Shounen - ai povídky

Studentská dohazovačka

Proč se mi tohle muselo stát? Proč zrovna já? Ptá se sám sebe mrzutě Vašek. Jde chodbou Pardubické univerzity s kupou sešitů v náručí. Někteří ze studentů se po něm podivně ohlédnou, protože ho takhle málokdy vidí. Jenže jsem se zamiloval doopravdy, nebo je to jenom proto, že mě odmítl a prohrál jsem sázku?

„Dávej pozor nemehlo!“ zavrčí, když do něho někdo vrazí.

„Ale, ale, nějaká špatná nálada nebo něco nevyšlo?“ zaslechne hlas a zvedne hlavu. Jeho tón hlasu je v úplném rozporu s větami a výrazem obličeje - k děsu.

„Zemřel ti snad někdo?“ dostane ze sebe. Nemůže uvěřit, že to je tentýž Martin, jak ho viděl před čtrnácti dny. Kvůli odmítnuti celé dny se neodvážil do školy vkročit, v takové byl depresi.

„Proč? Jo ták!“ dojde mu pomĕrně rychle, jak vypadá. Je pravdou, že by nejraději někoho pokousal. Má malý nebo spíš velký problém a neví, jak ho vyřešit. Jenže ptát se zrovna Vašíka Pašíka se mu nechce. Po delším váhání řekne. „Nic se neděje. Jen ty zkoušky mě dostaly.“

Vašek to chápe. I on měl s nimi co dělat, ale nakonec prolezl docela úspěšně a co je podivné i u Hastingse, vlastně profesora Jacka Lengleyho. Srdce mu změkne. Je přece jen fajn a kdo ví, co se stane příští rok. Dokonce prošel s dvojkou, což je úspěch, protože po tom fiasku čekal vyhazov.

„Mně povídej, bylo to fakt o fous a sedím ve školní lavici s Myšičkou.“ Zarazí ho úšklebek Martina, jako by ho někdo kousl a ještě mu šlápl na tlapu.

„No ano, jistě by ses nerad rozešel s Lily.“

„Lily?“ Podiví se Vašek. Proškrábe se na hlavě. Přece celá škola už ví, že Lily je volná a pokukuje po nějakém jiném objektu. Co se to tu děje? Martin je mimo a taky tak vypadá. „S Lily, už dávno nechodím.“

„Cože?“

„Zaspal jsi dobu, lední medvěde? Jdeš do menzy?“

„Jo, jdu. Kdo by to řekl? Vždyť jste to spolu táhli tak dlouho.“ Zadumá se, jak vlastně je to dlouho. Zesmutní. Asi tak dlouho co on chodil s Míšou a teď nic. Jednoduše jim to nevydrželo a on je teď sám. Jako kůl v plotě

„Míšo, pojď s námi!“ z ničeho nic zaslechne Vašíkův hlas. Sakra, zakleje a útrpně pozoruje, jak se nedaleko nich zastaví štíhlá postava s blond vlasy. Cítí na sobě její pohled. Míša, kluk, se kterým se seznámil na Mikuláše a se kterým chodil, i když by řekl, že to není možné, že není na kluky. Jenže poznal, že je to naopak. Dokonce spolu začali bydlet a teď ten byt obývá pouze Míša. On zmizel. Zafuní nelibostí.

Míša k nim přistoupí, sjede pohrdlivě Martina a obrátí se k Vaškovi. „Ne díky, s tímhle Othellem jíst nechci. Nejspíš bych se otrávil a měl z toho špatné trávení. Ahoj Vašku, někdy jindy.“ Opustí je a zanechá Vaška s otevřenou pusou.

Vašek zapomene na knihy v náručí a rozmáchne se, zatímco knihy volným pádem letí na podlahu. „Nevěřím tomu, co mé uši slyšely. On řekl, že s námi nechce jíst. Drzoun malej!“

Martin si pomyslí, že malý není, ale to je věc vkusu. Sehne se a začne sbírat Vaškovy knihy a sešity, které spadly na zem, a které Vašek dokonale ignoruje. Vašek s rukama v bok sehne hlavu a zírá na skloněného Martina. Spustí je a vytáhne Martina za límec nahoru. „Povídej, co se stalo, jinak za sebe neručím!“ zavrčí doslova a třese Martinem.

