Shounen - ai povídky

Učit se a učit se a

„Učit se, vážení studenti. Sice náš slavnější kolega, Jan Ámos Komenský, v minulosti propagoval školu hrou, ale to ode mě nečekejte. Já tuto verzi neuznávám a podle mě je jen jediný důležitý předmět a to filozofie. Takže tady vám rozdám seznam autorů a knih, který je pro vaši budoucnost důležitý. Pokud chcete u mě projít se slušnou známkou, věnujte tomuto seznamu pozornost a docházejte na mé přednášky. Základ všeho je totiž Učit se. A začneme tématem nám všem blízkým Život, zrození, smrt a nesmrtelnost.“

Všichni sborově si povzdechnou. Jo učit se, jenže to po nich chce dalších padesát učitelů. Vašek, který nikdy nechybí na prvních hodinách vybraných předmětů, převezme seznam. Potřebuje to ke své práci. Zamračeně se koukne na Freuda. Bože proč toho starého hlupáka musí cpát i do filozofie? Jako by nestačil Aristoteles, Platón a další duchové. Zahledí se na Plata, postaršího, prošedivělého učitele. Další hodina sociologie a další seznam, angličtina s nějakým novým Sucharem, na kterého jsou všichni velmi zvědaví, protože nikomu se nepodařilo zjistit nic víc než to, že je z Anglie a to se dozvěděl jeden čtvrťák, o kterém se proslýchá, že je za dobře s jednou profesorkou.

Drby vždy mají nějaký podklad a on by řekl, že tohle je velmi reálný podklad. Koutkem oka zaregistruje Martina, který sedí u okna. Taktéž studuje seznam a něco si v něm odškrtává. Nedivil by se, kdyby měl toho Freuda dávno prostudovaného. Všichni Plata poslouchají na půl ucha.

Vašek se zahledí ven. Je to dva měsíce co odjel z Anglie a pocuchaný se vrátil domů. Z letiště odjel k babičce, která se jeho zjevem vyděsila. Přikryla ho až po bradu peřinou a hopkala kolem něho jako starostlivá kvočna.

Popravdě byl tomu rád, protože se stále nemohl vzpamatovat z toho bití, únosu a nakonec z toho, jak ho Hastings elegantně vypakoval ze země i svého života.

Moc si z toho, co se vlastně stalo nepamatuje, ale bylo to hnusné. Vyšel z internetové kavárny, kde byly i telefony na volání do zahraničí a šel se projít a roztřídit si myšlenky. Možná, kdyby šel rovnou do penzionu, nic by se nestalo, ale takhle padl do drápů toho Thomase.

Pozdravil ho jako by nic a on mu odpověděl a pak už ho drželi dva chlápci a někam táhli. Neví, proč nekřičel, a když si na to vzpomněl, měl něco v puse, z čeho se mu chtělo zvracet a stál v temné uličce s kartony a bednami. Poznal, že je to nějaký hypermarket a pak ho začali bít. Na chvilku přestali jen proto, aby se dozvěděl monolog toho slizouna.

„Tak ty jsi dal přednost policii přede mnou, co, chlapečku. Nesnáším to. Mohlo to být fajn, ale možná je to takhle lepší a aspoň splatím svůj dloužek, ale dřív, než tě dám dál, si s tebou moji chlapci trochu zacvičí. To víš, musí trénovat.“ S tím mu přistala tlapa v tváři a další na solar.

Nakonec ho pustili, ale to už byl tak grogy, že jen ležel a myslel, že další kopanec nepřežije. Nakonec ho zanesli do smradlavého kufru auta. Natěsnali ho tam a on si jen pomyslel, jak jim to jde od ruky a že jsou na to zřejmě zvyklí.

Málem usnul i přes bolest a pak ho probudilo světlo a znechucený tón.

„Thomasi, tohle že má být splátka? Kdes vyhrabal toho chudáka? Ten ti rozhodně nepokryje dluh a podívej se, jak vypadá. Kdo asi zaplatí léčbu u doktora?“

Chtělo se mu smát, ale s rozbolavělými ústy to nešlo.

„Hele šéfe, je to kus. Klidně se podívej sám a neremcej. Bral jsi horší a tohle je prvotřídní kousek, uvidíš.“

„Hmm. Uvidíme. Vezměte ho a pojďte se mnou, ale pokud nebude stát za to, nic ti nedám.“

„Snad trochu. Měl jsem s ním výdaje.“

„Výdaje? Nebuď blázen a poslední dobou jsi drzý.“ Potom si nic nepamatuje. Nechápe, jak si to může pamatovat, ale každé slovo je vryté v mozku ohnivou stopou. Ten hlas, klidný, příjemný, ale s hnusným podtónem si bude pamatovat do konce života. Bál se ho. Víc než tehdy Thomase, když byl v jeho autě a on s ním chtěl mít sex? Neví. Kdyby to dovolil, nic z toho by se nestalo nestalo.

