Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 4. 2013

 

Malý poklad
 
95.
 
Petře, ZOO, večeře… nevadí ti to?
 
Honza se mrkne do zadního zrcátka. Vše je v pořádku, až na to, že Josefa pochmurně hledí ven z okénka, Juliana mlčí a Jaromír taky.
Je to správné, Petře, že jedeme do ZOO? Neměli bychom zůstat doma? Vzal jsem foťák, tak vše zdokumentuju, ale chybíš mi tu. Neměli jsme doopravdy zůstat doma? A víš co? Mám trochu škodolibou radost, že jsem je dostal. Zítra půjdu za doktorem. Jsem zvědavý, co mi řekne. Taky dneska jdeme k Jitce na večeři. Chce tvé rodiče poznat. Stále nerozumím, proč jsou takoví. Trochu se toho výletu bojím, protože Juliana je má obtočené okolo prstu. Udělají, co bude jenom chtít a já budu opět ten zlý. Nemám to rád, víš to? Chtěl bych být hodný strýček, co jenom přináší dobroty. Měl jsi pravdu, rodičovská role není zrovna lehká. Nechápu, jak to zvládáš. Nebo Jitka. Už jsme tu. Musím ti říct, že ti především pomohla ta strašná šéfová, ale pro mě je to teď ten nejzlatější člověk. Jistě to nedělá pro mé krásné oči; nikdy je neviděla, ale je mi to fuk. Chybíš mi.
„Tak jsme tady.“
„Hurá! Už mi bylo vedro.“ Juliana ožije a už se souká z auta. Je vedro, takže Zoo bude narvané, ale nemůže být stále doma, kde se nudí. Nasazuje si sluneční brýle a rozhlíží se. Zaujme ji řeka. „Hned bych tam skočila,“ prohlásí s očima upřenýma na vodu.
„Na to zapomeň nebo nechceš vidět zvířata?“
„Chci. Škoda, že tu není Jindra. Strašně dobře o nich povídá, i když někdy mu nerozumím,“ postěžuje si.
„Kdo je Jindra?“
„Strýček Jindra?“ vmísí se Juliana. „On je biolog a pracuje s taťkou a má rád Lukiho. Teď odjel do Ameriky.“ Zesmutní.
Honaz by rád věděl, zda to vše říká normálně, že to chce říct nebo naschvál. On sám by o lukim Petrovým rodičům neřekl.
„Luki? To je pejsek? A dovolili mu ho vzít sebou?“
Juliana vyprskne smíchy. „Néé! Luki je Lukáš. On je model a je moc krásný a sexy. I když obě slova znamenají to stejné. Oni se mají moc rádi.“
„Jindřich byl navržen na Nobelovu cenu. Letos mu bylo nabídnuto místo v amerických laboratořích,“ poznamená Honza. Tak a máte to. Jsou rozpačití, protože nic netuší. „Nechceš zajet zítra za Lianou?“ Doufá, že kytky to vedro přežily, ale prostě nemá náladu ani čas tam dojet a zalít je.
„Ano ano! Prosím, prosím a Lianu si necháme?“
„Ne. Liana půjde k Jindrovi do domů. Bude mu to tam hlídat a lovit myši.“
„Juj!“ vykřikne jako mala. „To bude skvělé. Tam bude mít o hodně víc místa než u nás.“ Honza je rád, že je rozumná a nepře se s ním. Jak by ji vymluvil kočku, netuší a Petr by nebyl rád, kdyby ji našel po návratu doma.
„Kdo je Liana?“
„Liana je kočička, kterou jsem našla v praku, když jsme byli na pikniku.“
„Přinesla domů blechy, které jsme honili ještě týden.“
Juliana vyplázne jazyk.
„Je to strašné. Jistě víte, co je to mít blechy.“ Oba dva přikývnou. „K tomu byla špinavá, jak zákon káže.“
„Ale zachránili jsme ji,“ namítne. „Byla chudinka tak malá a zraněná. Bylo mi jí líto.“
„To je pravda. Někdo ji pořádně ztýral, takže je zatím v útulku, ale před Petrovou nehodou volali, zda ji chceme nebo ne. Byli jsme se na ni dvakrát podívat. Je to roztomilý pruhovaný ďáblík.“
„Tygřice je to!“ prohlásí pyšně. „Umí lovit myši a Jindra povídal, že jich má hodně. On bydlí v domě jako teta Jitka.“
„Aha. Nejsem už tu?“
„Ano. Panečku, to je lidi. Co myslíš, Honzo, kolik lidi dneska tu bude?“
„To já nevím. Podíváme se, až budeme odcházet. Mají tu počítadlo, kolik návštěvníku do ZOO přijde. Ovšem jsou tu někdy ještě večerní prohlídky, takže nebudeme vědět skutečný výsledek.“ Zajde do centra, kde koupí lístky. Jeden podá Julianě.
„Stále ji ještě baví takové obyčejné věci, ale za chvilku už vyroste. Už teď je to vidět.“
Josefa s Jaromírem přikývnou. „Máte pravdu.“
„Honzo, Honzo! Sedm tisíc dvě stě a něco!“ zavřeští zprávu o počtu návštěv.
