Shounen - ai povídky

 Kdo jinému jámu kope...

 On the night of  December 16,1773, a party of about 50 men, disguised as Indians, boarded British ship, burst open chests  of tea and emptied them into the Boston harbourt.

By this act of violence, which was applauded from maine to Georgia, Boston threw down its cage at the feet of the crown – and the British government swiftly took it up.

„Tak, pane Koucký, to je podle vás vše?“

„Ehm ano,“ hlesne rozpačitě Václav Koucký a zavzpomíná na staré filmy, kdy nápověda a solidarita od spolužáků ještě existovala. V dnešní době, aby měl člověk mikrofon v uchu a vysílač. Doslova pro pobavení ostatních stojí u tabule a vypovídá o historii Spojených států, přesněji řečeno o začátku nezávislosti. Proklatý Hastings sedí na židli a nic neříkajíc si ho prohliží odshora dolu. Nejraději by ho zaškrtil. Vlezl do třídy a nenápadně se hodlal vypližít, když vrazil rovnou do Hastingse, který se nějakým zázrakem přesunul z pozice ala tabule na pozici ala dveře. Výmluva, že potřebuje na záchod, nevyšla, a když namítl, že je mu špatně, nabídl se, že ho doprovodí na ošetřovnu.

Statečně se narovnal a  prohlásil, že už je mu dobře, načež Hastings prohlásil, že v tom případě by mohl ostatním studentům povědět něco o Bostonském pití čaje z minulé hodiny. Přikývl se srdcem v kalhotách a pak si vzpomněl, co to je. V duchu poděkoval té staré sůvě Růžičkové na gymplu, která do nich hustila historii. Suverénně nastoupil k tabuli a odříkal text. Teď tu stojí a potí se, protože dobře ví, že to co řekl, je tak pro sedmý ročník základní školy. Mimoděk se víc narovná s výrazem: Tak co vy na to?

„Musel jste mít výbornou učitelku na,“ schváleně se odmlčí „na základní škole?“ Třída propukne v smích.

Vašík sebou trhne a má pocit, že je rudý až za ušima. Začíná mu být jedno, že ho někdo čeká venku. Je mu jedno, že to jsou nekámoši z druhé školy a on s nimi pořád soupeří.

„Byla výborná, nemyslíte?“ snaží se udržet přehled.

„No, jelikož si to pamatujete i po těch deseti letech, narozdíl od vás, pane Koucký, nejspíš bude. Tak co mi k tomu ještě řeknete?“

„Složení čaje?“

„A vy ho znáte, pane Koucký?“ podiví se.

„Neznám,“ přizná se, „ale něco bych zkusil říct.“

„Tak vy byste něco zkusil říct? Pane Koucký, jestli chcete zkoušet projít školou, tak na to zapomeňte, ale za tu odvahu nebo spíše drzost, čtyřka. Zmizte a počítejte s tím, že příště chci slyšet to složení čaje a neuniknete mi. Pan Koucký nás velmi pobavil a my se pustíme do výkladu o nezávislosti Spojených států amerických a co na to Anglie. Já vím, že je to pro vás nuda, pane Koucký, proto můžete jít. Abych nezapomněl, nemusíte se už tak plížit a zavřete potichu dveře, neboť tento úkon zvládáte výborně.“  Smích.

Vašík si pomyslí, že toho Suchara nejspíš zaškrtí a to vlastnoručně. Tiše zavře dveře.

„Ahoj Vašku!“ řekne vesele Martin. „Jak se máš? A jejeje co se stalo?“ když vidí jeho úsměv pohřebáka.

„Co?!“ padne mu u dveří do náruče a pustí. „Musel jsem, hele to není k smíchu. Nikdo mi nenapověděl.“ Rozloží rukama a nachýlí se k němu. „Ten suchar Hastings mě nachytal!“ Vybuchne a narovná se jako svíčka.

„A riskovat hněv Suchara Hastingse, že by ti napověděli? Zbláznil ses? To by musel udělat jedině sebevrah a pak Hastings není nahluchlý jako Phyt.“

„Ne, to není,“ souhlasí.

„A kam jdeš? Vypadáš mrzutě.“

„Musím se naučit složení čaje.“

„To snad není takový problém ne? Na netu najdeš všechno.“ Poopraví si sešity v ruce.

„No to by nebyl, ale mně se nechce.“

„Tak nemoc?“

„Mám pár aktivit a kdyby mně zřel svým jasně vidoucím zrakem, chodím s Myšičkou do třídy. Věř mi, opakovat ročník se mi nechce.“

Martinovi se chce smát nad utrápeným výrazem Vašíka Pašíka, jak mu říkají s Míšou. „Tak to se nedivím. Lily by nechtěla chodit s druhákem.“

„Lily? Ach, na tu jsem skoro zapomněl. Nic, jdu něco vyřídit a mimochodem, nevyzná se Myšička v čaji?“

Ne! zaúpí v duchu Martin a pak pod těžce upřeným zrakem Vaška, přikývne. „Jo. Pracuje v nedaleké čajovně. Občas tam zajdu.“ Je tam den co den a pozoruje ho, jak se otáčí kolem hostí.