Probudila ho voda na tváři a chladivý vzduch. Měl pocit, že je kus masa, jak si ho prohlíželi a ty cizí hnusné ruce osahávaly.

„No. Musím přiznat, že je to lepší zboží než to minule, které jsi dodal. Ta holka byla nic moc a k tomu potřeštěná.“

„Za to nemohu, ale byla pěkně vyvinutá.“

„I tak nestojí za to. Je celý pomlácený.“ Cizí ruce ho přestaly osahávat a on se sesunul na zem a schoulil do klubíčka. Nechtěl slyšet, co o něm mluví, ale určitá jeho zvrácená část ho nutila poslouchat.

„Šéfíku, vím dobře, že jsou lidi, kteří rádi zaplatí za takový kousek, i když pomlácený.“

„Odkud to víš?“ ozve se chladný hlas.

Cítí na sobě pohledy přítomných i napjatou atmosféru. Nemohl se modlit, nemohl nic, jen doufal, že na vše zapomene. Jenže to pokračovalo dál.

„Umím naslouchat a vím, že v Londýně lidi rádi zaplatí za cizí bolest a tenhle je pěkný.“ Ucítil, jak ho někdo tahá za ruku, aby ho lépe ukázal. „Podívej se. No tak, dáš mi to?“

Ruka je volná a on se opět schoulí do klubíčka. „Prosím, ať to skončí!“ poprosí v duchu. Proč zrovna já?

„Fajn, tvůj dluh je smazán. Můžeš jít.“

„Díky moc, šéfíčku. Jsi fakt dobrej, a když zas něco budu mít, přivezu ti to.“

Zaslechne bouchnutí dveří.

„Rome, běž za ním.“ Studený nelidský tón, který může znamenat jedno.

„Jasně.“

„A Rome?“

„Ano.“

„Nenápadně.“

„Jako vždy.“

Další bouchnutí dveří a on ucítí ruce na zádech a níž.

„Pěkné zboží, ne, Rufe?“

„Ano. Za to rozhodně můžeme chtít pěkné peníze. Nechte ho odpočinout a trochu ho ošetřete. Ne moc.“ Zapípá mu mobil a on ho zvedne. Policie a vetřelec na pozemku? „Pusťte ho.“ Zamračí se a uhladí sako.

„Za chvilku tu budu zpět. Zatím nic nedělejte a nechte ho na pokoji. Žádné hrátky.“

„Ale.“

„Něco jsem snad řekl, ne!“

„Jasně.“

Bouchnutí dveří a oči, které ho rentgenovaly a pak ruce. Hnusné ruce, které po něm přejížděly. Bylo to horší než mlácení, než ta prohlídka. Možná chtěly být laskavé, ale neuměly to a jen v něm vzbuzovaly odpor. Stáhnul se do sebe ještě víc.

„Richie, nech toho.“ Unavený hlas. „Jestli ten kluk řekne něco starému, máš pěkný funus i s kytkou.“

„Ten nic neřekne a ty snad taky ne.“

„S tím nepočítej. Raději bych toho nechal. Víš, že se vždy nějakým záhadným způsobem vše dozví.“

„Máš pravdu.“

Byl jsem vděčný tomu unavenému prázdnému hlasu. Nechránil mne, ale jen zájem svého šéfa. Pro něho jsem byl jen další zásilka, která měla nějakou cenu a on viděl jen peníze, které za zásilku dostane. Nebýt jeho, nevím, co bych dělal. Tak jsem tam ležel na podlaze a snažil se nic nevnímat a pak jsem zaslechl dveře a hlas policisty. Úlevou jsem se roztřásl. Plakal bych, kdybych mohl, ale byl jsem totálně vyčerpán. Dál jsem nemohl a pak jsem zaslechl hlas Hastingse. Byl pro mě jako návrat domů. Zašeptal jsem Jacku a ucítil jeho vůní a hlas. Pochopil jsem, že je konec toho hnusného snu a pak si nepamatuji nic. Jen nemocnici a pach slabé dezinfekce. Za oknem se zelenalo a ptáci zpívali. Vedle mě seděla pěkná sestřička, která ihned zazvonila na doktora.

Díval jsem se na pohybující se rty a snažil jsem se pochopit, co mi říkají. Když mi došlo, že nemám nic zlomeného a jsem v pořádku, rozbrečel jsem se. Oba tam stáli a dívali se na mne a mně bylo všechno jedno.

Řekl jsem: „Děkuji,“ a oni se usmáli. Druhý den mě navštívil ten milý policista, co mi pomohl poprvé a nějací neznámí z Londýna. Všechno jsem jim řekl, podepsal nějaké papíry a Jack mě odvezl domů. Celou cestu mlčel a já taky. Nevěděl jsem stejně jako on, co říct.

Teprve Rivie prolomila ticho mezi námi a skákala kolem mě jako kvočna.

