1. 12. 2012
Malý poklad
78.
Tati, já se těším na čarodjěnice!
Postava v tamté místnosti sebou trhne, jak ji dokonale probudí budík. Zamžourá na strop. Jeho mozek ihned zpracuje několik informací najednou. Vedle něj leží Honza, je tma, dnes je den, kdy zjistí pravdu a jsou Čarodějnice. K tomu musí odvést Julianu do školy. Bude rád, až bude chodit sama, ale i tak bude muset vstávat, připravit ji svačinu, podepsat na poslední chvílí nějaká lejstra. Na druhé straně ji nebude muset vodit. Už se na to těší, protože je jednou z mala, koho do školy vodí rodiče. Občas ji popadne záchvat a snaží se ho přemluvit, ale nepovolí. V novinách každý den píšou, co se dějou za zvěrstva. Musí ji ochránit, tak jak to slíbil Leontýně. Odkryje peřinu, aby neprobudil Honzu. Skoro čtyři týdny bez sexu. Kdyby to nebylo smrtelné, nejspíš by si ho pořádně dobíral, ale takhle je to příliš vážné.
V útrobách má knedlík strachu z doktorčiny odpovědi. Absolutně netuší, co bude dělat, jestliže bude kladná odpověď. Potichu otevře - zavře dveře, ale postava v posteli otevře do široka oči. Zadívá se na polštář vedle sebe. Stále je tam důlek od Petrovy hlavy. Založí si ruce za hlavu a přemýšlí. Jsou čarodějnice, takže dneska jde na polikliniku. Řekl mu to v pondělí. Musí přiznat, že je rád, že to ví, protože se konečně dozví pravdu, ale vůbec neví, co bude dělat, jestli odpověď bude kladná. I s kondomem je to nebezpečné, ale být bez sexu?
Rozejdou se. Myslí si, že si to uvědomuje i Petr. On sám doufá, že odpověď bude negativní. Včera byl na odběr krve. Navrhl mu, aby mu to zavolali, ale odmítl to. Zřejmě chce to vidět černé na bílém. Popravdě docela ho chápe.
Co se stane, když to bude Ano? Tak jednoduché, ale zároveň strašné. Rozejít se. Dřív to bylo pro něj hračka. Opatrně to nadhodil a byla scéna nebo nebyla. Jenže tady je to jiné. Přetočí se a zaboří hlavu do jeho vůně. Usměje se. Zbytečně se trápí. Bude to v pořádku. Slyší slabé cinknutí pánve. Bude snad něco smažit? Většinou dělá jenom chleba. Přetočí se nazpět. Co má dělat? Zavře rychle oči, protože se dveře otevřou. Juliana nebo Petr?
Petr se nahne nad Honzu. Něžně mu upraví vlasy, potom se zachmuří. Musí se obléknout, doprovodit… nesnáší to! Nejraději by už byl v autě a jel na polikliniku. Spí? Jako mimino, usoudí. Tiše se obleče, protože si je připravil už včera. Stejně tak tiše zavře dveře. Honza se posadí. Pokrývka mu sklouzne k pasu. Zadumaně se dívá na světlejší obdélník dveří. Miluje ho. Strašně moc. Štráchá se z dveří, když zaslechne Julianu, tak se vrátí do postele, ale v tom okamžiku se rozhodne. Rychle na sebe nachází oblečení.
„Dobré ráno!“ pozdraví. Petra políbí na rty, Julianu na líčko, až vyjekne.
„Štrejdo škrábeš!“ zvolá se smíchem. „Jdeš do práce?“
„Ano. Mám ranní,“ zalže.
„Paráda, pak budeme moci si hrát, vlastně ne. Dnes jsou čarodějnice! Hurá! Hurá! Potřebuji odvézt k tetě Jitce hned po škole. Musíme vše připravit.“
Petr se podívá na Honzu. Nechápe, proč lže. Jasně mu včera říkal, že s Pavlínou stávkuji, protože oba mají jen do tří. Je fajn, že je to pátek, tak si to užijí. On už svůj čokoládový kotel, kde se bude míchat čokoláda, odvezl. Doufá, že to bude mít úspěch. Stejně jako jeho kostýmy. Každý přijde dle svého rozhodnutí, povídala mu Jitka do telefonu nadšeně.
„Už se těším.“ Juliana se posadí na židli ke stolu. Kývá nohama. Petr si říká, že je trochu zasněná. Zřejmě je to díky svátku, ale proč vstal Honza?
„Já taky. Krásně to voní,“ prohodí.
„Nechceš se jít vykoupat?“
„No,“ pohladí se po strništi. „Kdepak. I když hned jsem tu.“ Vyčistit zuby by si měl, ale strniště si nechá. Později mu je Pavlína upraví. Bude sexy čaroděj. Petr bude dvojnásob sexy. Je zvědavý, co si přinesou ostatní, protože nikdo nic nechce říct. Dokonce ani Luki ne. Oni dva si pořídili kožené kalhoty, kožené vesty jako je v zaklínači, ale nechtěli se opičit, proto skončili s dlouhými holemi. Kde ti dva to vzali, nechápe, ale vypadaly nádherně. Ještě k tomu dva černé pláště vyšité s černými draky na zádech a lemované zlatými nitěmi kolem rukávu a kapuci, takže se to pěkně leskne. Byla spojené zlatými sponami ve tvaru listů. Prostě pohádka. Nejhůř bylo shánění bot, ale Petr odněkud vyštrachal známého, co zuřivě jezdí na koních, tak mají elegantní jezdecké holínky. Výsledek nevypadá vůbec špatně. Petr si naschvál vzal i meč, který kupodivu sbírá kolega Černý. Vypadá luxusně. Jen jim kladli na srdce, aby je nezničili, jinak dotyčná co je zapůjčila, zničí pro změnu je. Klidně to slíbili.
