nestalo ani s Honzou.
„Už jsem o tom přemýšlel, ale to víš hodně práce. Doufám, že mu nebude moje práce vadit,“ vykládá, zatímco zkoumá interiér.
„Ale jak chceš sebrat data, když budeš pořád v práci?“ namítne ještě stále vytočený Petr. Nechápe, jak to chce Jindra dělat.
Jindřich se zamyslí. „To je fakt. Něco vymyslím. Chtěl bych ten projekt pomalu uzavřít, tedy posunout ho o kousek dál.“
„Chápu. Je rozhodně zajímavý.“
Jindra se rozzáří. „Že jo. Sexuální rostlina podporující chuť k sexu. Tohle tu ještě nebylo, a i kdyby, nikdo ještě nedošel tam, kam já. Je to unikátní výzkum a velmi prospěšný.“
Skleničky o sebe narazí. Petr vzhlédne k servírce. Dobře ti tak, ty bábo, pomyslí si. Měla jsi být vstřícnější. Zapomeň na nějaké dýško.
„Rozhodně je zajímavé sledovat, jak podporuje mužskou výdrž a co myslíš, kolik by zvládl orgasmů? Jde i o uspokojení. Bez toho by to bylo k ničemu, ne?“
Jindra se zatváří samolibě. Servírka rudá až na zadku, by nejraději uprchla. Klidně pokračuje, jako by se nechumelilo. „Já si myslím, že dost. Právě proto chci ten sex. Myslím, že uspokojení není o kytkách, nebo snad jo?“
„Je… Ještě něco?“ vykoktá servírka. Ti dva jsou divní.
„Ne. Zatím je to vše, že Jindroušku?“ řekne naschvál to velmi mazlivě. Ta servírka ho prostě štve.
Jindra nechápe to oslovení, ale nechá to být.„Ehm, cože? Jo jasně.“
Petr počká, až odejde. Zdá se, že právě přišel na návod, jak někoho odehnat a přivést do rozpaku. Začít se věcně bavit o sexu. Jo, člověk je někdy škodolibý a on je rád škodolibý. Občas. „Víš, ale jedno bych pomlčel.“
„Co?“
„Že to děláš kvůli experimentu. Nemusel by být moc nadšený.“ Jako Honza. Není doteďka a když začne psát poznámky, odklidí se do kuchyně, že potřebuje pít. Vrátí se, až přestane.
„Myslíš?“
Petr přikývne. „Ano.“ Nikdo by nebyl nadšen, že je zneužit k experimentům. Dokonce ani on ne, ale kdyby mu to řekl od začátku, bylo by to jiné. Bohužel Lukáš nebude nadšen, že je využit, ale je to jeho smůla. Kdyby byl snílek, tak by si přál, aby jim to vyšlo, ale život není sen. Spíš tvrdá mrcha.
Jindra zatím konzumuje dortík. „Kdy přijde? Mám strach? Bude se mi líbit? A já jemu? Co když to nebude fungovat?“
„Vždy můžeš odejít,“ uklidňuje ho Petr. „Už jsou tu. Myslím, že bude tebou nadšený.“ Půjde po něm jako pes po svíčkové. Vstane a zamává. Honza ho zmerčí jako první. Oči se mu rozzáří nadšení. Šťouchne do Lukiho, který se opravdu vymódil. Málem, že se nepřeleštil, pomyslí si Petr. Ten vzhlédne a usměje se, když uvidí svůj idol. Konečně po tolika sms a voláních ho vidí. Už si myslel, že ho uvidí až na focení. Neví, proč tu jsou, ale Honza mu vysvětlil, že potřebuje zajít za Petrem do kavárny.
„Ahoj.“
„Dobrý den,“ řekne přiškrceně Jindra. Dívá se do tváře Honzy. Petr ho nevybíravě pod stolem kopne, protože mu ihned dojde, že zas to popletl. Jak může fungovat jako člověk, nechápe. Jindra se na něj automaticky podívá.
„To je Lukáš, vzpomínáš si?“ optá se a ukazuje na Lukiho, který může na Jindrovi nechat oči. Honza v duchu úpí nad Jindřichovým oblečením. Jen doufá, že nejde rovnou z pohřbu.
„Jasně. Jindra.“ Podá mu ruku. Lukáš mu ji pevně sevře. Drží. Neví, co tady dělá, ale je šťastný, že ho vidí.
„Myslím, že půjdeme, co ty na to?“ najednou řekne Petr. „Něco jsem zapomněl a chtěl bych, abys mi pomohl.“
Honza s lístkem v ruce ho rychle odloží. „Rád ti pomohu.“ Neděláš chybu? ptá se ho očima.