„Do večera se to zdvojnásobí. Nechceš na záchod?“
Juliana nakrčí nosík. „Tak jo. Budou tam fronty.“
„Půjdu taky.“ Honza se schová do stínu stromu. „Nebude vám dělat problém chůze?“
„Mladíku, něco vydržím, a když tak se posadím.“
Honza se usměje. Věří tomu. A možná to bude i jemu naschvál.
„Tak jdeme. Zase velká fronta,“ postěžuje si. „Máš plánek a programy?“
Honza vytáhne z kapsy letáky. „Tady jsou. Tam kam půjdeme nejdřív?“ Vzal pro jistotu tři. Jeden pro Juli, druhý pro sebe a třetí pro Petrovy rodiče. Rozdá je. Juliana se do něho zahloubá.
„Mám plán!“
„Jaký?“
„Nejdřív půjdeme do Indonéské džungle. Potom půjdeme k žirafám. Viděla jsem ve zprávách, že se tam narodilo žirafčátko. Projdeme vršek a chci vidět vlky jak se krmí. Nikdy jsem je nestihla. Potom půjdeme k lanovce. Chci jet dolů lanovkou.“
„Nebylo by lepší jet ji nahoru?“
„Ne! Je z ní hezký výhled.“
„Tak dobře.“
„Potom se najíme. Mají tam spoustu dobrot.“
„Juli, ne že se přecpeš!“
„Ale, Honzo jsme na výletě.“
„Právě proto nechci, aby ti bylo špatně.“
„No jo.“ Honza vidí, že jeho slova vletěla do ucha a druhým vyšla ven. „Potom nesmíme zmeškat krmení medvědů a lachtanů. Tam musíme být. Jsou strašně roztomilí. Taky gorily a nakonec si necháme kočky. Ty já mám moc ráda. V Liberci máme adoptované leopardy, že jo.“
„Přesně tak. Všechny nás ukecala, takže jsme tam jako skupinka.“
„A kdo?“
„Já, Petr s Juli, Jindra s Lukim a moje sestra se Slávkem. Byli jsme tam na výletě. Myslím, že byli moc rádi. Jedno narozené kotě se jmenuje jako Juliana.“
„Jo a dokonce mám svoji kytku.“
„Kytku?“
Honza zrudne. Sakra, kdyby tušili. Snad to Juliana nikdy nezjistí, co je zač ta orchidej. „Ano. Máme ji doma.“
„Je červená a nádherná. Orchidej a je jen jedna na světě. Jindra ji vypěstoval.“
„On je zahradník?“
„Ne, biolog, ale říká, že u šlechtění rostlin si odpočine. Tohle je jeden z jeho výzkumu. Dal ji Petrovi jako dárek.“ Nebude říkat, že chtěl vidět její účinky a Petr, to hádě, na to přistoupil. Ti dva v tomhle jsou úplně stejní. Naprosto bez skrupulí, když se jedná o jejich výzkum, o kterém prohlašují, že je to pro dobro lidstva. Pche!
 „Tak jsme tu. Je tam strašné vedro,“ varuje všechny Juliana, když odtahuje plastový závěs. Uvnitř je ohluší voda, zpěv ptáků a vlhké vedro. Pomalu se šinou za ostatními a dívají se na zvířátka. Honza si pomyslí, že by to chtěl prožívat stejně jako Juliana.
„Tedy nechtěl bych žít v Indii a kam teď?“
„Jedenáct hodin krmení u tučňáků a sakra.“
„Copak je?“ Nakloní se nad ní a studuje program krmení. Co se jí zase nezdá?
„Žirafy a lachtani se překrývají. Zatraceně! Jsem naštvaná. Taky rozčilena,“ obhajuje se, že zaklela.
„Já vím, ale stejně nemusíš to používat.“
„Každý to používá,“ brání se. „Nevím, zda lachtani nebo žirafy.“
„Co kdybychom šli na lachtany? V té době budeme dole na obědě, tak po obědě budeme moci jít na ně, co ty na to?“
„Tak jo, ale chci vidět žirafčátko. Viděla jsme o nich dokument a moc se mi líbí, jak běhají. Je to zvláštní.“ Snaží se ukázat, jak ladně běhají, ale vypadá to tak směšně, že se rozesmějí. „Potom bychom stihli krmení ptáků a hrochů.“
„Ti se mi nelíbí, ale tak jo. Jdeme!“ mávne programem jako generál a vyrazí vpřed.
„Je to živel,“ prohodí k Petrovým rodičům. V duši si toužebně přeje, aby zakopali válečnou sekyru. Mohlo by to být tak skvělé, kdyby nebyl tvrdohlaví.