Za týden mlčení mě Hastings odvezl na letiště a zmizel z mého života. Zatímco byl někde v Anglii, já se léčil u babičky z modřin a z toho, jak jsem byl odmítnut. Celé léto jsem se snažil vrátit moje staré já. Měl jsem pocit, že se ztratilo.

„Vašku, je konec hodiny!“ Vašek prudce zvedne hlavu. Celé léto Martina s Míšou neviděl.

„Díky.“

„Co je s tebou?“

„Nic.“

„Povídej moji prabábě.“

„Nějakou jsi měl?“

„Představ si to, že měl. Tak povídej, co se ti stalo? Jestli neřekneš, tak ti taky nic neřekneme.“

„A co vy byste pro mě mohli mít?“

„Řekněme něco, co tě potěší.“

„Mě potěšit?“ Povzdechne si a nadhodí kabelu na rameně. Prosklenou chodbou pozoruje svět venku a pomalu přicházející podzim. „Prakticky: Žhavý sex, bití únos a vypakování Hastingsem…Jdeš?“ Martin stojí jako vrostlý do země a zírá.

„Kecáš?“

„Ani náhodou. Představ si, že jsem rozbil gang s bílým masem.“

„A kruci.“

„Copak?“

„Nemám slov.“

„Tak co mi chceš říct?“

„Vedle toho je to nicotnůstka, ale tak mě napadlo, sázíš se ještě?“

„Už ne.“

„Možná bys měl.“

Vašek cítí, jak se v něm probouzí jeho staré já. Sázka? Už dlouho se nevsadil o nic. Babička si dokonce začala dělat starosti a domluvila mu schůzku s psychologem. „Posedíš si tam, Vašíku, popovídáš s panem doktorem a uvidíš, že bude lépe.“

Posadil se, popovídal si a dozvěděl se, že mu chybí mužská autorita a proto tíhne ke starším mužům. Po tomto zakončení vmetl překvapenému doktorovi, že Hastingsovi je jen třicet a vypadá skvěle a rozhodně v něm nevidí otce. Odešel, bouchnul dveřmi a cítil se skvěle. Babičce řekl, že ten doktor je úžasný.

Byla moc spokojená a on taky.

„Vlastně proč ne. Chceš se vsadit?“

„Já ne. Neumím to, ale víš co, měl bys. Hele Míša. Míšo!“

Oba sleduji graciézní postavu Míši.

„Nechal sis narůst vlasy!“

„Líbí?“ otočí se dokola a odfoukne ofinu. Vašek se zadívá na vysokého černovlasého Martina s vojenským sestřihem a na blond dlouhovlasého, štíhlého Míšu.

Přisvědčí. „Líbí se.“

Míša se rozzáří. „To jsem rád a jak ses měl? Hele ty DVD ještě potřebuješ nebo ne?“

Vašek zavrtí hlavou a pak zaváhá. „Můžeš mi je ještě chvilku nechat?“

„Jasně a kdy přijede Suchar Hastings?“

„Ten idiot?“ chladně pronese a potřese hlavou. Rozhodí ruce, nahne se dopředu a zašeptá. „Mám raději ožralou opici než jeho. Zabalil mě jako kufr, odvezl na letiště, málem že nedal razítko těžké zavazadlo a vyšoupnul mě sem. Neřekl ani Sbohem. Kdyby s ním nebyla babička Rivie a nedonutila ho, aby jel, tak by mě na letiště nechal dovézt taxíkem.“

Míša stojí a zírá a zírá, ústa otevřená. Zamrká. „To není možné!“ prohlásí.

„Proč by nemohlo!?“ zvolají Martin s Vaškem dohromady.

„On takový není. Řekl bych, že se bál a chránil tě. Jistě, to bude ono.“

Vašek zavrtí hlavou nad jeho jistotou v hlase. On ji rozhodně nemá, a kdyby ho teď tady měl, pomalu by ho zatloukl kladivem do země a poskakoval dokola.

„Myslím, že se mýlíš a sakra hodina.“ Míša uprchne na jinou stranu a Vašek s Martinem na druhou. Shodou okolností navštěvuji skoro stejné hodiny.

Martin je jak na trní. Nemůže se dočkat, až se dozví něco víc. Po skončení hodiny se ihned vrhne k Vaškovi. Popadne ho pod paži a vleče ho chodbou.

„Kam jdeme?“

„Na jídlo, děde vševěde. Pro hladové krky je to dobré a pak se možná přes prázdniny zlepšili.“

„Martine, zlepšili se.“

„To je fakt. Není karbanátek.“ Oba se dívají na kus hovězího, omaštěné brambory a oranžovou hmotu, která má dokazovat, že je mrkev.

