Malý poklad
62.
Tati, to je dárků, ale…
Dveře se pomaličku otevřou, dovnitř pokoje nakoukne rozcuchaná plavá hlavička. Chvilku zkoumá taťku s Petrem. Má je probudit nebo ne? Včera to muselo být hrozné, že tak dlouho spí, ale i ona je rozlámaná. Určitě z toho bruslení, ale byla to zábava. Zaregistruje hromadu dárků. Ježíšek už tatínkovi přinesl dárky. Moc se těší a je zvědavá, co dostane. Bosky k nim přejde, dřepne a zkoumá krásný balicí papír. Zadumaně přemýšlí, který je její. Prstíkem se dotkne obalu, když se Petr převalí. Zvedne hlavu. Má je probudit nebo ne?
Podívá se na hodiny. Devět. Tichounce se vyplíží z pokoje. Jde do kuchyně, kde připraví snídani. Přece jenom by je měla probudit. Z balkonu vykoukne ven. Sníh nikde. Proč jednou nemohou být vánoce se sněhem? Dýchne na sklo, udělá srdíčko. Zadívá se na stromek v kbelíku. Není vidět celý, jenom kousek, ale moc se těší, až ho bude strojit. Dřív to dělala s maminkou a tatínkem, ale minulé Vánoce jenom s tatínkem. Bylo to takové smutné, avšak letos bude veselo. Nechá televizi být a jde do svého pokoje. Sedne si na postel a vezme velkou maminčinu fotografii. Prohlíží si ji, ale potom ji odloží na polštář. Ještě si na chvilku lehne, zívne a usne, ani neví jak.
Petr otevře oči, zamžourá, pak si uvědomí těžkou ruku na hrudi. Zívne, když mu zrak zabloudí na hodiny. Deset hodin, načež mu to dojde.
„Deset!“ zařve mu v hlavě panicky. Je tolik hodin a on si tu válí šunky. Odhodí pokrývku, shodí nemilosrdně Honzovu ruku. Ten se jen přetočí, až vykoukne zadek, ale spí dál. Spustí nohy na zem. Zaposlouchá se do zvuku bytu. Ticho jak o pohřbu. Touhle dobou už byla puštěná televize, dívalo se na pohádky, strojil se stromek. On připravoval oběd.
Nestihne to. Nic nestihne udělat!
„Kam jdeš?“ zaslechne sotva rozespalé zabručení.
„Jsou Vánoce a je deset hodin,“ odsekne. Natáhne na sebe tepláky. Jde do koupelny, pak se obrátí a jde k Julianě. Tiše otevře dveře. Spí, ale trochu divně. Je celá odkrytá a na polštáři má fotku Leontýny. Smutně se na ní zadívá na obě dvě. Přikryje ji a tiše odejde. Venku se opře o dveře. Jsou to druhé Vánoce po její smrti. Vždy je dělali společně a on se snaží poctivě dodržovat zvyky, které zavedla. V jeho rodině moc jich nebylo. Potřese hlavou, potom se zadívá na ložnici. Byla by smutná, že si někoho přivedl tak brzo? Nebo by ho schválila? Možná by jen řekla: Máš na víc než na kadeřníka. Ne, to by neřekla. Nikdy to nerozlišovala, záleželo jí jen na schopnostech. Nejspíš do toho vztahu hupsnul příliš rychle. Měl počkat pár let, až Juliana bude starší. Zatím ji to nevadí, ale později možná ji to začne překážet.
Dost. Je potřeba udělat spoustu věci. Vysprchuje se, potom jde pro stromek. Samozřejmě, voda v kbelíku zmrzla. Rychle jedličku přenese do pokoje. Postaví ho na místo. Stojí pěkně, ale potom se může převrátit, tak ho radši opře. Jde do kuchyně. Je už prostřeno, takže Juliana byla už vzhůru, ale nechala je spát. Honza to určitě neudělal.
Bude je muset probudit. Začne Honzou.
Jde do ložnice, vytáhne žaluzie. Dovnitř pronikne mdlé šedivé světlo. „Vstávat!“ nic. Jde k němu a zatřese mu ramenem. Opět nic. Nakloní se, aby mu zařval do ucha, protože to ho spolehlivě probudí. Najednou se kolem jeho těla obtočí paže a je stáhnut na nahé tělo.
„Dobré ráno, slůňátko.“
„Přestaň mi tak říkat!“ vyjede, jak sebou mrská, aby se dostal ze zajetí. Potom se uklidní.
„Proč? Jsi a pak já to zbožňuji.“
„Přestaň. Je Štědrý den.“
Honza se rozesměje. „Co mají společného Vánoce s tím, že mluvím o sexu?“
Petr se posadí. „Jenom to, že aspoň jeden den by sis mohl dát pauzu,“ zavrčí. „Nestíháme. Stromek měl být už ustrojený.“
„To přece nevadí. Dobře, dobře…,“ řekne smířlivě, když vidí jeho zuřivý výraz. „Nic jsem neřekl. Osprchuji se a bude snídaně?“
„Nebude. Za deset minu. Jdu probudit Julianu.“ Potom se skloní a důkladně ho políbí.
