Shounen - ai povídky

Pavlačové drby

„I feel good!“ mobilní telefon zavřeští oblíbenou melodii Michala Vedry. Martin sebou trhne. Míša už ji má tři dny a pořád má pocit, že je to melodie spíš na infarkt než na zvonění. I když možná o to jde.

„Halo?!“ ozve se Míša a shodí z klína časopis. „Vašíku! Kde jsi a povídej, jaké to tam bylo?“ Martin zvedne hlavu. Tak to by ho taky zajímalo.

„Ahoj, Míšo. Jsem v Anglii.“

„Ještě? Neměl ses vracet?“ podiví se.

„Až příští týden. Hele, nemáš tam někde pevnou?“

„Jasně.“

„Číslo.“

„546 258 899.“

„Super, čau!“

„Tak co?“ optá se netrpělivě Martin.

„Nic. Chtěl vědět pevnou linku. Už to mám. Zavolá nám a já dojdu pro telefon.“

„Hodně štěstí!“ řekne skepticky Martin a otočí stránku knihy. Dívá se, jak se Míša zvedne a se zalíbením pozoruje štíhlé tělo a usměvavý obličej. No raději tu počká, protože dole za pět minut vypukne zuřivý boj o telefon.

Míša seběhne po schodech dolů. Nadechne se a vstoupí do obývacího pokoje. „Mami, potřebuji si zavolat!“

„Nepovídej mi a to jako vážně je jeho? No podoba by tu byla, ale vždyť se k ní nehodí. Takový prťavý skřet. Hele, tohle je dost neuvěřitelná zpráva. Pamatuješ, jaká byla? Celá v manažerském a povídala: Dámy jedině a vždy kariéra a teď dítě? Nemožné.“ Chvilku poslouchá a povzdechne si.

Míša trpělivě čeká.

„Počkej, to myslíš, abych se podívala? To si piš, že to udělám. Nosila vždy nos nahoru a pak se spustí s takovým idiotem. Nejspíš kvůli tomu, aby měl dítě. Jojo biologické hodiny. A co je s Pavlou? No Hamáčkovou z městského úřadu. Její matka má ten barák naproti haciendy. Slyšela jsem, že má rakovinu. Jojo. Byla jsem v nemocnici. Pamatuješ, kvůli mým křečovým žílám a měli tam náramně fešného doktora. Kus, ale sestřička byla protivná jak stará ožehnutá můra a právě tam jsem ji viděla, ale než jsem něco zjistila, ten můj mě naložil do auta a odvezl, než jsem stihla cokoliv ověřit.“

„Mami, telefon!“ zatahá ji za rukáv a povzdechne si. Bude muset řvát, jinak ho nezaregistruje. Maminka je totiž naprosto závislá na telefonování kamarádkám a to jedna bydlí jen o ulici dál. Od té doby, co zjistila, že o víkendech může volat zdarma, je ztracená a oni mají co dělat, aby jí aspoň donutili uvařit. Do programu volání nebo jak se to jmenuje, si vybrala nejlepší kamarádky a mluví a mluví. Otec si gratuluje, že mluví jen o víkendech, jinak by pracoval jen proto, aby platil telefonní účty. 

„Šunkofleky? Já ti nevím a hodí se to na nedělní oběd? Jó tak! Ty je nesnášíš, tak to jim přidej do jídla otrušík!“ zasměje se a Míša ji zatahá za rukáv.

„Mami, telefon!“ zařve.

„Počkej, Mary!“ Stočí zrak na Míšu. „Copak je, sluníčko?“ dá mu pusu na čelo.

„Mami, telefon, čekám hovor z Anglie.“

„Odkud?“ Přiloží si sluchátko k uchu. „Jo, Míša. Čeká prý nějaký hovor z Anglie.“

„Počkej!“ řekne nervózně a trpělivě poslouchá. „Tak ona jede taky do Anglie? Co tam proboha chce dělat? Pokud má říct Hello tak ji to trvá půl hodiny! Je to střevo a ona ji to zaplatí. Věř mi, Mary, mává jimi a využívá je, že je to ostuda. Ta holka chce jet někam pryč a oni jsou jako slepí krtci a dají ji všechno jen proto, že je jedináček.“ Uzavře svůj monolog.

„Telefon!“ zařve Míša a Martin nahoře otočí další stránku už v pořadí třetí. Dnes boj o telefon probíhá docela mírně, ale Míša se právě naštval. To pozná podle tónu.

„Dobře, dobře a nemůže ten telefonát počkat? Nevidíš, že volám.“

„Nemůže!“ a dupne nohou. „Jestli mi nedáš telefon, tak se odstěhuji.“

„Mary, zavolám později a nezapomeň zavolat Míše. Jo, musíš vyzvědět ty zprávy. Včera byla ve městě. Bude určitě něco vědět a pa.“

Lítostivě zmáčkne konec hovoru a podá mu telefon. Míša si oddechne. Čekal tužší boj a v tu chvílí Crrrrrrrrr. Zmáčkne tlačítko hovor.

„Míša Vedro! Jsi to ty, Vašku?“ S telefonem u ucha jde po schodech nahoru.