„Myslíš, že je tu nová kuchařka?“

„Spíš bych řekl, že jako první den školního roku chtěli uvařit něco jiného,“ pesimisticky řekne Vašek a statečně vezme nůž do ruky. „Maso je měkké.“

„A mrkev chutná jako mrkev. Myslíš, že se doslechli o našich stížnostech?“

„Ani náhodou. Nejspíš ještě nejsou unavené vařením.“

„Jsi pesimista!“

„Já?“ rozesměje se Vašek. Martin se usměje. Konečně. Už si dělal starosti. Od samého rána, hned, jak ho zahlédl, měl pocit, že je Vašek na pohřbu. Jistě, začátek školy je svým jistým způsobem pohřeb, ale tak dalece by to brát nemusel. Občas je tu i veselo. Jako teď.

„Bacha, je tu…“

„Nazdar, Chrapoune! Co kdybys konečně odtud vypadl?“

Martin pozoruje nůž ve Vaškových rukou. Svírá ho opravdu pevně. Ať ho po něm nehodí! Prosím, bože, dodá ještě. Ti dva se nesnášejí od první minuty, co se uviděli.

„Nazdar, kozí prdku!“ vrátí mu to Vašek. „Nezacláněj mi tu světlo!“

Martin má co dělat, aby se udržel a nevyprskl smíchy nad tím oslovením. Někdy by si přál vědět, odkud to bere. Labužnicky vloží maso do úst. Tohle jídlo bude lahodné jako nebeský nektar. Už se těší na další vývoj situace.

„Kdybys tak nějaké vůbec potřeboval. Jsi bledší než mrtvola!“ blýskne se Ríša opálením.

„Za to tvůj zadek je bílý jak syreček o vánocích!“ vrátí mu to nezúčastněným hlasem, ale oči mu zajiskří. Nenápadně se rozmáchne vidličkou s bramborem. Ten přistane na džínech.

„Ježíši promiň. Nechtěl jsem.“ Vyštrachá pomuchlaný kapesník a začne rozmazávat brambor.

„Nech toho!“ brání se Richard.

„Vida. Mohl bych být Picasso. Co myslíš, Martínku?“

„Vašíku…“ efektně se odmlčí. „Jsi lepší než Picasso!“

„Vy burani.“

„To je poklona, ne.“

„Určitě. Můj otec říká, že Pražáci nemají vychování a má pravdu. Chovají se hůř než vesničtí burani.“

„Souhlasím. Má naprostou pravdu.“

Ríša se podívá po svých nohsledech. „Nechceš se vsadit?“

„O co?“

„O to, že pokud prohraješ, budeš nosit masku kuřete.“

„Pak to platí i opačně. Martin a Simona budou svědci.“ Nakloní se k druhému stolu a líbezně se usměje. „Simi, budeš svědkem?“

„Jasně a o co se jedná?“

„Tady Ríša se chce vsadit o to, že ten kdo prohraje, bude týden nosit na hlavě kuřecí hlavu.“

„Ty brďo. Jasně, že ano. A jak zní sázka?“

„Jednoduše. Že letos Hastings u nás… bude učit,“ vlítne do toho Martin. „Když bude, vyhraje Vašek, když nebude, vyhraje Ríša!“

„Platí!“ zvolá Ríša. „Tohle mám v kapse. „Pan Levinský,“ zparoduje Hastingse a Vašek by mu nejraději natrhl fasádu, „zřejmě neví, že ten už tady učit nebude. Odstupuješ, tresko?“

„Filé, ani náhodou. Bude učit!“ I kdybych ho sem měl dotáhnout za kšandy.

„Zbláznili jste se oba,“ jen podotkne Simona a pustí se do jídla. Vedle se usadí nějaká holka a ona ji hned začne povídat nejnovější drby. Zná ji dobře. Do hodiny to budou vědět všichni.

„Tak pa, cukroušku.“

„Zdar, Mucholapko severská!“

Ríša se zastaví a Vašek s Martinem vyprsknou smíchy.

„Existuje něco takového?“ zašeptá Martin.

„Ani náhodou, ale zní to dobře.“

„Chudák, bude to hledat týden.“

„Tohle prohraju.“

„Pak prohrajeme s tebou.“

„Ty ses vsadil, Martine? Vítej do klubu!“

„Jo s Míšou.“

„A o co, jestli to smím vědět.“

Martin se začervená. Vzpomíná si na to jako by to bylo před minutou. Vyhřívali se na dece u malého bazénku metr a půl na metr a půl s  metrem vody nad zemi a snažili předstírat, že rodina Levinských a práce na domě neexistuje, což se jim občas povedlo. Zvlášť, když otec Martina byl pryč. Občas se vyšplouchli ve vodě, když najednou Míša začne o Hastingsovi.

„Zamiloval? Nemožné,“ namítne.

„Přesně tak. Jen se podívej. Jel kvůli němu až za ním do Anglie. To je dálka a myslíš, že to bylo kvůli té pitomé sázce?“

„Proč ne? Vašek je tvrdohlavý!“ Vede stále svou.