„Pusť mne, ty mizero!“

Vašek naprosto ignoruje pohledy studentů a samozřejmě Martina. „Tak povídej, nebo udělám něco strašného!“

„Tak jo,“ souhlasí neochotně Martin. „Nejdřív mě pusť a já ti řeknu, co se stalo.“

Vašek na chvilku zaváhá, ale nakonec ho pustí. Uhladí mu tričko a prohlédne si ho. Vypadá opravdu dobře a nechápe, proč najednou nejsou spolu, protože ty pohledy a pohrdlivý výraz a slova Myšičky znamenají jedno jediné. Rozešli se a to ještě před čtrnácti dny spolu cukrovali jako hrdličky. „Víš co, jdeme do menzy. Tam můžeme nad skvělým jídlem naších kuchařek rozebrat, co se stalo. Aspoň se nám bude lépe trávit!“

„Jsi si jistý, že to chceš slyšet u jídla?“

Vašek se zamyslí a optimisticky zabručí. „Neboj, jestli to bude nepoživatelné i s tvým příběhem, zvu tě do pizzerie Dý Dý Baba.

„Beru!“ vyhrkne Martin. Jídlo v menze s jeho příběhem bude hořké jako staré kuří oko.

Spokojený Vašek se sehne ke knihám, a když vezme do ruky sešit s angličtinou, je mu divně. Zvedne hlavu a asi metr před ním stojí Hastings a nic neříkajícím pohledem se na něho dívá. Vašek strne a napjatě se na něho dívá. Pozorují se navzájem jako dva soupeři. Vašek se pomalu zvedne, nevnímajíc zvědavý pohled Martina, který po chvilce decentně začne sbírat sešity s knihami ignorujíc zvědavého červíčka, co se vlastně stalo mezi těma dvěma.

„Pane profesore!“

„Pane Koucký, tak jste opět prošel.“

„Děkuji,“ dostane ze sebe.

„Za co? Dobré studenty, i když jsou lajdáci, nepotápím. Není to můj styl. Tak si užijte prázdnin. Sbohem!“ otočí se a odchází. Kruci, ten kluk mu ukázal, že jsou na světě dokonalé bezcharakterní osoby.

„Pane profesore!“ zavolá Vašek bezmocně.

Hastings sebou trhne a pak pokračuje v cestě. Jeho poslední rok na škole a znovu zde učit nemíní. Odjede do Anglie a zapomene na toho mladého mizeru, který se mu tak trochu zaryl do srdce a pak angličtinu umí výborně.

„Je pryč, Vašku.“ Skoro bojácně se ho dotkne Martin. Nikdy ho takhle neviděl.

„Já vím. Jdeme a vylijeme si navzájem srdce, ano.“

„A myslíš, že to pomůže?“ nejistě se optá přede dveřmi menzy Martin.

„Nevím, ale zkusit to můžeme. Už zase!“ zasténá s tácem v ruce. „Karbanátek. Tenhle měsíc po šesté.“

„Co chceš!? Je to kus masa a levného, ale kaše je dobrá.“

Vašek se na něho zadívá jako na mimozemšťana. Jedině ten může mít rád karbanátek jejich kuchařek. Opatrně položí tác na stůl, jako by se bál, že se pohne a usadí se vedle knih, které jsou na židli. Martinovy knihy trůní na stole.

„Není přesolená, to je dobře ne?“

„Dobře? Zázrak je to, ale možná jim křivdíme. Vařit pro tolik lidí…“ nedořekne větu a další lžíce končí v žaludku.

Martin se zarazí. Vašík Pašík je na dně, když to říká. Jídlo není tak hrozné, jak se zdá, jenom je trochu jednotvárné, ale kdo má hlad, je za ten dlabanec rád.

„Tak co se stalo mezi vámi?“ olízne lžíci, máchne jí a nakloní hlavu. Je zvědavý, jak už dlouho ne.

„Rozešli jsme se.“

„To už vím. Nejsem vůl,“ podotkne sžíravým tónem Vašek. „Proč? Kdy? Kde? Jak? Nemusíš to říkat stručně. Času je dost.“

„Kdy?“ Tohle Martinovi přijde nejsnadnější. „Před týdnem a dvěma dny, čtyřmi hodinami a pár minutami.“

„Ty vole!“ řekne uctivě Vašek. Vědět na minutu přesně, kdy se s někým rozešel, to už je něco. On by řekl o rozchodu s Lily, že to bylo… Dávno? Poškrábe se na hlavě. Neví kdy. „No a dál,“ pobídne ho.