„Tak se mi náramně líbí. To je hezčí, ovšem víš, co by bylo hezčí?“
„Co?“ optá se a hned si uvědomí svoji chybu.
„Kdybys sem skočil nahý a zasunul svůj malý poklad do mého zadku. Stýská se mu.“
„Honzo!“
„Dobře dobře… Už mlčím.“
Petr si povzdechne. Sotva.
„Co mám dělat?“
„Nejdřív oblečeš stromek s Julianou. Potom se najíme. Já zatím připravím salát, aby se rozležel. Odpoledne zajdeme do kostela.“
„Kam?“ Honzovi poklesne brada. „Ty… Ty seš věřící?“ zakoktá.
„Ne, ale chodíme tam. Potom půjdeme na procházku k jezírku, nakrmíme labutě. Poté přijdeme domu. Navečeříme se, rozdáme si dárky. Rozkrojíme jablka a ořechy.“
„K čemu?“
„Prostě to uděláme a je to.“
„Aha. No dobře, ten kostel musí být? Nejsem věřící.“
Petr se na něj podívá. „Já taky ne.“ Vyjde ven. Honza sebou praští do postele, rukou vklouzne jako vždy pod pokrývku, ale nechá toho být. Nějak nemá náladu. Cestou do koupelny přemýšlí nad tím kostelem. Nevzpomíná si, že by v nějakém byl, tedy pokud nepočítá školní výlety. Většinou mu tam byla zima a nudil se. Proč tam, zatraceně, chodí?
„Snídaně!“ ozve se. Doholí se a vyjde z koupelny. Vida Juliana ještě je taky v pyžamu. „Dobrá ráno.“
„Ahoj,“ zabručí v odpověď.
„Tak snídaně! Vy se ale flakáte,“ poznamená Petr s úsměvem. Na talíř dá teplé croissanty, k tomu tousty, horkou bílou kávu a pro Julianu kakao. „Dobrou chuť.“
„Sladké?“ podiví se Honza, ale chňapne po croissantu, který ihned upustí, protože je horký. „Pálí.“
„To musíš si vzít ubrousek,“ radí Juliana. „Tati, které jsou s čokoládou?“ optá se.
„Musíš si to zjistit.“ Sám se posadí a jeden si vezme. Rozlomí ho. „Čokoláda.“
„Nic tam není,“ zabručí kupodivu zklamaný Honza.
„Já taky nic. Tati, jak to děláš? Dáš mi ho?“
„Hm a…“
Juliana vyskočí a dá mu pusu. „Prosím.“ Petr ji ho položí na talíř. Juli se na něj ihned vrhne. „Mňam!“ vyjádři dobrotu.
„Neříkej, že jsi je dělal sám!“ Tomu neuvěří.
„Kdepak. Místní pekárna, jen jsem je rozpekl v troubě, aby byly teplé, ale jednou bych to mohl zkusit, co ty na to Juli?“
„Ano, ano, prosím. Zkusíme a dáme tam i džem a taky…“
„Čokoládu.“
„Přesně a nugát a karamel. Honzo, chceš to taky zkusit?“
Petr se usměje, když Honza zuřivě vrtí hlavou. „Raději ne. Jsem v kuchyni nešikovný.“
„Tak řekni tetě Jitce, ať tě to naučí, že jo, tati. Nebo tatínka.“ Najednou se ozve podezřelý zvuk. Všichni se otočí k obýváku. Petr přemýšlí, co to je, když jako první to dojde Juli.
„Stromeček spadl!“ zařve nadšeně, odsune croissant a běží do obývacího pokoje. Tam na zemi je překocený stromek i s kbelíkem.
„Zatraceně!“
„Zatraceně!“ zopakuje to s gustem Juliana. „Jsem velmi rozčilená, tati!“ ujistí ho, ale není to na ni vidět.
Petr zaskřípe zuby. To si musí pamatovat vše, co ji řekne? Honza se nepokrytě tlemí a jde k němu. Zvedne ho do výšky i s kusem ledu. „Moc se toho nevylilo, ale chce to stejně utřít. Mám ho dát do koupelny nebo osekat?“
„Nejdřív se najíme, ne uklidím to, vy se najíte a potom s tím něco uděláme. Dej ho na balkon,“ rozkazuje, až na Honzově tváři vyloudí úsměv.
„Rozkaz generále!“ Petr to přejde, jde pro hadr, utře vodu. Koberec bude muset nějak uschnout. Ještě dobře, že to nejsou parkety. Dobře si vzpomíná, jak jednou Darina přiletěla do školy, že má parkety v čudu. Nejvíc si dělala starosti, zda to pojišťovna zaplatí, ale nadávala, až se hory zelenaly.
„Tati, bude to v pořádku?“ Juliana fascinovaně se dívá, jak se snaží z koberce vysát vodu.
„Bude, neboj se a běž se najíst. Potom mi pomůžeš snést ozdoby.“
„Ano, tati!“ Odběhne do kuchyně, kde ji už čeká Honza. V klidu dojedí snídani. „Tak a můžeme jít na ten stromek, ale při pomyšlení na oběd je mi trochu špatně.“
„To bude dobrý. Do té doby budeš mít hlad!“ ujistí ho Juliana, která tahá škraloup z kakaa. Petr postupně sklidí nádobí.