„Pavle, ta dnešní mládež by potřebovala řezat od rána do večera.“

„Já jsem rád, že ti ten telefon sebral. S Mary jsi volala dvě hodiny v jednom kuse a předtím nevím s kým a já se budu muset naučit vařit, protože už i na to zapomínáš.“ Stočí noviny a klidně pohlédne na manželku. Ta si povzdechne.

„Máš hlad?“

„Všichni máme hlad a myslím, že Martin taky.“

„Ježíši, já zapomněla, že je tady. Víš, líbí se mi. Je takový slušný a milý. Ne jako ty ostatní. Co já jen uvařím? Zavolám Simoně… Nemohu. Udělám ty šunkofleky a přidám smetanu. Simona minule povídala, že byly takové jemnější. Trošku jiné.“

„Cokoliv, ale rychle nebo budeš mít na svědomí, že ti zdrhneme do hospody.“ Dívá se, jak se zvedne z křesla a zamíří do kuchyně. Ještěže je volné volání jen o víkendech, jinak by se asi zbláznil nebo zažádal o rozvod a to jsou svoji už dvacet pět let.

„Vyhrál jsem!“ zavřeští a zamává telefonem.

„Gratuluji. Tvoje matka je závislačka.“ Míša přikývne. Vědí to všichni.

„Míšo!“ zaslechne.

Vašek sedí na druhé straně v kabince a volá domu. „Míšo!“ zařve.

„Počkej, Vašku, dám hlasitý odposlech a zatím si připrav řeč ala Hastings.“

„Proč hlasitý odposlech?“

„No aby to přece slyšel i Martin.“

„Ahoj, Vašku, jak tam je? Studeno?“

„Naopak, vedro. Nechápu, proč se učíme, že je tu smog a sychravo.“

„Asi nejsi v Londýně.“

„To je fakt. Jsem v pobřežním městečku, kde je ticho, turisti a jachty a nádherné moře.“

„A co Hastings?“ optá se netrpělivý Míša. Lehne si na postel a Martin se přidá. Nezapomene ho políbit na rameno a dívají se na telefon.

„Profesor Hastings?“

„A kdo jiný?“ vyštěkne Martin. „Hele Míšo, on nás chce natahovat na skřipec.“

„A daří se mi to?“ zasměje se Vašek a skleněnou výplni se mrkne na Hastingse, jak s někým rozmlouvá. Rozhodl se utratit neutracené peníze za telefonát domů a to klukům. Babičce už volal.

„Jo. Tak dělej nebo si nás nepřej!“

„Jaké to bylo?“ vloží se do toho Míša. „A pravdu!“

„Nic moc.“

Ticho. Vašek mrkne na displej, jestli je nepřerušili, ale pořád se načítají minuty.

„Ty jsi mě neposlechl.“

„Počkej,“ řekne dotčeně. „Co jako jsem měl udělat?“ otáže se nechápajíc, o čem to pro Kristovy nohy Míša mluví.

Míša se nasupí. „Je vůl!“ pronese k Martinovi. „Oba dva jste!“ hodí je do jednoho pytle, zaváže a hodí do Macochy.

„Hele, nic jsem netušil na rozdíl od Vašíka Pašíka.“

„Koho?“

„Tebe, ty pitomče!“ zavrčí Míša. „Já chápu, že Martin to nevěděl, ale i tak se mohl na to připravit, ale ty jsi všechno, co jsem ti radil, ignoroval! Jak se mám cítit, co?“

„Nechápu. Co jsem ignoroval?“

„Moje rady pro první milování. Co ti říkal Míša? No co?“ útočí a Martin se nepokrytě řehtá. Perfektně si dovede představit, jak se cítil po prvním sexu. Pořád si uvědomoval, že má nějaký problém a sezení nebylo moc příjemné. I Vašek slyší smích na druhém konci Evropy.

„Tak pán si to nepamatuje! Tak já to pánovi, který u mne byl a prosil mě doslova na kolenou, aby byl poučený a řádně mu celou věc vysvětlil. Takže jsem ti říkal, aby ses na to připravil nějakou vhodnou pomůckou, ale jelikož pán to ignoroval, proč já ti něco říkal?!“

Vašek cítí, jak se červená. Představa, že si strká nějakou pomůcku ehm do zadku, se mu nezamlouvala.

„Pokud není vhodná pomůcka a jak tě znám, tak sis nic podobného nekoupil. Víš, v dnešním světě existuje něco jako anonymní internet, který je skvěle zásoben vším možným. Od televize až po sponky do vlasů a mezi tím jsou nabídky vibrátorů všech barev, velikostí a typů. Pokud jsi tohle odmítl, je tu ta nejstarší pomůcka a to prsty.“ Martin dávíc se smíchy vyběhne ven z pokoje a rozesměje se. Po tvářích se mu koulejí slzy. Ten mu dává kapky.

„Míšo, dost!“

„Kdepak, protože kvůli tomu jsi měl nepříjemné pocity a doufám, že byl šetrný a nic ti neudělal! Ale myslím, že je dost zkušený, i když musel být na dně, když si stěžuješ.“

Zaslechne, jak Martin otevře dveře a zjišťuje, jestli skončil s výčitkami. Zamává na něho a Martin zavře dveře. Lehne si nazpět a najednou má dost volání a Vašíka, přestože je vlastně dal dohromady a to dvakrát.