„Kde? Doma. Sbalil jsem si pár švestek a odešel na koleje ke kamarádovi.“

„Ty už v tom pěkném bytečku nebydlíš?!“ Nemůže tomu uvěřit. Oba jako by tam patřili. Malé, ale útulné. „Fajn, je to tvoje věc, ale proč proboha? Nerozumím tomu, co by se za nehet vešlo!“ vehementně si přisune talíř a vidličku rázně zaboří do kaše. Olízne vidličku s lepkavou hmotou.

„Za to mohu já… Ne, ne…“ začne to divoce popírat. „Může za to Michal.“

Panečku, tak už ne Míša, Míšánek, Myšička, teď je to Michal. „No a co Michal udělal?“

„Líbal se s cizím chlápkem!“ přizná po chvilce.

„Cože?“ Vašek zapomene na kus masa obaleného lepkavou žlutou hmotou a zůstane koukat na Martina. Má pocit, že mu mozek nepřijímá signály.

„Jo a přede všemi, v čajovně. A klidně přede mnou!“ Stiskne vidličku tak, že jí hrozí ohnutí.

„Chudáčku!“ polituje ho Vašík nesmyslně a na talíř hluše dopadne kaše. Pohlédne na kaši a na vidličku. V tom musí být něco víc. Tohle by přece Myšička neudělal. Je do Tina zamilovaný od začátku a udělá mu, co mu na očích vidí, na rozdíl od Martina. Vloží maso se zbytkem kaše, co na ní zůstala, do úst.

„Jo, taky si říkám a k tomu má ještě drzost mě obvinit, že jsem Othello, starý žárlivec, a že ho dusím svými projevy žárlivosti a on chce mít volnost a políbit si, koho chce.“

„Aha.“ No asi má pravdu, pomyslí si Vašek a soustředěně ukrojí kus masa. „No a má?“

„Cože? Já žárlit? Blázníš!“ vyprskne skoro na stůl kaši s okurkou jako přílohou.

„Bylo by hezké, kdybys trošičku žárlil,“ jen tak ho popíchne Vašek. Martin žárlí jako tygr, ale nepřizná si to, i kdyby měl zemřít.

„Je to jeho chyba. Jen jsem po něm chtěl, aby to už nikdy nedělal, a když jo, tak abych to nevěděl.“

„Ty idiote!“ vyklouzne Vašíkovi. Doslova ho popostrčil, aby si našel za Martina náhradu. Je to pitomec. „Chtěl jsem říct, že on je idiot a mohl bych vědět, kdo to byl ten, s kým se líbal?“

Martin si odfrkne. „Prý jeho bývalý přítel. Cha, tomu já tak uvěřím. Copak vypadám na pitomce?“ Vyškrábe zbytek kaše a přitáhne si kompot.

Vašek zírá. On je fakt pitomec. Co na plat, že je premiant třídy, když se chová jako ignorant a k tomu přišláplej. Odkašle si a pak toho nechá. Odstrčí talíř a přitáhne si kompot. Je z obchodu, ale není špatný. Pro něj je to jasný úkol. Ti dva se mají rádi, to je vidět i přes bezpečnostní neprůhledné sklo. Takže si zahraje na amora. Popravdě, zasní se maličko, vždy toužil mít luk a umět z něho střílet a malá roztomilá křidýlka by mu taky slušela.

„No a má teď někoho?“ optá se po chvilce.

„Co já vím? Je mi úplně šumafuk. Ale víš co, ulevilo se mi, když jsem si potvrdil, že to není moje chyba. Já ho mám stále rád.“

Bingo, to jsem chtěl vědět, spokojeně ukousne kus broskve a zašátrá vidličkou v kompotu, co je tam ještě za ovoce. Višeň? To jde. Teď to vypadá na velmi dlouhý monolog, tak může vymýšlet, jak je dát znovu dohromady.

„Nikdy bych neřekl, že se mi budou líbit kluci. Víš dobře, jaký byl můj ideál.“

Vysoká dlouhonohá blond prsatá kráska s milým úsměvem. Míšovi chybí jen ty kozy.

„Blond vlasy a no popravdě s Míšou se mi to začalo líbit. Je moc milý a hodný a vypadá úžasně.“ Nakloní se k němu. „Má krásné tělo a hebké vlasy a miluji, když si je umyje voňavým šamponem a jsou tak lehounké a šustivé…“

Snad nedojde na detaily a nebude to příliš dlouhé.

