Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mikulášské setkání - 1

5. 12. 2009

Mikulášské setkání -1

Cink, cink, zvoní zvonec na Mikulášské berle. Bleble, řach, řach dělá rámus čert s řetězem a koulí. Snaží se vystrašit děti, ale ty si z něj nic nedělají. Skupinky andělů, Mikulášů a čertů prochází ulicemi a u domů mačká na zvonky. Děti nadšením ječí i strachy brečí, když je uvidí stát za dveřmi a čertové s anděly řádí.

Dospělí se s úsměvem se po nich podívají a oči se jim na okamžik proteplí vzpomínkami na dětství. Povzdechnou a dál se ponoří do myšlenek na vánoce, dárky i práci, které je v předvánočním shonu víc než dost. Přemýšlejí o tom, že rádi přijdou domu, shodí boty a na chvilku se posadí. Iluze, sen, který na okamžik sní v autobuse, tramvají nebo metru. Vědí, jak to dopadne.

Jídlo!

Kde vězíš!? Neumíš zvednout telefon?

Mami, mami, pomoz mi s úkolem… a kolotoč pokračuje.

Cink, cink.

Další Mikuláš. Důstojný, i když oči jsou mladé. Studenti, kteří si chtějí přivydělat.

„Míšo!“

Mikuláš se na zástavce otočí a rozhlíží, kdo na něj křičí. Zamračí se. Zřejmě to patřilo někomu jinému.

„Baf!“

„No, fuj. Martine?“ vyjekne údivem Míša.

„Hele, jede nám to. Nezdržuj,“ povídá mu anděl.

„Co ty tady? Stalo se něco?“diví se jemu ochraptělému hlasu.

„Co by. Chřipka jako hrom, ochraptěl jsem, ale děckám se to líbí. Jak mi to sluší?“ vezme ocas do ruky, zatočí jim a potom dokola. Obě skupinky ty dva netrpělivě pozorují.

„Martine, musíme jít.“

„Míšo, jede nám to!“

„U Zelené žáby za dvě hodiny!“ vykřikne Míša, který je vlečen svou skupinkou do autobusu. „Jak jsi mě poznal?“ zakřičí opět už z autobusu.

„Budu tam,“ zakřičí v odpověď Martin. Tebe bych poznal všude na světě. Posmutní. Je to půlroku, co se vrátili ze svatby jich dvou nejlepších přátel. Jacka, bývalého profesora pardubické univerzity a Vašíka Pašíka, který je seznámil a dal je dohromady. Třikrát je dával dohromady, zavzpomíná.

Od toho léta, kdy mu daroval květinu, jsou nerozluční. Skoro. Nejsou totiž spolu. Vídají se jen, skoro aby se neřeklo, že nejsou spolu. Ví, že jak on, tak Míša nikoho nemají. Míša v Praze a on v Plzni. Sto padesát kilometrů nebo kolik to je. Vidí se jednou za víkend a stojí to za starou bačkoru.

„Marti, co je ti?“ optá se ho tiše anděl, černovláska Pavlína, teď momentálně rozkošná blondýna. Paruky dělají divy.

„Nic.“

„Nebyl to Míša?“

Martin přikývne. Uvažuje, jak dlouho může jejich vztah vydržet. Už jednou se kvůli vzálenosti rozloučili. Žádný se nechce vzdát práce, ale taky žádný nechce být sám. Má pocit, že se historie opakuje. On v čertovském a Míša… Ne ten byl za anděla a získal si svoji krásou porotu. Teď byl za důstojného Mikuláše a stejně ho poznal i v tom bílém plandavém ohozu.

„Měl by ses vzpamatovat,“ připomene mu přede dveřmi nějakého baráku. Ani neví, jak se tam dostal.

„Jo jasně.“ Začne se čertit a na každého vyplazovat jazyk. Už, aby bylo po strašení a on mohl být U Zelené žáby. Těší se.

„Čerte, mrač se a neusmívej se,“ poručí mu Mikuláš.

„Doprdele, tak si to dělej sám!“ vyrazí ze sebe zuřivě a má chuť tu maškarádu strhnout. Možná kdyby nepotkal Míšu a nezastesklo se mu, nevyjel by tak.

