5. 4. 2013
Malý poklad
93.
Petře, potřebuji tě!
Honza přijede domu a složí se na pohovku. Pobyt v nemocnici hodně vyčerpává, proto asi se jí hodně vyhýbá. To jak tam nehybně ležel, bylo děsivé. Celý zafačovaný a nemohoucí. Jak to tehdy Petr s Julianou mohli vydržet? Nerozumí tomu. Otevře oči. Vedle něj stojí klidná Juliana. Závidí jí, že je tak klidná. Je rozumnější než on, který by nejraději vyl. Chtěl by mít krapet její víry, že Petr neodejde.
„Mám hlad.“
„Taky ho mám. Půjdeme něco ukuchtit.“
Juliana se na něj zadívá dost skepticky, ale jde za ním do kuchyně. „Honzo, že nemusím na tábor. Nechci tam jet.“
Úplně na to zapomněl! Plánovali si s Petrem druhé líbánky. „Nepojedeš.“ Čert vem peníze. Nějak to zařídí. Vůbec nepřipadá, že by tam jela a ani popravdě by ji nenutil.
Juliana se dívá, jak váhá, co připravit k jídlu. „Měli jsme přijmout pozvání tety Jitky.“
„Nemohu ji neustále vyžírat,“ řekne prudce. Sakra, přece se dovede o sebe a jedno dítě postarat! Nedělá se to, i když to pořád dělal. „Tak co si dáme?“
„Chleba ve vajíčku.“ Juli se po něm poočku podívá. Je to jednouché, tak snad by mohl to zvládnout.
„Tak dobře, to mám rád nebo si objednáme pizzu?“
Juliana neváhá. Pizzu miluje. „Pizzu! Jdu ji objednat!“ zametá pro letáček s výběrem pizz. Nejdřív to zkoumá a potom už volá.
Honza unaveně se opře o linku. Možná měl něco ukuchtit, ale popravdě nemá na to sílu. Je vyřízený a závidí Juli elán, který dává najevo. Měl by taky zavolat Pavlíně, jak to šlo. Vytáhne mobil. Vybitá baterie. Jde do ložnice. Rozhlédne se. Vše mu připomíná Petra. I vůně. „Zatraceně!“ zakleje. Proč nejel s ním nebo proč se to stalo? Proč zrovna on?!
„Honzo, jsi rozčilený?“
„Jo jsem,“ zabručí nevrle. Dá nažrat tomu nenažranci. Potřebuje buď nový mobil nebo baterii.
„Komu voláš?“
„Jak můžeš být tak klidná?“ vyjede na ní, když si uvědomí, že je to desetileté dítě, ne dospělý. „Omlouvám se.“
Juliana se posadí vedle něj. „Tatínek slíbil, že nezemře. Věřím mu. Určitě se uzdraví. Musí!“ začne brečet, jak konečně na ní dolehne situace. Honza ji obejme. Juliana nemůže přestat. „B…bo…jím se. M…Moc,“ říká mezi vzlyky. Honza ji utěšuje a zároveň i sebe. Nakonec Juliana přestane plakat. Honza jí podá ze stolku papírové kapesníčky, protože mohutně popotáhne.
„Mám strach. Moc velký. O mamince taky říkali, že se uzdraví a nakonec odešla. I tatínek lhal. A maminka taky. Neuzdravila se. Lže ten doktor?“
Chudák, ale jak ji vysvětlit, že se snažili ji ulehčit a jak Petr říkal, i on věřil, že nakonec to zvládne. „Určitě nelže, ale zřejmě bude dlouho nemocný.“
„Maminka byla taky dlouho nemocná.“
„Ale Petr má jen nehodu. Uvidíš, že se brzy uzdraví. Má na sobě speciální obvazy, které ho léčí. Tvá maminka byla vážně nemocná.“
„Maminka taky chodila na chemoterapie a ozařování a nepomohlo to,“ řekne dospěle. Sedí na posteli, v ruce mačká kapesník.
Honza neví, co na to říct.
„Jdu se převléknout a prostřu v obýváku stůl. Myslíš, že taťkovi nevadí, že si dáme pizzu?“
„Myslím, že ne, i když by hudroval jak krocan.“ Na Julianině tváři se objeví malý úsměv. „Dobře. Já zavolám Pavlíně a dalším lidem, hlavně do práce. Bude pracovat se mnou.“
„Jůj! Vážně? To je moc dobře, ne?“ řekne jako dospělá. „Budeš mít víc času, že jo?“
„Ano moc dobře, hlavně teď, protože potřebuju být s tebou a Petrem.“
„Budeme tatínka navštěvovat každý den,“ řekne ve dveřích. Honza přikývne. Nejspíš první dny je nebudou chtít k němu pustit, ale později určitě. Uzdraví se, protože netuší, co by dělal, kdyby ne.
„Pavli, jsi tam ještě?“
„Jo. Na brýle jsem se vykašlala,“ zazní smích. „Mám větší dýška. Jak mu je?“
„Žije to je důležité, jinak nevím. Volám, protože chci vědět, jestli budeš moci přijít i zítra ráno.“
Pavlína hned pochopí. „Hele, vezmu si tenhle týden ranní a ty odpolední, ano. Jo byla tu Květuš. Chce s tebou mluvit.“
„Ježíš! Teď? Dobře. Ať přijde zítra. Můžeš ji zavolat?“
„Jasňačka, šéfe. Jo máš to tu excelentní. Nádhera. Tvá sestra se tím živí, že jo: Jo dej Petrovi pusu za ten kávovar. Je parádní. Takový si taky pořídím, ale až se trochu vzpamatuji.“
„Jo a dám, neboj se. Jen co z něj sundají ty obvazy.“ Zesmutní, když si vybaví, jak vypadal. Mumie vedle něj byla odhalená.
