Malý poklad
9.
Tati, proč k nám jde ta paní?
„Kam chceš odvézt?“ optá se Billy po dobrém jídle.
„Myslím, že k autu a potom musím vyzvednout Julianu. Myslíš, že je dobrý nápad si vzít dovolenou?“ Váhá, protože se mu to nezdá, i když je pravdou, že by rád vypadl. Na druhou stranu nechce, aby všichni říkali, že utekl.
„Určitě. Běž za ředitelkou a promluv si s ní. Určitě ti vyjde vstříc.“
„Zajímalo by mě, kdo to udělal.“ Petr se zamračí. Dostat dotyčného do rukou, udělá z něj tatarák nejen za sebe, ale i za Evu.
Billy přikývne. „Nepustili mě k výslechům, tak nevím. Dřív než jsem se k nim dostal, Honza tě už vysekával, takže v tom ti neporadím. Rozhodně ho nebudu obhajovat. Musím zavolat a optat se jak dopadl ten golf.“
„Vždy se ti ten sport líbil.“
„Je klidný. Zeleň, pohyb, musíš se soustředit - prostě má všechny klady. Jsme před školou. Pozdravuj Julianu i Olgu. Chybí mi,“ řekne zničehonic. „Byla skvělá právnička. Myslel jsem si, že zůstane svobodná. Všichni po ní jeli, ale ona si vybere tebe. No nic běž. Zas dobře odvedená práce. Je to skoro jako droga.“
Petr se k němu otočí. „Billy, nevím jak ti poděkovat. Leontýna tě měla vždy ráda a obdivovala tvou práci.“
„Nech toho, dostaneš mastný účet za mé služby.“
Petr se usměje a vystoupí. Dívá se, jak odjíždí. Podívá se na budovy, na bránu, kterou musí každý projít. Povzdechne si. Učí se, ale nižší ročníky už jsou pryč. I někteří učitelé. Má pocit, že od té události neuběhly dva dny, ale nejméně roky. Myslel, že už ji nikdy neuvidí nebo za velmi dlouhou dobu. Nebýt Honzy a Billyho, tvrdnul by tam podstatně déle. Kdo to byl? Kdo? Určitě někdo ze školy. Děsivé pomyšlení, že s někým takovým je pod jednou střechou. Jaké zvíře to dokázalo udělat? Vkročí do budovy, nadechne se známé vůně. Jde do druhého patra k ředitelce. Zaklepe. Je tam?
„Dále.“ Vejde dovnitř. Ve tváři ředitelky se mihne překvapení.
„Dobrý den. Pustili mě.“
„Aha.“
Je vidět, že neví jak reagovat.„Mám alibi. Přítel mi svědčil,“ vysvětlí, ale cítí se strašně, že musí něco takového říkat. Nechápe, proč cítí vinu. Nic neudělal, ale živě si pamatuje její pohled v tělocvičně. Nevěřila mu.
„To jsem ráda. Je to otřesná událost. Posaďte se. Studenti i učitelé jsou rozrušení. Potěší je zpráva, že jste nevinný.“
„Taky jsem rád. Mohl bych požádat o týden volna?“
Ředitelka zvažuje. „V jiném období by to nebylo možné, ale tohle je výjimečné. Jistě. Někam pojedete?“ optá se mimochodem.
„K rodičům na chalupu. Juliana má ji velmi ráda.“
„To je dobře. Nevíte, kdo to udělal?“
Petr pokrčí rameny. Sám by to rád věděl. „Nevím a trápí mě to. Nechápu, kdo to mohl provést. Nikdy jsem se ničím podobným nesetkal. A policie se mnou moc nemluvila. Děkuji za volno. Co studenti?“
Ředitelka se pohodlně opře. „Chaos. Vůbec nevím, jak ty řeči uklidnit a k tomu telefonáty rodičů, které žádají vaše vyloučení. Nevím, co odpovídat. Už se to mezi ně rozšířilo. Nejhůř je to na internetu. Facebook úplně tím přetéká,“ varuje ho. „Doufám, že vaším propuštěním se to uklidní.“
Petr sevře ruce. Raději to udělá teď. Billy vždy dobře radil, vždyť jim byl i za svědka. „Uvažoval jsem, víte, chtěl bych přestoupit na jinou školu.“ V místnosti nastane ticho, přerušované tikotem velkých hodin.
„Chápu. Popravdě jsem něco takového očekávala. Bude to pro nás ztráta, ale rozumím, proč tu nechcete zůstat. Kam půjdete?“ optá se zvědavě.
„Ještě nevím, ale nebude to daleko. Chci učit, ale nejspíš si dám větší pozor. Ještě jednou moc děkuji.“ Vstane. Telefon zadrnčí. Petr vyjde, když ještě slyší, jak se ředitelka představuje.