„Fajn! Tak si běž! Máme ještě jednoho čerta.“

„Tome, počkej!“ zadrží ho Pavlína. Dobře si uvědomuje, že Leo jako čert je k ničemu. Martin je čert, za kterým se otočí každý.

„Ne. Když nechce to dělat, ať vypadne.“

„Tome, nedělej to,“ prosí úpěnlivě Leo, který se dosud vezl za Martinem. V klidu, v tichu občas zatřásl řetězem. Doplněk skutečného hrůzostrašného čerta.

„Kostým je můj, adié. Pavli, uvidíme se zítra a nezlob se.“

„Já vím,“ řekne nešťastně sestřenice Martina. Martin jí dá pusu na tvář a na Toma vyplázne jazyk. Otočí se a odchází. Bude u Zelené žáby dřív a bude tam čekat na Míšu. Rozhodl se na poslední chvílí a chtěl překvapit Míšu. Jenže Pavlína ho odchytila a narvala ho do kostýmu čerta. Ona a Vašík by si mohli podat ruce. Oba dva jsou tyrani. Rozdíl mezi nimi je, že Pavlína je svobodná a Vašík už půl roku ženáč. Jak se asi má? Ale jak zná Jacka určitě v ráji a plují si na obláčku.

Nasedne do tramvaje a jede k jejich oblíbené restauraci. Pod kostýmem nahmatá peněženku.

„Pane, můžete jet se mnou?“

„Cože?“ nechápe a pozorně sleduje staršího muže, který ho oslovil. Dlouhý kabát, na hlavě klobouk s pírkem za stuhou. Polobotky. Džentlmen ze staré dobré Anglie.

„Ptám se, zda byste nešel se mnou. Děláte dnes čerta nebo ne?“

Vašík se poškrábá za rohem. „NO, ano, ale k čemu by vám byl obyčejný čert?“

Muž se usměje a obličej se mu poskládá do veselých varhánek. „Kvůli mé vnučce. Schovala se u mě.“

„A proč?“

„Protože rodiče na ní pozvali čerty a andělé a ona se moc bojí. Myslí si, že se u mě schová.“

„Aha. Nikdo ji nenajde, ale proč chcete čerta? Nebyl by vhodnější anděl?“

„Ne. Musí poznat, že nejsou jen andělé. Těžko se to vysvětluje, ale vidím ji tak málo. Jste moc hezký čert.“

„Díky,“ zahučí. Tomu muži vůbec nerozumí.  Vyhrne si rukáv kudrnatého kožichu. Dvě hodiny. „Proč ne. Času mám dost.“

„Výborně. Jedeme, až na konečnou. Jste student? Nevadí vám, když se ptám?“

„Ne. Pracují v Plzni u jedné firmě.“

„To je dálka jezdit kvůli tomu, abyste mohl dělat čerta.“

„Jel jsem sem za př… kamarádem. A moje sestřenice, u které jsem se stavil, mě drapla a nacpala do tohohle,“ zatočí ocasem a vybafne na slečnu, která vyjekne.

„No fuj,“ bez rozpaku zahučí,ale potom se usměje a i starší muž se začne usmívat.

„Jmenují se Václav Postránecký,“ představí se. „Omlouvám se, ale zaujal mě váš krásný kostým a zapomněl jsem se.“

„Nevadí.“ Sedí vedle toho pána a mlčí. Neví, co by měl říct.

„Je to hezký svátek.“

„Mikuláš?“

„Ano. Až do revoluce jsem byl mimo území a stýskalo se mi. Vzpomínal jsem na Vánoce a na naše svátky. V cizině je nemají nebo se dělají jinak.“

„Zas mají něco jiného. Tak tady bych vystupoval a jejje… Míšo!“

Mikuláš na zástavce se otočí a nechápavě zírá na čerta. Martin?? Hbitě naskočí do tramvaje.

Třesk a dveře se zaklapnou.

„Doprdele!“ zařve Míša, když upadne a berla skončí na zemi. Otočí se a je rád, že hábit nepovolil. Za asistence čerta a za pobavených úsměvů ostatních se vyhrabe z podlahy a důstojně se snaží zjistit, co a jak.

„Prasklo to?“ optá se úzkostlivě a vytáčí hlavu dozadu.