„Nestěžuji,“ odpoví dotčeně. „No nic příjemného to nebylo a bolely mě svaly a dost už a co vy dva?“ Míša se s šibalskými světýlky v očích přetočí na záda.

„Skvělé, Vašíku. Neuvěřitelně. Chceš si to poslechnout?“

Lepší, než abych jim říkal, co se stalo od toho památného výletu na tu rozkošnou malou pláž, kterou později navštívili ještě několikrát. Usnul tam tehdy jako špalek a probudil se až za pěknou chvilku. Tedy možná, protože ho probudil ne zrovna příjemný pocit a tak se chtěl otočit a něco říct pěkně peprného o sexuálních deviantech. Jenže než stihl otevřít ústa, už Jack mluvil.

„Mám přestat?“

„Ano.“

„Proč?“

„Blbá otázka, protože to je nepříjemné!“

„Opravdu?“

Měl pocit, že mluví se šestiletou sestrou svého souseda, od které se chce dozvědět, kde je zrovna Roman. Trpělivost a úplatek. V tomto případě neví, co by použil.

„Opravdu tě to bolí?“

Vašek se nadzvedne a zauvažuje.

„No?“

„Nejsi moc trpělivý.“ Hlesne.

„V tomto případě ne, poklade.“

„Poklade, pěkné. Jen trošičku.“

„Skvělé. Tak si to užívej, ale i tak, Míša ti nic neřekl?“

Jako co a zasténal, protože se v něm pohnuly prsty a vyvolaly v něm příjemné pocity. Je to jedno. Je to příjemné a od té chvíle to bylo úžasné a vyčerpávající.

Neví, jestli byl takový odjakživa, ale probudil ďábla. Kdyby řekl sex co deset minut, měl by skoro pravdu a v noci taky. Až odjede, bude rád i nerad. Odpočine si a zároveň mu bude chybět laskání, líbání a přítomnost toho maniaka. Možná to trochu vzali hopem, ale asi to tak má být. Neví. Jen ví, že zažívá něco neskutečně nádherného. 

Po tom prvním milování bylo druhé a pak třetí na lodi a v noci taky. Ráno už odmítl, protože ho všechno bolelo a měl pocit, že zadek je taky sval. Podíval se na něho, jako by mu ubližoval a na celý den někam zmizel. Bohužel třetí den se opět objevil rozzářený jako měsíček v úplňku a opět to začalo. Nejspíš si zvykl, protože od té doby bylo všechno v pořádku a nijak ho nic nebolelo, když se nepočítají podivné polohy, u níž se svaly namáhaly až moc.

„Tak první týdny jsme byli v Pardubicích. Já jsem pracoval a no Martínek se učil a brigádničil v nějakém supermarketu. Nechápu, proč se učil, trochu dolů, Tine.“ Povzdech a slabé Dokonale.

Vašek odtáhne telefon, zamrká a pomalu mu dojde, komu byla poslední slova určena. Má pocit, že je červený jako rajče. Oni jsou nezvladatelní. Má jako přestat mluvit nebo co?

„Asi vás nechám o samotě,“ navrhne trochu nejistě. Venku ho čeká Hastings a on nechce dělat třetího po telefonu.

„Ne, kdepak, to bude dobrý. Bylo pěkně, až nemožně horko a tak jsme jezdili na Hrádek. Znáš to tam, ne. Nádherná voda, pěkné pláže, lesíky a samota. Občas,“ zachechtá se.

„Znám. Je tam pěkná nuda pláž ehm,“ zarazí se. Stejně by to jednou prasklo, ale než stihne cokoliv říct, už slyší Míšův hlas.

„Přesně. Tam vzadu jak je les a stromky s útulnými intimními místečky a ještě víc vzadu, jsou další písáky. Nemělo by se tam chodit, ale znáš kluky. Chtěl se se mnou pochlubit.“

„A ty se mnou taky.“ Možná to nezaregistroval. Míša zatím čechrá Martinovy vlasy, zatímco on se mu náruživě věnuje a snaží se ho rozptýlit, čemuž zatím mozek na rozdíl od dolní partie těla úspěšně odolává.

„Jistěže ano. Víš, Vašku, je strašně hezký bez šatů a není zvyklý se opalovat nahý. Trochu jsem ho přemlouval, ale dal si říct a teď nikam jinam nechce chodit.“

Vašek si pomyslí, že hodně lidí není zvyklých.

„A tak jsem mu vysvětlil, že studené plavky nejsou dobré pro zdraví a pro sexuální život taky ne.“ Mlsně dodá. Oba se začnou smát.

„Souhlasím. No a co potom?“

„Potom to bylo něco úděsného. Jeli jsme do Plzně k rodině Martínka. Řekl jsem jim to.“

„Ne!“ vydechne Vašek, kterému ihned dojde, o co se jedná.

„Mami, ještě volám!“ zaslechne křičet Míšu. „Nevšímej si toho. Mamka se dožaduje telefonu. Bude muset počkat.“

„Jsi si jistý, že sem nevejde?“

„Jasně, od té doby, co mě nachytala v ehm prekérní situaci, sem nechodí a když jo, tak klepe.“

Vašek se pochechtává, jak jasně slyší zadýchaný nervózní hlas.

