26. 10. 2012
Malý poklad
73.
Tati, maturitní ples musí být úžasný, že?
Juliana se zvědavě dívá na tatínka, který si upravuje motýlka. Ještě ho nikdy takto neviděla, proto se zájmem pozoruje jeho zapínání. Musí uznat, že mu to dnes sekne.
„Tati, sluší ti to.“
Petr se usměje. „To jsem rád. Přece jenom je to moje bývalá třída.“
„Chci mít taky krásné šaty a nejlépe s vlečkou. Modré nebo černé, takové aby všichni zůstali čumět.“
„Určitě je budeš mít,“ ujistí ji. Podívá se na hodinky. Má ještě chvilku čas. Před měsícem dostal pozvánku od své bývalé třídy na jejich maturitní ples. Musí přiznat, že byl překvapený, že si na něj vzpomněli. Vůbec nevěděl, co má dělat, ale zavolala mu Darina, že ho ráda uvidí. Ne, že by to rozhodlo o jeho osudu, zda jít nebo ne, ale nalomilo ho. Jak se přestěhoval do nové práce, s tou starou zpřetrhal všechny svazky. Dokonce časem si přestal volat s Darinou. Teď tak nějak toho lituje. Možná si ještě řeknou, že nad nimi ohrnuje nos. Proto se mu tam taky nechtělo. Za druhé jít samotnému se mu tam taky nechce. Uvažoval o Honzovi, ale popravdě nechce tam předvádět, že je homosexuál, i když po tom znásilnění to muselo prasknout. Nedělá si iluze, že by se to nevědělo.
Tehdy sice fotografie z internetu odstranil, kde se dalo, ale nedělá si iluze, že se na to zapomnělo. To spíš se zapomene na smrt. To je jeden z důvodu, proč tam taky nechce jít. Šuškandy o něm, o jeho orientaci, o tom co se stalo.
„Jsi zamyšlený. Vezmi si tuhle kolínskou.“ Podá mu jednu, kterou dostal k Vánocům. Jsem ráda, že tam s tebou jde Honza.“
„Proč?“
„No, někoho sebou musíš mít ne? Chodit někam sám je blbost.“
„Někteří nemají možnost si někoho sebou vzít, ale máš pravdu. Ve dvou nebo ve větším počtu je to zábavnější.“ Dokud se lidé tam neopijí, nepoperou nebo neprovedou něco jiného, i když na každé větší párty se vyskytne menší skandálek.
„Jako dřív teta Olga.“
„Přesně tak.“
„Heč, já něco vím!“
Petr na ní stočí zrak. Někdy má pocit, že mu roste před očima, ale stejně je to zatím vytáhla hubená holka. Dřív si dělal starosti, jak bude vysvětlovat měsíčky nebo kupovat podprsenku, ale teď to hodí na Jitku. „Copak?“
„Teta Olga jde na erotický ples.“
Petr zpozorní. Novinka. Jak to, že o tom neví? „Jak to víš?“
„Dneska se bavila s Tomášem po telefonu,“ řekne bezelstně, ale Petr ji na to neskočí.
„Kolikrát ti mám říkat, že se za dveřmi neposlouchá cizí hovory?“
„Sorry, tati, ale mluvila strašně na hlas. Vědí to všichni a chichtala se u toho jako u nás některé čtvrťáčky. Jenom pochybují, že ostatní vědí, co je to erotický ples.“
Petr nadzdvihne obočí. Nemá cenu ji v čemkoliv bránit. Dřív nebo později si to k ní najde cestu. „Ó a ty to víš?“ optá se ironický.
„Jistěže vím. Je to ples, kde se tančí, ale taky je tam striptýz.“
Petr oněmí. Tohle je na něj moc. Kde na to chodí?
„Striptýz je tanec za účelem vzbudit touhu v opačném pohlaví!“ pronese poučným tónem.
Ví toho víc než on. Vzdává to skutečně, protože… Kde to bere? Ztuhle na ní zírá.
„Taky tam bude tombola.“
„To bude.“ Úplně vynechá poučku ala striptýz, protože netuší, jak tohle by jí vysvětloval.
„Tati, proč tam nejdeš s Petrem a ostatními? Měl bys někam občas vyrazit.“
„Juli, vyhazuješ mě?“
Juli zavrtí hlavou. „To ne, ale teta Jitka povídala, že bys měl občas provětrat faldy. Netušila jsem co to je, ale Jitka mi to vysvětlila. Už jsi?“
„Jo jsem. Co Honza?“
„Nevím.“ Pokrčí rameny, ale hned se přesune do ložnice.