„A v posteli nám to klape. Myslím si, že si Míša nemůže stěžovat na nic.“

Vašek mimoděk sklouzne pohledem na stůl do míst, kde je asi Martinův klín a přemýšlí o tom. Z plavání ví, že na tom ehm…Nezrudnu!

„Taky uvařím i uklidím. O to se dělíme oba a mám ho fakt rád. Víš, stýská se mi po jeho objetí a polibcích. Jenže on místo toho, aby si vážil toho, co má, se ocucává s nějakým přiblblým chlápkem. Co na tom, že je to expřítel? Právě proto ho má ignorovat a ne se k němu tisknout. Dokonce mi řekl, že byl lepší v posteli než já. Hele, posloucháš nebo ne?“

„Ale ano,“ ujistí ho. Ve skutečnosti už má plán. Tihle dva mají před ním přednost.

„To jsem rád. Díky moc, že jsem se mohl vypovídat, ale i tak bych ho chtěl zpět. Jenže co když se bude cítit na koni, když za ním přijdu? To já zas nechci.“

„Jistě.“ Sakra, jak dlouho ještě? Už chce začít provádět svůj plán.

„Ježíši Maria. Už jsem měl být dávno na hodině. Fazoli klepne infarkt. Jdeš tam?“

„Přijdu tam později.“ Fazole nesnáší pozdní příchody, ale má pocit, že než zařídí to, co chce, tak bude po hodině. Nejdřív musí získat jeden klíč a on ví kde. Vstane, uklidí tác s nádobím i po Martinovi a vyjde na chodbu. Vytáhne mobil a vytočí číslo.

„Myšičko, kdepak jsi?“

Co je? Nerudně a naštvaně mě ignoruje. Jeho má každý rád, tedy kromě Suchara Hastingse ehm Jacka.

„Jen jsem tě chtěl vidět. Snad na mě nebudeš tak zlý a neodmítneš mi svoji skvělou společnost?“ Ticho. Odpověď za půlhodiny na lavičce u pavilonu B, ho uspokojí. Usměje se a vydá se hledat jednoho známého, o kterém ví, že má klíč, který potřebuje. Plán je velmi jednoduchý. Jen nejdřív musí vyslechnout i druhou stranu. Co když ho má doopravdy plné zuby a chce se s ním rozejít a expřítel je záminka?

„Pavlíku, sluníčko, kde jsi?“ zavolá opět svého kamaráda s klíčem.

„Ježíš už zase ty? Co potřebuješ?

„Ale no tak, proč myslíš, že něco potřebuji? Klíč.“

„Hele, nechceš toho trochu moc?“

„Splním ti, co chceš!“

„Uff, opravdu co chci?“

„Jistě. Copak jsem ti někdy lhal?“

„Když si vzpomenu na poslední moje přání za klíč, tak to nedopadlo dle mých představ.“

„Pavlíku, copak já jsem mohl za to, že jsi na rande přišel s odérem síry? To i já bych se spakoval a nechal tě tam stát!“

„No, možná máš pravdu. Chci schůzku s Lily.“

Měl to tušit, ale proč ne. Lily je někdy divná. „Dobře.“

Za pět minut u univerzitní knihovny ho potěšilo a on vyrazil doslova během, aby to stihl. Pavel Jánský totiž nerad na kohokoliv čeká a Lily zase ráda nechává čekat každého. Možná by to byl zajímavý pár.

„Jsem tu!“ zafuní v předklonu a udýchaně se z něho zvedne. Koutkem oka zahlédne Hastingse. Vypadá opravdu šik v těch letních kalhotách přírodní barvy a trochu pomačkané košili tmavšího odstínu s krátkým rukávem. Měl by si raději přiznat nevyhnutelné a to, že se mu náramně líbí profesor angličtiny a vzdát to.

„Tady a určitě bude ta schůzka?“

„Na sto procent,“ odpoví sebejistě a sevře klíč.

„Tak dobře. Zítra v sedm?“

„Raději v devět.“

„No je to už na mě pozdě, ale Lily stojí za to a neboj se. Tentokrát se obleču lépe,“ ujistí ho a odspěchá někam dál.

„Další sázka, pane Koucký?“ Zaslechne a krk mu ovane jemný dech. Kolem projde Hastings a pokračuje dál.