„Stavím se u vás a díky!“ zvolá rozzjařeně a mrkne na dvě prvňačky, které kolem nich projdou. Málem si vykroutí hlavu, jak se zadívá na krátkou kostkovanou sukni jedné z nich a ty nožičky v punčoškách. Tiše hvízdne a zaslechne smích.

„Musím jít,“ řekne Martin do prázdna a pokrčí rameny. Ten ďábel je pryč a on bude muset vysvětlit Hastingsovi, proč přišel pozdě. Jako jeden z malá sleduje docházku pečlivěji než ostříž a řekl by, že si i vede ve svém noťasovi podrobný seznam hříchů svých studentů.

„Dobrý den.“

„A pan Levinský. Sedněte si!“

Martin si sedne a drcne do lokte Simonku. „Co je?“ zašeptá tichounce.

„Smíšek mu spravil náladu!“ zašeptá a ponoří zrak do písmenek naskakujících na monitoru. Martin si ho sundá, otevře, chvilku čeká až naběhne spojení a přemýšlí, že by Vašík mohl Hastingsovi spravovat náladu častěji. A venku je tak rozkošně. Akorát na procházky ve dvou pod rozkvetlými stromy.

„United state....“ no jo a prsty začnou hbitě klouzat po klávesnici.

„Nazdar, Pavlíku!“ obřadně mu podá ruku a mrkne po jeho dvou gorilách.

„Zdržel ses.“

„To víš, i já občas musím zůstat ve třídě trochu déle.“

„Nepovídej a já měl dojem, že univerzita je pro tebe tančírna.“

„Až na jednoho profesůrka,“ nerad zamumlá.

„Copak ses ještě Hastingse nezbavil?“ Oba jdou k blízké kavárně. Posadí se naproti sobě a ty dvě gorily stojí opodál. „Za malý úplatek to udělám za tebe.“

„Musíš je tahat sebou?“ aniž se uráčí odpovědět na nabídku Pavla Střídmého, studenta Hradecké univerzity, fakulty Filozofické. Jak se nesnáší Hradec a Pardubice, tak se nesnášejí oni dva.

„Dotváří image. Nevíš o tom? Měl by sis pořídit taky takové.“

Vašek raději přivolá holku z třeťáku, co tady vypomáhá.

„Vašku, chceš něco?“ Nakloní se k nim a poskytne pěkný výhled.

„Capuccino pro mě a překapávanou tady pro Pájíka.“ Vyprovodí ji pohledem.

„Hezká holka. Máte je tady moc pěkné a co dělá Lily?“

„Ta se má dobře a myslím, že mi něco dlužíš.“

„Jistě, ale mohlo to počkat po kávě,“ zabručí znechuceně.

Vašek pokrčí rameny, vezme si ze stolu malý tácek a začne si s ním hrát. Něco se děje. V těch přivřených očích jeho protivníka vidí otáčet soukolí bystrého mozku matematika. Matiku neměl nikdy rád. Něco přežvykuje a on by rád věděl co a má pocit, že to bude něco, co povede k jeho vítězství.

„Jinak gratuluji k výhře nad dopráváky!“

„Maličkost, stará záležitost.“

„Já vím, ale i tak.“

Protahuje čas. Kruci proč?

„Tak tu máte a dobrou chuť.“

Vašek si rozbalí malou sušenku a zapije ji cappucinem. Miluje je. Jak cappucino tak sušenky a tak skoro každý večer chodí na squash, aby to na něm nebylo vidět.

„Děkujeme,“ řekne rozmarně a mávne do vzduchu lžičkou. „Tak co je s tou sázkou?“ Není nad to vyhrát sázku a k tomu dobrou.

„Co bys tomu řekl, kdybych k té výhře v sázce ještě přidal něco malého?“

„Jak moc malého?“

„Záleží na tobě. Budeš si moci vybrat.“

„Cože?“ vykulí oči a pak se pohodlně usadí. „Tak co musím pro to udělat?“ Budeš můj. Co mít na týden otroka, myslí si. Nebylo by to špatné.

„Co? Nezeptáš se co chci, když to prohraješ?“ 

„Prohrát?“ rozesměje se, až se po nich ostatní podívají.

„No ano. Prohrát.“

„Jako já? Když prohraji, nebudu chtít tu sázku. Vynulujeme ji.“

„Dobře.“ Spokojeně upije kávu. To mu stačí.

„Co to bude?“ vyhrkne nedočkavě Václav.

„Na univerzitě je takový klid. Je tu dobře a máte to tu teď hezky. Ty úpravy a nové budovy. Skoro všechno nový a profesoři jsou taky prý docela slušní.“

Odmlčí se a prohlédne si interiér kavárny.

„Svedeš ho.“

„Cože? Koho? Nechápu.“

„Vašeho oblíbeného profesora Hastingse.“ Vidět v šoku Vaška je něco, co se nepovede každému, řekne si sám pro sebe se zadostiučiněním Pavel a dopije kávu. Už ten výraz stál za to.

