Shounen - ai povídky

Host do domu, bůh do domu

1.

„Mám rád jaro!“ prohodí k Jackovi Vašek. Rozvaluje se na loďce a pozoruje, jak Jack přestal veslovat. „Je nádherné. Sluníčko vylézá, člověk se může zbavit těch nadbytečných hadrů, co mu přidávají na kilech, kolem se začínají svlékat i ostatní,“ obdivně se zahledí na Jackovo tričko s dlouhým rukávem a na svaly pod nimi. Povzdechne si. Kruci do schématu gay, Jack moc zrovna nezapadá. Nezapadá ani do schématu profesor vysoké školy. „Ptáčci zpívají a je zeleno. Už není ponurně a šedivě…“

„Kdo vám zadal napsat úlohu na téma Lyrické jaro?“

Vašek se zaškaredí a rozhodí rukama. „Proč vždy za něčím něco hledáš. Raději vesluj, nebo nás to odnese ke splavu. Neříkal jsi, že jsi vesloval za Eaton nebo za Oxford?“ zadumá se a ruku ponoří do vody. „Co myslíš, neupadne mi?“ Naráží na okolní továrny ne vždy nevinné výroby.

Jack zafuní, vezme vesla a začne veslovat po řece Chrudimce k přístavišti. „Ale je krásně,“ a začne se usmívat. Vašek má pravdu – je skvostně a on se vyjímá na té lodičce pod tou velkou kšiltovkou jako nebezpečný přitažlivý mladík.

„No vidíš!“ a trochu stříkne vody na Jacka. „Proč musíš odjet?“

„Tak dobře. Volal mi kamarád ze školy, že si chce prohlédnout Prahu.“

„Nechci nic říkat, Praha není Pardubice.“

„Taky jsem se mu to snažil vysvětlit, ale nedal si říct. No, a jelikož byl dobrým přítelem, tak pro něho jedu. Snad to týden vydržíš.“

„Počkej, prr!“ zarazí Jacka. Ten přestane veslovat. „Nechceš říct, že ho ubytuješ u NÁS!?“

„Ano.“

„Uvědomuješ, co to znamená?“

„Ne.“

„Skvěle. Chceš to říct?“

„Ano.“

Vašek na něho zadumaně pohlédne. Byl by fakt schopen se milovat v jednom pokoji, zatímco v druhém spí jeho kamarád? Nejsou zrovna moc tišší. Vidí to na pohledech sousedů, i když by řekl, že spíš závidí. „Půst.“

„Nechápu.“

„Jak to říct. Ty hodláš se milovat v naší ložnici, zatímco ten druhý bude spát doslova vedle nás?“

„Ano!“

Ne! Zavyje v duchu. Odjede k mamince ne k babičce, užene si černou horečku, cokoliv jen, aby se tomu vyhnul.

„Já nechci!“

„Proč proboha? Jemu to nebude vadit,“ nechápe Jack a zavrtí hlavou.

Vašek otevře pusu dokořán. Nebude vadit? Vadí to sousedům a jemu to nebude vadit a co Jackovy obvykle líbající pokusy a to nemluvě o společných koupelích, kuchyňské lince to…Kurnik. On to myslí vážně.

„Co kdybych odjel k babičce? Ráda mě uvidí.“ Nechápe, proč si babička Jacka oblíbila. Možná vliv Rivie?

„Chceš utéci?“

„Nechci se před tvým přítelem červenat a mám rád soukromí.“

Jack se zadumá a zabere. „Na Hrádku ti to nevadilo!“

Vaška málem ranní mrtvice. On si dovoluje mu to připomínat! „Svedl jsi mě!“ skoro zavřeští. „Nebyl jsem při smyslech, jinak bych ti to nedovolil.“

„Aha, proto jsi tak nadšeně souhlasil, když jsme tam jeli podruhé a potřetí a…“

„Pak byl podzim? Sprosťáku připomínat mi moji slabou chvilku,“ zamumlá Vašek a zavrtí se. Doprčic. „Jenže tam jsme byli schovaní a …“

„Vedle nás byli nejméně tři páry. Zaujatě jsi je poslouchal.“

„Ty taky!“

„Bude to stejné.“

„Nechci. To byli neznámí lidé.“

Jack zamrká. Jaký je v tom rozdíl? „Jaký je v tom rozdíl.“

„Je nikdy neuvidím, jeho ano.“

„Aha.“

Vašek se vítězoslavně usměje.

„Tak budeme mít půst.“

Vašek zaprská. Zas ho dostal.

Jack se k němu nakloní s okouzlujícím úsměvem. „Dáme si zmrzlinový pohár.“

„Nepodplatíš mě.“

„Ani nechci. Jen chci si s tebou sníst nechutně drahý pohár.“

„V Praze je dražší.“ Povzdechne si. „Tak dobře, ale sex žádný.“

„Fajn. Jak chceš,“ pokrčí rameny a zabere posledním tahem ponořením vesel a zaparkuje. Majitel je chytí a přiváže lanem ke kruhu. Jack vystoupí a čeká, až vystoupí Vašek.

„Zvykl jsem si.“

„Vidím,“ suše poznamená Jack.

„V kolik jedeš?“ zeptá se rezignovaně, zatímco se usazují v zahrádce bez slunečníku a s květináči z kterých vykukují první červené poupata pelargonii.

„Za hodinku!“

„Cože?!“

„Dobrou chuť!“ postaví před ně číšnice poháry. Jack nevzrušeně nabere šlehačku a pomaličku lžičku olízne a zadívá se na Vaška. Ten zrudne a ponoří lžičku taky do poháru. Chtěl by to umět jako Jack, jenže on je jen Vašek z Nemanic.

