Malý poklad
7.
Tati, proč nejsi doma?
Vinen! Jak? Proč? Nic neudělal!
„Co se tu děje? Ježíši!“ Ředitelka se na něj podívá a on na ní. Nechce to, ale v jejich očích je zděšení a odsouzení.
„Nic jsem neudělal. Byl jsem celou dobu venku,“ snaží se obhájit.
„On to byl!“ vykřikne dívka a schoulí se. V očích má strach.
„Ven!“ poručí ředitelka studentům. Zavře dveře, vytáhne mobil. Nesouhlasně se na Petra dívá. Petr přihlíží, jak volá sanitku a policii. Uvědomí si, že je obviněn, ale přece nic neudělal. Proč ta studentka lže? Mezitím učitelka dějepisu si sundá svetr a přehodí ho přes dívku. Uklidňuje ji.
„Paní ředitelko Křičenská, mělo by se zavolat rodiče,“ navrhne zamračeně. „Můžeš nám říct jejich číslo,“ požádá ji učitelka.
Nic. Jen se chvěje.
„Je v šoku.“
„Zůstanete tady!“ přikáže mu ředitelka. „Jdi od ní a nepřibližuj se k ní.“ Jde k ní a dřepne si. Pomalu k ní promluví. „Zavolali jsme sanitku a policii, ano. Chtěli bychom telefon na tvé rodiče.“
Stránská zavrtí hlavou, že to nepomůže.
„Nic se neděje. Najdeme to ve složce nebo v jejím mobilu. Kde ho má?“
„Nejspíš v tašce,“odpoví za ní učitelka. Velké dveře vrznou.
„Paní ředitelko Křičenská, jsou tady.“ Dovnitř napochodují zdravotnici. Petr s mrazením si uvědomí, že je bezmocný, jestli něco neudělá. Dívá se, jak je ošetřovaná, položena na nosítka. Uslyší hluk. Policie. Najednou se vrhne ke dveřím. Někdo ho zadrží. Pomyslí si, že se musí dostat k mobilu.
„Chci si jen zavolat!“
„Jste zadržen v souvislosti s trestním činem. Jestli budete klást odpor…,“ začne jeden z policistů.
„Ano, mohu si zavolat?“
„Jistě. Máte povolený jeden telefonát.“ Petr přikývne.
„Mohu se převléknout?“
Policista mrkne na druhého, který přikývne. „Samozřejmě.“ Petr jde za nimi a uvažuje, jak se to mohlo vše seběhnout. Proč ho ta studentka obvinila? Byl celou dobu na hřišti. Kdy asi to mohl stihnout, ale s nimi jednat nebude. V kabinetu za přítomnosti policistů se převleče. Vezme mobil a vytočí číslo kanceláře, kde pracovala Leontýna, i když nejraději by zavolal Olze.
„Dobrý den, advokátní kancelář Matoušek a spol. Přejete si?“
„Dobrý den, tady Petr Komárek, můžete mě spojit s panem Matouškem.“
„Samozřejmě, ihned to bude.“ Chvilku čeká.
„Petře, co se děje?“
„Ahoj, prosím tě jsem obviněný, tedy budu, ze znásilnění studentky, můžeš mi někoho zajistit? Mohl by Billy?“
„Samozřejmě. Hned někoho pošlu. Zatím nic neříkej, nic nevypovídej a počkej na nás. Co je to za pitomost?“ vychrlí na něj.
Petr se podívá po policistech. Jak je vidno, nelíbí se jim to. „Musím končit, děkuji.“ Zkusí ještě jeden hovor. „Mohu zavolat své dceři?“
„Ne.“
„Nemá matku, má jenom mě. Čeká v družině, až pro ni přijedu, prosím.“ Jednomu se zablýskne v očích. „Ok. Jen jeden telefon.“ Petr uvažuje komu zavolat. Vytočí Olžino číslo.
„Petře, děje se něco?“
„Prosím tě, nezapomeň, že jsi kmotrou Juliany. Postarej se o ni, díky.“ Zavěsí. „Děkuji moc.“
„Jdeme!“ vytáhne náramky. Druhý zabaví notebook a další osobní věci. Telefon zvoní, ale všichni ho ignorují.
„Musí to být? Neuteču.“ Ale to už mu je jeden nandává. Vedou ho před sebou. Studenti neodešli a koukají na to procesí. Určitě škodolibě, pomyslí si Petr. V hlavě má chaos z toho co se stalo. Přece ho nemohou obvinit na základě jednoho svědectví. Jenže dobře ví, že mohou. Určitě se to nějak vyřeší, ale dobře ví, že jeho pověst učitele je v troskách. Olga se o Julianu postará. Zatraceně, co se stalo v té tělocvičně? Vždyť byla pryč sotva půlhodinu! Shýbne hlavu a usadí se dozadu. Dívá se ven, ale žaludek má sevřený strachem. Přemýšlí, co bude s Julianou. Tohle není možné!