Míša se tiše rozesměje. „Ale není hloupý a výlet do Anglie stojí peníze a vím, že pomáhá své babičce, ale nemá jich tolik. Kdepak, ti dva budou spolu.“

„A jak asi? Dobře víš, že vztahy na dálku nefunguji. Vašek se za ním neodstěhuje a Hastings příští rok nebude učit.“ Zvedne se a ponoří se do teplé vody. Mít tak studenou. Jenže jediná studená voda je sprcha uvnitř domu, v kterém spí lehce nachluchlá babička.

„To je fakt. Nedovedu si představit, že by se obešel bez sexu.“ Vstane a snaží se ponořit do bazénku taky.

„Dej tu nohu pryč. Auu. Hele byl jsem tu první!“ křičí jeden přes druhého.

„No tak, chlapci, nekřičte tolik. Babička ještě spí. Pořád tomu nemohu uvěřit.“ Oba se otočí na Martinovu maminku s podnosem na kterém stojí něco, co zavání ledovou svěžestí. Vstanou a letí k ní.

„Děkuji, paní Levinská.“

Ta se začervená. Tak zdvořilý a hezoučký mladík. „Za nic. Jdu vařit a užívejte si to.“

„Díky mami. Tak kam jsme došli?“ Napije se a slastně vzdychne, jak jim projede ledová tekutina.

„Víš co, vsaď se.“

„Cože?!“

„Jo o to, jestli bude učit nebo ne. Já říkám, že bude.“

„Já ne. Pitomost a platí tady strašně.“

Míša si odfrkne a tak stojí proti sobě s limonádou v rukou a měří se.

„Budeš mým otrokem.“

„Souhlasím týden a ty mým.“

„Fajn!“ Přiťuknou a vypijí skleničky. Pak se položí nazpět na deku.

„Hele, tak o co?“

„Cože?“ vzpamatuje se Martin. „O týden otroka.“

„Fíhate! To mě nikdy nenapadlo!“ Vašek obdivně na něm spočine zrakem a pak se začne pochechtávat. „Kazím tě.“

„Oba dva, ale co. Rodina tu moji orientaci nějak snědla a pak mám ho rád, ale myslím, že jdeme na hodinu angličtiny. Co myslíš, bude tam?“

„Bojím se, že ne.“ Odnesou tácy s jídlem a vyrazí do učebny angličtiny. Jdou tiše a pomalu.

Nebude tam. Vím to jistě. Kdyby mu na něm záleželo, choval by se jinak. Jenže on ho nechal samotného a nebýt Rivie, tak neví, co by si počal. Jistě, občas k němu zašel a v noci měl pocit, že s ním někdo v pokoji je, ale to jsou jen zbožná přání omámeného mozku prášky, které bral.

Předposlední den přišel, posadil se na postel a díval se jako by tam nikdy nebyl.

„Odvezu tě zítra na letiště.“

„Proč? Mohu tu zůstat déle.“

Kámen by se dál obměkčit snadněji než Hastings.

„Ne. To je moje poslední slovo.“

„Nemáš mě rád.“

„Rád? Byl to jen lehký letní flirtík a teď už mi nemáš co nabídnout.“ Odešel. Za deset minut na to přišla Rivie.

„Idiot. Bože můj vnuk je takový idiot, že to svět neviděl. Jak se cítíš?“

„Dobře. Ne, mizerně.“

„Tak to se uzdravuješ. Moc se omlouváme za to, co se stalo.“

„Vy přece za nic nemůžete.“

„Možná.“ Posadila se do křesla. „Prý žiješ jen s babičkou.“

„Ano. Nikdo mě nechtěl po nehodě rodičů a u ní jsem našel domov. Mám ji moc rád. Je jiná než vy. Kulaťoučká, bělovlasá a vždy dobře naladěná a myslí si, že jídlem se vyřeší všechny potíže. Pořád někde pobíhá a nejraději má svoji zahradu s jiřinami. Každý rok s nimi vyhrává na okresní výstavě. Trvala na tom, abych šel na univerzitu. Říkala, že na to mám buňky. Bohužel jsem se dostal trochu dál, než jsem chtěl, ale jezdím za ní, jak to jde. Na to jaký jsem klacek, má trpělivost svatého.“

„To znám.“

„Jack?“

„A další. Dívám se, jak se všichni na mě dívají a říkají si, kdy konečně zaklepu bačkorami. Chtějí pozemek s penzionem a obratem ho prodat, ale Jack za mě bojuje a Tim a jiní taky. Ale už jsem unavená.“

„Proč mi to říkáte?“

„Ani nevím. Chtěla bych, aby to tu po mně převzal, ale má až příliš rád učení. Vím, že by se toho pro mě vzdal, ale to já nechci. Byl by tu nešťastný.“

„A je to těžké vést takový dům?“

„Těžké? Pro toho, kdo má rád lidi ani ne. Půjdu. Zítra tě doprovodíme na letiště.“ Zvedne se. „Je to idiot!“ ještě zaslechne u dveří.