„Petře!“
„Darino, ahoj. Jak se máš?“
Darina ho obejme, potom pustí. „Co já, ale ty?! Já věděla, že to s tím obviněním je hloupost. Nejspíš si to vymyslela. Ty dnešní dívky, ale je to chudák. Nikdy bych neřekla, že se to může tady, ve škole, stát. Je taková normální, možná trochu nepořádná studentka, ale tohle?“
„No nijak, ale jsem rád, že jsem venku. Víš, uvažoval jsem. Musel to udělat někdo ze školy.“ Nepříjemná pravda mezi ně dopadne. Oba cítí, že už to není tak jisté místo, jako předtím. Bezstarostnost se vytratila.
Darina přikývne. Má stejný pocit, jako Petr.„Odejdeš?“
Petr pomalu přikývne. Budu si hledat práci. Tady nemohu zůstat. Beru si na týden dovolenou. Vydržíš to?“ Bude muset vzít nějaké hodiny za něj.
„Samozřejmě, že ano. Jsme z ocele.“ Usměje se, protože do toho zahrnula všechny učitele. „Je mi to strašně líto.“ Vezme mu ruku do své. „Kdybys s něčím potřeboval pomoci…“
„Děkuji moc. Musím ještě poděkovat Honzovi. Představ si, že mě on z toho lapáku dostal. Fotil si mě za plotem, jak stojím a pozoruji studenty, když si hráli.“
„Ehm – není divnej?“
Petr se usměje. „To já nevím, ale říkal, že se mu líbím.“
Darina si povzdechne. Jako jedna z mala ví, že Petr je gay, ale taky o tom mlčí. „Takže jen díky tomu. Jsem moc ráda. Je hezký?“
„Cože? Jo myslím, že je. Takový… rozverný typ. Kvůli tomu taky chci odejít.“ Zastaví se na chodbě.
„Chápu. Je mi to líto. Jsi fakt dobrý matematik. O několik tříd lepší než já. Ale tahle událost s tebou poputuje dál. Už nebudeš v takové anonymitě.“
Petr sklopí hlavu. Potom ji zvedne a zpříma se jí zadívá do hnědých očí. „Vím to. Nejvíc se bojím o Julianu, ale tady už nemohu být. Lidé a studenti, víš, jací dokážou být.“
„Tam to nebude o nic lepší,“ namítne.
„Já vím, ale nebudu se muset dívat do tváří a říkat si: Udělal jsi to ty nebo ty a nechci vidět podezřívavé obličeje. Myslím, že v nové škole přece jen bude o krapet lépe.“
„Je to fakt škoda a co na to ředitelka?“
„Dala mi týden volna a souhlasí.“
Darina si odfrkne. „Nedivím si jí. Zbaví se velkého problému, protože rodičům řekne, že odcházíš. Muselo se jí ulevit. Tak si ji užij a brzy se vrať. Ještě, že je to po pololetí, ale konec školního roku se blíží. Budu muset na hodinu a potom mám padla.“
„Nevíš, jestli je tu Romana Dalecká?“
„Naše francouzštinářka? Viděla jsem ji spěchat na hodinu. Myslím, že nahoře čtvrtá B, ale jistá nejsem. Na co ji potřebuješ?“
„Maličkost. Díky moc a dej jim do těla.“
„Jasně že dám. Víš, jsem moc ráda, že jsi zpět. Ulevilo se mi, i když jsem věřila, že jsi to neudělal.“
„Díky moc.“ Vyjde po schodech do 4. B. Zaslechne francouzštinu. Zaklepe. Hlasy utnou. Určitě všechny oči se dívají na dveře. Doufají v přerušení hodiny. Nakoukne. Třída ožije, i když je hodina. Doslova letí šum. I Romana je v šoku, ale rychle se vzpamatuje.
„Udělejte rozhovor na téma: Já a můj koníček.“ Jde k Petrovi, který čeká na chodbě. Pečlivě zavře dveře.
„Mon ami, jsem ráda, že jsi tu!“ Obejme ho a přitiskne. Políbí ho na tváře a potom ji pohladí. „Jsem ráda, ale pustili tě rychle. Našli viníka? Víš, kdo to je?“ vychrlí na něj jak z kulometu. Chytí ho za ruce, roztáhne, aby se na něj důkladně podívala.
Petrovi se uleví. „Děkuji, Romi. Prosím tě, mám k tobě velkou prosbu.“
„Oui, jakou?“
„Jen - všichni věřili v mou nevinu?“
Romana se trochu začervená a uhne očima.