„Krásně to voní. Právě jsem přemýšlel nad našimi kostýmy. Co kdybychom se převlékli tady a jeli tam v nich?“
„Jupí ano ano!“ křičí a poskakuje divoce Juliana.
„Vajíčka. Víš, že…“
„Blbost. Uděláme to tak!“
„Tak jo.“ Jestli bude pozitivní, nikam nejde. Řekl to Honzovi, ale stále dělá, že se to prostě jim nemůže stát. „Slečno, dojez ty vajíčka a mazej do školy!“
Juliana vyplázne jazyk.
Někdy se chová jako dítě, pomyslí si oba shodně. Někdy ovšem je chytřejší než oni dva. Juliana to do sebe nachází a vyrazí do koupelny.
„Ty ještě nejsi umytá?!“ zakřičí na ní nespokojeně Petr.
„Ne!“ zaburácí pokojem. „Nestihla jsem to!“ zaburácí opět.
„Já se z ní zblázním.“
„Pojedu tam s tebou.“
Petr se zastaví, ruce pod teplou vodou. Otočí hlavu. „Nemusíš. Víš…“
„Nic neříkej. Jedu s tebou. Vyzvedneš mě tu, je to jasné?“
Petr mlčí. Vnímá vodu, vnímá všechno kromě Honzy. Chce s ním tam jet. Je rád, i nerad, protože pokud bude… Sevře pevněji skleničku.
Prásk!
Pustí nádobí a dívá se na ruku, která se zbarví krvi. Honza nechá chleba chlebem a vyskočí. Vezme mokrou ruku. „Ty pitomče, co jsi dělal?“
„Nevím. Já… Děkuji,“ zašeptá, když mu Honza zavazuje utěrkou ránu.
„Blbosti děláš. Jsi prostě nepraktický.“
Petr se usměje nad jeho slovy. Neprakticky? Copak se nestará o ně dva už nějakou dobu. Zvládl vaření, úklid, Julianu. „Nejsem nepraktický!“ ohradí se dotčeně.
„Možná, ale nešikovný určitě. Kde máš lékárničku?“
„Tam nahoře!“ Kývne hlavou ke skříňce. Honza ji otevře, postaví se na špičky a vytáhne košík, v kterém jsou různé věci.
„Tedy ty nemáš lékárničku?“ podiví se. „Čekal bych to. Dej to pod vodu.“ Odtrhne kus gázy a vysuší postižené místo. „Chceš to zavázat?“
„Kdepak, stačí náplast.“
Honza zavrtí hlavou. „Já ti nevím. Myslím, že to krvácí dost. Obvážu ti to. Bude to lepší. Potom si to můžeš sundat.“ Vyklopí skoro půlku peroxidu, který zašumí a Petr sebou trhne. Oba se dívají, jak jeho ruka mizí pod obvazem. Honza značně spokojeně. „Hotovo! No není to hezké?“
Petr se bezmocně dívá na ovázanou ruku, kromě palce. Má mu říct, že je to příliš? „Hezké, děkuji.“ Políbí ho.
„Vy se tu pusinkujete a já nestihnu do školy!“ svalí na ně vinu, že i ona je lajdák.
„Dámo…“
„Tati, co se stalo?“
„Říznul jsem se.“ Nešikovně zavře vodu. V práci se toho monstra ihned zbaví.
„Jenom?“ podezřívavě se podívá na velký obvaz.
„Jistě. Tak jdeme.“ Honza mu pomůže do kabátu, protože i když je duben a počasí zatím krásné, není jenom na svetr. Vyjdou ven. Juliana štěbetá, jak na prvouce budou dělat různé věci, ale taky dýně. „Vezmu taky k Jitce. Bude to můj příspěvek. Barča, já a zbytek uděláme něco krásného na bazénu. Jitka to dovolila, tak jenom doufáme, že nebude foukat vítr.“
„Co chcete dělat?“
„Uvidíte.“
„Ty Honzo, neměli bychom ji nějak pomoct?“
Honza ihned pochopí, že se nejedná o Julianu. „Máš pravdu. Měli bychom. Tak víš co. Vezeme kostýmy a převlékneme se tam.“ Hned vytočí její číslo. „Jitko, jak se daří?“
„No ano. Přijedeme po třetí. Můžeš?“ špitne k Petrovi. Ten přikývne hlavou. Je pátek, končí brzy. Kdyby nemusel do laboratoří, tak by byl velmi brzy doma. „Hele, hlavně to nepřeháněj nebo porodíš na čarodějnice!“
„Jojo. To krákala vrána… Cože? Ty ses zbláznila. OK, přivezu, ale jen jestli bude mi ho chtít svěřit. Víš, že tě zabije, pokud jeho miláčkům něco uděláš!“
„Říká to každý rok. Řekni, že může přijet a dohlédnout na to osobně. Jo a ať si vezme ten šílený plášť. Vypadá v něm jak bezdomovec. Jo, to mu neříkej!“
„Neboj, nejsem blbej.“
„Další známý?“ optá se po telefonátu.