„Nedojedeš včas!“

„Neboj se, dojedu. Nechutná?“ Pomaličku slízne zmrzlinu a olízne si provokativně rty. Vašek cítí, jak se ho zmocňuje touha. Potřeboval by zchladit dole a ne v krku.

„Moc dobré. Stavím se u kluků.“

„Dobře, nevím, kdy přijedu.“

„Nevadí!“ snaží se tomu dát tón, je mi to fuk a zdá se, že se to podařilo, protože na jindy tak dokonalém čele se objevila vráska. „Opravdu a jeď. Jak se vůbec jmenuje?“

„Payen.“

„No rozhodně je divné.“

„Divné?“

„Jack se mi líbí více! Je tvrdší a lépe zní na jazyku,“ olízne lžičku, až sjede prstem k ruce a dotkne se špičky prstů. „Je takové mazlivější,“ jazykem vylíže zbyteček zmrzliny.

Jack sleduje jeho hru. Ten kluk ho těmi slovíčky přivede do varu. Ovládne se a Vašek si povzdechne, když zahlédne v očích odhodlání. Rychle dojí zmrzlinu. Je konec hry, ale kruci čert vem toho Payena.

„Odjel?“ Optá se Martin a položí před Vaška a Míšu buchty z neděle, které mu zabalila mamka a džus. Sedne si k nim.

„Odjel pro přítele, který bude bydlet v pokoji vedle nás.“

„Lituji tě. Mít vedle sebe někoho kdo poslouchá, moji upřímnou soustrast.“

Teď už chápou, proč Vašík přijel v tak zničující náladě. Pohlédnou na sebe. Udělají si malý mejdan.

„Co bys na to řekl, že si uděláme mejdan?“

„Cože?

„Máme novinku, kterou jsem si půjčil od bratránka a kterou bránil svými vlastními zuby. Naštěstí měl nehodu a nohu a ruku má v gypsu, takže raději si šetřil zuby, co kdyby i ony odešly a vyrval jsem to z jeho dosahu.“

„Pořád nechápu, o čem mluvíte.“

„O tomhle ty troubero!“ Martin se zvedne a donese krabici, na které se skví nintendo Wii.

„Ty vole!“ uctivě pronese Vašík. „Cos obětoval?“ prohlíží si ho jakby měl postrádat nějakou končetinu. Martin se samolibě uculí.

„Právě že nic a k tomu jako bonus tohle!“ vytáhne z tašky hru a vystaví ji. Bejing 2008.

„Ty vole!“ řeknou oba.

„Mám sice jen dva ovladače, ale to nevadí. Tak uděláme místo a jdeme na to. Televizi nemáme, ale stačí nám monitor, a chlapi, hodlám Emmonsovy porazit!“

Vašek se zafuní. „Já zas chci překonat Phelpse!“ Všichni tři odnesou stolek, napojí Wii k monitoru a zasunou hru. Blaženě se na sebe podívají a zajásají.

Martin zkušeně vezme do ruky ovladač a ukazuje, jak se s ním zahází.

„Přátele nejdřív si dáme něco neškodného.“ Odmlčí se. „Střelbu!“ Zvolá radostně. Za chvilku si už nikdo nevzpomene na nějakého Jacka a Payenem.

Zpoždění. No nic. Dojde k automatu a hodí do něj peníz. Tohle letiště je snad nejdražší na světě, pomyslí si Jack a foukne do kávy. Co asi zrovna dělá Vašek? Možná má pravdu a měl Paye ubytovat někde jinde. Jenže je to jeho bývalý přítel a rozešli se v dobrém. Mají i hodně společného. Sice se zajímá o anglickou literaturu mladšího charakteru, ale nikdo není dokonalý.

„Let z Londýna číslo…“ postaví se před dveře, kterými vycházejí cestující.

Pozná ho okamžitě. Vůbec se nezměnil. Hubená postava, hnědé neposlušné vlasy a stále úsměv na rtech. Na očích brýle, které mu dodávají trochu větší důstojnosti.

Stojí a čeká. Payne se rozhlédne a zamává.

Jack si povzdechne, nezměnil se. Udělá krok, když už k němu běží a obejme ho. „Ahoj Jacku. Jsi ještě krásnější!“ přimhouří oči a políbí ho na tvář.

„Ahoj Payne.“

„Ale no tak, co tak formálně. Pojedeme ne.“

„Jistě.“ Payne se do něho zavěsí. Bože ten chlap má tolik sexyappelu, že ho může rozdávat. Přitahuje ho víc než před pěti lety. Byl hlupák, že to poznal tak pozdě.

Jack si ho koutkem oka prohlédne. Boty, dokonale vyžehlené černé kalhoty, jemná košile a teplejší kabát. Na klopě lvíček a v uších náušnice. Vzpomene si, jak Vašek o tom také uvažoval. Vlasy rozčepýřené na efekt a vsadil by se, že byl před dvěma dny u kadeřníka, který dokončil to dílo perfektně červenými pramínky.

„Vypadáš jako vždy. Dokonale.“

„Děkuji ti, Jacku.“ Vzpomene si, jak nemá rád zdrobněliny. „Ty vypadáš stejně úžasně. Stále posiluješ?“

„To víš, musím se udržovat,“ zabručí a vede ho k autu. Vezme mu z ruky růžovo hnědý kufr a dá ho do auta.

Payne zkoumavě přejede postavu a hýždě. Bože to je obrázek jak z jeho fotogalerie. Odkašle si.

„Stálo se něco?“ zaslechne.

„Ne to je tím letem.“

„Proč ses proboha zahrabal v takovém Zapadákově,“ promluví po chvilce zápolení s pásem. Jack zahlédne zlatý náramek a prsten.

„Nový?“ ukáže na ruku.