Druhý den mu vecpala do batohu jídlo od Alberta a dárek pro babičku.

Babička byla v šoku. Otáčela krabici sušenek dokola. Dopis jí přeložil. Omluvy a pozdravy. Další týden, když se cítil dobře, jí musel odepsat a dát balíček na poštu.

Od té doby dělá překladatele. Dokonce má fotografii penzionu a Rivie před ním. Nechápe, proč si dopisují. Většinou jsou to nicotnůstky, jak se daří, co zahrada a podobně. A jistě zprávy o Jackovi a o něm. Nejraději by to vynechal, ale babička by to poznala. Anglicky neumí, ale vždy se dívá, co píše a kdyby vynechal svoje jméno, hned by to věděla. A tak nechtěně poslouchá historky ze svého a Jackova dětství.

Někdy má pocit spiknutí, ale ty dvě starší paní a spiknutí? Hloupost.

„Není!“ úlevně zašeptá, když vejdou do třídy. Ani neví proč.

„Kruci. Budu mít na týden otroka. Co já s ním?“

„Tak si to užij!“ Martin se najednou spokojeně uculí. Možná by se měl sázet častěji.

„Dobrý den, budu vás učit angličtinu,“ zbytek proslovu nevnímá. Bez Hastingse to není ono. Povzdechne si a zahledí se ven. Rok bez Hastingse a další taky. Zvykne si a najde si nějakou pěknou ozdůbku, aby měl něco po boku. Černovlasou štíhlou modrookou krásku. Přesně tak a Hastings ať jde k čertu.

„Vyhrál jsem!“ šeptá nábožně Míša a zírá na tabuli, před kterou stojí vysoký světlovlasý muž v obleku. Nemůže tomu uvěřit. Vsadil se jen tak, ale popravdě nevěřil tomu, že by tady byl.

„Pan Vedro, je tady nebo ne.“

„Míšo!“ drcne ho do zad rusovlasá Kateřina.

„Co je?“

„Pane Vedro. Od minulého roku jste nějak hlasitější a vaše angličtina se nejspíš nezlepšila nebo ano?“

„Ne, pane. Chci říct ano. Jsem tu.“ Třída se začne smát. Míša se posadí. Neskutečné.

„V dnešní hodině budeme probírat zeměpis Anglie a příští hodinu, malý testík, abych věděl, co jste přes prázdniny zapomněli.“ Třída se zaškaredí. Obrátí se k tabuli a křídou napíše Great Britain. Usmívá se. Jestlipak ví, že je tady? Popravdě ještě před týdnemto sám nevěděl, ale přivítání rektora bylo hezké.

„Jsem rád, že jste naši nabídku zvážil a vrátil se k nám. Bohužel nemohu vám dát vyšší ročníky.“

„Nevadí, pane rektore. Jsem rád na vaší škole a těším se, až tu budu učit.“

„Výborně. Tak vám nebude vadit první a druhý ročník?“

Vašek je v třetím. „Vůbec ne.“

„Mohu se optat, co vás přimělo se vrátit?“ ptá se zvědavě. Nečekal, že profesora Lengleye tady uvidí. Na konci roku se ho pokoušel přemluvit, ale povídal, že má jiné plány.

To bych taky rád věděl. „Musím tady něco vyřešit a pak mám rád tohle město.“ Snad se přestane ptát. Popravdě za vším je babička Rivie. Neví, kde byla a koho zpracovala, ale v Exeteru ho čekala nabídka, kterou nešlo odmítnout. Spíš příkaz. Tlak rektora a babičky byl neuvěřitelný. Dokonce natolik, že se pohádali a týden spolu nemluvili.

Nakonec je kupodivu usmířil Tim. Zjistili, že se spustil s partou kluků, co kouří marihuanu a tak ho chytli a začal konečně pracovat. Hlídali ho jako poklad a začali spolu opět mluvit a jedné už chladnější noci se dozvěděl, proč to udělala.

„Máš ho rád.“

„Koho?“ Ví, o kom mluví, ale nechce to slyšet. Od té doby nikoho neměl a je to vidět.

„Jel za tebou přes půlku Evropy.“

„Pche, no a co. Jen jeho další sázka.“

„Netvrdila bych to, ale když si to myslíš. Je hezký.“

„Jo.“

„Milý.“

„Pochybuji.“

„A umí jednat s lidmi.“

„To umí asi jako veš v kožiše.“

Rivie to přejde. „A umí člověka rozesmát!“

„To umí i komedie.“

Rivie přestane. „Je netrpělivý.“

„To ano.“

„A nic neumí. Je hloupý.“

„Jasně, že ano…Rivie co na mě zkoušíš?“

„Já nic,“ řekne nevinně. „Jen se pokouším ti ukázat, že jsi hlupák. Jak je to dlouho co jsi měl stálého přítele?“

„Nevím. Hodně dlouho.“

„No právě. Nebudu tu věčně a chci poznat toho tvého pravého.“

„Nehraj si na dohazovačku a ty si myslíš, že tím pravým je Vašek?“

„Například. I když nevím, co na tobě vidí a pak co by s tebou dělal? Má tolik možnosti si najít někoho lepšího.“

„Nikdo lep…“ zmlkne. Dostala ho. Ta stará čarodějnice ho dostala. „Co chceš?“

„Co chci? Musím ti to říkat? Myslím, že dobře víš, co máš dělat, tak se konečně rozhoupej a udělej to a jen se modli, aby ti odpustil to nelidské chování poslední týden co tady byl.“ Vstane a pomalu odejde.

