Malý poklad
47.
Tati, ty divně voníš!
Petr stojí před tabuli, na kterou pečlivě právě zapisuje výsledek, když zazvoní telefon. Ignoruje ho. Ovšem telefon zvoní dál. Měl by ho vyhodit zmetka, ale pro jeho život je nezbytný.
„Tak si ji, prosím, opište.“ Zpozoruje úsměvy. Zřejmě se profláklo, kde učil naposled. Je to zlozvyk, ale co, někteří jsou i tak natvrdlí. Vezme telefon, vyjde ven. Podívá se na číslo. Jindřich. Proč mu volá? Měl by se na to vybodnout, ale jak ho zná, nedá pokoj, proto mu zavolá.
„Kde je?“
„Kdo?“ v prvním okamžiku vůbec netuší, co chce, ale potom mu to dojde.
„Lukáš. Nevolal mi.“
Petr se usměje. Netušil, že to začne tak brzy. „Je v Alpách.“
„Aha. Co tam dělá? Proč mi nevolal?“ dožaduje se odpovědi.
„A jak já to mám sakra vědět? Mám hodinu. Neotravuj.“ Zavře ho. Vypne. Je spokojený. Zaleze do třídy. Mrkne se nenápadně po hodinkách. Ještě pět minut, ale co by měl vykládat, když skončil svoji přednášku?
„Pane! Mohu jednu otázku?“
„Jistě.“
„Lze toto aplikovat i na kruh?“
Petr se usměje. Jde, ale proč je nepotrápit. „Dobrá otázka. Co si myslíte?“
„Nejde!“ ozve se zepředu.
„Proč si to myslíte?“
„Protože je to rovnice na mnohoúhelník, tak ji nemůžeme aplikovat na kruh.“
„Hm, zajímavé. Takže pro příště můžete si to zkusit, a řeknete, zda jde to nebo ne.“ Je rád za zvonek. Je rád, že přednáška končí, ale je to teprve druhá hodina. Sbalí si pomůcky, umyje si od křídy ruce. Hotovo.
„Mohu se s vámi o něčem poradit?“ optá se ho jeden ze studentů, ale nemůže si vybavit jméno.
„Konzultační hodiny mám ve středu od dvou do pěti.“
„Já vím, ale mám další přednášky. Šlo by to někdy jindy?“ optá se zdvořile.
„Zítra ráno od osmi.“
Mladíkova tvář se rozzáří. „Děkuji moc.“
Petr se za ním dívá. Třetí ročník, první semestr. Copak asi potřebuje? Je chytrý. Samozřejmě lze rovnici aplikovat i na kruh, ale dost zvláštním způsobem. Je zvědavý, zda na to přijde. Je zvídavý. To učení je úplně jiné než na gymnáziu. Jde pomalu chodbami a uvědomuje si, že se skoro neodlišuje od svých studentů. Vyjde ven. Nedávno mu Karin prozradila milou hospůdku, kam chodí na jídlo. Ale nejdřív nechá knihy a aktovku v kabinetu, aby se s nimi nevláčel. Pořád ještě neví, jak tu místnost pojmenovat. Učí už tři dny a své spolubydlící neviděl. Možná jsou to duchové, pousměje se. Nakoukne dovnitř. Opět tu nejsou, ale vstoupí dovnitř. Kumbál je přijatelné názvisko pro něco takového, usoudí. Na jeho stole trůní nějaká dóza. Vzápětí za ním vstoupí starší muž.
„Dobrý den.“
„Jej, my se ještě neviděli. Pavel Černý. Vy jste Petr Komárek, ne? Těší mě. Jak se vám líbí slepičárna?“
„Ano.“ Ten mě neučil, dokonce ho neznám. Co tím myslí?
„Škola je pro mě slepičárna, tohle je kumbál,“ vysvětluje, když vidí jeho nechápavý pohled. „Jako by univerzita neměla na to, aby nám umožnila lepší pracovní podmínky. Tohle je katastrofa.“
„Ujde. Právě jsem si říkal, že se od žáků moc neliším.“
„No, právě to je chyba. Měli by mít nějaké znamení, kdo je student a kdo profesor. No né, koukám, že Karin po vás jede.“
„Kdo? Nechápu.“
Muž bez úsměvu poklepe na dózu. „Karin. To je od Karin Dosoudilové Kratinové. Uhání vás. Pokud chcete se ocitnout ve spárech drsné rozvedené paničky, tak si poslužte.“
„Karin? Proč? Nechápu.“ Co to má znamenat a jak to ví, že je to od ní, když to neví ani on?
Muž mu soustrastně poklepe na rameno a přejde ke svému stolu. Vybalí si svačinu a otevře počítač.
Petr nakoukne dovnitř dózy. Nějaká buchta. Jak ví, že je to od Karin? Proč by ale tohle dělala? Nedává to smysl. Podívá se na hodinky. Má nejvyšší čas nebo nestihne oběd a v žaludku mu kručí. Dneska nestihl si udělat svačinu a nestihl si ji ani koupit. Zítra bude muset vyrazit s Juli dřív. Po cestě si do diáře zapíše schůzku se studentem. Možná měl to nechat na jinou dobu. Taky pořád ještě neví, jak poděkovat Einsteinovi, že pro něj přichystal takový dárek. Přednášky má až do sedmi, ale v pátek má jen jednu ráno a konec. Jednou taky Julianu vyzvedne. Ještě, že má Honzu, ale když bude mít odpoledne, neví, jak to bude stíhat, zvláště, že dva dny má přednášky až do sedmi. Sebevražedné.