„Do prdele!“ zakleje tentokrát sprostě Vašík. Proč zrovna já mám tu smůlu, že moje srdce buší do rytmu jeho chůze. Zbláznil se. Naprosto a poslední dobou začíná i veršovat nesmyslné romantické věcičky. Br. Dupne nohou a tašku s věcmi si upraví na rameni. Mrkne se na hodinky. A jeje, už tam měl být. Vyrazí k budově B, kde zná tu lavičku. Klid a mír při frekventované silnici a z oken jasně viditelní.

Složí se vedle Míši vyhřívajícího se na sluníčku jako plavá kočka. Zabručí, aniž otevře oči. „Tak proč jsi mě volal?“

„Jen pro maličkost. Proč jsi nechtěl jít se mnou do menzy?“

„On ti nic neřekl?“

„Kdo?“ předstírá nevinného Vašek. Vedle lavičky složí tašku a nastaví tvář sluníčku. „Je božsky.“

„Taky si říkám,“ tiše podotkne Míša. „Je divné, že nic neřekl.“

„Víš, jaký je nemluva,“ snaživě řekne Vašek, aby ho rozpovídal.

„Hloupost. Výřečný je až moc,“ začervená se a přitáhne si kolena k bradě. Kouká na zelenou trávu, jako by z ní mohl vyčíst všechnu moudrost světa. „Něco ti řekl. Když ne sám, tak určitě ty jsi to z něho vytáhl.“

„Jen, že nejste spolu. Víc se věnoval karbanátku než mně. Měl jsem pocit, že by kousal, kdyby mohl a bylo to povoleno.“

„Fakt?“ na chvilku ožije a pak se opět do sebe schoulí. „Je to pitomec.“

„A proč? Pokud vím, nazýval jsi ho jinak“

„Tin, Martínek a cukříček a moje sluníčko.“

Červená se, pomyslí si a skoro se zasměje nad těmi názvy a pak si vzpomene na svoje. Jiskřící slunce a další pitomosti, které po nocích vkládá do básníček.

„Co se vlastně stalo?“

„Nic!“ prudce se ohradí Míša. „Nic ti potom není.“

„Ale jistě.“

Oba sedí na lavičce a čekají, kdo promluví nejdřív.

„Jak je to s Hastingsem?“

„Jak?“ Zamyslí se. „Kouká na mě jak na uranový odpad promíchaný s hnojem.“

Míša se uchechtne. „Já ti to říkal.“

„Já vím, kruci, ale nemohu ho ze sebe dostat. Je jako tříska, která ne a ne vylézt. Čím víc ji dlabu ven, tím víc se mi zarývá.“

„A pořád skládáš ty básničky?“

„Neptej se,“ když si vzpomene na ty popsané aršíky v šuplíku a na okrajích sešitů.

„Jsi v tom po krk. Jak se to vlastně mohlo stát? Víš, s vámi dvěma. Ani jeden nijak netíhnete k nám.“

„To je fakt,“ připustí Vašík. „Možná, jsme se tak důkladně ponořili do práce a do toho, co lidi očekávají, že jsme si toho ani nevšimli. Možná ani nechtěli, čert ví proč!“

„Nechci nic říkat, ale pokud bys sis s ním něco začal, nebylo by to takové jako mezi mnou a Martinem. Přece jen je starší a už žádné, ehm, koťátko.“

„K čertu s tím!“ vybuchne a sesune se na lavičce ještě níž. Ví to, ale láká ho to jako zakázané ovoce. „Jsem blázen a teď mi řekni, proč ses pohádal s Martinem - Svatouškem?“

„Neříkej mu tak!“ prudce vyjede a pak sklapne. „Stejně nechápu, že ti nic neřekl. Pohádali jsme se, protože je to starý žárlivý osel a omezuje mě. Myslí si, že nemám právo mít nějaké kamarády, že existuje jen on. Jenže já mám i jiné kamarády,“ urputně říká.

