Shounen - ai povídky

Mikulášské setkání – 2

Míša zabalený do černého kabátu s velkými knoflíky, kolem krku pruhovanou šálu se dívá na papírek. Adresa je správná, ale něco je tu divného. Ten barák je hacienda. On tak říká domům, které jsou obehnány zdi, zahrada, že potřebují zahradníka a dům, kde by se vešla armáda. Určitě se Marcela spletla. Bude to chyba a on se tak těšil. Určitě se teď směje, jak je napálila.

Martin bude velmi zklamaný. Snad bude mít větší štěstí. Včera o tom spolu mluvili a básnili si další život. Zdá se, že začíná jim všechno vycházet.

Přijeli do bytu Pavlíny a on se rozhlížel po stěnách s africkými maskami a luky. Martin mu řekl, že fušuje do antropologie. Usmíval se a zapluli do pěkné koupelny. Začali se odličovat a Martin nadával na zuby jak špaček. Nakonec skončili ve vaně. Miluje vanu – tedy společné koupání a hned začal povídat, zda v tom domě bude taky. Že by si moc přál, aby konečně byli spolu.

„Určitě,“ řekl a drbal mu záda. Samozřejmě se to neobešlo bez toho, aby ho nelíbal, nelaskal po celém těle. Samozřejmě, že se věnoval nejvíc jeho největší ozdobě. A potom se Martin napjal a nechal se hýčkat.

„Nebylo to nějak rychle?“

„Postil jsem se,“ řekl mrzutě a pozorovali skvrny na vodní hladině. „Osprchujeme se a jdeme do postele. Jsem nějak unavený.“

„Já ne.“

„Já vím, a proto budu tvou oddanou hračkou, s kterou si můžeš dělat do sytosti, co chceš,“ odhrnul mu mokré vlasy a přisál se k ústům…

Miluje ty jeho nápady.

Štěkot.

Otočí se a uvidí starší paní v klobouku a světlém kabátu. Na vodítku před ní se vleče malý psík s růžovým kloboučkem na uších. Vzpomene si na Paris a toho jejího chudáka.

„Dobrý den, nejste vy Míša?“ pozdraví ho mile. „Marcelka mi o vás vyprávěla, ale jste tu nějak dřív.“

„Paní…?“ zrozpačití, protože neví její jméno. Rychle obhlédne bránu s vrátky. Jméno nikde.

„Jaroslava Radecká. Prosím, pojďte dál. Omlouvám se, že jste musel tak dlouho čekat.“

Tohle vypadá spíš na pohovor se zaměstnancem. Pán? On? K smíchu.

Madam, protože neví, jak by ji nazval, pustí psíka a ten někam odběhne.

„Víte, Marcela se…,“ sakra, nespletla. Pak si z nich vystřelila a madam shání zaměstnance, ne podnájemníky.

„Prosím, pojďte dál. Něco tak vážného nebudeme probírat venku.“ Dveře od domu se otevřou a objeví se statná žena. Zamračeně hledí na madam i něho. Ošije se. Kam se to dostali? Včera ten muž s vnučkou, dnes madam.

„Julie, přines… kávu, čaj?“

„Kávu.“ A panáka, ale to neřekne.

„Výborně. A sušenky do ranního salonku.“

Ranní salonek? Uvědomí si, že šlape po měkkém koberci. Madam odloží kabát a klobouk. Ve velkém zrcadle si mechanicky upraví účes v modrém přelivu. „Prosím, pojďte dál.“

Míša se za ní vleče. Má pocit, že není zrovna v dvacátém prvním století. Ranní salonek je malý pokoj se stolkem, pohodlnými křesly, komodou a hlavně velkým francouzským oknem do zahrady. V létě musí nádherně kvést, pomyslí a potom si vzpomene. Tenhle dům mu silně připomíná penzion Rivie, jen je o dost menší. Upoutá ho obraz Cézanna. Mají stejný doma, ale ne tak dobře namalovaný.