„Ano. Mirek. Chová hady. Chodil jsem s ním!“ řekne na rovinu.
„Tati, pusu.“
„Cože?“ Petr si uvědomí, že mezitím došli ke školní bráně, kde jsou žáci, rodiče, prostě normální řev. Dokonce zapomněl na chvilku na ty zatraceně výsledky. Možná měl Honza pravdu a měl si je nechat zavolat. Ne, chce u toho být, když to bude říkat. „Ach ano!“ skloní se k ní a políbí na tvář. „Tak mazej!“ řekne, ale to už je na nádvoří, kde se připojí k spolužačce. Podle dlouhých copů to zřejmě bude určitě Věra. „Jak hady?“
Honza se ošije. „Nemáš je rád?“ nadhodí opatrně.
„Nemám. Nemám ráda pavouky, nemám rád… Ona to myslíš vážně?“
„Jo. Myslel jsem, že tentokrát to vynechá, ale jak se zdá, tak ne.“
„Je na ně zima.“
„Ehm asi ne a budou v akváriu kromě Neneho.“
„Čeho?“
„Anakondy. Je milá, vážně.“
„Vy jste rodina bláznů!“
„No dovol? Všechny to baví. Víš co? Zavolám Jitě a řeknu, že máš na ně fobií.“
„Nikam nevolej, ale jestli mě uškrtí, jsi zodpovědný. Ty jsi s ním chodil?“ optá se opatrně.
„Nějaký čas a ne, neboj se, hada jsem mu do zadku nestrkal!“ zasměje se, když si uvědomí, že se Petr nesměje. „Neříkej, že jsi o tom uvažoval!“
„Ne. Jen se bojím.“
„Promiň, ale jsou neškodná. Opravdu. Dokonce se dají pohladit. Nejsou jedovatá. Ty nebudeme brát. Mají příjemnou kůži. Nejsou studení.“
„Nemyslím pitomé hady. Ty se sestrou…“
„Mě vynech!“ ohradí se. V duchu si nadává do blbců. Měl vědět, že Petr myslí něco jiného než hady. „To sestra. On… ona…“ Dojdou mu slova. „Je taková.“
„Jasně.“ Dojdou k autu. Petr se posadí za volant, když ucítí Honzovu ruku.
„Budu řídit.“ Petr přikývne. Cítí se, jak by plaval v rosolu. Není si ničím jistým. Vymění si místa. Honza rozvážně vyjede. Nejede rychle ani pomalu. Petr se dívá před sebe, rovný jak svíčka a mlčí.
„Mám strach,“ otočí se k němu. „Přemýšlel jsem, co bych dělal, kdyby řekla ano, ale všechno, co jsem vymyslel, bylo nevím, jak říct.“
„Realita je jiná. Můžeme si vysnít cokoliv, ale jakmile dojde na skutečnost, potom je jiná. Jako já. Když jsem tě viděl, říkal jsem si: Hupky dupky do postele a bude to. Báječný sex, ale nějak se to zvrtlo.“
„Co…“
„Nech toho!“ pohladí ho po spojených rukou. „Nechci…“
„Ale.“
„Řekl jsem dost!“ vyjede trochu prudčeji, protože naskočila červená.
Petr se zasmuší.
„Promiň.“ Povzdechne si, zařadí se do proudu, který se vleče jako hlemýžď. „Zkoušel jsem si to celé představit, ale nešlo to. Bylo to jako by to plavalo ve vodě. Myslel jsem na tamto a na to… Nejde to.“
„Vím to. Zatoč doleva.“
„Jasně.“ Zatočí. Jede ještě chvilku, když uvidí vysokou budovu. „Je to tady?“
Petr se na ní podívá. „Ano.“
Honza šikovně zaparkuje. „Na kolikátou jsi objednaný?“
Petr se podívá na hodinky. Honza si všimne, že se mu ruce lehce chvějí. „Za chvilku.“
„Jdeme! Vstávej a jdeme. Jsem s tebou, rozumíš.“ Vysedne. Petr z druhé strany taky. Pomalu jde k budově. Má pocit, že se blíží ke svému osudu. Dřív přicházel s vědomím, že prostě vše je v pořádku. Teď je pro něj jiným synonymem. Smrt. Otřese se.
„Dobrý den, pane Komárku. Prosím, pojďte za mnou a pan…“
„Je tu se mnou.“
„V pořádku.“ Petr jde za ženou v bílém obleku jako doktorka, jenže ta má ještě plášť. Petr s Honzou jdou dlouhou chodbou ke kancelářím. Sestřička zaklepe, chvilku počká a vejde.
„Prosím, můžete jít dál.“ Zavře za nimi dveře.
„Dobrý den.“
„Dobrý den. Prosím, posaďte se.“ Petrovi se trochu uleví, protože vypadá jako vždy – normálně. Ale prý i s úsměvem se má říct pacientovi, že je smrtelně nemocný.