„Kurva!“ zaslechnou oba zřetelně. „Já ty zasrané knoflíčky vyhodím z okna!“
„Ty vole, co se stalo? Honza je nějak sprostý.“
„Juli, jestli tohle od tebe někdy uslyším…“
„Neboj se tati, nebudu to říkat na veřejnosti, ale ty to občas taky řekneš. Mám se chovat jako slušně vychovaná dívka.“
Petra málem lapí infarkt. Je stále drzejší. Otřese se při představě puberty. Skončí v psychiatrické léčebně.
„Doprdele!“ ozve se opět.
A dost! „Honzo, co je?“
„K… Ou!“ Honza si ihned uvědomí, co se stalo, že Petr je jak z kamene. „Ehm, Promiň, já nerad. Můžeš mi to zapnout?“ podá mu manžetový knoflíček. „Nechápu, co to najednou přišlo do módy. Slyšela to?“
„Slyšela strýčku, Honzo. Nadáváš jak dlaždič, co se bouchl do nohy,“ ihned ho mile informuje.
„Měl jsi hned za mnou přijít a ne nadávat.“
„Já vím. Promiň, ale chtěl jsem to zvládnout sám.“
„To nevadí, tati. Já je stejně už slyšela.“ Hupne na postel, která se pod její váhou prohne. Leží a dívá se, jak tatínek zapíná Honzovi knoflíčky.
„To, že jsi je slyšela…
„Ještě neznamená, že je musím používat. Nuda.“
Petr se k ní otočí. „Pak nikam nepůjdeme“
„To ne!“ Je to prvněkrát, kdy zůstane skoro celou noc sama. Umluvila tatínka, že nemusí jet k Jitce. Už se těší, protože si bude moci dělat, co chce. Plán má hotový. Televize brambůrky a televize hódně dlouho!
„Dobře. V deset do postele, neponocovat, je to jasné. Hotovo. Moc ti to sluší. Jsem rád, že mě doprovodíš.“
Honza se zašklebí. „To si nemohu nechat ujít.“
Juliana si o příkazech myslí své. Rozhodně půjde spát déle. Když už je doma sama, tak si to užije. Nenápadně si za kapesné nakupila spoustu brambůrek a velkou kolu, kterou si dá hned chladit. Jen škoda, že nemohla přijít Maruška nebo Katka. Nebo obě dvě, ale to by taťka nepovolil. Ale bude doma sama, to už je opravdu dospělá.
„Neměli bychom už jet?“
„Ještě je čas, ale když chceš, tak pojedeme. Kdo ví, jaké to bude. Jsem zvědavý na své studenty. Měl jsem je sem dovést já, ale když se to tak vyvrbilo. Co se dá dělat.“
„Já taky,“ řekne Honza, ale v nitru je strašně nervózní. Petr vypadá úplně klidně. Ten motýlek mu náramně sekne. Už se těší, jak mu ho po plese sundá.
Možná neměl na Petra naléhat, aby spolu šli, ale když on se touží předvést, že patří k němu. Nakonec Petr povolil, ale udělal přednášku, co smí a nesmí. Seděl na pohovce, rovný jak pravítko a poslouchal ho – obdivně. Nemohl tomu uvěřit, ale opravdu ho zaujal. Na konci zjistil, že souhlasí s tím, že i slunce vyhází na západě – tedy pokud by něco takového říkal. Po téhle přednášce byla tak vzrušený představou, jak mu to říká studentovi, že ho zatáhl do kuchyně a představoval si, že jsou ve třídě.
Když mu potom říkal, co si představoval, byl vyděšený a udělal mu opět přednášku o tom, že to prostě nejde. Vztah mezi učitelem a žákem je tabu. Jistě děje se to, ale není to vůbec rozumné, natož to dělat ve třídě, kam kdokoliv může vejít.
„Tak jdeme.“ Petr se ještě jednou otočí k Julianě. „Máš naše telefony, máš na polici a na hasiče?“
„Mám i na sanitku.“
„To raději nechci slyšet.“ Dá jí pusu na čelo. „Chovej se tu slušně.“
Juliana osamí. „Neboj se, barák ještě bude stát,“ zabručí, když si uvědomí, že jsou pryč. „Zatraceně a co teď mám jako dělat?“ Zrozpačití, ale potom si vzpomene na plán. Usměje se a jde do pokoje, kde ze skrýše vytáhne dobroty.
„Tak se jde dívat, ale hlavně…“ Vztyčí do výšky prst a nasadí přísný tón. „Podívám se, co nám tatínek chce zatajit!“ zasměje se.