Ztuhle sedí a neví, kde začít. Odkašle si. „Víte, to musí být mýlka. Marcela nepovídala…“

„Že to bude zámeček? Není tak velký, jak se zdá. A má pravdu, sháním někoho, kdo tady se mnou bude.“

„Ale?“

„Myslíš mojí hospodyní Julii? Před čtvrtou odchází domů. Mám výborné zabezpečení a tady ve skutečnosti není, co ukrást.“

„Není? Ten koberec… Jste lehkomyslná.“

Jaroslava se usměje. Ten mladík s vizáží anděla se jí líbí, ale Marcela povídala o dvou. „Možná, ale neměl přijít ještě někdo další?“

„Martin? Nemohl, on se omlouvá, ale má pracovní schůzku.“

„Aha.“

Ťukot. Míša vystřelí a chce otevřít dveře, když se jako kouzlem otevřu a v nich stojí zamračená hospodyně.

„Madam, tady to je.“

Míša se uchichtne. Zdá se, že není sám, kdo ji oslovuje madam.

„Děkuji Julie. Můžeš jít.“

„Ano, madam.“ Znechuceně sjede Míšu a odpluje jako královna, které to tu patří.

„Dům se vám líbí?“

„Je tu krásně,“ zahučí. Bojí se toho titěrného šálku dotknout. Co když to rozbije a potom bude bez jedné výplaty? Povzdechne si. Měl by aspoň upít. Je to povinnost hosta. Natáhne ruku v špatné předtuše.

Jaroslava ho pozoruje a baví se. Roztomilý klučina, ale potřebuje vidět toho druhého. Je napůl rozhodnutá, že ho přijme. Ne, že by potřebovala peníze, ale protože chce naštvat svého synáčka. A pak má ráda mládež, obzvlášť krásné muže. Vida, ruka už doputovala k šálku. Raději ho nevyruší nebo v její oblíbené soupravě bude chybět jeden šálek.

Vyhrál jsem! Zazpívá v duchu Míša, když s oroseným čelem položí šálek nazpět. Oddechne si. Povinnost splnil. Klidně si vezme sušenku. Máslové. Ty on miluje.

Jaroslava klidně upijí a prohlíží si ho. Opravdu vypadá jako andílek. Jako dítě musel být roztomilý. Teď už je o hodně starší, ale pořád si ten dětský půvab uchoval a ten úsměv. Zajímalo by jaký je ten druhý.

„Umíte zacházet s nářadím?“

„Vyrostl jsem v baráku, takže drobné opravy svedu, ale na něco většího to si netroufám.“

„To je výborně a nechci, abyste stavěli. Popravdě budu muset vidět i toho druhého. Nechutná vám káva?“

Míša se jí zadívá do tváře. Je sympatická, i když má tušení, že ty dvě, Marcela a ona, mají něco za lubem a oni jsou šachové figurky. Jen, aby to neodnesli. „Popravdě bojím se, že mi v ruce rupne.“ Usměje se a Jaroslava si v duchu povzdechne. Najednou vypadá na šestnáct. Zvedne se.

„Nechcete si prohlédnout, co nabízím?“

„Rád.“ Ona to asi myslí vážně! „Paní Jaroslavo, ehm…“

„Ano.“

„Vy to myslíte vážně?“

„Samozřejmě, že ano. Neukazovala bych vám to. Tudy. Patřili by vám dva pokoje. Ložnice, pokoj a koupelna. Samozřejmě kuchyň je vám k dispozici taky. Bude vám stačit jedna ložnice? Marcelka povídala, že jste pár.“

„NO… ehm… ano,“ hlesne nakonec a má pocit, že má rudé uši. Bože, takový trapas.

„Samozřejmě, pokud byste chtěli dva pokoje, není problém. Mám málokdy hosty, a když ano, stejně rychle odjedou,“ usměje se.

To by mě zajímalo jak to myslí. Jedině, že by sklep… Obejde ho mráz. Co když hosty vraždí? Nezabíjejí jenom mladí, i když na vyšinutou osobu nevypadá.

„Líbí?“

„Cože – oh, krása!“ vejde dovnitř. Stolek, dvě křesla, pohovka, knihovna a balkon. Jde k němu a ničeho si nevšímá. Balkon. Otevře dveře a všimne si velkého prostoru s květinami, ratanové křesílka a stolek. Jenom si v létě sednou a dívat se na zahradu. Všimne si bazénu, teď už vypuštěného. Ten určitě Madam nepoužívá. Madam, to se k ní hodí.

