Shounen - ai povídky

Námluvy a sázky

Den ve znamení bitev

„Je ráno.“

„Je ráno.“ Jack se protáhne a zamžourá do stropu. Takže přece jen je v novém pokoji u Rivie. Zívne si ještě jednou. Raport. Otočí hlavu k Vaškovi, který má zavřené oči. „Neměl bys vstát?“

„Mám ještě prázdniny. Poslední. Chci je prolenošit.“ Pootevře oko a vytáhne ruku zpod pokrývky. Pohladí Jacka po ranním strništi. „Takhle vypadáš sakra nebezpečně.“

„Ukaž jak moc.“

„Podívej se do zrcadla. Proč jsem tak rozlámaný?“

„Nevím, ale podle budíku je už jedenáct. Nemyslím, že babička předpokládala naše vstávání tak pozdě.“

„Nikam nechci.“ Přimhouří oči a druhou rukou začne putovat pod pokrývkou. „Podívej se myš!“

„Trochu velká myš a málo hbitá.“ Rychle odhodí pokrývku zrovna, když mu myš přistane v klíně.

„Kazíš legraci.“

Jack vstane a sedí na kraji posteli. „Nekazím, jenže chci vědět, co chce babička a potom si můžeme hrát na kočku a myš, jak dlouho budeš chtít.“

„Opravdu?“

Jack se k němu nakloní a vášnivě ho políbí. „Můžeme si hrát na cokoliv.“

„Já vím na co! Na strašného Černého Jacka. Ty budeš pirát a máš krásný zadek!“ Rozvalí se na pokrývkách s hlavou položenou na rukou, kýve nohama a pozoruje Jackovo pozadí, jak míří do koupelny. Povzdechne si. Taky by mohl mít takový, jenže nemá. Přetočí se zpět a přemýšlí co teď. Sprchu obsadil Jack. Ne, že by netoužil se přidat, ale má pravdu. Nejdřív zjistit, co chce Rivie. Včera tím příkazem ho trochu vytočila, ale byl šíleně unavený po tom cestování, že se na nic nevzmohl. Nechápe, proč cesty vysávají z člověka sílu.

Je tady a bude se muset rozhodnout co dál, ačkoliv musí doopravdy? Nejraději by byl tady napořád s Jackem. Jenže být vydržovaným milencem se mu nechce, ale zkusit by to mohl. Ne, Jack by ho pěkně hnal. Přetočí se nazpět na břicho a pozoruje dveře od koupelny. Sprcha přestala téci a on by měl jít taky, ačkoli proč by měl jít, když se mu nechce a ten pohled, který se mu za chvilku naskytne.

Jack dokončí sprchu a vzpomíná na laskající doteky ze včerejška. Bylo mu nádherně, když ho Vašek myl a on jeho. Každé místečko omyl, všude se dotknul a polibky. Miluje tu těsnou blízkost Vaška a chvíle, kdy se o něho může starat. Vytře si vlasy a otevře dveře. Zastaví se mu dech nad rozkošně prohnutou křivkou páteře a nad kývajícíma se nohama. Vystrčený zadeček. Je tak uvolněný a ten pohled. Toužebný i přemýšlivý a sexy. Vyfotit si ho tak.

Odkašle si. „Sprcha je volná.“

„Já vím.“

Vašek klouže po jeho těle. Strniště je pryč, mokré rozcuchané vlasy, teď tmavé, vůni cítí až sem a ten volný nádherný postoj. Je jak ladná nádherná šelma, co se dívá na svou večeři. Povzdechne si. Byl by rád, kdyby tou večeří byl dokonce života. Přestane kývat nohama a sklouzne níž k chloupkům a k tomu, co schovávají. Spustí nohy a zvedne se na čtyři. Protáhne se jako kočka.

Jackovi se zatají dech. Tak přirozené, tak dokonalé v tom zvednutí, v tom pohybu. Hravost a smyslnost.

Vašek vstane a projde kolem něho. Přivře oči a vnímá tělo, vůni šamponu a další věci, které jsou neoddělitelné od Jacka. Chtěl by se na něho vrhnout, polaskat, vzrušit ho, aby se oba ztratili ve víru milování. Nemyslet na budoucnost, na rozchod i rozhodnutí.

Klap.

Jack si povzdechne a udělá krok. Sedne si na postel a mimoděk se otočí. Jak tu ležel, nádherný jako faun nebo Peter Pan, s očima zastřenýma spánkem a touhou. Polkne, když cítí, že se vzruší.

„Jsi na tom bledě, když ti stačí představa.“ Ale je i rád. Pohladí si ho a ucukne. Rivie. „Doprčic!“ zakleje svoje oblíbené české slovo a vstane. Přejde k tašce s věcmi a obleče se. Vykoukne ven. „Sákryš!“ zakleje opět. Krásné počasí se někam vytratilo a tak si vezme triko s dlouhým rukávem a tříčtvrteční džíny. Neodolá se prohlédnout v zrcadle. Tyhle Vašek ještě neviděl a je zvědavý, co řekne těm upnutým kalhotám.

Vašek se zatím umyje, vyvedený z míry, jak na něho Jack působí. Stačí se jen dívat, myslet na společné milování a hned je jeho úd v pozoru. Dychtivý a připravený k akci. Kopne a zaúpí. Vleze pod vlažnou sprchu a rychle se umyje drkotajíc zuby. Nakonec neodolá, vykašle se na to a pustí si horkou vodu. Spokojeně si pod ní lebedí.