„Krása, ne. Dárek.“

„Aha.“ Začne se vyptávat na společné známé a nakonec sklouznou k literatuře. V tom směru si vždy výborně rozuměli. Vlastně i díky tomu tak dlouho spolu vydrželi.

Jack se zasměje poznámce o Robbiem. Ani si nevšimne a sjíždějí na silnici vedoucí k Pardubicím.

„Stále nechápu, že pracuješ v tak nemoderním hnízdě.“

„To víš, rektorova babička se zná s mojí babičkou a hodlají nás vehnat do chomoutu,“ zažertuje Jack.

„Nechápu. Co má tvoje babička společného s nějakou jinou babičkou?“

„Nech to být. Prostě jsem si řekl, že je vhodná doba k odpočinku.“

Payne sevře rty. „Počkej, mám to. Ty se chystáš něco publikovat. Že mám pravdu!“

„No jen menší článek o středověké literatuře.“

„Jsem už teď zvědavý.“

„Kdy chceš jet do té Prahy?“

Payne se zamyslí. Popravdě přišel sem, aby se k němu Jack vrátil. Chybí mu jeho náruč, prostě mu jeho miláček chybí. Brouček a on konečně prohlédl. Udělá cokoliv, aby ho dostal zpět. Přece si tak dobře rozumějí.

„O víkendu, co ty na to? Máš jistě hodně učení, a jak mi kolegové povídali, Praha není na jednu hodinu.“

Jack se rozesměje. „Mluvili pravdu. Tohle jsou koleje a tohle nové budovy Univerzity.“

„Ehm … hezké.“ Ježíši, pomyslí si. Otřesné. Snad tu nechce zůstat? Jack si nepovšimne jeho strnulosti a vykládá dál o Univerzitě a studentech, kteří docela ujdou a o složitosti českého jazyka.

„Je už pozdě. Nechceš jít spát? Je pondělí, ale začínám po desáté.“

„Jasně. Času na hovor máme dost.“ Neodejdu, dokud ho nezískám nazpět.

„Jistě. Chci se tě optat, na čem teď pracuješ.“ Chvilku objíždí sídliště a nakonec s vítězným úsměvem zaparkuje. Vystoupí a protáhne své velké tělo. Payne se na ně dychtivě zadívá. Dokonalý milenec. Pozorný a vášnivý. Kombinaci, kterou nedovedl ocenit. Prostě byl hlupák. Vystoupí a Jack zatím vytáhne kufr. Vzhlédne, jestli je doma Vašík. Černo. Zřejmě už spí, smíšek malý.

„Tak tady žiješ!“ a trhne sebou, když někde bouchnou dveře a na patře zaslechne televizi.

„Pěkné ne a blízko práce!“ nadšeně prohlásí Jack. Otevře dveře a sundá si boty. Vtáhne kufr dovnitř a rovnou namíří do druhé ložnice.

„Máš hlad?“ zavolá tišeji než obvykle. Payne se rozhlédne, sundá si boty a pověsí kabát na věšák.

„Ne děkuji.“

„Tak to je tvůj pokoj.“ Nechá ho tam a tichounce otevře sousední dveře. Nakoukne a zarazí se. Postel ustlaná a prázdná. Zamračí se. Že by ještě od kluků nepřišel?

„Tady spíš?“ ovane ho dech a on sebou trhne.

„Ano.“

Payne ho objímá a nenápadně laská. „Bylo to skvěle.“

„Co?“

„Tak zloučký!“ mazlivě ho přejede po hrudi.

Jack se nadechne a chce říct, že už někoho má a pak toho nechá. Jemně se vyvine z jeho náručí. „Promiň, jsem unavený.“

„To já taky, ale mohli bychom si ještě popovídat.“ Jenže Jack zrovna moc náladu nemá. Kde jen může být? Tak se na něho těšil, na jeho polibek a ruce, které ho ovinou a zašeptají Jacku. Je o tolik jiný než Payne. Oba rádi se dotýkají osob, hladí je a dotýkají, ale je to odlišné. Vašek je prostě sám sebou. Možná to je to čím ho okouzlil. Vlasy zastřižené, tak jak ho někdo na kolejích ostřihá, pramínky sem tam, jak se podaří a jeden nehet okousaný. Začne se usmívat.

„Dobře, tak zítra. Ten let byl docela dlouhý.“

„Tak dobrou noc a chovej se tu jako doma!“

„Díky!“ zavře za sebou a dupne nohou. Změnil se a on by rád věděl proč? Jednu chvilku chladný jako ledovec a podruhé se usmívá jak sluníčko. Nechápe tomu. Otevře kufr, vytáhne oblíbenou Jackovu bonboniéru a položí ji na stolek. Pak vytáhne košili a převleče se. Chce se podívat do zrcadla a zjistí, že tu žádné není a pak si zívne. Ten let byl dlouhý. Zahrabe se do pěkně vonící pokrývky. Aspoň něco v tom domě je normální a pak zasténá, jak zaslechne dupot a hlasy. Přetáhne si polštář přes hlavu a o pět minut později zaslechne vrzz… vrzzz. Zasténá do toho pravidelného rytmu. Vyleze z postele a vytáhne necesér. Vytáhne pilulku a spolkne. Za chvilku spí. 

Jack si lehne do postele a pořád kouká na fosforovou ručičku, která se statečně šplhá k dvanácté. Kruci, kde může být? Pohlédne na ni. Dvanáct a pět minut. Patnáct minut. Klap a tichý šramot. Dveře a slabý proužek. Někdo jde k posteli a tiše zakleje, jak zakopne.

Jack zavře oči a tiše vnímá, jak se Vašek svléká a zívá.