„S kterými se prý líbáš.“

„Tak ti přece jen něco řekl,“ křivě se na něho zadívá a povzdechne si. „Roman byl mým expřítelem, ale rozešli jsme se v dobrém a přišel mě navštívit a přirozeně jsme se políbili. Nechápu, co špatného na tom Martin viděl. Jedna pusa a pak začal s tím, že mu klidně mohu být nevěrný, ale ať mu nic neříkám. Jako bych je střídal jako ponožky. Možná jiní to mají ve zvyku, ale já ne. To je všechno.“

„No a chodíš s někým nebo ne?“

„Blázníš? Nemám ve zvyku ihned je nahrazovat a pak mám toho parchanta rád.“

„Tak proč s tím něco neuděláš?“

„A jako co? Mám se k němu připlazit s tím, že se mi po něm stýská? Kdepak, mám svoji hrdost a nepotřebuji se doprošovat. Kdybych chtěl, mám na každém prstu deset jiných a nepotřebuji nějakého, nějakého Svatouška. Dokonce jsem ho musel naučit, aby mi řekl, co má v sexu rád. Dovedeš si to představit? Nedokáže ani říct, že, ale to je jedno.“

Copak asi má rád, pomyslí si Vašek. No je to mezi nimi. „Já bych řekl, že tě má rád.“

„Myslíš? Ale to by za mnou přišel, ne.“ Na jeho jemné tváři se rozprostře nesmělý úsměv.

„Pokud si myslí totéž co ty. A pak žárlí. To by nedělal, kdyby tě neměl rád!“

„Hloupost,“ obrátí. „Tím jen dokazuje, že je pánem všehomíru. Ať se dusí ve své šťávě, holomek. Kdepak, nevezmu ho nazpět, ani kdyby prosil na kolenou.“

„Máš pravdu. Nestojí za to. Brzy si najde jiného nebo jinou a bude to. Ale víš co, nechceš mi dělat chvilku společnost a doprovodit mě do jednoho kabinetu?“

„No v čajovně se mám objevit až později. Proč ne.“ Zvedne se a Vašek mimoděk přejede jeho pěknou štíhlou postavu v šortkách a tričku. Martin je pěkný vůl, ale to není jeho věc.  „Pomohu ti,“ nabídne se, když zazvoní telefon.

„Ahoj, prosím tě můžeš být za deset minut u menzy? Jo vzadu. Nechci to řešit po telefonu. Díky.“ Schová mobil a podá kabelu Míšovi. Ten si ji přehodí přes rameno.

„Kdo to byl?“ optá se, zvědav kdo byl ten smĕlec.

„Kamarád. Jdeme spolu na menší představení. Vzal bych tě sebou, ale je to jen pro zvané.“ Pokrčí rameny.

„Aha. Tak to jo.“ Chvilku kráčí vedle sebe mlčky. „I tak bych řek, že se na tebe dívá častěji, než si myslíš.“

„Kdo?“ nechápe Vašík Smíšek.

„No přece Hastings, ťulpasi. Kdo jiný.“

„To se ti jen zdá a je to tu.“ Vytáhne klíč a otevře dveře. „Račte vstoupit!“ teatrálně máchne rukou dovnitř.

„Moc pěkný. Hele to jsem chtěl vždy zkusit!“

Já taky, s úšklebkem ďábla si pomyslí, když otáčí klíč ve dveřích. Zatím si toho Míša nevšiml a zastrčí klíč do kapsy. Otočí se směrem další schůzka, tentokrát Martin alias Svatoušek. „Vy dva vůbec nejste svatoušci,“ zabrumlá, když zahlédne povědomá záda. Touhle dobou by ve škole nikdo neměl být, ale tentokrát zřejmě budova prázdná není. Však se blíží léto a oni jsou posledními na kolejích. A i oni brzy odjedou.

„Martine!“ zařve jak na pralesy. „Počkej!“

„Co jsi mi chtěl?“ optá se Martin. „To jsme to nemohli vyřídit po telefonu? Víš, že na nic nemám náladu. Plánoval jsem krásné prázdniny a ty mi to takhle zkazíš.“

„Já? Snad ty s Michalem, ne? Mě do toho netahej,“ rozhodí rukama a pak ho obejme kolem ramen. „Potřebuji něco vzít z kabinetu. No neboj se, je to dovoleno, žádná lumpárna,“ vehementně se brání podezřívavému pohledu Martina. „Jen něco vezmu,“ mluví, zatímco otevírá dveře a myslí si jakou má kliku, že Myšička ještě nezjistil to o dveřích. Vstrčí ho se slovy pro Míšu a přivře dveře a ihned zamkne. Starý trik dobrý trik, když zaslechne jekot a pak bušení hodně rukou na dveře.

Vytáhne mobil a vytočí číslo.

„Parchante, pusť nás!“ dvojhlasně se nese sluchátkem a on je odtáhne od ucha, aby náhodou nepřišel o sluch. Chvilku čeká, až je přejde vztek. Nadechne se a rychle spustí.