Vyleze ven a vezme ručník. Za ty roky s Jackem se naučil, že ostych jaksi není v Jackově slovníku. Vyjde ven a tiše hvízdne. Nerozumí tomu, že ještě po těch létech ho Jack vzrušuje. Možná chemie, vzpomene si na Pavla, který úspěšně promoval jako nejlepší z ročníku. Teď pracuje v nějakém tom vědním výzkumu šťastný jako blecha, protože Lily zůstala s ním. 

Jack k němu přijde, popadne ho do náruče a přitiskne. „Ani nevíš, jaké choutky ve mně vzbuzuješ v takovém stavu.“

„Jsem naprosto klidný a už nemám ten prales.“ Vzpomene si na první noc tady v penzionu a Jackovo prohlášení, že se o něj nestará, a že to bude jeho starost. Ta slova myslel a provedl do puntíku. Jo, profesor.

„Ne, to nemáš, ale vzrušuješ mě stejně.“

„Chemie!“ políbí ho a vyvine se mu z objetí.

„Tak co?“

„Jak co?“ hraje si, že nic neví.

„No, jak se ti líbí?“

„Už jsem ti říkal, že ten pokoj je nádherný. Rivie to nemusela dělat.“ V těch kalhotách je k nakousnutí a hned by mu je stáhnul. Pomaloučku polehoučku, anebo rychle, nedočkavě by ho vyndal a uspokojil. Tolik možností, co s nimi dělat.

„Nemyslím pokoj.“ Zatočí se.

„A co jako?“

„Ty chceš dostat na zadek.“

„To bolí, ale budeš jemný?“

„Tak co?“

„Nic.“

„Jak nic?“ Nevěří svým vlastním uším. Jeho poslední nákup na letišti a dal za to takové nekřesťanské prachy. Zbytečně vyhozené peníze a to nelidské zkoušení.

„Nic. Nemohu se rozhodnout, jakým způsobem tě z nich dostanu!“ navlékne si boxerky a usmívá se. Bože, Jack je někdy jako Míša. Zvážní nad tou vzpomínkou.

„Máš to říct hned. Takže se ti v nich líbím?“

„Líbíš. Jsi v nich sexy. Ale neodvažuj se takhle předvádět na veřej…“ Hrkne v něm a zastaví se s jednou nohou v kalhotách. Žárlivost? Blbost.

„Nemám?“

„Nemáš,“ přisvědčí. Ať Jacka vezme čert.

Jack se spokojeně uculí. Tohle je přesně ta reakce, kterou chtěl vidět. Ty kalhoty zas tolik nestály. Jsou to rozumě vyhozené peníze.

„Víš, ty kalhoty.“

„Ano?“ natáhne na sebe tepláky. „Jsou pohodlné a doporučil mi je Martin.“ Už zase.

„Nikdy neměl vkus. Kruci!“

„Co je?“

Jack se nadechne. „Serou mě!“ řekne s úsměvem. „Chtěl jsem je vidět spolu při ceremonii.“

„Já vím a nebuď sprostý. Já také.“

„Víš, Míša tam byl. Krčil se v koutku místnosti a utekl, když mě viděl,“ podotkne zamyšleně Jack. „Myslíš, že k sobě ještě něco cítí?“

Vašek si přetře obličej a rozhodí rukama. „Vědět to, vím vše.“ Mumlá přes triko a navlékne si ho. „Na Jitřenku to nevypadá, piráte Jacku.

„Nevadí, zahrajeme si na doktora.“

„Opět?“

„Jak opět?“ rozčilí se naoko Jack. „Hráli jsme si na něj před týdnem a půl.“

„No právě. Jdeme se hlásit.“

Jack se zatváří jako by měl jít k zubaři. Otevře dveře a pustí před sebe Vaška. Nikdo ho nebude takhle ráno vidět, jen on. Uvolněného s očima zastřenýma touhou a spánkem. Žádoucí a rozkošný. Nikdo - jen on. Odkašle si a zavře dveře. Začíná být až nepříjemně majetnický. Nikdy takový nebyl a naštěstí Vaškovi to nevadí.

„Pane Jacku, babička by ráda viděla Vaška!“

Oba nadskočí nad slovy Marie, která se tu zjevila jak duch.

„Hned půjdu, i když mám hlad.“

„Pane Jacku, stůl máte jako vždy u palmy. Paní Rivie povídala, že tam už máte připravenou snídani a mám vyřídit, že hlásili v rádiu, že odpoledne se vyjasní.“

„Bože!“ stačí ze sebe dostat Vašek.

„Běž za ní.“ Babička je neuvěřitelná.

Vašek se ohlédne za Jackem a jde za Marií. Ta stane přede dveřmi a zaklepe. Otevře je. „Pan Vašek je tu, paní Rivie.“

„Tak ho sem pusť, Marie!“ zaslechne skřehotavý hlas.

„Ano, paní.“ Ustoupí a čeká, až Vašek projde. Dveře se za ním neslyšeně zavřou, až sebou Vašek cukne. Rozhlédne se. Neví, co čekal, ale tak napůl komnatu tmy. Zatím je tu světlo a nádherně. Na zdech akvarely, na podlaze koberec a stolek s porcelánem, skříň s fotografiemi a sklem. Bílé záclony a jemný květovaný závěs.

„Posaď se. Jsem ráda, že ses rozhodl přijet na mě podívat. Ještě jednou je mi moc líto tvé babičky a lituji, že jsem nemohla u ní být, ale mám zdravotní problémy. Tak jak se ti líbí pokoj?“

„Je nádherný, ale nemusela jste si dělat škody. Stačil by mi ten starý.“

„Je to investice do budoucnosti,“ klidně podotkne a zasměje se.