„Jdeme se podívat na stromek.“ Vyjdou ven na balkon, na který se všichni čtyři sotva vejdou. K tomu je tam taška s dárky od Honzy. Zkoumavě přejede kus ledu.
„To chce sekáček na led,“ řekne zkušeně Honza.
„Tati, neublížíme mu?“ stará se Juliana.
„Kdepak.“ Petr se zvedne, jde k šupleti s nářadím, odkud vytáhne malou sekerku. Honzovi málem spadne brada. Sekerka v paneláku?
„Nejspíš tě nesmím naštvat!“ řekne při pohledu, jak obratně seká led.
„Cože?“
Juliana se uchichtne. „Tati, on myslí ten horor.“
„A odkdy ty se díváš na horory?“
„Já ne, ale v novinách ve stánku byl článek s nápisem: Žena zaútočila sekerkou, ale nebylo to dokončeno. Ptala jsem se tety Olgy, ale nechtěla mi nic říct, ale druhý den jsem se od Sáry dozvěděla, oni se u nich o tom bavili, že nějaká ženská zaútočila na svého druha, protože ji naštval. Její maminka povídala, že to byl horor. Tati, co je to druh?“
Petr se na ni podívá. Co ji má říct? „Druh je blízká osoba, která s tebou žije doma, ale nejsou ani vdaní, ani ženatí.“
Juliana na něj kouká. „Strejdo, že tatínka nenaštveš!“ říká, zatímco ho vzala za ruku.
„Neboj se, nenaštvu.“
Julianě se uleví. „Tak to jsem ráda. Je to hotovo?“ optá se.
Petr přikývne. „Nejsem netvor. Na nikoho bych nezaútočil.“
Juliana vypískne. „Já to vím, ale Honza to neví!“ prohlásí, až oba na ni zůstanou civět. Juliana si zatím pustí televizi s pohádkou Tři oříšky pro Popelku. Petr vrazí stromek do Honzovy ruky, který ho drží. Potom dojde pro stojánek. Upevní ho.
„Tak jdeme pro ozdoby.“ Vezme si stoličku, aby snáz dosáhl nahoru do skříně, kde má schované různé věci, které vytahuje jednou ročně. Začne vytahovat jednu krabici za druhou.
Honza nestačí zírat. Při desáté krabici se optá. „Kolik jich ještě bude?“
„Ještě dvě. Jo na chodbě je taška se svíčkami, vezmi ji.“
„Jasně.“ Dojde pro svíčky. Potom jde do obývacího pokoje, který je zavalený krabicemi, které Juliana opatrně otevírá.
„Dávej pozor, abys nic nerozbil,“ poučí ho. „Jaký ho uděláme?“ optá se ho.
„Jaký?“ optá se nechápavě.
„Modro bílý, červeno bílý nebo barevný?“
Honza se podrbe ve vlasech. Jak to má sákryš vědět? „Co barevný?“
„Ok. Jdeme na to.“ Některé krabice zavře. Honza jen nad tím žasne. Otevře velkou krabici a podá velkou kouli. „Dolů na větve!“
„Rozkaz generále.“ Juliana ho pozoruje, jak přistupuje k stromku s koulí. „Loni jsi stromek strojila s tatínkem?“ optá se, když věší další modrobílou kouli.
„Ano. Dávej pozor!“ zvolá rozčileně, když Honza udělá krok a málem skončí v ozdobách. Udělá krok mimo a slyší jen křupnutí. Oba se dívají na malou krabičku. Juliana se k ní vrhne.
„Promiň.“
„Jsou na maděru!“ zvolá jako by vyhrála první místo. Honzovi se uleví, že nebrečí.
„Co se stalo? Něco ruplo?“ optá se ode dveří s úsměvem Petr.
„Ano, tati!“ zvolá radostně. „Honza rozbil malé růžové!“
„Koupíme jiné,“ ujistí ji. „Hezké,“ ocení jejich snahu. „Co dáš nahoru? Hvězdičku nebo andílka?“
Honza je zmatený. Vůbec to nechápe.
„Nevím. Uvidím, co se bude hodit.“ Vezme krabici a jde ji vyhodit.
„Tobě to nevadí?“
„Kdepak. Ono vždy skončí nějaké na zemi nebo se rozbijí. Ono by bez toho nebylo ono. Tatínek potom po vánocích ve slevě koupí další.“
„Co koupit nerozbitné?“ navrhne.
„No fuj!“ zavrhne vehementně jeho nápad. „To by nebo ono. Tak tyhle dej někam, kde je místo, na kraj větviček.“ Podá mu dlouhou bílou spirálu. Otevře další krabici, kde Honza zmerčí andílky, víly, sněhuláky, čarodějnice a další nezvyklé ozdoby. „Ty rozvěsíme různě.“ Vezme jednu a pověsí ji na viditelném místě.
„Krásné.“
„Že ano. To kdysi koupila maminka. Teď tyhle maličké a úplně nahoru.“
Honza je pověsí, když si vzpomene na něco, co přivezl. Vyjde na balkon, hrabe se v taškách, až vytáhne čokoládovou kolekci. „Co tohle?“
„Jupí. Ta je velká.“ Honza ji rozdělá. Uvnitř je spousta figurek. Juliana jednu popadne, přitiskne si prst na rty a rychle ji sní.