„Jako, jako...“

„Ano. Svedeš ho,“ zašeptá a nakloní se nad stolek. „Co je na tom nejasného?“

„Ne. Tohle je ztracený případ.“

„Ne. Jen ti řeknu, že bys měl šanci. Váš angličtinář je, ehm, teplej.“

„A do hajzlu!“ vyhrkne překvapeně Vašek.

Pavel se uculí. „Jo. Takže?“

„Jenže já nejsem a proto ne.“

„Tak ne. A to jsem si říkal, že budeš větší machr. Jasně, sázku ti vyplatím. Nechám ti ho tady.“ Vstane a pohodí na stůl peníze. „Udělal bych cokoliv. Kluci, jdeme. Tady nejsou ti praví, kteří by mě zajímali. Jsou tu jen žabaři!“

„Počkej! A kdo mi potvrdí, že jsem vyhrál?“

„Kdo? Někdo kdo tě bude sledovat na každém kroku. Tak co, přijímáš?“

Ne! „Ano!“ řekne jeho druhé já, to, které strkalo prstíky coby malého dítě do zásuvek, bralo zapalovač otce a přikládalo k vánočnímu stromku, šmírovalo tělocvikáře s třídní učitelkou, a které se dostává do maléru, kde jenom to jde a vymýšlí sázky. Miluje adrenalin a nekouká nalevo ani napravo a svoje rozumnější já nechává zakrňovat někde v koutku levého cípu srdce.

„Fajn a víš co, nechám ti tady miláčka na dobu, po kterou se o to budeš pokoušet a víš co ještě?“ Do ruky mu vrazí klíčky od červeného auta.

„Co?“

„Měsíc. Nemohu čekat roky.“

„Jistě, měsíc.“

„Hehe!“ vystrčí růžky první zakrněle já a škodolibě se posmívá. Tohle se nepovede.

„Drž klapačku!“ zavře pochybnosti zpět do levého koutku srdce. „Dokážu to. Nejdřív, ale musím udělat tu zkoušku a pak ho svedu, že se mi bude plazit u nohou. Ano!“ povyskočí a vyrazí k jisté čajovně Zátiší voňavého čaje. Určitě už tam Míša bude a on zatím bude studovat složení čaje.

Nevšimne si, jak si ho měří zvídavým pohledem nedaleko stojící Hastings, učitel angličtiny, pravým jménem Jack Lengley a objekt sázky. Upraví si vázanku a vykročí na oběd před další hodinou se studenty, kteří rvou jeho jazyk.

„Myšičko jeden čajík a poraď jaký.“

„Vašku, co ty tady? Hele nechci nic říkat, ale čaj nepiješ, tak co tu děláš? Sázka?“ Od té Mikulášské sázky se mu snaží nedostat do spárů, ale jak ho zná, určitě nenápadně udělal něco, co mu zajistilo výhru.

„Ale no tak? Jaká sázka?!“ zaklapne hnědé desky s šálkem na obalu a podepře si hlavu. Oči jsou spokojené a smějí se. „Myšičko poklade, sluníčko moje malý milovaný.“

„Vyklop to, nejsi jediný host.“

„Čaj a naučíš mně o něm něco.“

„Přečti si to na internetu.“

„No tak. Musím očarovat Hastingse.“

Míša se začne smát. Ostatní se po něm okouzleně podívají. Prohýbá se smíchy v pase a po tvářích se mu kutálejí slzy. „Dostal tě?“

„Dostal mě u dveřní kliky. Neřekl bych, že je tak rychlý.“

„No, měl bych tě v tom nechat, ale dobře. Něco ti donesu a zatím studuj tady tohle. Číst snad umíš.“

„Studuji. Jistě.“

„Někdy bych o tom pochyboval.“ Odejde a Vašek zakroutí hlavou. Jistě, Míša je pěkný kluk eh skoro dívka a teď mu dojde, co Pavlovi slíbil. Co když dojde na sex a líbání? Zoufale se rozhlédne, zachytí něčí pohled a pomalu odvrátí hlavu. Kdo by řekl, že Hastings chodí do čajovny?

„Kuskus se zeleninou, pane profesore.“ Míša před něj položí přikrytou misku a příbor. Podívá se mu do tváře. Kdyby nechodil s Martinem, dal by si říct. Musí uznat, že Hastings je opravdu kus chlapa, i když je starší.

„Děkuji.“

„Dobrou chuť.“ Hastings zvedne pokličku a jeho tvář se rozzáří. Nabere trochu kuskusu na lžíci a vezme si ho do úst. Když to tu objevil před půlrokem, začal sem chodit, tak často, jak to jen šlo.

 „Tak Zelená víla, Vašíku. Trochu tě probere z toho šoku.“

„Jo díky. Potřebuji to jako sůl,“ a podezřívavě se zadívá na konvičku a šálek. Nalije a ochutná. No brr. Trpitelsky otevře desky a nadává, proč Hastings zrovna musí sedět naproti němu. Má pocit, že ho probodává dýkou a pije u toho čaj s klidem angličana.