Vaškovi se ulehčí, i když tak podivně je nerad. Představa, že tam spí někdo jiný, je nechutná.

„Tak jaké máš plány? Co vím, školu jsi už ukončil.“

„Ano vystudoval jsem obchodní angličtinu a s tou bych se někde mohl uchytit. Musím začít pracovat.“

„Aha.“ Chvilku přemýšlí. Potom se zvedne. „Pojď, něco ti ukážu.“

Vašek koutkem mysli zaregistruje stolek a na něm porcelánový šálek. Zapomněl na dárek jako na smrt. „Můžete prosím počkat? Já, hned tu budu.“

Vystřelí z pokoje a nechá otevřené dveře. Rivie za ním nehnuta hledí a začne se smát. Bože, je první člověk, který ji nechal stát uprostřed pokoje bez vysvětlení. Posadí se a nemůže přestat. Smích přejde do kašle a Rivii se zkřiví tvář bolestí. Rychle sáhne po léku. Zavře oči. Ano, Vašek je přesně ten pravý pro toho ňoumu Jacka. Vypadá to, že si to taky uvědomil. Bylo na čase.

„Tady od nás!“ podává krabičku.

Rivie se usměje. Bože on letěl takový kus jen pro dárek. Přijme ho a začne ho rozbalovat. Zastaví se a vnímá nádherný tvar růžového porcelánu. „Děkuji. Je nádherný.“

Vašek se poškrábá na hlavě. „Všiml jsem si, že máte ráda takové malé šálky a u nás se toho hodně vyrábí,“ rozpačitě umlkne.

„Děkuji ti moc, ale mohlo to počkat.“

„Chci vám poděkovat, že tu mohu být a za přijetí, které …“

„Nech toho!“ skočí mu do řeči Rivie. „Pojď, něco ti ukážu.“ Vstane a jde k druhým dveřím. Otevře je a pustí ho dovnitř. Zavře dveře a vede ho k policím. Uhne stranou a Vašek zírá a zírá a pak se začne smát.

Nemůže přestat a dívá se na sbírku pejsků jeho babičky. Tamten co panáčkuje a tenhle co valí sudy a ten stojí, další vrtí ocasem a štěká a ten leží se smutnýma očima. Jsou tu všechny.

„Ona… Ona vám je poslala. Já nemohu.“ Přestane se smát a utře si slzy. „Musím vám to vysvětlit.

„Jsou velmi vzácné a drahé.“

„Dle mých drahých příbuzných mají cenu okolo půl milionu a momentálně je hledají po celé republice. Jsou vztekem bez sebe a klejí, až se hory zelenají a babička… já nemohu. Takhle na ně vyzrát. A já si říkal, proč to chce tak důkladně zabalit. Pevná dřevěná krabice, jednotlivé kousky do novin, do igelitu. Vystlat pilinami.“ Zvážní a pozoruje je. „Jsou překrásní.“

„Jsou pro tebe. Jelikož to nevíš a zřejmě ten poslední dopis dala přeložit někomu jinému než tobě. Dle těch slov jsem pochopila, že je mám dát tobě a jsou pro tebe.“

„To nemohu přijmout!“ zděsí se. „Mají hodnotu a patří její rodině.“

„Pojď za mnou.“ Vyjde z pokoje a Vašek se ještě jednou podívá na sbírku rozverných pejsků. Měl, má je moc rád.

„Tohle byl druhý dopis. Myslím, že vytušila, že nebude dlouho na tomhle světě. Jsem ráda, že jsem ji mohla poznat aspoň prostřednictvím dopisů.“ Podá mu obálku s umně vytočeným slovem Vašek.

Vašek ho vezme, roztrhne ho a pak se zarazí. „Nevadí vám to?“

„Ne, čti si.“

Vašek ho otevře a pohlédne na krátký text. Trochu roztřesený, ale krásně napsaný. Jedno písmeno jako druhé.

„Milý Vašku,

Cítím, že tu dlouho nebudu a rozhodla jsem se poslat Rivii svoji sbírku pejsků. Je pro tebe a nedávej je mým příbuzným. V žádném případě! Celá léta se jen dívají, kdy zemřu a zdědí je.

Myslím, že je na čase vysvětlit proč. Jak víš, mám Pavla a Simonu, ale měla jsem ještě nejmladšího syna. Jmenoval se Petr a vzal si tvoji maminku. No ano, za tvého otce se podruhé vdala až o dost později. Měla jsem ji moc ráda. Nevím, kde jsem udělala chybu ve výchově svých dětí, ale snažila jsem se, jak jsem mohla. Možná, že až moc zdědili povahu po svém otci. Měla jsem ho ráda, ale nijak nemilovala a jeho prudká povaha vykonávala své.

Netušila jsem, co všechno provádí můj Petřík a on raději šel za otcem, než za mnou. Můj muž ho rozmazlil. Byl mu tolik podobný. Prudký a žárlivý. Skončil ve vězení za zabití. Je to smutné a nechci o tom mluvit. Tehdy se s tím nepárali jako teď. Tvoje maminka si vytrpěla své. Chtěla bych, aby byla mojí dcerou. Jsi něco jako náhrada za dítě, které potratila. Poprvé v životě jsem na Petra křičela a vzepřela jsem se i svému muži. Možná jsem to měla udělat už dávno a to dítě by žilo! Opatrovala jsem tvoji matku, jak to šlo, ale viděla jsem její prázdný pohled i to, že chce odejít. Souhlasila jsem s ní a pomohla jsem jí i přes nesouhlas svého muže.“

Vašek přeruší čtení a naráz to pochopí. Proto pro něho přišla. Byl jako její ztracený vnuk. Náhrada za toho, kterého ztratila. Posmutní a začte se.