Co já vím? „Zabavíte se tu sami, nebo…“ nejistě se optá Petr. „Opravdu se omlouvám, ale zapomněl jsem na to jak na smrt.“
„Ale jistě. Tedy pokud Jindřich má čas.“
„Mám. Jistěže ano. I když za dvě hodiny musím být v práci.“
„Odvezu tě!“ nabídne rychle Luki. Petr s Honzou si v duchu zamnou ruce. „Tedy pokud tu nemáš auto.“
Jindra se zamračí. „Díky, tedy pokud ti to nebude dělat problémy.“
„Kdepak.“
Honza si uvědomí, že stále sedí. I Petr. Má divný pocit. „Petře, musíme…“
„Oh jasně. Ahoj. Omlouváme se, ale potřebujeme něco malého koupit.“
„Jasně. Ahoj,“ řekne roztržitě Luki, aniž si všimne, že najednou mluví o nákupu. Celou dobu se nemůže vynadívat do nádherných Jindrových modrých očí. Natáhne ruku a dotkne se brýlí. Stáhne je.
Jindra zamrká. „Děje se něco?“
„Stále je ještě nemáš opravené.“
Jindra se zatváří otráveně. „Já vím, ale není čas.“ Taky v tom chaosu práce, kdy by vzal čas chodit po nákupech. To místo toho si raději odpočine na zahradě.
„A co kdybychom zašli hned teď? Nedaleko je optika,“ navrhne. „Tedy, jestli ti nevadí, že…“
„Ale kdepak.“ Připomene si Petrovu radu. Musíš s ním být, pokud chceš sex. Oh, bože, tohle asi nezvládne. „Kde je Petr?“ najednou se optá. Jak to že tu není? Co má dělat? Na tomhle se nedomluvili! Zatracený Petr. Nechá ho tu samotného. Vždyť ví, že v tom neumí chodit.
Luki se nad jeho roztržitosti usměje. Kéž by byl jeho, ale pokusí se o to. Má chuť mu zastrčit medový pramínek za ucho, který roztomile visí přes ucho. On sám uvažoval o jiné barvě vlasů než černé, ale zas by k sobě pasovali. „Odešel. Vadí ti to? Máš ho rád?“
„Koho?“
„Petra.“
„Jasně. Je skvělý.“
V Lukášovi se scvrkne dušička. Tak zas nic. Dává přednost vědátorům. No jo, vrána k vráně sedá. Jenže Petr má Honzu. Stále má šanci, že ho přetáhne na svou stranu.
„Půjdeme pro ty brýle? Musím přiznat, že mi trochu vadí při prací a občas čouhá…“ Lukáš se usměje, přejede pohledem talířky a sklenice. Hodí dvě stovky na stůl a vede ho pryč.
Jindřich se usměje. Takže takové je to vést se s někým za ruce. Příjemné. Jaké to asi bude dál? Nemá tušení, ale doufá, že to zvládne. Musí si prostě říct, že jde o experimentální úkol a je to. Ty vždycky zvládl na jedničku.
Lukáš se zařadí vedle Jindry. Je to perfektní pocit jít vedle něj. Teď jenom ho získat. Musí na to jít pomalu, ne jako obvykle hr. Dvořit se, oťukávat, jemně svést. Nesmí ho vylekat. Trochu se ovládnout, ale potom bude výsledek stát za to. Už se těší, až ho prvně políbí, pohladí ho, vezme do úst.
Jindra se po něm podívá. Není šeredný. Není tak hezký jako Petr, který je opravdu výrazným typem, ale má svoji zajímavou tvář. Počkat, co mu to Petr říkal? Je modelem. Půjde to raz dva tři. Zítra už by mohl vést si zápisky. Ti přece jsou zvyklí někoho mít.
„Tak tady to je.“ Otevře skleněné dveře, provoněnou vzdušnou místnosti se ozve příjemná melodie, která pomalu doznívá. Kolem nich je snad stovky obrouček. Jindra na ně zírá. Váhavě k jedněm přistoupí, když se objeví prodavačka – vysoká bruneta s pár kily navrch. Hnědé vlasy vyčesané do uzlu, bílý plášť.
„Přejete si?“
„Tady Jindra, by potřeboval opravit brýle. Půjde to?“ Chytí Jindru za paží a vede ho k stolku, na kterém trůní počítač. Sundá mu majetnicky brýle. Za skly je má krásné, ale bez nich, jsou ještě krásnější. Modré jako obloha, modré jako pomněnky. Položí je na pult.