„Tak to si nechám od ní upravit svůj byt. Jsem na tyhle věci levá.“
„V klidu, ale je mastná.“
„Chacha, vyjednáš mi extra cenu, jinak odejdu. Pozdravuj Juli a díky moc.“
„Já díky.“ Zavěsí. Ozve se zvonek. Jsou rychlí, ale tu vůní cítí až sem.
„Honzo, peníze.“ Dovnitř vpadne Juliana s napřaženou rukou. „Bude to 220, protože jsem dala dvojitou porcí ingrediencí,“ řekne pečlivě.
Honza vezme peněženku a dá ji 230 korun.
„Hned tu budu. Stůl je prostřený,“ informuje ho. Honza zavrtí hlavou, ale slyší pouze bouchnutí dveří. Vstane. Měl by se posadit ke stolu. Překvapeně se dívá na příbory, skleničky, džus v skleněném džbánu a ubrousky. Usměje se. Je to šikovná holka, která se už teď o sebe dokáže postarat.
„Olá, je tu!“ dveře se zavřou a bytem se pomalu, ale jistě roznáší vůně čerstvé pizzy. Mám hlad, tak jsem vzala dvě velké, jsou v akci, víš. Když něco zbude, budeme mít na potom.“
„Výborně. Jsi šikovná.“
„Tatínek to taky říká.“ Zesmutní a posadí se na plyšový pružný čtverec. V klidu bez řeči začnou konzumovat dvě pizzy.
„Už nemohu,“ řekne rozvalený Honza se skleničkou džusu v ruce. „Zítra dojedu pro tvou babičku a dědečka. Mají přijet v osm. Chceš jet taky?“
„Ano. Musíme připravit jim spaní, ale kde?“
„Rozložíme to tady nebo víš, co? Já půjdu bydlet do kadeřnictví na tu dobu a oni zaberou ložnici.“ Vůbec neví, proč se s ní radí. Někdy ho překvapuje.
„Já, nevím. Jdu na počítač.“
„Dobře.“ Bude to tak lepší a nepopudí je proti sobě. Vůbec neví, zda jim to Petr řekl nebo ne, že spolu bydlí, ale i tak to uvidí. Je mu to jedno a své věci nebude uklízet. Teď ovšem je to nepodstatné, protože důležitý je Petr. Musí jít dál. Zvedne se a uklidí stůl. Krabice vyhodí do koše. Snadné a rychlé, pomyslí si. Aspoň zítra s ním bude Juliana. Petrovi rodiče se mu líbí, ale nerozumí jim. Chápe, že jim nesedl, ale ignorovat to? Hlavně Petra.
Musí převléknout postel. On sám se vyspí na pohovce. Nechce jeho rodiče vystrnadit na pohovku. To prostě nejde a kde je ubytovat? V hotelu? Blbost a pak určitě budou s Julianou odpoledne a večer, takže tu nebude sama.
Převlékne postel. Pouklidí. Trochu smutně si vzpomene, jak se té činnosti vyhýbal. Teď to musí všechno zvládnout. Ještě štěstí, že není škola, ale později začne a bude to na něm. Přejede si tvář. Není ještě ani osm, ale je unavený, jako by byla půlnoc. Jak to teta říkávala? Špatné věci je nejlépe zaspat. Zkusí to. Zaťuká u Juliany.
„Dále.“
„Půjdu spát.“
„Už?“ podiví se.
„Ráno brzy vstávám. Taky jsem unavený.“
„Dobře, já ještě chvilku zůstanu vzhůru, ano.“
„Dobře. Nepotřebuješ něco?“
„Ne, něco si čtu,“ zabručí nevrle.
Honza zavře dveře a jde se převléknout. Rozhlédne se kolem sebe. Petr by byl nespokojený s tím, jak to tu vypadá, ale on na to kašle. Špína se tu rozhodně neválí. Vezme slabou deku a přikryje se. Usne, jako když ho do vody hodí.
Mobil. Sáhne pro něj.
„Halo?“
„Tady Komárkovi. Jen chci oznámit, že vlak má půlhodinu zpoždění.“
„Děkuji. Vyjedu trochu později.“ Sklouzne k hodinkám a vyděsí se, protože je půl osmé.
„V pořádku. Můžete nás rovnou z nádraží vzít do nemocnice? Bohužel se v Praze moc nevyznáme. Rádi bychom s panem doktorem mluvili hned.“
„Jistě, vezmu. Taky přijede Juliana.“
„Nikdy jsme nesouhlasili, aby Juli chodila do nemocnice,“ namítnou.
Honza pochopí, že tím myslí Leontýnu. „Chce vás vidět.“
Ticho. „Tak dobře. Pro jednou. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Kdyby tak věděli, jak je Juliana mazaná. Jako opice. Když něco chce, prostě to musí dostat.
„Honzo?“ Juli zívne, v ruce drží Bumbiho.
„Obleč se a jedeme, zapomněl jsem nastavit ten krám.“
„Dobře.“ Jde do koupelny. Honza se posadí a přejede si bradu. Musí tolik toho zařídit. Kromě práce, tak ještě obvolat jeho známé. Vůbec se na to netěší. Řekne to jen těm nejdůležitějším.