Ten si zatím nenápadně prohlíží ostatní návštěvníky. Na téhle univerzitě učí už dva roky a líbí se mu tu. Není to tak špatné a studenti na celém světě jsou stejní. Dobře ví, jak se mu říká, ale kašle na to. Mohl dopadnout daleko hůř. Spokojeně se zadívá na Michala, který místností polétává jako sluneční hravý motýlek. Ten kluk se mu líbí. Je štíhlý, ale ne zas přilíš hubený, menší než on a k tomu ty blond vlasy a andělská tvář. Je moc pěkný. Jenže je zadaný, když zabloudí za jeho perfektním pozadím. Miluje se na něho dívat, a když se skloní k některým hostům zrovna jako teď, přestává dýchat. Proto sem chodí nejen na jídlo, ale i podívat se. Sleduje, jak do místnosti vstoupí další host a Míša, rozzářený k němu jde a v přítmí místnosti ho políbí. Závidí jim.

On za celou dobu co tu pracuje, nebyl schopen si někoho stálého najít. Jistě, občas si zajede do Prahy a uvolní, jak tomu říká, přebytečnou energii těla, jenže to nestačí. Poposedne, jak mu začínají být kalhoty nebezpečně malé. Rád by se ukojil, ale ne zrovna u jídla. V duchu zanadává a snaží se soustředit na další hodinu. S potěšením zjišťuje, že jako vždy to funguje. Nechtěl by tu vyvolat trapas a pár lidi ho zná, včetně těch tří studentů. Aspoň bude vědět, odkud bude mít Václav Koucký znalostí o čaji. Stejně je to malý drzoun. Kdyby na něho měl hledět očima zkoumajícíma potencionální kořist do postele, umístil by se hodně vysoko. Ne sice tak jako Míša, ale dost vysoko. Raději nabere další sousto a soustředí se ještě víc na hodinu zeměpisu o Skotsku.

Míša zatím dovede Martina k Vašíkovi. „Počkáte tu, nebo půjdete?“

„Počkáme a kdy tu končíš?“

„Dnes o něco dřív. Minule jsem byl za Katku o něco déle a tak mi slíbila, že mi to vrátí. Tak co lístek?“

„Úžasný. Půjčím si ho domů a pak vrátím. Hele,“ nakloní se k němu „chodí sem pravidelně?“

„Kdo?“ předstírá nevědomost Míša.

„Myšičko, no přece slovutný suchar Hastings. Vyklopíš to, Vašíkovi?“ našpulí prosebně rty.

Hastings nad tím prosebným výrazem poposedne. Žalostně se zadívá na misku. Dnes to asi nedojí. Kdyby se tak díval na něho... Potřebuji  sex, přizná si neochotně. Potřebuje někoho, za kým by mohl přijít a utěšit se s ním. Zvedne se, rád, že jeho vzrušení není moc vidět a přejde k pultu. Vytáhne peníze a zaplatí. Při odchodu zaslechne ještě smích těch tří. Kruci začíná jim závidět a zvlášť tomu vysokému klukovi Martinovi, co má za přítele Michala. Přivře oči před oslňujícím sluníčkem. Procházka mu udělá dobře.

Asi ne, povzdechne si, při schovaném páru v průjezdu. Je jaro a všichni se zbláznili. Jo jarní hormony a on nic.

„Dobře, přichází. Má rád náš kuskus a klid. Občas vytáhne šachy a hraje je sám se sebou.“

„Šachy? A co ještě?“ Míša se zvedne a odejde.

„Řekl jsem něco?“ nakrabatí obličej a položí ruku na Martinovu ruku.

„Nic, ale asi to necháme na někdy jindy. Ty Vašíku, co máš v plánu s Hastingsem?“

„Já nic.“

Chybí jen svatozář mučedníka, povzdechne si Martin a zahledí se na svého přítele Míšu, jak svým úsměvem ozařuje přítmí čajovny. Kdo by řekl, že nakonec s ním skončí a dokonce spolu budou bydlet. Jsou spolu už přes čtvrt roku a jsou spokojeni. Nejdřív se jen spolu setkávali, aniž zašli někam dál. Žádné polibky, nic takového a pak, byla zima a dokonce sněžilo, zázrak to v Pardubicích, a něco se v nich uvolnilo a byli v sobě. Skoro doslova. Ještě doteď by neměl zašitý ten knoflík u kalhot, kdyby to později neudělal Míša. Ten den a kus noci, vyzkoušeli snad všechno. Další den se ho ptali, jestli není nemocný. Co měl říct? Že je zpitomělý a bolí ho zadek? Tedy svaly, na zadek si koupil mastičku tvrdíc, že má odřená kolena.

Další dny už byly něžnější a oni se spíš vzájemně poznávali, co kdo má rád. Míša byl nečekaně otevřený a důrazně to po něm chtěl, aby přímo říkal, co má a co nemá rád. Prý číst myšelnky neumí. Někdy to z něho páčil. Stejně i po těch dnech to nechápe, jak spolu mohou být? Možná se opravdu zamiloval.

„Uff konec.“

„Ahoj Martine a to je kdo?“ přistoupí k nim hnědovláska s brýlemi a v dlouhé sukni.