Petr si povzdechne. Rozumí tomu dokonale. Je mu smutno, ale co má dělat, aspoň pár lidi podle reakce Romi v něj věřilo, ale kolik ho odsoudilo? „Chápu. Potom potřebuji tvé služby jako francouzštináře.“
„Co potřebuješ?“ optá se dychtivě. Petr ji vyloží, co se stalo Honzovi.
„Hm. Ok. Uvidíme. Končím za dvě hodinky, tak budu u tebe v sedm, ale řekni mi svou adresu, ano.“ Petr jí nadiktuje adresu.
„Budu tam. Kdybych bloudila, zavolám. Zajímavý úkol. Takže on ti pomohl?“
„Ano. Beru si týden dovolené. Jsem z toho unavený. Nedokážu si představit, že bych tam byl déle. Taky chci odejít ze školy.“
„Byl bys hloupý, kdybys tu zůstal. Máš na víc. I když bez tebe tu bude nuda.“
Petr nic neřekne. Tohle mu říkala i Leontýna a někdy kvůli tomu byly opravdu hádky, ale on nějak rád učil na střední. Ke konci na hádky už neměla síly, proto toho nechala, ale věřil, že by ho dotlačila k něčemu jinému. „Díky moc a teď běž nebo z třídy bude kůlnička na dříví.“
Romana přikývne, otevře dveře. Šumot rozhodně nenapovídá, že by se všichni připravovali k rozhovoru o koníčkách. Pomalu jde dolu. Klíče od auta dostal. Pojede za Julianou, ale nejdřív zavolá Olze. Měl to udělat už dávno a nečekat. Po cestě vytáhne mobil, vyťuká číslo. Potká pár studentů, kteří se po něm udiveně otočí a začnou se dohadovat, co tu dělá.
Jemu je to jedno. Teď je nejdůležitější Juliana. Ví něco nebo to k ní nedorazilo? Bojí se o ni.
„Petře?“ Údiv v hlase Olgy se nedá přehlédnout.
„Pustili mě. Jedu k tobě.“
„Oh bože!“
Uslyší popotáhnutí. Neví, co má dělat. Zarazit ji nebo něco říct? Položit telefon? „Olgo, za chvilku jsem u tebe, můžeš na mě počkat venku? Chci si promluvit o Julianě.“
„Samozřejmě, promiň… Končím.“
Je rád, že to ukončila. Nijak zvlášť slzy nemiluje, protože neví, co má dělat. Dojde k autu. Zarazí se, ale je v pořádku. Je rád, protože tak nějak čekal, že bude mít přinejmenším škrábance. Prohlédne ho ze všech stran. Pokud někdo na něj nepřimontoval bombu, potom odjede. Nasedne, otočí klíčkem a oddechne si. Vyjede. Je rád, že nic se nestalo. V poklidu dojede k Juliannině škole. Už z dálky vidí za bránou postávat Olgu v tlustém svetru. Přešlapuje, hnědé vlasy rozcuchané. Běží k němu a padne mu do náruče.
„Měla jsem strach!“
Petr ji hladí po zádech. „Všechno je v pořádku. Pojď do auta. Máš čas?“
„Jo. Ukecala jsem kolegyni.“ Posadí se. „Co se stalo? Bála jsem se a strašně. Bylo to v televizi. Nějak to uniklo a v novinách taky. Učitel znásilnil svou studentku. Tvrdila jsem, že jsi nevinný. Nikdo mi nevěřil, ale já to věděla. Nejsi takový. Prostě nebyl bys toho schopný spáchat.“
„Juliana?“
Olga zavrtí hlavou. „Nevím, zda se k ní něco doneslo nebo jestli je vůbec schopna to pochopit. Já doufám, že ne. Byla moc hodná. Namluvila jsem ji, že jsi v nemocnici, že se o ni moc bojíš, proto nemůže za tebou. Zlobila se, ale potom to uznala. Bože, jsem tak ráda, tak moc ráda.“ Neví, jak to vyjádřit. Popotáhne.
„Billy a Honza mě z toho vysekali. Jsem rád. Zůstat tam delší dobu, zblázním se. Moc děkuji, že jsi se…“
Olga mu položí ruku na paži a zmáčkne ji. „Jsem její kmotra, ale není to jenom tím. I kdybych jí nebyla, potom by u mě našla domov. Byla by jako moje, rozumíš?“
„Jasně. Děkuji ti. Mí rodiče…“ Postarali by se o ní, ale popravdě, byl by rád, kdyby ji měl na starost někdo mladší.