„Vašku, prostě si nemohu tady na to zvyknout. Jsou divní. Mamka závislačka na telefonu a jeho otec to tak nechá.“

„Věnuj se mi a nemluv.“

„Dobře. Mám tě rád.“

„Vycházíte spolu dobře.“

„Jo, byli v šoku. To ticho by se dalo krájet a pak jeho otec. Trochu jsem se ho bál. Tohle není vhodné téma k obědu, jen řekl. Vyprskl jsem to totiž u oběda. Věděl jsem, auuu je to pravda Martínku, promiň, ale Martínek je něžný surovec, kde jsem skončil, jo že se bojí to otci říct. Tím myslím naši společnou situaci, že spolu chodíme. Tak jsem to řekl za něho. Jeho sestra se rozzářila, zakuckala a dál nic neřekla. Oběd u nich, to je něco úděsného.“

„Není!“ Martin přestal a ukřivděně vykřikl.

„Je. Polévka, hlavní jídlo a zákusek a nakonec káva, u které se probírá snad vše od seznamu na nákup až po střechu babiččina domu, kterou budou dělat za půl roku. Oběd trval dvě hodiny, skoro. Prý podle jižního zvyku kam jezdí na dovolenou. Otec pak zorganizoval, on snad by uřídil i letadlovou loď, dýchánek v obývacím pokoji, z kterého Martinovu sestru Andreu vytěsnili. Byla vzteklá, ale neodmlouvala.“

Vašek se směje, když se otevřou dveře kabinky a dovnitř nakoukne Jack.

„Potřebuji někam jít, ano. Tohle vypadá na dlouho,“ když zkontroluje displej.

„Ano. Mám tu na tebe počkat nebo ne?“

„Jdi k Rivii. Pa, miláčku!“ řekne hlasitě a mrkne na telefon. Dveře se zavřou.

„Júúúúúú, on ti řekl miláčku. To byl Suchar Hastings a kdo je Rivie? Ty se máš. Takové oslovení. Musí tě nosit na rukou.“

„Jo, občas mi tak řekne a není Suchar. Tahle přezdívka na něho nesedne a Rivie je jeho babička, která vlastní penzion a u které momentálně bydlím.“

„Ty bydlíš u jeho babičky! Panečku, tak to je vážné.“

„Asi ne, i když možná ano? Ne, je to jen letní horečka.“

„Sobotní noci, co? Nech toho Tinečku a poslouchej, jak se nás snaží přesvědčit, že je to flirtík o prázdninách v zahraničí s neznámým cizincem.“

„Slyším všechno. Zážitky na tuny.“

„Skoro a jak to dopadlo s Martinovou rodinou?“

„Otec prohlásil, že to tušil. Že se moc učil a neměl žádnou holku a matka prohlásila, že výbavu dá jeho sestře.“

„Cože?“

„Přesně jak jsem řekl. Maminka Martina celou dobu mlela o výbavě do bytu. Z modrých ručníků na konci se mi motala hlava. Naříkala, jako by ji někdo zemřel, promiň, Martine, ale je to tak.“

„Já vím, kupovala mi tyhle věci odmalička. Prý, že i muž potřebuje přinést něco do bytu a prý ty dnešní dívky nemají páru o výbavě stejně jako jejich rodiče. Prý pro jistotu.“

„Jenže pak jí otec řekl, že to přece nevadí, že je registrované partnerství. Myslím, že v tu chvílí mě viděla v bílém a z výbavy vytřídila růžové ručníky a prostěradla.“

„No bože, tvoje matka je s tím telefonem taky divná.“

„Hele kluci, že se mi tam nepohádáte o rodiny.“

„Nakonec to dopadlo dobře a Martinova rodina odjela na chalupu, kde se musí něco zorganizovat.“

„Zahrada!“ vysvětlí Martin ochotně. „Skoro jsme neutekli, ale podařilo se.“

„A tak jsme odjeli sem.“

„Není to nějak brzy říkat to rodinám?“

„Nevím, ale bydlíme spolu skoro půlroku. Stejně se to nedá utajit. A co ty?“

„Já? Jak jsem řekl. Léto a horký sex což zní jako z nějakého tvého DVD.“

„Ještě jsi mi je nevrátil.“ To co Martin začal asi dokončit v noci.

„Já vím, že.“ Uculí se při vzpomínce na ně. „Budu muset končit. Nemám zas neomezené prostředky a chci koupit suvenýry. Jsou šíleně drahé! Bylo fajn vás slyšet a Martine, hezky Míšu hýčkej.“

„Ty Hastingse taky.“

Míša položí sluchátko a nakloní se k Martinovi. „Slyšel jsi, co ti vzkazuje Vašek?“

„Ten by se měl starat sám o sebe a ne o nás a copak se o tebe příkladně nestarám?“

„Míšo, telefon!“

„Mami, ještě volám!“ mrkne na Martina, který se pousměje. „Kdy bude večeře?“

„Za patnáct minut!“

„Díky mami!“ Chvilku čekají, až odezní kroky a pak najednou se rozletí dveře.