„Ne, je to dobrý,“ uklidňuje ho Martin a prohlíží si hábit. „Co tě to napadlo sem skákat?“

„A co tě napadlo na mě řvát a jak to, že nevystupuješ?“

„Ehm no, jak to říct? Mám někoho vystrašit.“

Míša sebere čepici s křížem, narazí si ji na bílé vlasy a upraví dlouhé vousy. Lepí se na dveře a venku z tramvaje vlaje kus bílé látky. Čeká, až zastaví a dveře se otevřou.

„Já skončil. Tak jsem jel k Žábě a co ty?“

„Pohádal jsem se s Mikulášem!“ vycení zuby začerněné smolou.

„Hele, to je lepší kostým než na vysoké!“ obdivně si ho změří.

„Cink.“

Dveře se otevřou a on udělá krok dopředu. Složí se na sedadlo a prohlíží se. „Špinavé.“ 

„Promiňte, ale vy se znáte?“

„Prosím?“ řekne udiveně Míša. Zvědavě pohlédne na Martina.

Muž je pozoruje. Vypadají, že se dobře znají a ten Mikuláš je roztomilý. „Dovolil jsem si najmout na dnešní večer tady pana Čerta.“

„Aha. Je dobrej. Fakt. Holky ho jako čerta zbožňují. Co teď budu dělat?“

„Pokud vám to nevadí, můžete jet se mnou. Moje vnučka bude nesmírně ráda.“

„Vnučka se u svého dědečka schovala před čerty.“

„Nechápu, ale co bych dělal u Žáby sám? Ale jo beru a co chcete, abych udělal?“

„Víte, původně jsem myslel, že bych ji jen maličko postrašil a dal dárek. Jen, aby věděla, že já tady nebudu vždy a jsou na světě strašidla, před kterým neuteče.“

„Moc složité na dítě.“

„Já vím, ale myslím, že pochopí.“

„Ehm a kolik ji je?“ vyhrkne Míša. Začíná se mu to nelíbit.

„Dvanáct.“

Martin s Míšou se na sebe podívají. „Nechci…,“ přestanou oba a Míša zmlkne. „Nechci nic říkat, ale není na to trochu zastara?“ Míša mohutně přikyvuje.

„Asi ano, ale ona není odtud, víte. Když byla malá, vyprávěl jsem ji o čertech, a jak unášejí holčičky a chlapečky. Neměla to jednoduché a já ji moc chránil.“

„Dobře, proč ne a jak se jmenuje?“

„Betsy ji můžete říkat a je tu na návštěvě.“ Dál to nerozvádí. „Příští zástavku budeme vystupovat. Nebude vám vadit, když půjdete pěšky?“

„Vůbec ne?“ ujistí ho.

Starší muž se usměje. Přesně vidí, co se jim honí hlavou. Vilová čtvrť, on v obleku a jede tramvaji.

„Srdce,“ omluvně řekne. Dveře se otevřou a on docela svižně vystoupí. Za ním Martin s Míšou. Jsou rádi, že jsou opět spolu.

„Jako dříve. Chybí nám… Kdo s námi byl poprvé?“

„Vašík,“ řekne se smíchem Míša. „A Filip měl dělat čerta a zatím jsi to vyfasoval ty. Byl jsi nejhezčí čert, jakého kdy jsem viděl. Přisahám.“

Starší muž před nimi jde a bezostyšně je poslouchá. Jsou zajímaví a zřejmě jsou po škole. Vzpomene si na svůj studentský život, a jak dokončil školu a utekl. Rád se učil.

„Jsme tu.“ Zastaví před tepanou bránou s menší brankou. Odněkud se vynoří černý stín.

Míša s Martinem pohlédnou na velký dům snad v ještě větší zahradě. Cesta k domu je lemovaná svítilnami dovedně ukrytýma v zemi. V zahradě stromy tiše šumí, jak s listím si hraje vítr. Ten muž je bohatý, uvědomí si. Proč si je najal? Pokrčí rameny, ale mají z toho všeho divný pocit.

Dveře se otevřou a oni uslyší tiché vrčení. Podívají se vzhůru. Kamera. Kde to jsou?

„Jay, Jacku ticho!“ Od stromů se vyřítí další černý stín. Neslyšně se otočí a zmizí. „Prosím pojďte. Nemusíte se jich bát.“

Martina napadne jiné nebezpečí. Najednou si tím staříkem není jist. Co, když je to nějaký vrah, který je vlákal do svého sídla a bude s nimi provádět odporné experimenty?