„Jak je na tom?“ vyhrkne Honza, ještě než se posadí.
„Jste negativní.“
Petr otupělé sedí v křesle. Nemůže tomu uvěřit.
„Jenom byste měl více železa. Chce si to tak dát…,“ odmlčí se, protože to vypadá, že ji nikdo neposlouchá.
„Paní doktorko, jestli vám to nevadí, navštívíme vás někdy jindy.“ Honzovi se uleví, ale Petr je úplně v šoku. On s tím počítal, že je nemocný. Počítal s tím, že se dozví Ano. Chudák.
„Chápu. Výsledky pošlu na adresu, ale jestli byste mohl panu Komárkovi připomenout, že by mě měl navštívit.“
„Stalo se něco?“
„Ne. Jen maličkosti. Opravdu nic vážného.“
„Děkuji moc.“
„Já jsem taky ráda, že to dobře dopadlo.“ Honza vytáhne Petra z křesla, který je jak loutka. Vyjdou ven. Petr se zastaví.
„Já jsem zdravý.“
Honza se usměje. „Jo.“ Obejme ho, když ucítí, jak se Petrovi chvěje tělo. Brečí. Pohladí ho po zádech. S tímhle nemá žádné zkušenosti. Petr cítí, že mu je lépe, jak slzy odplavují úlevu a jak začíná chápat, že je v pořádku. Všechno z něho každou slzou, každým popotáhnutím padá.
„Kapesník.“
„Díky.“ Vysmrká se. „Ježíš, brečím tu jako malý.“
„Dneska to důkladně oslavíme. Vidíš, dělal sis zbytečné starosti.“
Petr se usměje. „Ano. Půjdeme ne?“
„Jistě. Jo doktorka, mimochodem fešná dáma, mi povídala, že ti výsledky dojdou poštou. Taky říkala, že chce s tebou mluvit, ale prý to není nic vážného. Hej…“ Zase nazpátek. Je maniak, co se týče zdraví. Měl si to uvědomit, už když mu dal své kompletní výsledky. Potom ta zubařka, teď tohle. Už klepe na dveře.
„Vrátil jste se. Už jste v pořádku? Vypadal jste značně otřesený. Většinou mi po takové zprávě tu lidi jásají. V pořádku? Nechcete kávu?“
„Ne, děkuji, jen bych rád věděl, co jste mi chtěla.“
„To mohlo počkat, ale když už jste tady. Vaše krevní testy ukazují málo vitamínů železa. Chtělo by to na tom zapracovat. Máte dostatek masa?“
„Masa?“
„Absolutně ne. Většinou jíme kuřecí,“ práskne na něj Honza.
„Chápu. Pak si dejte aspoň jednou týdne krvavý kus hovězího. Musím říct, že jsem zastánkyně spíš přirozených vitaminů, takže pilulky až naposled, kdy není jiná možnost. Ale u vás to chce jen vyvážit hladinu železa. Nic víc.“
„Tak to jsem rád. Moc děkuji za tu zprávu.“
„Muselo to být peklo žít s vědomím, zda ano či ne.“
„Ano, to bylo. Ještě jednou děkuji. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Oba se vydají stejnou chodbou nazpět. Honza ho vezme za ruku. Odkašle si. „Hele, to kdybychom dneska mohli…“ Cítí, že rudne jako školák, co by chtěl vidět kalhotky své kamarádky a ví, že to nesmí.
Petr se konečně rozesměje. Teprve teď pochopí, že je volný, i když ten pocit čekání toho strachu v něm zůstane hodně dlouho. „Mno…“
„Prosím, prosím. No tak nenech se prosit!“
„Víš co? Necháme tomu volný průběh a svého miláčka budu řídit já. Řídíš děsivě.“
„Jak chceš a neřídím děsně. Náhodou jsem skvělej řidič,“ ohradí se prudce. Snad nebude vyžadovat další půst. To by se už zbláznil. Když se to tak vezme, nejdřív při seznámení, potom ten maličký rozchod a nakonec tohle. To ještě nezažil. „Ale odvezeš mě k mému autu? Musím kupodivu do práce.“ Je naštvaný, že neskočil hned po té nabídce. Kruci, copak mu sex nechybí? „Hele, tobě sex nechybí?“
Petr na něj vrhne pohled, potom sjede na klín. „Mno…“
„Co s tím máš? Já se z tebe zblázním! Dneska budeme spát a konec. Ne, neberu!“ rázně řekne. Tak a je to.
„Ano.“
Honza na něj se podívá. „Ty jsi se mnou jenom hrál. Víš, co…“
„Ano, vím. Miluji tě a jsem strašně moc rád, že jsi byl tam dneska se mnou. Vůbec netuším, jak bych tam dojel.“ Na křižovatce mu vezme ruku a políbí ji. Honza zrudne.
„No, to je samozřejmé, ne?“
„Možná. Děkuji. Vidíš, zavoláme tu dobrou zprávu Jitě.“
„Jop! Bude mít radost.“ Hned tahá telefon z kapsy. „Ahoj.“
„Kde jsou hadi?!“ ozve se tak silně, že to slyší i Petr.