„Mám hlad,“ řekne, když je oblečená. „A taky žízeň.“
Pozdě. Nestíháme to. „Koupím ti něco na nádraží.“
„Tak jo. V mekáči? Stihneme to?“
Doufá v to, ale chuť na jídlo nemá. Všechno je v něm sevřené nervozitou. Petr, k tomu jeho rodiče… K čertu, se vším! Dojedou k nádraží, kde pracně zaparkuje. Podívá se na hodinky. Samozřejmě čas na jídlo nemají. Zatraceně. Podívá se na Julianu. Ta zatracená holka moc dobře ví, že nestíhají.
„Jindy.“ Bude ho to stát třikrát tolik.
„Tak dobře. Kdy?“
„Hned jak budu moci, dobře?“
„No jo. To nebude nikdy,“ zamumlá, ale poslušně jde vedle něj. Vytáhne mobil a zavolá, kde budou na ně čekat.
„Jestli můžete u vlaku, budeme rádi.“
„Jistě. Chvilku počkejte. Běžíme!“ křikne na Julianu, která se trochu nemotorně rozeběhne vpřed. „Tudy. Klid!“ houkne, když chce zatočit někam jinam.
„Rozkaz!“ řekne rozpustile. „Babi, dědo!“ křičí a běží k nim. Honza se snaží důstojným krokem ji dojít, ale cítí, jak je nervózní.
„Dobrý den.“
„Dobrý den. Pomozte nám s taškami.“
Honza málem, že nevyvalí, co vše sebou mají. Vejde se mu to do kufru? Popadne tašky, Juliana další a pomalu jdou. Honza se pohýbá pod nákladem. „Hned vás vezmu do nemocnice. Nechtěli mi nic říct, ale aspoň jsme ho viděli. Je celý obvázaný, tak se prosím neděste, ale podle doktora je stabilizovaný.“
„Co se vlastně stalo?“ optá se Petrova maminka.
„Autohavárie. Má sestra má známého u záchranářů, takže sehnala dotyčného, co ho zachraňoval. Povídal, že měl kliku, že jeli hned za tím autem, které to způsobilo. Vyjel ze svého pruhu a napálil to přímo do něj. O chvilku později vybuchl. Petra jeden z nich stihnul na poslední chvíli vytáhnout.“
„Ježíš!“
„Tatínek se uzdraví.“
„Určitě, Juli. Ale nechceš jít s Honzou někam jinam?“
Juliana váhá, potom přikývne. Honza ihned pochopil, že ho se schůzky s doktorem vystrnadili. Sevře rty. Doufá, že mu aspoň potom řeknou co a jak. Vede je k svému autu. Naloží tašky do kufru. Má pocit, že jeho ruce nesly tuny. Co v tom proboha mají? Juliana vleze s Petrovou maminkou dozadu, dopředu si natáhne nohu otec. Všichni mlčí.
„Víte, musím po odpoledních pracovat, tak jestli byste mohli pohlídat Julianu. Jak dlouho se zdržíte?“
„Jak to bude nutné,“ řekne úsečně vzadu Josefa.
Honzovi zatrne. Nekončící návštěva?
„Co zvířátka, babi?“
„Sousedé se rádi postarají. Bude to v pořádku. Tam to není jako tady. Už tam budeme?“
„Tak za deset minut.“ Musím se snažit vypadat jako vhodný kandidát. „Jitka by vás ráda poznala. To je moje sestra.“
„Až později. Tohle je důležitější.“ Honza mlčí, naslouchá štěbetání Juliany a Josefy. Je rád, že to bere, jak to bere, ale co jeho rodiče? Jak to nakonec dopadne? Je rád, když zaparkuje. Za Petrovými rodiči si to zamíří k vrátnici.
„Doktor Brodský, kde ho najdeme?“
„Máte to domluvenou schůzku?“
„Jistě na desátou.“
Vrátný jim vysvětlí, kam mají jít. Honza s Julianou jdou za nimi. „Děkujeme za doprovod. Kdyby něco, zavoláme.“
„Ano.“ Dívají se, jak odchází. Juliana se tváří zamyšleně. Něco je divného. Proč s nimi nejde Honza? Měl by jít tam taky, ale vůbec se nebrání a nejde s nimi. Zvláštní. Hned jak se usadí v malé kavárně, tak začne s výslechem.
„Honzo, proč jsi nešel s nimi? Měli bychom vědět, co se děje.“
„Určitě nám to řeknou.“ Jak tohle věčné vyptávání snáší Petr? Ten dokonce učí, takže musí být zvyklý.
„To není totéž. Je to kvůli tomu, že nejsi příbuzný a já dítě?“
„Přesně tak. Podívej, to vypadá docela dobře, co ty na to?“
„Hm, jo jde to.“ Napije se džusu. „Tak proč se s tatínkem nevezmete?“
Svatba? Nikdy na to nepomyslel a Petr? Ten určitě ne. Nikdy dokonce o tom nemluvili.
„V tom případě byste byli příbuzní, ne? Jako teta Jitka se strýčkem Slávkem.“
„No to ano, ale není to jednoduché.“
Juliana se na něj podívá. „Zas dospělácký výmluvy.“
„To musí souhlasit obě strany a musí se najít vhodná doba. To není vůbec snadné.“
„Tak jo, ale proč tě nevzali sebou? Mohli ne? Taky se mi zdálo, že tě nemají rádi,“ mudruje dál.