„Jdeš taky na oběd?“ uslyší hlas Karin. Vybaví se mu slova jeho kolegy: Spáry rozvedené paničky. Znělo to závistivě? Ne, neví, ale bylo v tom takový divný tón. Odsuzující? Litující?
„Ano. Mám hlad jako vlk. Zapomněl jsem si udělat svačinu,“ přizná rozpačitě. „Jak jde výuka?“
„Odpřednáším to a je to. Jde to. Spíš už bych chtěla dodělat tu knihu, ale nejde mi to. Vázne to trochu.“
Petr přemýšlí, proč to pořád říká. Když se jí ptal na to, tak řekla, že jsou to maličkosti. „Chápu, že to není nic jednoduchého. Sluší ti to.“
Karin se potěšeně usměje. „Díky moc.“ Petr si ji prohlédne. Leontýna se oblékala trochu jinak a decentněji. Nikdy moc ráda neměla korále, ale ráda nosila náušnice. Taky spíš drobnější, ne tak výrazné, ale ke Karin se její bižuterie hodí. Dlouhá sukně, boty na dost velkém podpatku. Leontýna říkávala, že ji to zničí nohy, nosila malé, protože u soudu někdy se dost nastala a nachodila. Černé dlouhé vlasy opět hezky učesané. Krásná žena, pomyslí si.
„A jak se ti líbí restaurace?“ optá se ho.
Petr si ani nevšimne, že s ním jde.
„Hezká,“ řekne. „Dobře tu vaří a ceny jsou rozumné. Když nemám jídlo, jsem vděčný za cokoliv, co se dá jíst. Jako dnes.“ Otevře jí dveře jako džentlmen. Posadí se k malému stolku. Servírka je obslouží.
„Dám si rajskou. Tu vůbec neumím,“ postěžuje si jí.
„Nemáš přítelkyní?“ Karin se v duchu usměje.
„Nemám.“ O příteli se nezmiňuje. Sice je psycholožka, měla by to brát normálně, ale lidi jsou různí a dost často to nechápou. „Ono vařit není zas tak těžké. Spíš správně osolit je těžké. Občas s tím nevycházím. Dám si i tu polévku hovězí s nudličkami.“
Objednají si. Petr si neperlivou vodu, Karin sklenku bílého vína. „Tak co, už si zvykl?“ optá se ho.
„Trochu ano, ale hůř je to zkombinovat s domovem. Ještě, že Juliana je tak samostatná. Moc mi to pomáhá.“ Odloží kus papíru, na kterém je dnešní menu.
„Jo to je těžké, ale člověk to zvládne, musí.“
„Ano. A co ty? Máš děti?“
„Nemám. Nějak mě to minulo, ale mám je ráda a jednou nějaké budu chtít.“ V duchu si pomyslí, že ani náhodou.
„My s Leontýnou jsme chtěli druhé, ale nevyšlo to. Moc si přála chlapečka. Někdy mě napadá, že kvůli mně, ale mě by to bylo jedno. Mám je moc rád. Jinak bych nemohl učit. I když mi někdy pěkně lezli na nervy.“
„Určitě ti to s přítelem vyjde.“
Karin zrudne. Zatraceně, to mu to nedochází? myslí si. „Nemám žádného. Teď ne.“
„Oh, kniha, že?“ Petr chápavě přikývne.
Karin zamrká. Kniha? Jaká kniha? Potom si uvědomí, co tím míní. „Tak nějak. Nemám na to vůbec čas, ale myslím, že si někoho najdu. Být samotnému je těžko.“
Servírka jim donese oběd. Jedí, když Petr zpozoruje, že se spíš v tom nimrá. Nemá to rád. Drží nějakou dietu? Má pěknou postavu, nemusela by, ale to je věc dotyčné. Vzpomene si, jak jednou o tom se bavili. Leontýna je smetla pod stůl, když řekla, že diety jsou berličky proto, aby nemusely cvičit. Tím pochopil, proč vždy si klidně nandala vrchovatý talíř. Líbilo se mu to. I když chápe, že cvičení není pro každého to ideální.
Chybí mu, když spolu běhávali ranním parkem nebo po setmění. Vždy ji doprovázel a potom, co se spolu nastěhovali, běhávali spolu. Byly to pěkné chvíle. Trochu je mu líto, že Honza necvičí, ale taky to nepotřebuje. Vždy, když ho vidí dřít, říkává, že to spaluje klením a stříháním. Smějí se tomu.
„Určitě. Ubíhá to.“ Zničehonic neví, co ji má říct. „Na to že je podzim, je krásně.“
„To ano. Nechcete si vyrazit na večeři?“ nabídne, protože už nechápe, jak udělat, aby ji někam pozval.
Petr se zarazí. „Bohužel nemohu. Ještě mám hodně práce a je tu Juliana,“ řekne rozpačitě.
„V pořádku. Jak ti chutnala buchta?“ převezme iniciativu. Nenechá ho utéct. Je příliš pěknou rybkou.
Tak to přece jenom bylo od ní.
„Ráno jsi tam nebyl, tak jsem ti to tam nechala.“
„Aha. Popravdě jsem ji zjistil před obědem, tak si ji nechám na odpoledne ke svačině, až dostanu hlad. Moc děkuji.“ Nechápe, proč to dělá. Znají se tři dny. Dojí rajskou, vypije vodu.
„Není, zač. Nějak jsem si myslela, že budeš mít rád sladké.“
„Mám a moc. Musím si kvůli tomu hlídat tomu postavu.“
Karin ji obdivně přejede. Však ji zaujala hned, co ho viděla. Není, jak u ostatních taková rozměkla s povislým břichem. Nemá to ráda. Takovým se vyhýbá na sto honu. Problém asi tady bude Juliana, ale s tou si poradí.