„To je Vašík p. Vašík.“ Dokončí. Málem vyklopí Vašík Pašík.

„Ahoj. Tebe neznám!“ Vašík si oživeně prohlíží její plnoštíhlou postavu a milý úsměv.

„Snad proto, že nejsem z univerzity.“ Zasměje se a obejme Míšu. Vlepí mu na tvář pusu, zatímco Martin se zaškaredí. „Moc díky za ten včerejšek a musím jít. Za chvilku tu bude plno.“ Odtančí za pult a už nese desky a zvoneček páru, který vstoupí dovnitř. Do místnosti pronikne úzký proužek světla.

Martin vstane. Měl naplánováno, že se půjdou projít s Míšou nebo vytáhnou kolečkové brusle a projedou se podél Labe a takto, budou muset  trpět ve společnosti Vašíka. Vyjdou ven a přimhouří tváře. Sluníčko. Po zimě a její šedi je to vítáné a hlavně mohli shodit ty kila oblečení, které na sebe rvali. Holky se strojí jinak a někdy je vidět pod tenkými látkami skoro vše a kluci taky, takže se je opravdu na co dívat.

„Nikdy bych nečekal, že to spolu potáhnete.“

„To my taky ne,“ řeknou najednou a rozesmějí se. „Tak povídej, co potřebuješ?“ otáže se Míša. Mrkne na Martina. Rád by ho chytil za ruku, ale tady je to maloměsto, zato v Praze, když si tam jednou vyjeli, tak mu dovolil ho držet za ruku a byl pyšný, jak mu ho ostatní záviděli. Doufá, že je to i opačně.

„Já něco potřebuji?“

„Kromě toho čaje. Hele známe se už nějaký pátek a vypadáš, že se chceš na něco optat a nevíš jak.“

„Nevěřil bych, že to uvidím,“ uzavře serenádu Martina Míša, když vidí, jak se Vašek začervená.

„Hele kluci, už jste to spolu dělali?“

Oba se zastaví a s nimi Vašík, který se zahledí na jasnou oblohu.

„Proč se ptáš?“

„Tolik podezřívavosti! Jen obyčejná zvědavost.“

„Vašku,“ začne Martin. „Nikdy neděláš něco, pro co nemáš důvod. Zvědavost jistě, ale pochybuji. Tak to vybal.“

„Jen jsem chtěl vědět, jaké to je.“

Míša na něho hledí a pak vyhrkne. „Ty ses do někoho zamiloval nebo tě přitahuje? Chceš s ním mít sex!“ Martin tiše zalapá po dechu. Sakra proč musí být tak otevřený a zrovna uprostřed náměstí s nedaleko stojící skupinkou japonských turistů!

„Co raději doma?“

„Bingo!“ zajásá místo toho Míša a pořádně si výskne, načež se zablesknou foťáky. Vašek s Martinem se rozhlédnou.

„Míšo, co tak tišeji?“

„Já to tušil, že ty jeho zvyky jsou podivné! Jasně. Na tohle je lepší být doma. Jdeme!“ začne je tahat k trolejbusu. Nasednou, oba vytočení a naopak Míša zasněně někam hledí, spokojeně se nakrucuje a je celý rozzářený.

„Pěkný.“ Pochválí jim byt i adresu po patnácti minutách jízdy a mlčení Vašík.

„Díky a levný.“ Vstoupí do jednopokojového bytu s kuchyní a koupelnou spojenou se záchodem. „Tak povídej, kdo co a jak!“ vypálí na něho Míša.

„Míšo, no tak nech ho vydechnout.“ Martin ho políbí za ucho.

„Ale Marti, on se nám zamiloval a jde si pro rady. Jistě, že ti poradíme. Tak kdo to je?“

„Nikdo.“

„Dobře, pak nic neřekneme. Můžeš si hledat rozumy někde jinde.“

Vašek na něho vztekle pohlédne. „Vydřiduchu.“

„Dál!“

„Vyděrači!“

„Dál. Jen jméno.“

„Suchar Hastings.“

Ticho. Míša sedí jako zkamenělý. „Žertuješ.“ Najednou je vážný a úsměv se vytratil.

Martin zavrtí hlavou. „Zbláznil ses.“

„Nežertuji. Pomůžete mi?“

„Míšo?“ bezmocně řekne a raději vstane a odejde k lednici do kuchyně. Přinese tři skleničky pomerančového džusu. Postaví je na stoleček u malé televize. Pod oknem stojí větší postel a psací stůl. Bydlení pro jednoho, pomyslí si Vašek a vzpomene na svůj velký pokoj. Jsou spokojeni s tím, co mají. Uvědomí si.

„Co chceš slyšet?“

„Čaj a to, no víte co.“

„Pokud chceš něco mít s Hastingsem, upozorňuji tě, že na ´to víte co´ se nechytne. Je už starší a ví, co chce a pokud nesplňuješ podmínky, tak můžeš čekat jen jedno a to něco je někde rychlovku. S ním nebudeš moci manipulovat jako se studenty.“ Zafuní. „Vím, že nemá přítele a je to poznat.“ Míša si vzpomene na jeho pohledy. Nevadí mu, ale někdy zahlédne, jak je mu nepohodlně a přesto do čajovny pořád chodí.