„Proč mám blbý pocit?“ řekne Petr Honzovi, když se vedle něj usazuje.
„Neboj. Juliana je šikovná, určitě nic neprovede a telefonovat umí.“
„To je dobrý. Tady si starosti nedělám, ale spíš…“ odmlčí se. Připne si pás.
„Co?“
„Nevím sám. Mám pocit, že jsem nechal doma ďábla.“
„Ale no tak. Určitě se dívá na animax, telefonuje nebo dělá něco jiného. Taky určitě jí nezdravě a večeři vyhodí do koše nebo nechá na zítra s tvrzením, že drží dietu, ale ve skutečnosti bude přežraná.“
„Hm.“
„Ale no tak. Už dřív jsi ji nechával doma samou.“
„Ale nikdy ne na tak dlouho. Taky … já nevím. Možná jenom vidím všude samá strašidla. Je rozumná, tak snad…“ Rychlý polibek ho umlčí. Honza má pravdu. Dělá si zbytečné starosti.
„Cha nějaké nové filmy,“ zabručí s hlavou strčenou do skříňky. Je hluboká a ty zajímavé věci jsou uloženy až úplně vzadu. Vytáhne dva. „To určitě koupil strýček Honza. Něco tu chybí?“ zadumá se a potom na to přijde. Pustí si CD. Hudba k pátrání to je ono a zvláště, když je z toho nového Sherlocka Holmese, co viděla na satelitu. Je k sežrání.
Dívá se na obal. Tatínek by nebyl rád, kdyby se dívala, ale zvědavost… Odloží to nazpět. Co dál? Knihy a časopisy. Jde do pracovny.
„Tak tady to je.“
„Panečku, to jsou kočky,“ obdivně hvízdne Honza.
„Nezírej na ně!“ vyjede na něj Petr, protože ho popadla nervozita. Neměl sem jezdit, ale potom se rozhlédne po přicházejících a osvětleném velkém domě. Honza má pravdu. Každá se navlékla do toho nejlepšího, co našla doma. Některé si určitě kvůli tomu pořizovaly nové šaty. Většina má hluboké dekolty, jsou světlé a sukně kilometr široké. Září ve světle lamp jak světlušky. Smějí se, baví se, jako by je nečekala maturita, konec střední školy a začátek, kdy půjdou na vysokou školu nebo do práce. Smutné i krásné zároveň, ale teď si to všechny užívají na maximum.
Vystoupí z auta, po něm Honza.
„Mám strach.“
„Proč?“ nechápe Honza. „Vždyť jsi musel takových plesů absolvovat hodně.“
„To ano, ale vždy se mnou byla Leontýna nebo jsem byl sám. Teď…“ Sjede ho pohledem. Do krásné ženy má daleko, i když pro něj je tím nejhezčím pod sluncem.
„Snad se za mě nestydíš?!“
„Nech toho! Je to jinak.“
„Jak?“ pomalu kráčí k osvětlené budově.
„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdraví je dívka v světle modrých šatech. Ve vlasech má dokonce diadém. Zavrtí hlavou, ale potom si vzpomene. Neskutečné. Nebo se plete? Dívá se za ní. Je zavěšená do nějakého mladíka a za nimi se plíží rodiče v tom nejlepším, co doma našli. Je vidět, že nejsou na to zvykli. Pyšná matka s otcem. Jednou on takhle půjde s Julianou.
„Dobrý večer!“
Zdraví se s ostatními. Uvidí Darinu a oddechne si. Aspoň jedná spřízněná duše. „Jdeme.“ Zamíří si to k ní. Široký úsměv ho ujistí, že udělal dobře, že přišel. Vedle ní stojí její manžel. Tedy aspoň musí to být, protože ho měla na stole v na fotce.
„Ahoj. Dobrý večer.“
„Ahoj. Petr Komárek, můj bývalý kolega, můj manžel Jirka.“
Představení.
„To je Honza Strašný.“
„Těší mě. Musím říct, že jsem byla zvědavá na kadeřníka, který dokázal vytáhnout Petra z ulity. Jak je ti?“ optá se starostlivě.
„Jde to, ale musím se přiznat, že se cítím trochu divně. A co ty?“ rozhlíží se kolem sebe. Neustále zaznamenává známé tváře ze školy.
„Jdu dovnitř,“ prohlásí Honza.
„Tady máš vstupenku.“ Petr mu podá lístek. Honza se usměje. Jistě si má s Darinou co říct.
„Mohu se připojit?“ optá se Jirka.
„Jistě.“ Darina s Petrem se na sebe podívají.