„Mě to povídejte. Člověk má co dělat, aby ji stihal. Kde je? Tamhle. Lední medvědi.“
„Honzo, Honzo, já chci jednoho domů.“
„Juli, víš, že to nejde.“
Ta s nosem přimáčklým na sklo se dívá na medvědy. „Já to vím. Hele, hýbnul se. Jsou velcí a žijí na severu. Loví ryby. To jsem viděla v televizi.“
„Jsi moc chytrá. Ani nepotřebujeme Jindru.“
„Mám žízeň.“ Vezme ho za ruku a táhne ho k stánku. Oči se jí rozšíří. „Mám hlad. Chci vafle s čokoládou a šlehačkou.“
„Ráno jsi jedla.“
„To bylo ráno.“
„Jednu vodu. Nechceš místo toho ledovou tříšť?“
„Ne. Chci vafle s čokoládou, jahodami a taky tříšť.“
„A jak to chceš unést? Nechcete tříšť?“
„Ne, jen vodu.“
„Tak vodu, šmoulí a citronovou tříšť.“
„A vafle s čokoládou a šlehačkou.“
„Bez vaflí.“ Prodavač přikývne. Je na to zvyklý, proto podá dvě vody a dva velké kelímky s tříští. Honza zaplatí. Jednu podá Julianě, vodu si strčí pod paží. Druhou tříšť si vezme do ruky. Vodu podá Jaromírovi. 
„Děkuji. Už jsem měl pořádnou žízeň.“
Petr se napije studené tříště. Tedy to je něco v tomhle úpalu! Podívá se na Julianu, když si uvědomí, že tu není Josefa.
„Tak tady máš.“
Honza se zamračí. „Neměla jste ji to kupovat.“ Zamračí se ještě víc, když vidí, jak do sebe cpe tu kalorickou bombu. Kdyby to byly jen kalorie, mávne nad tím rukou, ale takhle nebude jíst oběd. Jenže říct jim „Nekupujte to“, bylo by to jako by přilil do ohně benzín.
„Prosím vás, je to maličkost. Chutná Juli?“
Ta s pusou do šlehačky a čokolády přikývne. „Ano. Je to moc dobré. Děkuji. Půjdeme na žirafy a potom se sem vrátíme.“
„Tak dobře, ale nejdřív klidu to dojíš.“
„Jasně.“ Olízne si rty, když vyjekne, protože jí spadla čokoláda na šatičky.
„To nic,“ uklidňuje ji Josefa. Vytáhne z kabelky kapesník a jemně ji smaže.
„Je tam flek. Nechci být špinavá, zatraceně!“
„Juliano…“
„Jsem rozčilená.“
Honza neví, co říct. Zatracený Petr. To ji vše musí vysvětlovat? „Až to dojíš, dojdeš na záchod a tam si to vyčistíš. Pomůžete jí?“ obrátí se na Josefu. „Mě by tam asi nepustili a v tom vedru to rychle uschne.“
„Dobře.“ Honza se posadí, vychutnává si chvilku klidu…
„Nejste její otec.“
Honza strne. Ruka s pitím mu klesne na stehno. Studí to stejně jako pronesená slova. „Ne, nejsem. To máte pravdu, ale žiju s Petrem, a když tu není, je na mě, abych se o Juli postaral.“
Jaromír rovný jako svíčka přikývne. „Naše autorita je větší, takže pokud ji chceme něco koupit, tak ji to koupíme a je to.“
„I když by si to Petr nepřál?“
„Nevíte, co by si přál a co ne, tak tady neukazujte, jak jste dokonalý.“
„Ne, nejsem dokonalý, ale snažím se. Jsem s Petrem přes rok a znám moc dobře Julianu a poznal jsem, že když sní hodně sladkého, bude jí špatně. Byl bych rád, kdybyste se proti mně nestavěli a nepopichovali Julianu proti mně.“ Je mu mizerně, že jejich spor zrovna vyvrcholil v ZOO.
„A vy proti nám.“
„To nedělám! Jste její prarodiče, ale ne rodiče. Vím dobře, co může a co ne. Na rozdíl od vás plně respektují Petrovo přání.“
„Honzo, podívej se. Skvrna je pryč.“
„A jsi zase malá princezna.“ Ta se usměje a rozeběhne se k vydrám. Nadšeně vypískne, protože je vidí zblízka, i když se k nim musí prodrat přes dav dospělých s dětmi.
„Půjdeme?“
„Ano.“
Chvilku smíru, ale ta slova jsou už konečně vyřčená. Uvědomuje si Juliana ten boj mezi nimi nebo ne? Doufá, že ne. Nerad by byl proti jejím prarodičům, ale popravdě pro něj je důležitější Petrovo přání. Mohou ji rozmazlovat, ale do jisté míry. Aspoň, že vyhrál, že bude chodit v deset hodin spát. Dneska je sobota, tak má povoleno do jedenácti. Povzdechne si. Už aby se probudil.
„Tak a teď jdeme za žirafčátkem,“ prohlásí a rukou ukáže jak generál. Pomalu procházejí kolem laviček, děti, rodinami. Někteří mají i psy. Co on si vzpomíná, tak dřív by psa v ZOO těžko hledal. Teď je to úplně normální. Nakonec dojdou do velkého pavilonu žiraf. Juliana se rozeběhne, aby vyhledala její žirafčátko. Honza si povzdechne a uhání za ní. Chytí ji za ruku a zadrží.