„Mám strach,“ špitne Míša a chytne Martina za ruku.

Martin polkne. Nemá odvahu říct, že on taky. Nejistě se usměje. Čím blíž jsou osvětleným dveřím s věncem, tím má větší strach a nejraději by vzal do zaječích. Někde něco hvízdne, zašramotí. Ohlédne se, ale kolem nikde nic. Na rukou cítí husí kůži.

Muž otevře dveře a zve je dál. „Pss,“ naznačí jim a ukáže do rohu. „Přinesu dárek.“

Sotva zmizí, Míša začne. „Mám strach, co když nám chce něco provést?“

„To bude dobrý,“ snaží se ho uklidnit Martin a vnímá tělo tisknoucí se k němu. Polkne. Taky má strach. Rozhlédne se kolem sebe. Koberce, vázy, velký lustr, obrazy… Něco takového viděl ve filmech.

„Nebude,“ začíná se k Martinovi tisknout víc. „On nás zabije a ukuchtí anebo…“

„Už jsem tady. To je dárek,“ podává jim krabici.

Míša třesoucíma rukama ji převezme, když se pohne a krabice padá dolu.

„Pozor!“ mimoděk vykřikne starší muž.

„Dad!“

Míša rychle zareaguje a schová se za květináč. Martin se po něm otočí a potom udělá krok.

„Bleble be… začne řinčet řetězy. Druhou rukou mává velkým režným pytlem nabarveným na černo. Připadá si divně, až směšně. Na horním schodu stojí dívka, ústa dokořán a hledí na něj.

„Blbe ble… prý jsi byla zlobivá…,“ té holce je snad patnáct, vztekle přemýšlí.

„Co je to?“ přejde do češtiny.

„Bubu, ty se mě nebojíš? Jsem čert!“ Díky bohu, že umí česky. „Odnesu tě do pekla!“ Překvapí ho, když dívka ustoupí za dědu a zvědavě si ho prohlíží.

„Tak co! Chystej se! Odnesu tě do pekla!“ Otevře pytel a začne se po ní sápat.

„Nee!“

„Mňau?!“

„Kruci.“

„Ahoj. Já jsem Mikuláš a na rozdíl od čerta si myslím, že jsi byla hodná. A proto…“

„Cat! Thank you, dad!“ skočí dědovi kolem krku.

„A je to. Marná snaha!“ Dívají se na černé klubíčko, které si to šine z krabice ven. „Myslím si, že se výchova nepovedla.“ Klidně si kecne na podlahu a podepře bradu.

„Děkuji vám.“

Martin mrzutě mávne rukou.„Vždyť se to nepovedlo a není jí náhodou patnáct?“

„Kdepak. Opravdu dvanáct. Rozptýlili jste ji. Mohl bych na vás kontakt?“ Dívka s kotětem v náručí jde nahoru po schodech.

„Tady!“ Martin rozepne kožíšek a vytáhne z peněženky vizitku. „Půjdeme. Jak je vidno má dost práce.“

„Ehm, nemohl bystě nás doprovodit nazpět?“ nadhodí Míša. „Víte ty dvě dogy…,“ nedokončí, ale je jasné, že se bez doprovodu ani nehne.

„Chápu.“ Otevře dveře a vede je k brance. „Moc vám děkuji. Kdybyste něco potřebovali, ozvěte se.“

„Samozřejmě.“ Mile se usmějí.

„Tůdle nudle?“ řekne venku za branou Martin. „To není nic pro nás. Ten se vznáší v jiné sféře.“

„Přesně. Jedeme k Žábě?“

„Jo. Potom ti řeknu víc.“

„Popovídáme si o tom v klídku, jo. Zrovna nemám chuť na cokoliv, co je těžšího než dýchat,“ řekne Míša, popadne čerta pod paží a přitulí se. Martin se na něj s úsměvem dívá. Jeho zlatíčko. Má ho rád, ale osud jako by jim nedopřál být spolu. Pořád on na jednom konci republiky a on na druhém, i když teď svitla jiskřička naděje a proto je tu.