Vašek přejde ke dveřím, zhasne a zavře dveře. Potichounku jde k posteli. Zakleje, jak si narazí koleno o postel. Natáhne před sebe ruku a opatrně se plouží na své místo. Usedne a po očku mrkne na Jacka. Divné, že ještě se nevzbudil. Jindy už je vzhůru, ale je fakt, že tak pozdě ještě snad nepřišel, no možná párkrát jo. Jenže se super bavili a jemu se nakonec Phelpse podařilo porazit. Sice asi paže zítra nebude cítit, ale stálo to za to.

Tohle si rozhodně brzy zopakuji. Několikrát. Musí využít toho, že Martinův bratranec je v gypsu. Pak bude utrum. Ještě jednou se mrkne na Jacka. Možná je unavený po té cestě. Opatrně, aby ho neprobudil, odkryje svoji polovinu a lehne si. Tichounce zasténá pod božským dotekem s postelí. Bože, to je ono a otevře oči, když ucítí v klíně ruku.

„Dobrou noc, Vašíku,“ zaslechne mazlivě a vydechne.

„Ty jsi nespal!“ obviní ho, zatímco si ostře uvědomuje Jackovu ruku v klíně i jak se dostal do jeho měkkých nočních trenýrek. Zasténá a pak sklapne, když si vzpomene na hosta.

„Copak, nelíbí se ti to?“ Kde tak dlouho byl? Zuřivě si myslí Jack.

„Líbí, ale ten vedle…“ zapomněl jméno. Natáhne svou ruku a začne laskat Jackův úd. Jack se k němu nakloní a začne líbat. Nebude se ptát, kde tak dlouho byl.

Vašek mu ovine ruce kolem krku a nechává se unést do říše touhy.

„Miluji tě!“ zašeptá a zívne s hlavou na Jackově hrudi. „Jaká byla cesta?“ zamumlá.

„Dobrá, ale nesnáším… Spí.“ Usměje se, pohladí ho po vlasech a pak se zamračí. Nemůže nic dělat. Zasténá, jak se Vašek ve spánku pohne a položí mu ruku do klína. Čeká, jestli ji pohne. Nepohnul a tak ji odsune. Oddechne si a zavře oči. Mrkne se na ručičku. Jedna hodina.

„Dobré ráno, Payne.“

„Dobré ráno.“ Jack na něho s úsměvem pohlédne. Pantofle, černý župan s červenými květinami dole a kolem rukávu.

 Payne si sedne ke stolu. „Snídaně?“

„Ano. Jak ses vyspal? Zdálo se ti něco?“

„Nic. Slyšel jsem dupot a pak zvuky postele. Otravné. Musíš bydlet v takovém místě? Vzal jsem si prášek. Jestli takhle budou řádit dál…“

„Nedávno se vzali.“

„Tak to ano.“ Vypadá nádherně. Ty pevné smyslné rty, strniště, tak mužné a jeho tělo, po kterém tolik dychti.

Jack nalije čaj a položí hrnek pře Payne. Další dva přichystal vedle.

„Dobré ráno, Jacku.“ Mohutné zívnutí a Jack s úsměvem sleduje Vašíka, jak se potácivým krokem doplíží k lednici a vytáhne džus. Otevře zátku u krabice a začne pít.

Payne s otevřenými ústy sleduje tu příšeru. Vlasy neupravené, na noze jednu shrnutou ponožku, trenýrky, které pamatuji snad Stalina a výraz ospalce.

„Jdu se osprchovat, Jacku.“ Přistoupí k němu a vlepí mu pusu někam na krk. Pak se opět odplouží dveřmi pryč. Jack se napije a pak mrkne na Payne. Takhle v šoku ho naposled viděl, když si vzal červené tričko k modrým manšestrákům.

„Kdo…Kdo je - To?“ dostane ze sebe.

„Můj přítel, Vašek!“

Payne pořád zírá na dveře. Je pravda, že postavu má ucházející jenže tím to tak končí. Proboha co může, někdo jako Jack, který je známý svým požitkářstvím, vidět na takovém strašákovi?

Vašek se zatím doplouží do koupelny a pustí sprchu. Pomalu se dostává z letargie nevyspání a bolavého těla. Zaječí a pak spustí písničku.

Payne sebou trhne. Barbar. Jack žije s barbarem, co ani neumí  C. Bude hračka ho dostat nazpět. Uspokojen svými závěry se napije a ukousne toustu s vajíčky, která před něj Jack postaví. Ten pozoruje čas a ukousne si občas rohlík se sýrem a paprikou.

„Ahoj, Jacku. Dobrý den, pane…“ zarazí se.

Jack s úsměvem se dívá, jak Vašek pozoruje jeho bývalého přítele. Jsou jako peklo a nebe, jako jing a yang. Jsou rozdílní, ale Vašek vyhrává. Podá mu talíř s rohlíkem a ukáže na hrnek.

„Díky moc, ale kluci mě totálně včera zřídili. Mám pocit, že moje tělo není mým.“

Payne zamrká. Kruci on je… Nejistě se podívá na Jacka. Možná to je jen nějaký mazlíček, kterého má doma na spaní a vydělává si ehm někde jinde. Ne to není možné.

„Výborné.“

„Musím jít,“ otočí se k nim. „Odpoledne tě vyzvednu a ukážu ti pár míst v Pardubicích, co stojí za to vidět.“

Odloží hrnek a přejde k Vašíkovi. Chytí ho pod bradou. „Odpoledne, Vašíku.“ Políbí ho.

„Čau!“ zavrčí Vašek. Pak pohlédne na Payne. „Nevzbudil jsem vás včera?“ 

„Ne. Rozhodně ne. Znáte se s Jackem hodně dlouho?“

„Jsou to dva roky, co jsem ho poznal,“ řekne. „Musím letět. Mám jednu menší práci a pak přednášky. Z něčeho živ člověk musí a prosím chovejte se tu jako doma.“ Vzpomene si na Jacka a jeho prosbu.