„Zaplatíme.“ Petr si jejího pohledu nevšimne.
„Dvě stě padesát.“
Petr se zarazí. „Promiňte, ale tolik to nestálo.“ Servírka se zarazí, přejede je pohledem. Petrovi to dojde a krvavě zrudne. „Omlouvám se. Tady.“ Zaplatí oběd za dva. Servírce se evidentně uleví. Petr schová peněženku. V duchu počítá peníze, protože chtěl vyzvednout až v pozítří. Doufal, že mu to bude stačit. No co se dá dělat. Trochu zrezivěl, že zapomněl, jak to funguje.
Karin vedle něj jde jako by nic. „Běháš nebo tělocvična?“ optá se.
„Běhám, cvičím, většinou doma, ale když mám čas, což není moc, tak si zajdu do fitka.“
„Já začala o prázdninách zumbu. Je to pěkné cvičení.“
„Neznám to cvičení“ řekne rozpačitě. „Promiň, už musím jít.“ Doslova od ni uteče. Karin se za ním zamračeně dívá. Musí být ráznější nebo je opravdu hlupák, že mu to nedochází. No nic ona to zmákne. Dostala onačejší než je on.
Petr vpadne do kumbálu. Pavel měl pravdu, když ho tak pojmenoval. Je to přesné vyjádření místnosti. Najednou si uvědomí, že to tu má rád. Výhled z okna na kus dvou stromů. Pod ním je varná konvice a stůl s počítačem a knihami v knihovničce. Na stole už mu trůní fotografie Leontýny s Julianou. Chybí už jenom Honza. Bude muset jednu udělat. Nějakou pěknou. Nejlepší by bylo s Julianou nebo samotného? Rozhodně ne v nějaké erotické pozici. Taky za chvilku budou Vánoce, které mu dělají vrásky, protože netuší, co Honzovi koupit. Julianě už se rozhodl koupí mobil. Bude mít radost. Taky nějaké knihy a hračku. Jenže co Honzovi? Má takový pocit, že by nejraději dostal pořádný sex, ale to on nechce. Nemá vůbec tušení. Ještě chvilku má čas, ale nerad shání dárky na poslední chvílí. Očima zavadí o dózu s buchtou. Napadne ho, že vůbec nemusí chtít s nimi slavit Vánoce. Může slavit s Jitkou a její rodinou. Uvědomí si, že je mu to nepříjemné.
Přitáhne si ji, otevře krabičku. Pan docent Pavel Černý už tu opět není. Dovnitř vstoupí vysoký čahoun, dokonce větší než Honza, který je krapet větší než on.
„Zdravím. Kdo jste?“
„Petr Komárek, těší mě.“ Má pocit, že ho studuji lasery, ne oči.
„Inženýr Jaroslav Václavek.“ Víc neřekne, posadí se, chvilku studuje pracovní stůl, vezme nějaké věci a vypadne. Petr začíná chápat, proč to tu vypadá, jak vypadá. Vlastně… Nechá otevřenou dózu, vezme si věci na příští přednášku a s úsměvem jde.
Po cestě si vzpomene, že vypnul mobil. Zapne ho. Píp, píp, píp… zírá na pět sms. Jindřich. Ježíš Maria, a to je Lukáš pryč jeden den. Má být pryč do příštího víkendu, kdy musí přijet kvůli té módní přehlídce. S tím nepočítal, ale vydrží to.
Vstoupí do místnosti. Ještě tu nejsou všichni nebo ano? Je to jedno. Kontrolovat si docházku nebude. Připraví se a potom spustí. Matematika ho za chvilku úplně pohltí. Až zvonění ho vyruší. Podívá se na své studenty. Doufá, že nebudou mít skelný zrak. Potěší ho, že ne. Podívá se na hodinky. Za chvilku další.
Odučí to. V autě, když jede domu, je rád, že pozítří bude pátek, potom víkend. Budou muset něco naplánovat na víkend, ale co? Nějaký hrad? Potom si nějak vzpomene na botanickou zahradu.
„Dobrý den je tu Petr Komárek?“
Pavel Černý zvedne hlavu. Zašklebí se, když spatří Karin. Nemá ji rád, ona jeho taky ne. On nevyhovuje její představě tvrdého vypracovaného chlapa, ona jemu coby lovkyně. „Už je pryč,“ oznámí ji s gustem. Karin se zamračí, podívá se na stůl a zamračí se ještě víc, když spatří otevřenou dózu, ale nemá odvahu vejít dovnitř.
Pavel sklouzne k Petrovu stolu a dóze. V duchu se zachechtá. Zdá se, že paní Karin Dosoudilová Kratinová narazila. Konečně.
„Nashledanou.“
„Nashledanou, paní kolegyně.“ Karin vztekle pochoduje k svému autu. Měla v plánu, aby ji odvezl. Zítra musí být pohotovější. K tomu ta dóza. Tolik se dřela, aby mu tu buchtu dovezla, a on ji nesní. Drzost. Zklidní se. Musí udělat vše, aby ho chytla dřív než nějaká studentka nebo jiná káča. Svobodný, sice s dcerou, pěkný chlap to je jak červená vlajka. K tomu je chytrý a není tak zkostnatělý jako další. Pak ho už nepustí a vytmaví mu tu buchtu.
Petr otevře dveře, když kolem pasu se mu omotají dvě útlé ručky. „Ahoj, tati.“
„Ahoj, Petře.“ Honza se nahne a políbí ho na tvář.