„Ty jsi tady?!“

„Jo jsem! Co klepat?!“ vyštěkne Míša a vstane. Před ním stojí jeho brácha Tomáš, který ho odmítl. Pamatuje si doslova, že žádného bráchu buznu nemá a konec. Od té doby ho dokonale ignoruje a nehlásí se k němu v žádné situaci. To, že se dostal na univerzitu, ho štve ještě víc, protože jemu se to nepodařilo. Tomáš se rozhlédne a pak si to zamíří ke knihovničce. Vezme knihu a vypadne.

Martin ještě zaslechne teploušský prasata.

„Promiň,“ omluví se Míša.

„Za co? Že máš bráchu vola? Moje sestra taky není žádné zlatíčko.“

„Jo, jenže neřekla, že žádného bráchu nemá.“ Martin ho obejme a konejší. Míša se dívá na protější stěnu a pomalu se uvolňuje. „Díky moc.“ Martin nic neřekne, jen ho drží a konejšivě ho hladí po zádech. Nejraději by Tomáše zastřelil, že Míšovi tak ubližuje.

Výborně se baví, pomyslí si Jack Lengley, když ho pozoruje, jak se směje a rozkládá rukama při telefonování. Pomaličku končí jeho pobyt a on neví, co má dělat. Konečně má přítele, se kterým je sex uchvacující a najednou mu odjíždí. Kdyby jen sex, tak to nějak oželí, ale je vtipný, dobře se s ním mluví a občas by ho přerazil, jak ho ignoruje. Nedá se nic nedělat, ale je mu smutno. On je student a on učitel a k tomu žiji úplně mimo. On v Anglii a Vašek na kontinentě. Jednoduše některé věci se nestávají a tak se snaží užít co nejvíc. Není to nějaká Harlequinka, ve které je konec ala svatba anebo společný život na věky.

Dnes ráno měl kvůli tomu pohovor s Rivií. Neví, jak to dělá, ale možná je to tím, že je starší. Vzpomíná si jasně na balíček s Vasškovými boxerkami, který našel v pokoji. Měl je v rukou a díval se a díval se a byl červenější než rajče. Rychle je schoval do svého šuplíku. Možná přece jen začne sbírat spodní prádlo svých milenců.

Pomaličku se loudá k přístavu a přemítá o tom, proč tam vlastně jde, když chce být pohromadě s Vaškem. Z ničeho nic padne na něj stín a vyděšený obličej Tima.

„Time, jak se máš?“

„Dobře, ale ty moc ne.“

„Proč? Cítím se moc dobře.“

„Protože toho kluka, se kterým chodíš, právě chytli a dávají mu pěkně do těla.“

„Cože?“ Snad špatně slyšel.

„Jo. V té uličce za hypermarketem. Slyšel jsem tam hluk rvačky a tak jsem nakoukl. Čtyři na jednoho…“ mlaskne. „Neměl šanci, tak jsem tě šel hledat a Rin mi řekla, kde jsi.“

„Znáš je?“

„Jednoho. Ty tři musí být odněkud jinud. Ten, co se díval, je Thomas. Nesnáším ho. Je hezký, ale takovým slizkým způsobem.“

„Slizkým způsobem?“

„Rin říkala. Nevím, jestli někoho seženeš. Všichni jsou na závodech.“

Jenže to už Jack letí dolů k přístavu. Má pocit, že má na nohou zaváží, tak je pomalý. Thomase zná až moc dobře a ví, že není čistý jak lilie, ale co má společného s Vaškem? Ti dva se přece neznají, tak proč ho mlátí? Samé otázky.

Doběhne k parkovišti a rozhlédne se po policejních autech a pak se úlevně usměje.

„Patriku!“

„Jacku? Co, že jsi tady a ne dole?“

„Mám jednu prosbu, prosím.“

„Mám hlídku.“ řekne zamračeně.

„Dlužíš něco Rivii.“

„Sakra! Tak poslouchám.“

„Nedávno se u nás ubytoval jeden z mých studentů. Není odtud a teď mi Tim řekl, že viděl, jak dostává nakládačku. Nemohl bys mi pomoci?“

„Tak on u tebe bydlí a kdo ho mlátí a kde?“

„Za supermarketem a Thomas. Sli... Co je?“ když vidí, jak Patrik tiše hvízdne.

„Nic. Jen jsem je spolu viděl asi před čtrnácti dny nebo tak nějak. Vzal jsem ho dolů do kempu. Tak on bydlí u tebe. Sirie, jedeme!“ Nasednou do vozu a vyjedou z parkoviště. Několik kolegů se po nich udiveně ohlédne. Patrik hlavním jménem Milker zapne vysílačku a nadiktuje adresu. Načež se ozve řev jak z džungle Co si to dovoluje?

„Tady jde o víc, šéfe. Vypadá to, že jsme asi narazili na gang, po kterém delší dobu pátráme.“

Ticho žvýkacího mozku. „Tak jo,“ zaslechnou řev. „Chci hlášení a dobré, jinak budeš dělat pochůzky!“

„Tedy ty si vymýšlíš.“ Když umlkne vysílačka.