„Neber se jako náhrada za to nenarozené dítě, i když svým způsobem jsi jím byl. Mám tě moc ráda a přeji ti, abys byl s Jackem šťastný. Čekala jsem neustále, až si někoho najdeš. Bylo to pro mě překvapení, že je to muž, ale slíbil mi, že tě ochrání a bude na tebe dávat pozor, což pro mě bylo nejdůležitější. Je to dobrý muž a buď rád, že ho máš. Je mi trochu špatně. Snad jsem napsala všechno, co jsem chtěla.

Ze všech lidí v rodině jsem tě měla nejradši, i když jsi nebyl mé krve. Moc děkuji za ta léta, která jsi mi dal a prozářil svojí přítomností. Prosím dávej na sebe pozor a ať budeš žít kdekoliv, vzpomeň si na mě.

Tvoje babička Jasněnka

PS: Ti pejsci, tvoje maminka je měla moc ráda a v jejich prohlížení nacházela útěchu. Jsou tvoji a přijmi je. Nedávej jim je. Chci, aby zůstali stále veselí a v dobrých rukou. Postarej se o ně a o Jacka taky. Myslím, že to potřebuje.“

Vaškovy ruce klesnou a ani si nevšimne, že se mu kutálejí z očí slzy. Otře si je s dopisem v ruce. „Kruci, babi! Kruci!“

„Doufám, že její přání splníš!“ vytrhne ho ze vzpomínek skřehotavý hlas.

Vašek se nadechne. „Splním.“ Složí dopis. „Hodně jsem se dozvěděl o mamince a babičce.“

„Vytrpěla si své a teď ke mně.“

„K vám?“

„Ano. Chodíš s mým vnukem Jackem.“

Vašek zrudne. „Ano.“

„Jaké s ním máš úmysly?“

Já s ním? Proboha žádné, jenže to nemůže říct jeho babičce. Nejspíš by ho odtud hnala svinským krokem. Odkašle si, otevře pusu a zas zavře.

„Ráda bych věděla, co s ním máš v úmyslu. Jack je hodný, ale potřebuje někoho k sobě. Nemám ráda lidi, kteří si s ním jen zahrávají.“

Jsem v pasti. Vašek otáčí pomyslnou kouli a hledá únikovou cestu, ale všechny jsou zavřené. Pohlédne na Rivii. Je naprosto vážná a on má pocit, že ho něco škrtí.

„Čekám!“

„No, tak daleko jsem ještě nepřemýšlel.“

„Je ti dvacet pět a ještě nevíš? Chodíš s ním čtyři roky a nevíš?“

„Nevím!“ zarytě řekne. Bože tohle je na něho moc. Patová situace.

Rivie si povzdechne. Docela těžký soupeř. „Ale miluješ ho.“

Vašek zrudne a zbledne. Co na to má říct? Už vidí, jak ho při slově Ne zabijí svojí hůlkou a Marie jí pomáhá jeho tělo likvidovat. Je Rivii tak oddaná. Tady musí říct jedno. „Mám ho rád.“

„To jsem ráda. Jak jsem řekla, nemám ráda lidi, kteří ho využívají.“

Vašek mlčí. Co na to říct.

„Jsi milý inteligentní kluk a Jack tě má moc rád.“

Tak o tomhle raději by nic nevěděl. Začíná to směřovat do neprobádaných vod.

„I já jsem si tě oblíbila. Jsi milý, šikovný a přátelský. Mám pro tebe nabídku.“

„Ano?“ Doufám, že to nebude: Pakuj se pryč, můj vnuk si zaslouží něco lepšího. I když on není žádná výhra v loterii.

„Jsem už stará.“

Tohle ji nemohu potvrdit. Zabila by mě ihned.

„Vidím ti to na očích. Jsem už stará a Jack, můj nejoblíbenější a nejtvrdohlavější vnuk, nechce převzít penzion a já zas bych ho nerada dávala někomu jinému. Co bys řekl, že bys ho dostal ty jako svatební dar. Moc toho nechci.“

„E?!“

„Ano, svatební dar. Je to podmínkou. Jack má nejvyšší čas se usadit a ty jsi mladý, hezký a má tě dostatečně rád. Vedl bys ho. Jsi chytrý a já tě naučím všemu, co máš umět a moji příbuzní to tu aspoň nechají v klidu.“

Betonový kvádr. „E?!“

„Jak vidím, trochu tě to překvapilo, ale máš celé prázdniny na rozmýšlení. Opravdu bych byla ráda, kdybys souhlasil. V těch Čechách tě nikdo nečeká a tady znáš lidi, máš mě, Jacka a máš i práci. Svatba na spadnutí, tak proč váhat? Byla bych raději, kdybys řekl ano dřív než koncem srpna. To víš, takovou svatbu není lehké připravit. A pak, tvoje babička by byla jen ráda, když budeš zabezpečený. Jsem moc ráda, že jsi mě vyslechl. Rozhodně nad tím pouvažuj a s Jackem si rozumíš, že?“

Vašek neví jak, stojí ve dveřích a vedle něho stojí Marie.

„E?!“

„Pane Vašku, stůl se snídaní vás čeká. Jsem ráda, že paní Rivie, konečně našla zástupce. Doufám, že tu nabídku přijmete.“ Očima se mihne chlad a rozhodnutí. „Prosím pojďte za mnou. Musím říct, že počasí se pomaličku vyjasňuje a k třetí hodině by mohlo být kouzelně. Zrovna vhodná doba na projížďku.“

„Vašku?!“

„E?!“ Má pocit, že na víc se nevzmůže.