„Tedy…!“ zvolá s úsměvem. „Omlouvám se, tohle už jsem pár let neviděla. Dnes už má každý rezervní brýle.“ Chvilku zápasí s izolepou. Jindrovy oči bezradně pomrkávají, jako jsou oslepené.
„Mám na nich dost dioptrii. To jsou moje rezervní,“ přizná klidně.
„Jsou hezké… Hotovo.“ Podívá se, zatímco izolepa letí do koše. „Máte chvilku čas?“
„Jistě. Půjde to hned?“
„Ale ano. Chybí jenom šroubek. Prosím, počkejte. Můžete se zatím podívat, co tu máme a měření zraku je zdarma,“ prohodí nenápadně. Odejde dozadu. Honza s Jindrou osamí.
„Nevidíš opravdu nic?“
„Tak zle to není. Tebe vidím,“ přizná. „Co tím mínila, že měření je zdarma? To nemusí se jít k očnímu? Nerad se objednávám.“
„Ne. Teď ti brýle udělají přímo na místě. Máš nějaké rezervní?“
„Tohle jsou moje rezervní. Tedy byly. Ty předešlé jsem si rozsedl. K čemu? Když se poškodí, slepím je izolepou. Škoda vyhazování peněz,“ dodá nemilosrdně. Přejde k obroučkám. Jedny sundá, dá si je na tvář.
„Hezké, ale já bych viděl kovové. Pojď sem.“ Sundá mu obroučky. Honza je taky tak rád sundává nebo ne? pomyslí nadšeně. Jeho to začíná šíleně bavit. Vyndá jedny, hranaté, trochu silnější. Vypadají solidně, ne tak křehce, ale dostatečně moderně. Dá mu na oči. Perfektní. Kov je černý, takže k jeho obličeji a vlasům jsou excelentní. Nastaví mu zrcátko. „Líbí?“ Nemůže se na něj vynadívat. Je kouzelný. Neví, co se mu víc líbí. Zda modré oči, brada s důlkem nebo ta jizva pod ní. Jak k ní asi přišel? Vsadí se, že při rvačce určitě ne.
„Já nevím. Nejsou trochu nepraktické?“
„Naopak. Jsou přesně to, co potřebuješ a krásně v nich vypadáš. Sexy,“ ztiší hlas. Jindra sebou trhne. Nedůvěřivě si ho prohlíží. On sexy? Blbost. Lukáš zatím zatajuje dech. Uhodí ho? Odejde? Přece jenom není zvyklost říkat druhému chlapovi, že je sexy.
„Blbost.“
Něco se v něm uvolní. Neodešel. Zůstal. Sice to bere, že neví na čem je, ale hlavně mu to nehodil na hlavu.
„Petr je sexy.“
V Lukášovi by se krve nedořezal. Opět on. Co má udělat, aby si ho všiml!
„Hotovo. Ukažte. Výborná volba. Sluší vám.“
Jindra neváhá. „Uděláte mi je? Přece jenom jedny rezervní by nebyly na škodu.“ Taky si tím nakloní Lukáše.
„Samozřejmě. Prosím vyzkoušejte si je, zda vás nebudou tlačit.“ Podává mu brýle. Lukáš je automaticky vezme, aniž vnímá udivený pohled prodavačky. Naloží mu je. Jindra je bezradný.
„Netlačí tě?“ optá se starostlivě. Všechno se v něm chvěje. Takhle se ho dotýkat to je sen. Už si nemyslel, že se mu splní.
Prodavačka po nich sklouzne očima. Jako bráchové nevypadají, ale zas nakupují, takže je to jedno.
Jindra si odkašle. „Možná trošku,“ připustí.
„Kde?“
Jindra fascinovaně zírá do jeho očí. Jsou jak studně a on se začne bát. „Tady, možná maličko povolit.“ Najednou opět nevidí. Lukáš podá zpět brýle prodavačce. Ta je vezme. Odnese a vrátí se.
„Budete chtít změřit zrak? Ke koupi brýlí je to zdarma.“
„Jistě.“ Jde za prodavačkou a za ním se blaženě dívá Lukáš. Tohle snil, ale že by se to stalo, to zas ne. Ne, nesnil, ale něco podobného. Jsem úplně na dně jenom z toho, že se ho mohu dotýkat. Čeká na židli, až mu provedou měření. Dívá se ven přes výlohu a usmívá se. Možná, že Honza neměl pravdu a je gay. Kdyby byl, potom když bude šikovný – miluje ho. Chce se o něj starat, chce ho milovat, dotýkat se, chce s ním dýchat vzduch.