„Jsou už staří, já vím. Co chceš teď dělat?“
Petr chvilku sedí, hledí na zelenou bránu od školních budov. „Vezmu si týden dovolené. Pojedeme na chatu. Potom odejdu ze školy.“
„Chceš přestat učit?!“ vykřikne v šoku.
„Ne. Přejdu na jinou školu. Doufám, že něco seženu. Nedokážu tam být, dívat se do tváří studentů a učitelů. Někteří mě považovali za vinného. Víš, musel to udělat někdo ze školy.“
„Jak mohli?!“ skočí mu do řeči rozhořčeně Olga. „Zbláznili se? Ty bys…“
„Jenže oni nevědí. Nech to být. A stejně děkuji. Chci vzít Julianu do cukrárny.“
„Chceš ji to říct? Nechceš to nechat být?“
Petr pomalu přikývne. „S Leontýnou jsme zastávali názor, že je lepší, když se to dozví od nás než od někoho jiného.“
„V pořádku. Půjdeme za ní. Kreslí, jako divá. Bude mít radost, až tě uvidí.“
Vykročí ke škole. Zajdou do družiny, kde je klid. Olga otevře dveře a pozve Petra dál. Ten vstoupí, ale zůstane stát u zdi. Pozoruje světlovlasou ostřihanou hlavičku, jak se sklání nad výkresem. Miluje ji. Je to nejlepší v jeho životě a zůstane to tak.
Juliana najednou zvedne hlavu, zavýskne, vstane, až židlička upadne a vletí otci do náruče. Petr ji zdvihne do náruče a nechá se zasypat pusinkami.
„Jsi v pořádku?“ řekne zadýchaně Juli, která ho napůl škrtí.
„Jsem. Co bys řekla, kdybychom jeli na chatu?“ optá se hned.
„Ale tati, je škola. Nikde nemůžeme jet,“ poučí ho. „Musím chodit do školy.“
„Ale kdybys mohla, pojedeš?“
Juli si ho prohlíží. „Vážně? Můžeme? A nebudu mít pětku na konci roku?“
„Nebudeš mít. Tak co uděláme si pěkný výlet, co tomu říkáš?“
„Tak jo. Pojedeme. Moc jsem se bála. Téta Olga povídala, že jsi moc nemocný. Jsi už zdravý?“
„Vyléčili mě.“
„Dobře. Já zabalím a půjdeme. Této Olgo, pomůžeš mi ho schovat?“ Ukáže na výkres.
Olga ho pomalu sroluje. „Schovám ho tady, ano. Až se vrátíš, můžeš ho dokreslit.“
„Dobře a děkuji.“ Olga se dívá na ty dva. Jsou úžasní, Petr obzvlášť a Juliana je malá rozumbrada. Chtěla by mít někoho takového. Jednou možná.
„Olino, děkuji moc.“
„Běžte.“ Petr podá ruku Julianě, která se jí chytí. Petr ji vede do auta. Co by se stalo, kdyby musel tam zůstat déle?
„Kreslila jsem tebe v nemocnici. Víš, tati jsem ráda, že jsi v pořádku. Už se těším k sobě do postýlky a na hračky. Nevím, proč mě tam nepustili,“ řekne zachmuřeně.
„Kdo? Ty jsi byla doma?“ Jak je to možné?
Juliana přikývne. „Téta Olga nic o tom neví. Přece policajti,“ vysloví to důležitě. „Prý je to zakázané. A já jsem si chtěla jen vzít poníky, ale téta Olga měla doma stavebnice, tak jsem si hrála s nimi. Moc jsem chtěla být s tebou. Tati, kam jdeme?“
„Do cukrárny, myško.“
„Jé je, já si dám větrníka, indiánka a dort ten hnědý s čokoládou a velkou kolu.“
„Bude tě bolet bříško.“
„Nebude!“ dupne. „Mě nikdy nebolí bříško. Jen občas. Tati, ty mi něco chceš říct?“ optá se zničehonic.
Petr mlčí. Co na to říct? Vejdou do krámku, kde cinkne starý zvonek. Není tu moc lidi a on je rád. Posadí se u stolku, odkud je vidět na ulici. Juliana si sundá kabát a běží si objednat spoustu zákusku, než si to tatínek rozmyslí.
„To je pro mě a to taky a to taky a tenhle je pro tatínka. Tati, co chceš k pití?“ zakřičí. Petr se na ni s úsměvem dívá.
„Espreso!“
„Espreso!“ řekne Juliana. „Tati, pojď mi pomoci!“ Petr se zvedne a jde k ní. Usměje se na prodavačku. Zřejmě nějaká nová, protože ji nezná. Vezme do rukou kolu a kávu. Juliana vezme po talířku a skoro s vyplazeným jazykem je opatrně nese ke stolku. Tam se posadí a přitáhne si k sobě talířek s třemi zákusky. Chvilku se rozmýšlí do čeho se pustit. Petr ji s úsměvem pozoruje, ale potom zvážní. Kvůli tomu, co se stalo, musí ji to vysvětlovat. Míchá espreso a nechává pařížský dort na pokoji. Musí říct, že chuť na něj moc nemá.