Když dorazí na stanici, čekají ho tam už další policisté. Odvedou ho do cely. Matně poslouchá seznámení se svými právy. Zatykač už vydali. Přece jen znásilnění je jeden z nejvážnějších přestupků a on je k tomu učitel. Odvedou ho do zadržovací cely. Posadí se. Čeká, protože nemůže nic jiného dělat. V hlavě chaos. Jak se to mohlo stát?
„Hej, Komárku máte tu advokáta!“ uslyší jednoho policistu.
„Billy!“ vykřikne, když ho uvidí. Je rád, že je to on.
„Ahoj, co jsi to vyváděl?“ Obrátí se k policistovi. „Můj klient a já potřebujeme si důvěrně promluvit.“ Policista vypadne, ale dál je bedlivě sleduje.
„Jak to vypadá?“ optá se Petr.
„Odvolali mě z golfu, kde jsem zrovna vyhrával, takže máš to u mě. Tak povídej a přesně jak to bylo. Jestli něco zatajíš, vyškubu ti vlasy.“ Usmívá se, jako by se nic nestalo.
Petr začne ránem, jak ho ředitelka požádala o to, aby vzal poslední hodinu tělocviku, protože jeho kolega nemohl.
„Mám rád tělocvik a řekl jsem, že to vezmu. Je to normální.“
„OK. Co bylo dál?“ dělá si poznámky.
„No po hodině jsem se šel převléknout. Studenti už na mě čekali. Ta dívka…“
„Ty neznáš její jméno?“
Petr sebou trhne. „Neznám, taky jsem docházku nekontroloval. Je to tělocvik. Taky to není moje třída a zapamatovat si celou školu není možné. Nepřevlékla se. Řekla, že ji bolí břicho. Myslel jsem, že jsou to měsíční problémy. Většina se omlouvá.“
„Aha. Takže necvičila.“
„Ne. Šla se posadit na lavičku. Šli jsme běhat. Dali jsme si pár koleček. Jenže bylo trochu chladno a tak jsem ji šel říct, že může jít do tělocvičny nebo do šatny. Klíče jsem ji dal. Odešla a já ostatním řekl, ať vytvoří družstva. Kluci hráli fotbal, holky volejbal. Zabrali se do toho. Po skončení jsme šli do šaten. Studenti odešli do svých a já míjel malou tělocvičnu. Zaslechl jsem nějaký zvuk. Vešel a našel ji na žíněnce. Vůbec jsem si neuvědomil, co se jí stalo. Potom tam vtrhli ostatní studenti a ona mě obvinila. Kdy asi jsem to mohl udělat, ale hlavně kdo? Cítil jsem krev. Jsem z toho mimo. Nechápu vůbec ničemu.“
Viliam alias Billy si vše zapisuje. „Vypadá to docela dobře. Kamerový systém tam nemáte?“
„Blázníš? Ve škole?“
„Jasně. Takže máš asi dvacet studentů, kteří potvrdí, že jsi celou dobu byl na hřišti.“
Petr se opře o židli.
„Nebo ne?“
„Právě jsem o tom celou dobu uvažoval, když pominu důvod, proč obvinila mě. Co když budou lhát nebo, jen řeknou: Hráli jsme, po učiteli jsme se nedívali.“
„V tom případě to bude horší. Ale na druhou stranu, vědí, že jsi gay?“ optá se na rovinu.
„Pro ně to nebude mít význam.“
„Vidíš to černě. Na lékařské prohlídce jsi už byl?“
„Nebyl. Bude?“
„Bude. Nebál bych se jí. Myslím, že právě pro tebe jdou. Půjdu s tebou. Musím říct, že jsem spokojený, že jsem tu dřív, než s tím začali.“
„Díky moc. Vůbec nechápu, proč mě obvinila. Proč? Nic jsem ji neudělal. Ze začátku sebou trhla, když jsem se k ní sklonil, ale potom se najednou vztyčila a prostě mě obvinila.“
„Byl u toho někdo?“
„Studenti. Jako by ji něco přeplo… Nevím, nevím! Zatraceně, co se to děje? Billy, nemohu jít sedět.“
„V klidu. Dostaneme tě z toho,“ povzbudivě se usměje.
„Komárek!“
„Ano.“
„Půjdu s ním. Taky chci se seznámit s obviněním.“ Petr zaznamená nevraživý pohled. Ví, že Billy je jedním z nejlepších advokátů na trestní právo a je rád. Podle toho pohledu mezi nimi není oblíbený. Musí mu věřit, že ho z toho dostane. Petr jde za nimi. Na zápěstích ho tíží náramky. Připadá si poníženě, bezcenně, hrozně. Jako by vedli zločince.