„Měla jsem strach, že nepřijdeš.“ Pozdraví pár studentů, které učí. Petr taky. „Kdo tě přesvědčil, abys vyšel ze svého brlohu? Je hezký.“
„Honza, ty, já sám nevím. Možná ta pozvánka. Bál jsem se… Dobrý večer. Tak tady nebude klid?“ prohodí, když opět odpoví.
„To nebude celý večer. Proč ses tak odmlčel? Je to kvůli tomu, co se stalo? Mohu tě ujistit, že už nikdo nevěří…“ začne.
„Já vím, ale lidská povaha je už taková. Sice ne všichni, ale pár se jich najde, kteří budou pochybovat. Nechtěl jsem se stát terčem drbů.“
„Dal ses na psychologii? Půjdeme nebo začnou bez nás. Všichni ho připravovali jako diví a těch zkoušek, co měli!“
„Jsem zvědavý. Teď jsem potkal Emilii Výbornou. Změnila se.“
Darina přikývne. „To změnila.“ Projdou vstupem. Oba jdou k šatně, kde si odloží. „Ale i ty ses změnil. Jaké to je učit na skvělé univerzitě?“
„Stejné, akorát ti žáci nelezou tolik na nervy, ale nic se nezměnilo. Jenom musím mít nějaký grant. Měl jsem rozmíšku s rektorem, ale co ty a nový kolega?“
„Suchar,“ řekne kysele. „Vzpomínám na doby, kdy jsme tam seděli my dva. Ten si neuvolní kravatu ani při čtyřicítkách. Uvidíš sám, protože vyfasoval tvoji třídu.“
„Dobrý den. Jsme rádi, že jste přišel.“
Petr se zadívá na studentku, která se s ním loučila před školou jménem ostatních. Usměje se. „Ovečku zabavila moje dcera. Má ji v posteli a nedá na ni dopustit.“
„Jej, vy si vzpomínáte! Super. Jděte dál a vezměte si program a taky kupte nějaké lístky do tomboly.“
Petr se pousměje. Jako vždy absolutně sebejistá sama sebou. Ta to někam dotáhne. „Udělám to.“
„Omlouvám se, ale za chvilku bude nástup.“
„Sedneš si k nám doufám,“ ozve se Darina.
„Samozřejmě. Doufám, že budeme mít čas spolu probrat, co se za ten skoro rok stalo.“
„Určitě a taky o dětech a přátelích a ty povídej taky. Bože, opravdu jsi mohl aspoň jednou zavolat, ale docela chápu, proč ses rozhodl přetrhat kontakty. Vzpomínky nebyly moc dobré.“
Petr přisvědčí. „Kvůli nim… Víš, mám stále pocit, že se na mě dívají a říkají: On to udělal a naše slavná policie se spletla.“
„Netrap se tím. Podívej se, Honza. Je tak vysoký, že převyšuje ostatní. Jdeme.“ Petr přisvědčí a jdou za Honzou, který trpělivě čeká frontu na pití.
„Co si dáš?“ Honza, který je zpozoruje, se optá. „Paní Darino?“
„Stačí, Darino,“ odmítne to paní. „Tonic s ginem.“ Mrkne na Petra. „Rozšoupnu se.“
„Já…“
„Bílé víno, že?“
„Ano.“ Rozhlédne se, zda někoho neuvidí, ale zrovna kromě studentů, rodičů a dalších, co dostali lístky, tu nikdo není. V dálce má pocit, že zahlédl svou nadřízenou.
„Tak tady to je a k tomu jsem dostal program, co bude. Můžeme se těšit na troje předtančení.“
„To mám rád. Přináší mi to vzpomínky na taneční s Leontýnou.“
„Ty jsi chodil na pokročilé?“ v Darinině hlase se objeví údiv, protože to netušila. Na plesech ho nikdy tančit neviděla.
„Měla bys vidět, jak to na parketě válí. Úplný bůh tance. Radost se podívat. Miluji s ním tančit.“
Darina na chvilku nad tím zrozpačití, ale potom to vezme, za to v Jirkově tváři je nebetyčný údiv. Jeho pohled přejede oba dva, pak ještě jednou.
„Tak trochu. Hodně jsme spolu chodili a tanec je bohužel nutné zlo, ale musím říct, že když jsem se to naučil, tak se mi to začalo líbit. Je to asi o tom, že když ti to jde a dobře se cítíš, a když…“
„V tom případě si u tebe zamlouvám první tanec, ale upozorňuji tě, jsem kopyto,“ říká se smíchem. „Co jsem slyšela tak na tom plese dřeli jako koně.“
„Opravdu? Už ve třeťáku Markéta tuto slávu plánovala. Jestli z toho něco uskutečnila, potom to opravdu bude bomba. Pěkný stůl. Hned u parketu.“
„Jen díky tobě máme takové místo,“ upozorní ho Darina. Petr nadzvedne obočí, ale neptá se.