„Pane Jacku, babička vás očekává. Měla by za chvilku jít spát.“

„Ach ano.“ Vstane a ohlédne se za Vaškem. Sedí a zírá před sebe, jako by ho někdo uhranul a zaklel. Co mu, proboha, Rivie řekla?

„Já nechci!“ zašeptání u stolu s palmou. „Nechci. Já kde jsem?“ Pamatuje si jasně, co se u Rivie událo, ale nějak nemůže, to ne. Tohle nemůže. Svatba, penzion, babička? Má v tom guláš. Musí si to nějak roztřídit. Svatba, penzion, Jack? Guláš. Klid, klid. Natáhne ruku a sevře nůž a i ten po chvilce upustí.

„Rivie!“

„Jacku!“

Jack k ní dojde a políbí ji na tvář. „Co jsi řekla Vaškovi? Měl jsem pocit, že ho někdo uhranul a zaklel. Byl zmatenější než včela na jaře. Tak povídej.“

„Nic jsem mu neřekla. Jen jsem mu ukázala sbírku…“

Jack se začne smát. „Jeho babička byla chytrá ženská. Tak oni jsou u tebe?“

„Ano a proč se oba tak u toho smějete?“

„Protože jeho rodina je ještě horší než ta moje. Jsem rád, že jsou u tebe. Nikomu nic zlého nepřeju, ale tihle mi fakt zpěnili krev. Málem, že jsem tu ženskou nezaškrtil.“

„Dobře, to mi povíš později.“

„Babi, co máš za lubem?“

„Já nic. To co jsem měla i předtím.“

„To ti nevěřím.“

„Na rovinu.“

„Na rovinu, ale sednu si k tomu.“

„Fajn, právě jsem ti domluvila s Vaškem, že budete mít svatbu. Sice jsem mu dala termín do konce srpna, ale je to formalita. Musí se provést hodně příprav a jako svatební dar dostane penzion.“

„Babi! To je úplatek!“

„Rivie,“ řekne umanutě. „A co? Je to dar, žádný úplatek.“

„Rivie, nemůžeš to takhle na něj vybalit. Je v šoku a to hlubokém.“

„Vy mladí nic nezvládnete!“ odfrkne. „Chci tě vidět usazeného, a aby penzion nedostali do rukou ti ostatní. Nemám je ráda a už vidím, jak tady z toho chtějí udělat nějaké čtyřhvězdičkové monstrum.“

„Chápu tě, ale svatba?“

„Neříkej, že ho nechceš mít u sebe den co den v posteli. Nejsem hloupá a vidím ti až do žaludku. Pářeš se s ním jak s pannou. Jacku, nejsi nejmladší a chytni příležitost za pačesy, nebo ji prošvihneš. Nechci tě vidět, jak se mi tu motáš a běduješ, že jsi sám!“

„Co když nebude souhlasit? Napadlo tě to?“

„Bude a ty se snaž taky, nebo ti uteče s někým mladším!“

Jacka zamrazí, když Rivie skoro vyjádřila jeho myšlenky. „Já se snažím,“ zamumlá.

Rivie natáhne hůlku a praští jí Jacka přes záda. „To vidím. Snažíš se asi jako slimák přejít silnici. Tím, že tu chce zůstat na prázdniny, mě jen utvrzuje, že tvoje snažení je k ničemu. Jacku, měl bys na tom zapracovat. Copak musím za tebe všechno dělat?“

„Tohle si zařídím sám:“

„Dobře do konce měsíce chci výsledek. Bude tolik práce, že pak to sotva stihnu, protože vy dva, já vás znám, nehnete proto ani prstem. Nebudu tu pořád a aspoň ty se už nestavíš proti svatbě. Zajímalo by mě proč?“

„To je moje věc.“

„Dobře a teď jdi za ním a hezky ho polib. Nemusím ti snad vykládat, co máš dělat a jdi za Albertem, dá ti piknikový koš. Jděte na Jitřenku. Nemá ti z ní odkud utéci a snaž se mu důkladně vysvětlit, jaké je to výhodné ne pro tebe, ale pro něho.“

Jack už nemůže a začne se smát.

„Chceš mi říct, i jaké si mám vzít trenýrky?“

„Ne, ale hodně vykrojené nebo žádné. Chlapi to mají rádi a teď padej a nenechávej ho o samotě, ať nám nemůže utéci.“

„Nám?“

„Jak nám?“ Babička zrudla. Neuvěřitelné.

„To tě nemusí zajímat. Jsem unavená. Marie! Marie!“

„Paní Rivie.“

„Lehnu si.“

„Ano. Pane Jacku?“

Jdu, nebo mě vynese v zubech, když vidí její neústupný pohled. Vyjde ven. Tak nemá si nic brát? Uchechtne se a pak si vzpomene na Vaška. Měl by jít za ním. Jestli babička to na něj vybalila, bude v šoku. Tak zas moc ne, když si všimne toho jídla, co do sebe cpe. Nebo se to pokouší zajíst?

„Jacku, sedni si a dej si taky. Je to výborné. Právě jsem,“ nakloní se k němu, „zažil hrůzný zážitek. Noční můra je oproti tomu něžná květinka.“

„To nebyl sen.“

Vašek přestane do sebe házet vajíčka. „Aha, takže ta svatba nebyl sen.“ Jack zavrtí hlavou. „Ani ten penzion, sbírka, babička Rivie. To vše je skutečné.“

Jack přikývne. „Já to tušil, že tak hrozné sny se nemohou zdát. Co budeme dělat? Přece ji nemůžeme dovolit, aby s námi takhle manipulovala.“

Může, neboj, může a ví, co dělá. Nadechne se. „Co si vyrazit na Jitřence? Pouvažujeme tam.“ A jak se trefně babička vyjádřila, nemá z ní kam utéci.