Hurá za vnímavé děti, pomyslí si Honza. „To bude proto, že se o Petra moc bojí a mě neznají.“
Juliana pokývá hlavou. „To je fakt. S tím se něco musí udělat.“ Vezme si koláč s tvarohem a meruňkou. Naláduje to do sebe a potom si povzdechne.
„Kam to všechno dáváš?“ podiví se. Jí snad víc než on a je stále hubená.
„Snědl jsi toho dvakrát tolik. Měl bys zhubnout,“ neodpustí do něj rejpnutí. Honza si vybaví Petra. Taky mu to říkal. Nejspíš začne. „Honzo, myslíš, že bude v pořádku?“
„Určitě ano.“ Sám to neví jistě, ale když to řekne takhle nahlas, na krátkou chvíli tomu věří. Vytáhne mobil a najde číslo na Dominu. Nikdy s ní nemluvil, ale Petr mu ho dal, kdyby se něco stalo. Doufal, že se nestane. Vytočí číslo. Juliana je zticha. Je zvědavá, kam volá, ale mlčí.
„Korkovská!“ ozve se úsečně, že málem nezahodí telefon.
„Dobrý den, u telefonu Honza Strašný. Číslo mi dal Petr Komárek. Chci jenom oznámit, že měl vážnou nehodu a nebude moci nastoupit do práce.“
„Do prdele!“
Honza zůstane koukat.
„Kdy se vrátí? Víte něco bližšího? Je v Motolské?“
„Ano. Ne.“
„Tak je v Motolské nebo ne?“
Musí mít své zdroje, jinak by se asi takhle neptala. „Je v Motolské. Netuším, jak vážné to je. Autohavárie.“
„V pořádku, zjistím si to sama. Nashledanou.“
Tedy s ní by nechtěl pracovat ani za zlaté tele. Člověka vyždíme a uteče od něj. Děsný. No, nejspíš nejhorší hovor má za sebou. Teď to oznámit dalším. Dan.
„Dobrý den, volám kvůli Petru Komárkovi.“
„Dobrý den. Řekněte mu, že mám fantastické lístky za polovinu cenu do Národní opery. Vsadím se, že s Julianou a tím ňoumou si vyjde, i když prej to nesnáší.“
Honzovi se zkroutí tvář. Ňouma? Už chápe, odkud má pořád nějaké lístky. „Mluvíte s tím ňoumou. Petr měl vážnou nehodu, tak si ty lístky dejte někam!“ řekne slušně s ohledem na Julianu. Vypne ho.
„Někam?“ Juliana s očima navrch zkoumá nové spojení.
A jsi, kamaráde v průseru. Jak vysvětlit dítěti, že si měl ty lístky strčit do prdele? Telefon. Dan. To telefonní číslo mu neměl dávat, ale trval na tom, že prý má spojení na rektora. „Ano? Jan Strašný.“
„Sorry, co se stalo?“
„Měl autonehodu a je v Motolské., Rozhodně delší dobu nenastoupí.“
„No, kurva práce!“ ozve se. Honza je rád, že to Juliana neslyší. „Rektor se zblázní. Počítal s ním. Jak má teď někde sehnat náhradu? No nic děcka budou mít prázdniny. Díky za zavolání. Fakt nebude šťastný.“ Ticho.
„Tvůj tatínek zřejmě byl všude potřebný,“ prohodí k Julianě. Ani netušil jak, je žádaný.
„To ano. Taťka je strašně chytrý a mají ho všude rádi,“ přikývne s úsměvem.
Honza si pomyslí, že by u Slávka v práci sotva někdo volal kurva práce nebo do prdele. Trpělivě by čekali, až se uzdraví.
Armani to už ví. Jitka se Slávkem taky. Obě práce taky, rodiče taky. Chybí Billy.
„Ahoj Billy, u telefonu je Honza.“
„Já vím, kdo jsi. Děje se něco? Potřebuješ právníka?“
„Ale ne. Petr měl nehodu…“
„Do prdele! Co a jak? Zavinil to on nebo ne?“
„Ale ne.“ Musí být zdeformovaný, pomyslí si. Jeho mozek myslí jen jednosměrně. „Někdo vyjel ze svého pruhu a napálil to do něj. Ani nevím, co se stalo s řidičem, ale prej auto vybuchlo. Je teď v Motolské, tak abys to věděl.“
„Zavolám Karolovi. Měl ho rád. Rozhodně mi dejte vědět, až budete jednat s pojišťovnou. To si všichni odnesou.“
„Jistě.“ Dyť to říkal, jednosměrné myšlení, ale když se to tak vezme, bude muset najít pojistku a nahlásit to pojišťovně. Vsadí se, že léčení nebude za hubičku. V myšlenkách ho přeruší telefon.
„Billy?“
„Hele, piš si. Doktorka Zrzavá. Číslo 775815611. Hned k tobě nakluše a neboj se, neodere ho. Je fajn a vyzná se. Dluží mi službičku, tak tím to vyrovná. Odře pojišťovnu namrť.“
„Díky moc.“ Tužkou na ubrousek napíše číslo a jméno. Podá to Julianě, která to pečlivě schová do kabelky. Najednou začne zvonit Julianin mobil.
„Juliana Komárkova. Dědo, babi. Jasně, hned tam budeme.“
„Budou nás čekat u vrátnice. Máme za nimi přijít.“
„Tak jdeme.“ Zaplatí a vyjdou ven. Pozítří by měla Juliana jet na tábor a oni by měli krásné slunečné prázdniny plné sexu. Dokonce si jeden den vzal dovolenou. Teď o tom může jenom snít.