Strčí ho do nějaké místnosti.
„Svlékněte se.“ Petr se podívá na náramky, když se dveře otevřou a dovnitř vejde další policista. Petr si pomyslí, že měl raději studovat odznaky těch detektivů. Náramky mu zmizí a on se svleče.
„Úplně.“
Sundá si i boxerky. Je mu mizerně. Co hledají? Sperma? Zranění? Nic nenajdou. Bože, nechci tu být. Doktor se k němu skloní a prohlíží ho ze všech stran, ruce, nehty, tvář, penis. Cítí se hrozně, jako ten nejhorší zločinec. Jsem nevinný, chce zařvat, ale ví, že mu nevěří. Potom se posadí na židli, odeberou mu krev. Sedí na ní a neví, co bude dál.
„Můžete se obléknout.“
Petr si na sebe mlčky vezme oblečení. Kravatu, tkaničky, pásek mu zabavili. Myslí si snad, že se oběsí nebo co? Je nevinný. Posadí se a čeká, co bude dál. Doktor vstane, otevře dveře. „Můžete si ho vzít.“ Policista uvnitř se připojí k těm venku. Uleví se mu, když uvidí na chodbě Billyho. Jde k němu, když je zadržen. Podívá se po policistovi, ale potom je puštěn.
Billy klidně vzhlédne. „Pokud by s tebou nejednali dobře, řekni mi to. Cokoliv, maličkost, je to jasné?“
Petr přikývne. „Bojím se o Julianu. Budou mi prohledávat byt?“
„Jistě. Vše je zapečetěno. Dokonce i kabinet. Copak?“
„Nic jen moje sbírka…,“ zrudne rozpaky.
„Hm. To nic neznamená. Možná dokonce je fajn, že ji máš. Budou tě vyslýchat, tak klidně řekni, co víš. Myslím, že tam není nic, co by ti mohlo přitížit. Budou rádi, když budeš spolupracovat.“
„Jasně. Nemám mlčet?“
Billy zavrtí hlavou. „V tomto případě ne. Jdu si pročíst, co na tebe zatím mají. Drž se. Zkusím je taky donutit, aby zabavili mobily nebo uvalili embargo. Moc tomu nepomůžeme, ale fotky budou na internetu.“
Petr zbledne. Ví, že cokoliv… i když později může vše vyhledat a pokusit se zničit. „Billy a co kauce?“ Billy zavrtí hlavou. „Možná zítra, dnes zatím ne.“
„Jasně. Díky. Je mi nějak lehčeji. Prosím tě řekni Olze, co a jak, ano.“
„Komárek, jdeme!“ Petr se ještě jednou podívá na Billyho. Vysoký štíhlý muž v perfektním obleku. Pohybuje se tu nenuceně. Jeho obor je trestní právo a je nejlepší. Dostane ho z toho.
„Pěknej bejvák, co?“
„Jo. Učitelé jsou prachatí a jeho žena byla dokonce právnička. Jdeme hledat. Sviňák,“ zamumlá starší policista.
„Dětský pokoj. Takový by moje chtěla.“
„Prohledej ho taky.“
„Myslíš…?“
„Nikdy nevíme, co najdeme. Bajte, jsi tady? Mrkni se do počítačů a všechno odvez na analýzu. Hlavně harddisk.“ Jde k DVD. Pohádky. Ušklíbne se. Začne je vyhazovat a potom se zarazí, natáhne ruku až dozadu. Vytáhne černé obaly většinou bez značení. Tiše hvízdne.
„Lojzo, pojď sem. Tajná sbírka za pohádkami. Prase.“
„Máš něco?“ Zvědavě se k němu nakloní.
„Nebudeš mi věřit.“ Lojza přijde k Tomášovi a skloní se nad jeho úlovkem. Oba se na sebe podívají a potom na DVD s gay porno. „Tak tohle bych tu nehledal ani náhodou,“ zabručí rozpačitě.
„To já taky.“ Jeden vloží dovnitř. „Možná tam budou chlapečci. To by bylo terno!“
„Hovno!“ prohodí znechuceně po chvilce koukání na akci dvou svalnatých chlapů v kabrioletu. „Tihle mají svalů, víc než my dva dohromady!“
„Hele, kluci on fakt znásilnil holku?“ ozve se z obýváku. Nejdřív otevřel počítač a zůstal koukat, když to po něm chtělo heslo. Zaklel, připojil se, aby zjistil, že skoro čtyřicetimístné heslo sotva prolomí.