Obrátí se a rozhlédne po místnosti. Je krásná. Všimne si bílých dveří s pozlacenou klikou. Martinovi se tu bude líbit. Když se to povede, přidají na nájmu. Otevře je. Tohle je mužský pokoj si uvědomí, i když klidně by mohl být ženský. Velká postel dokonce s nebesy. Uchichtne se, když si na tu zbytečnou ozdobu pomyslí. Prádelník, šatní skříň velká jako fotbalové hřiště, stolek se zrcadlem, to by se dalo dobře použit. Jen neví, jak bude Martin reagovat na tu tmavě zelenou, ale zas světlé doplňky to vyrovnávají. Kdo to asi projektoval? Polštářky v smetanové barvě, obrazy, rozsvítí. Všimne si dalších dveří. Koupelna?

Jaroslava se zatím výborně baví. Zdá se, že se mu ta postel líbí, protože se na ní dívá hodně dlouho a to zrcadlo taky. Je tak průhledný.

Míša otevře dveře a vejde do koupelny. K čemu potřebuje bazén? Uvědomí si a ještě to, že vana je zapuštěná. Divné. Ten dům musel projít nedávnou rekonstrukcí. Sprcha, zrcadlo, ručníky opět v zelené barvě a i taková koupelna. Skříňky. Tohle je až moc velký luxus. Jestlipak jsou tu kamery? Možná Madam je úchyl?

„Je to nádherné. Kolik?“

Ó, pomyslí si Jaroslava. Přece jen to není takový zajíček, když si všimne tvrdého svitu. Líbí se mu to, ale bude tvrdě vyjednávat.

„Víte, nevím, co máte za lubem, ale líbí se mi tu. Je to poznat, že ano.“ Usměje se.

„Deset, přesně jak to Marcelka povídala.“

„Děláte si srandu, ne! Za tohle můžete chtít dvojnásobek možná trojnásobek!“

„Nezajímají mě peníze, ale chtěl bych vidět ještě toho druhého. Pokud se mi bude líbit, byt je váš. Samozřejmě vše ostatní je vám taky k dispozici, kromě mých pokojů.“

„Budete chtít předčítat?“

Smích. Jaroslava si setře slzy. „Ne, ještě dobře vidím, i když nablízko potřebuji brýle.“ Pobavil ji. Bože, předčítat. I když bylo by to lákavé, ale asi by nesvolili. „Půjdeme dopít tu kávu? Vystydla, ale Julie udělá novou.“

„Jistě.“ Když se vrací, všimne si v ložnici malá televize, velká v jejich obývacím pokoji a povzdechne si. Tohle je až moc štěstí najednou.

Míša sejde dolu a usedne za malý stolek s nebezpečným porcelánem. „Víte, hodně bude záležet, zda Martin tu zůstane. On pracuje v Plzni a má slušnou práci. Nějak nám nevychází být spolu. Vám nevadí to, že jsme, no víte…,“ rozpaky neví, jak pokračovat.

„Pokud nebudete dělat krával, tahat sem přátele, nezboříte mi dům, proč bych měla? Je to vaše věc, co děláte v ložnici a jen na vás, zda bude u vás Julie uklízet nebo ne.“

Hospodyně - uklízečka? Bože! Tohle je příliš.

„Nevím, co říct.“

„Nemusíte nic říkat, ale doveďte sem toho druhého.“

„Kéž by to záleželo na mně. Už jsem chtěl nechat tady práce, i když mě baví a odjet do Plzně za Martinem, ale najednou, víte to Mikuláš. Seznámili jsme se před šesti lety na škole a je to už hodně dlouho. Šest let. A včera jsme se potkali. Já jsem byl za Mikuláše a Martin stejně jako tehdy za čerta. Moc mu to slušelo.“ Kruci je nějak na měkko.

Jaroslava upijí vychladlou kávu. Nevadí jí to. Zajímají ji ti dva.

„Omlouvám se. Vzpomínky.“

„To je krásné, že vám tak dlouho vydrželo. Školní lásky nevydrží.“

„Taky, že nevydrželo, ale máme kamaráda Vašíka Pašíka a ten nás dal dohromady na své svatbě. Od té doby se držíme, i když na dálku vztah…,“ zarazí se. Proč ji tu to vykládá?

„Rozumím. Moje školní láska na rozdíl od té vaší nepřežila a vztah na dálku, má své kouzlo, ale nezahřeje.“

„Ano.“ Sákryš, sedíme tu jako dvě smutné vzpomínající trosky.