„Volala jsem Julianě, protože váš mobil byl nedostupný.“
„Volal jsem známým a do Petrovy práce, co se stalo,“ obhajuje se, protože má pocit, že na něj útočí. Celou dobu má pocit, že za to ho viní, ale on za nic nemůže.
„V pořádku. Jedeme domů.“
„Honza s námi bydlí,“ informuje je hned za tepla Juli, „protože ze svého bytu má kadeřnictví V druhém patře. Legrační název, že jo?“
„Budeme spát kde?“
„U Petra. Povlékl jsem vám postel. Já půjdu do svého bytu. Mám tam jednu místnost nechanou jakou pokoj, kdyby přijel někdo nebo tak.“
„V pořádku. Musíme uklidit ty věci, co jsme přivezli.“
„Co řekl doktor? Že byl protivný, nechtěl mi ukázat tatínka, ale já na něho vyzrála.“
„Až doma, Juli.“ Honza se mrkne do zrcátka. Bojím se ji. Zatraceně, tohle se mu nechce líbit. Narůstá v něm přesvědčení, že ho nikdy nepřijmou. Jen doufá, že mu aspoň řeknou co a jak. Bude muset jít na radu k Jiťe. Snad mu řekne, co má dělat, protože má pocit, že se dostal do slepé uličky.
„Tak jo.“ Honza je za ticha veze domů. Uprostřed jízdy si uvědomí, že vůbec se nevyjádřili k faktu, že s Petrem bydlí. Věděli o tom? Petr mu vyprávěl, jak ignoruji jeho orientaci. Prý si stále myslí, že by mohl žít s ženou a chtějí další vnoučata. Nakonec je rád, když zaparkuje před Petrovým bytem. Pomůže s taškami.
„Vůbec se to nezměnilo,“ prohodí Josefa. Rozhlédne se po pokoji. „Pěkně čisto. Jdeme do kuchyně. Vsadím se, že máte prázdný mrazák. Jelikož Petr nepřijede, tak jsem přivezla vše možné. Tohle musí do mrazáku. Má tu moc pěknou divočinu. Juli, pomůžeš mi?“
„Jistě.“
„Vy si udělejte kávu a zmizte.“ Honza rychle připraví kávu. Nese dva šálky do obýváku. Dveře na balkon jsou už otevřené. „Má to tu hezké.“
„To ano. Jak to bylo u doktora?“ optá se zdvořile. Jestli mu nic neřekne, je nahraný.
Jaromír zvažuje. „Je v kómatu, ale stabilizovaný. Co jsem pochopil, dneska ho vezou na rentgen.“
„Teprve? Neměli to už udělat předtím?“
„Další vyšetření. Má zlomenou nohu a pánev. Je to díky tomu, že do něj napálil z boku. Aspoň to povídal.“ Zatočí holi a pevně ji sevře. „Taky má pořezaný obličej, což nechápou z jakého důvodu. Netuší, zda to přežily oči. To prej budou vědět, až sundají masku a bude při vědomí, ale podle nich vypadá, že jsou v pořádku.“
„To je dobře, ale možná měl na sobě brýle. Měl raději skla než plast. Pokud by praskly, mohly ho pořezat.“
„To ano. Nejraději bych toho darebáka rozflákl o zeď.“ Sevře pevně hůl a rty. Mračí se.
„To já taky. Někteří by neměli vyjet na silnici. Nevíte, kdy bude moci mít návštěvy?“
„Netuším. Ani sám doktor to nevěděl. Řekl bych, že půlku věci věděl a na druhou se čeká, až se Petr probudí. Zatím spíš ho nechávají ve spánku a myslím, že je rozhodnutý ho takto udržet co nejdéle. Povídal o tom, že v tomto stadiu se tělo nejvíc regeneruje.“
„To jsou dobré zprávy. Juliana bude ráda. Má strach, i když to nechce připustit.“
„Jak se stalo, že jste ho viděl? Nás nechtěli k němu pustit.“
„Juliana. Ukecala doktora,“ řekne těžce. „Tak mě vzal taky.“
Jaromír se usměje. „Je to šikovná holka.“
„To ano.“ Nastane ticho, přerušované pouze hlukem z kuchyně. Honza přemýšlí, o čem by začal, protože neví, co by povídal. „Přijeli jste rychle.“
„Je to náš syn. Zůstaneme tady, jak to bude možné. Tedy dokud se nevzpamatujete. Vy tu bydlíte?“
Opatrně, Honzo! „Ano. Nabídl mi to Petr, protože mě vyhodili z práce. Ze svého bytu mám kadeřnictví V druhém patře, jak řekla Juliana. Jsme tam s kolegyní Pavlínou. Je moc šikovná.“
„Proč vás propustili?“
Nechce o mně vědět, ale přesto mu něco nedovolí, aby nevěděl nic, pomyslí si opět. „Změna majitele. Madam Růžena dostala infarkt a skončila v LDN. Bohužel nový šéf zvedl nám všem nájemné.“
„Nájemné?“
„Ano. Pronajímáme si místo, kde pracujeme. Co zbude, to je naše. Taky zvedl ceny. Prostě jsme se neshodli a Pavlína odešla hned po mně.“
„Aha.“
„Kadeřnictví je moc pěkné. Zařizovala ho moje sestra Jitka. Je bytovou architektkou. Má na to buňky. Taky na oslavy. Petr mi tam koupil velký kávovar. Umí snad všechno kromě čtení novin. Musíte se přijít podívat.“
„Uvidíme.“
„Něco s Julianou ukuchtíme,“ ozve se z kuchyně.