„Tati, ty nejíš,“ řekne vyčítavě Juli. „Není dobrý?“
Petr se podívá do jejich nevinných očí. Kdyby jí někdo ublížil, zmlátil by ho. Ne - zabil. Jak to mohli udělat? „Víš, jen ti chci říct.“ Juliana odloží lžičku a nehnutě sedí. Poslouchá. „Kdyby ti něco o mě někdo říkal špatného, není to pravda.“
„Samozřejmě, že ne. Nic nikdy neuděláš špatného. Tati, ti policajti, ty jsi něco udělal špatného?“
V Petrovi zatrne. Vinen, četl v očích studentů i svých kolegů. „Neudělal.“
„Já vím, ale ostatní si myslí, že ano a budou mi říkat špatné věci.“
„Ano.“
Juliana chvilku přemýšlí. „Aha. Tati, co mi budou říkat?“
Petr se na ni dívá. Mluví jako dospělá, ale před chvilkou na něj rozpustile křičela, co chce k pití. „Že jsem ublížil jedné dívce.“
Juli se na něj dívá. „Není to pravda. Máš mě rád a ostatní taky. Říká to téta Olga. Nebudu je poslouchat. Jsou zlí, když to budou říkat. Tati, je v pořádku?“
„Nevím.“
Juli přikývne. „Je mi jí líto. Nikdo by děti neměl bít, to nám říkali ve škole, ale vím, že některé dostanou na zadek, protože moc zlobí. Já budu moc hodná. Slibuji.“
Petr si vzpomene na případ jednoho kluka z druhé třídy v Juliannině škole, který byl mlácený. Tehdy se o tom hodně mluvilo nejen mezi rodiči. „Ty jsi moc hodná. Chceš zabalit ty zákusky?“ Juli sedí a dívá se na ně.
„Tak jo. Sním si je na večeři. Je jich moc.“
Petr si uvědomí, že ji měl to říct později nebo neměl vůbec ji to říkat? Neví, ale už to udělal. Dopije espreso. Chybělo mu. Tak krátce na druhé straně zdi. Nikdy by neřekl, že tenhle život uvidí a to měl štěstí, že tam byl pouze dva dny.
„Dnes k nám přijde Honza a jedna paní.“
„Strýček Honza? Jej, těším se. Tati, neměli bychom pro něj koupit taky zákusek?“
Petr se na ni podívá. „Myslíš?“
„Určitě. Maminka říkala, že návštěva, vždy má dostat něco na zub,“ prohlásí důležitě, ale mračí se, jak si vzpomíná, co ji to maminka přesně říkala.
„A jedna paní ze školy.“
„Taky koupíme. Maminka vždy připravila něco dobrého pro návštěvy, pamatuji si to. Jednou se naučím taky to připravovat. Myslím, že vezmeme dorty a ty banánky polité čokoládou. Ty mám ráda.“
Aha, doufá, že něco pro ni zbude. Ale je to od ní hezké. Dívá se, jak nese talířky k prodavačce a důležitě ji něco vysvětluje. Prodavačka se podívá na něj a on přikývne.
„Tak jsem to zařídila. Za chvilku to přinesou.“ Upije kolu. „Tati, my to zvládneme.“
Jako by slyšel Leontýnu. My to zvládneme, říkávala na konci nemoci. Prodavačka jim přinese zavázanou krabici. „Zaplatíme a děkujeme.“
„Není za co.“ Za chvilku nese lístek se sumou. Petr zaplatí. Chce vzít krabici, když Juliana ho odstrčí a vezme ji.
„Já sama.“
„Dobře. Ale nes ji klidně, ano nebo z toho bude guláš.“
„Jsem už velká. Bude mi osm.“
„V listopadu.“
Juliana se nedá zmást. „To bude brzy!“ Jdou k autu a za chvilku už parkuji před domem. Vystoupí nahoru, ale nikoho nepotkají, za což je Petr vděčný. Zarazí se před zapečetěnými dveřmi. Juliana opatrně bodá prstem do pásky. Vytočí Billyho číslo.
„Billy, tahle rada bude mi taky účtována?“
„Copak? Ne.“
Petr slyší smích. „Mám zapečetěné dveře. Co s tím?“
„Sundej je a špínu po nich odstraň odlakovačem.“
„Čím?“ nechápe tomu. Jakým odlakovačem?