„Juli, nesmíš nám utíkat.“
„Proč?“
„Co to říkal tatínek?“
„Ale jsme v ZOO.“
„To je jedno. I když máš telefon, může se ti něco stát nebo tě dokonce unést.“ Zaslechne poláky vzápětí němce. „Musíš být poblíž nás, rozumíš?“
„Tatínek to taky říkal, ale myslela jsem si…“
„Platí to vždy a všude, rozumíš?“
„Já vím, promiň. Zapomněla jsem se.“
„Skvělé. Hale, tam jsou.“ Ukáže na výběh, aby krapet zmírnil svá ostrá slova. Juliana se zadívá a oči se jí rozzáří. Honza si pomyslí, že má štěstí, protože jedna menší žirafa se rozeběhla. Juli má pravdu. Mají nádherný a zvláštní běh. Brzy se začne pást.
„To je škoda.“
„Mají tu malý prostor.“
„Já vím. Jdeme k tomu žirafčátku. Nejspíš bude dole.“ Zkušeně je vede dolů, protože mezitím je Josefa s Jaromírem dohnali. Opravdu v slámě leží malé žirafě. Honza vytáhne foťák.
„To se nesmí!“ řekne důležitě Juliana. „Minule povídali, že blesky ubližují zvířatům.“
„Aha. Tak víš co, zkusím ji vyfotit bez blesku. Potom bychom zkusili to na počítači upravit.“
„Myslíš, že to půjde? Tak jo.“ Postaví se k žirafčátku, jak říká a Honza ji vyblejskne. Fotka potřebuje upravit, ale bude moc pěkná.
„Ukaž! Hm nic moc.“
„Upravíme ji a půjde to. Nechcete s Julianou fotografii venku?“
„Určitě.“ Vyjdou ven a Honza je naaranžuje. Cvak a fotka je na světě. Je rád, že mu nikdo před objektiv nevlezl. Juliana zatleská. „Tak a jdeme dál. Projdou kolem antilop, zeber. Vlky dneska nekrmí a jsou nejspíš schování, až se dostanou na nejzazší cíp.
„Tedy to tu voní. Já chci trdelník!“ I Honza na něj taky dostane chuť, proto se postaví do fronty, zatímco Juli jde na průlezačky. Josefa s Jaromírem se posadí na lavičku. Něco říkají Julianě, která kreslí na tabuli křídou. Honza je pozoruje. Je unavený, ale na druhou stranu je rád, že si to konečně řekli. Takže nikdy ho nepřijmou jako Petrova partnera. Je unavený, ale zároveň je rád, že konečně už nemusí nic předstírat. Povzdechne si, protože je mu nad celou situaci smutno.
„Juli!“ Ta k němu přiběhne.
„Zeptej se svých prarodičů, zda by chtěli taky.“
Za chvilku přiběhne nazpět. „Prý ne. Už to bude?“
„Jasně a bude výborný. V tom se vyznám.“
„A může být špatný?“
„Jistě, když špatně těsto… Dvakrát. A nejlépe je ho jíst ještě teplý.“ Zaplatí a vezme dva velké trdelníky v ubrousku. Jeden ji podá. Juliana nejdřív fouká, ale potom zjistí, že to jde i bez toho.
„Jej tříšť! Chci citronovou. Mám žízeň.“
„A nebude lepší voda?“ zdá se mu to nebo ne a jen stojí někde ve frontách?
„Rozhodně ne. Chci tříšť.“ Honza přemýšlí. Moc dobře ví, že nejstudenější je tříšť, ale taky je sladká. „Tak napůl se mnou a koupím vodu.“
„Já ti ji koupím.“
Už zase. Sevře zuby, ale nechá to být. Kruci takhle to dál nejde. Julianě bude špatně a to mají jít na oběd.  Nechá to být, protože nechce dělat scénu, ale až se Petr probudí, bude muset zasáhnout. Takhle to dál nejde. Jdou podél velbloudů, později se zastaví u koní převalských. Juliana je těmi hundeláči nadšená. U lanovky uvidí, že mají malé koblížky. Další sáček.
„Nic ji už nekupujte,“ požádá je. „Za chvilku bude oběd a nebude nic chtít jíst a bude jí špatně.“
„Přeháníte.“
„To nepřeháním,“ řekne pochmurně. Juliana měla pravdu a jízda dolu byla fantastická. Juliana výskala a řádila na sedačce jako sto čertů. Dole dostali od obsluhy pokárání, až Juliana klopila hlavu a on se omlouval horem dolem. Když vyšli, plácl ji přes zadek.
„Tak jdeme na oběd. Mám hlad jako vlk. Můžeme si vybrat mexickou nebo čínskou nebo normální jídla.“
„Něco normálního,“ řekne Josefa. „Moc se mi tu líbí. Už dlouho jsem nebyla v ZOO. Vlastně si to ani nepamatuju kdy.“
„My jezdíme každý rok a v Praze jsme častěji. Pokaždé vybereme nějaké jiné, že jo, Honzo.“
„Ano.“ Tak tady. Fronta není moc velká a postupuje docela rychle. „Běž se podívat, co mají, a něco si vyber.“ On sám studuje jídelníček. Dá si salát a nejspíš rajskou. Tu už dlouho neměl.
