Malý poklad
65.
Tati, Bumbimu se po Honzovi stýská.
Honza se zničeně rozvalí na pohovce. Po návštěvě Estely už nemá iluze o tom, že si všichni myslí, že je pěknej hajzl. Ale on nic neudělal. Jeden pitomý polibek! Žádný jiný, no jeden byl – toho se zbavil rychle, nežárlil. Vždy vyznávala volnost. Najednou je tu někdo, kdo má požadavky. K čertu s ním! Pak si ovšem vybaví všechno, co zažili, Julianu a v neposlední řadě sex. Jo, ten byl nejlepší, jaký zažil i přes to, že je Petr ztuhlej jak dinosaurus, a to byl i v trojce. Má ho rád, ale aby ho takhle omezoval? Nikdy. K tomu mu Estela udělala přednášku, že takový klenot se nenechává bez dozoru, že se o něj musí pečovat a hlavně nedávat někomu cizímu. Když to řekla, otřásl se. Představa, že by Petr byl s někým jiným, je divná a znechucující. Co má dělat? A co když si našel už někoho? Počkat Juliana!
Lapne telefon, vytáčí.
„Honzo!“ uslyší. Na tváři se mu rozlije úsměv. „Kde jsi?“
„Doma, cácorko. Tak jak se máš?“
„Fajn a Bumbimu se po tobě stýská. Ve škole je fajn. Kdy se vrátíš?“
Aspoň někdo, kdo mu nic nevyčítá, aspoň někdo kdo na něj nezanevřel.
„Slyšela jsem, že jsi udělal něco špatného, ale to není možné, protože jsi s tatínkem a tatínek je správný. Že jsi nic špatného neudělal?“
Neměl pravdu. „Nic, zlatíčko.“
Výsknutí. „Já to věděla. Víš co? Stačí to říct tatínkovi a bude to.“
„Aha a tatínek někoho má?“
Ticho. „Nechápu,“ ozve se nešťastný hlásek.
Honza dumá jak to vyzvědět. „No víš, jestli s někým nechodí.“
„Aha. Ty myslíš pusy a tak. Ne. Proč by měl mít někoho? Jej, musím jít. Je přestávka. Učitele neradi vidí, když se telefonuje.“ Ticho a s ním úleva.
Nikoho nemá. To je fajn, pomyslí si. Což neznamená, že nikoho nemá. Znamená to jenom, že o tom Juliana neví. Je toho na něj moc. Jestli ještě někdo přijde, asi se zblázní. Telefon. Zvedne ho. Slávek? Co ten má co volat? Nechá ho zvonit. Po pěti minutách, kdy zvonění se odmlčuje jen na krátkou dobu, ho zvedne. Mohl by volat další půlhodinu.
„Ahoj.“
„Ahoj. Co chceš?“ zavrčí Honza. Přehodí si telefon do druhé ruky.
„V emailu máš mapu jedné chaty. Můj známý mi udělal laskavost a půjčil mi ji. Vypadni nebo skončíš v Bohnicích, jako odstrašující příklad toho, jak se nemá chovat zadaný chlap. Nazdar.“
„Jitko!“ Určitě v tom má prsty. Nikam nepojede. Nebude zdrhat, protože nic neprovedl. Když jeho pohled padne na počítač, vrhne se k němu. Opravdu. Na emailu má odkaz s přesným popisem cesty. Jenže co klíčky? To má se tam vloupat? Pohled mu padne na poslední větu. Schovka. Hezky. Nikam nejede.
Zarytě se posadí na gauč. Nešťastně si povzdechne, když se podívá na velký Petrův plakát. Vypadá spíš jako špičkový model než matematik na vysoké škole.
Vytáhne tašku. Ledabyle tam nahází věci. Pojede. Potřebuje klid. Tady ho nemá a pak zalyžuje si. Vytáhne připravené běžky i sjezdovky. Měl se podívat, kde to je, ale když tak si tam dojede. Nejdřív snese tašku, potom lyže. Byt zatluče málem hřebíky. Tak a je to. Neutíká, jede si odpočinout od velkoměsta. To mu nějak podivně zlepší náladu.
Když zazvoní mobil, zvedne ho. Juliana? Co ta chce?
„Ahoj.“
„Ahoj. Omlouvám se, ale začínala mi hodina. Honzo, ty ses s taťkou pohádal? Proč?“ Stojí v koutku na školní chodbě s telefonem u ucha.
„Nepohádal. Jen vzniklo malé nedorozumění,“ uklidňuje ji.
„Ale proč si to nevysvětlíte? Tatínek je nešťastný.“
Malé děti by nic neměly vědět, napadne ho hřejivě.
„Bumbi chce, abys mu četl pohádku na dobrou noc.“
„Přečtu, slibuji.“
„Fakt?“ ožije Juliana.