„Už jsme udělali večeři. Honza říkal, že za chvilku budeš doma,“ Juli štěbetá, ale potom nakrčí nosík. Petr odloží aktovku a zdvihne ji do náruče. Je unavený, ale zeptá se. „Jak bylo ve škole?“
„Nic moc. Žádné známky. Celkem nic. Jen paní učitelka nám zadala domácí úkoly, ty už mám hotové a půjdeme v pátek do divadla.“
„Na copak?“
„Čert a káča. Moc se těším, i když už to znám z televize a z knížky.“
„Honzo, máš rád divadlo?“
Honza se vykloní z kuchyně. „Ehm popravdě? Nevím. Moc tam nechodím. Pamatuji, že kdysi dávno jsem tam byl, ale nijak mě neoslovilo. Hádám, že ty máš.“
Petr se usměje. „Jo mám a co byste řekli, kdybychom, pokud bude hezky, jeli o víkendu do ZOO?“ Postaví ji na zem.
„Jupí ano.“
Honza přikývne. „Možná by Jitka s kluky a Slávkem jeli taky. Zavolám ji.“
„Špagety?“ optá se překvapeně Petr, protože čekal něco jednoduššího. Tak nanejvýš chleba se salámem.
„Ano. Teta Jitka radila,“ řekne tiše a důležitě Juli, zatímco Petr mluví se sestrou. „Ale vyšly moc dobře, neboj se.“
„Mám hlad.“ Zajde nejdřív do ložnice, kde se převlékne. Uvědomí si Honzu ve dveřích, jak ho hltá. Už nevolá.
„Unavený?“
„Jo. Mluvím a mluvím. Ještě je fajn, že mě to baví a studenty taky. Většina. I když na poslední přednášce jich moc nebylo. Nechci myslet, jaké to bude o zkouškovým, ale to necháme až to přijde.“ Převleče se do tepláků. Juliana se prosmýkne kolem nich dvou a skočí na postel. Pokukuje po nich, ale mlčí.
„Zítra musím být ve škole o druhé. Buchta!“ zvolá, když si vybaví otevřenou dózu.
„Jaká buchta?“
„Ale jedna z kolegyň mi přinesla buchtu. Jen jsem ji zapomněl na stole. Konečně jsem viděl své dva spolutrpitele. Pobývají tam ještě méně než já. Jindřich mi poslal pět sms. Jak ses měl ty?“
Jdou do kuchyně. Petr je zvědavý na jejich kulinářský výtvor. Sleduje, jak dávají na talíř špagety, potom omáčku, ale voní dobře, usoudí. Jitka je zřejmě vynikající kuchařka i po telefonu. Juliana štědře posype špagety sýrem.
Petr se usmívá. Opravdu takhle by chtěl jejich fotku. Zvedne se a dojde pro fotoaparát.
„Tati, máš tu sedět!“
„Jen chci vás dvou fotografii, abych si ji mohl dát do práce.“ Juliana chytí se Honzy, usměje se. „Strejdo, sýr!“ zvolá.
Cvak. Petr se podívá na fotku. Není špatná. „Vezmu do ZOO, jen aby bylo hezky, fotoaparát, a uděláme nějaké snímky. Snad jedna bude tak hezká, že si ji dá vyvolat.
„Skvělé. Moc se těším a Jitka souhlasí. Pojedeme všichni.“ Posadí se a najedí. Petr se podívá na hodinky. Osm hodin. Překvapeně sní první špagety.
„To je moc dobré.“
„Díky, popravdě Jitka pomáhala.“
„Juli mi to prozradila.“ Chvilku zaváhá, ale když se to tak vezme… „Honzo, nechtěl by sis někam vyrazit?“
Honzovi poklesne čelist. Juli se zachichotá. Zírá na něj. „Jasně že jo!“ vykřikne tak nadšeně, že z toho Petra zamrazí. „Co tenhle víkend?“ Petr se ošije, protože se na něj Honza dívá jako by byl svatý. Má jenom pocit, že jeho a Honzova představa zábavy se diametrálně liší. Snad to nebude katastrofa, napadne ho. Ví moc dobře, že Honza je hodně společenský člověk, ale on ne. Když se to tak vezme od té doby, co s ním hodí, tak nikde nebyl. Jediná párty byla ta u Jitky, taky nic moc, občas se setkají s Lukášem a Jindrou, a když vyrazí… Místo schůzky je to spíš psychologická poradna jak toho druhého dostat do postele. Podle jeho nadšení dobře udělal.
„Dobře, ale nepočítej, že to nebude každý den.“
„Proč ne?“
Petr ho ignoruje. To je stejně jako se sexem. Řešit to nebude. Obrátí se k Julianě. „Nebude ti to vadit?“
„Nebude,“ ujistí ho. „Tati, přemýšlela jsem, že když budu mít narozeniny, šlo by udělat nějakou malou oslavu pro pár kamarádek?“ optá se opatrně.
„Chceš u Mac Donalda nebo něco podobného jako u Jitky?“ zarazí se, když to řekne. Nabídl to tak normálně, aniž se optal Jitky. Honza vypadá potěšeně, tak snad se toho moc nestalo.
„No jo budeš mít narozeniny, že jo?“
„Ano. Já bych raději u Jitky. Mekáč je už okoukanej.“
„Okoukaný. Optám se jí a potom řeknu, ano?“
„Děkuji moc. Kam půjdete?“ optá se zvědavosti, zatímco si navijí na vidličku špagetu.
Petr pokrčí rameny. Odvážně se podívá na Honzu. Kopu si hrob, pomyslí si. „Nechám to na Honzovi.“ Ten přestane jíst. Petr zadoufá, že nezačne brečet. Měl na to myslet dřív, řekne si provinile.