„Řízek a salát.“
„Dobře.“ Postupně si objednají, dají na tácy, zaplatí a jsou se posadit venku, kde na poslední chvíli zmerčí místo. Ihned se tam vecpou.
„Proč nejíš?“ optá se Juliany, která se v jídle rýpe. Už předem zná odpověď.
„Nemám hlad.“
Honza má sto chutí říct: „A je to tady.“ Ale mlčí. Co na to říct? „Věděla jsi, že jdeme na oběd, proč jsi jedla ty koblížky?“
„Já vím, ale já fakt nemám hlad.“
„Tak to nech,“ řekne laskavě Josefa.
Juliana odstrčí tác, vezme si fantu a pije jak o život. Honza si jen povzdechne a dojí rajskou. Není jako od Jitky, ale jíst se dá. Podívá se na hodinky. Jedna. Budou muset jít nebo nestihnou lachtany. „Budeme muset jít nebo nestihneme lachtany.“
„To je fakt. Minule mě taťka vzal na ramena, protože jsem nic neviděla. Přišli jsme pozdě, ale stálo to za to.“
Petr vezme oba dva tácy. Salátu snědla jednu lžíci a řízku ani ne čtvrtinu. Přitom tohle jídlo zbožňuje a nebýt Petra, měla by je den co den. Dojdou k lachtanům půlhodinu před zahájením krmení. Jsou rádi, protože lavičky i přes to, že panuje šílené vedro a jsou na sluníčku, kde se nedá schovat, zaplněné. Posadí se na volná místa a čekají. Sluníčko hezky žhne, tak Honza vystaví tvář sluníčku. Cítí, jak se ho po obědě zmocňuje malátnost a nejraději by si zdříml.
„Už jsou tady.“ Honza otevře oči a spatří jejich ošetřovatelku s mikrofonem. Juliana tleská každému kousku, zatímco on jenom touží potom, aby se mohl do toho nádherného modrého bazénu ponořit. Na závěr všichni zatleskají. Zvednou se a jdou projít zbytek ZOO. Otočí se od sov a uvidí Julianu s nanukem v puse. Ta provinile uhne očima. Je mu jasné, kdo jí nanuk koupil. Je zbytečné cokoliv říkat. Prostě jako každé dítě využívá toho, že má neomezený zdroj příjmu a to dědečka a babičku. Tohle nevyhraje ani, kdyby se postavil na hlavu. Potom ji vidí s nějakým sáčkem v rukou. Když ho zahlédne, schová ho za zády.
Doma si budou muset promluvit. Setmí se a on si vzpomene na Jitku.
„Tak půjdeme k Jitce? Určitě udělal ten dobrý čokoládový dort s banány.“ Už ji volal, takže to ví na sto procent. Juliana otevře pusu a potom zavře. Vsadí se, že na to zapomněla a je přejedená nanuků a různých věcí, že to do sebe nedostane. „Ovšem bez večeře, nikdo ho neochutná.“ Vypadá nešťastně, ale musí si uvědomit, že takhle to nejde. Jen své prarodiče využila a oni ji prostě koupí cokoliv. Vlastně je to i vina Juliany, která už je dost velká, aby si to uvědomila. U Jitky si promluví, protože tam je si jistější a Jaromír s Josefou se neodváží do toho míchat. 
„Nemůžeme jít někdy jindy?“ začne vymýšlet, protože chce ten dort.
„Bohužel ne. Jitka speciálně uvařila pro tvé prarodiče. Chce je poznat, když jsme jedna rodina,“ řekne provokativně. Musí jim dát znát, že jeho rodina počítá Petra k sobě, ale oni jeho ne. Jednou přece musí povolit.
„Rádi ji poznáme.“
„Tak chceš něco na památku?“
„Ano!“ vrhne se k obchodu, prohlíží si věci, ale Petr vidí, jak je zklamaná.
„Copak?“
„Chtěla jsem samolepku na lednici, ale nemají žádnou hezkou.“
„Koupíme příště.“ Dívá se po jiných věcech, ale jsou drahé a plyšáků má dost.
„Co tohle?“ optá se Jaromír s tygrem v rukou.
„To ne. Plyšáků má dost a jednoho tygra už má.“
„A co tohle?“ Josefa vytáhne krásně ilustrovanou knihu o zvířatech. Honza ví, že by Petr nic nenamítal proti knihám. Juliana je nadšená.
„Mohu?“
„Jestli ji potřebuješ a líbí se ti, tak proč ne?“ Na takové blbosti se zeptá, ale na jiné ne.
„Tak jo!“ přitiskne si ji k tělu. V autě se ihned dá prohlížení obrázků. Je nadšená a louská, co o kterém zvířeti tam píšou. „Jsou tu taky legrační příhody se zvířaty. Moc děkuji.“
Honza je rád, že to takhle dopadlo. Za skoro hodinu, protože dostat se z těch uliček byl horor, zastaví před Jitčiným a Slávkovým domem.