„Určitě a teď skončí a neprovolávej kredit.“
„Hai! Těším se. Pusu.“ Honza uslyší něco mlaskavého. To byla určitě ta pusa. Ta cácorka dovede každému zlepšit náladu, pomyslí si. Jenže jak to vyřešit s Petrem? Má se k němu vrátit nebo ne? Uvědomí si, že je pořádná zima, tak zaleze do auta. Jak byl nadšený, že z města odjede, teď se mu nikam nechce. Chybí mu oba dva. Na té chatě si to rozmyslí. Co by měl dál udělat. Vyjede. Za hodinku, protože je mizerný provoz, si to už fičí směrem k chatě. Cestou si pobrukuje melodie z rádia. Po dvou hodinách jízdy se zastaví na benzínce, kde koupí kávu, kuřecí bagetu a koláček. Když se to tak vezme, je spokojený. Naprosto nikdo ho neomezuje. Jako zastará, uvažuje, když zuby trhá igelitový obal. Může jet, kam chce, dělat si co chce, spát s kým chce. Prostě balada. Co komu chybí? Nic.
Po hodině a půl dojede před chatu. Jde ke dřevníku, stoupne si ke kraji a počítá. Pátá řada, malá mezera, sáhne do ní. Nic. Že by se spletl? Aha. Jde na druhou stranu. Má ho. S klíčem v ruce jde zpět k chatě. Je dost osamocená, ale zas tolik ne, protože z nedaleké se dokonce vznáší dým, takže někdo tam je. Krajina málo kopcovitá je na běžky ideální.
Vejde dovnitř. Kosa. První co udělá, tak zatopí. Potom nanosí dovnitř věci. Bude muset někam jet nakoupit aspoň chleba, jinak zemře hlady. Posadí se ke krbu, který vydává příjemné teplo. Pomalu se mu zavírají oči, když potřese hlavou. Bude se muset podívat, kam by složil kostru. Zajímalo by ho koho to je, protože je pěkně zařízená, zatímco zvenčí nevypadá nijak unikátně.
Vyjde schody do patra. Dva pokoje. Jedná manželská, druhá asi pro hosty nebo děti. Raději si vybere jednoduchou postel, i když ta manželská ho láká, ale poslední dobou zjistil, že má tendenci se přetočit a chytit někoho, kdo tam není.
„Zvyk je hrozná věc,“ zamumlá si pro sebe. Zřejmě díky krbu je tu teplo, ale ráno bude klendra. Přežije to. Jako vždy. Vybalí si pyžamo, dokonce natáhne tlusté ponožky, přestože ráno je bude muset v posteli hledat. Zaleze pod pokrývku. Kýchne. Chvilku zírá do stěny, ušima loví divné zvuky. Dole ještě hoří oheň, venku se ozývají skřeky a to ticho. Žádný sousedé se sexuálním maratónem, žádné hádky z druhé strany. Automobily už vůbec ne. Vsadí se, že ani neuslyší opilý ranní řev, který ho občas budí. Nebo popelnice, které rachotí.
Leze mu to na nervy. Po chvilce přece jen usne. Ráno, zavrtaný pod pokrývkou až po bradu, vykoukne, protože sluníčko neodbytně se dere do pokoje i přes bílé záclonky. Protáhne se. Je zima, ale dá se to snést. Vykoukne ven. Sníh je tak bílý, že od něj bolí oči. Dívá se na třpytící nádheru a nechápe, proč nepřijel už dřív. Seběhne dolů, přihodí na oheň pár polínek, podpálí to. Ze stolu vezme nedojedenou bagetu a za hodinu už sjíždí mírný kopeček. Zařve spokojenosti. V poledne se staví na oběd v jedné hospůdce. Je unavený, ale musí to nějak vydržet.
Do chaty se dovleče po třetí hodině, naprosto vyčerpaný. Jediné na co se vzmůže, je padnout do postele. Když se probudí, je skoro devět hodin. Zaúpí, jak ho zabolí svaly. Osprchuje se zítra. Sejde dolů, rozdělá oheň, který spíš skomírá než by plál. Podívá se, zda něco nemají hostitelé. Zajásá nad poličkou plnou plechovek. Jednu si ohřeje na sporáku. Sedí u stolu, dívá se do ohně. Poslední lžící důkladně olíže. Umyje to, poděkuje majitelům, že ho nenechali umřít hlady. Pak se rozvalí s westernem u ohně, ale po chvilce přestane číst.
Celý den byl skvělý, problém byl, že to chtěl někomu říct. Vezme mobil, líně listuje čísly, přemýšlí komu zavolat. Zastaví se u Petra. Jo, tomu by to chtěl říct. Zasmuší se, když si uvědomí, že si skoro na něj celou dobu nevzpomněl, ale i tak byl někde v koutku mysli přítomen. Je to k ničemu. Musí se rozhodnout. Rozejít se nebo ne?
Mobil. Hurá. Někdo volá a je tu signál. Zvedne, aniž se podívá, kdo volá. „Ano?“
„Slávek mi řekl, že jsi na Bohoušově chatě.“
„Na čí chatě?“
„Ehm jeden Slávkův známý. Co tam děláš? Nebo jsi…“
„Ty v tom nemáš prsty?“ podiví se. Dosud si myslel, že to je Jitčina práce.