„To bude bomba!“ zašeptá si sám pro sebe. Který blázen by si dával takové heslo? Jedině ten, kdo něco skrývá.
„Jo, co je Bajte? Našel jsi něco?“
„Jo našel, zaheslovaný soubor. On je matematik?“ vzpomene si, co si říkali po cestě.
„Jo. Co tam máš?“ Všichni tři se skloní k počítači. „Sakra! Co to má znamenat? Je normální?“
„Uvidíme.“ Vezme mobil a volá na stanici. Usmívá se, ale potom mu tuhne úsměv na rtech. „Takže dvaceti pěti místné pí, na začátku Leo velkým na konci Juli, malým písmem, po prvních deseti číslech od čárky čísla 12042010, oddělit hvězdičkami? Tečky, jo mám. Děkuji,“ mimoděk poděkuje Petrovi, kterého zavolali kvůli heslu. LEO3,14159 2653512*04*2010 89793. 23846. 26433. 83279juli. Kouká na to. Ježíši ten chlap je cvok, pomyslí si.
„Chápete to? Kdo si dá takové heslo?“ Oba dva koukají, potom mu poklepou na rameno a odchází. Václav, který dostal přezdívku Bajt, pečlivě opíše číslo. Zmáčkne a vítězoslavně zajásá, jako by on rozluštil to heslo. Pečlivě složí papír, aby ho někde neztratil.
Začne se prohrabovat, ale neopomene obdivovat počítač i pořádek jaký tam má. Otevře soubor s názvem Filmy. Dvě složky. P a Filmy N. Nezná zkratky, ale otevře nejdřív filmy N. klasika. Rychle otevře další. No tak to je zajímavější.
„Hele, už něco máš?“ ozve se za ním.
„To tedy nevím, ale pochybuji, že tu nějakou pedofilní fotku nebo video najdeme. Toho chlapa vzrušují pěkně udělaní hošani.“ Všichni tři se odmlčí, protože na obrazovce zrovna se dva začnou olizovat v limuzíně. Bajt to zavře. Netěší se na prohlídku toho souboru. Nijak ho chlapi nevzrušují.
„Nějak začínám o tom všem pochybovat. No uvidíme, co řekne vyšetřování studentů. Začínám bejt na to moc zvědavej. Zatím to zabavíme. Ještě se podíváme do ostatních. Možná má to někde zahrabané.“ Po hodině na stole se shromáždily časopisy schované vysoko na skříni, dva kusy vibrátorů a pár knížek s gay tématikou. Jinak nic. Všichni se na to mlčky dívají, protože jim to nejde dohromady s obviněním. Rázně schovají věci do krabice, zapečetí a zavřou byt. Sousedé koukají, co se to děje, ale žádný nemá odvahu se optat.
„Další!“ Dovnitř vstoupí vyjukaná holčina se svým zástupcem. Vedle sedí dětský psycholog.
„Dobrý den, prosím posaďte se. Nechcete vodu?“
„Ne, děkuji.“ Holčina se nervózně rozhlíží.
„Slečna Erika Stránická.“
„Ano.“
„Rád bych vám položil pár otázek ohledně dnešního incidentu.“
Erika přikývne. „Co chcete vědět?“ špitne.
„Znáte pana učitele Petra Komárka?“
„Jen od vidění. On nás neučí.“
To už vím. Všechny vypovědí stejné, pomyslí si policista. On nás neučí.
„Ale měl vás na tělocvik.“
„Ano. Asi dvakrát.“
„Dvakrát?“
„Jo. Už dřív, ale jinak nás neučí. On učí matiku a matiku nás učí učitelka Darina Holá.“
„Aha. Jak probíhal ten den?“
„No těšili jsme se, že hodina odpadne, ale stejně potom jsme měli ještě jednu hodinu, takže to bylo jedno. Převlékla jsem se a potom jsme šli ven. Já nerada běhám. Musela jsem běžet druhé kolečko.“
„Je to obvyklé?“
„Nevím,“ pokrčí rameny.
„Aha a potom?“
„Hráli jsme volejbal. Bylo docela hezky. Vyhráli jsme. Jako náš tým.“
„A Petr Komárek, ten byl kde?“ Všechno si nahrává.
„Nevím. Byl asi na hřišti ne?“
Stejná odpověď. „A co víte o Evě?“
„Eva… Bože, jak… Nemohu tomu uvěřit. Celý den si stěžovala na bolení břicha. Neměla prášek, ale snad ji někdo dal, nevím.“
„Bylo jí špatně?“
„Jo. To víte ehm ty problémy!“ vykoktá celá rudá.
Proto to nevím. Zatím vyslýchal jen kluky. Ti sotva to budou vědět. Lékařský záznam tu ještě nemá.