„Něčím podobným tedy. To asi doma nemáš, že ne.“ Billy se na druhé straně dusí smíchem.
„To nemám,“ řekne trochu upjatě. „Je to v pořádku?“
„Kdyby ne, máš tu mě. Zadarmo.“
„Příjemné, děkuji.“ Vypne ho a odstraní pásky. Opravdu jsou tu stopy po lepidle. Otevře dveře. Vejde dovnitř.
„Zatraceně.“
„Maminka… Jeje to je nepořádek. Tati, musíme uklidit, co kdyby přišli?“
To ano. Zaskřípe zuby, ale jde uklízet. Tohle je jeden velký bordel. Nejdřív obývací pokoj. Po půlhodině se ozve zvonek. „Koho sem čerti nesou?!“ zavrčí rozzlobený, protože snad, žádná věc není na místě.
„Ahoj!“ Za dveřmi stojí Honza s růžemi v rukou. S obdivem se podívá na zástěru. „Jsi rozkošný a jdu ti pomoci.“
„Strýčku Honzo! Jé, ty jsou krásné!“ Honza se skloní a vytáhne zpoza zad velký skicák. „Líbí se ti?“
„Je nádherný. Uklízíme. Je tu bordel!“
Petr zavře oči. „Juliano, říká se nepořádek, ne bordel.“
„Nepořádek. Máš rád banánky v čokoládě?“
Honza se na ni zadívá. Rychle mu to dojde. „Nemám. Proč se ptáš?“
Petr se usměje. Určitě to řekl jen tak. Banánky má každý rád.
„Jen tak. Tati, zavři dveře. Sousedi sem nemusí koukat.“
Petr zakroutí hlavou. Jako by slyšel Leontýnu. „Pomalu je jak Leontýna,“ prohodí k Honzovi. Vezme mu květiny z ruky. „Obývací pokoj je uklízený, tak si tam sedni a děkuji moc.“
„Není za co. Seřízni stonky, aspoň mi to povídala prodavačka. Máš rád květiny?“ vyzvídá.
„Ptáš se pozdě, ale ano mám je rád.“ Do vázy natočí vodu, seřízne stonky a přidá lžičku sody. Upraví květy, potom ji zanese do obývacího pokoje. Honza sedí a vedle něj Juliana, která mu něco ukazuje. Lítostivě se podívá na skoro domáckou idylku. Bohužel musí uklízet, protože ti co tu byli, nevrátili věci na místo. Aspoň obývák je už v cajku. Teď půjde na Julianin pokoj.
Začne tam uklízet, trochu se vztekem, že nemůže být v obýváku. Najednou se otočí, protože někoho vycítí za sebou.
„Pomohu ti.“
„Juliana.“
„Dívá se na animované pohádky. Drží plyšového slona a nepustí ho.“
„To je Bumbi. Díky moc, ale opravdu nemusíš. Dej si zákusky a já moc ti děkuji.“
„Polibek.“
Petr vytřeští oči. „Jak to myslíš?“ Ale vše se v něm zastaví. Políbit ho? Je krásný, ale nemůže. Co kdyby je viděla Juli?
„Vezmu to za polibek.“ Sešpulí roztomile rty, ale oči mu září touhou. „Jeden malý polibek.“
Petr k němu rychle přistoupí, podívá se, zda tam Juliana nestojí a políbí ho.
„To byl opravdu malý polibek,“ zabrumlá nespokojeně, ale vezme hračku a rozhlíží kam ji dát.
„Plyšáky na skříň.“ Ukáže nahoru, ale má pocit, že má rty úplně rozjitřené. Úplně ho to vysálo, ale bylo to nádherné. Určitě dobře líbá. Honza se po něm podívá. Je podivně zamlklý a občas se zastaví a podívá se do prázdna. Krásný polibek, ale krátký. Moc krátký. Jestli to vyjde a domluví mu ta známá Paříž, potom by rád si s ním psal. Dívá se na zadek. Přistoupí a pohladí ho.
Petr se otočí a málem mu jednu neubalí. „Sakra, je tu Juli?“ zavrčí. „Nech toho. Nemám to rád!“
Honza na něj nechápavě hledí. Takhle ho ještě neviděl. Je vzteklý a to doslova. „Promiň.“
Petr překousne vztek. „Promiň, nechci, aby to viděla. Taky nechci, abys na mě sahal, je to jasné?“
Honza nechápe, ale potom pokrčí rameny. „Dobře.“ Sehne se pro další hračku. Zamyšleně na ni hledí. „Zařádili si tu co?“
„Jo, ale jsem rád. Proč jsi to udělal? Proč jsi mě fotil?! Ne, že bych nebyl rád, ale…“
„Tati, proč se hádáte?“ Ve dveřích stojí Juli s Bumbim v náručí.