„Pane profesore, mohu na chvilku?“ Petr zvedne hlavu. Udiveně se dívá na Markétu. Je úžasná. To, že neumí matiku, tak z toho si nic nedělal. Připravovala se výhradně na AMU, proto ji nechal prolézat. Doufá, že se tam dostane.
„Jistě.“ Zvedne se, pití nechá na stole. „Stalo se něco?“
„Ne. Víte, potřebujeme vaši pomoc.“ Nadechne se. „Původně jsme plánovali, že úvodní tanec budu tančit já a náš třídní. Určitě byste s tím… jenže…“
„Ale váš třídní…“
„Mě to nevadí, kolego,“ ozve se za nimi.
Petr hned pochopí proč.
„Narušilo by to celou parádu. Prosím. Vím, že to zvládnete, viděla jsem vás…“
„Dobře. Jen…“
Markéta se šťastně usměje. „Chcete si to vyzkoušet?“
„Rád bych.“ Jde ke stolu, kde vysvětlí problém. Darina zavrtí hlavou. „Jsi cvok,“ prohlásí na rovinu přestože je tam studentka. „Fakt chceš jít?“
„Jo.“ Jde za Markétou zvědavý, co to bude. Je to snad poprvé v historii, co zapojili do této hry i učitelé. Když on měl své maturitní, to nebylo jako dnes. Nastoupili, ošerpovali je a konec. Dnes je to velká sláva, kdy i rodiče se na tom podílejí.
„Půjde paso doble ze Zorra. Prosím.“
„Dobře. Co mám dělat.“ Uvědomí si, že dovnitř vešel i jejich třídní. Co tu chce? V tom si uvědomí, že je nejspíš jejich dohled. Je to starší pán s bříškem, licousy a ocelově šedými vlasy. Na očích má brýle a normálně by ho tipoval na muže, co v neděli hraje domino nebo šachy v místním klubu ne na tanečníka.
„Nejdřív půjdeme my dva. Zatančíme to, potom nastoupíme v salse. Zvlášť kluci, zvlášť holky. Zatančíme a potom nás ošerpují. Končíme v moment, kdy nastoupí. Jedině, že byste byl ochoten to změnit na sambu.
Petr se usměje. Tak ten tanec už… „Je to hodně narychlo. Kdybych to byl věděl dřív, podíval bych se na to. Ještě dobře, že Juliana ten film miluje.“
Markéta už chce říct, že ho povede, když si ukousne jazyk. To nejde. Ozve se magnetofon. Petr se postaví trochu bokem. Hlavou mu víří, proč se nechal ukecat. Vždyť je to tanec, který se moc netančí, přitom je skoro stejně svůdný jako tango. To nejsložitější co snad existuje. Ozve se melodie. Vybaví se mu první kroky. Leontýna je milovala. Tleskne. Markétu to překvapí, ale potom mu vpluje do náruče.
„Znáte to?“
„Jistě, proto jsem to vybrala.“
Petr se usměje. Už se těší. Musí říct, že tenhle styl tance mu chybí. Nebo spíš zkušený partner? V hlavě se mu vylíhne myšlenka, ale to už zazní první překrásné tóny ze Zorra.
„Půjdeme?“
„Opět?“
„Dvě minuty. Chcete se něčeho napít?“
Petr si uvědomí, že má šaty, které odpovídaly té době a španělským rytmum. Určitě v nich je dost zvláštní. „Máte skoro stejné šaty.“
„Všiml jste si?“ rozzáří se. „Byla jsem v létě ve Španělsku. Musela jsem je mít. Taťka s mamkou nadávali, že sem nejeli pro šaty, ale nakonec mi je pořídili. Původně mělo být něco jiného, ale v létě jsem celé předtančení změnila na Výstup ze Zorra. Ani nevíte, jak jsem ráda, že se to povedlo.“ Zrudne. „Dobře tančíte.“
„Děkuji. Tak půjdeme.“
„Ano.“ jdou ke dveřím. Vyjdou ven. Markéta na někoho mávne. Ozve se.