„Nevíte, zda měla chlapce? Chodila s někým?“
Erika zavrtí hlavou. „Vím, že se před měsícem s někým rozešla. Prej to byl vůl.“
„V jakém smyslu?“
„Optejte se Barči. S tou se nejvíc kamarádila.“ Policista hledá v seznamu studentů.
„Barbora Poláková?“
„A… Ano.“
„Děkuji moc.“
Erika ulehčeně odejde. „Víte, nechci nic říkat, ale ona často se ulejvala!“ zavře dveře a vyběhne celá zrudlá.
„Tomu nechápu. Žádný z nich si nepamatuje, zda tam učitel byl nebo nebyl. Jak mi to vysvětlíte?“ obrátí se policista na psychologa. „Podle mě to neudělal, ale samozřejmě jeho profil přezkoušíme. Jaký má trestní rejstřík?“ optá se druhého policisty.
„Podle mě se zabrali do hry. Když hrajete, sotva vnímáte něco víc než hru,“ odpoví mezi tím psycholog.
„Tři pokuty za špatné parkování, jinak nic.“
„To má každý. Ale to, že ji bolelo břicho, možná proto bylo tolik krve. Asi měla měsíčky,“ řekne klidně psycholog.
„To ano. Jdu na další.“
Psycholog přikývne. „Proč si myslíte, že to neudělal?“ optá se najednou.
Policista se zamyslí. „Protože žádná z nich nic o něm neví. Ono, kdyby měl nějaký vztah se studentkami, rozneslo by se to a vypadá dobře na svůj věk.“
„Když myslíte. Jenže ho obvinila,“ pokračuje dál psycholog.
„Byla v šoku, uvidíme, co nám řeknou ostatní.“ Policista přemýšlí. Dveře se otevřou a vejde další.
„Dobrý den!“ Zvědavě se rozhlíží.
„Vodu nebo něco jiného?“
„Ne díky. Je to hajzl!“ Policista zamrká. Mrkne se, kdo to je.
„Proč si to myslíte, Emo?“
„Jo. Učí matiku, ty jsou pošahaní od přírody, ale takhle ji zřídit a ještě se přetvařovat… Hnus. Zavřít, až zčerná,“ vychrlí na ně.
„Znáte ho?“
„Toho? Jo učí matiku, ale nás ne. Eště dobře.“
„Proč?“
„Prej je puntičkář a rád dává písemky. Prej ji žere.“
„Co?“ Vůbec ji nerozumí.
„No matiku. Prej je geniální nebo co. Dokonce je v tý menze nebo co, aspoň to tu Pavla vykládala. Ale je to hajzl. Zavřít.“ Policista si prohlíží dívku v černé halence, černé sukni a stříbrném nadbytku piercingu.
„Děkuji a Eva, jaká byla?“
„Ta? No fajn holka.“
„Na tělocviku byl učitel celou dobu přítomen?“
„Co? Ehm nevím. Nedívám se po pošahaných chlapech. Je to matikář,“ řekne pohrdavě. „Totální Ledovec.“
„Nevíte, měla už nějaké sexuální zkušenosti? Chodila s někým?“ optá se jí policista, protože mu něco říká, že tahle by něco mohla vědět. Ta první by to sotva věděla.
Ema chvilku přemýšlí. „Jo měla a vo co de? S kým, to nevím. Znásilnil ji! Teď nevím!“
„Děkujeme.“
„Hele, estli si myslíte, že někoho před ním měla a von to neodskáče…“
„To zjistí vyšetřování.“
„Pche!“ opustí místnost. Všichni se na sebe podívají. „Víte, doktore, doufám, že moje holka taková nebude.“
„Nedostatek zájmu ze strany rodičů anebo prostě jen jde s módou. Zavoláme Barču.“ Zvedne se a vyjde na chodbu. Moc jich tu už není.
„Barbora Poláková?“ Ze židle se zvedne sebevědomá hezká dívka.
„Dobrý den,“ pozdraví a posadí se.
„Dobrý den. Potřebujete něco? Vodu nebo…“
„Ne, děkuji, Chci to mít za sebou.“
„Samozřejmě. Chtěl bych něco víc vědět o Evě. Jaká byla? S kým chodila? Prý jste její nejlepší kamarádka.“
„Jo jsem. Tedy bavila se mnou nejvíc. Jo chodila, ale před měsícem se s ním rozešla. Ono chození to nebylo jako doslova v pravém smyslu. Vyhovovali si, ale potom změnila názor.“
„Jak?“
„Sex,“ pokrčí lhostejně rameny. „Je divné, že to udělal. Netipovala bych si ho.“
„Opravdu a proč?“
„Slušňák. Občas má divnej humor, tím chci říct, nikdo se nesměje jeho vtipům, ale je dobrej. Umí matiku. Možná ji trochu žere víc než je zdrávo, ale co byste chtěli od matikářů? Bych řekla, že je spíš na kluky.“
Psycholog se zájmem zvedne hlavu a policista zpozorní.