„Hotovo. Zítra si je můžete vyzvednout.“
„Taky děkuji. Je to lepší bez té izolepy.“ Usměje se najednou Jindřich. Prodavačka i Lukáš na něm zůstanou viset. Změnil se neuvěřitelně. „Takže zítra. Lukáši?“
Oslovil mě! Duše zjásá. Poprvé mě oslovil a zní to nádherně. Chce, aby mu tak řekl při milování. Chce, aby ho tak oslovil v šedesáti. Chce to a udělá proto maximum. On nebude tlačit jako Honza. Hezky pomalu.
„Půjdeme?“
„Ano, Ježíš!“ Oba se vylekají, protože se začne rozhlížet, přitom se dívá na hodinky.
„Stalo se něco?“
„Musím práce! K čertu, nestíhám!“ vyrazí opačným směrem, než jsou dveře. Lukáš ho zastaví.
„Omlouváme se.“ Vytlačí ho ze dveří. Vezme ho raději za ruku, aby se neztratil a vede ho k autu. Tam ho posadí.
„Nestihnu to. Zastřelí mě!“
„Kdo?“
„Šéfová! Nesnáší nedochvilnost.“
„Aha. Naviguj mě. Stihneš to. Nic to není. Nic se ti stát nemůže, a když tě před šéfem ochráním. Všechny zabiju, kdyby ti chtěli ublížit.“
Jindřichovi zacukají koutky a rozesměje se. Prostor v autě se zaplní sytým smíchem, který zaplavuje každou Lukášovou buňku. Začne se usmívat taky.
„Co je tu k smíchu?“
„Zatoč doleva. Nic, celkem nic,“ zamumlá stále se ještě usmívající Jindřich. Nadzvedne si brýle, otře si koutky očí. Nevzpomíná si, kdy se takto pobavil. Potom si vzpomene, že musí začít experiment. Mrkne po vysokém černovlasém muži vedle sebe. Je hezký. „Nechceš dnes povečeřet?“ To by snad šlo, usoudí. Kde vezme čas, ví bůh, ale Petr říkal, že by mu to neměl říkat. Nechce se mu hledat další objekt.
Lukášovi cukne ruka, takže málem zastaví na zelenou. „Večeře?“
„Jistě nebo snad něco máš?“ Nevinně se na něj podívá. Možná někoho má, ale ne. To by mu Petr ho nedoporučil.
Mám, ale kvůli němu by zrušil i schůzku s prezidentem. „Nemám. Velmi rád. Mohu zamluvit stůl?“ Jídlo se svým idolem! Božský! Neskutečný! O tomhle ani nesnil! Tohle už patří do říše fantazie.
„Stůl?“ nechápe Jindřich. Proč by zamlouval stůl? K čemu jako? K večeři? Není to divné, ale než stihne něco říct, začne Lukáš.
„Jistě. V nějaké dobré restauraci. Například na oslavu nových brýlí nebo něčeho jiného. Rád bych se napil, tak bych vzal taxíka.“
Taxík? Stůl? Restaurace? On myslel u něj doma, že něco připraví a potom na to skočí. Ehm co teď? Nebude lepší, když bude souhlasit? Přece jenom nechce, aby mu utekl. Nemá ještě ty výsledky. „Tak dobře. Zatoč.“
„Tady pracuješ?“ Dívá se na nízký komplex budov uprostřed plotů se strážnými. Kolem dokola je jenom louka a vzadu les. Polkne. Kde to pracuje?
„Ano. Bohužel dál nemůžeš. Tak v pět nebo v kolik?“
„V devět.“ V pět? Proboha to ještě podávají oběd. A on nemůže, i když by rád. „Mám tě vyzvednout tady?“ Co si na sebe vzít? Oblek nebo něco méně formálního? Je to jen večeře, ale s jeho panem Božským. Musí to být něco perfektního.
„Jistě. Budu tu. Pokud ne, řekni Jeřabině.“
„Ano.“ Jeřabina? Co to je? Chce se optat, ale to už je Jindřich pryč. Dívá se, jak předkládá na vrátnici nějaký doklad, pouští ho. Za vraty si bere vozík, který ho někam odváží. Raději zmizí, protože jeden ze strážných se po něm začíná dívat víc než zdrávo. Nevidí, že číslo auta je nadiktováno strážným někam jinam, kteří ho prověřují a ukládají do záznamů.
„Pozdě!“ Jedna věta zmrazí usmívajícího se Jindru. Ten vzhlédne ke kostýmku a netrpělivě podupávající noze v lodičce. Polkne. Je naštvaná a bude víc, až ji požádá o dnešní volno, ale musí se odhodlat. Má na to nárok.