„Vítáme vás na našem maturitním plese a něco malého jsme si pro vás připravili. Tančí Petr Komárek, náš bývalý třídní. Tímto děkujeme, že jste přišel a Markéta Schwarzová. Prosím hudba.“
Petr se nadechne. Přece jen je něco jiného je tančit v davu a něco jiného tančit před zraky ostatních. Vykouzlí úsměv na tváři, kývne na Markétu a podá jí ruku. Jdou doprostřed parketu. Hudba ještě nehraje, ale skoro všichni se tísní kolem parketu. Překvapeně sledují oba účastníky.
Nadechne se. „Nezkusíme něco trochu živějšího? Nebo si na to netroufáte?“ zeptá se dost hlasitě.
„Ne. Naopak, done Alejandro,“ odpoví mu Markéta. „Ale co váš odpor k takovým radovánkám?“
„Maestro, hudbu!“ otočí se a mávne směrem k hudbě. Markéta se uculí. Zatraceně, kdo mu dal přezdívku Ledovec? Jako na povel se ozvou první tóny hudby. Petr natáhne ruku k Markétě a přivine si ji k sobě.
Sklouzne ke krokům. Vnímá jen hudbu a štíhlé tělo v náručí.
„Já zírám,“ řekne Darina, která na vše zapomněla.
„To já taky,“ opáčí zamyšleně Honza, ale i on podléhá tónům hudby. Ozve se tlesknutí, potom další. Utvoří se ulička a na jednu stranu napochodují děvčata zářivá jak vzácné drahokamy a na druhou stranu kluci, mimořádně vyšňoření do společenského. Nemají saka a jsou jen v čistě bílých košilích. Tleskají do rytmu hudby.
Je skoro konec, když se začnou zvolna proti sobě pochybovat. Melodie se změní.
„Pokračujeme?“ optá se ji Petr.
„Jsem na špici,“ řekne smutně. Dlouhé sukně zavíří o podlahu a on ji opustí. Markéta odtančí na svou špici. Jedna studentka jí podá vějíř. Petr se vytratí z parketu.
„Skvělý!“
„Díky. Už dlouho jsem to netančil, ale Juliana si Zorra přehrává stejně často jako Titanic, Ducha nebo hříšný tanec.“
„To je pravda. Jen jsem netušil, že se na to díváš. Měl jsem pocit, že jsi ponořený do počítače,“ řekne udiveně Honza.
Darina se rozesměje. „Prospělo ti to. Myslím tím změnu zaměstnání.“
„Ehm. Jsou úžasní. Museli opravdu dřít jako koně,“ změní téma, protože se o tom dál nechce bavit. Předtančení skončí velkým potleskem.
„Máš drobné?“ otáže se Honza.
„Mám. Počkej, dám ti je.“ Oba čekají na ošerpování. Všichni spořádaně předstoupí za nějaké melodie před třídní a ředitelku.
„Zase se předvádí,“ řekne napůl úst Petr. Darina vyprskne smíchy, ale potom zvážní. Penízky začnou pršet na dotyčné. Studenti se na ně vrhnou. Petr zahlédne dvacetikorunu.
„Dojdu pro pití,“ řekne, když celá šaráda skončí.
„Půjdu s tebou,“ řekne ihned Darina. „Víš, změnila tě nejen práce, ale i to, že jsi tady s Honzou.“
„Pane profesore, moc děkujeme.“ Petr obrátí hlavu k studentům. Je tu Markéta, Jitka a Pavel. „Víte, bylo to na poslední chvíli. Tady Pavel vás viděl tančit.“
„Na Nový rok,“ vysvětlí Jitka v bílých šatech s šerpou, na které se skví nápis 4 A. „Všude vykládal, jak jste úžasný. Optali jsme se našeho třídního, ale… To je naše omluva.“ Podají mu kytku. Petr ji vezme a podá ji Markétě.
„Pro úžasnou tanečnici. Bylo to skvělé. Dlouho jsem netančil tenhle tanec.“
„Nebudete tančit dál? Vlastně ehm… Asi ne.“
Petr nechápe, proč je tak najednou zmatená.
„Děkuji za květiny a za tanec.“ A opravdu. Ze sálu se nese taneční melodie. Darina se usmívá. Studenti se ošijí, podívají se na sebe a zmizí.
„Byl jsi fakt skvělý. Honza je hezký,“ zašeptá se s očekáváním v očích.
„Ano. Klape nám to. Juliana ho přijala, i když rodiče moc ne.“
„To nevadí. To se poddá.“ Petr o tom pochybuje, protože, když to nepřijali kdysi, teď pochybuje, ale Honzy se nevzdá. S ním se fakt cítí živější. Není jako Leontýna, ale je skvělý.