„Mně se to líbí. Je to trochu jinší než s dívkou, ale ne až zas tak moc,“ změní téma Martin.

„Aha.“

„Když to říkáš.“

„Jak říkám. Dokonce se mi to líbí až moc. Nejsem asi zdravý.“ Zvedne se a za chvilku je slyšet sprcha.

„Ještě si na to úplně nezvykl, že spí se mnou, ale nestěžuje si.“ Povzdechne si a začne mu vykládat ´co a jak´ a později o čaji. To už sedí vedle nich Martin. Značně pozdě Vaška vyprovázejí ven.

„Martínku.“

„Copak?“

„Obejmi mě a řekni a jak mě máš rád.“

„Jsi zhýčkaný. Dobře mám tě rád a jdeme. Málem jsem ho vyprovodil v zubech. Už mi překážel.“

Zabouchnou dveře a políbí se. Martin zajede Míšovi do tepláků a sevře ho. „Tak co?“

„Mmm. Co?“

Týden je pryč a mně zbývají tři dny. Historie čaje proběhla velmi dobře a on doslova dvacet minut před tabulí perlil o výrobě čaje, sklizni a oblastech, kde se sklízí. Někteří u toho dohnali zameškaný spánek.

„Výborně, pane Koucký. Když chcete, tak umíte. Tak za jedna a pan Vedro taky.“

„A kruci!“ unikne Vaškovi. Vzadu  třídy se někdo uchechtne.

„Pane Levinský, vy snad se známkou nesouhlasíte?“

„Ne, profesore Lengley.“

„Ano nebo ne?“

„Ano, souhlasím s vámi.“

„Jsem rád, že někdo se mnou souhlasí. Tak si sedněte, pane Koucký a můžete aspoň jednou vyslechnout přednášku do konce. Tak jsme si zpestřili hodinu přednáškou o čaji a jeho výrobě. Víte, čaj je pro Angličany velmi důležitý. Zná někdo sousloví Čaj o páté?“

Neuvěřitelné v jakém dobrém rozmaru je, pomyslí si třída o angličtinářovi a zahledí se na zářícího Vaška. Ten sedí a zbožně hledí na Hastingse. Tam kde je on, tam musí být i on, jinak sázka může jít do pekla a on děsně nerad prohrává.

První týden, zbožné pohledy, které ho vyvedou z míry.

Druhý týden básnička. To bude těžší, ale verše jsou důležité. Vzbudí to jeho pozornost. Podepíše se maskovaný ctitel. Jo, to je ono, plánuje v lavici na hodině angličtiny.

Co mu je? si říká zrovna Jack, když na sobě cítí pohled pana Kouckého. Kruci, něco se děje, ale co? Ať se přestane dívat, zanadává, když cítí, co v něm ten pohled vyvolává. Je přeci už zralý muž ne sedmnáctiletý kluk. Kruci, bylo by lepší, kdyby tam nebyl. Mohl by ho pustit domů, jenže to by byl na koni.

„Tak konec a příště budeme pokračovat o Spojených státech amerických.“ Jednotný mučednický povzdech.

„Vy nejdete, pane Koucký?“

„Jistě jdu.“ Vstane, ověří si, že tu nikdo není a nábožně se na něho zahledí. „Pane profesore, nemůžeme probírat něco jiného? Například jídla nebo šachy?“

„Je mi líto, pane Koucký, ale nejde to.“ Sebere papíry ze stolu a najednou vedle sebe ucítí Vaška. „Potřebujete ještě něco?“

„Ne. Já jdu!“ Perfektní… sám sebe pochválí, ale ten neklid co pociťuje, se mu vůbec nelíbí. Začínám měknout nebo stárnout, mrzutě si pomyslí. Povzdechne si a vyjde za Hastingsem ven.  Na konci chodby zahlédne Martina s Michalem. Zamiří si to k nim, ale než se k nim dostane, zmizí.

„Kdo je to?“ ruce s chladnými prstýnky.

„Lily!“

„Bingo.“

„Jak to, že jsi tady? Nemáš být někde na stáži nebo co?“

„Jsem tu na skok a ty se tváříš jako kakabus.“ Nevěřila by, že to s ním vydrží tak dlouho, ale vydrželo jim to. Možná proto, že jí dal volnost a když někde byla pryč, tak o ní nechtěl podrobné zprávy, kde kdy co a jak.

„Promiň,“ políbí ji na tvář a přemýšlí, jaké to je políbit chlapa. Jenže na Míšovi nebo Martinovi by to nerad zkoušel a u někoho jiného taky ne. „Hastings,“ dodá omluvně a ona se rozesměje. Mám rád její smích, ale že by mi uchvátila srdce to ne. Vlastně zamiloval jsem se někdy?