„Dobrý den. Jmenuji se Jitka Mullerová a tamto je můj manžel Slávek. Ti dva kluci, co řvou v bazénu, jsou Dominik a Pavlík. Domi je nejstarší. Fuj! To je Terry a tohle je Berry a jsou bratři.“
„Dobrý den. Josef a Jaromír Komárkovi. Máte krásný dům.“
„To je dům tety, která si nás k sobě vzala. Pojďte dál. Copak to máš Juli? Knihu? Ukaž? Ta je krásná. Jak bylo v ZOO? Nemohli jsme jet, protože Natálce, to je moje nejmenší, nebylo dobře. Prosím, buďte tu jako doma. Slávku, dones něco studeného k pití!“
Od bazénu se zvedne štíhlý muž, který jde do domů.
„Zatím se můžete posadit pod deštník u bazénu. Je tam krásně chládek. Po tom ZOO musíte být utahaní jako koťata. Já přinesu něco malého na zakousnutí.“ Honza se zatím pomazlí se psy, kteří jsou šťastní jako blechy, že jim někdo věnuje pozornost.
„Nebojte se, jsou přítulní. S Petrem žertujeme, že by zlodějům ještě pomáhali odnést věci. Ahoj, kluci!“ Jde k bazénu, kde už je Juliana, která si zaběhla do domu pro plavky. Jaromír s Josefou jdou dál. Dívají se po sobě.
„Vítejte, u nás doma. Tak vy jste Petrovi rodiče? Jmenuji se Slávek Muller. Bez teček nad u,“ usměje se a na stolek položí orosený džbánek a skleničky.“
„To jsem přesně potřeboval!“ řekne Honza a skopne z nohou boty, zavrtí palci. Vedle do křesel usednou Petrovi rodiče.
„Máte krásný dům.“
„Před třemi léty jsme ho zmodernizovali, přestavěli, dali udělat pro děcka bazén.“
„Jdu za Jitkou.“
„Jasně. A co u vás?“ optá se Petrových rodičů.
Honza už nezaslechne odpověď. Jde za Jitkou. „Ahoj, kočko.“
„Ježíš, opravdoví venkované.“ Svraští čelo. „To mi ani nevadí, ale jak to bylo v ZOO?“
Honza si složí kostru a vezme skleničku s pitím, kterou mu podá. Překvapeně zjistí, že to není jenom voda. Přesně to potřebuje. „Víš, jak vypadá horor? Jo. Kupovali ji, co chtěla. Je narvaná brambůrky, nanuky, čokoládou a nevím čím ještě natolik, že pochybuji, že sní ten dort. Udělal jsi ho?“
„Jen kvůli tomu, že jsi volal. Chceš ji vytrestat?“
„Přesně tak. Víš, došlo mi, že ona za to taky může, protože přece jen jsou to její prarodiče a jediná vnučka. Mají to v genech, že ji musí rozmazlovat. Ona je prostě využívá a ví o tom. Ale oni by měli mít dost rozumu a nekupovat ji každou pitomost.“
„Ta kniha není pitomost. Je opravdu pěkná.“
„Jo aspoň, že to. Petr by mě přerazil, kdyby viděl dalšího plyšáka. I tak je její celý pokoj obložený plyšem. Sakra! Řekli, že mají větší právo na její výchovu než já. Mají pravdu.“
„Blbost. Nemají. Žiješ s Petrem a Juli znáš lépe než oni. Jsem na ně zvědavá.“
„Díky moc za tu večeři. Jo, viděl jsem Petra. Dokonce se mi zdálo, že zmáčknul mi ruku, ale je to blbost. Jen přání.“
„Jak ses k němu dostal?“
„Zavolal jsem Domině. Přece jenom je fér a domluvila mi schůzku s tím studeným doktorským čumákem. V pondělí chce se mnou mluvit. Rovnou mě varoval, že to nebudu mít snadné, ale zvládnu to.“
„Jistěže ano. Jdeme. Vezmi tenhle tác.“
„Co to je?“
„To? Rajčátka v karamelu posypaná sezamem a tohle jsou zelenino-sýrové špízy na chuť. Tohle jsou arašídové placičky. Dietní. Netuším, zda mohou cukr.“
„Jsi poklad a krásně to tu voní. Díky moc za pomoc. Jsem šťastný, že to s Petrem vyšlo a zítra mám s tím doktorem soukromou konzultaci,“ pochlubí se ještě jednou.
„Nejspíš pochopil, že tě potřebuje. Tak tady něco na zakousnutí před jídlem,“ nabídne všem dobrůtky. „Jak se má Natálka?“
Slávek se usměje a pohlédne na kolébku vedle sebe. „Spí jak dřevo. Ani kluci ji nevzbudí. Předtím plakala, tak je teď unavená.“   
„Jako každé dítě. Co to je?“optá se Josefa a ukáže na špejle zakončené koulemi.
„Rajčátka v karamelu obalená sezamem. Příště zkusím i mandle nebo oříšky. Ochutnejte. Nevím, zda můžete cukr, tak tyhle sušenky jsou bez cukru.“
Najednou kluci vylítnou i s Julianou z bazénu. Nahrnou se k tácku, kde každý popadne dvě i tři věci do ruky.