„Mám se podívat, nemám se podívat?“ Juliana dupe před skříní, nakonec šuplík vytáhne. „Juj!“ začne se dívat na tanga, která vyhrabal až ze spod. „Tedy, zajímalo by mě, proč se tohle nosí.“ Zkusí je na sebe s rukou vepředu a šklebí se. „No, jo jsou na chlapy. Ou časopis a mezi prádlem.“ Otevře ho. Zkoumá nahé chlapy v akci.
„Tedy je to fuj!“ sklapne. „Kalendář je hezčí. Co na tom táta s Honzou vidí?“ začne se prohrabovat dál, potom si sedne na koberec. „Tak to je vše. Žádný přírůstek.“ Zvedne hlavu ke stropu. „Juli, to chce nějakou změnu, ale jakou?“ Zadumá se. „Přijde se na to!“ Nohou zašoupne šuplík. Popravdě má starost, protože nechce, aby Honza zmizel jako maminka. Chce, aby zůstal. V rádiu říkali, že proto je důležité milovat se. Jenže k lásce patří i sex. „Mami, je to strašně těžké,“ povzdechne si.
Petr se podívá na Darinu. Dávají valčík. Napřáhne k ní ruku. „Půjdeme?“
„Ano.“ Zavěsí se do něho. „Ale upozorňují tě, neumím to.“
„Tak proč jsi to chtěla tančit? Už vím! Pro mé krásné oči,“ směje se Petr.
Uculí se. „Protože jsem chtěla vědět, jestli fakt umíš tančit. Bože, je to na Modrém Dunaji? Tu skladbu miluji. Není nádherná?“
„Ano. Jeden z nejkrásnějších valčíků na světě, ale spíš nejznámější.“ Postaví se na okraj sálu, vezme svou bývalou kolegyní do náruče a usměje se. „Raz dva tři.“ Zavíří v sálu. Po chvilce cítí, že napětí opadlo. Klidně s ní krouží po obvodu místnosti. Dává důraz na to, aby do nikoho nevrazili.
„Tedy, paráda. Začínám chápat, co je to tančit s někým dobrým a s někým, kdo to neumí.“
„Hloupost. Výborně tančíš.“
„Pití. Vy byste na to zapomněli.“ Podá Petrovi skleničku s vínem, Darině gin s Tonicem. Spokojeně proplouvají maturitním večírkem.
V deset je další předtančení, potom tombola.
„Dvacet jedna růžová!“
„Hurá! Mám to!“ Honza nadšeně vyskočí a žene se pro výhru stejně nadšeně jako studenti.
„Někdy zapomíná na svůj věk!“ řekne s úsměvem Petr.
„A ty vedle něj, co?“ odtuší Darina.
Petr přikývne. „Možná… asi ano. Zajímalo by mě, co to vyhrál.“
Honza nadšeně rozbaluje balíček. Všichni se nakloní. „Uhm, už chápu balení,“ řekne se smíchem, protože na ně vykoukne vibrátor. „Co s ním? Mám jich několik.“ Výbuch smíchu u stolů ho překvapí.
Petr to rychle zabalí, potom se podívá na Darinu, která zvedne ruce do výšky. „Ani náhodou.“
„Já si to vezmu!“ Jirka to vezme. „Díky.“ Všichni se zatváří ohromeně. „Ehm, nebo to chcete?“
„Ale ne vezmi si to.“
„Sto jedna modrá.“
„To jsem já!“ Petr vstane, jde ke stolu. Studenti z jeho třídy řvou nadšením. „Flashka. Dokonce třicet dva GB. Pěkné. To se bude hodit.“
„Tomu se říká aspoň trochu návratnost peněz.“
„Hned jsem zpátky,“ řekne Petr. Zmizí. Honza osamí s Jirkou a Darinou.
„Petr se hodně změnil,“ začne Darina. „Dřív byl takový uzavřenější.“
„Mně se ani nezdá. Je skvělý. Miluji ho.“ Upře modré oči na Jirku, potom na Darinu. Nejsou jeho prohlášením překvapení, takže to vědí, ale bylo by spíš divné, kdyby to nevěděla, ale s tajnůstkařením Petra, zas tolik by se nedivil.
„Já mu tehdy říkala, aby to řekl, že je gay. Nechtěl o tom slyšet. Hrozně se bojí o Julianu, a co řeknou lidi. Jak se má?“
„Teď je doma a zřejmě si dělá soukromý mejdan s plyšovými zvířátky. Přemluvila nás, že je dost velká na to, aby zvládla zavolat hasiče, polici i sanitku.“ Při tom posledním se usměje. „Je to naše vleká princezna.“ Napije se nealkoholického piva. „Nejraději bych si s Petrem zatančil. Skvěle tančí, že?“
„Jo to jo…“
„Co s tím máte? Tančí jen teplou… Sorry.“
„Omluvte mého manžela. Někdy netuší, co říká.“
„Vím moc dobře, co říkám. Rozhodně nemíním se nakrucovat jako nějaký buzík a dost.“ Zvedne se a jde na záchod.