„Jasně, jinak by mě šéf vynesl v zubech, že jsem odtamtud utekl k nějaké rvačce a kde je Tim?“

„Nevím.“ Teprve teď si uvědomí, že Tima někde zapomněl. Asi se vrátil k Rivii.

„Nechci se do toho plést, ale viděl jsem ho kouřit a cigarety to nebyly. Nechal jsem to kvůli Rivii být, ale měl bys ho seřezat, co se do něho vejde. Jsme tu.“ Sirie zaparkuje a obezřetně jdou k místu, kde je Tim viděl. Zajdou za obchod a rozhlédnou se.

„Není tu. Divné. Že by si to Tim vymyslel?“

„To ne. Tomu nevěřím.“ Začne se procházet a pak zvedne kus papíru. „Podívejte se.“

„Papír s číslem a co?“

„S telefonním číslem, co si ho psal v kavárně, když volal domů.“

„Takže Tim nelhal, jenže kde je v tom případě tělo? Zavolám na záchranku a k nám. Možná ho někdo našel dřív než my.“

„Nemocnice? Tady poručík Patrik Milker. Nedovezli k vám cizince? Zmlácený. Ne, dobře, děkuji. Tak ještě k nám. Pochybuji, že po jejich nakládačce by se mohl sám pohybovat.“

„Jacku! Jacku!“

„Time, kde jsi byl?“

Ten se obezřetně podívá po Patrikovi a Sirii. „Vrátil jsem se a tak jsem se přiblížil a schoval se. Říkal jsem si, co kdyby.“

„Co se stalo?“

Tim nakrabatí čelo. „No bylo to podivné, protože ležel na zemi, schoulený a pak najednou řekli přístav a konec. Odvlekli ho do kufru auta a odjeli. Proč ho nenechali tady? Myslíš, že ho chtějí hodit do vody?“

„Patriku!“

„Jasně. Jedeme. Timothy, ty ne. To není pro tebe.“

„Ale já.“

„Dost. Poslechni poručíka Milkera a doma si o něčem promluvíme!“

„Jen mě neposílej zpět.“

„Uvidíme.“ Nastoupí do vozu a vyjedou. Patrik zapne maják.

„Proč bys ho měl posílat zpět?“ nechápe.

„Problémy doma a jasně, nikam ho nepošlu, ale ať se trochu dusí ve vlastní šťávě a popřemýšlí, co je vlastně důležité a co ne.“

„Jsi ďábel. Uvěřil bych ti to. Zajímalo by mě, proč tam jedou. Počkej.“ Zapne opět vysílačku a nadiktuje popis Thomase.

Jack zklamaně poslouchá záporné dopovědi až přijde. „Hele právě ho vidím. Zajíždí na soukromý pozemek s tou Obludou.“

„Zajímavé. Díky, Marty. Máš u mne panáka.“

„Dva a velké.“

„Jasně. Po práci jako obvykle.“ Odloží vysílačku.

„Patriku, tohle se mi nelíbí,“ řekne tiše jeho mlčenlivá kolegyně Sirie. „Obluda má špatnou pověst a jak se tam chceš dostat? Možná jsou to jen drby, ale místní nemají rádi ten dům a majitele.“

„Nevím, ale přestává se mi to líbit. Možná to, Jacku, nevíš, a spíš ne, ale poslední dobou se povídá o pár ztracených mladých lidech. Oficiální verze je, že utekli nebo se zatoulali, ale já si to nemyslím a pak zajímají se o to až v Londýně, takže na těch pověstech možná něco je. Sirie, mrkneme se tam.“

„Nic o tom nevím. Jestli se mu něco stane!“ sevře ruce v pěst. Neměl ho nechávat samotného. Neměl. Nadechne se. „Mám nápad.“

„Ježíš už zase. Tak povídej!“ rezignuje. Ví, že ho neodradí od toho, co chce udělat a má opravdu strach. V takovém případě mají lidi tendenci dělat velké hlouposti.

„Uděláme to jako v té detektivce. Já proniknu na pozemek a vy za mnou, že mě honíte a bude to. Já se pokusím vyslidit co a jak.“

„Pane, jste blázen!“ promluví Sirie a zmlkne.

„Já vím, ale bojím se o něho a Rivie by mě pěkně sepsula, kdyby se jejímu hostovi něco stalo.“

„Fajn. Překecal jsi mě.“

Moc dlouho nemusel a to znamená, že i Patrik je v koncích. Zadívá se ven. Blíží se k domu zvanému Obluda pro jeho velikost a Patrik vypne sirénu. Zastaví a otočí se k němu. „Tak zdrhej, ty lumpe. Sirie…“

„Zůstanu a po chvilce zavolám posily.“

„Perfektní.“ Jack vyskočí a začne utíkat k domu s velkou bránou. Jen doufá, že nemá elektriku nahoře. Doběhne a začne šplhat po bráně. Nemá a nahoře mrkne po Patrikovi. Ještě, že není tlustý. Seskočí a zaúpí, jak si odře ruce. Běží k domu, zatímco Patrik klidně zazvoní na bránu. V ruce drží odznak. Tohle se nedělá, když říká do mluvítka, že na jejich pozemek pronikl vetřelec. Ten muž je překvapen, ale otevírá bránu. Zajímalo by ho, jestli je přítomen pán domu.