„Potom ti řeknu. Bude to překvapení.“
Petr se vyděsí. Ježíši Maria, co to bude? Najednou vidí sebe přivázaného k nějaké posteli nebo nějaká ta párty s mnoha lidmi co si to rozdávají … Ne. Určitě myslí jinou zábavu. To odmítne. Nemá na to žaludek.
„Není večerníček?“
„Nechci večerníček. Podívám se na Amax!“ seskočí, nechá talíř na místě.
„Juliano!“ zavolá. Honza ho překvapeně sleduje. „Nádobí!“
„Jej já zapomněla.“ Uklidí svůj talíř s příborem do džezu.“
„Nechci nic říkat, ale…“
„Tak to neříkej.“
„Ok. Díky moc. Vím, že nemáš zábavu rád.“
Petr zabručí. „Mám rád, ale nemusím na ni být den co den. Měl jsem na to pomyslet dřív.“
Honza se naštve. „Jak pomyslet? Jestli to děláš jen kvůli tomu, že mi chceš udělat radost, tak na to zapomeň!“ Ruměnec na Petrových tvářích dokládá, že se trefil. „Nikam nejdeme. Nejsem nějaký pinčl, který by potřeboval vyvenčit!“ řekne rozzlobeně.
„Počkej, proč ne? A nejsi pes!“
„Protože mi dělat radost je hezké, ale vůbec by ses tam nebavil. Já chci, aby ses tam bavil a nevypadal jak nějaký svatý mučedník.“
Petr se ošije. „Bavil bych se.“
„Hovno!“ řekne. „Lžeš… Zatraceně, já chci s tebou vyrazit, ale takhle násilím? Ani náhodou.“
„Proč ne?“
Honza si prohrábne světlé vlasy. „Necháme to být.“
Petr chce už něco říct, ale Honza ho zarazí. „Nic neříkej. Umyjeme nádobí…“
„To ti není podobné,“ namítne Petr. „Jsi jako vyměněný.“
Honza si povzdechne. I on cítí, že je uvážlivější. „Nejsem. Možná trochu. Je to jiné s někým žít. Jinak to vidím. Nechme toho. Promiň, ale nikam nechci jít.“
„Ale rád bys.“
Honza mlčí, tak Petr to vezme jako ano. Ale proč to odmítá? Vůbec tomu nerozumí. Je mu smutno. Když už se odhodlá, tak ne. No… „Jestli chceš, můžeš jít sám.“
„Díky, ale myslím, že za mě nebudeš rozhodovat, jestli se půjdu bavit nebo ne. Myslím, že dnes tu nebudu. Promiň.“ Políbí ho a jde do obýváku.
Petr ho ohromeně pozoruje. Co udělal? Prochází si celou konverzaci.
„Počkej!“ Ale na chodbě už nikdo není. Otevře dveře. Výtah stojí, ale na schodech jsou slyšet kroky. Běží. Zamrazí ho.
„Tati, děje se něco?“ vedle něj stojí Juliana. Pohladí ji po hlavě. „Proč Honza odešel?“
„Nic, jen si musel něco zařídit.“
„Já vím, říkal mi to. Nepohádali jste se, že ne?“
„Kdepak.“ Zavře dveře. Musí se to nějak vysvětlit. Zapřemýšlí s kým si popovídat. „Budeš se ještě dívat na Amax?“ řekne s úsměvem, ale v nitru přemýšlí, co se stalo.
„Ano, mohu?“
„Určitě.“ Vezme telefon, otevře seznam. Olga. Zavře dveře od pracovny. „Ahoj Olgo, neruším? Není u tebe Tomáš?“ optá se.
„Není. Má dnes noční. Povídej, co potřebuješ?“
„Ale něco vysvětlit. Dnes jsem navrhl Petrovi, že bychom si mohli někam vyrazit. Chtěl jsem mu udělat radost. Nikam nechodí…“ Smích. „Nesměj se.“
„On to uhádl co?“
„No ano ne. Řekl jsem mu to.“
„Vezmi si to opačně. Začínáš být tvorem společenským a co škola?“
„Počkej nejdřív tohle. Co ti je na tom k smíchu? Mě moc ne. Odešel k sobě.“
„Ouvej. To je mi líto. Vezmi to tak, že by tě Honza pozval do divadla, aby ses pobavil.“
„No šel bych.“
„Bavil by se on? Je to něco jako vyvenčit pejska do ZOO, aby měl změnu.“
Petr zrudne, protože to Honza přesně takhle vyjádřil. Jistěže není pejsek. „Myslíš?“
„Jo, něco podobného. Dělat to jenom kvůli někomu, a když to ten druhý vycítí je to nejhorší.“ Na druhém konci se Olga uvelebí. Vždy měla ráda psychologii, i když ji nestudovala, ale na stará kolena by mohla to dostudovat.
Petr přemýšlí. Asi jo. „Nechtěl jsem ho vyvenčit.“
„Jo, ale tak to zní.“
„Co mám dělat?“
Olga se zamyslí. „Tak to ti neřeknu. Nevím, jestli to vztáhne na vše nebo ne. Může už to brát tak, že ho budeš vyvádět jako svého mazlíčka, aby měl zábavu, nebo na to zapomene. To nevím.“
„Zatraceně, chtěl jsem si s ním jen někam vyrazit. Dokonce jsem byl ochoten… „ Do hlavy se mu vloudí ty párty za účelem sexu. Ne to ne, ale… „To je jedno.“
„Já asi bych nechala to na něm. Jedete někam o víkendu?“
„S Juli do ZOO a Jitkou. Jestli chcete, přidejte se taky. Tedy pokud bude hezké počasí.“
„Pouvažujeme. Je mi to líto.“
„Zbabral jsem to na celé čáře.“
Olga se odmlčí. „Jo.“
Petr si povzdechne. „Díky moc.“
„Není za co, a kdyby něco, ozvi se.“
„Jasně a pozdravuj Tomáše.“ Přeruší spojení. Vyvenčit pejska? Opravdu to tak vyznělo? Když se na to tak dívá tak asi jo, ale co teď? Neví, zda by se bavil. Asi kdyby navrhl nějakou párty, odmítl by to. Divadlo ho asi nebude lákat, takže vůbec nemá páru. Protře si oči. V tom si uvědomí, že tu nebude spát. Bude to vlastně podruhé od té doby, co spolu začali spát. Poprvé to bylo po tom focení, ale to zůstal u Jitky do rána. Teď se pohádali. Co má dělat? Jak z toho vybruslit?