„Samozřejmě,“ ale to už mluví do zavřených dveří. Rozhlédne se po kuchyni. V džezu nádobí, dva hrnky na lince. Odfrkne si a dojí svoji snídaní. Začne přemýšlet co teď. Nejdřív se dát do gala a pak musí dobýt nazpět Jacka. I když Vašek je taky pěkný. Když se vykoupal a ty jeho vlasy slehly, opravdu nemá špatný vkus na pořízení si mazlíčka do postele. Pochybuje, že je v tom něco víc. Jack vždy byl gurmán a žádal to i po ostatních. Nejen chováním, ale i vzhledem.

„Nejdřív sprchu,“ zklamaně zabručí, že se nikam nedostal a k tomu má konkurenta. Ne konkurenta ne. Jack se tu prostě nudil a pořídil si topení do studené postele. Dojde do svého pokoje a rozhlédne se. Slušný pokoj, ale chybí zrcadlo a další vymoženosti. No až bude Jack jeho, s tímhle bytem skončí a pojede nazpět do Anglie. Nebude mu takové výstřelky tolerovat.

Vezme necesér a jde do koupelny. No aspoň ta je v pořádku. Úplně se tu zahrabal. On takový nadějný muž v anglické literatuře. Osprchuje se, umyje zuby a deodorant pod paží, trochu parfému do klína a na zápěstí za uši. Perfektní, když si vyfénuje vlasy, prohrábne speciálním gelem a zadívá se do zrcadla. Teď další fáze. Oblek.

Z kufru vyndá pečlivě složené oblečení. Je docela teplo. Takže oblek, lehký bílý svetr a sako. Spokojeně se prohlédne v zrcadle a upraví si pramínek vlasů. Dojde do kuchyně a uvaří si ještě šálek čaje. Posadí se do obývacího pokoje a dá do DVD přehrávače disk. Spokojeně se ušklíbne. V tomhle se nezměnil. Pořád rád se dívá na pořádnou tvrdou akci stejně jako on.

„Ahoj!“

Rychle vypne přehrávač a zvedne se. Nasměruje se, aby co nejlépe vynikl.

„Ahoj? Jacku. Jak bylo?“ zavrní, přistoupí k němu a políbí na tvář. „Neřekl jsi, že s někým chodíš.“

„Vašek? Aha - no je mým přítelem,“ zabručí. „Sluší ti to.“ Přejede ho pohledem od shora dolu. Payen se začervená.

„Díky moc. Půjdeme někam?“

„No Pardubice jsou malé, ale ukážu ti náměstí s radnicí a to je asi vše a pak tě vezmu do čajovny.“

„Těším se. S tebou po boku to bude zábava, dobrodružství.“

Vyrazí ven a Jack mu ukazuje pamětihodností a vypráví něco to málo, co ví o Pardubicích. Žertovně vypráví o Semtexu i perníku a dostizích. Skončí Zlatou přilbou i podivným počasím, které tu vládne. Ukazuje mu Zelenou bránu i knihovnu až skončí v čajovně. Nakonec je docela rád, že Payne přijel, protože tak aspoň ví, pár nových věcí co se děje v Anglii.

„Dobrý den profesore!“ Míša si odhodí zlatavou kadeř s tmavšími pramínky. Paynemu se rozsvítí oči, když sklouzne k jeho štíhlounké postavě, hodně vykrojením kalhotám a tričku bezostyšně ukazující rozkošný kousek pokožky.

„Prosím pojďte dál. Dáte si to co obvykle?“ s úsměvem koukne po tom druhém. Je super oblečený, ale ty oči se mu nelíbí. Odtančí za cinknutím a Payne s úžasem sleduje, jak se nahýbá k hostům a podává jim lístek. Ten jeho kulatý zadeček, tak vhodný do ruky…

„Úžasné!“ vydechne.

„Je rozkošný,“ přisvědčí Jack. „Ale musím tě zklamat. Je zadaný.“

„To hříbátko, toho kolouška už někdo vlastní? Šťastný to muž. Bože je jak nádherný obraz. Je rozkošnější než štěňátko.“

Jack se usmívá a už k nim spěchá Míša s miskou oříšků. „Pozornost podniku, pane profesore.“

„Ty ho k tomu učíš!“ vydechne obdivně.

„Ano. Už docela umí angličtinu,“ a jak by ne, když mu ji Vašek s Martinem vtloukají do hlavy s hrůzou, že by neprolezl.

„Přece bys takové hříbátko nenechal propadnout!“ zděsí se Payne.

Jack přeměří stosedmdesátí centimetrovou vysokou postavu Míši. Hříbátko? Vyrostl nějak moc, ale pořád je tak graciézní, jako před rokem co ho poznal a i on na něho rád pohlédne. „Co tě nemá. To bych se neodvážil!“ Pokud by chtěl přežít Vaškův hněv a Martinovy zabíjecí pohledy…

„Oddechl jsem si. Už jsem si myslel, že jsi tu naprosto zdivočel.“ Pozorně sleduje Míšu a uvědomuje si, jak na něho působí. Je prostě skvostný. Je vidět, že i v tom zapadákově se dá najít něco kouzelného a sladkého.

„Tady váš čaj Zelená víla. Nebudete spát,“ mrkne na Jacka. Ten se pousměje.

„Nevadí mi to.“

„Pro vás totéž.“

„Děkuji?“ řekne mile a obdivně na něho hledí.

„Není za co, potřebujete ještě něco? Mám tu i hry. Šachy, dámu…“

„Myslím, že ti někdo přišel,“ řekne tiše Jack.

Míša otočí hlavu a kouzelně se usměje. Payne obdivně vzdychne. Nechápe, proč Jack nemá takového přítele, ale ten starý angrešt.