Patrik vejde dovnitř. Pěkný pozemek, pomyslí si a jde ke vstupním dveřím. Zaregistruje auto s otevřeným kufrem. Přiblíží se k němu a nahlédne dovnitř. Začichá. Krev. Tu by poznal kdekoliv. Vyrostl na farmě a zná ji a za dobu svého působení u policie se s ní seznámil důkladně. Skloní se hloub do kufru, když zaslechne.

„Hledáte něco?“

„Ano. Viděl jsem, jak někdo leze přes vaši bránu. Přesněji řečeno musím se přiznat, že je to výtržník, který mi utekl.“

„Aha. Dám rozkaz svým mužům, aby ho hledali.“

„Nebude vám doufám vadit, když se po něm taky podívám. Samozřejmě s vaším svolením.“ Není tomu rád, ale nemůže přijít na žádný důvod proč s policií nespolupracovat. Patrik se tváří nevinně, jak se to naučil doma před zrcadlem.

„Jistě. Můžete. Pomohu vám.“

„Jsem vám nesmírně zavázán. Jsem poručík Patrik Milker z místní policie.“

„Rufus Licek.“

„Tak se do toho pusťme. Snad nic nerozbije. Někdy má záchvaty vzteku a to pak je s ním těžké.“ V tom mu zapípá telefon. „Milker? Ano. Jistě.“ Vypne telefon. „Kolegyně čeká v autě a jen mě kontroluje. Mohu?“

„Prosím!“ Kdyby byl buldok a já kus masa, jsem už dávno v jeho žaludku. Jack říkal budova venku a zněl dost vyděšeně. Takže venku nějaký domek. Zamíří rovnou dolů na nádvoří a rozhlédne se. Kde by asi mohl být schovaný a pak jeho pohled sklouzne k cestičce. Proč ne? Většinou se takové domky schovávají vzadu, aby nehyzdily průčelí paláců a neurážely pohledy hostů.

„Nechtěl jste se podívat dovnitř?“

„Kdepak. Tam už není. Vsadím se, že pobíhá někde kolem. Nemá moc rád uzavřené prostory. O to to bude pro něj ve vězení horší.“ Škodolibě se zasměje, ale z Lickova pohledu mu není dobře. Jestli tohle není darebák, sní klobouk své prababičky.

„To ano.“ Patrik se rozhlíží kolem sebe. „Víte, on je docela zajímavý.“

„Ano?“ zdvořilý hlas.

Příjemný nebýt těch očí, myslí si Patrik. „Jistě. Mám ho docela rád. Je to takový darebáček jako za starých dobrých časů. O takových se dnes už jen čte.“

„Jistě.“

„Tamhle, v téhle budově by mohl být nebo blízko ní.“

„Myslím, že to nepůjde. Tam nemůžete.“

„Proč?“

„Mám tam hlídací psy. Pitbuly.“

„Oh opravdu. Mohl bych se podívat!? Mám rád psy a sám mám doma obranáře – dogu.“ Patrik se tam hrne, i když v zádech cítí vraždící pohled.

„Řekl jsem, že ne.“

„Myslím, že se tam půjdu podívat. Za chvilku tady budou lidi, pane Licek.“ Ten se na něho vztekle podívá a odchází.

„Patriku, Patriku!“ zavolá Jack úzkostně.

„Co je.“

„Podívej se.“

„A kruci!“ zasyčí Patrik. Chladně se rozhoduje a vytáhne vysílačku. „Sirie, zatkni pana Licka a fofrem sem vyrazte. Tohle je asi fakt ten gang.“ Dokončí a přejde od okna ke dveřím. S pistolí v ruce je vyrazí. „Zatčení!“ Jack nakoukne dovnitř a zatne zuby. Odejde, ale nemůže se zbavit toho obrázku ležícího nahého Vaška na zemi a nad ním tři chlapi. Zaskřípe zuby.

„Jacku dojdi pro Sirii a ukaž jí to tady.“ Stojí a pozorně hlídá jejich pohyby.

„Jasně.“ Běží k bráně.

„Co se stalo?“ otáže se ho Sirie a vedle ní čtyři další. Spěchají k domu. Dva se oddělí a jdou dovnitř domu.

„Patrik drží v šachu nějaké chlapy. Vzadu u domku a potřebujeme sanitku.“ Jeden ihned vytáhne vysílačku a zavolá sanitku a další posily. Z vysílačky zazní spokojený řev.

„Nebojte, bude tu do pěti minut. Jdu to nahlásit šéfovi.“

„Jasně, Marty!“ Sirie zatočí za velkou budovou po nenápadné cestičce, zatímco Jack čeká na sanitku. Když přijede, vede je dozadu, kde u stěny stojí čtyři chlapi. Skloní se nad Vaškem a pohladí ho po vlasech. Otočí se a vrazí tomu nejlépe oblečenému chlapovi pěst do břicha a opět. Rufus Licek se předkloní a lapá po dechu.

„Ať mě nechá! Poručíku, mám svá práva!“ Ten se zahledí, stejně jako zbytek kromě záchranky, ven z okna.