„Ty jedna uličnice.“
„Jsou Vánoce.“
„Kolekce? Krásný stromek. Ten se vám povedl. Ještě přinesu řetězy. Ty špatné můžeš vyhodit,“ řekne Petr nadšeně. Je mu docela líto, že nestrojí stromek, ale někdo vařit musí. Hladovým rozhodně nechce zůstat.
„Hai!“ ujistí ho. Petr natáhne ruku a z koutku úst jí vezme čokoládu. Juliana zrudne. „Byla moc dobrá!“ řekne drze.
„To jsem rád. Tak to dodělejte.“ Odejde opět do kuchyně. S úsměvem začne ládovat do hrnku zeleninu na salát. Po jídle zajdou se podívat do kostela na jesličky. Taky možná se tam bude i zpívat. Podle Honzova výrazu na to není zvyklý. Když byl doma, tak šli povinně ráno na mši, potom večer na půlnoční. To muselo být, ale tady to udělali takhle. Je zvědavý, jaký letos bude. Minule byl živý a Juliana byla nadšená. Něco zaslechne z obýváku, tak tam nakoukne. Oba jsou sklonění nad svíčkami. Petr pozoruje jejich hlavy u sebe. Je to krásné, jako by byli spolu odjakživa. Je rád, že Juliana Honzu přijala, protože by nemusela a on by ji musel respektovat. Je to jeho malý poklad, který má strašně rád.
„Nad čím se dohadujete?“
„Nad ničím. Běž vařit!“ vyhání ho.
„Svíčky nejdou,“ řekne suše Honza. „Jsou rozbité.“
„Ale kupoval jsem je v obchodním domě. Ještě jsem si je dal vyzkoušet. Prodavačka se u toho tvářila otráveně,“ dodá, když si vzpomene na to. Ta ženská ho svým přístupem namíchla. Začne přejíždět jednu svíčku po druhé, zda není některá uvolněná. Asi u dvacáté se najednou rozsvítí. Zajásají.
„Já budu držet, ty to tam dej. Tati, že je krásný?“ dožaduje se uznání Juliana.
„Je nádherný,“ ujistí je, což je pravda. Letos se stromek opravdu povedl. Najednou se zakymácí, Honza se k němu vrhne a sevře.
„Pozor!“ oba s úlekem v očích vykřiknou.
„Do prdele, to píchá!“ zařve Honza a chce to pustit.
„Ne!“ zařvou v odpověď Petr s Julianou. Petr natáhne ruku a chytí ho za kmen. „Můžeš pustit.“
„Ještě chvíli a je ze mě jehelníček.“ Juliana se směje. Petr opatrně stáhne ruku. Stojí. Se soustředěným výrazem ho pomalu pustí. Všichni napjatě očekávají, že se začne kácet.
„Nejspíš někdo do něj drcnul,“ nadhodí Petr s úlevou. „Teď svíčky. Pomohu vám, jinak by se něco mohlo stát.“
„Pche drž ho, já budu ho motávat. Juliano, podej mi konec!“
„A který?“ Oba se podívají na Julianu, která se mezitím nějak zamotala do svíček. „Já ho nevidím.“
Honza ji pomalu rozmotává. „Musíte to rozložit, vzít v půlce, to pověsit na vršek a potom ho omotat,“ diriguje je Petr z postavení držiče stromku.
„Tohle rozložit?“
„Počkejte! Já vám to ukážu,“ nabídne se Petr. Pomalu pouští stromek z ruky.
„Drž ho!“ zavřeští Juliana s Honzou. Oba začínají rozmotávat svíčky, až jsou rozložené po celém obýváku. Honza přemýšlí, kde ty svíčky mají půlku. Nakonec jeden popadne, omotá vršek, na kterém chybí hlavní ozdoba. Nakonec ztuhne, zasténá.
„Co je?“ optá se Petr, který je přimáčklý k stromku.
„Ehm no nic.“
„Tak co je?“ optá se netrpělivě. Co tam vyvádějí?
„Jen, že asi nedosáhneme šňůrou do zásuvky.“
Petr vytočí hlavu. Je to fakt. Bože ti dva jsou větší nemehla, než si myslel. „Já ti říkal, že to máš vzít v půlce. Nevadí, máme prodlužovačku.“ Honzovi se uleví, protože předělávat by to nechtěl.
„Tady, ještě tohle!“ podá jim andílka. Honza ho nasadí na špičku. Krásně drží, nikde se nenaklání. Petr posune stromek na místo. Pustí ho, poodejde. Pyšně hledí na společné dílo. Juliana zatím donese prodlužovačku. Honza zapojí světýlka.
„Hotovo, tak jdeme jíst.“
„Mám hlad!“ přizná Honza. Nikdy by neřekl, že obyčejné strojení stromku člověka dovede vyhladovět.
„Já ti to říkala,“ ozve se Juliana. Schovává nepoužité ozdoby, když si uvědomí, že tam nejsou řetězy. „Strýčku Honzo.“
„Copak?“
„Chybí řetězy!“ ten zaúpí, potom se podívá na stromek. Fakt. Vypadá divně. Tak nějak smutně, bez lesku.