„Hej, prrr, nesnězte všechno, bude večeře.“
„No jo, díkajz!“
„Říká se díky!“ zařve za nimi mohutně Jitka. „To ty školky a školy,“ prohodí s omluvným výrazem. „Ničí je.“
„Omyl děti v těch školkách a školách,“ pronese suše Honza. „Petr to povídal a já mu věřím.“ Jitka kývá souhlasně hlavou.
„Mohu se zeptat, co děláte?“
„Já jsem teď na mateřské, ale jinak zařizuji domy. Jsem bytovou architektkou a Slávek je finančník, samá nuda, ale jestli chcete poradit, co s financemi, tak vám řekne, kam nejlépe investovat.“
„Moc toho nemáme, ale…“
„Chcete něco založit Juli, že ano?“
„Ano, jak to víte?“
Slávek se usměje, ale Jitka je přeruší. „Teď, Slávku, ne. Domluvte se na někdy jindy. Určitě jsou unavení a za chvilku bude večeře. Nemusíš pracovat nonstop.“
„Já vám zavolám, dobře?“
„Přesně tak. Jsi od začátku prázdnin první víkend doma. Pořád někam lítáš. Chci si tě užít a děti taky, protože mám pocit, že žiju s cizincem.“
Slávek pokrčí a usměje se. „Tak vidíte.“
„Ne, to je v pořádku. Paní Jitka má pravdu,“ brání ji Josefa.
Jitka se zvedne. „Půjdu se podívat na jídlo.“
„Pomohu vám.“
„Jak chcete. Chlapy necháme o samotě. Stejně jsou k ničemu.“ Jdou do kuchyně, když se Jitka obrátí k Petrově mamince. „Petr je strašně fajn. Víte, vůbec jsem nevěřila, že ten vztah vydrží.“
„Ehm, ani já ne.“ Neví, co má říct. O tomhle se bavit nechce, ale přece jenom je tu hostem.
„Jsou úplně rozdílní. On Honza není hloupý, ale líný na učení. Vůbec ho to nebaví, ale má Petra a Julianu strašně rád.“
„Vy to schvalujete?“
Jitka se otočí k Josefě. „Jako co?“
„Že spolu žijí.“
„Jistěže. Jsem ráda, že si někoho našel. Už jsem tak nějak nevěřila, že se usadí a Petr mu dával zabrat. Pořád povídal, že na prvním místě je Juliana, že ona musí rozhodnout a tak. Já to schvaluji, ale bála jsem se, že Juliana řekne Ne. Ale je to fajn holka. Myslím, že je ráda, že tatínek někoho má, ale je to taky zásluhou Leontýny.“
„Leontýny?“ podiví se Josefa. „Máte nádhernou kuchyň!“ snaží se změnit téma, ale Jitka je v ráži a nenechá se jen tak odradit.
„Sama jsem si ji zařizovala. Teď je v módě bílá, ale popravdě čistit ji každý den, to se mi nechtělo, tak jsem udělal ji tmavší, ale dala jsem sem větší okno, aby bylo hodně světla. Kytky a doplňky tlumí tmavší barvy. Nevím vše, ale Juliana mi jednou řekla, že ji maminka řekla, že si Petr přivede strýčka. Netuším, jaký vztah spolu měli, ale musela to být zajímavá osoba. Petr má děti strašně rád. Je neskutečný.“
„To ano. Byli bychom rádi, kdyby měl jich více.“
Jitka pochopí, kde je zakopaná kost. Chudák Petr. „Pochybuji, že by našel druhou Leontýnu a vzít si někoho jen, proto aby měl víc děti? Ne, to by skončilo rozvodem. Děti by byly nešťastné. Myslím, že udělal dobře a Honza i když je trochu zbrklý a větroplach ho miluje.“
„Co to je?“
Nechce se bavit? Je v rozpacích. Optá se přímo. Kašle na nějaké jemnůstky. Nikdy na ně nebyla, když se nepočítají firemní párty, kde je to nutnost. Tady jde i o její rodinu a chce ty dva ňoumy vidět spokojené. „Vy jste proti tomu vztahu?“
„Och, no…“ Josefa se odmlčí, protože neví, jak dál.
Jitka na ni pevně pohlédne. „Já nejsem. Jsem ráda, že se našli, že mají někoho, kdo je má rád. To je důležité, nemyslíte si to? Když vidím, kolik je kolem mě rozvodů a jak děti trpí, pak jsem ráda za každý šťastný pár ve svém okolí. Díky Honzovi mám hodně známých mezi gay páry ale i lesbičkami. Jsou stejní jako my. Rozcházejí se, seznamují, ale málokdo zůstane spolu delší dobu. Jako v normálních párech. Ale jsou takoví a já doufám, že Petr s Honzou budou spolu dlouho. Jdeme to nandat na mísy. Myslím, že se můžeme najíst venku. Bude legrace.“ Vyjde ven. „Slávku, ať děcka jdou z vody a vezmou na sebe něco!“
Vrátí se. Z hrnce nalije do mísy polévku. S úsměvem, ale smutkem v očích vloží ji do ruky Josefy. „Děkuji za pomoc.“ Mohla by jí říct daleko víc, ale z jejího postoje je znát, že ji nepřemluví, že bude stát na svém. Proč, nerozumí. Má říct Honzovi, že to má vzdát? V tomto případě asi ano, ale Juliany a Petra ne. Na další tác naloží rybu zabalenou do alobalu. Našla jednou ten recept a je lehký a dietní. K tomu připravila brambory ve slupce. Jestli jim to nebude chutnat, ať si trhnou nohou. Dovnitř vejde Honza.