„Dost, Jacku!“

„Zabiji ho jako slimáka!“ zasyčí vzteky a rozpřáhne se. Zasténání a on se otočí.

„Jacku!“ zaslechne. Přejde k němu a opatrně pohladí Vaška po líci.

„Jsem tu.“ Vašek se chce usmát, ale ponoří se do říše snů.

„Proč jsi ho nechal odletět, Jacku?“ Rivie stojí vedle Jacka v letištní hale a dívají se, jak Vašek mizí v davu dalších lidí.

„Proč ne? Nic mezi námi nebylo. Vrátím se učit do Exeteru a bude to. Letní románek. Nic víc.“ Otočí se a odchází.

„Jacku, jsi neuvěřitelný pitomec,“ zamumlá Rivie. Ještě jednou se podívá na vchod, kam nemůže. Její nejstarší a nejmilejší vnuk si nevidí ani na špičku nosu a tak to bude muset opět vzít do ruky ona. Copak si myslí, že je slepá a hluchá? Ani jedno. Spíš Jack jako by zestárl tou situaci. Smích a živost jsou pryč a místo něho je tu opět zkostnatělý profesor jazyků. Nedovolí mu to, jako že se Rivie jmenuje a ona ví, jak na to.

Pomalu se dobelhá za Jackem.

„Byl u mě Patrik, tak jsem z něho všechno vytáhla,“ prohodí skřehotavým hlasem a zaťuká hůlkou na řidiče. Auto se tiše rozjede.

„Co řekl? Se mnou mlčel jako ryba.“

„Vašek s Timem mimoděk rozbili jeden gang s bílým masem. Tak se tomu dnes říká. Policie z Londýna je měla dlouho v merku, ale nikdy nic nezjistili, až teď. Momentálně se naše policejní oddělení naparuje, jací jsou koumáci!“ zachechtá se. „Co jim řekl Vašek, tak ho zatáhli do uličky, protože se Thomasovi nelíbilo, jak mu utekl. Asi s ním chtěl jen spát, nebo pobavit se s přáteli. Jenže ho tam zmlátili a dodali do domu toho Licka. Ve skutečnosti se jmenoval jinak a jeho jméno bylo jen krycí pro přechovávání unesených a pak se ztratili v pekle, odkud nebylo návratu. Slyšel zřetelně, že jim vynadal za poškozené zboží a pak slyšel, že stejně si někteří klienti libují v sadismu a tak jim nebude vadit trochu poškozené zboží. Zdá se, že kromě modřin, ale to už víš, mu nic neudělali, ale nebýt Tima, tak nevím.“ Odmlčí se.

„Parchant. Měl jsem ho zabít.“

„To ano.“ Oba se odmlčí a Rivie vzpomíná, jak Vaška uviděla poprvé. Vrazil do ní, bledý jako mrtvola. A pak seděl u ní v kuchyni a hodil do sebe toho panáka. Pak uviděl Jacka a on jeho. Myslela si, že je to ten pravý pro jejího Jacka a podle ní je. Proč to oba nevidí? Nerozumí tomu. Jen když si vzpomene na Mary a boxerky.

„Paní Rivie!“ zavolala na ni tehdy.

„Ano, Mary?“

„Podívejte se.“ Opatrně vytáhla ze zásuvky v společenské místnosti boxerky. Hezké šedivé s nějakým panáčkem, ohodnotila je. Vzala je do ruky a roztáhla.

„Tak Jackovy nejsou.“

„Prosím?“

„Ale, nic. Dones je do Jackovy místnosti a mohla bys tam donést jednu lékárničku. Ne. Počkej, dones ji do pokoje, kde bydlí ten cizinec.“

„Jak si přejete.“ Celý den byl krásný a ne šedivý jako dnes. Anglie dělá čest svému jménu. A pak oba dva se chovali jako náměsíční blázni. Kde byl jeden, byl druhý a opačně. A dva osli to takhle pokazí.

Možná bude lepší nelést se jim do života.

„Jacku, kdy tam mají prázdniny?“

„Prázdniny? No teď. Proč se ptáš?“

„Jen tak. Měl by sis konečně někoho najít a usadit se. Někoho, kdo by vedl penzion.“

„Rivie, víš, že ten dům nechci. Bez tebe to nebude ono.“

„Děkuji, ale přesto, najdi si někoho.“

„Jak chceš, babi.“

„Hodný kluk a víš co, řeknu Albertovi, ať připraví lasagne. Máš je tak rád.“

„Mám je rád,“ prohlásí bez nadšení a zadívá se na poryvy deště. Povzdechne si. Rivie má pravdu. Měl by si někoho najít.

Rivie se nelibě podívá ven. Asi zajde na čaj k jedné své staré přítelkyni. Její manžel se hodně přátelil s jejím mužem. Zavzpomínají na staré dobré časy a zatím se bude snažit vytáhnout Jacka z té mizerné nálady, za kterou si může sám.

„Kruci, vítej, republiko!“ zamumlá znechuceně postava v džínech a s batohem na zádech. Sundá si ho a vyhrabe bundu. „Sakra, musí zrovna lít?“ Přes hnědé střapaté vlasy si přehodí kapuci a vykročí z letištní haly do šedivého světa.