Míša se zvedne, až vykouknou trochu tanga, načež Payene zapomene na čaj a jen pozoruje odhalenou pokožku. Bože to je úplně k snědku. Miláček sladký.

„Ahoj Martínku!“ Míša se přitiskne k Martinovi a políbí. Ten ho v příšeří obejme a pak jde ke svému stolu.

„Jak ti je?“

„Jsem rozlámaný, ale zopakujeme si to.“

„Jsem na tom podobně a dnes vypadáš kouzelně, i když  - nemůžeš nosit delší trička?“

„Je to moderní a vypadám v tom chic?“ zasměje se Míša. Odejde k pultu a soustředěně připravuje čaj.

„Takové hříbátko by nemělo pracovat. Je stvořeno k rozmazlování, k vášnivým nocím.“

Jack se zakucká, když si vzpomene, co všechno vyváděl s Martinem o týdnu sázky a pak je tvrdší než diamant. Skoro.

„Je to hanba, že si ho ještě nikdo nevšiml. Měl by nosit značkové oblečení, každý den se ho dotýkat šikovné ruce kadeřníka, vyhřívat se v pánově zájmu, dělat mu potěšení a jednoduše ho rozmazlovat. Neměl by se ničeho dotknout, aby si neublížilo to sluníčko,“

Jack vrtí hlavou. Payne je úplně pohlcen. No než poznal Vaška, taky snil o Míšovi a v soukromí si nejednou představoval, jak ho rozmazluje.

„Ahoj Vašku.“

„Čau. Bože, ale jsem grogy. Jak, to že na tobě nic není vidět?“

„Protože nehýřím!“ a setřese Vaškovu ruku z pasu.

Payne jen zírá. To je přece ten kluk z rána. Mrkne se po Jackovi, ale ten jako by ho neviděl. Co se to tu děje?

„Já tomu nechápu!“ zaúpí a složí se do polštářů. „Ty vypadáš taky perfektně.“

Martin se k němu nakloní. „To je tím, že hned po tom jsme šli spát a nevyváděli, jako ty.“

Vašek zrudne a hodí do sebe oříšek. „Jsi snad Děd Vševěd?“

Martin mávne rukou. „Kdepak, jen znám Hastingse.“ Mrkne se ke stolu, kde sedí Hastings s tím ulízancem.

„Každý ho zná mimo mě!“ řekne mrzutě Vašek a vytáhne knihu.

„Dal ses na studování?“

„Je skoro konec roku, miláčku.“

„Přestaň mi tak říkat, ochechule.“

„Hezounku.“

„Vzteknu se!“ Oba se usmívají.

„To jsou taky studenti?“

„Vaška s Martinem, to je ten vysoký černovlasý kluk, už neučím. Jen jak mu říkáš - kolouška.“

„A má to nádherné hříbátko nějaké jméno?“

„Míša u nás Michael. Míša může znamenat v češtině i medvídek.“

Payne se rozzáří. „To mu sedne. Medvídek, tak vhodný do náruče na zahřátí studených nocí, ale řeknu ti ani ten vysoký není špatný. Jen…“

Jack si pomyslí. Přesně tak. Prostě není to hříbátko a na typického gaye v růžové košili taky moc nevypadá, ale Míšu má strašně rád a žárlí jako tygr, i když úspěšně to maskuje. Ale on spřízněně duše pozná.

Ti tři se musí výborně znát. Kdo ví, jestli to spolu netáhnou, zadumá se Payne. Žertuji se sebou a dotýkají se úplně přirozeně. Sice ne tak, aby to vzbuzovalo pohoršení, ale tady zřejmě jsou na to zvyklí. Pak si vzpomene, jak říkal, že ho v noci zřídili.

Mimoděk otevře doširoka oči a pak je přivře. Takže ti spolu tři a pak klidně ještě Jack? Copak na něm je tak zvláštního a kdo asi musel to všechno snášet? Kdepak tady je jasné kdo vede.

„Je ti něco Payne?“

Payne zavrtí hlavou. Zrovna se ozval od stolu výbuch smíchu a Míša se usmál a opět ukázal vystrčený zadeček s kouskem pokožky. Copak neví, jak ho to rozpaluje? Anebo to ví až moc dobře, když zaregistruje pobavený Míšův pohled.

Ten zrovna v tu chvílí povídá. „Vašku toho se zbav.“

„Nemohu,“ zabručí nešťastně.

„Přinese problémy a velké. Je to takový intrikán.“

„Mně se zdá v pohodě. Sice to oblečení je něco jako tvoje, jen ne tak odvážné, to tričko dva centimetry delší…“ nadhodí nadějně opět Martin.

„Martínku,“ dotkne se ruky. „Existuješ pro mě jen ty.“ Vašek se na ně dívá a spokojeně mlčí. Jsou miloučcí. „A není v pohodě.“

„Hříbátko se zamračilo,“ poznamená Payne. Jack pokrčí rameny.

„Víte, ještě před tebou Martínku, jsem jednoho takového poznal.“ Rozhlédne se a sedne si k nim. „Intrikán. Tehdy měl přítele. To jak s ním manipuloval… Byl jsem nešťastný, když jsem viděl jak kolem něho poblázněně lítá a on přitom ho podváděl a říkal nepěkné věci. Ne, ne. Takové typy nemám rád. Je v něm špatného, věřte mi. Martínku k němu se nepřiblížíš ani na metr.“

„Žárlíš?“ ale je mu divně z těch řečí i toho upřeného pohledu na Míšu. Většinou se tím baví, ale tentokrát… je to podivné.

„Na tebe žárlit?“ zvedne oči… „Trošku!“ ukáže prsty u sebe a jde za cinknutím zvonku. Vyptá se na objednávku a jde udělat vodu a připravit čaj.