Jack za ní vztekle hledí. Co si to dovoluje? Hlídal ho celé noci a někdy spát musí! Nevrátí se, protože, vlastně neví proč. Je mladý a je z jiné země a rád se sází a je netrpělivý a je mladý a přilíš veselý a mladý. Když mu dojde, že vždy skončí u toho samého a to, že je Vašek mladý, přestane na něho myslet.

Po tomhle rozhovoru to vzdal a odjel na univerzitu do Exeteru. Procházel zrovna parkem a přemýšlel o hodinách. Všechno už měl připravené, když ho odchytil rektor. Jeho jemný náznak, že by byl velmi rád a prokázal mu velkou službu, kdyby vzal opět učení v nějakých zapadlých podřadných Pardubicích.

Ze začátku nechápal, ale po pěti minutách omílání, jak je skvělý a jaký to bude přínos pro studenty angličtiny v malé zemi, se ho optal na rovinu, co chce.

„Jacku, vím, že nechceš zpátky a nedivím se ti. Co tam? Ale je na mě vyvinut nátlak, abys tam šel. Snažím se ti to nabídnout dobrovolně. Jsem v úzkých. Prosím, uděláš to pro mě? Vím, že to dalece nedosahuje tvoji odbornosti, ale aspoň rok a já slibuji, že něco vymyslím.“

„Zase Rivie.“

„Kdo?“

„Moje babička se mě snaží oženit stůj co stůj.“ Co na tom neopeřenci vidí? Přece se nepodvolím rozmarům babičky.

„Tebe taky?“

„Cože?“ Nechápe.

„Ale nic. Tak co, přijmeš? Mohl bys tam mít klid na svoji publikaci o anglosaském jazyce. Nebo ses té myšlenky vzdal? Pomohlo by ti to v kariéře.“

„Ne to ne. Jistě, že ji chci publikovat, ale budu daleko od zdrojů.“

„Všechno co potřebuješ, ti pošlu. Tak co?“

„Je to tak narychlo.“

„Řekneš mi zítra, prosím.“

„Dobře, zítra.“ Už když to říkal, věděl, že pojede do těch zapadlých Pardubic. Zatracená Rivie a Vašek taky.

Teď tu stojí před studenty a vykládá jim o Anglii. Pak má přestávku a on už zjistil, kde má Vašek v tuhle dobu hodinu. A pokud ne, má jeho telefon. Začíná se těšit, až ho uvidí.

 Konec hodiny. Dlouhá hodina, která se vlekla jako šnek na silnici. Ale teď má volno. Občas se mrkl po Míšovi, který byl jak u Jiříkova vidění? Tohle úsloví je asi správné. A taky jako první vystřelil z lavice. Jen doufá, že nezavolá Vaškovi.

Sebere tašku a pomalu se prosklenými chodbami vydá ke třídě. Všude je ticho. První den uběhl a každý touží ještě zachytit trochu slunce a tak vypadl, jak nejrychleji svedl. Dojde ke dveřím a zaváhá. Nedělá chybu? Co když si našel jiného nebo jinou a na něho dávno zapomněl? Taky se k němu v posledním týdnu nechoval dobře. Udělá krok vzad a pak si vynadá a otevře dveře. Sluníčko dovnitř kouká z posledních sil a osvětluje třídu. Ve světlých čtvercích tančí prachové částečky. Je tady a uleví se mu. Chvilku ho pozoruje, jak se nepřítomně dívá na tabuli, nohu opřenou o stůl a ve svěšené ruce sešit.

„Zavři dveře, děláš průvan!“ Zavrčení dogy, co ji sebrali kus masa.

Sešit. Určitě si nepsal poznámky. Tiše zavře dveře a tichounce přejde k Vaškovi.

„Dobré odpoledne.“ Zachraptí dojetím, když vidí jeho překvapený pohled, skloní se a začne ho líbat. Jen na zkoušku se dotýká jeho rtů a jazykem přejíždí ústa. Chyběl mi, chyběl mi jako voda poutníkovi na poušti, jako jídlo hladovému, jako matka dítěti. Chyběl mi.