„Dobře, maminko.“
„Honzo, tolik báječného jídla. Škoda, že tu není taťka.“
„Přijde, uvidíš. Já se omlouvám, ale budu muset jet. Mám klienty a taky se s někým musím setkat. Přijel bych večer.“
„Jasně a něco si všichni zahrajeme!“
„Tak dobře, slečno. Moc děkuji, že jste mi řekli, co s Petrem je.“
„Uvidíme se později.“
„Stihnete večeři?“ Zastaví ho otázka Josefy.
„V kolik?“
„V šest! To už Honza končí.“
„Dneska mám jedno večerní česání, takže v sedm. Nebude vám to vadit?“
„Kdepak. Přijďte.“
Honza přikývne. Je rád, že ho pozvali, aspoň se snad trochu prolomí ledy. Byl by moc rád, kdyby ho přijali, ale jak to bude, ví snad jen bůh. Hlavně, že Petr žije. Doufá, že bude všechno v pořádku. Bude se muset někoho optat na toho doktora. Jestli je dobrý nebo ne, ale jestli se do toho vloží i Domina, tak snad bude vše v pořádku. Má tak nějak divnou předtuchu, že se o své lidi stará.
„Tak co mám všechno udělat?“ zamumlá si sám pro sebe. Kadeřnictví, večeře s Petrovými rodiči. První po ročním seznámení a potom domů, i když zkusí lapnout Jitku, ale to uvidí, jak se vyvine večeře. Dojede do práce.
„Ahoj.“ Kouká, že Pavlína je bez slunečních brýlí, na nohou pantofle a ochomejtá se kolem jedné dívčiny, jako by tu byla odjakživa. Určitě nebyla na jeho seznamu.
„Čau! Tohle je luxus. Jsem ráda, že jsem odtamtud vypadla.“ Právě vyčesává vlasy nahoru do nějakého složitého modrofialového účesu.
„To jsem rád.“
„Hele, vedle je Květuš.“ Ušklíbne se. „Co tohle?“ optá se dívky, která zírá do zrcadla, jako by se viděla poprvé.
„Fantastické a bude to držet?“
„Jako přišité. Jestli to zítra dáte dolů, bude to zázrak,“ řekne nadšeně.
„To ne!“
„Nebojte. Půjde to snadno. Prostě vlezete do vany a namočíte si je.“
„Ježíš, vyděsila jste mě. No, rozhodně je to paráda. Díky moc.“ Pavlína naúčtuje a dá do kasičky peníze.
„Ahoj, Květuško,“ pozdraví jí a těžce sedne na židli.
„Ahoj, Honzo.“ Před sebou kávu a rozložený časopis. Vypadá spokojeně, pomyslí si Honza. Za chvilku přijde Pavlína s podnosem, na kterém jsou tři hrnky. Postaví to a posadí se k nim.
„Co potřebuješ? Díky moc.“
„Slyšela jsem o autonehodě, je mi to líto. Je v pořádku?“
Honza se zamračí a povzdechne. „Žije, za což jsem rád. To je zatím důležité. Musí se brát jedno po druhém.“
„Určitě.“
„Ta holka je tady od Květušky?“
Ta se usměje. „Musím říct, že mi chybí. Nechci jít někam jinam.“
Honza pochopí. „Nevím, jak vyjdu tenhle měsíc, jedu první. Strašně rád bych…“
„Víš co? Uděláme to takhle. Budu to dopoledne, protože odpoledne musím pryč. Mám v hlavě, ale hlavně v tomhle snad všechna čísla. Byla jsem tam léta. Budu tady a uvidíš na konci měsíce.“ Položí na stůl objemnou knihu. „Střádala jsem je celá léta. Nikdo o tom neví a vzala jsem si ji, když jsem odcházela. Je to moje, ne jeho.“
Pavlína s Honzou udiveně zírají na černou tlustou knihu se zlatým písmem: Telefonní seznam. Je to zlatý poklad. „Věříš mi.“
„Na rozdíl od tamtoho ano. Na konci měsíce uvidíš a dohodneme se potom,“ poklepe na knihu. Vyčkává, co na to Honza.
Honza váhá, ale je pravdou, že by se pomoc hodila. „Jen nás tu nezaval. Jsme dva.“
Květuška se usměje. „Neboj se. Vím, kolik toho zvládnete. Dvacet let v oboru, je dvacet let. Přijdu zítra, dneska musím něco udělat. Jsem ráda, že jsem zpět. Chybělo mi a pravdou je, že potřebuji i nějaký přivýdělek.“
„Jasně. Jsem taky rád.“ Vyprovodí ji. „Udělal jsem dobře?“ prohodí k Pavlíně, která si bere sluneční brýle. Není si jistý. Ničím si není jistý jenom tím, že by si měl jít lehnout a spát. Potom se probudit a zjistit, že vše je jenom černá můra. Petr se nad ním bude sklánět, rodiče budou na Moravě, Juliana bude na táboře a on bude v kadeřnictví na starém místě a Růženka bude volat, zda by ji přijel učesat hlavu.
Zvonek. Konec snění. Otevře dveře a čeká. „Dobrý den,“ usměje se na staršího muže.