„Bylo to zajímavé setkání.“

„To tedy ano, ale nejhezčí je to, že jsem tě potkal.“

„Vlastně, proč jsi tu? Měl jsi přijet, až příští víkend. Nemám nic zařízeno,“ zamračí se a nevím, kde spolu budeme. Další věc, kterou musíme vyřešit, myslí si chmurně a na čele se objeví malá vráska.

„Pss.“ Martin se dotkne pevných rtů a jemným pohybem setře vrásku z čela. Nakloní se a začne ho líbat. Je překvapený, když se Míša odtrhne.

„Až si sundáš tu smolu,“ řekne rozpačitě. „Já, promiň, ale vadí mi a nechutná,“ dodá se smíchem.

„To budu moci, až u zrcadla.“ Dojdou na zastávku a posadí se na lavičku. Martin si složí řetězy a kouli do klína. Míša si opře berlu o rameno a hlavu položí na široké Martinovo rameno. „Takhle by mohlo být věčně.“

„Nemyslí si, ty vousy při líbání nejsou taky žádná výhra. Ano. Je kouzelně, nemyslíš?“

„Jo. Byl bych…,“ dál nic neříká a přitulí se k Martinovi víc. V očích smutek. Proč jim to nevychází jako Vašíkovi a Jackovi? Závidí jim. Prachsprostě jim závidí, že jsou spolu. Ten zbytek vem čert.

Osvětlená tramvaj k nim přijede a oni nasednou. Jsou sami a tak Míša si znovu položí hlavu na Martinovo rameno. Na třetí zástavce od sebe odsednou.

Martin se zamračí. Líbilo se mu, jak k němu se tiskl. Vždyť nic špatného nedělali a tak chytl Míšovu ruku do své a sevře ji. „Miluji tě,“ zašeptá mu do ucha. Četl článek, že se to má říkat partnerce často. Neví, proč by to mělo fungovat jen u ženy. On rád to taky slyší.

Míša omámeně přikývne. Však on taky. „Vyřešíme to. Nanejvýš budu bez práce.“

„Cože? Ježíš jsme tu!“ popadne Míšu a strká ho před sebou. Řetězy se mu pletou a berle cinká. I řidič se ohlédne, co se děje. Pousměje a čeká, až vysednou. Martin mu zamává a poděkuje.

„Jen tak, tak. Jdeme!“ Vleče Míšu za sebou a v hlavě mu víří: Budu bez práce. To nejde. V dnešní době… On chce jít za ním. Zastaví se, popadne Míšu a vousy ne vousy, smola ne smola nebo co to mu tam Pavlína napatlala, ho políbí.

Míša něco zamumlá, ale úplně to zanikne a tak se k němu přitiskne. „Pojď a řekneme si to v klidu.“

V klidu? Po tomhle polibku plného touhy, vášně a sexu? Zbláznil se? A pak, že je Martin konzervativní. Chacha. Má chuť se smát.

Vejdou dovnitř jejích oblíbeného podniku. „Ahoj Marcelko!“

„Kluci, čus. Co vy tady? Nejste nějak mimo sezónu?“ zasměje se vlastnímu vtipu. „Je to plné, ale že jste to vy… pojďte.“ V černé minisukní pluje směrem dozadu. Opře se o stůl, kde sedí páreček. „Zlatíčkové, budete muset to tady uvolnit,“ odfoukne si oranžovou ofinu.

„To ne,“ zaprotestuje Míša. „Počkáme.“

„Cože?“ Mladík zvedne hlavu a zamračí se. „To je normální, že servírka vyhazuje hosty?“

„To je drzost,“ rozzlobí se dívka.

„Majitelka, sluníčko. Majitelka téhle báječné putyky. Víte oni dva?“ mávne rukou dozadu, „sem přijdou ještě jednou a mám pro ně slabost. Pro vás vůbec ne.“

„Marcelo, to ne.“

„Jdeme. Tady nebudu ani o hodinu déle.“

„Máte to zadara!“

„Beru.“ Mladík s hnědovlasou dívkou naštvaně vyrazí ven.

Marcela se otočí, zazubí se a obejme je kolem krku. „Vidíte, jak to lehce šlo? Sedněte si, a co chcete?“

„Máš něco na zub?“

„Plněný bramborák?“ nestydatě si je prohlédne. „Je to kalorická bomba, ale vy dva milánkové, si můžete to dovolit. Tak co? Brácha nebude nadšen, ale vlastním to tady já!“ píchne se do hrudě.