„Dej je sem!“ strnadě se postaví k stromku. Pomalu a hlavně opatrně je tam dává.
„Teď je krásný,“ prohlásí Juli nadšeně.
„Jídlo. Ještě nemáte uklízeno?“ podiví se. S utěrkou u pasu jde dovnitř. Podívá se na nepořádek. Rychle začne uklízet. Občas mrkne na televizi, kde dávají Císařův pekař. Má tu komedii rád. Juli s Honzou mu vydatně pomáhají. Za chvilku už sedí v kuchyni s polévkou a chlebem.
„To je vše?“
„Brzy bude večeře. Dobrou chuť. Ten stromeček se vám moc povedl.“ Honza se otočí k lince, kde trůní v miskách ingredience na salát.
„Ty umíš salát?“
„Samozřejmě, tatínek umí všechno,“ odpoví za něj Juliana.
„Hodně ne, ale tohle zvládám. Budou kuřecí řízky, k tomu máme cukroví.“
„Polévka nebude?“ optá se a olízne lžící.
„Tu právě jíme. Tak a teď se převléknout do něčeho slušného.“ Umyje nádobí. Juliana se objeví v šatičkách, punčochách. Honza má džíny. „Nemusím mít oblek nebo co se tam nosí.“
„Kdepak.“ Taky přejde do ložnice, kde se převleče. Při odchodu vypne stromek. „Kam vlastně jedeme?“
„Kostel svaté Trojice,“ řekne. „Je maličký, nic velkého,“ povídá, „ale mám to tam rád.“
„No já tam nikdy nebyl.“
„To bude dobrý a těším se na zvířátka.“
„Na zvířátka?“ Potom mu to dojde, proč tam jdou. „Mají tam jesličky.“
„Přesně tak. Protože to většinou před Vánocemi nestíháme, tak jdeme na Štědrý den. Mají tam otevřeno a někdy se tam i zpívá, ale jak kdy. Minule byl krásný koncert, že Juli?“
„Ano. Moc se mi líbilo, hlavně havrany…“
„Varhany,“ opraví ji Petr.
„Varhravny... To je pitomé slovo. Moc krásně na něj ten pán hrál. Taky tam bylo asi pět děti. Zpívali vánoční písničky. Moc bych chtěla umět takhle zpívat, ale neumím to. Tatínek říká, že na to nemám sluch. Taky hráli Tichou noc a další.“
Petr klidně řídí v provozu, který je řídký, jak jsou všichni doma. Zaparkuji, Juliana vyskočí a běží ke kostelu. Honza zpozoruje i další rodiny, které tam přicházejí. U vchodu stojí muž v teplém kabátu a zdraví přicházející. Některým podá ruku, jako starým známým, některým jen kývne, ale na každého se usmívá.
„Dobrý den, otče.“
„Dobrý den. Pojďte dál. Jestli se zdržíte, náš varhaník něco zahraje a děti zazpívají.“
„Rádi.“
„Na zahradě jsou jesličky, uvnitř pokud chcete přispět na opravu kostela a varhan, skříňka.“
„Samozřejmě. Juli, kde jsi?!“ zvolá. Juli se ukáže jako kouzlem. Jdou na zahradu, kde jsou jesličky s živými zvířátky. Vedle je položeno krmení, které děti dávají zvířátkům. Juli vezme mrkev a jde ke koze. Je tu taky malý poník a tři ovečky. Vzadu pod stříškou je v kolébce Ježíšek. Vedle něj svatý Josef a Marie.
„Moc pěkné.“
„To ano. Před koncertem tu vykládá moc pěkně o vánočních zvycích nejen tady, ale například i v jiných zemích. Rád to poslouchám. Jestli chceš, můžeš jít. Blízko je kavárna.“
„Kdepak, zůstanu. Juli, dávej pozor nebo ti ukousne ruku!“ zvolá Honza. Petr se pobaveně usměje. Možná je jen starý pochybovač, ale Honza se dostal do role rodiče docela snadno. Bál se zbytečně, ale člověk nikdy neví. Jdou do kostela, v kterém je pořádná zima, ale lidi zůstávají. Kněz se postaví k oltáři. Nejdřív přednese krátkou modlitbu a pak začne vyprávět o zvyku strojit stromeček. Na konci řeči pokyne varhaníkovi, který rozezní svými prsty malý nástroj, který je pýchou kostela.
Pod klenbou se ozve písnička v podání děti. Potom další. Trvá to asi půlhodiny, ale všichni jsou nadšení a tiše naslouchají dětským hlasům. Na konci zatleskají a potom odcházejí domu. Petr se staví ještě u pokladničky a dá tam stovku.
„Měl jsi říct, že se dává peníze,“ když vidí, že i Juliana dá dvacetikorunu.
„Nemusíš. Nic to není. Půjdeme domu. Udělám salát, vy si můžete hrát nebo se dívat na televizi.“ U branky do kostela stojí opět kněz. Někteří se zastaví na delší slovo, jiní si dají požehnat.