„Potřebuji umýt, přistřihnout… Nejste tu dlouho, že ne.“
„Viděl jste reklamu?“ Dal udělat velkou ceduli na okno. Sice je méně světla, ale i tak svítí.
„Je velká jako vrata. Bydlím nedaleko a můj kadeřník vybouchl.“
„Prosím, posaďte se.“ Muž s úlevou se posadí do křesla. Honza přemýšlí, že ty prachy za reklamu nevyhodil zbytečně. Někdo to uvidí, zafixuje si to a možná přijde. Dá ještě před dům stojan a bude to. Je fajn, že si zatím nikdo ze sousedů nestěžoval. Doufá, že to tak zůstane dlouho, protože na to aby šel někam jinam, nemá. Po odchodu muže zavolá Jitce.
„Mohu dnes večer na chvilku přijít? Večeřím s Petrovými rodiči.“
„Tak udělám něco dobrého.“
„Díky moc.“ Někdy si opravdu rozumí beze slov. Je za ni rád. Večer zavře kadeřnictví. Poslední paní zavolala, že nepřijde, tak si povlékl, aby potom nemusel strašit. Chybí mi, pomyslí si teskně. Každou minutu, ale i to, že nemůže mu zavolat.
Otevře si byt vlastními klíči.
„Ahoj!“ do náruče mu skočí světlovlasá osůbka, až se prohne. „Dědo, babi, Honza je tu! Máme svíčkovou, tu já mám ráda.“
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer. Něco jsem uvařila. Máte rád svíčkovou?“ optá se Josefa se zástěrou kolem pasu. Je jí trochu malá, protože je Petrova, ale co.
„Ano, mám velmi rád. Tak Juli byla jsi hodná?“
„Moc. Přisahám. Pomohla jsem babičce uklidit potraviny. Taky jsem si přečetla knihu a podívala se na angličtinu.“
„Jsi skvělá.“
„Cha! Já vím!“ vypne hruď. „A připravila jsem pohádky.“
„Dobře. Potom si zahrajeme. Děkuji, že jste se o Juli postarali.“
„Šlo to dobře?“ ozve se Jaromír.
„Abo. Bývalá kolegyně mi navrhla, že by pro nás zatím dělala bez smlouvy. Má knihu s telefonními čísly klientů, tak to hodně pomůže.“
„Není to nelegální?“ namítne.
„Netuším, ale myslím, že ne. Raději se optám Billyho.“
„To je ten právník, co pomohl Petrovi?“ optá se hned Josefa. Začíná nosit na stůl. Honzovi se seběhnou sliny.
„Ano. Je opravdu skvělý, a sakra!“
„Jsi rozčilený?“ optá se hned Juli.
Já se z ni zblázním. „Jsem. Zapomněl jsem zavolat pojišťovně. Zítra to musím udělat a taky zavolat právničce. Máš to číslo?“
„Hned!“ rychle odběhne pro číslo a za chvilku už ho má před sebou. Ihned ho naťuká do mobilu. „Zavolám zítra. Nebyla by asi šťastná, kdybych volal tak pozdě.“
„Dobře.“
„Dobrou chuť.“
Honza pomalu jí a přemýšlí, o čem se s nimi bude bavit. „Co budete zítra dělat, nechcete si někam vyrazit?“
„Do ZOO!“ zakřičí Juliana. „Letos jsme ještě nebyli. Tatínek…“ zmlkne. Petr ji pohladí po vlasech.
„Určitě tam bude s námi. Potom mu můžeš všechno vylíčit a víš co? Uděláme pro něj spoustu fotek. Potom budeš moci mu vyprávět, co všechno jste viděli.“
„Ano! Ano! To bude skvělé. A ráno můžeme zajít do nemocnice se optat na tatínka.“
„Rozkaz, slečno!“ zadívá se na její prarodiče. Tváří se – neví jak. Tak divně, ale ne nepřátelský, ale ani nadšeně.
„Babi, dědo, půjdeme do ZOO?“
„To víš, že ano. Doprovodíte nás?“
„Jistě, ale potom musím opět do práce.“
„Musíš?“
„Bohužel musím vydělávat.“
Juliana se rychle rozhodne. „Nechci být dospělá. Jen samé peníze a žádná zábava.“ Honza s Petrovými rodiči se nad tím usmějí. „Už jsem najedená. Můžeme si jít hrát?“
„Já to umyju. Když jste vařila, tak já to umyju,“ vzpomene si na Jitku, jak mu to vtloukala do hlavy. Moc to nedodržuje, ale musí se ukázat v tom lepším světle. Josefa překvapeně přikývne.
„Nechcete kávu?“ nabídne se.
„Ano.“
„A já chci kolu.“
„Kolu? Máme ji?“ Ví určitě, že tu nebyla. Petr ji na rozdíl od Juli nemá rád. Říká tomu chemický cumel. Ale občas Julianě ji koupí. Nechá to být, ale příště žádná kola. Donese do obýváku kávu s kolou a ledem. Sám se jde umýt. Netuší, jak jim tu záležitost s kolou vysvětlit. Povzdechne si a utře si ruce do utěrky. Potom jde do obýváku. „Nějaká nová hra?“
„Dnes jsme byli na nákupu, tak jsme ji koupili.“
„Osadnicí z Katanu? To hrají kluci od Marie. Jsou tím nadšení. Říkají, že lepší hra nebyla stvořena. Dávají ji dokonce přednost před počítačem a co je říct, protože jejich otec je testabeter, takže mají doma ty nejnovější.