„Tati, půjdu spát.“ Petr se podívá na hodinky. Skoro půl desáté.
„Určitě. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Přijde k němu a dá mu velkou pusu. „Jsem ráda, že ti chutnalo a těším se do ZOO a do divadla taky.“
Petr se usměje. Je za ní rád. Nebýt jí, tak je asi starý zkostnatělý dědek a taky díky Leontýně. Podívá se na fotografii. Usmívá se. Tuhle fotku dělala ve fotoateliéru, když už byla nemocná. Má velký klobouk s krempou, který kryje, že nemá vlasy a bílé šaty s volány. Něco ho napadne. Honza by asi něco takového ocenil. Spokojeně kývne. Optá se na cenu a uvidí, zda to bude možné.
Je rád, že objevil dárek, který mu může dát, ale momentálně spíš hoří něco vážnějšího. Co s tím debaklem si někam vyjít? Promluvit si? Nenadělá ještě víc škody? Fakt v těchhle věcech je jak slon v porcelánu. S Leontýnou to takové nebylo. Nebo ano?
Vstane, je už dost pozdě. Zítra ještě den a potom přijde pátek. Snad se to nějak vyřeší. Usne, aniž by mu nějak vadilo, že vedle něj Honza nespí.
Ten zatím doma se dívá na strop. Chodit jen, aby měl nějakou zábavu. Copak si myslí, že je tak povrchní a to měl takovou radost. Chtěl by ho vzít na diskotéku, předtím si někam sednou k nějakému baru. Mohli by si zahrát, že se tam poprvé seznámili a na závěr skončit u něho doma v posteli. Usměje se. Scénář, který už tolikrát použil.
Zábava najít si někoho, sbalit a pobavit se s příjemným dodatkem u něj doma. A vše splasklo jako bublina. Musí si přiznat, že mu to chybí. Vyrazit si někam, napít, pokecat zafiltrovat si s někým. Zatancovat si. Chtěl by si zajít někam na diskotéku, podívat se po známých a taky se pochlubit. Jasně, ale z toho je nic. Žije jako mnich. Zauvažuje, že by mohl vyrazit sám. Vymluvil by se na něco a pořádně to rozjel jako za stará.
Proč ne? Nemůže mu v tom bránit. Spokojeně usne.
Ráno Petr probudí Julianu.
Vzbudil se někde kolem čtvrté a nemohl už usnout. Takže se převaloval ze strany na stranu. Chybí mu, uvědomí si kolem šesté. Kam by asi chtěl jít? Když se to tak vezme, z jeho předchozího života nic moc neví. Kam chodil, jak se bavil… Ví jenom, že má mnoho známých. To viděl i na párty. Takhle se seznámil s Tomášem mnoha jinými.
K snídani udělá chleba s medem a máslem, čaj. Připraví svačinu i sobě. Aspoň nebude muset do kantýny.
„Tati, tady to podepiš.“ Podává mu nějaký ustřižený papír.
„Co je to? Aha.“ Souhlas, že může do divadla. Některé věci se nemění. Načmárá podpis. Podívá se na hodinky. Nestihne to, ale tak přijde o trochu později. Vymluví se na dopravu. Před školou dostane velkou pusu. Nechápe, proč to ještě dělá. Když se podívá po ostatních, tak akorát zamávání a tím to končí. Ale co na závadu to není. Nastoupí do auta a pět minut po osmé parkuje na parkovišti. Aspoň to není taková dálka. Je rád, že ho nechytli dopraváci, protože určitě překročil rychlost a pár dalších přepisů. Skoro během se dostane ke kumbálu. Na chodbě zpomalí. Už ho vidí postávat.
„Dobrý den, zácpa.“
Mladík se usměje. „Chápu. Děkuji moc.“
„Není zač.“ Otevře kumbál. „Chcete čaj?“ Neví, jak se chovat k studentům na vysoké, ale čert to vem.
„Ne, děkuji.“
„Tak co potřebujete?“
„Končím až příští rok, ale rád bych vás požádal, uch, jestli mohu, tedy schválení téma diplomové práce,“ souká ze sebe.
„Není to brzy? Máte ještě rok. Témata se schvalují a navrhují v druhém semestru.“
Mladík se usměje. „Já vím, ale chci na tom už začít pracovat.“
„Co by to mělo být?“ optá se. Místnosti zavoní višňový čaj.
„Prostorové snímání a 3 D tisk v matematice.“
Petra to překvapí. „Proč ne. Zapíšu si to a řeknu vám.“
„Děkuji.“
„Jestli budete potřebovat konzultaci, ozvěte se.“
„Ano. Ne, jen jsem to chtěl oznámit.“ Vypadne. Petr se usměje, ale nechá to být. Všimne si buchty. Podívá se na ní a dloubne. Seschla. Vyhodí to. Pouzdro vyčistí, jak to jde.