„Dvakrát a pivo k tomu.“

„Super. Jako by to už tady bylo.“ Odpluje dopředu a oni osamí.

„Marcela je…“

„Fajn.“ Opře se o zelené čalounění a pohlédne na svíčku ve tvaru žáby. „Jen ta její mánie pro žáby je podivná.“

„Jo to je, ale zas na druhou stranu aspoň není nuda. Hele, není ta fontána s rybou a žábou nová?“ vykloní se a mžourá očima na vzdálenou fontánu. „Promiň, ale nemohu odolat.“ Zvedne se a šourají se k tomu.

„Moje pýcha, milánkové líbí se?“ poplácá rybu po hlavě. „Pravá. Vykuchaná napperparovaná nebo co. Kruci, to je mizerné slovo. Jasně žába není. Je umělá, z hlíny. Přemýšlím o akvárku. Zlatý manžílek, když jsem to na něm vydolovala.“

„Díky moc.“

„Není za, co a běžte.“ Odejde k výčepu a vezme dvě dvanáctky. Donese je na stůl a položí je před ně.

Míša s Martinem si přiťuknou. „Na zdraví.“ „Na novinky.“

„Povídej,“se nese dvojmo a rozesmějí se. Marcela je melancholicky poslouchá.

 

„Marci, nech je být.“

„Já vím, ale proklatě, když jsou prostě tak sladcí.“

„Ty dvě holky jsou sladké, oni jsou chlapi.“

„Neznabohu!“ vyprskne Marcela lana svého bratra. „Vař, nebo dostaneš padáka, ať jsi můj brácha nebo ne.

„Pche, mohu si najít snadnější živobytí.“

„Jooo a kdo vezme takového ochlastu do kuchyně?“

„Už jsem skončil!“

Marcela si podepře boky. „Skončí to, až já řeknu a mazej dovnitř!“ ukáže na kuchyň.

„Potvoro!“

 

Míša s Martinem, stejně jako většina hostů naslouchá hádce a potom se opět rozproudí živá konverzace, přerušovaná výbuchy smíchu.

„Začnu já,“ řekne Míša a napije se zlatavého moku s pěnou. „Krucinál, ty vousy jsou děsné,“ zabručí. „Mám padáka.“

„Cože? Z práce?“

„Ne, z baráku.“

„Proboha proč?“ uleví se mu, že je to jenom byt a ne práce.

„Zasranej pán domácí je anithomosexuál,“ uleví si sprostým slovem. V průběhu minulého měsíce mu nadával hůř. „Nenávidí nás, nesnáší a vymákl, že my dva spolu no - víš, co,“ najednou zrozpačití.

„Aha. Kruci a může to?“

„Bohužel. Musím se vystěhovat do konce týdne.“

„To… Máš něco?“

„Jo místnost u jedné holky, ale taky jen na měsíc. Do té doby si něco musím sehnat. Nevím jak dál. Sice jsou nabídky, ale pěkně mastné. Nemohu nic najít.“

Martin mu položí ruku na jeho. „Něco najdeme.“

„Sluníčka zářivá, dnes vám to sekne a dvakrát bramborák. Dobrou chuť, a bráchy si nevšímejte. Kouká po láhvi.“

„Marcelo a není to zrovna hloupé, aby pracoval v hospodě?“

Marcela k nim přisedne. Zavrtí hlavou. „Ne, musí si zvykat. Jestli tomuhle odolá, pak to bude v pořádku. Víte,“ nakloní se k nim. „Já ho mám ráda, ale tím, že mu polevím, nic nedosáhnu. Musím být tvrdá.“

„Jasně. Marci, nevíš o nějakém podnájmu?“

„Pro vás?“

„Pro mě,“ chytí se Míša toho.

„Pro dva.“

Míša na něj udiveně pohlédne. „Pro dva?“

„Víte co, potom mi řekněte, co vlastně chcete.“

„Ty o něčem víš?“

„Možná. Dobrou chuť. Je dobrej kuchař, co?“ řekne s rozpačitým úsměvem. Míša s Martinem přikývnou. Vědí to a ona jim to říká pokaždé a každému. Jako by se chtěla utvrdit, že bratříček, přece jen k něčemu je.