Vašek přestane jíst a povzdechne si. „Co mám dělat?“

„Nevím. Právě mi řekla totéž co tobě. Tobě by vadila svatba se mnou?“ nadhodí opatrně. Vašek vytřeští oči a zalapá po dechu.

„Já, svatba?! Nechci být vydržovaným milencem. Už vidím, jak si šeptají, no jo vydědil to. Šel na to přes postel, chytrák. To ne. V žádném případě.“

„Ale já se ptám, jestli by sis mě chtěl vzít, ne na ten pitomý penzion.“

„Nikdo mě o ruku nepožádal. Bože jsem chlap ne ženská.“

Jack se v duchu pousměje. Ještě štěstí, že není ženská. Co by s ní asi tak dělal? „Víš co, půjdeme na Jitřenku. Vítr ve vlasech nám dokonale odstraní jakékoliv myšlenky.“

„Těším se a počasí se trochu umoudřilo. Jen si někam odskočím a budu u tebe.“ Trochu se začervená nad tím, co hodlá provést a vyrazí ke schodům. Vběhne do pokoje, mine pokojskou a zavře se v koupelně. Nikdo tam není. Rychle ze sebe vše sundá a pak natáhne na sebe tepláky. Sice je tam krásně, ale počasí na moři není zrovna ráj. Vyjde ven a přejde k tašce. Schová do ní boxerky a vyjde ven. Zajímalo by ho, kdy si toho všimne Jack.

Sejde dolů na parkoviště, kde na něho už čeká Jack.

„Dobrý?“

Vašek se uculí a pak si všimne Marie. Sáhne si na krk. „Raději jdeme pryč. Kdo je Marie?“

„Babička ji našla a zůstala u ní. Je jí naprosto oddaná a nikdy se nevdala. Je tu, co si pamatuji.“

„Nechci nic říkat, ale občas z ní jde hrůza.“

„Ano. To rozhodně.“ Jdou dolů k přístavu. Vašek skoro bezstarostně, ale pořád přemýšlí nad slovy Rivie a Jack přemýšlí nad Jitřenkou a jak mu něžně, ale nekompromisně vyložit, že ten prstýnek na ruce mu bude velmi slušet a že Rivie není taková čarodějnice, jak vypadá. Těžký úkol, ale on doufá, že ho zvládne. Jestli ne, jednou se ocitnou v kostele s babičkou za zády, cizincem po boku a její kulovnicí. To nechce.

„Chyběla mi.“

„Mně taky.“

Pozdraví pár známých a odpoutají Jitřenku. Jack vezme do ruky kormidlo, když se zasekne a zírá. V poslední chvíli stočí kormidlo a zrak odpoutá od Vaška. On nic pod nimi nemá! Nemá, potvrdí si svoji domněnku a opět stočí zrak k němu. Šel celou cestu jen tak a on o tom neměl tušení. Cítí, že se vzruší. Kruci, vědět to, tak … Tak je to lepší. Otočil se a předklonil se. Bože ten zadeček a vědět to. Polkne. Chce ho vidět nahého ve své posteli, poskytovat mu potěšení ústy a pak do něho vstoupit. Chce ty kalhoty strhnout. Je to jen pitomá překážka.

„Jdu dolů!“

„E… ano?“ zabručí a zírá na Vaškův klín a jemně se rýsující jeho mužství. Zná je úplně dokonale, ale přesto ho vzrušuje a nemůže se od něho odtrhnout. Jak zřetelně se rýsuje, jak se vztyčuje pod jeho rukama a pohledem. Svírá ho jemně, ale přísně v ruce.

Vašek sklouzne k teplákům a pak rozverně zajede prstem pod gumu. Nechá je sklouznout až skoro ke klínu a zajede prstem dovnitř. Vytáhne ho a špičku prstu si vsune mezi rty.

„Jacku co to vyvádíš!?“ zaslechnou a Vašek zmizí v podpalubí. „Jsi opilý nebo co?“

Jack se vzpamatuje. Bože, mohl způsobit nehodu.

„Omlouvám se, zamyslel jsem se.“

„Jasně, ale dávej příště bacha a pozdravuj Rivii. Prý bude nějaká svatba!“

„Cože? Špatně slyším!“

„Svatba!“ ale to už se míjí a on vyjede na volné moře.

„Jacku, kdo o ní neví?“

„My dva!“ zavrčí a pohlédne na Vaškův hravý výraz v obličeji, který vykukuje z kajuty.

„Někde zaparkuj a přijď ke mně. Takhle to nejde.“

„To ne.“ Zamíří na klidné místečko blízko Pašerácké zátoky. Pokud tam někdo bude, v klidu počkají a pokud ne, ihned tam zaplují.

Rozepne si knoflík a zip. Nedá se to vydržet a rychle natočí Jitřenku k zastavení. Dřív než se pustí do diskuze, ukáže mu jaké má přednosti. Vklouzne rukou do kalhot a zasténá. Pořád má na něho vliv. Vzpomene si na dny, kdy ho míjel, aniž si ho povšiml. Další student ničím zvláštní a potom ta sázka a první ochutnaní toho, co by mohl získat. Ztracený v chuti toho druhého. Jako droga, která se podá, druhá dávka a člověk se stane závislým. Proč zrovna on a ne někdo jiný? Měl jich tolik a různých typů.