„Ahoj, mohu dál?“ ve dveřích je Karinina hlava. Nečeká a vstoupí. „Chutnala?“ Je zvědava co řekne.
Petr se ošije. Co říct? „No, zapomněl jsem na ni. Tak jsem ji zabalil a vezmu si ji později. Tady vracím.“
Karin si ji vezme. „Co budeš dělat o víkendu?“
„Jedeme do ZOO,“ řekne s úsměvem. „Nejspíš pojedeme do Dvora Králové nebo do Liberce, ale ještě uvidíme. Jen musí být hezké počasí.“
ZOO? Tak to ne. Tam nemusí. Celý den chodit. Brr. „A co večer? Zvu vás na večeři?“ Musí být rázná, iniciativní, dravá, jinak ho sebere jiná.
Petr se na ni podívá. Co má říct? „Rád.“ Honzovi řekne, že jde s kolegy na večeři.
„Super! Stavíte se pro mě?“
„Jistě.“
„Uvidíme se u oběda.“ Přistoupí k němu, ucítí opět tu těžkou vůní, z které je mu špatně. Polibek. Ohromeně se dotkne tváře. Podívá se na Karin, ale ta už je pryč. Zatřese hlavou. Asi si to špatně vyložil. Jen přátelský polibek. Podívá se na hodinky. Bude devět hodin. Ten čas letí jak splašený. Někdo by mohl udělat bakalářku na téma: Je čas skutečný? Nebo Vliv Času na lidskou psychiku. Rychle posbírá knihy. Nebo Čas v matematice neexistuje. Zamumlá si to. Jo to je pěkný název a dalo by se to udělat. Ještě zajímavější byl: Existuje Čas? Usměje se, až se dvě studentky po něm ohlédnou. Devět deset a on stojí před katedrou.
Hodina a půl tentokrát uběhne jako splašený kůň. V kumbálu sní svačinu se studeným čajem. Oba dva páni docenti tu nejsou. „Nejspíš to tu nemají rádi.“ Další přednáška. Oběd.
„Ahoj.“
Karin! Petr si nezdvořile pomyslí, že by mohla jít někam. Doufal, že nebude dnes jíst s ním. Chtěl… No co se dá dělat.
„Ahoj.“
„Jen jsem si vzpomněla na to, že jsem ti nedala adresu, ale tak mě napadá, co kdybys na mě počkal? Je to jen deset minut. Dnes tu nejsem autem.“
Petr pochopí, že chce odvézt. No snad by mohl. „Proč ne. Určitě.“
„Jé, to je výborné. Už jsem se viděla v autobuse. No brr.“ Začíná být naštvaný, ale nemá odvahu ji to říct. Konečně mu vypráví o té knize. Nějaké psychologické téma, ale jeho trápí, jak zasahuje do jeho života. Je možné, že by po něm jela? Hloupost. Jen je sama, chce si popovídat. Povzdechne si. Proč zrovna on? K tomu ji ještě musí odvézt.
„Dnes jsem přijal první námět na bakalářku.“ Snad ji to zarazí.
„Opravdu? Není to dost pozdě? Rozhodně ten výzkum ukázal, že…“
„Opět.“
„Co opět?“ nechápe Karin.
Petr si uvědomí, že to pronesl nahlas. „Nic, jen mi to vyklouzlo. Na něco jsem si vzpomněl. Omlouvám se, ale budu muset jít. Docent Černý po mě chtěl jeden malý posudek nad jednou fyzikální věci. Jak jsem s tebou, zapomínám na svět. Omluvíš mě?“
„Ale jistě. Uvidíme se večer, ano.“
„Určitě.“ Zaplatí za oba. Tak by to nešlo. Proč neplatí si to sama? Je rád, že se ji a toho žvanění zbavil. Psychologii bral jen v rámci pedagogiky, ale neměl ji nijak rád. Naučil se dost, ale nikdy psychologem nebude. Nerad se v tom vrtá a jak jeho profesorka na toto téma prohlásila: „Jste jako balvan. Vše převálcovat je jediná metoda, kterou znáte.“ Nakonec to u ní udělal, ale jen tak tak. Bylo to o fous. Možná jen díky tomu, že si vybral téma předškolní děti.
Vstoupí dovnitř. Nikdo tu není opět. Pokrčí rameny, nohy si hodí na stůl. Má před sebou celé odpoledne.
Píp, píp, píp. Sms. Opět Jindřich. Zavolá mu. Snad mu spraví náladu.
„Ahoj…“
„Kdy přijde?“
„Kdo?“
„Lukáš. Proč netelefonuje?“
„Už jsem ti to říkal! Proč nezavoláš ty jemu?“
„Je nepřístupný!“ ozve se z druhého konce. „Hele, co si mám na sebe vzít?“
Petr se podívá na telefon, zda se mu to nebo nezdá. Dospělý chlap a ptá se ho co si má na sebe vzít? Jak má to vědět? „Jak to mám vědět? Nikdy jsem u tebe nebyl a nevím, co máš v šatníku.“
„Aha. Zapomněl jsem. Nic, musím utíkat. Ježíš, tolik hodin. Ona mě zabije!“ Petr vypne telefon, protože mu dojde, že na to zapomněl. Vytočí Honzovo číslo. Uculí se.
„Začíná to fungovat?“
„Co?“ nechápe Honza. V ruce drží proužek alobalu. Přidrží si ramenem telefon.