„Jdu pro talíře.“
„Vezmi je, však víš, kde jsou.“
Honza odpočítá talíře. Potom se zastaví. Svaly se mu rýsuji pod tíhou talířů a drak na předloktí je napnutý. „Tak jak?“
„Netuším proč, ale nepřijmou ani Petrovu orientaci ani váš vztah. Chtějí mít vnoučata, i kdyby se měl oženit a rozvést.“
„Proč?“
„Netuším. Možná něco z dětství, nebo já fakt netuším. Je mi to líto.“
„Díky moc.“
„Hej, nevzdávej se!“
Honza se otočí a křivě pousměje. „Nevzdávám se. Rozhodně ne, ale mrzí mě to, protože Petr je má rád. Je to jeho rodina. Je to jako bys ty…“
„Tsss. Víš co, neházej flintu do žita. Povolí. Musí se to stát.“
„Jsi optimista, ségra!“ Odejde s talíři. Jitka vyndá příbory, které vloží do košíčku vystlaného ubrouskem. Postaví stojánek se servítky. Hotovo. Podívá se na dort. Dotkne se ho. Přesně. Čokoláda je křupavá. Olízne se. Na ten dort se sama těší a většinou z něj nezbude ani špinavý talíř, protože ho vždy někdo olíže.
Za chvilku už venku jedí. Dort zmizel jak zázrakem, všichni si pochutnali a Jitka je v sedmém nebi, když se ozve pobledlá Juliana.
„Mě je špatně.“
„Já ti to říkal.“
Juliana se křivě podívá na Honzu.
„Kdybys nejedla všechny ty sladkosti a nakonec ten dort nic by ti nebylo.“
Josefa jí sáhne na čelo. „Má horkost.“
„To má vždycky, viď.“
„No jo,“ zabručí. „Já…“ vyběhne. Josefa se zvedne, ale Honza ji zadrží.
„Šla zvracet. Nebojte se. Snad se z toho poučí, že se nemá přecpávat tolik sladkosti.“
Jitka se v duchu usměje, jak neviditelně do prarodičů rejpnul.
„Říkal jsem vám to. Pokaždé je to stejné.“
Josefa a Jaromír mlčí. Co na to říct. Jitka se zvedne.
„Dám ji nějaký prášek, ale osobně si myslím, že bude chtít do postele a tiše s Bumbim trpět.  Zabalím ti nějakou rybu a brambory. Jsem ráda, že vám to chutnalo.“
„Bylo to zvláštní.“ Jitka se usměje. Osobně si myslí, že by dali přednost svíčkové, ale lososu na jablkách, pomerančích mohli těžko odmítnout.
Zanedlouho s taškou plnou dobrot na zítra a s naříkající Julianou: „Už nikdy více!“ jdou k autu. Honza by nejraději zůstal, aby dohlédl na Julianu, ale nakonec už skoro k půlnoci odchází. Nechal jim instrukce, co mají dělat, tak snad je dodrží. Hlavně ráno, kdy ji bude lépe. Příští den bude o rohlíkách, rozhodne se.
Juliana s Bumbim v náručí naříká. „Tati, slibuji, že už se nebudu přejídat.“ Nakonec usne díky prášku, ale probudí se. Josefa vstane.
„Děje se něco?“
„Tati, Honzo…“
„To jsem já. Nejspíš jen noční můra.“
„Chci, Honzu!“ zanaříká. Josefa ji pohladí po vlasech. „Ach jo. Neměla jsem tolik toho jíst.“
„To jsi neměla,“ přitaká. Kdyby věděla, že to tak dopadne, tak by to nedělala, přitom si dobře vzpomíná, že jim to Petr povídal a vždy hlídal, aby se nepřecpávala sladkostmi. Měli ho poslechnout, ale když on je tak nevhodný. Petr si měl najít pořádnou ženskou. Někoho jako je Jitka. Ta by k němu pasovala lépe. Rozpadne se to a stačí si jen počkat. Časem pozná, že se pro sebe nehodí a nejde si někoho jiného. Určitě. Je to jenom takový rozmar, jako když chtěl loď.
„Příště poslechnu.“
„To bude dobře. Mám zhasnout?“
„Ne. Tatínek ji nechává rozsvícenou. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Jde do ložnice.
„V pořádku?“ zaslechne zabrumlání svého muže.
„Usnula.“ Lehne si, ale ještě hodnou chvíli se dívá do stropu a přemítá o všem možném. Nakonec i ona usne.