Ucítí odezvu rtů, po kterých toužil aniž tušil jak moc. Prohloubí polibek a vklouzne do úst. Tančí tanec, který v Anglii dotáhli do dokonalosti. Jazyky se proplétají, dotýkají, aby se odtáhly a znovu přitančily. Odtáhne se a pohladí ho po rtech. „Jsem zpět.“

„Že ti to ale trvalo!“

„Je sem daleko,“ řekne s úsměvem. Nemůže tomu uvěřit, že je tady, že ho líbal a dívá se na něho, jako by byl rád, že je tu.

„Jen pár tisíc mil. Proč jsi tady?“

„Proč? Učit.“ Poodstoupí a Vašek vstane.

„Nemysli si, že,“

„Že co?“ jedním krokem k němu přistoupí, přitáhne do náruče a rukou mu drze vjede pod triko.

Nevím nic, pomyslí si. Stále mám v hlavě chaos, když je nablízku. Ten smyslný úsměv, ty pavučiny zeleně, mě spoutávají. Raději se k němu přitiskne a políbí ho. Narazí na stůl, židle se překotí, ale jim je všechno jedno. Hastings posadí Vaška na lavici a ten zakloní hlavu, aby měl k němu lepší přístup. Vyhrnuté tričko a rty na pokožce. Chvění těla, které mu scházelo.

Zvonění.

„Zatraceně!“ zavrčí, když ho to vyruší a pak zaslechne hlasy. Ztuhnou a oba otočí hlavy ke dveřím. Sledují kliku a odskočí od sebe.

„Co tady děláte!?“ vyjede jako lev, kterému utekla antilopa. Vašek se uculí. Ten má náladu.

„Máme tu hodinu, pane profesore!“ odváží se říct jedna studentka. Vašek se zatím přemístí ke dveřím a uteče. Hastings ustoupí k lavici, aby neviděli jeho vzrušení. Jako zastara. Do háje, tohle potřeboval jako svrbění.

„Tak na co čekáte? Můžete sem jít!“ sebere tašku a elegantně si ji dá před klín. V duchu zafuní. Takhle si začátek školního roku nepředstavoval. Vypluje ze třídy, pozdraví svého kolegu historika a zamíří na záchod. Z chodby pozoruje klidné prostředí univerzity. Vašek. Zastaví se a hledí na něho.

Co tam dělá? Nějaký kluk a zuřivě se s ním domlouvá. Usměje se a cítí, že vzrušení povoluje. Tak přece jen nebude muset na toalety. Oddechne si a dál se dívá.

„Týden mi budeš dělat otroka.“

Zaslechne a zamrká. Otrok?

„Jako bych už jím nebyl,“ zabručí v duchu. „Vyhrál, Míšo. On to vyhrál!“ Snad zapomene na ten týden.

„Pánové, kdopak co zas vyhrál?“

„Nic, profesore Lengley.“ Jak to, že si ho nevšimli?

Jack je mlčky pozoruje. Zajímavé. Vypadají jako neviňátka a zatím jimi nejsou. Jo, kam ten svět spěje a dokonce otroci. „Pan Vedro chce určitě projít do dalšího ročníku.“

„Vašek se s Ríšou vsadil, že budete učit tady u nás o to, že bude týden nosit hlavu kuřete!“ vyhrkne Martin. Míša ho rozzlobeně drcne. „Chci, abys prolezl!“ řekne ukřivděně Martin.

„Tak pan Koucký se znovu sází!“

Martin s Michalem se na sebe podívají. „Bylo na čase!“ vyhrknou.

„Jak to myslíte?“

„No, když se nesázel, nebyl to on. Byl jak přešlý mrazem,“ dodá snaživě Míša.

„Přešlý mrazem?“ Nechápe to spojení. Co má Vašek společného s mrazem?

„Ano, nebylo mu moc dobře. Potřebujete ještě něco?“

„Ne, můžete jít.“ Oba odejdou. Tak jemu nebylo dobře a teď mu už nejspíš je skvělé, když ho vidí venku rozhodit ruce a poskočit. Kůzle je to ještě, ale jeho kůzle. Usměje se a jde k východu.

„Můžeš ho, Ríšo, nosit jen odpoledne!“ právě říká nadšeně Vašek a mne si ruce.

„Polib si prdel!“ vyjede vztekle Ríša. Odkud to mohli vědět?

„To sice nezvládnu, ale to kuře ti večer donesu! Začínáš zítra!“ zavolá za ním a rozhodí ruce. Svět je přece jen krásný a nový školní rok toho tolik slibuje.

Učit se a učit se a učit se, vážení studenti. Sice náš kolega, Jan Ámos Komenský, v minulosti propagoval školu hrou, ale to ode mě nečekejte.

Zaslechne hlas jejich profesora a ohlédne se kdo ho tak dobře papouškuje. Jo učit se. Zahlédne Hastingse v zajetí nějakého studenta. Je můj, aspoň pro tenhle rok. Samolibě se usměje. Přece jen vyhrál sázku o to, že přijede. Sice sám se sebou, ale vyhrál.

Konec