„Rozhodně ne. Dokonce ho znám jen jako Bohouše. Kde to vlastně jsi?“
„Počkej, někde u Liberce. Myslel jsem, že je to tvoje práce.“
Sykot. „Ne, to jsem nebyla já, sorry.“
Honza se usměje. Natáhne se a přihodí polínko. „Vyřiď tomu svému intrikánovi, že je tu skvělé. Jo, jednu plechovku jsem hostitelům sežral.“
„Ježíš, ten to bude postrádat. Doufám, že ses podíval na to, kdy končí úložní lhůta. No a jak… Rozmyslel si to?“
„Nevím. Váhám. Samotnému je fajn, ale na druhou stranu…,“ říká rozpačitě. Prohrábne si odrostlé světlé vlasy. Chce si je nechat trochu delší.
„Jo vím, jak to myslíš. Je to na tobě. Tak mu pošli nějakou bláznivou sms.“
Honza zaváhá. Mobil je dal dohromady, ale chce žít s někým, komu bude vadit, když někoho políbí?
„Halo halo? Jsi tam ještě?“
„Jasně. Přemýšlím.“
Smích. „Neříkej! Tomu se říká výkon. Musím mu něco hezkého dát.“
Slávkovi? Pche. „Hele, jsem tvůj brácha.“
„Jojo, blbej jak tágo.“
„Když ty tomu nerozumíš,“ řekne zamračeně.
„Od toho brácha je kulatý stůl. Existoval už za doby Artuše. To se většinou sejde pár lidí, kteří si nerozumí a odcházejí s tím, že se pochopili. Chápeš?“
Honzovi pohrává na rtech úsměv. „Dokonale. Neprovolávej.“
„Ano. Malá parádně kope. Co bys řekl Aničce?“
„Jde to a neříkala jsi mi to?“
„Možná ano. Nezlom si vaz. Ahoj.“ Honza se usmívá. Co má dělat? I když má ségra pravdu. Může zkusit se domluvit. Ještě to nezkusil. Vlastně ano. Podívá se na mobil. Může být i mobil kulatým stolem? Rychle vymačká sms.
„Ahoj, slůňátko. Jak se máš, protože já na tebe myslím. H.“
Odešle, než si to rozmyslí. Zkusí to, protože popravdě mu chybí. Zvykl si na něj, ale nejen to. Miluje ho. Chybí mu v posteli, ale i jako teď, když mu chce něco říct. Vlastně konkrétní důvod, proč to dělá, není.
Petr zaslechne pípnutí, ale nemůže ho vzít. Po chvilce ho vezme. Honza. Tělem se mu rozlije takový zvláštní hřejivý pocit. Zasní se nad dobou, kdy takhle dostával sms každý den. Vždy je netrpělivě očekával, přestože většinou nevěděl, jak na ně odpovědět.
Otevře to. Zklamaně se na ni dívá. Neví, proč, ale čekal něco jiného. Posadí se na pohovku.
„Stalo se něco?“ optá se Juliana, která si všimne jeho nechybnosti.
„Nic, broučku. Líbila se ti ta hra?“
„Hezká, ale příběh nic moc.“
„Je akční. Tam příběhy nejsou.“
„Nevím proč. Tati, to ti píše Honza?“ optá se opatrně.
„Ano.“
„Hurá!“ Petr se zadívá na její rozzářený obličej. Chybí ji, stejně jako jemu. Ale myslí si snad, že to jedna sms spraví? Najednou se vyděsí. Co má mu odpovědět? Je pravdou, že napsal, měl by taky? „Odepiš mu!“ Ihned se hrne k němu Juliana. „No tak!“ Lomcuje celým jeho tělem.
„Ahoj. Mám se dobře, Juli taky. Zrovna uklízíme. P.“
„To je jako vše?“ Podiví se Juli, která mu nakukuje přes rameno. „Máš napsat: Posílám ti pusu.“ Mlaskne rty.
„Juli, nech toho.“
Juliana zmlkne. „Ale máš ho rád, ne?“
„Mám, broučku. Moc, ale musíme si promluvit.“
Ta ho zamračeně pozoruje. „Děláte to moc složitě. Nechci být dospělou.“ Se vztyčenou hlavou odpochoduje do pokoje. Práskne dveřmi, až zařinčí sklo. Petr má sto chutí za ni něco zavolat, když si uvědomí, že je ještě dítě a neví, co se stalo. Vytočí číslo Olgy.
„Ahoj, neruším?“
„Petře, jasně že ne. Povídej. To je Petr Komárek,“ řekne k němu neviditelnému. „Co potřebuješ?“
„Olgo, dala bys druhou šanci Tomášovi, kdybys ho přistihla s jinou ženou?“ vybalí na ni. Ticho.
„To je těžké, ale já zastávám názor, že každý má dostat druhou šanci, ale popravdě, už by to nebylo takové jako dřív. Důvěra je strašně křehká věc. Opravdu nevím, jak bych se s tím srovnala, ale asi dala, ovšem… Je to těžké. Vyznáš se v tom vůbec?“
Petr zírá na televizi. „Díky.“
„Není za co. Jde o Honzu, co? Dej mu druhou šanci. Je hodný, milý a má Juli i tebe rád.“
„Díky moc. Asi to udělám.“
„Není za co.“
„Měj se. Pozdravuj Tomáše.“
„Budu. Ahoj.“
Tak mu má dát druhou šanci. Důvěra. O tu přesně jde. Má mu věřit potom, co viděl? Co když ho jednou přistihne s někým cizím v posteli? Miluje ho, vytáhl ho z ulity, ale bojí se.
Píp.