„Máte hodinku a po ní sem přijdu a pustím vás. Mám vás rád, jistě, a prosím ne,“ když zaslechne něco se tříštit. Sluchátko je mrtvé. „Prosím jen ty skleněné věci ne,“ zamumlá do ztichlého telefonu a schová ho do šortek.

„Tak co tu provádíte za neplechu, pane Koucký?“

Vašek se nejistě usměje. Sen i noční můra se právě před ním zhmotnil a mračí se jak dva čerti dohromady. „N... nic,“ vykoktá.

„Nic? Proto tady buší někdo na dveře jako šílený?“

„Šílený? To se jen zdá. Dveře se zabouchly.“

„Nelžete!“ klidně řekne Hastings. Chytne ho za paži a vleče do blízké třídy. Zavře za nimi dveře. „Tak bude to? Nebo mám zavolat rektora?“

„Ne to ne, prosím. Tak dobře. Znáte Myšičku z čajovny. Vlastně Michala.“

„Jistě,“ přikývne. „Co je s ním? Má nějaké problémy? Jeho angličtina potřebuje vypilovat a hodně.“

„Rozešel se se svým přítelem.“

„A vás nic lepšího nenapadlo, než je zavřít do kabinetu,“dojde ihned Hastingsovi to bušení na dveře.

„Ano.“ Proč se najednou cítí tak provinile? Je to tím, že je to profesor, nebo tím, že je starší nebo proč?

„Tak vy místo blbostí děláte taky dobré skutky.“

„Oni řekli, že jim ten druhý chybí a tak jsem si myslel, že takhle si to vyjasní.“

„A nenapadlo vás, že takový kabinet se skleněnými baňkami není zrovna vhodné prostředí pro tento druh konverzace?“

Vašek ustupuje ke zdi a Hastings za ním. Zoufale se rozhlédne po prázdné učebně. Tohle ne. Proč má špatný pocit a je u něho tak blízko, že může detailně rozeznat jeho pokožku na krku a jemný stín na tvářích. Je vysoký. Proč si to nikdy neuvědomil?

„Já ne,“ vyrazí ze sebe zoufale.

„Bojíte se?“ otáže se Hastings a zavrtá se do něho zelenýma očima. Líbí se mu čím dál víc a jak je vidno, přece jen to není takový mizera. Má i svoje světlé stránky a on už tak dlouho nikoho neměl. Jestlipak už někoho měl?

„N..ne,“ ale srdce má někde v krku. Udělá krok k němu, až narazí na jeho tělo. „Proč bych měl?“ sebere všechnu odvahu.

Jack Lengley se zarazí. Vlastně proč ne. Když si chce hrát s ohněm, tak on mu v tom nebude bránit. Obejme ho a rukama vklouzne pod světlomodré triko. Přirazí ho ke zdi a nohu mu vklíní mezi jeho. Skloní se a začne ho líbat. Zasténá, jak ucítí chuť ovoce. Sladké.

Vašek ho obejme rukama a drží se. S neznámými pocity sleduje svoje odezvy, tolik pro něho neznámé od všeho, co dosud poznal a přece tak blízké a povědomé. Absolutně nic nedělá a jen se nechává unášet příjemnou vůní a rukama svého profesora.

Mobil. Ignoruje.

„Tak ho přece zvedněte,“ zašeptá Jack s ústy na Vaškově krku.

„Ano,“ řekne a sáhne pro mobil, zatímco jedna část vnímá, jak je mu vytahováno triko a horké rty, které po sobě zanechávají vlhkou cestičku na pokožce, druhá část vnímá telefon.

„Vašek!“

„Slepý pohřebáku, proč?“ 

„Později!“ jen na to se vzmůže, když mu dojde, čí je to hlas.

„Kdopak to byl a líbí se vám to?“ otáže se chladně Jack, ale cítí, jak se v něm něco láme.

„Nevím, asi ano,“ a zalapá po dechu, když ucítí na hrudi laskající ruku. Vzrušil se a dojde mu, že i Hastings.

„To jsem rád, ale musím jít. Hezký zbytek dne!“ řekne klidně, uhladí si světlé vlasy s tmavšími pramínky a vyjde ze třídy. Na chvilku zavře oči a pak bouchne pěstí do stěny. Myslel si, že když ho ochutná, přejde to, ale spíš je to naopak. Touží po něm ještě víc. Pomsta nevyšla. Procedí nadávku a vyrazí z budovy pryč. Zítra bude na slavnostním vyhlášení výsledků a pak odjede pryč a zapomene.