„Večer se tu koná půlnoční mše. Budeme rádi, když přijdete,“ povídá s úsměvem. „Jakpak se ti líbily jesličky?“ optá se Juliany.
„Moc. Byly krásné. Koza mi málem ukousla ruku!“ zatřepe rukou v rukavici.
Muž ji pohladí po hlavičce. „Děkujeme za přispění. Doufáme, že letos konečně opravíme varhany, jak si to zaslouží. Potřebují to jako sůl. Hezké svátky a pamatuje na toho, kdo za nás prolil krev.“
„Ano. Děkujeme.“
„Tomu se říká nábor,“ zabručí Honza.
„Nesýčkuj. Juli, kde jsi?“ Rozhlíží se kolem sebe.
„Tady! Tady jsem!“ volá zpoza jednoho sloupu.
„Jednou z ní dostanu infarkt,“ zabručí, ale je rád, že ji vidí. Za necelých patnáct minut zastavují před domem. Honza s Juli se jdou dívat na pokračování Císařova pekaře.
„Nechceš pomoct?“ optá se, když vidí, jak krájí brambory na úhledné kostky.
Petr se usměje. „To je dobrý. Už to skoro mám, jen to zamíchám.“ Petr s Julianou se dívají na to, jak dává jednotlivé přísady do velké mísy. Petr najednou zrozpačití.
„Ehm nemohli byste odejít?“
„Proč?“ optá se nechápavě Honza, který dál stojí vedle něj. Juliana ho tahá za ruku, jako, že má jít pryč.
„Vypadni!“ procedí mezi zuby Petr.
„No fajn!“ zabručí. Petrovi se uleví, umyje si důkladně ruce, které vzápětí ponoří do salátu. Pořádně to promíchá, protože mu to vařečkou nejde. A pak jeho maminka tak dělá saláty, těsto, všechno. Říká, že není nad ruce, když jde míchání. Potom ochutná. Perfektní. Jen doufá, že sůl se rozleží. Shrne to do mísy, která se vejde do lednice. Ještě budou mít na zítra. Umyje si ruce.
„Mohu dál?“ nakoukne dovnitř hlava.
„Jistě. Chcete trochu salátu?“
„Jasně.“ Petr dá na malé talířky po porcích k tomu lžičky. Oba se posadí ke stolu.
„Není špatný. Jitka ho dělá jinak.“
„Každý kuchař ho připravuje po svém způsobu. Já to dělám podle své mamky a ta tam dává ještě celer.“
„Celer?“
„Ano, ale Juliana ho nerada, proto ho tam nedávám, ale o to víc tam dám vajíček. Teď jdu na řízky. Kolik je hodin?“
„Skoro pět. Už je venku tma.“
„Tati, je to trochu slané,“ postěžuje si mu Juliana, ale salát v ní mizí jak v studni.
„Ono se to rozleží,“ ujisti ji. Z ledničky vyndá kuřecí řízky, které ráno naložil do smetany. Začne je naklepávat. Udělá jich trochu víc, aby byly na zítra. Honza se dívá, jak mu to jde od ruky. Je vidět, že to nedělá poprvé, ale dost často. Za chvilku už se smaží jeden řízek za druhým, které ještě vysává od tuku ubrousky. Podívá se na hodinky. Nikdy by neřekl, že návštěva v kostele tolik zabere času, ale vůbec to nebylo tak špatné.
„Hotovo. Není to nic moc. Rozhodně…,“ Honza se zvedne a políbí ho, čímž ho dokonale přeruší. Juliana zapiští.
„Perfektní. Teď to chce jenom nanosit pod stromek dárky.“
Juliana vyskočí a běží ke své truhle. Za chvilku lítají po pokoji hračky. Nakonec vytáhne balíčky. Odnese je ke stromku, kde je složí na úhlednou hromádku. I Honza už přitáhne svoji tašku s dárky. Petr se na něj podezřívavě podívá. Podle něj je toho nějak moc. Nakonec přinese svoje. Už teď je jasné, že zelené jsou Honzovy a na jeho tváři je to vidět.
„Teď se převlečeme.“
„Proč?“
„Vy jste se nepřevlékali?“ podiví se.
„To ano, ale doufal jsem… Tak já jdu.“ Juliana už zmizela ve svém pokoji. Otevře šatník, prohlíží si pečlivě věci, které má. Nakonec se rozhodne pro tmavomodré sametové šaty, na které si připne maminčinou brož ve tvaru motýlka. Ještě punčochy a hotovo.
Petr zatím vezme oblek, ale bez saka, když zazvoní mobil. Vezme ho. Jitka?
„Ahoj. Jak to jde?“
„Právě se převléká…“
Výbuch smíchu ho rozhodí. Jitka se uklidní, něco někomu říká. „A on doufal, že nebude muset. To je tedy dobrý vtip. Poslouchej, chtěla bych něco navrhnout.“
„Co?“ optá se opatrně. Už se naučil, že nemá říkat ano.