Potřese hlavou, aby vyhnal všechny myšlenky a soustředil se na Jitřenku. Už najíždí obloukem k zátoce, když si všimne, že tam stojí Černá růže. Zakleje a tak zastaví opodál. Vnímá houpavý pohyb lodě, šumění moře, křik racků, neustále hledajících ve skalách něco k jídlu. Loď tady bude klidně stát a pak pohlédne na kajutu. Proč je tam Vašek zalezlý? Povytáhne si kalhoty a sejde dolů.

Postaví se a polkne.

„Kde jsi? Už jsem myslel, že tu budu čekat donekonečna a nakonec se udělám sám.

Jack se ani nehne a pozoruje Vaškovu ruku a tělo úplně nahé a ležící na malém lůžku. Vědomě se laská a čeká na něho.

„Musel jsem zakotvit. Pláž je obsazena.“

„To je škoda.“ Rukou sklouzne mezi nohy a hladí se. Naoko si zívne. „Pak si musíme najít náhradní program. Jen nevím jaký. Ty to víš?“

„Právě jsem našel pro nás dokonalý program.“

„Opravdu a jaký?“

Jack se nenechá zahanbit a vytáhne si ho taky. Pohladí si naběhlou špičku a sevře. Stojí a snaží se nevrhnout na Vaška, který se zatím hladí po celém těle a touží po jednom. Někdy ty hrátky miluje a někdy by Jacka za to zabil, že čeká a přistupuje na ty jeho výmysly.

„Jacku.“

„Copak je lásko?“ Pousměje se. Už mu došla trpělivost.

„Můžeš se mi už konečně věnovat?“

„Stačilo říct,“ zabručí a odlepí se ode dveří. Plavně k němu přejde a klekne si.

„Cože myslíš, jako, že stačilo… Ano.“

„To jsem rád.“ Nezřetelně zamumlá a olízne naběhlý úd. Hýčká ho ve rtech i rukama, kterýma ho dovedně laská od špičky přes kořen a varlata až k dírce, kterou jemně dráždí.

Vašek zasténá a vzdychá. Tohle miluje, tohle chce napořád. Trhne sebou, když mu ta myšlenka uvízne v hlavě, ale za chvilku je pryč a on už nic nevnímá kromě Jacka. Vypne se pod jeho laskáním a má pocit, že shoří touhou. Dotkne se Jacka potřebujíc v tom momentě oporu a klesne na lůžko. Zavrtí se slastí.

„Spokojen můj malý zajatec?“

„Tvůj zajatec tě bude zneužívat asi den co den,“ začervená se trochu. „Ale jeho věznitel asi není spokojen.“ Rukou sjede k Jackovu klínu a prsty ho polaská.

„Proč myslíš?“ Optá se Jack a je vážný.

„No přece, ty… nebyl jsi,“ řekne zmateně Vašek.

Jack se usměje. Někdy mu stačí vidět jen tu tvář staženou rozkoší, jeho povzdechy a cítí se přímo skvostně. Někdy lépe než při samotném milování. Miluje, když se takhle rozvaluje a on ví, že za tu spokojenost může on a pak je mu skvělé. Natáhne se a políbí ho na rty. „Tak co s tím provedeme?“ řekne zvědavě.

„Jsem tvůj zajatec.“

„Ano to je pravda.“ Vstane a rozhlédne se. Provaz ne, ale nakonec si vzpomene na dva šátky, co tu má. Jsou obyčejné, ale svému cíli poslouží. Vytáhne je z truhly a zamává jimi.

„Ale já.“ Nedokončí a natáhne ruce. Jack je obratně sváže. A přemýšlí, co s nimi dál a pak si všimne háčku na pověšení věcí a tak ho přiváže.

„Teď jsi můj zajatec a já si mohu dělat, co chci!“ Spokojeně prohlásí a přejíždí ho pohledem. Vašek se vyjímá skvostně oproti tmavému obložení a jak je natažený. Druhý šátek vezme a obratně mu zaváže oči.

„Já nevidím.“

„Nepotřebuješ to, zajatče. Ještě bys potom prozradil moji identitu.“

„Nic neřeknu,“ a trhne sebou, když na sobě ucítí přejíždějící ruce. Otevře rty a zrychleně dýchá. Nádherné, slastné, jiný rozměr a pak ucítí ruku mezi nohama a prsty v sobě. Jsou hladivé a on rozezná výraznou vůní zeleného čaje – gelu, který používá Jack. Chladí to a z ničeho nic je ve vzduchu. Obtočí nohy, kolem Jackových boků a pak už ho má v sobě.

Rozkoš, slast, nedokonalá slova pro pojmenování pocitů, které jím zmítají. Tu plnost v sobě, rty na krku, ruce, které ho pevně svírají a pohyb nahoru dolů. Nemá se čeho přidržet a nevidí nic. Chtěl by vidět Jackovu tvář a tak si ji představuje, jak horečnatě bloudí po jeho rtech, krku, jak si přitiskne rty na rameno a jen do něho proniká. Tvář staženou úsilím i dychtivost překročit hranici reality. Roztříštit se v okamžiku beztíže.

Najednou je od Jacka odtržen a nohy má na zemi. Třesou se, jak pevně svíraly Jackovy boky a pak uslyší slabý výkřik, zasténání a Jackovo semeno dopadající na tělo. Přijímá je a tiše čeká, až skončí. Polibek na rty. Jemný lenivý, který ho donutí otevřít rty a tančit smyslný tanec jazyků. Hraje si s ním a pak jemně zavrčí na protest.