„Taky nejsem z něho nadšen.“ Podepře si hlavu a dívá se na Míšu. „Závidím ti.“

„Máš Jacka a pak jsem šťastný a to díky tobě.“

„Ehm, tehdy jsem to netušil a víš, že to byla sázka, dát vás dva dohromady.“

„U tebe nic divného.“

Vašek se zaškaredí a oba rozevřou skripta. Začnou číst a občas k sobě prohodí poznámky o látce.

„Nechápu tvoji volbu, když jsi měl po ruce takového kolouška.“

„Proč zrovna Vašek?“ nebude mu vykládat, jak se to vše semlelo, že spolu chodí. Dodnes si vlastně není jistý, jak na tom Vašek je. Má rád kluky, holky? Když se optá, Vašek se zardí a jen řekne. „Jsi jen ty, Jacku!“ a vrhne se na něho. Tohle určitě pochytil od něho.

„Nedělá ti starosti, že s těmi kluky spí?“

„Cože?“ začne se smát a pak se zarazí, když vidí naprosto vážnou tvář Payne. „Hloupost.“

„To bych neřekl.“

Jack se zarazí. Je pravda, že jsou spolu hodně času, a když Vašek někam jde, je to s nimi anebo s ním, ale včerejší… a to jak ho rozlámali. Ne, ne. Naprostá hloupost. Martin by na něco takového nepřistoupil. Nejistě pohlédne na Míšu. Martin je v jeho vleku aniž to tuší anebo mu to vyhovuje, a kdyby Míša chtěl.

Hloupost. Takové myšlenky. Zaplatí a zvednou se.

„Promiň, ale mám ještě nějaké věcí do školy a nebude ti to vadit, že půjdu domu, ale pokud chceš, můžeš si někam vyjít nebo se ještě projít.“

„Ne díky. Půjdu si už lehnout. Jsem nějak unavený.“ Musí být u něho.

„Zítra ti ukážu univerzitu. Jestli chceš, můžeš na mě počkat před knihovnou.“

„Dobře a víš co, projdu se a uvidím, co tady máte za pěkné věci.“

„Dobře. Domu trefíš?“

Domu, ano s Jackem. To chce. „Samozřejmě.“

„Tak se uvidíme později a ještě budeš jíst s námi nebo venku? Nebo můžeme jíst všichni venku.“

„Ne to je v pořádku. Najím se venku. Nebudu vám překážet.“

„Tak dobře a zatím.“

Do pekla, měl říct, ale ne nebudeš nám překážet. Jen počkej, já ti ukážu. Dupne. Stejně budeš můj. Otočí se a pomalu jde na hlavní třídu. Nuda, nuda. Pak si sedne do kavárničky a objedná si kávu. Mohl by se někde najíst. Vypije, zaplatí a v hlavě se mu pomalu rodí plán. Ten Vašek, zřejmě bude takový ten kluk, co prostě se uvrtal u svého profesora a doufá v lepší známky. Jenže je asi výborný v posteli a Jack je v tomto případě slepý. Přesně půjde to přes něj.

Na náměstí, když se vrací, zahlédne restauraci a tak si tam sedne. Číšník, vida nevypadá špatně, umí anglicky. Sleduje jeho postavu a pak si vzpomene na svůj plán.

Jack zatím opravuje věcí do školy a zamračeně škrtá jednu větu za druhou. Nedělá ti starosti, že s těmi kluky spí?

„Sakra!“ zakleje v češtině. Není to možné.

„Ahoj Jacku. Bavil ses dobře.“ Vašek k němu přijde a políbí ho. Pak si sedne vedle něho.

„Výborně co ty?“

„Učení a to jsem si myslel, že jako vysokoškolák budu jen vymetat večírky a bavit se. Pak zapůsobím svou vizáži na staropanenskou profesorku a ta mě pustí dál.“ Povzdechne si a složí se v křesle. Zvrátí hlavu a civí do stropu.

„Nejsi miláčku v Americe.“

„Přestěhujeme se tam?“

Jack vstane a přejde k němu. Dívá se mu do očí. Jsou nádherné a tak průzračně. Ne Payne se mýlil. Vašek má rád jen jeho.

„Je ti něco?“

„Proč myslíš?“ slabě se usměje.

„Vypadáš tak jinak a prohlížíš si mě, jako bys mě nikdy v životě neviděl.“

„Protože mám na tebe chuť.“

„Jídlo už ne, prosím.“ Vstane a Jack ho vezme do náruče. „Jsme tu sami, využijeme to.“

„Hm, tak na co čekáš, šnečku.“

„Ššnečku?“ pracně ze sebe dostane.

Vašek mu vysvětlí co to je, zatímco Jack ho nese do ložnice. Postaví a začne ho svlékat.

„Polož se.“ Vašek se položí a zahrabe do postele. Pak si zívne a protáhne. Nejoblíbenější Jackova hra.

Jack ho fascinovaně sleduje. Je už to dokonale. Vašek pomalu odhrne pokrývku a pohladí si tvář. Prstem přejede rty a špičkou prstu mezi ně vklouzne. Jack zavzdychá a Vašek druhou rukou sjede ke svému klínu. Jack žádostivě pozoruje pohyby pod pokrývkou. Pomalu se začíná svlékat a Vašek upře na něho pozornost.

Nejdřív se styděl, ale když viděl, jak Jack nadšeně hru přijímá a líbí se mu to, odhazoval postupně ostych a stával se odvážnějším.

Jack pozoruje jak pokrývka je už pod hrudi na břichu a jak Vašek lenivě si hladí bradavku. Nejdřív hladí dvorec a pak bříškem prstu jen přejíždí přes bradavku, aby se napřímila a ztvrdla. Zamne ji, zatahá a opět se hladí. Přestane a věnuje se druhé a pak si prst, který sál vytáhne z pusy a pohladí bradavku jednu a druhou. Spokojeně zamručí, jak se zvednou a pak odhodí pokrývku a znovu se protáhne.