„Proč?“
„Ehm no jak to říct. Spíš než po mě se díval po mém klukovi!“ zachechtá se. „Promiňte. To nebylo vhodné.“
„Po vašem klukovi?“
„Jo, ale možná se mi to jenom zdálo.“
„Aha a ten bývalý chlapec?“ Vypadá to, že konečně se něco dozvím. Nechápe, proč mu o tom kluci mlčeli. Nebo to nevěděli, že jsou kámošky?
„Martin Starosta ze 4. B. poslední ročník. Chtěl po ní víc, než mu chtěla dát.“
„A co chtěl?“
„Sex se vším všudy. Nechtěla. Prej byl krapet hrubý.“
„Tomu nerozumím. Říkala jste, že měli spolu už sex, tak jak…?“
Barbora mlčí.
Policista přemýšlí, jak mohli mít sex, ale neměli. Pomalu mu svítá. Má co dělat, aby zachoval normální a ne znechucenou tvář. „Chápu.“ Tedy zajímavé, jak to mládež bere. Anální sex není sexem.
„Já to tak neberu, ona jo.“ Najednou se začne bránit Barča, která pochopí jeho mlčení. „Je to bez rizika, jak říkala.“
„Aha. Můžete mi říct, co bylo na té hodině tělocviku?“
„Já tam nebyla. Měla jsem něco jiného.“ Zadívá se na svůj doprovod.
„Aha. Proč jste přišla?“
Barča pokrčí rameny. „Všichni přišli a pak se mnou se nejvíc bavila, ale opravdu se mi nezdá, že by to udělal a pak bavil se s Honzou.“
„S kým a kdo?“
„Přece učitel Komárek s Honzou. To je strejda. Mamka povídala, že by se k němu chodil, ale zas prej na muže není,“ řekne úplně klidně.
Policista vůbec nechápe. „Aha. A kde jste ho potkala?“
„Na narozeninách strejdy. Pizza párty. Bylo to fajn. Hráli jsme si a ta jeho dcerka Juliana je kvítko. Nejdřív nic moc, ale je moc milá. Prostě třeštidlo.“
„Juliana je dcera pana Komárka?“ Má pocit, že mluví s mimozemšťanem nebo on má nulové chápání. Udělá si u jejího jména poznámku.
„Ano. Mohu už jít? Za chvilku mi začínají hodiny herectví.“
„Samozřejmě. Kdyby něco, ozveme se.“ Barča vyjde.
„Co tomu říkáte?“ optá se psychologa.
„Myslíte o sexu? Běžné. Dnešní mládež to bere úplně jinak než my, i když je silně rezervovaná a potom ani nemají páru, jak by měl sex vypadat. Všude na ně útočí porno. Stačí najet na stránky. Dva kluci nebo tři kluci na jedné holce… Maličkost. A když to dělají všichni, proč ne já. Nějaká ochrana většině z nich nic neříká a většinou si myslí: Mě se to stát nemůže. Hlavní je neotěhotnět. O nemocech jako kapavka, HIV nepřemýšlejí.“
„Jste na jeho straně,“ nadhodí policista.
„Jo. Nejdřív bych se podíval po tom čtvrťákovi. Berte to tak, že matikář je ztělesněním noční můry každého žáka. Já bych řekl, že z učitelů je nejvíc nenáviděný.“
„Stále je tu její obvinění. Pokud na něm bude trvat, potom mu nepomůže ani svěcená voda a studenti si pamatuji jen asi dvacet minut z celé hodiny, že s nimi byl. Potom všichni hráli jako o život a nevšímali si ho. Úplně ho ignorovali, nechápu tomu.“
„Pokud se něco nestalo jako zranění nebo hádka, proč by učitel zasahoval? Nebyl by prostě důvod. Zavolejte další.“
„Jasně.“ Zvedne se a jde pro další studentku.
„Této Olga, kdy přijde tatínek?“ Olga se podívá na Julianu. Jsou v jejím bytě, protože volal Viliam, že byt je zapečetěný, aby tam nechodili. Říkal, že ho z toho dostane. Dřív se vídávali, když ještě žila Leontýna, teď je z ní krab poustevník.
„Chvilku budeš u mě, co ty na to?“
Juliana ji pozoruje. „Ne. Já chci k tatínkovi. Hned!“
Olga si k ní dřepne. „Tatínek je v nemocnici a nemůžeš za ním jít. Proto tu jsem já.“ Celou dobu o tom všem přemýšlela. Určitě je nevinný, ale Juli nemusí vědět, kde má tatínka, proto vymyslela si nemocnici.