Lukáš zatím doma si prohlíží svůj šatník. Připomene si Jindřicha v jeho obleku. Měl by se oblékat trochu moderněji. Takhle vypadal jako mladý starý. Nijaký. Ty nové brýle mu seknou. Ale musí se sebou něco udělat, aby sebou seknul na zadek Jindřich. Aby oněměl nad jeho zjevem. „Jindra, Jindříšek. No není to krásné jméno?“ prozpěvuje si, zatímco stojí před šatníkem. Co na sebe? Vždy to věděl a najednou jednoduše neví. Bude to chtít něco elegantního. Jindra půjde nejspíš v tom pohřebáckém obleku. Takže košile, sako, kalhoty. Vezme na sebe plátěné elegantní kalhoty – je rád, že je má možnost vzít na sebe, košili s krátkým rukávem a sako od kalhot. Aspoň se neuškvaří. Teď se upravit.
Ve vaně si brouká písničku. Je natěšený, i když má obavy o čem si budou povídat. Není tak studovaný jako Petr. Má gymnázium, ale to jen proto, aby měl možnost dělat, co chce. Prostě na to šel, jen kvůli cáru papíru zvaném maturita. Dál na školu nehodlal jít. Taky zrovna excelentním studentem nebyl. Spíš takový zlatý střed. Dvojky, trojky, z matiky a fyziky čtyřku. Nikdy mu moc nešla. Měl rád biologii, ale taky jak došlo na něco těžšího, sotva to zvládal. Nesahá moc vysoko? Kolik, že má titulu? Dva nebo tři? On by mu stačil jen jeden, řekne si pochmurně. Ale pozval ho na večeři. To už něco znamená, no ne?
Povzbudí ho to. Určitě není jen to vědec, co má hlavu v experimentech a pokud ano, on je z něj vyžene. Musí to dokázat. Takovou touhu, potřebu s někým být nezažil ani s Honzou, ani s nikým jiným. Jen to jeho chování dneska v obchodě. Sám sebe nepoznával. Měl jen radost, že mu může sundat brýle. Chce ho hýčkat, chránit… „Člověk toho chce moc, co Luki?“ řekne sám pro sebe. Ale kdyby nechtěl, je dneska v nějaké zaplivané špeluňce a razítkuje dopisy. To ne. Nemohl by si dovolit tenhle byteček, sice ho splácí, ale řádně. Nejezdil by po světě, nepoznal mnoho lidi, nepoznal by Jindru. Podívá se na hodinky. Bude šest. Nejvyšší čas. Vsadí se, že je dochvilný jako hodinky.
Vypustí vanu. Osuší se, vyfénuje vlasy, trochu gelu na konečky. Spokojeně se na sebe dívá. Má pěknou postavu, vypadá dobře – to musí, protože by se ve světě modelingu neudržel, i když není tak krutý jako svět modelek, ale zas je taky tolik neplatí. Vezme svoji oblíbenou kolínskou. Přejede bradu, ale nakonec ji nechá. Ženské mají rádi sexy strniště. Dneska stejně k ničemu nedojde – nějaký čas ne, ale to nevadí. Hlavně aby se mu líbil. Musí na něj pomalu. Takový vědec možná ani neví, co vše se dá dělat.
Obleče, přejede materiál košile. Je vzdušná, ale elegantní. Nic na sebe nebere. Stačí jen oblečení. Malou taštičku, podívá se na elegantní hodinky, které vyměnil za sportovní, které nosí na všední den. Hotovo. Před dveřmi už čeká taxík, který si objednal.
„Ahoj,“ pozdraví Pavla, s kterým dost často jezdí.
„Ahoj, kam to bude? Rande?“
Lukáš se spokojeně zazubí. „Jo. Budu tě navigovat. Je to trochu mimo. Nějaké laboratoře.“
„Ou. Saháš hodně vysoko,“ když mu nadiktuje adresu, která se objevila u něj v autě na GPS.
„Mám na to ne?“ potřebuje ujištění, že je šik.
„Určitě. Kdo to je? Znám ho?“
„Kdepak a jeď. Je dochvilný. Mám tam být v sedm. Na půl mám zamluvenou restauraci u Ďáblova kopyta.“
„Dobrá volba. Jen ceny…“ zasměje se, protože Lukáš se ušklíbne. „Já vím, ty si je můžeš dovolit, ale koukám, že chceš udělat dojem.“
„Pavle, starej se sám o sebe, ano.“
„Dobrá dobrá, snad se mohu optat. To je ono?“ prohodí, když se před nimi objeví bílé budovy. Lukáše zamrazí, když zahlédne postavu. Ještě deset minut. „Huch, koukám, že opravdu je dochvilný,“ ušklíbne se Pavel. To je tedy výhra! Zastaví.