„No, Jindřich. Bombarduje mě sms a telefony, kde je Lukáš. Není to fajn? Juliana měla nakonec pravdu.“
„To jo.“
Petra udiví jeho reakce, potom mu to dojde. „Promiň, zavolám později.“
„Jasně. Promiň, mám tu melírky. Jednou rukou to neumím.“
„Jasně. Pa, těším se na tebe.“
Honza se na druhém konci usměje. Je rád, že zavolal, i když je to jinak. Svine alobal a vezme další proužek. Rád si hraje s barvením. Potom se zamračí, protože si vzpomene na včerejšek.
„Máte šikovné ruce,“ pochválí ho zákaznice.
Kéž by exitovalo jenom to. Možná chce trochu moc nebo naopak? Možná si měl najít někoho jiného, ale Petra miluje. Co má dělat? Nejspíš zavolá Jitce a uvidí se.
Petr dokončí přednášku, vyjde z místnosti. Je unavený, když si vzpomene na Karin. Co má s ní dělat? Bude muset ji odvézt a nějak se na tu večeři dokodrcá. Vysvětlí jí celou situaci, i když vůbec neví jakou. Nechápe tomu celému. Ne, vůbec ne.
„Promiň, čekáš dlouho?“ optá se ho u bílého oplu.
„Kdepak!“ řekne co nejmírněji, ale popravdě tu střečkuje už půlhodiny. Nerada čeká. Nemohl skončit dřív?
„Skončila jsi dřív?“
„Cože?“ ptá se, když se usazuje na sedadle. Ihned si všimne, že auto je uzpůsobené pro dítě. Zajímalo by ji, kolik té Julianě je. Prostor v autě zaplní těžká vůně. Vzpomene si, že říkala, aby počkal. „Ano, skončila jsem dřív.“
„Tak kam?“
„Budu navigovat, ale do středu města.“
Jasně. Není to nijak daleko, pomyslí si. Ucítí vedle svého koleno. Poodsune se.
Karin se usměje. Začíná ji přitahovat, jak odolává. Hodně. Nenápadně si vykasá sukni.
Petr ohromeně si přizná, že ho svádí. „Vyhrnula se ti sukně,“ zablekotá.
Tak si všimnul. Půjde přes tohle. Však má dostatečné aktivum, aby dostala na to jakéhokoliv chlapa, kterého chce. „Oh promiň. Jsem nešikovná.“ Nakloní se a odhalí výstřih.
Petr neví, co má dělat. Ježíš, ať toho nechá, ale nechce být hrubý. „Kam teď?“
„Doprava. Nechceš se stavit na kávu?“ pohladí ho po stehně jako by nic. Petr polkne.
„Jsem unavený, promiň.“
Karin si skousne rty. „To nevadí. Věřím, že rychle z tebe spadne. Vařím výbornou kávu.“ Mrkne se mu do klína. Bože tohle je macek!
„Opravdu to nejde… Juliana víš.“
Pitomá holka. „Paní ji jistě na půlhodinku pohlídá, ne? Opravdu nechceš zajít?“ Trochu kávy a potom půlhodina vášnivého sexu, kdy bude jejím uměním ohromen.
Petr málem řekne ano. „Já promiň, ale nejde to.“ Karin přikývne, ale nechá ruku tam, kde byla. Petr se upřeně dívá před sebe. Už aby ta cesta skončila.
„Kam teď?“
Karin si pomyslí, že by ho mohla protáhnout městem, dokud by nepovolil, ale trochu se stáhne. Zítra je taky den. Tam ten druhý vchod. Musím ti poděkovat!“ zaútočí opět, nakloní se k němu a políbí ho na rty.
Petr se v šoku odtáhne. Karin na sobě nedá nic znát, vyleze z auta a nakloní se, aby ukázala opět prsa. Jen se dívej a přemýšlej o tom, co ztrácíš, říká si. „Ahoj, zítra a díky za odvoz.“
Petr bezmocně přikývne. Když zavře dveře, zhroutí se na volant. Cítí ještě její rty, ruku na stehně, vůní. Otře si rty. Nakonec vyrazí pryč. Co má dělat? Bude ji muset říct, že někoho má, ale nechce říkat, že je gay. Říct, že má přítelkyní? Vzpomene si, jak říkal, že nemá. A mít zničehonic? Pitomá situace.
Četl už o sexuálním harašení na pracovištích, ale že se mu to stane? Taky nikoho nezná, kdo by to prodělal, ale kdo ví, když se to utajuje? Co má v takovém případě dělat?
Dovleče se do bytu s myšlenkami, co dělat, ale jeden nápad zavrhuje za druhým.
„Tati, ahoj.“
„Ahoj. Už jste po večeři?“ vezme ji do náruče.
„No fuj! Ty páchneš!“ řekne nevybíravě Juliana. „Dej mě dolu.“
Petr ji postaví. Vida, má perfektní vkus, ale kolem žaludku má chuchvalec.
„Ahoj.“ Honza k němu přistoupí, potom se odtáhne. Ihned pozná výrazný ženský parfém.
„Ahoj. Vezl jsem kolegyní domů,“ vysvětluje parfém, ale cítí, že se začíná třást. Je mu z něj zle.
„Aha. Chceš se najíst? Je pizza.“
Žaludek udělá hop, ale klidně řekne.„Díky moc. Jen se osprchují a převleču.“ Potřebuje ze sebe to dostat. Oblek půjde do čistírny. Pochybuje, že to půjde vyvětrat. Dveře se pootevřou a v nich stojí Honza.
„Kolegyně tě líbá?“ Rukou se dotkne koutku rtu. V Petrovi se něco zlomí. Posadí se na vanu. Roztřese se. Dívá se na ruce a snaží se dýchat normálně. „To zvládnu, opravdu to zvládnu.“
Malý poklad - 48. Petr: Co mám dělat?!