Petr se rychle odmlčí a přijde k ní. Usměje se. „To nic. Jen jsem se Honzy na něco ptal.“
„Aha. Nemám ráda hádky. Sára povídala, že se u ní taky často hádají. Je potom smutná a brečí.“
„Nebudeme, slibuji. Večerníček už skončil?“
„Ano, ale je tu ještě nepořádek. Pomůžu a kdy přijde ta paní? Strejdo to je Pinta a patří nahoru.“ Podává mu velkou žirafu. „A tohle je Béďa,“ podá mu hnědého oškubaného medvěda.
„Její první hračka,“ podotkne Petr. „Douklidíme to, aby moje princezna měla kde spát.“
Zvonek.
„To je Romana.“
„Připravím zákusky a pití. Strejdo Honzo, pomůžeš mi?“
„Samozřejmě.“
Zase nejsou sami, pomyslí si naštvaně Honza. Pokaždé někdo do toho musí vlítnout. Chtěl by ho pořádně políbit, ale dnes to udělá. Chce vědět, zda se mu ten polibek i ten třes z něho nezdál. Úplně ho vykolejil. Toužím po něm, chci ho mít v posteli, spát vedle něj. Potřese hlavou. Je úplně mimo. To ještě nezažil.
Napíná uši, aby slyšel, co říkají. Vedle něj šmejdí se supěním Juliana.
„Ahoj, Romano. Koukám, že jsi to našla v pohodě.“
„Paráda. Krásné sídliště a pěknej dům i byt.“
„Děkuji. Leontýna si to dlouho zařizovala. Než našla každý kousek, prohledala snad i Mars. Jsem rád, že mému příteli pomůžeš. Taky nechápu, jede do Paříže a neumí Francouzsky.“
„Pokud umí anglicky, neztratí se a pak vždy funguji nohy a ruce.“
„Taky to říkám!“ Z kuchyně vykoukne smějící se zlatovlasá hlava. „Jmenuji se Honza Strašný a děkuji za pomoc.“
„Není za co. Petr mi říkal, že jste ho dostal ehm pomohl.“
„Dobrý den, této. Máte ráda banánky v čokoládě?“ optá se ihned Juliana Romany. Honza vyprskne smíchy.
„No ano.“
„Aha,“ řekne zklamaně Juli. „Tati, mám je zanést do obývacího pokoje?“
„Děkuji, jsi moc šikovná.“ Juli nese tác se zákusky na stolek. Posadí se na okraj pohovky a čeká, když si vzpomene na pití. „Této, co pijete?“
„Čaj.“
Juli vyskočí, jde do kuchyně, kde natočí do varné konvice vodu. „Strejdo Honzo, dáš si taky čaj nebo kávu?“ optá se.
„Je moc šikovná, Petře,“ řekne překvapená Romana.
„Ano a velmi samostatná. Má velmi ráda banánky,“ pošeptá ji.
„Oh, bože!“ Romana se začervená, potom usměje, protože to celé pochopí. „Chápu.“
„Dám si čaj, pokud možno ovocný,“ řekne Honza.
„Dobře. Máme pomerančový, citronový a jablkový. Ten mám nejradši.“ Vezme stoličku a vytáhne čaj. Potom tři velké hrnky, do kterých dá sáček.
Všichni dospělí se dívají, jak to zvládá. „Strejdo Honzo, pomůžeš mi to odnést, je to moc horké,“ požádá ho zdvořile.
„Petře, je úžasná. Když si vezmu… Jak tohle si mohli myslet?“
„Je to za námi a děkuji za podporu. Pomoz mi a budeš mít ve mně dlužníka.“
Romana se točí na Honzu. „Co přesně potřebujete? Petr mi něco vysvětlil, ale musím vědět víc. Víte něco víc o madam?“
„Moc ne. Jen, že je šedá eminence kadeřnických salonu.“
„Dobře. Takže jdeme na to. Telefon. Jen doufejme, že to zabere.“ Juli v klidu baští banánek. Petr ví, že by neměla, ale pro jednou to nechá být. Dívá se, jak pilně naslouchá. Je opravdu šikovná, ale on půjde raději povléct postel, protože nenechali kámen na kameni. Tiše naslouchá libozvučné francouzštině, občas nějaké odpovědi Honzy. Za půlhodiny má ustláno, uklízeno. Narovná se a zaposlouchá se. Je ticho a potom výbuch smíchu. Nakoukne do pokoje. Idylka. Juliana je dole, na pohovce černovlasá Romana a vedle ní zlatovlasý Honza. Rodinka, ale Juli je jeho.