„Pořád s ním bojuješ. Víš co, řekneš mi to u oběda. Vlastně svačiny.“ 

„Jdeme.“ Snad mi to vyplaší všechny podivné myšlenky i nezvyklý neklid. Zatracená sázka. Hihi, se ozve někde v hloubi na levé straně srdce. Vašek to ignoruje a u salátu vypráví Lily, jak ho Hastings nachytal na Bostonském pití čaje a jak dřel složení a pěstování čaje. Jasně o tom druhém – sázce,  pomlčel. Lily, když chce, umí být pořádně mstivá.

„Odvezu tě.“

„Máš auto?“ udiveně se otáže Lily.

„Jistě. Pojď.“

„Panečku!“ pohladí lesklou kapotu červeného auta. „Kde jsi k němu přišel?“

„Kamarád mi ho zapůjčil,“ klidně lže. Proč ji zatěžovat nepodstatnými věcmi. Vyjedou.

„Paráda a díky!“ rozloučí se s ním na autobusovém nádraží. 

„Papapa!“ zamává a ztuhne. Kruci co ten tady? Já ho snad vidím všude. V projíždějícím autobuse sedí Hastings a nemá zrovna nic jiného na práci než se dívat směrem na autobusové nádraží. Cholera! Vychutnává si to. Možná by mohl zaklít jadrněji. Pak nad tím mávne rukou.

Když přede mnou stojíš,

hořím jak pochodeň,

Když tvé rty mluví,

já planu touhou po tobě,

Když pokývneš hlavou,

rozhořím se jak plamínky,

Když se dotkneš křídy,

Já chci jí být.

Tak co, jak se ti líbí? Dřel jsem se s ní dvě hodiny a pot se ze mě lil, že jsem mohl vytírat podlahu. Líbí nebo ne a pak ztuhne. Zapomněl se podepsat. „Doprdele!“ zavrčí potichu.

„Levinský!“

Zase mě vynechal. Ignoruje mě nebo mě nemá v seznamu? Chci tam být. Začínám trpět obsesí. Nazvu to Hastingsová posedlost. Jo a léčit tě bude kdo? Hastings? Vašek se zamračí. Ten hlásek začíná být dotěrný a nebezpečně vystrkuje růžky. Druhý týden pomalu končí a s ním skončí i sázka a on pokud ho nesvede do té doby, prohraje. Zajímalo by ho, kdo ho sleduje. Může to být kdokoliv kromě Míši a Martina.

Co si vlastně pod pojmem svedení představuje? No, on má zcela jasnou představu, co je svedení a ví, že Pavel se s polibkem asi nespokojí, jako tehdy Lily. Sakra, tak líbila nebo ne?

Hodina je pryč a on to neví.

„Pane Koucký?!“

Kruci, klid, klid, poroučí srdci. Není důvod, proč by ten příjemný hlas v něm měl zanechat takový chaos.

„Ano?“

„Mohu vědět, proč jste moje hodiny poctil návštěvou?“

„Jedu o prázdninách do Anglie a tak jsem si řekl, že se pokusím vylepšit si přízvuk.“

„Kam jedete?“ Zlatá stará dobrá Anglie, pomyslí vděčně na ten kus země zvaný ostrov. Konečně s ním mohu mluvit a to tak dlouho přemílal o vhodném tématu.

„Wales. Chtěl bych ten kus ostrova projet.“

„To je skvělé. Bude se vám tam líbit. Bydlím v Torquey. Jistě se podíváte i do Hastingsu.“

„Samozřejmě.“ Ví, kde tam bydlí. Proč mu to řekl? Má rád Anglii, pochmurně si po patnácti minutách pomyslí. Má už seznam všech destinací, které by měl navštívit. Pak si všimne svého papíru. Líbilo se mu to nebo ne?

Jack Lengley si všimne pohledu na papír. Schová ho a pak se podívá do jeho tváře. Je červený.

„Musím jít, omlouvám se.“ Vyběhne ze třídy tak rychle, že Jack nemá čas mu nic říct. Vytáhne papír. Neumělá, ale docela ujde a pak pokud se nemýlí, je pro něho. Podívá se na dveře. Že by on? Celou hodinu přemýšlel o tom, kdo mu to položil na židli. Měl co dělat, aby zachoval kamennou tvář. Rozhodně je to jeho první zamilovaná báseň, kterou dostal. Jen vědět, kdo je ten básník, který hoří touhou po něm. Usmívá se, když jde chodbou. Jenže možná je to dívka. Spíš děvčata mají tendenci psát a ne kluci, ale on si bude představovat, že je to některý z jeho studentů a ne studentka.

„Mám to za sebou?“ zamumlá o dva dny později s papírem v ruce.

„Co to taháš sebou?“ nahne se k němu Michal.

„Uff to jsem se lekl!“ chytne se za srdce. „Básničku Hastingsovi.“

„Co?! Myslíš to vážně?“

„Jo.“ Strčí mu před oči báseň.

„Ujde.“

„Dvě hodiny jsem ji šrotil.“

„No to víš, svedení není v každé době lehké. Musím jít.“ Snad někde dostihne Martina a musí mu to prásknout. Tohle je neuvěřitelné.

„Kruci. Poslední dobou se můj harmonogram činností bourá, ale ty zkušenosti, Vašíku, ty budou stát za to.“ Zvedne oči k obloze. Místo, aby chodil do klubu, proháněl auto, tak dřepí u stolu a smolí verše.