„Tak to je super.“ Za chvilku je pohltí hra, ale hlavně návod. Přou se, jak hrát. Honza si všimne hodiny.
„A spát.“
„Musím? Ještě chvilku.“
„Ne.“
„Má prázdniny, tak ji nechte,“ ozve se Josefa.
„Ale Petr řekl do desáté. Není tady, tak bude mě poslouchat.“ Juliana cítí, že má oporu v prarodičích. „Ne. Chci si ještě hrát.“
„Tatínek by se zlobil,“ zkusí. Juliana zaváhá.
„Já to Petrovi vysvětlím,“ zastane se ji Josefa. Honza se zamračí. Cítí, že ztrácí přesilu.
„Juli…,“ ta se na něj zarytě podívá.
Řeknu to Petrovi, tady nezafunguje. Musí se poradit s Jitkou. „Tak jak chceš, ale buď si jistá, že se to Petr dozví.“ Je to slabé, je to ubohé. Cítí to a cítí i nesouhlas Josefy a Jaromíra. „Tak já půjdu.“
„Ahoj!“ Juliana se zvedne, Honza se nachýlí a dostane pusu. Pohladí ji po vláscích.
„Ale hned po jedenácté do postele!“
„Ano.“
Honza si povzdechne. Má tušení, že to nebude tak snadné. „Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Sjede dolu a za dvacet minut je u Jitky. Je fajn, že provoz je nulový. „Ježíš, já myslela, že už nepřijedeš.“ Jitka v nedbale zavázaném županu ho přivitá.
„Kde je Slávek?“
„Kde asi? V Německu. Posaď se. Bože, já bych spala. Chceš něco?“
„Nic, díky moc.“
Jitka se na něj podrobně podívá. Sebralo ho to, ale popravdě i ji. Něco takového nečekala ani náhodou. Člověk si myslí, že je nesmrtelný dokud se něco nestane. Ať jemu nebo někomu blízkému. Potom začíná uvažovat, že lidská existence je velmi křehká záležitost.
„Panáka? Vypadáš, že to potřebuješ.“
„Klidně, ale jen jednoho.“
„Juliana je doma sama?“
„Jsou tam s ní Petrovi rodiče.“ Ruka zůstane na dvířkách. „Budu spát v kadeřnict… Au!“ nechtěně vykřikne, protože v obličeji mu přistane něco měkkého, co se začne sypat. Vyskočí a židle zarachotí o zem. Začne ze sebe sklepávat něco bílého jemného. Po chvilce si uvědomí, že je to mouka nebo co. „Co to vyvádíš?“ zařve.
„Jak jsi ji tam mohl nechat samotnou?“
„Cože? Vždyť…“
„Já o nich nemluvím, ale ty teď zastupuješ Petra. Měla jsi tam s ní zůstat.“
Honza se dopálí. „A to jsem je měl nechat spát na pohovce nebo v hotelu?“
Jitka se zarazí. „Promiň, přehnala jsem to. Fakt, omlouvám se. Počkej, donesu kartáč.“
„Nech to být. Udělal jsem chybu?“
„Jo a ne.“ Posadí se. „Dost prekérní situace, zvláště, že tě nepřijali. „Dívá se, jak ze sebe snaží dostat mouku. Má ji trochu ve vlasech. „Máš ji ve vlasech. Nechtěla jsem. Prostě instinkt. Jde o to, že ty zastupuješ Petra. Dal ses velmi snadno z Petrova života a i Juliany vystrnadit. Na druhou stranu nemohl jsi je vyhodit. To taky nejde. Zůstat s nimi to taky nejde.“
„A jako co jsem měl dělat? Nemají mě rádi. Ignorují to, že Petr je gay. Mě berou jako kamaráda, který tam bydlí jen proto, že mě vyhodili z práce.“
„Hm. Musíš ukázat autoritu i to, že nejsi kamarád. Juliana tě podpoří.“
„Jako dneska?“ řekne kysele. Vypráví ji o tom, jak nechtěla jít spát. Jitka celou dobu mlčí a přikyvuje.
„Fakt těžká situace. Jasně. Juli je dost chytrá a to by bylo jakékoliv dítě, aby poznala, že je na koni. Prarodiče ji vše dovolí, takže nic nemusí. Ovšem dobře si uvědomuje, že je to špatné. Kolik je?“
„Po jedenácté, skoro půl dvanácté.“
„Zavolej.“
„Cože?“
„Zavolej a jasně dej znát, že má jít spát.“
„Počkej ty, jako myslíš, že ještě nešla? Ale jasně…“
Jitka se shovívavě usměje. Honza odhodlaně vezme telefon. Očima dává najevo, že tomu nevěří. Potom najednou se ozve. „Komárková…“
„A slečno, sypej do postele nebo přijdu a nasekám ti na zadek, až bude fialovej!“
„Zatraceně!“ zazní. Honza se usměje. „Dobrou noc, sluníčko, a jestli zítra budeš zívat, vleze ti tam brouk i s pavoukem.“
„Blbost! Tak jo. Dobrou noc.“
„Jak jsi to věděla?“
Jitka se usměje. „Mám už třetí, ne? Bude to boj, to si uvědomuješ, ne?“
„Dej sem tu flašku.“
„Jen jednu skleničku.“ Honza se na Jitku podívá, jako by spolkl celej citron. Jitka se zasměje, potom napřáhne skleničku. Cink!