Vašek se sesune na zem a natáhne nohy. Má chuť klít jako starý pohan, ale na nic se nezmůže. Pořád cítí ve svých ústech jeho chuť a vůni jeho kolínské si bude pamatovat dlouho. Zavře oči a dotkne se klína. Takhle ven jít nemůže a sprchy nikde nejsou. Vstane, upraví si triko a nenápadně se přesune na záchod. Zapadne do kabinky a stáhne dolní součást oděvu, co má. Po chvilce zasténá. Vytáhne papír a očistí si ruku. Vyjde ven a jde k umyvadlu. Podívá se do zrcadla. Pomsta se ti tedy povedla. Jenže příště to budu já, pomyslí si frajersky a umyje se.

Uklidněný dojde ke dveřím, za kterými zanechal Míšu a Martina a přitiskne ucho. Poměrně ticho. Tak je to dobrý. Vsune klíč a otevře dveře. Vejde a opatrně zavírá dveře. Otočí se a okamžitě stočí zrak někam jinam. Uch asi přišel v nepravou chvíli. Koutkem oka něco zaregistruje, chytí to a soustředí se na to. Zkumavka.

„Přijdu později,“ ujistí je, i když si není jistý, jestli ho slyšeli. Snad bude vše v pořádku.

Zavře dveře a klíč schová do kapes. Teď by měl naplánovat svedení ctihodného profesora angličtiny Jacka Lengleye a pilovat celé prázdniny.

O dvě hodiny později.

„Kdy říkal, že přijde?“

„Nevím,“ zívne Míša s hlavou na stehnech Martina. „Nebudu se líbat. Jen pusu na přivítanou, dobře.“

„Já se omlouvám a mám tě moc a moc rád,“ ujišťuje ho Martin.

Míša ví, že tohle je asi nejvíc, co od něho uslyší a asi se s tím bude muset smířit. „Přestěhuješ se nazpět?“

„Na ty dva dny?“

„Proč ne?“ zvedne k němu hlavu a Martin ho políbí. Míša se mu opět stulí na nohou. „Zazvoň té dohazovačce. Zajímalo by mě, jestli zjistil, že Hastings už příští rok nebude učit.

„To bude úleva,‘ poznamená Martin. „A jak to víš?“

„Už zase?“ když zaslechne povědomý tón. „Říkal to v čajovně a nečerti se.“

„Omlouvám se.“ Budu se muset držet trochu stranou. Vždyť ví, že Míša je mu věrný, tak proč tak vyvádí? Nerozumí sám sobě.

„Konečně a teď mu řeknu něco od plic. Neřeknu,“ když uvidí Vašíka Pašíka s hlavou skloněnou jako beran a pěnou u huby.

„Stalo se něco?“

„Stalo!“ rozhodí ruce a pak si je dá v bok. Nakloní k nim hlavu. „Chci vědět vše a já ho dobudu. Nebude mi nikam mizet do nějaké pitomé Anglie. Co si to vlastně dovoluje mě opouštět v takovém stavu?!“ vychrlí na ně.

Míša se automaticky zadívá na kalhoty. Stavu? Vypadá normálně. „V jakém stavu?“

„Přesně v takovém, jakém si myslíš!“ zařve na ně a rozhlédne se. Vida docela to jde, když zahlédne jen jednu baňku rozbitou a na podlaze se válet pár zkumavek. Snad v tom Pavel neměl nějaké chemikálie.

„To je mi líto,“ řekne rozpačitý Míša s rukou kolem pasu Martina. Ten ho ochranitelsky objímá.

„Líto, líto. Mě ne. Ještě uvidí, co dokáže Vašík!“ Postaví se do pozice ala Cesar. „Hej, kluci, kde jste?“

„Dělej, nebo nás ještě najde.“

„Najde i tak.“

„To jo, ale teď budeme mít klid.“

Vašek vytáhne mobil a zlověstně zamumlá. „Mně nikdo neodkopne, mně nikdo neuteče!“ Pečlivě roluje v seznamu na dvě známá jména. Chybí ještě jedno, ale ono se tam bude skvít na prvním místě. Přece je Vašek, ne.

„Tak kdepak jste, milánkové?“ zašeptá a dívá se z prosklené chodby na Hastingse, který kráčí po vyhřátém asfaltu s někým neznámým.