„Pomohl bych, ale jsem daleko, kde slunce líbá bílý prach. Mám tě rád. H.“
Petr se usměje. Asi je někde na chatě. A to chtěl jet s ním a s Juli. Škoda. Rád by s ním lyžoval na nějakém svahu.
„Kde jsi? Je tam hezky? Běžkuješ nebo jsi na sjezdovky? Rád lyžuji.“
„Někde u Liberce. Odpočívám. Běžkuji. Nejspíš bys mě utahal jako kotě, protože bych pak nebyl k ničemu. Pusu. H.“
Zasměje se. Juliana vykoukne z pokoje. Směje se. Honza píše. Cha, konečně si povídají. Slyšela tetu Jitku, jak povídala, že si musí pokecat, jinak je to k ničemu. Sice celé situaci nerozumí, ale vidí, že tatínek se trápí.
„Pochybuji, protože jsi naprosto nevyčerpatelný. P.“
Uvědomí si, že mu vůbec nevadí, že je někde pryč, ale ví, co dělá. Najednou ho přepadne myšlenka, že tam není sám, ale s někým. Odežene to, ale tak nějak se to v něm uhnízdí. Bude mu někdy věřit, že prostě nebude mít někoho jiného? Jak to dělají ostatní? Vzpomene si na rodiče. Měla mamka někdy takové obavy? Ale nebude ji tím trápit.
„Kdopak! S tebou se někdy cítím, jak vycucnutý citron. Chybíš mi a Juli taky. H.“
Honza se chvilku dívá na sms. Má ji odeslat? Ale napsal pravdu. Send. Zpráva se odesílá. Co mu na to odepíše? Byl překvapený už tou první textovkou. Nečekal odpověď nebo spíš výčitky. Neustále ho překvapuje. Je u fajn, ale…
„Jsi tam sám? P.“
Honza na to chvilku zírá. Nerozumí té zprávě. To si myslí, že tu není sám nebo co? Potom všem co zažili? Bože, to jako má mít tady přítele a psát si s dalším? Co si o sobě myslí? Telefon.
„Co je?!“ vyštěkne.
„Hej! To jsem já, tvoje ségra, ne tvůj pes. Co se stalo?“
„Co by? On si myslí, že tu někoho mám! Blbec! Je konec!“
Ticho a potom klidné. „A divíš se mu?“
Honza se zarazí. „Počkej, jak to myslíš? Proč to říkáš? Jistěže tu nikoho nemám! Copak bych mu psal, kdybych tu někoho měl? Za co mě považuje? Za nějakého donchuána, floutka… Nemám slov.“
„Jo, bohužel to si myslí a pár lidi z okolí taky.“
Honza jen zírá. „Jako vážně?“
„Jo, brácha. Vážně. Za něco můžeme my, ale ty taky. Já se divím, že to vydržel tak dlouho.“
„Tak prr, jedu za tebou.“
„Seď na zadku! Máš počítač? Máš skype?“
„Jo.“
„Za pět minut.“ Honza rozčileně pohodí telefon na pohovku, vytáhne z tašky noťas. Zapojí ho. Připojí k tomu mobilní internet. Jestli tu nebude fungovat, vrazí ho operátorovi přímo do chřtánu. Chodí po malé místnosti jako tygr. Jak si to může myslet, proboha?! To je tak hrozný? Co tím ségra myslela, že za to částečně mohou? Podívá se na počítač. Je tam. Rychle otevře videochat.
„Jak jsi to myslela?“
„Hele, nejdřív se uklidní.“
„Vybal to, uklidnit se mohu potom!“
Jitka se podívá vedle. „Hele, pokud se neuklidníš, tak to Slávek odpojí.“
„Fajn, jsem klidný a toho svého hlídacího psa pošli ven!“ poručí ji. Sice mu obstaral chatu, ale jinak je na hovno.
„Abych já tebe neposlal někam! Když si někdo vybuduje takovou pověst, potom má očekávat problémy. Tohle si budeš vyžírat celej život. Jitko, pamatuj na malé. Sbohem, pablbe!“ dodá s gustem Slávek.
„Ten zatracenej…“
„Je to můj manžel a otec mých dětí a tvůj švagr,“ připomene mu.
„To ještě neznamená, že se musí chovat jak Bůh.“
Jitka se samolibě usměje. „Je to chlap.“
„A já protože jsem gay tak jim nejsem nebo co?“
„Zavři se, brácha. Jsi otravný. Mám tě ráda, ale někdy si nevidíš na špičku nosu. Chceš se hádat nebo co?“
„Ne. Chci vědět, co to znamená. Copak si myslí, že jsem nějaký hřebec nebo záletník?“
„Jo, to si myslí. Za prvé ty se tak chováš, za druhé my jsme mu řekli, že jsi dost často střídal partnery. To je pravda. Za třetí, že když ti sexuálně nevyhoví, tak od něj odejdeš a za čtvrté jsi společenský, což on v tom vidí, že jsi i záletník. Jeho dotaz, zda tam někoho nemáš, není tak daleko potom, co jsi předvedl na Nový rok. Jelikož ten kluk měl málem kalhoty někde v půlce kolen, tak je to bezpředmětný dotaz. Ještě něco?“
Honza na ní zírá. To je obrázek… „Neměl!“
„Brácha, jelikož jsem stála hned za Petrem, tak měl. Ještě trochu a měl jsi ho do něj strčený. Mám tě ráda, vím, že jsi měl dost upito, ale zatraceně to bylo trochu moc i na mě.“
„Fakt to tak bylo?“
„Jo, bylo.“
Honzu zamrazí, protože s těmi slovy si to celé vybaví. Jako by to někam zamkl a zahodil klíč. „Moc si toho nepamatuji,“ hlesne raději.