„To nebylo na vás,“ omluví ho Darina.
„Já vím. Jsem na to zvyklý, ale nejspíš ho štve, že jsi mi dala za pravdu.“
Darina přisvědčí. „Většina chlapů nedokáže pochopit, že holka si ráda zatancuje s někým, kdo to umí, ale je moje chyba. Neměla jsem se do něj tolik navážet. Omlouvám se.“ Zvedne se a jde pryč. Honza osamí. Přivřenýma očima sleduje parket.
„Půlnoční překvapení třídy A. Dámy a pánové, život není jen vážný, takže prosím opět o hudbu a sbor naších skvělých tanečníků. Doufám, že se výborně bavíte, protože já ano!“
„Kde jsou?“
„Ale menší hádka o taneční… Kankán?“ Oba se na sebe podívají, potom se protlačí k parketu. Světla přitlumí a ozve se jedna z nejslavnějších tanečních melodii na světě – Kankán od mistra Offenbacha. Petr pozná Markétu. Opět v čele. Jde jim to. Směje se a podupává do rytmu. Je tak nakažlivá, že by vlítl na parket a tančil by s nimi. Asi má skutečně rád tanec.
„Zatančil bych si s tebou hned z fleku.“
„Já taky,“ pošeptá mu do ucha. Vzruší se. Zapřemýšlí nad tím, že by mohli vypadnout, ale místo toho se ještě zdrží. Na okamžik ho napadne bláznivý nápad, že půjdou spolu tančit, ale výchova, tím kým je, mu to nedovolí. Vidí v Honzových očích lítost, ale nepovolí. Nechce to dávat veřejně najevo. Říká se, že společnost je nakloněna gayům. Člověk ví své. Když dojde na lámání chleba, lidi neumí přijmout odlišnost. Bojí se ji stejně jako ochutnat nové jídlo. Jistě někdo to zkusí, ale kolik jich je? On měl v profesorovi Sivém štěstí, že ho naučil ochutnat život, ale než poznal Honzu, netušil, co to je. Přesto svým způsobem se bojí. Někde v něm je strach z odsouzení okolí. Neumí jít proti proudu, nic si nedělat z toho, co řeknou ostatní. Není jako Tom Hanks ve Philadelphii. Je jenom Petrem Komárkem.
„Nad čím uvažuješ?“
„Že jsem zbabělec, který se bojí vystrčit hlavu z díry.“
Honza nechápe.
„Můj největší počin bude asi to, že jsem tě sem přivedl. Je mi smutno z toho. Počkáš tu? Zajdu na toaletu a půjdeme domů.“
„Jasně.“ V očích má z Petrových slov zmatek. Vůbec netuší, co mu to říká.
Petr se proplete mezi ostatními k záchodům. Je docela klid. Sáhne pro toaletní papír – „Au!“ vykřikne. Přiloží si ruku ke rtům a vysaje krev. Potom se podívá nahoru. Zrak ulpí na injekční stříkačce. Dívá se na ni, jak tam poklidně leží. Podívá se na ránu. Ví to, ale nedokáže dát souvislou myšlenku dohromady, když se z ní vykrystalizuje jedno: Drogy. Některý ze studentů nebo z příchozích si tu něco píchnul. Zapne se, stříkačku zabalí do kusu papíru. Vyjde ven, když se zastaví.
Aids.
Srdce v něm vynechá. Potřese hlavou. Ne… Ale co když ano? Jde jako stroj k ředitelce. Tohle by se mělo vyřešit. Odvolá ji od stolu. Ani neví, co říká. Strčí ji doličný předmět do ruky a odejde. Ředitelku ignoruje.
„Petře, co je ti?“ Honza se vyděsí, protože má pocit, že před ním stojí duch.
„Cože?“
„Jsi úplně bílý.“
Petr odmrští ruku. „Nech mě!“ Honza se zatváří šokovaně. Takového ho ještě neviděl.
HIV. Aids. Co když byla jehla kontaminována? Co když to dostal? Honza, Juliana… Bože, co má dělat? Posadí se na židli.
„Petře, co se stalo?“
Nesmí se to dozvědět. Nesmí. „Nic. Nic se nestalo. Pojedeme domů.“ Zítra zajde za doktorkou. Možná možná… nebyla infikována.