„Ahoj. Čekáš dlouho?“ Málem zapomene dýchat, když se na něj upřou modré pomněnkové oči.
„Nepříliš. Adekvátně. Mám hlad.“
Posadí se vedle Lukáše. Ten si povzdechne. Na pusu je ještě brzy, ale bylo by zatraceně hezké, kdyby ho přivítal polibkem. Jednou se dočká. Usadí se vedle něj. Přivitá ho vůně – zamyslí se jaká.
„Jaká byla práce?“ optá se, protože neví, co říct. Zahlédne Pavlův pobavený obličej.
„Jde to. Dařilo se nám, ale promiň, nemohu o tom vykládat.“
„Samozřejmě. Co brýle?“ Je to celé chyba. Jedná velká chyba, pomyslí si s ledovou obručí kolem srdce. Pavel k tomu taky moc nepřidává. Potřeboval by vzpruhu.
„V pořádku. Bylo to s nimi rozhodně lepší, dokonce mi nepadaly. Kam jedeme?“
„K Ďáblovu kopytu. Znáš to tam?“
„Ne. Vaří tam dobře?“
„Ano. Jsem ráda, že mohu s tebou dneska být.“ Připadá si jako slon v porcelánu. Chyba! Nemáme nic společného. O čem si budeme povídat? O čem si povídá Honza s Petrem. Taky se tak cítil?
„Já taky. Už dlouho jsem nikde nebyl. Omlouvám se, ale jsem unavený. Domina mi dala můj pozdní příchod pěkně sežrat.“
„Tak jestli chceš, mohu to zrušit,“ řekne horlivě. V duchu je mu smutno.
„Kdepak. Už tam budeme mladíku?“
Pavel málem že se nezakucká smíchy. On mladík? Je mu čtyřicet pět. „Za pět minut. Je to výborná restaurace. Budeš chtít, abych přijel?“
„Jistě.“
„Dobrou chuť,“ popřeje jim, zatímco nakládá odcházející. Lukáš se odhodlá. Bude lepší, když to nějak dostane na rovinu. Nebude chodit kolem horké kaše. Nanejvýš tu zůstane a zpije se do němoty.
„Moc se mi líbíš,“ řekne u dveří restaurace. Vůbec si neuvědomí, že celá věta zanikla v otevírání dveří.
„Hezké prostředí,“ pochválí Jindřich prostředí. Lukáš se rozhlédne. Klubovky, diskrétní kouty, osvětlení, tak aby člověk viděl, co jí. Tichá nevtíravá hudba, příjemný personál, kuchař, který ví, k čemu je kuchyň. Jde ke stolu skoro úplně vzadu.
Jindřich se sesune, promne si kořen nosu.
„Unavený?“ optá se soucitně Luki. S unaveným Jindrou nějak nepočítal.
„Ano. Opět se honí termíny. Jako by ve výzkumu nějaké byly.“
„Něco k pití?“ Chvilku dohadování, které víno vyberou. Nakonec to skončí u červeného a grilovaných žebírek na medu. Číšník odejde, Lukáš znervózní. Co teď? O čem má povídat? Jedno téma zahazuje za druhým.
„Moc se mi líbíš!“ vypadne z něj, ani neví jak.
Jindra zčervená. Tohle nečekal. Neví, co má říct.
„Já se omlouvám, ale moc se mi líbíš a chtěl bych s tebou chodit, tedy já…“ opět neví jak. Jeho dřívější milenci by se nejspíš teď rvali smíchy. Luki a neví, co říct. Nemožné, neskutečné. I ten modrý upřený pohled mu moc nepřidává. Poprvé v životě je nejistý. „Zapomeň na to.“
„Proč?“
Lukáše tichý zvuk hlasu vzruší.
„Mně to nevadí. Jen, mám náročnou práci. Neuvažoval jsem, že bych s někým chodil.“ Usměje se. Lukáš posmutní, ale potom pookřeje – nevadí mu to. Mohli by se vídat. Jednou…
„Proč ne.“
Lukáš zkamení. Slyšel správně? Co když mluví, o něčem jiném? Ano, přeslechl se. Nemohl mluvit o tom, že s ním bude chodit.
„Děje se něco?“ optá se úzkostně Jindra. Věci jdou báječně, ale ta Lukášová strnulost mu dělá starosti. „Jsi v pořádku? Nemám zavolat sanitku?“
„Ne!“ vyděsí se Lukáš. „Opravdu se mnou chceš chodit?“ optá se nesměle. V ruce žmoulá ubrousek. Takhle se necítil ani před první schůzkou.
„Jistě. Musím se přiznat, že jsem ještě s žádným mužem nechodil, ale chtěl bych to zkusit.“
Lukáš na něj zírá. Zkusit s ním chodit? Neví, jak má reagovat.