„Jo, to mi došlo. Takže bys měl raději přiznat, že jsi byl zpitý pod obraz než to, že jsi ho málem ojel. Takže co budeš dělat?“
„Ehm asi promluvit. Fakt si to o mně myslí? Nejsem takový!“
„No jo, já vím, ale problém je, že on taky. K tomu je tu ten nerovný věk a on si zřejmě myslí, že když ti nevyhoví, tak ho dáš k ledu.“
Honza se vyděsí. „To ne!“
„Fakt? Udělal jsi to už párkrát.“
„No jo, ale nikdy ne kvůli sexu!“
Jitka na něj zírá. „Ehm my mysleli, že jo.“
„Bože!“ zasténá Honza.
„Tak to, sorry.“
Honza mlčí. Obrázek, který tu dostává, není moc hezký. „Vypadá to katastrofálně co?“
Jitka pokrčí rameny. „Pokud po sobě neházíte nože, dá se vždy něco udělat. Jen, aby si dal Petr říct. On je takový typ, který se dokáže pořádně zaseknout, jestli víš, co myslím.“
„Dokonale,“ řekne kysele. „Nemám to nechat plavat?“
„Je to na tobě. Pořádně si to rozmyslí. Musím toho svého pochválit za ten nápad. Možná jednou z něj něco bude. Nic jdu si lehnout…“
„Počkej!“
„Co je?“ stáhne ruku od myši.
„Potřebuji vědět, co mu mám napsat do zprávy.“
„Jako sms? To co cítíš. Já za tebe to psát nebudu, sorry, brácha.“ Na monitoru se Honzovi objeví polonahý Petr. Zírá na něj. Natáhne ruku a pohladí jeho křivky. Vezme mobil. Nadechne se a vyťuká.
„Nikdo tu není, jsem sám, přijedeš? H.“
„Nemohu, je mi líto. P.“
Honza sevře rty. Co má dělat?
„Mám tě rád.“ „Miluji tě a záleží mi na tobě. Chtěl bych s tebou mluvit o tom, co se stalo, prosím. H.“
Petr zírá na zprávu. Chce s ním mluvit o tom, co se stalo?
„Slůňátko, promiň mi, prosím. Večeře jen my dva? Chci to vysvětlit, chci si popovídat. Nejsem takový, jak si myslíš. H.“
Petr tomu nemůže uvěřit. Zní to až moc skvěle.
„Dobře. Vyzvednu tě, ale kdy?“
Honza zavře oči.
„Zítra v sedm? Budu doma. Mám tě šíleně rád. Vezmi si něco malého na sebe. H“
S vyplazeným jazykem odešle zprávu.
Petr na to zírá, potom na zbytek věty. Začne se usmívat. Už si myslel, že to není Honza, ale tím posledním vzkazem dokázal, že je. Ovšem co bude? To ukáže zítřek, protože dnes už to nemá cenu řešit, ale měl by se připravit na veškeré eventuality, co mohou nastat. Dokonce i na rozchod.
Juliana opět vykukuje mezi dveřmi. Přemítá, že je teď spíš ustaraný než veselý. Opravdu je lepší být malá než velká. Povzdechne si.
„Tati, já mám hlad.“
Honza marně čeká, že se ozve, ale i tak je fajn, že se ohlásil. Hlavně, že nenapsal, že ho už nechce vidět. Když se to tak vezme, tak vlastně opět nic neví, akorát se dozvěděl, co si okolí o něm myslí. Není to hezký pohled, ale všichni se pletou. To že má rád sex, ještě neznamená, že bude nevěrný. Dovede chvílí vydržet bez sexu. Problém je ten, že nikdy o něj neměl nouzi. Půjde spát. Zítra se musí vyfiknout na tu večeři. Má tušení, že to bude potřeba, a když se rozejdou? Přemýšlí, jaké to bude bez Petra. Divné, ale najde si někoho. Takový je život. Zatraceně, to jsou patálie. Nebylo mu lepší bez něj? Žil si jak chtěl. Na závazky ho moc není, v tom má ségra pravdu, ale poctivě se snažil.
Pocítí hlad. Že by majiteli sebral další konzervu? S prázdným žaludkem se mu spát nechce. Kdyby tu byl Petr, něco by připravil. Jelikož není, plechovku otevřít zvládne.
„Au!“ zasykne. Ohromeně se dívá, jak mu z prstu teče krev. On se řízne o plechovku. To se mu nestalo do dob - neví kdy. Přiloží si prst ke rtům a cucá si ho. Je vůl, protože jen blb nedokáže otevřít plechovku, aniž by se pořezal. Nakonec ten guláš s brambory nebyl tak zlý. Protože se mu nechce jít spát, dočte western.