To už Jack nic na sobě nemá, přejde ke stolku a vezme z něho gel. Nanese jak na prsty, tak na pyj a pak si vleze k Vaškovi.

„Pane, tady nemáte co dělat,“ zaprotestuje. „Kdo jste?“

„Pirát, co tě unese do ráje.“

„Mohu vědět aspoň Vaše jméno, pane piráte?“ Hladí se dál a sevře si penis do ruky.

„Cha jsem strašný Černý Jack a tebe už ze svého zajetí nepustím.“

„Pane, ale mě doma čekají. Maminka a tatínek a starší sestra. Budou moc smutní.“

„Nezájem. Odteď jsi moje kořist a nikdo na tebe nemá nárok, pouze já!“

„Pane, prosím, co chcete dělat?“

„Uvidíš!“

Vašek sevře nohy. „Mám strach,“ zakňourá.

„No tak neboj se. „Budeš se mít jako v ráji. Otoč se.“

„Pane, prosím ne. Bojím se,“ ale otočí se a zavrtí se.

Jack ho pohladí po zadečku a zádech. Začne ho líbat a laskat.

„Pane já…“

„Ano.“

„To je krásné.“

„Já vím a už nic neříkej.“

Vašek vystrčí hýždě a Jack si k nim klekne. Začne hladit a lízat zadeček až přejde k dírce a začne ji dráždit. Vašek zavzdychá. Je mu tak dobře. Jack si klekne k němu a pomalu do něho proniká. Pozoruje v něm mizící špičku údu a pak ji vytáhne a noří se stále víc a víc.

Vašek sténá, jak do něho proniká a všechno se v něm svírá, když ucítí jak je v něm celý a potom Jackovu ruku na pyji a potom už zapomene na vše, jen chce se uvolnit. Hlasitě zasténá a v tu chvílí se v něm začne pohybovat i Jack. Drží ho za boky a jen mručí nad těmi rozkošnými pohyby. Když už cítí, že bude, vytáhne ho a rychlými pohyby se udělá.

Vykřikne slastí, rozkoší a v tu chvílí nic neexistuje. Vašek se položí a leží. Nejraději by se zachumlal do pokrývky a spal. Zívne. Jack si lehne vedle něho, natáhne ruku ke stolku a vezme malý ručník. Otře sebe i Vaška a pak ho začne rty laskat po zádech i zadečku.

„Pane piráte, už prosím dost!“

„Jsem strašný Černý Jack, a dokud neřeknu dost, tak nebude. Je to jasné!“

„Ano strašný Černý Jacku!“ oba se začnou smát.

Musí být skvělý, pomyslí si Payne a rukou si mně v tříslech. Bezostyšně naslouchá, jak oba sténají. Kruci, tohle nechce poslouchat. Chce být místo Jacka. Zarážet svůj penis až po kořen do toho kluka, aby sténal a prosil ho, aby si ho vzal, a on to bude dělat.

Rychle dojde do pokoje, vytáhne ho z kalhot a rychlými pohyby a představou jak ten kluk pod ním leží, se udělá. Sevře rty a vychutnává tu chvilku, kdy vyvrcholí. Očistí sebe i ruku do velkého kapesníku a zapne se. Tiše se svlékne a zaleze do postele. Naslouchá hlasům z vedlejšího pokoje a nejen jim. Zítra se uvidí.

Ráno se pečlivě ustrojí do černé se stříbrnými věcmi a jde k univerzitní knihovně. Vejde do ní, ale není vpuštěn a tak jde dál. Má ještě trochu času a pak uvidí, jak ten Jackův kluk s někým mluví. Pozoruje ho. Vypadá opravdu až moc dobře. Až ho dostane do parády, bude vypadat lépe. Kalhoty se snížením pasem a nějaký oboječek. Taky s vlasy něco udělá. Bude perfektní. Naučí ho tomu, co nedokázal Jack.

Hele ten druhý jde pryč. Rozhlédne se kolem a jde k němu.

„Ahoj, Vašku,“ zadrmolí. To je ale jméno. Vymyslí mu lepší.

„Ahoj! Čekáš na Jacka?“

„Dalo by se říct.“ Vezme ho za ruku a táhne ke zdi. Kašle na vše a pak zahlédne toalety.

„Nevíš, kde jsou toalety?“

Vašek pozoruje, jak se bezradně otáčí všemi směry. To je nevidí nebo co? „Tudy. Pojď.“

Payne se pousměje. „Dobře si s Jackem rozumíte.“

„Snažíme se. Tak jsou tady.“

„O, musel jsem být slepý.“

„To nic.“ Najednou je do nich vtáhnutý a přiražen ke stěně. „Líbíš se mi.“

„E.. Co prosím? Já, pusťte mě.“

„Ale no tak nedělej drahoty. Dáváš všem, tak proč ne i mě. Udělej mi to.“

Vašek má pocit, že je v Anglii v autě toho chlápka a pak ty hnusné ruce. Zaslechne rozepínání zipu. Polkne. „Ne!“

Jenže to už Payne ho hladí, když v tom se otevřou dveře. „Vašku?! Co…“ vykřikne Míša. Přistoupí k Paynovi a vrazí mu facku.

Vašek se vzpamatuje a odhodí ho.

„Díky.“ Nepodívají se na něj.

„Proč jsi nic nedělal?!“ vyjede na něj Míša zle. „Říkal jsem ti, že je špatný.“

„Promiň, ale na chvilku jsem se vrátil do Anglie.“ Míša ho obejme a hladí po zádech. „Klid, klid, to bude dobrý.“ Vašek, jak potřebuje oporu, ho obejme taky. Stojí a ničeho si nevšímají.