„Líbíš se mi.“
Lukáš na něj zírá ještě víc. Slovům rozumí, ale mozek jako by vypnul. Prostě nechápe, co se to vlastně děje. „Jak to myslíš?“
Jindra se na něj podívá. „Pochopím, když se mnou nic nebudeš chtít mít.“
„To ne. Promiň, jen to nedokážu pochopit.“
Jindra se zamračí. „Petr povídal, že se ti líbím, nebo ne?“
„Líbíš! Moc. Já jen…“ Zapletl se. Už neví, kde je dole, kde je nahoře. Má pocit, že se vše zamotalo do černého klubka. Něco takového si nepředstavoval. Vlastně tak nějak to pominul. Když si vybaví své fantazie, tak vše bylo jasné. Chodili spolu. Nějaké - líbím, poprvé, zkusí… Nic takového v jeho fantaziích nebylo. Honza měl pravdu. Neměl se zamilovat, ale těžko si poručit, když se mu líbí. Vlastně jeho tělo úplně zuřivě se dožaduje Jindry.
„Tak je to v pořádku.“
„Nejsi sobec?“ vypadne z něj.
Jindra odloží ubrousek. „Ano, jsem. Chci to zkusit, jestli nechceš, nenutím tě.“
„Promiň.“ Zvedne se, jde na záchod. Tam si opře čelo o stěnu. Chlad ho trochu vzpamatuje. Cítil se Honza s Petrem taky tak? Někdo se ho dotkne na boku. Vzruší se. Jindra.
„Jsi v pořádku?“
„Ne, to je dobrý. Nevím, co mám dělat. Ještě se mnou nikdo nechtěl to zkusit.“
„Ne? Proč? Jsi hezký.“ Jindra ho chytí za ruce, roztáhne je. „Moc hezký. Ty taky poprvé to budeš dělat?“ optá se kostrbatě.
Jindra se rozesměje. „Ne, ale nevím…“ přitiskne se k němu a položí rty na Jindrovy. Jsou měkké, vláčné, ne chladné… jen se lehounce jich dotýká. Dech se spojí s jeho, vnímá ostře jeho tlukot srdce, nehybnost postavy. Nepředstavoval si jejich první polibek na záchodě.
„Pardon,“ řekne cizí hlas, „ale to jsou záchody ne ložnice,“ dodá chladný hlas.
„Omlouvám se. Půjdeme se najíst?“
„Ano.“ Lukáš si pomyslí, že je tak nějak spokojený. V polibku nebyla odezva, ale taky žádný útěk, hnus. Jen strnulost, ale na konci lehounké sotva znatelné uvolnění.
„No konečně,“ prohodí muž, který podupává za dveřmi. Zapadne dovnitř, jak velká voda. Lukáš si uvědomí, že se o něj bál. To je hezké ne? To znamená, že mu na něm záleží.
Jindra zauvažuje, zda ho uklidnil, ale snad není nemocný. Neměl by se optat důrazněji? Zatím ne. Později se uvidí. Musí uznat, že se mu polibek líbil. Dokonce víc než ten nejvášnivější od jeho bývalé. Čert ji vem.
„Jídlo. Mám hlad, že bych slupl i vlka.“ Zářivě se usměje na Lukáše. Ten málem, že nezůstane napůl mezi židli a stolem. Je nádherný.
„Měl by ses smát častěji. Jsi moc krásný.“
Jindra zrudne. „Přeháníš.“
„Ne, mluvím pravdu. Zaujal jsi mě, už při prvním setkání.“
„Děkuji,“ zabručí. Tohle moc slyšet nemusí, protože na to si vůbec nevzpomíná. „Taky jsi hezký,“ dostane ze sebe. Je spokojený, že to řekl. Je opravdu hezký, i když Petr je hezčí.
Lukáš se usměje. Očarovaně se na něj dívá. „Jak jsi přišel k té jizvě?“
„Které?“ optá se automaticky Jindra.
„Máš jich víc?“
Jindra přikývne. „Jistě. To maso je výborné. Sněz je. No dvě na paži, jedna na stehně a další na chodidle.“
Luki se směje. „Myslím tu na bradě. Ty ostatní jsem neviděl.“
„Klidně ti je ukážu. Kromě té na chodidle jsou z experimentů. Když mi bylo asi patnáct? – šlápl jsem na skleněný střep. Šili mě. Ta na bradě je z vybuchlé zkumavky. Od toho i špatně vidím.“
Lukáš na něj zírá, jak s klidem mu vypráví, že skoro přišel o zrak. „Už nepracuješ s nebezpečnými látkami, že?“ vpadne mu do toho.