Jako skoro každá kniha. Happyend. Hrdina zachránil dívku rančera z nebezpečné situace, zamiluji se do sebe na útěku před bandou zločinců všeho schopných. On se o ni celou dobu stará. Nakonec je postřelen, ale i když je na pokraji smrti, odveze milovanou dívku do bezpečí. Nakonec stojí na peróně, on i jeho věrný kůň vyhlíží železné monstrům. Dívka přijíždí, seskočí z bílé klisny a vrhá se mu kolem krku. Říká, že ho miluje a ona i její ranč ho potřebují. On se obrací a jede s ní na ranč coby předák. Jasně svatba tam není, ale jako by byla.
Vrátí ji do knihovny a jde spát. Postel je studená, ale za chvilku se zahřeje. Zívne a usne i přes ticho, které tu vládne. Ráno schová klíč na stejné místo. Za chvilku už je na cestě k domovu. Staví se na první benzínce pro bagetu. Když se usazuje, všimne si, že mu bliká telefon. Zacouvá na malé parkoviště. Jitka? To ho musí kontrolovat co hodinu? Copak vypadá na to, že by spáchal sebevraždu z nešťastné lásky?
„Copak je?“ řekne v dobrém rozmaru.
„Usmířili jste se?“
„Co? Ne, proč se ptáš?“
„Já jen, že budu hlídat Julianu.“
„Jdeme si sednout ke kulatému stolu.“
„K čemu?“ nechápe Jitka.
„Včera jsi mi to poradila. Měj se, jedu.“ Utne rozhovor. Jak to, že si to nepamatuje?
Jitka udiveně se dívá na mobil.
„Co je sluníčko?“ Slávek ji políbí na tvář. „Malá?“
„Ne. Brácha. Dneska mají schůzku. Budou si to vyjasňovat.“
„Bože!“ vyhrkne Slávek. Jitka přisvědčí. Přesně vyjádřil její pocity ohledně té schůzky. To dopadne blbě. Buď se unudí, nebo skončí v posteli. Nebylo by to na škodu, ale nic se tím nevyřeší. Zamračí se.
„Jsou to dospělí lidé, Jiťo. Nemůžeš jim pořád říkat, co mají dělat.“
Jitka sebou trhne. „Já vím, ale chci, aby byli šťastní.“
„Pak můžeš je vždy někam zavřít a je to. Jako poprvé.“ Jitka se usměje. Políbí svého muže. „Máš pravdu. Jsou tak hloupí, že by se to dalo provést i na podruhé.“ Spokojeně se zadívá na Slávka. Ten pokrčí rameny. Uvidí se večer.
Petr s otevřenou skříní se dívá, co by na sebe vzal. Malé nic zavrhl. Nemá je rád a nejde na rande, jde si popovídat. Ovšem vezme si na sebe nejlepší prádlo. Co kdyby se něco stalo a skončil v nemocnici. Nemusí mít ostudu. Co teď? Obléknout se formálně nebo ne? Džíny?
„Tati?“
„Ahoj, broučku. Co potřebuješ?“
„Já? Nic? Co to děláš? Ty někam jdeš? S kým?“
„Nejsi moc zvědavá? Ale jdu s Honzou na večeři.“
„Jupí!“ zavřeští Juliana, skočí na postel, až se prohne. „Kam? Co si vezmeš na sebe? Tati, džíny ne!“ zasténá.
„Do jedné restaurace.“
„Tati, tu košili ne! A kravatu ne! Máš být sexy. Nejdeš do školy!“ nemilosrdně ho poučuje. Sama v džínech ho zvědavě obhlíží.“
„Nechceš toho moc?“ směje se, ale kravatu odloží.
„Musíš udělat dojem!“ poučí ho. „A pak muž v obleku vypadá hezky. Tedy tobě sluší.“ Vzpomene si na některé jiné.
„Tak co?“ Na sobě má tmavé kalhoty, tmavomodrou košili bez kravaty. Skoro jako by šel učit.
„Skvělé, tati. Kam jdete?“
„Ještě nevím. Nejspíš někde, kde bude volno.“
„Dobře.“ Seskočí z postele, obejme ho. „Jsem ráda, že je ti lépe. Byl jsi moc smutný.“ Petr ji pohladí po vláscích. Ještě může být. Kdo ví, jak to dopadne.
Mám strach.
Co na sebe? Nebudu si na nic hrát. Vezme nejlepší džíny, jaké má. K tomu volnou halenu, na které si zvykl v práci, ale potom ji odloží a vezme upnutý rolák. Přece jen musí vypadat trochu seriózně. Co k tomu? Sáčko a je to hotovo. Odloží oblečení a jde se osprchovat. Potom stojí u zrcadla, prohlíží se. Rukou přejede bradu. Trochu strniště neškodí. Vezme oblíbenou kolínskou, kterou se decentně postříká. Voní náramně. Musí tam vypadat, že je v pořádku. Otočí se. Postavu má skvělou. Nahý přejde k oblečení. Vezme si malé nic. Před zrcadlem si je upraví dvěma prsty. Nikde neškrtí.
Usměje se na sebe. Dokonalé. Smete neexistující smítko. Mohl by si vzít něco na krk. Malý řetízek nebo naopak něco většího? Nakonec si vyzkouší oba dva a rozhodne se pro větší řetízek ze stříbra se symbolem Ankh, který mu přivezla sestra z Egypta.