„Jo, je dobrej kuchař a teď mi řekni, co jsi měl na mysli.“

„Dobře, ale není to jisté. Firma by chtěla založit pobočku v Praze.“

„Cože?“ Míša udiveně otevře pusu a z vidličky mu spadne bramborák. „Kecáš!“

„Ne. Záleží na jednom.“

„Já to tušil, že to bude mít háček. Na čem?“

„Jak bych to vysvětlil. Bude to jakási fúze z cizí firmou. Chtějí rozšířit trh na naše území a my jim máme posloužit jako…“

„Noha ve dveřích.“

„Bingo. Podmínka je, že budeme mít pobočku tady. To víš. Pupkem republiky je Praha ne nějaká Plzeň.“

„To je jasné a ty myslíš?“

„Nevím. Proto jsem tu. Zítra budeme mít první schůzku. Vypadá to dobře, ale znáš to. Může to krachnout. Dalo mi to fušku, ale přestěhoval bych se sem.“

„Jako bys šel do téhle pobočky?“

Martin slavnostně přikývne. Musel doslova lézt do zadku svému šéfovi, tedy obrazně, ale ocitl se na výběrové listině. Osobně si myslí, že je náhradníkem, protože Jiřina nebude chtít kvůli dětem. Chvála bohu za děti.

„Budeme potřebovat větší byt.“

„Jo.“

Míša sebere spadlé sousto a žvýká ho. Polkne. „Bojím se.“

„Já taky. Tohle… Musí se to povést. Prostě musí.“

„Jo. Pojďme jíst, nebo to vyhládne. Hele, nezvoní ti mobil?“

Martin zašátrá dovnitř a vytáhne mobil. „Pavli!“

„Hele, jdu ke kámošce. Máš byt pro sebe a žádné stížnosti!“

„No dovol? Za co mě máš? Špatně slyším!“

„Neřeš… pa… z…,“ ticho.

„Buď vyplivla baterie, nebo ji někdo unesl. Rozhodně nám přenechala svůj byt.“

„Jupí. Dojíme a dnešní den se nese v duchu samých dobrých zpráv.“

„Tak co, žabičky? Co to bude?“ opře se o stůl a klidně jim nechá nahlédnout do výstřihu, na který ulovila svého bejvalého. Nebylo to kvůli němu jenom, ale rozhodně hrálo prim. Opustil ji a má teď manželku s ještě větším poprsím. „Jeden plus KK, čtyři plus KK?“

„Fušuješ do nemovitostí nebo co? A nejsme milionáři.“

„Fajn. Mám pro vás návrh. Celé patro baráku.“

„Ech a duši za to?“

„Ne. Něco jiného.“

„Těla? Odmítám. Tohle je moje vlastnictví,“ obejme Míšu a nepouští.

„Kruci pusť mě! Jak mám jíst?“ čertí se Míša v kostýmu Mikuláše. Oči mu jiskří a vzpomene si na Mikuláše před čtyřmi roky. Zdá se, že to už navždy bude jejich šťastný den.

Marcela se rozřechtá. „OK. Prostě mám barák, starou paní, která nechce se vystěhovat a shání někoho solidního. Stačí to? Patro bude vaše.“

Martin pustí Míšu. „Marci, nechci nic říkat, ale v Praze je milion obyvatel.“

„Já vím, ale má dost vysoké požadavky.“

„A jeje. Kolik chce?“

„Deset.“

„Spadla jsi z višně? V Praze tolik? Barák sotva stojí. Spadne sotva se ho dotkneme!“

„Ne, je po rekonstrukci, dokonce s malou zahrádkou. Je tam horší přístup do města, ale to zvládnete. Shání společnost a opraváře.“

„Aha. Za tu cenu by se jim upsal i čert.“

„Hej, proč na tom hledáte závady? Nabízím vám tady, co se jen tak nevidí. Máte potom chňapnout jako po mušce a spolknout.“

„Jojo,“ uklidňuje ji Martin. „A zadusit se. Ne, díky.“

„Bereme to,“ řekne najednou Míša. „Vždy můžeme zdrhnout.“

„Výborně!“ zářivě se usměje a ušklíbne se. Jen počkej, ty parchante, osloví nepřítomného bejvalého. Pozdní pomsta, ale ona umí čekat.