„Nerozčiluj se, škodí to zdraví. Moc dobře víš, že Mirek je v práci. Bude doma až po jedné. K tomu jsme byli na poliklinice pro výsledky. Myslí na Aničku. Je zdravý.“
Honza dělá různé obličeje, podle toho co zrovna Jitka říká. Nakonec pokyvuje jako oslík. Petr by rád ten rozhovor slyšel.
„Co říkala?“
„Neptej se, půlku toho nevím. Hlavně vím, že mám přivézt Mirka. Seznámím tě s ním. Je podobný Jindrovi.“
„Oh, bože!“ zasténá Petr.
„Neboj, tak praštěný není. Je jen blázen do všeho plazícího a hnusného. Vlastně nevím, proč jsem se s ním rozešel. V posteli byl… Au! Promiň. No, chci říct, to je fuk.“
„A co dělá? Proč jsem ho ještě u Jitky neviděl?“ optá se. Musí to nějak skousnout, ale i tak je to krapet nepříjemné, že na bývalé Honzovy milence naráží na každém rohu. Luki, potom to bylo v tom klubu, v té kavárně, teď hadí nápadník ještě chybí lví krotitel a sbírka bude skoro kompletní. Počkat a ještě nějaký hrabě.“
„Jo - vím, co jsem to chtěl říct. Jednou byla myslím neděle nebo tak nějak, jsem se najednou probudil. Vylítl a řval jako šílenec.“
„Had byla na pokrývce.“
„Jak to víš?“
„Logické. Ony mu tam jen tak pobíhají? Není to nebezpečné?“
„Ale kdeže. Jenom Nene. Má velký strom, na kterém rád odpočívá. Když jsem tam poprvé vešel, odsunul jsem jeho ocas jako větev.“ Zasměje se. Petrovi to moc vtipné nepřipadá. „Jsme tady. Pusu.“ Políbí ho, vyjde ven a nastoupí rovnou do svého auta. Petr si pomyslí, že se na večer těší. Není tak docela pravda, že by neměl rád sex. Má ho rád a s Honzou obzvlášť. Taky je rád, že si na jeho velikost nestěžuje. Povzdechne si, zavře oči a na rtech se mu rozlije úsměv. Je negativní. Nikdy v životě nic tak rád neslyšel.
Pípnutí. Hodina! Vycouvá a je rád, že tam nic nejelo, jinak by se na hodinu zřejmě nedostavil. Rekordně rychle se dostane do práce.
Otravná záležitost, ale co se stalo, že najednou rektora odvolali z funkce? Prý kvůli nemoci. Divné, protože když ho viděl naposled, byl zdravý jak řípa. Zvláštní. Podívá se na hodinky. Za hodinu končí Juliana. Dojede pro ni. Na oběd se vykašle. I tak to nestihá. Najednou ucítí známou vůní. Zježí se mu chloupky na celém těle. Otočí se. Karin. Zatraceně, co ta tu chce?
„Ty svině!“ vyjede na něj.
Petr vytřeští oči. Má nutkání se podívat za sebe, ale ví, že to patřilo jemu.
„Jak jsi to provedl? Jak? Kdo z tvých teplejch kamarádíčků tohle provedl?“
„Nechápu. Co?“
„Vyhazov rektora,“ zasyčí. „Nemysli si, že nevím, čí to byla práce. Ale pamatuj si, mě nedostaneš!“
Petr obdivuje její sebeovládání, protože se třese jak ratlík.
„Podívej se, netuším, co mi to tu říkáš. Jsem sám překvapený, že odchází kvůli nemoci. Netušil…“
„Nedělej ze sebe idiota!“ To už zařve, ale pak si uvědomí, kde je. „Jistěže není nemocný. To ty jsi zařídil, aby odešel. Sice s čistým štítem a kvůli nemoci, ale to si piš, mě tak snadno nedostaneš, ty teplej bastarde!“ Otočí se na podpatku a odejde, až za ní zavlaje dlouhý šátek. Petr udiveně za ní hledí. Vůbec ničemu nerozumí, ale jemu je to jedno. Má práci a nejspíš s novým rektorem se nic nezmění. Ale byla rozzuřená, pomyslí si už v autě. Málem, že to s ní tam nešvihlo. Telefon. Honza. Usměje se a pocítí vzrušení. Nebýt v autě na silnici s ostatními auty, nejspíš by se skvěle udělal.
„Ano?“
„Slůňátko, kde jsi?“
„Na silnici. Hele, představ si, že rektor odchází kvůli nemoci.“
„… čipera?“
„Cože?“
„Nic, potom povím, hele, jsem ještě v práci, ale za dvě hoďky budu doma. Počkej tam na mě. Připrav zatím kostýmy. Pojedeme pro Mirka.“
„Musím?“
„Nebuď labuť. Hele, nechodím s ním už asi tři roky, ale je strašně fajn. Bude se ti líbit. Je fakt trhlej. Musím končit záka…“ Ticho.