Zvonek. Vrhne se ke dveřím. V malém zrcátku u dveří zkontroluje účes. Jde to, usoudí jedním pohledem kadeřníka. Podívá se kukátkem. Vypadá skvělé. A ty jeho tmavohnědé oči, které dovedou člověka rozpustit. Někdy má pocit, že plave v čokoládě. Někdy mléčné, občas hořké.
„Ahoj.“
„Ahoj. Jdeme?“ Kývne k výtahu. Je omračující. Má delší vlasy. Zapomněl, že mu o tom říkal. Sluší mu to. Má je sčesané, ve vlasech malou čelenku, která jen zvýrazňuje jeho rysy. Je sexy.
„Jasně. Juli tu není?“
„Je u Jitky. Pojedeme tvým nebo mým?“
„Raději tvým.“ Na řízení se necítí. Vůbec neví, co si může dovolit, co ne. Zvláštní situace nebo spíš má říct hodně nejistá? Mlčky nasednou do auta, mlčky jedou do restaurace. Petr zaparkuje.
„Kam půjdeme?“
„A neprojdeme se?“
Petr přikývne. Ze zadního sedadla vezme si kabát. Obleče se. Jdou vedle sebe. Všude už začaly slevy a z obchodů řvou procenta.
„Před Vánocemi byly větší.“
„Právě jsem na to myslel,“ přizná se Honza. „Omlouvám se, ale byl jsem hodně opilý.“
Petr se zastaví, přemýšlí. „Já vím.“
„Zapomněl jsem se.“
„Já vím.“
„Sakra, tak proč?“ vyjede. „Byl to jenom polibek. Vysvětlil jsem ti to už dřív. Nic jsi neříkal.“ Stojí proti sobě. Petr zvažuje, ale jestli nebude upřímný, jestli si skutečně nepromluví, nic nemůže být.
„Bál jsem se,“ odmlčí se. Jak to jenom vysvětlit?
„Jitka mi řekla, že se bojíš, že najdu někoho jiného.“
Petrovi se uleví. „Ano. Nejsem na nějakou trojku nebo abych nacházel cizí věci ve svých nebo tvých. Mám rád stálost. Promiň, ale…“
„Ach jo. Jdeme si sednout.“ Rozhlédnou se po restauracích a barech. Všechny jsou tak vřavé, když zahlédnou malý nenápadný nápis U stanice X., podívají se na sebe. To neznají. Vydají se. Otevřou dveře, ozve se hudba, která jim nic neříká. Rozhlédnou se po futuristickém prostředí.
„Přejete si?“ oba málem, že nevytřeští oči nad divnou dvojici v stříbrných kombinézách.
„Já ti říkala, že si máme vzít ty startrekovské hadry,“ zabručí servírka k hnědovlasému muži s náušnicí v uchu. Petr s Honzou se usmějí.
„Stůl. Můžeme dostat něco k jídlu?“
„Jistě. Chcete klid nebo spíš se dívat?“
„Raději klid,“ přizná Petr. Číšník jim pokyne. Honza na něj zůstane civět. Úžasné. Petr si pomyslí, že se Honza nezměnil, ale popravdě taky civí na pozadí toho divného číšníka. Posadí se.
„Pití?“
„Víno.“
„Pro mě jednu…“
„Galaktickou, že.“
„Cože?“
„Galaktickou vodu.“ Číšník se usměje, přinese jim menu. Honza s Petrem se po sobě podívají potom po výzdobě. Restaurace jinak zeje prázdnotou.
„Jak tu asi dlouho jsou?“
„Moc dlouho ne, ale jestli nebudou mít lidi, potom to bude špatné. Podívej se Babylon 5, Star trek, ale ten starý. To je Spock. Bože, fanda sci fi by se tu ocitl v ráji.“ Petr obdivně vyjmenovává fotky na stěnách.
„Máš rád scifi.“
„Jistěže. Jsem matematik a fyzik. Někteří autoři nám ukazují cestu, kudy jít. Občas je to slepá cesta, ale někdy ne.“
„Tak tady to je. Vybrali jste si?“
„Ještě chvilku.“
„Samozřejmě.“ Odejde. Oba se podívají na zvláštní nádobí. Petr ochutná. Uleví se mu.
„Je to jenom voda. Asi sem zajdu častěji.“ Otevřou jídelníček. „Vesmírná cesta. Ryba ze sektoru X. Kuře ala Kirk. Pátý warp. Ještě štěstí, že pod názvy jsou vysvětlivky, jinak bych nevěděl co si dát.“ Petr si nakonec vybere Pátý warp, což je kuřecí směs. Honza si dá Vulkáncův dotek, což je nějaký salát. Oba jsou zvědaví, co jim donesou.
„Malá pozornost podniku.“ Číšník před ně položí toustíky s našlehanou nějakou pěnou. Ochutnají.
„Chci recept,“ vyjádří se Petr.
„Tak si řekni. Líbí se mi tu čím dál víc. Řeknu to Jitce.“
„Právě jsem na to myslel.“ Oba v klidu jedí, probírají jídlo, víno, filmy. Vědí, že se oba vyhýbají tématu, kvůli kterému tu jsou, ale oba se bojí, že ten druhý řekne, že je konec.