„Copak je mému zajatci? Zajatec snad protestuje?“

„Zajatec chce obejmout věznitele. Bude mu to dovoleno?“ Nikdy by neřekl, že si bude rád hrát, ale hraje a někdy takové blázniviny provádějí. Zasměje se a uvědomí si, že chce ty blázniviny provádět hodně dlouho.

Jack mu rozváže ruce a Vašek je promne.

„Co to objetí?“

Vašek ho obejme a vnímá jeho pohlaví. Hm, možná, ale ne.

„Hezké. Možná si nechám zajatce déle a nebudu ani chtít výkupné.“

„Rodina je chamtivá, pane vězniteli a nezaplatí nic. Ani cent.“

„Pak si tě tu asi necháme, ale víš, co tě čeká?“

Jack se zatajeným dechem čeká odpověď. Protože pokud řekne Ano, je to jako by řekl v reálu, že zůstane s ním, ale pokud Ne. Zvážní a i Vašek je vážný.

Vašek stočí zrak na postel, na interiér. Co má říct, že chce zůstat navždy a co když se něco stane, najde si hezčího, mladšího a přitažlivějšího. Co bude dělat? Jak mohou lidé riskovat a jít do vztahů s úplně cizími lidmi, protože Jack je cizí. Nikdy by netvrdil, že ho zná natolik dobře, aby řekl, že ho zná dokonale, ale chtěl by ho poznat lépe. Zná toho tak málo. Jaký byl v dětství a kam chodil na školu? Jsou spolu čtyři roky a pořád nic neví. Sázka na život. To je asi příhodné. Jenže s kým se vsadí? Opět sám se sebou, a co když tentokrát prohraje? Prohry bolí. Malé i velké. Nechce trpět, ale zas nechce trpět, pokud se rozhodne nevsadit. Co má dělat? Zůstat a riskovat nebo odejít a neriskovat? Martin neriskoval a zaplatil za to.

Chci zaplatit tu cenu? Mám odvahu ji platit a nezkusit to? A co potom? Platit teď nebo potom a co když bude mít štěstí? Vím, že se rozhodnout musím teď. Ale jak? 

„Vašku?“ trochu úzkostně se optá Jack a odtáhne se od něho. Vašek si ho prohlíží, jak proti němu stojí, nahý a bezbranný se starostlivou tváří.

„Zajatec nemá na vybranou.“

„Zajatec má na vybranou.“ Zuřivě začne a pak zkamení, když Vašek zvedne hlavu s úsměvem na rtech.

„Oh, pak uteču do neznámých končin a pan věznitel ho pojede hledat.“

„Pan věznitel je starý a raději ho připoutá.“

„Jacku, já souhlasím.“ Možná ta bezbrannost, starostlivost i něha ve tváři rozhodla. Asi nikdy to nezjistí a pak za vše se něčím platí.

Díkybohu a uleví se mu. V hlavě mu vytane velká ruka se zlatým prstýnkem. „Jsem rád.“

„Ale mám podmínky.“

„A to?“

„Nejdřív se očistím, pak půjdeme na palubu a já ti je řeknu.“

Jack se vrhne ke kuchyňskému koutu a vytáhne utěrku. Rychle ho osuší. Co zas Vašek vymyslel? Z tašky vyhrabe bermudy a podá jedny sobě, druhé Vaškovi. Jenže ten už je pryč. Nahý na palubě? To ne a proč ne. Vašek je nádherný a má, co ukázat. Vyjde tak. Sluníčko je příjemné a fouká vítr. Černá růže, nechť ji peklo pohltí, stále parkuje u zátoky. Přejde k přídi a pohlédne na rozvaleného Vaška. Lehne si vedle něho. „Tak jaké podmínky? Věznitel nemá rád podmínky. On si je diktuje, ne jeho zajatci.“

„Někdy si je diktuje zajatec.“ Odmlčí se a přejde množné číslo. „Pokud mě přestaneš mít rád, řekni mi to a za druhé. Hotel nechci.“

„Tak to si vyřiď s Rivii ne se mnou.“

„Nejdřív s tebou, protože musíš souhlasit a podpořit mě. Hotel nechci, ale Rivii na něm hodně záleží a myslel jsem, že ho převede na tebe a já se stanu jeho ředitelem.“

„Chceš pro mě pracovat?“

„Přesně tak.“

Jack zvažuje. „Chceš si ponechat zadní vrátka. Nevěříš mi.“

Vašek se zadumá. „Víš, ty jsi mi taky nevěřil,“ vrátí mu to.

„To bylo před dvěma roky.“ Povzdechne si. „Proč ho nechceš?“

„Připadá mi to až moc a popravdě kvůli tvé rodině. Sice si ji neberu, ale jezdí sem a já, prosím.“

„Budeš se cítit lépe?“

„Ano.“

„Tak dobře.“

Vašek se usměje. „A další věc, chce to taky tvoji spolupráci.“

„Jakou?“

„Že tvoji babičce to řekneme až koncem srpna. Takhle manipulovat s lidmi, to je hanba.“

Jack se k němu natáhne a podá ruku. Ve vzduchu se setkají dvě ruce a propletou se. „Tomu říkám plán! Konečně na Rivii vyzrajeme. Souhlasím se vším.“

„Jen aby ji nestihl infarkt.“

Jack se pousměje a má pocit, že si konečně může odpočinout. Pod sluníčkem i slibem, že si ho vezme, se uvolní. „Nestihne.“

 Jsem rád, že souhlasil.

Jsem rád, že jsem souhlasil a budoucnost… uvidí se.