Tak a je to. Přemýšlí o hovoru, co má udělat a zda mu vyjdou hodiny. Bude jen to tak. Pak si uvědomí, že Honza řekl doma. Zvláštní. Vzpomíná si, jak říkal: Přijdu k tobě. Teď je to k nám. Mohl by se k němu přistěhovat. Honzův byt je menší a skoro v něm nebydlí. Taky je lepší nastěhovat jednu osobu než dvě. Bude to muset nejdřív probrat s Julianou. Taky otázka jak to vezme Honza. Přece jen, když se na sebe naštvou, tak uteče do svého bytu a je to. Taky co s jeho bytem? Pronajmout?
Postupně. Všechno se vyřeší postupně. Teď, když ví, že je v pořádku, může konečně přemýšlet. Kdyby uměl, zpíval by radostí. Zaparkuje před Julianinou školou. Vyhlíží ji. Je to zatraceně dobrý pocit, když zahlédne první poupata na stromě. Jako by najednou žil, všímal si věci víc ostře.
„Ahoj!“
Petr zamává na svůj malý poklad.
„Jedeme!“ aniž se pořádně přivitá už se souká dozadu. „Podívej se, co mám.“ Strčí mu pod nos malou dýní.
„Moc pěkná.“
„Že jo, ale musím se přiznat, pomáhala mi Věrka. Je na to šikovnější. Škoda, že šla s rodiči někam slavit, protože bych ji pozvala. Byla by nadšená.“
„Myslíš?“
„Určitě. Tati, jsi nějakej jinej. Děje se něco?“
„Kdepak, cácorko. Jen se moc těším na čarodějnice, víš. Nějaký jiný,“ opraví ji.
„Já vím. Dneska nám o tom povídala učitelka. Jenom, že je to svátek a podobně, ale v pohádkách jsou zlé čarodějnice. Dokonce je upalovaly.“
„To je pravda.“
„Proč, tati? Škodily lidem? A existují, když je upalovali?“
Petr sjede z hlavní silnice. „Neškodily, ale spousta lidí jim například záviděla majetek, nebo i nějaké jiné důvody. No a snažili se je obvinit. Například jim pošla kráva, tak obvinili sousedku, že to udělala. Většinou to bylo kvůli majetku.“
„Ale tati, proč je upalovali?“
„Protože tehdy byly takové zákony. Taky lidé byli velmi pověrčiví, takže si mysleli, že čarodějnice skutečně existují.“
„To je smutné!“
„To ano. Takhle zahynula spousta lidí a nejen žen, ale i mužů.“
„Jsem ráda, že žiji teďka.“
„Já taky.“ Usměje se. „Ježíši Maria!“
„Co je? Jej už jsme tu. Terry! Berry! Domi, kde je Barča?“
„Už čeká. Jdeš?“
„Jasně. Hele, podívej se, jakou mám dýní. Bude se hodit?“ nechá Petra stát. Ten jen zírá na přípravy. Zabouchne dvířka a nakoukne na zahradu. Tak za ten oheň by se nemusel stydět ani kat ve středověku.
„Ahoj. Kde je Honza?“
„V práci. Jedu pro něj a potom pro Mirka.“
„Super. Padej. Hej, to tam nedávejte!“ zařve na nějakého podle něj stěhováka. Raději vypadne, jinak by zešedivěl. Opatrně vycouvá. Za ním už je další dodávka. Uvědomí si, že je to dodávka klauna, co byl na Julininých narozeninách. Jen si vzpomenout jak se jmenuje. Ale jako vždy to bude mega párty, na kterou se bude vzpomínat do další. Někdy se diví, že Slávkovi to nevadí, protože i když teď přinesou, co dům dá, tak i tak to stojí hromadu peněz.
Dojede před barák. Čeká na Honzu. Při vzpomínce na něj se zachvěje.
„Ťuky ťuk, otevři dvířka maličko. Jen strčím tam prstíček!“
„Spíš bys strčil sem něco jiného!“ odpoví.
„Tedy, ty jsi sprosťák! Na co hned nemyslíš!“ Kření se od ucha k uchu. „Pojedu napřed. Jsou dost velká. Už jsem mu volal. Samozřejmě souhlasí se zapůjčením miláčků.“
„Až ten jeden miláček upláchne, nechci to být já, kdo bude vysvětlovat institucím, co tu dělal hroznýš.“
„Anakonda. Pusu.“ Políbí ho, že se oběma zastaví dech. Honza si ho prohlédne. Vypadá prostě k sežrání. Jen doufá, že Petrovy pocity vůči němu jsou stejné.
Za necelou půlhodinu už parkují před domem, který vypadá, že se po něm přešel bůh zkázy. Petr na něj zírá.
„Ehm, nevěř všemu, co vidíš,“ zabručí Honza. Jde zazvonit. Zmáčkne jednou, nejistě se usměje na Petra, protože ten chladně kolem sebe kouká. Vůbec netuší, jak bude na Mirka reagovat. Nevypadá zrovna jako…
„Ahoj, cucáci!“
Petr zalapá po dechu. Tak takovou bizarní postavičku ještě neviděl. Potom se podívá na Honzu. Probůh kolik mu je let? „Dobrý ne? Těší mě, jsem maskér! To je moje vlastní práce.“
„Vyděsil jsem se. Je to neuvěřitelné!“
„Mirek se uculí. Pojďte dál!“ Petr se ocitne jako by byl někde jinde. Ten dům je sice starý, ale na oko. „To je kamufláž. Hele!“ Zvedne jeden keř. Pod ním je světlo. Umělý.“ Honza pokrčí rameny. Petr jde za ním. „Neneho beru sebou, ten nesmí chybět. Mám tu akvária s pavouky, taky tři další s hady. Pořídil jsem si kobru. Stálá mě majlant, ale stojí za to.“
„Tu snad nebereme. Jsou tam děti!“ ozve se přísně.