Slyšel jsem tě smát, 

Slyšel jsem tě plakat, 

Slyšel jsem tě řvát a přesto

Nikdy jsem neslyšel lahodnější zvuk,

Nikdy jsi mi nepřipadal krásnější,

Nikdy jsi nebyl rozkošnější než,

To jitřní ráno.

Plakat? Naposled plakal, ehm neví kdy. Tohle je tedy trochu přitažené za vlasy, ale stejně být objektem té touhy, to zní hezky a hele i podpis. Tajný ctitel. Zajímavé. Takže student nebo učitel? Ne to je hloupost, ale možná Vašek, který ho poslední dobou sleduje tak upřeně, že někdy opravdu má co dělat, aby se soustředil. Hezký kluk, který snad nikdy nebyl na jeho hodinách a přece se nedá přehlédnout. Ťukot.

„Dále!“

„Dobrý den, pane profesore.“

„Pojďte dál.“

„Děkuji.“ Vašek přešlápne z nohy na nohu a pak zahlédne modrý papír s vyraženou růží. Investoval do nového papíru. To aby nepsal na klasickou A4.

Líbíla se nebo ne? Má v hlavě jen tu jedinou myšlenku.

„Pane Koucký?“ optá se v obavě Jack, že tam stojí a zírá. Připravil mu nějaké materiály k tomu odjezdu do Walesu.

„Jak se vám líbíla?“

„Ano líbila. Neumělá, ale potěšila mě. Psal jste ji vy?“

Vašek němě přikývne. Nechápe, co tu dělá. Chtěl vědět jen jedno a to jestli se mu líbila a na nějaké materiály kašle.

Jack se nad ním nakloní. „Proč?“

„Nevím!“ zašeptá a ví, že nelže, ale říká úplnou pravdu. „Já to nevím,“ vzlykne vzteky. „Nevím!“ zařve, když ucítí rty na svých a ztuhne. Zavře oči. Neví, co má cítít. V ten moment necítí nic, jen ví, že někdo se ho dotýká, že mu dává v tom chaosu, který se ho zmocnil  řád. Obtočí mu ruce kolem krku a drží se ho.

Jack mu sundá ruce z krku a drží je. Je zmatený a neví co po něm chce. Proč je tady? Z ničeho nic? Moc se mu líbí, jak ho objímá a chtěl by víc od té doby, co začal tušit, kdo napsal tu básničku. Jenže chodí s Lily a kamarádí se s Míšou, který ví, co je zač. Viděl ho s tím klukem v kavárně a všichni o něm vědí, že se rád sází. Proč tak najednou? Začíná si být jistý a cítí jak bledne a je mu špatně. Zavře oči a slabě skoro neochotně odstoupí.

„Pobavil jste se, pane Koucký?“ začne chladně. Roztřesenou rukou vezme básničku a  vmete mu ji do obličeje. Možná by si měl vzít, co nabízí a kašlat na vše, ale nesnáší to.

„Cože?“ nechápe nic z toho Vašek.

„Sázka. Další, že. A já jsem obětí, že.“ Pochopí, že je to pravda.

Vašek mlčí. Cítí, že teď by nesvedl zalhat, ani kdyby to šlo. „Já...“ neví jak dál.

„Mlčte a vypadněte a tohle si vemte sebou!“ vrazí mu oba dva archy, modrý i bílý, do rukou, chytí ho za rameno a vyhodí ven. Vašek tupě zírá na archy.

„Nechtěl jsem to takhle!“ vykřikne a chytne za kliku. Zamčeno.

Jack sebou trhne, jak zaslechne lomcování kliky. Parazit jeden. Opře si čelo o okno a nepřítomně zírá ven na studenty, různě spěchající sem a tam jako v mraveništi. Dotkne se rtů. Bylo to krásné. Nic se nestalo, ale jeden kratinký sen je pryč. Zvládl ostatní rozchody, zvládne i tohle. Sedne za stůl a přitáhne si práce studentů. Červenou barvou divoce zatrhne chybu.

„Martine, Michale asi jsem se zamiloval a on mě opustil.

„A kruci!“ unikne Míšovi.

„Jo!“ Vašek si položí hlavu na stůl a zírá. Míša s Martinem ho opatrně pohladí po zádech.

„To bude dobrý, uvidíš.“

„Myslíš?“

„Ehm promiň mi, ale ne.“

„Věděl jsem to.“ Oba kamarádi nad ním stojí a utěšují ho. Dívají se po sobě. Věděl jsem to, pomyslí si posmutněle Michal. Nějak jsem to věděl, že tohle skončí katastrofou.

„Ahoj, Pavlíku.“

„Ahoj. Máš už jen...“

„Prohrál jsem.“

„Zítra si vyzvednu auto. Ciao!“ Vašek opatrně položí mobil s fotografii spěchajícího Hastingse. Jak se to mohlo stát?

Spěcháš kolem mě,

nevidíš mě.

Rozhlížíš se kolem mě,

nevidíš mě.           

Chtěl bych, abys mě viděl!