„Nechcete přijet po večeři i s dárky k nám?“
„Víš, že jsem ti to už říkal, že…“
„Ale no tak. Jde jen o rozdání dárků. Nebudeš tam s ním sám. No tak, přijeďte. Nudím se tu! Mám malé dítě, musím být v klidu,“ začne z druhého konce. „Víš dobře, jak je důležité, abych byla v pohodě. Takže mezi osmou a devátou. Dárky si klidně rozdejte tam u sebe. Čekám vás. Pa. Jo ještě něco. Ne, se nepočítá. Nerada bych předčasně rodila z důvodu, že byste se tu neobjevili.“
Petr ohromeně zjistí, že drží ztichlý telefon. „Jitka nás právě… Omyl, právě mi rozkázala, že máme být po osmé u ní nebo dítě předčasně přivede na svět.“
„Jo toho by byla schopná. Nechci nic říkat, ale bude to fajn,“ ujišťuje ho.
„Jenže… Je to vyděrač.“
„To byla vždycky. Jde ji to náramně. Jakmile najde dostatečně pádnou páku, potom dotyčný nemá šanci. Pojedeme?“
Petr se zatvrdí. Chce mít domácí Vánoce jenom s Juli a Honzou. „Ne.“
„Jak myslíš.“ Jemu je to jedno. Petr jde do kuchyně, kde slavnostně prostře. Z lednice vytáhne víno. Juliana mu pomáhá, dokonce se zapojí i Honza.
„Zajímalo by mě, jak slaví Jindřich s Lukášem,“ řekne Petr, který z lednice vytáhne salát. Větší část přeloží do ozdobné misky. Navrch ho ozdobí kouskem rajčete a petrželkou. Dá ho doprostřed stolu. V mikrovlnce ohřeje řízek.
„Já bych věděl asi jak,“ prohodí nedbale Honza.
„Jak?“
„Potom ti řeknu.“
„Jak?“ optá se zvídavě Juliana, která si stejně jako tatínek přichystala skleničku na víno.
„Nebude pít, že ne?“ Ani by se nedivil, kdyby ano.
„Budu. Podívej se.“ Vytáhne dětské šampaňské. „To mohu.“ Všichni zasednou za stůl.
„Aby příští rok byl lepší než letošní a abychom se sešli u stolu všichni v pořádku.“ Honza přikývne, potom vyskočí, zapne rádio, chvilku hledá vánoční melodie. Až se mu to povede.
„Nevadí?“ optá se.
„Vůbec ne, jen to ztiš.“ Petr zatím si nandá salát, potom Juliana. V klidu jedí. Petr přemýšlí o nabídce Jitky. Určitě to nemyslela vážně, protože doktor ji termín vypočítal na jaře.
„Zítra jedete za rodiči?“
„Ano. Brzy ráno, proto se chci vyspat. Bude to jen na otáčku, ale chci je vidět. Byli by rádi, kdybych byl u nich.“
Honza už má na jazyku, že mohl jet, ale nechá toho. Je rád, že je s ním. Pak si všimne Juliany, která do sebe salát doslova hází po lžících.
„Dárky budeme rozdávat, až všichni dojíme, spěchat nemusíš,“ upozorní Juli Petr. Ta se zaškaredí, ale přestane tolik hltat. Pomalu dojí, Petr nechá nádobí složené ve dřezu. Sedmá hodina. Pokud by tam chtěli dojet na osmou, museli by vyrazit teď. Jenže pil víno, ale co když ji to opravdu rozruší?
Juliana už sedí u stromečku. Čeká jenom na tatínka, až dá pokyn k rozdávání dárků. Petr zatím donese po skleničce s vínem, položí talířek s cukrovím a chipsy.
Telefon.
„Juli, to je pro tebe.“ Juli se zvedne z podlahy, popadne telefon. „Halo? U telefonu Julian… Této Jitko, ahoj. Právě jdeme rozdávat dárky. Je jich hromada.“
Petr se zlozvěstnou předtuchou ví, že to zarazit nemůže.
„K vám? Dárky? Já nevím.“
„Já ji zabiju,“ pošeptá Honzovi. Ten se skleničkou v ruce se culí. Políbí ho.
„Vzdej to.“
„Pili jsme,“ odmítá tvrdohlavě se z bytu hnout.
„Tak si zavoláme taxíka a je to.“
„Já ti dám tatínka. Tati, teta Jitka.“
„Ahoj. Jak to jde? Doufám, že už máte kabáty na sobě. Vezměte si taxíka nebo vám pošlu Slávka a ten bude zlej, když se bude muset od toho punče hnout!“ varuje je. „Miláčku, pojedeš pro kluky?“
Kluci? Probůh. Už je ve věku… „Přijedeme,“ dostane ze sebe rychle.
Juliana nadšením výskne, Petr zavře oči. Proč jenom je takový zbabělec, který musí na vše přikývnout? Proč nemůže jednou říct NE. Důrazné krátké ne, tak aby se poznalo, že to myslí vážně? Proč se vždy nechá ukecat? Polibek na tvář z jedné strany, z druhé o dost mlaskavější.
„Jdu zabalit dárky do tašek.“ Petr vstane, vytáhne z hromady jeden a ten odloží. Tu knihu nemusí nikdo vidět.
„Jdu zavolat taxík.“
O půlhodinu později už jsou před Jitčiným domem. Je rozzářený do noci a je vidět ozdobený strom, který snad svítí na celé město. Juliana má rozzářené oči, když se na to dívá.