„Hele, ty jsi nějakej učitelskej nebo co? Mí hadi ještě nikoho nekousli ani nesežrali.“ Otevře dveře dovnitř. Petre couvne, protože hned naproti němu je obrovský pavouk. Potom mu dojde, že je to plakát. „To byl Irving. Zemřel chudák. Mám jeho potomky. Nene! Kdepak jsi? Dostaneš mlíčko.“
„Není to pověra?“
„Blbost. Má ho docela rád. A tu je.“ Petr zamžiká, jak najednou se pružné dlouhé tělo ovine kolem Mirka. „Nene, ty uličníku, musíme jít. Nerozumí, ale to nevadí. V současnosti nemám přítele. Nevíte o někom, kdo by se nebál pavouků a hadů?“
„Nevím!“
„No co se dá dělat. Tak čapněte tohle. Neneho povezu já. Bojí se snad někdo hadů?“ zavtipkuje rozverně. Petra by zajímalo, jak ve skutečnosti vypadá, protože ta maska by rozplakala i vraha. Naloží společnými silami akvária do vozu. Petr si absolutně nedokáže představit, jak to bude probíhat. Občas znepokojeně se koukne dozadu na akvárium, zda je opravdu uzamčené. Jak asi Mirek vypadá? Pod tím maskováním, uchechtne se, může vypadat všelijak. Ale musí být tím posedlý. Dům vypadá, že s každou chvílí rozsype, ale není to pravda… Je blázen. Horší než Jindra. Ten si aspoň na nic nehraje. To tenhle je hravější typ než Honza. Přesně vidí, jaký byl pár. Chaos.
Konečně zaparkují u Jitčina domu.
„Konečně. Vyneste akvária. Nene, kde jsi? Miláčku? Víte, že hadi mléko nepijou.“
„Ano. Pověra.“
„A tady je.“ Jitka opatrně pohladí Neneho po těle. Ten si to netečně dá líbit. Petr jen zírá, jak ho Mirek nese kolem krku. Potom si uvědomí, že i jeho vlasy jsou stříbrné. Nikdy nic podobného neviděl. Opravdu mistr v maskování. Rozhlédne se kolem sebe. Bože, opravdu mega párty, ale nikdo ještě není v kostýmech. Potom si uvědomí, že chybí děti.
„Kde jsou děti, tetičko?“ odchytí tetičku obou sourozenců.
„Ještě poslední úpravy. Neviděl jsi Mirka?“
„Stěhuje… Počkej!“
„Musíme vzít to akvárium.“ Petr je odvlečen od tetičky k autu. Vezmou další akvárium. Petr hapticky zírá na černé těla. „Sakra, k čemu je potřebuje živé, když se mohou koupit umělé?“
„Není to ono,“ řekne Honza. „Ahoj Vládi, kde je Mici? Ou už vidím.“ Petr zvedne hlavu. Čarodějka v sexy kostýmu se správným koštětem a na rameni ji trůní kočka.
„Ahoj, Honzo! Mici je spokojená. Viď, broučku.“ Podrbe kočku pod bradičkou. „Jej pavoučci. Vždy se jich bojím. Jdu.“
„Jsi první v kostýmu!“
„Líbí se?“ Odhalí krátký plášť, takže vykoukne kypré tělo v korzetu. „Můžeš si nabídnout.“
„Ne díky. Mám čaroděje.“
„Marná škoda. Hele, kdo je tamto?“
„Nečum nebo to někde svalíme a staneme se potravou pro tu kobru,“ prohodí Honza, když vidí Petrův zájem o další příchozí. „Mirku, hotovo!“
„Konečně, mi miláčci pohromadě.“ Petr se narovná. „Panečku!“
„Květiny jsou od Jindry. Včera je nastěhovali. A sakra! Kdo to sem dal?!“ vybuchne.
„Ano? Máte něco proti mé džungli?“ ozve se za nimi Jindra. Rozhodí svalnatýma rukama. „Není nádherná? Trvalo mi to, ale je to tu skvělé!“
„Nevadí. Tohle mi vadí!“ Píchne prstem skoro do Juliany, která uprostřed zeleni nádherně září červení.
Jindra se uculí. „Paráda ne? Konečně je možné to provést v masovém měřítku.“
„V mas…masovém měřítku?“ přeskočí Honzovi hlas. „To nemyslíš vážně? Dům mé sestry není žádný bordel! Nebudou se tu konat žádné hromadné orgie. Petře, řekni něco!“ otočí se na Petra, který zkoumá list nějaké zelené rostliny.