„Co bude dál?“ optá se nakonec Honza, když dojedí. Oba se shodnou, že jídlo bylo výborné a hlavně nápaditě udělané.
„Myslíš s námi?“
„Jo. Teď mám pocit, jako bychom měli za sebou třicetileté manželství, kde vášeň vyšuměla,“ řekne nemilosrdně Honza. „Není pravda, že jsem se rozcházel kvůli sexu.“
„Ale…“
„Jo, sám jsem netušil, že všichni si to myslí. Měl jsem tehdy upito. Omlouvám se, ale napůl jsem nevěděl, co dělám. Ale upřímně byl pro mě tehdy přitažlivý.“
Petr ocení, že mluví upřímně, ale nemohl by lhát. „Já vím. Možná je pro mě neuvěřitelné, že někdo o mě stojí. Někdo atraktivní?“ dodá prkenně.
Honza se rozesměje. „Já atraktivní?“
„Jistě. Víš to sám, tak nemusíš předstírat. Já chci, abys mi slíbil, že se to nestane.“
„Co?“ zaútočí. „To že se s nikým nevyspím jiným než s tebou? To že někoho políbím? Jaké chceš záruky?“
Petr se scvrkává, ale potom se napřímí. Není tu jenom on, ale i Juliana. „Nemusíš to říkat tak posměšně a ano chci. Já to neudělám,“ řekne s jistotou. „Nikdy tě nepodvedu.“
Honza ztichne. Má slíbit něco, co neví, zda dokáže? „Co když to nezvládnu?“
Petr se nadechne. „Rozejdeme se.“
Honza se narovná. „To je ultimátům.“
„Ano,“ potvrdí mu to Petr. „Ale já nechci žít jako tenhle týden. Nezvládám to. Potřebuji vědět, že tě budu mít u svého boku, ne někde jinde. Nejsem sám. Možná kdybych byl sám, ale…,“ neví, jak dál. Dostali se do slepé uličky.
„Ještě něco?“
„To stejné, děkujeme.“ Číšník vezme skleničky, prázdnou láhev do vody. Tiše se vytratí.
Honza přemýšlí, zdá to zvládne. Zatraceně, co má dělat? Petr se na něj nedívá, ale potom zvedne hlavu. „Miluji tě.“
Zkusí to. Přece není takový, jak ho Jitka popsala. Miluje Petra. Nadechne se k odpovědi. „Stýskalo se mi. Strašně.“
„Mě taky. Chyběl jsi mi.“
Oba ví, že řekli pravdu. Oba ví, že to nebude tak snadné jak ze začátku. Budou muset to nějak poslepovat, i když v očích ostatních se toho tolik nestalo.
„Tady. Ještě něco? Mohu nabídnout zákusek Asgardská zrada?“
„Z kterého to sci fi to je?“
„Hvězdná brána, ale nevím, že by Asgardi někoho zradili. Rozhodnuto. Dáš si?“
„Jistě.“
„Jsem zvědavý, co to bude.“ Petr odvážně položí svou ruku na Honzovu. Ten překvapeně ji sevře. Nečekal to. Drží ji, i když přinese dvě planoucí koule. Oba překvapeně se do ní pustí. Už chápou název - Zrada. Navrchu je zmrzlá čokoláda lehce politá nějakým alkoholem, proto světélkovaly zeleně. Pod ním je zmrzlinová koule a uvnitř lahodná pěna. Jak to udělali, čert ví, ale je to vynikající.
Zaplatí, nechají velké dýško.
Venku jdou k autu. Honza objeme rukou Petra, ale ten se vymaní. Tak ho vezme za ruku. Pomalu se loudají. Občas zastaví ve výloze a spíš než se dívají na věci, tak se navzájem prohlížejí.
„Jak jsem na tom vlastně? Chodíme spolu?
Petr polkne. „Myslím, že ano, ale…“
„Máš na sobě to malé nic?“ optá se rozverně. Petr se usměje. „Nemáš, zrádce.“
„Víš, že je nesnáším,“ brání se.
„Ani kvůli mně ne?“
„Ani kvůli tobě.“
Honza pokývne. Nic jiného nečekal. Bylo by spíš divné, kdyby je měl.
Petr si pomyslí, že je to tečka, kterou očekával. Takové to ujištění, že je to Honza. Stále čekal, kdy s tím vyrukuje. Usmívá se. Když se to tak vezme, dostal to, co chce, ale hlavně má pocit, že konečně z něj tak trochu spadl ten strach. Celou dobu se bál, že jednou se probudí a bude pryč.
„Dobrou noc.“ Honza se k němu nakloní a políbí. „Já jsem trpělivý. Uvidíš.“
Petr ničemu nechápe. Vystoupí z auta, že se náležitě rozloučí, ale Honza už je u dveří domu. Najednou se otočí a pošle mu vzdušný polibek. Petr ho teatrálně chytí a přitiskne na rty. S úsměvem vyjede pro Julianu, když si uvědomí, že je tam Jitka. Určitě bude chtít ho vyslechnout. Nesnáší její výslechy!
Malý poklad - 66. Honza: Já se změním!