„Tak zítra za ním půjdeme.“
„Jistě.“
„Této Olgo, co mu je?“ vyzvídá.
„Moc špatná nemoc. A tatínek nechce, aby ses nakazila.“
„Dobře. Přineseme mu věnečky. Po těch se hned uzdraví. Této Olgo a to budu spát tady?“ ptá se zamračeně.
„Ano. Bude to naše velké dobrodružství, co tomu říkáš?“
„Dobře.“ Chvilku si hraje s medvídkem, když zvedne hlavu. „Této Olgo, já se moc bojím. Moc.“
Olga ji pohladí po hlavičce. Já taky a moc. Doufám, že se z toho dostane. Jak vůbec o něm mohla něco takového říct? Zavolala své známé ze školy, kde Petr učí a optala se, co o tom ví. Dostala to naservírované na podnose bez jakýchkoliv příkras. Podívá se po Julianě. Bude mít to těžké, ale ne… Dělá si zbytečně starosti. Ukáže se, že je to jedno velké nedorozumění. Vždyť ho ženy vůbec nevzrušují.
Ještě jednou zavolá. Přece nemůže být pořád na hodině. To není možné, ale co když ho ignoruje? Co když se mu něčím znelíbil? Dnes ráno byl tak nádhernej. Slušelo mu to víc, než v tom černém pohřebáckém obleku.
Nic. Vypnutý mobil. Něco se stalo, ale co? Musí dobalit, jinak neodjede. Doma si prohlížel letenku a zjistil, že let je zítra. Nechápe, jak mohl to přehlédnout.
Telefon. Skočí po něm. „Halo?“ optá se dychtivě.
„Tak takovou novinku a ty nám ji neřekneš. Dnes v osm u mě bratříčku nebo s tebou nepromluvím dokonce života. Je to jasné!“ přikazuje mu Jitka.
„Ale musím balit. Nech toho. Nemám čas.“
„Blbost. Budu ti zalévat kytky.“
„To mi bude dělat sousedka.“
Jitka vypění. „Cože? Jak se odvažuješ? To ti neodpustím do konce života. Sousedce řekneš…“
„Jitko, prosím tě. Nebudeš kvůli pár hloupým kytkám lítat přes celé město!“
„Tak dobře, ale potom si něco říkej, když je najdeš uschlé.“
„Tak dobře, jednou měsíčně se na ně můžeš mrknout,“ přistoupí se smíchem,
„Těšíš se?“ optá se vysoká hnědovlasá žena, vůbec nepodobná svému plavovlasému bratrovi.
„Jiťo, moc. Ani nevíš jak. Vidět ten celý pestrobarevný svět, ale netušil jsem, že se kdy tam podívám. Je to velká příležitost. Nejen pro mě, ale i pro salon… Sakra!“ zakleje a tím přeruší řeč.
„Co je?“
„Zadrhl se mi zip. Balím totiž. Hlava se mi točí a to jedu - zítra ráno. Zavolal bych ti to, ale sám tomu ještě stěží věřím.“
„Nechám tě dobalit, ale musíš tu večer být, je to jasné a toho Petra vezmi sebou,“ navrhne jemně.
„Samozřejmě, ale nemohu se k němu dovolat. Rád bych se s ním rozloučil.“
Jitka chvilku uvažuje. Tohle vypadá velmi vážně. Její nezvedený bratříček odchází a přichází, jak se mu líbí a zásadně se neloučí, proto dělá tuhle malou party. „To zní jako…“
„Že se s ním chci rozloučit, víc nic,“ usekne ji.
„Chápu. Tak v osm. Pusu.“
Honza pohodí telefon na pohovku, dotáhne zip. Překontroluje, zda má všechno. Už má s jedním známým dohodnutý odvoz na letiště. Položí si ruku na srdce. Musí se uklidnit. Má všechno? Podívá se na letenku na stole. Jeho sen… Neuvěřitelné. Usměje se. Půjde se rozloučit, i když nerad se loučí. Vezme mobil, tašku a bundu. Vyrazí k sestře. Když se přibližuje, už z dálky na něj zatroubí pár známých. Hlasitě se jim ozve. Sousedi zas budou volat policajty. Nechť.
„Vítej!“ Obejme každého, pozdraví, začichá. Sestřička připravila gril párty. Jupí, i když je ještě zima, steak si rád dá.
„Tak jsi tu!“ Vysoká hnědovlasá žena s rukou v bok stojí a přísně si ho prohlíží. „Kde je Petr?“ okamžitě se ptá, aniž by se s ním přivítala.