„Není to banánovník?“
„Jasně, že je!“
„Ty jsi to věděl! Počkat kde je naše Juliana?!“ Rozhlédne se kolem sebe, když ji uvidí. „Petře…“
„Petře, super nápad. Konečně uvidíme to v akci. Hele, chci ti něco ukázat.“ Honza jen zírá, jak Jindra objímá Petra kolem ramena a ten s ním odchází. „Jitko!“ zařve na celý dům. „Jitko!“
„Co je? Co tu řveš? Lekáš pavouky.“
„Sklapni, víš co to je?“ Napřáhne ruku ke kytce.
„Oh, tak ji přivezli? Není nádherná? Chtěla bych bílou. Už jsem si jednu zamluvila!“
„Vy nejste normální!“
„Ale nebuď prudérní. Děti sem mají zákaz vstupu. Je to vyhrazené pro dospělé. Petr s Jindrou za mnou přišli, zda bych jim nepomohla v menším experimentu. Samozřejmě jsem souhlasila. Jsou opravdu nádherné a ty květiny. Jako džungle.“
„Vzdávám se.“
„Bratříčku, stáváš se prudérním. Běž se převléknout.“
„Který pokoj máme?“
„Ten co minule a žádné hrátky. Hele, vážně fungují?“
Honza se podívá na kytku, potom si vzpomene na vášnivé noci a dny na pohovce než zjistili, co je zač a přestěhovali ji do ložnice. Zatracený Jindra a ta jeho posedlost sexem. Kdyby k něčemu byl v posteli své exmanželky, měli by klid. Takhle si tou květinou kompenzuje svoji sexuální nezralost. Pochmurně přikývne. „Jo funguje.“
„Božíčku! Jdu se převléknout. Za hodinu dole. Jakmile začne večer, zapálíme ohníček.“
„Vatru chceš říct. Bude hudba?“
„Jasně. Pozvala jsem Jane a Jane!“
Honza se rozzáří. „Jak jsi to dokázala? Nevšiml jsem si jich!“
„To víš, úplatek. Prostě to vzali. Mají tu vše. Jen aby nezačalo pršet.“
„Neboj se, vše bude dokonale. Co Anička?“
„Jaká Anička? Jo, ty myslíš Natálku.“ Honza se zatváří překvapeně, ale potom toho nechá. „V pohodě, ale chci, aby už bylo potom. Takové obtíže co mám, jsou prostě neúnosné. Je to poslední. Víc už nechci, ale jsem ráda, že to bude holka. Kluci jsou fajn, ale mít holčičku byl mým snem.“
„Cha. Počkej na pubertu!“
„Tím si připomínáš sebe co? Nechápu, že jsi ji přežil.“
„Díky tetičce a tobě.“ Políbí ji na tvář a zmizí ze zeleného brlohu, který se má podle Petra, Jindra a Jitky změním v sexuální rejdiště pro chlapy. Zbláznili se. I když s Petrem v koutku, kde zahlédl roztomilou hezkou pohovku s polštáři… Jak se to říká? Co si nadrobíš, to si sníš. Přesně tak. Venku zahlédne Jane a Jane. Skvělé holky co umí spolu to rozparádit. Potom se podívá na bazén. „Ty vole!“ zvolá.
„Pěkné?“ Honza se otočí a vyjekne.
„Barčo?“
„To my. Náš příspěvek.“ Na hladině klidného bazénu se pohupují světýlka v miskách nebo skořápkách. Vypadají jako hvězdy na obloze.
„Krásné. Skvělý nápad.“ Na rozdíl od jiných. Jen, aby tam někdo nespadl.
„Díky, ale musím běžet!“ Petr si uvědomí, že měla na sobě mužský oblek. Co to budou předvádět? No nic musí se jít převléknout. Jak nebude dole včas, sestřička s ním v životě nepromluví. Zaklepe na místnost, kde se převlékali na Halloween.
„Dále!“
Vejde, když spočine na poloobnaženém Petrově těle. Kochá se křivkami, které jsou tak blízko. „Nádhera, ale s těmi kytkami jsi to přepískl.“ Přistoupí k němu a obejme ho. „Víš, když jste to provedli, musí se to vyzkoušet. V rohu té místnosti,“ sklouzne rukou k jeho klínu. Nemusím ho ani hladit, jak je už vzrušený, pomyslí si Honza. „Je roztomilá pohovka. Pobavíme se?“
„Blázníš?“
„To ne.“ Vklouzne do kalhot a sevře ho. „Máš ho tak velkého rozkošného a já chci ho mít v sobě. „Víš, jak budu těsný po tom půstu?“
„Nech toho.“
Honza vytáhne ruku. Olízne si ji. Petr nemůže od něj odtrhnout zrak. „Takže?“
„Dobrá.“
„Skvělý. Jdeme se převléknout.“ Klesne na kolena, políbí ho na kalhoty a zapne. Potom plácne po zadku. Petr sebou trhne.
„To nedělej!“
„Já vím.“ Stahuje ze sebe svetr, potom vybalí kostým. Za chvilku je oblečený. Ještě černý plášť kapuce a vezme hůl zakončený koulí. Jak vypadám?“
„K sežrání!“ Petr se zasměje. „Říká se to tak nebo ne?“
„Jasně, protože ty jsi taky a já ti to potom dokážu. Ještě že ty pláště ledacos schovají.“ Zasmějí se. Vyjdou ze dveří a údivem vyheknou nad tím, co spatří.