„Pracuji. Je to součást práce, ale dávám si větší pozor. Bez oči sotva něco zmůžu. Nepříjemná nehoda, za kterou jsem nemohl. Nebyl jsem dost rychlý, ale podařilo se to.“
Uběhlo to jako voda, myslí si Lukáš, když platí večeři, víno a kávu. Usmívají se, jdou vedle sebe. Na chvilku se zastaví, podívají se k nebi. „Nejsou vidět. Jsme ve městě,“ prohodí.
„Já vím, ale ukážu ti místo, kde jsou vidět.“
„Pánové nastupovat.“
„Pavel, je mým kamarádem. Odveze nás. Mohu tě doprovodit?“
„Jistěže,“ řekne Jindra. Pomyslí si, že vše jde jak po másle. V šeru auta, ho Lukáš chytí za ruku, propletou si prsty. Líbí se mi to, myslí si oba. Takové důvěrné, příjemné…
Jindra mu sevře dlaň.
„Tak tady bydlíš?“ Dívá se na vilovou čtvrť s krásnými secesními domy.
„Ano.“ Oba vystoupí. „Pojď, ukážu ti, kde jsou vidět hvězdy.“ Otevře branku, zahne na cestičku osvětlenou diodami. Lukáš překvapeně jde za ním. Připomíná to pohádkovou krajinu než zahradu. Trošku možná strašidelnou, ale nádhernou. Zastaví se, protože vrazí do Jindrových zad. „Podívej se.“ Natáhne ruku ke hvězdám.
„Jsou vidět,“ řekne překvapeně Lukáš.
„Ano.“ Dívá se na zvednutou tvář. Jeho bývalá, nikdy nešla se podívat na hvězdy. Políbí ho na rty. Lukáš ji skloní. Dívá se mu do očí. Připomene si – pomalu. Nikam nebude spěchat a hlavně kvůli Jindrovi. Musí si zvykat pomalu, že s někým bude, ale hlavně že to bude on a muž k tomu. Položí mu ruku na tvář, vnímá teplo, svoji touhu. Byl by nadšený, kdyby to stejné cítil i Jindra. Nakloní se k němu, vtiskne polibek.
„Mohu zítra přijít?“
„Ano,“ řekne překvapený Jindra.
Lukáš mu dá krátký polibek, potom se otočí a odejde.
„Počkej! To jako vše?!“ zvolá přiškrceně.
Lukáš se otočí, zamává.
„To nemyslí vážně?“ řekne zuřivě Jindra. Rozeběhne se za ním. V dálce jsou vidět jen světla. „Krucinál! To jako je vše?“ Potom se uklidní. Dneska byl zmatený, taky asi nemocný. Zítra to bude lepší. Říkal, že se mu líbí, taky touží, jinak by ho nelíbal. Potom se zamračí. Tolik času zbůhdarma promrhaných. Už mohl mít nějaká data, ale možná se opravdu na to necítil. Tak zítra. V kolik asi přijede? Zadumá se, potom se podívá na hvězdy. „Tak zítra.“
Z televize, která tiše hraje, zaznívá střelba. Občas někdo zaúpí. Na pohovce se k sobě choulí dvě postavy. Hladí se a sotva vnímají děj, ale hlavně jsou spolu.
„Víš, tak přemýšlím, jak jim to jde? Myslíš, že to jde podle Jindry nebo Lukiho?“
Honza zívne, políbí Petra na rty. „To je jedno, ne? Hlavně, že nám to jde. Dneska půjdu, ale zítra mohu zůstat.“
Petr se zamyslí. „Jo. Já to řeknu Julianě.“ Přejede si tvář. „Musí si zvykat, že tu budeš občas přespávat.“
Honza se usměje. „Ale nakrmíš mě?“
„Ty…“
„Ale no tak! Přece bys mě nepustil hladového.“
„To ti fakt tolik chutná?“
Honza si provokativně olízne rty. „Neskutečně, ale hlavně, že ti to mohu udělat a mám ho v puse.“ Přehodí se smíchem přes sebe pokrývku a snadno získá, co chce. Zavrní slasti. Petr přivře oči. Je to vůbec zdravé? Napadne ho, když sevře rty, aby nevykřikl.
Na druhé straně města, Jindra se přikryje pokrývkou. „Pitomý Lukáš,“ zabručí. „Pitomý… ale milý,“ dodá s úsměvem. „Hezký taky,“ dodá, když usne s rukou na penisu a mohutným zívnutím. Na stolku na něj pomrkává rudá orchidej, která se sem přestěhovala ze skleníku.