Na co se asi dívají? Jde a potom zaúpí. Opět ten nemožný kanál. Nejspíš přestane platit kabelovku. Juli se k němu otočí.
„Tati, to je fakt legrační. Pojď se dívat.“ Petr se posadí vedle Honzy. Nemůže se příliš soustředit, když se k jeho stehnu tiskne Honzova noha.
„Jak to dopadlo?“
„Pss!“ zasyčí Juli. Honza s Romanou nad tím vybuchnou smíchy. I Petr se usměje. Potom mu to řeknou. Když skončí seriál a ani neví, o čem byl, zažene Juli do postele.
„Tati, musím?“ zaškemrá.
„Je pozdě a zítra jedeme na chatu. Musíme brzy vstávat.“
„Já se umyju a už jsem v posteli. Budou tam kočičky a štěňátka,“ poučí Romanu s Honzou.
„Je velmi samostatná.“
„Ano. Když Leontýna byla nemocná, pomáhal jsem ji, jak to šlo a Juli taky. Někdy mě to mrzí, že neměla to lehké. Leontýna onemocněla v době, kdy už hodně toho pochopila. Pořád ji něco říkala nebo učila.“
„Nemělo by. Je fantastická, ale já poběžím nebo mi ujede autobus. Tak zatím.“
„Zavezu tě, kam budeš chtít,“ nabídne se Petr.
„Byl bys tak hodný, ale co Juliana?“
„Já s ní tady počkám. Romano, moc děkuji a přijď, něco s těmi vlasy uděláme. Jsou krásné. Bylo by škoda je nechat jen tak.“
„Dobře. Děkuji a ahoj.“ Petr s Romanou vyjdou ven. Za chvilku už se proplétají mezi jinými vozy.
„Milej člověk,“ prohodí zamyšleně Romana. „V Paříži bude mít otevřeno. Už jenom kvůli jeho povaze. Jsem unavená, jak už dlouho ne.“
„Omlouvám se, že jsi musela sem jet.“
„V pořádku. Nic se neděje. Už, aby byl konec školního roku.“
„Proč s tím nepraštíš?“
„Sama nevím. Mám to asi ráda, nebo co já vím. Už tu budeme. Díky moc a nechala jsem Julianě ten banánek. Pozdravuj ho a ciao.“ Nakloní se k němu a políbí na tvář. Petr počká, dokud nezmizí v domě, potom se rozjede. Za chvilku otevírá tiše dveře svého bytu. Televize tlumeně hraje. Odloží klíče a jde do obýváku.
„Tak jak to dopadlo?“ optá se.
Honza vypne televizi. Pomyslí si, že vypadá strašně unaveně. „Pozítří jedu do Paříže. Zítra si zabalím. Letadlo letí časně ráno. Je moc šikovná a mluví francouzsky, že jsem zíral. Tedy umět takhle jazyk! Bodlo by to.“
Petr se posadí. Dívá se na hrnky a zákusky. Na jeden dostane chuť, ale neměl by. Chce se zvednout a uklidit, když ho Honza převrátí, až ho skoro zalehne.
„To počká,“ zašeptá s důkladným polibkem. Petr povolí a zajede mu do vlasu. Už je to dlouho, co neměl muže a Honza je tolik žádoucí. Mimoděk zasténá, ale to ho taky vzpamatuje. Odstrčí ho.
Honza zklamaně se po něm podívá. Dotkne se rtů. Jsou citlivé a on by ho chtěl mít. Není typ, který ho vždy uchvacoval, ale zatraceně se mu líbí. Až moc, usoudí, když jde za ním do kuchyně. Obejme ho.
„Dnes ne.“
„Někdy jindy?“ zašeptá mu do ucha.
Petr zavře oči. Cítí únavu, ale taky vzrušení. „Možná.“
„Jsem netrpělivý.“
Petr se prchavě usměje. Bude muset. On si to musí důkladně zvážit, zda chce mít nějaký vztah, protože mít ho na chvilku a co když on nebude chtít? Ucítí polibek na krku a všechno se v něm zjitří. Potřebuji to. Zatraceně, potřebuji mít sex.
„Ale počkám. Vyplatí se to, ale nechci slyšet ne, chápeš.“
„Dobře, ale co když nám to nebude klapat?“
„Bude. Dobrou noc. Půjdu se projít. Potřebuji vychladnout.“
„Dobrou noc.“ Dveře klapnou a Petr osamí. „Zatraceně!“ Bouchne do linky. Kdy se mu dostal pod kůži? Kdy?
Malý poklad - 10. Tati, nejsou ty sms drahé?