„Ahoj! Terry, Berry přivítejte hosty.“
„Ježíš!“ zvolá Petr, když vidí oba chundeláče s čapkou Santa Clause a věncem kolem krku. Pochybuji se v tom, jako by to měli odjakživa.
„Hezké co? Jdeme. Dárky dejte pod strom.“ Petr s divnou předtuchou projde brankou. Podívá se směrem ke stromu. Dlouhý stůl s jídlem a ohřívadla? Jitka se zbláznila. Teď už to ví přesně, protože tohle je nenormální.
„Dřív takovou vymoženost jsme neměli, ale zapůjčili mi to ochotně,“ vykládá Jitka v těhotenských šatech cestou ke stromu. „Tak tady.“
Petr mlčky přejede po dárcích. Síla. Tohle budou rozdávat dvě hodiny. I Juliana je zaražená, protože jejich tašky vedle té hromady se ztrácejí. Honza vůbec ne, naopak Jitku políbí na obě tváře.
„Nese se to!“ otočí se za Slávkem, který nese velkou místu, z které se kouří. „Nalijte si.“ Petr si uvědomí mísy s cukrovím, chlebíčky, kousky řízků…
„Tady bude slavit armáda?“ řekne uštěpačně Petr.
„Ne. Jenom my – rodina,“ opáčí klidně Jitka. „Postav to sem, miláčku, a dojdi ještě pro ten svářák. Petr si nalije stejně jako Honza. Potřebuje to zapít.
„Tak jdeme na to,“ řekne nadšeně Jitka. „Jsem strašně rád, že mohu dnešní Vánoce oslavit se svými nejbližšími a příště bude nás zas o krapet víc!“ pohladí si bříško. Slávek ji políbí. „Tak a teď dárečky. Když tak si vezměte židle. Petře ty jsi nejzodpovědnější ze všech, tady do toho pytle dávej obaly, ano.“ Podá mu obrovský pytel na odpadky. Petr ho rozpačitě přijme, ale za chvilku za posměchu ostatních bedlivě uklízí každý kousek roztrženého papíru.
„Bylo to hezké, že?“
„Ano a nejlepší byla Juliana s mobilem v ruce, kdy obešla každého a chtěla jeho telefonní číslo.“
„Slávek byl z pera nadšený.“
„Jo to jo. Spí,“ prohodí na zadním sedadle taxíku Honza. „A docela je vtipné, že má troje brusle. Ještě je fajn, že ty od Jitky jsou ji větší. Bude bruslit, až se z ní stane krasobruslařka.“
„To ano, ale myslím, že ty moje vyměním za něco jiného.“
„Jak chceš, ale nemusíš.“
„Dvoje brusle na sezónu je moc a příští rok z nich vyroste.“ Oba se na sebe podívají, usmějí se. Nakonec to bylo krásné. „Tvoje sestra je dokonalá hostitelka. Bylo to fajn. Opravdu se mi to líbilo, i když se na ni zlobím. Je to vyděračka.“
„Jo, je. Slávek se od ní nechá moc zametat, ale miluje ji, tak co. Počkej, teď bude Nový Rok, potom Valentýn, ale Čarodějnice to bude něco podobného jako Halloween. Něco extra. Dokonce s vysokou vatrou. Jitka to musí hlásit na hasičárnu, protože poprvé přijeli a její ohníček zhasili, protože si mysleli, že hoří barák. Dostala pokutu.“
„Počkej, to chceš říct, že je tak vysoký?“
„Ohromně. Zaplať.“ Petr zaplatí, Honza vytáhne u kufru dárky, Petr vezme Julianu do náruče. Doma je ticho a stromek příjemně voní. Uloží Juli do postýlky a dárky ji položí, aby na ně hned ráno viděla.
„Veselé Vánoce!“ řekne Petr, políbí Honzu a dá mu svůj dárek.
„Ještě jeden?“
„Nevěděl jsem co ti dát, tak snad - no snad se bude líbit,“ zabručí nezřetelně. Honza se posadí na pohovku, rozbalí to a vytřeští oči.
„Do prdele práce to je něco!“ podívá se na fotku, kdy Petr sedí na židli s nohama od sebe. Polkne. Odhodí ji a dostrká ho do ložnice.
„Nepodíval ses na všechny,“ namítne Petr, který se tomu strkání brání.
„To je fuk. Chci to teď a rychle!“ Horečnatě se svléká. „Dělej, dělej!“ pobízí ho, aby se rychleji svlékal.
„Stačí jedna fotka, drahoušku a udělá ti, co ti na očích uvidí!“ prohlásí Estela, když před něj položí knihu a dárky. „Moje nejlepší práce. Nechceš pro mě makat? Platím velmi dobře.“
„Ne. Takže říkáš, že se mu to bude líbit?“
„Miláčku, ten tě zatáhne do ložnice. Pokud ne, vyhoď ho, nahradím ho ochotně a zadarmo!“ Petr zrudne.
„Jsi jak šnek, slůňátko.“ Zakroutí před ním svůdně zadkem. Petr ho přes něj plácne. Honza se otočí. Tedy ten dárek mu vyrazil dech, ale Petr mu vyráží dech znovu a znovu.