„Martine, za tím něco je.“

„Nekoukej oslovi na zuby. Mohl by tě kousnout. Kašli na to. Má svoje důvody a mě je to fuk. Pokud nás ta stařenka neugriluje ve sklepě, budu jí předčítat až na smrtelnou postel. A pak je tam zahrádka. Vím, že ti to chybí.“

„Jo, chybí,“ řekne Míša, který vyrostl v domě se zahradou. „Bylo to dobré. Půjdeme do…“

„Do postýlky, kde budu provádět hrozně nehezké věcí.“

Míša se uculí a vzpomene si na jeho výuku a na školní léta. Kéž by nikdy neskončily, ale nic netrvá věčně. Je nadšený, že se před nimi rýsuje konečně společný život. Je tím cestováním unavený a spát sám není ono.

„Zítra se dostavte na tuto adresu.“ Položí před ně papírek. V jedenáct.“

„To nepůjde. Mám schůzku.“

„Kašli na to! Není bydlení důležitější?“ namítne Marcela.

„No, není. Práce,“ povzdechne si a zachmuří se. Podaří se jim to?

„Půjdu tam sám,“ řekne Míša a pohladí Martinovu ruku. Martin ji sevře a přikývne.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(xXXICHIGOXXX, 18. 10. 2011 21:29)

Držím jim palce klukům ušatejm. Snad jim to vyjde. já v to pevné věřím. Však UZ si kluci zaslouženě taky trochu toho štěstí. Tak hurá na poslední díl. UZ se nemůžu dočkat a bohužel jsem nic nevytvořila. Ty tvé povídky jsou prostě návykové a jak se jednou zavreš nemůžeš přestat dokud to nedočteš. zejtra se do toho musím pustit. Snad se jednou taky dostanu na tvou úroveň.

jsi užasná!!!!

(milwa, 5. 12. 2009 20:08)

já ty dva zbožnuju!!!děkuju ještě jednou za vyslyšení mého přání!!! Já dnska byla v německu ,takže jsem neviděla žádného milkuláše,tak jsem si to vynahradila:DDDD

=0)

(Teressa, 5. 12. 2009 15:13)

NADHERA!!!uz sa neviem dockat pokracovania =) som rada ze v tomto cykle pokracujes =) a mimochodom budes pokracovat aj v cykle o vaškovi a jackovi ??

Nejpříjemnější dárek k Mikuláši

(Marwin, 5. 12. 2009 14:44)

Moc děkuji za další pokračování osudu Myšičky a Martina, strašně se mi po tomhle cyklu stýskalo. Ti dva jsou spolu tak rozkošní a sladcí, až hrozí nebezpečí zástavy. Je sice pravda, že jsem se ze začátku poněkud ztratila v části děda, vnučka a ti dva, ale pal to čert :-) zbytek už byl dokonale jasný a perfektní. Přeju jim, ať jim vyjde bydlení a Martinovo nové místo v Praze .... :-)

...

(Lady Slashet, 5. 12. 2009 13:03)

Oh , moc ti děkuji . Já tenhle cyklus vážně zbožňuji a mohla by jsem ti vypisovat desítky věcí , co na něm mám ráda . Ale jedna věc je nejdůležitější , působí tak realisticky . Za to tě mám ráda , je to napsané s takovou lehkostí a Martin s Míšou jsou dokonalí ( i když mám radši Jacka s Vaškem ).

děkuji

(Yakumo, 5. 12. 2009 12:31)

Tímhle dílem jsi mě moc potěšila,tohle byl můj oblíbený cyklus:-)líbí se mi že sis nechala otevřený konec...to dává naději na další pokračování(snad někdy bude)ale trochu nedomyšlený mi přišlo to s tím dědou a jeho vnučkou-čekala jsem od toho něco víc,ale tak dobrý no :-)

:-)

(Lady-Shadow, 5. 12. 2009 11:32)

Sice jsem se těšila především na ranč, ale tohle je náhrada přinejmenším rovnocenná =) jsem ráda z tento dílek a doufám, že přibude brzy od obojího, od ranče i od Námluv =) díky za obojí a dílek se povedl.
Mimochodem, skutečně znáš člověka tak posedlého žábami? =)

krasa

(nagi, 5. 12. 2009 11:22)

co na to rict jineho nez ze je to opet nadherne odvedena prace. doufam ze jim to vyjde a tesim se na pokracko, doufejme ze bude brzo