„Nevím, nedovolal jsem se.“ Přijde k ní a políbí na obě tváře. „Jak se máš?“
„Skvělé. Jdeme. Bar už je otevřen, děcka si hraji s bernardýny a na lovce upírů.“
„Barča je, hádám, upír.“
„Omyl lovec. Vytáhla dědečkův kovbojský klobouk. Děti. Pojď, všichni na tebe čekají. Musíš nám říct, co tam budeš dělat, kde budeš a další podrobnosti.“
„Jitko, já sám skoro nic nevím.“
„To nevadí, řekneš, co víš?“ smete jeho námitky a vede ho na zahradu. Postaví se, nadechne se a zařve. „Hej parto, andílek je tu. Tak prosím pozornost!“
Všichni se k nim obrátí a najednou všichni zařvou. Honza se smíchem si přikryje uši. Vezme od někoho plastový kelímek, který zvedne nahoru.
„Vivat Paris!“
„Vivat!“ ozve se. Honza prochází od jednoho k druhému. Zastaví se i u děcek. Uvědomí si, že se mu po něm stýská. Vytáhne ze zadní kapsy kalhot telefon a pokusí se ho zavolat. Ví, že je pozdě, ale musí být už doma. Zamračí se, když se ozve, že je nedostupný. Zvláštní.
„Ahoj, tygře!“ ozve se najednou hlas, který by tu už neměl být.
„Ahoj, Divo. Jak se máš? Co hodiny?“ ptá se Barči.
„Díky. Super. Dnes jsem si vyzkoušela, jaké je to být na policejní stanici,“ nakrčí nos.
„Ale. Copak jsi provedla?“
„Já nic. Jednu holku u nás ve škole znásilnili.“
Honza se podívá na hodinky. Po půlnoci. Začíná být kosa, ale nikomu se nechce domu. Povídá se o všem možném. Jenom část se přestěhovala do domu.
„Prej je to Petr.“
„Petr? Chudák.“
„Jo, to je, protože si nemyslím, že to udělal. Je to divné, ale Evy je mi moc líto. Půjdu. Musím jít spát. Ciao, strejdo a přivez něco nám hezkého. Nejlépe nějakého Francouze.“ Pošle mu polibek, zasměje se.
„Ahoj.“ Vrátí se dovnitř. Stojí ve dveřích, sleduje probíhající rozhovor. Zívne. Měl by jít spát.
„Nemohu tomu uvěřit. Vypadal jako slušný člověk a tohle provede,“ pronese Karel.
„Právě, že ti největší zločinci vypadají jako neviňátka. Nikdy bys to do nich neřekl,“ přidá se další hlas.
„No jo, ale je to učitel, pro kristovy rány a tohle provede! Co teď jako mám dělat?“
„O čem se baví?“ zadrží Jitku.
„Nevím.“
„A když si představím, že jsem s ním tu seděla a bavila… Přebíhá po mně smrt.“
Všichni přikyvují. Honza se zarazí. Byl tady? Ten zločinec? Chudák Petr, vybaví si Barču. Chodí na školu, co učí Petr. Ne to není možné!
„O čem to mluvíte?“
Romana se k němu otočí. „O Petrovi, ten co tu byl na párty. Je učitelem, kde chodí můj Ondra. Prej znásilnil během tělocviku nějakou holku. Sebrali ho doslova na místě činu. Prý ještě měl kalhoty dole.“
„Co je to za blbost!?“ vybuchne.
„Hele, neřvi. Není. Povídal mi to doma Ondra. Přiběhl s očima navrch a Barča byla u výslechu, že jo Lýdie.“
„Jo přesně tak. I když tvrdí, že on to nebyl. Tak nevím. Těžko říct. Působil na mě jako pohodový člověk. Pravda trochu byl takový sevřený, ztuhlý, ale fajn. Opravdu, lidi…“ Rozhodí rukama.
Honza vyběhne z domu.
„Počkej, kam letíš?!“ zarazí ho Jitka, která vyběhne za ním.
„Na policejní stanici,“ říká s klíčky v ruce. Už chce nasednout, když ho zarazí Jitčin klidný hlas.
„A co tam? Zítra jedeš do Paříže, zmeškat to nemůžeš.“ Honza se zastaví. Pravda, co by tam dělal? Vrátí se do domu.
„Jiťo, on to nebyl.“
„Nech to policistům a advokátovi, ano? Když je nevinný, tak ho z toho vysekají.“ Honza přikývne. Jitka si povzdechne. Tak přece jen pro něj znamená víc, než ostatní. Bude lepší, když odjede. V Paříži na něj zapomene. Na někoho, kdo tohle provedl, může zapomenout.
Malý poklad - 8. Tati, potřebuješ prince na bílém koni!