„Co kdybyste zavolal svému příteli a zůstali u mě na oběd? Julie povídala, že bude svíčková. Budu ráda, když tu budu mít nějakou společnost.“

Oběd? Svíčková? Tu já rád! „Zavolám. Omlouvám se.“ Zvedne se a poodejde. Vyťuká číslo a srdce v něm bije jak splašené.

Lalllaaa….

Nesnáším kravaty, nesnáším obleky, ale v tak významný den, ho musí mít. Míša pouze v delším tričku mu upraví kravatu a políbí ho. Přitiskne se k němu.

„Hodně štěstí.“

„Budu tvrdý a jen doufám, že nic nekiksne.“

„Proč vlastně máte něco tak významného v neděli? Slušní lidé by měli spát.“

„Američané a obchod. Ten nikdy nespí a pak nás to možná zachrání a nebude se propouštět.“ Míša zvážní. Oba dva mají strach, že je vyhodí. Najít si něco jiného není lehké a i když mohou jít k rodičům, byli by od sebe ještě dál. Museli by se spolehnout na internet a on se bojí, že si Martin najde někoho jiného.

„Je Mikuláše a vše se povede.“

„Povede a tobě taky. Potom mi vše řekneš.“

„Samozřejmě a běž nebo tě nikam nepustím,“ řekne a pohlédne na postel.

„Maniaku!“

„Mmm… artínku, jsme domáá!“ ozve se hlas Pavlíny. Není úplně čistý a potom zaklení.

„Mizím.“

„Uff to bylo něco, a kde je Míš… Míšánek?“

„Běž se vyspat a já odcházím. Míša odejde sám.“

„J..,“ škyt, „…jasně.“ Svalí se na pohovku, přitáhne polštář a usne. Martin zavrtí hlavou a rozpustile vyplázne jazyk na Míšovu hlavu ve dveřích, načež zvážní, povzdechne si a upraví kravatu. Obleče kabát a přeje si, aby ho Míša vyprovodil. Ohlédne se, ale je zalezlý. Vyrazí ven.

Míša jen v tričku, přešlapující na studené podlaze balkonu se za ním dívá, jak jde směrem k metru. Pošle za ním vzdušný polibek a rychle zmizí. Opře se o dveře a zachmuří.

Aspoň pusu mi mohl dát, myslí si naštvaně Martin. Sjede dolu, málem, že nekousne revizora, který ho zastavil. Neděle a revizor? Je rád, že si ten lístek koupil. Netečně se dívá, jak mu souprava kvůli tomu kontrolorovi ujíždí. Pohlédne na hodinky. Stihne.

Píp.

Šéf.

Doprdele, co zas chce? Zvedne to. „Ano.“

„Kde jsi? Čekám už tu deset minut.“

„Má to být za hodinu.“

„Já vím, ale chtěl jsem si to ještě jednou probrat.“

„Za dvacet minu…,“ závan vzduchu - zzzzzz - přijíždí souprava. Hmm konec. Nastoupí a signál jako zázrakem zmizí. Má chuť na něj vypláznout jazyk. Bohužel šéf je šéf a šéfovi se neodmlouvá. Ne, v případě, že člověk po něm něco chce. A on toho chce hodně a doufá, že to dostane. Musí se pro něj stát ne levou rukou, ani pravou, ale srdcem a mozkem, bez kterého by chc… zemřel.

Je tady. Vystoupí a prokleje všechny kontroly. Kruci, co se to děje? Má smůlu nebo se dopravní podnik snaží si vylepšit finance na konci roku? Opět zdržení. Vyjede nahoru a zastaví se pohledem na květinářství. Jestli to dobře dopadne, koupí Míšovi květiny a pro sebe láhev nějakého dobrého vína. Oslaví to. Ale musí se to povést.

Dorazí do hotelu a rozhlédne se po hale. Tam je. Sedí u stolečku, otevřený notebook a zírá do něj, jako by na poslední chvíli dovedl vyčíst osud.

„Jsem tu.“

„To je dost. Jestli takhle budeš chodit pozdě… promiň,“ omluví se, jako by věděl, že přestřelil se. „Jedou mi nervy.“

Martin se posadí vedle něj. Taky má nervy na pochodu. „Mě taky. Ještě nepřišel?“

„Ne,“ odfrkne si. „Vsadím se, že přijde pozdě. Ti Američané.“

Jo, Američané, ale zachrání jim kejhák nebo spíš propouštění. Zajímalo by ho, proč expandují, když zrovna celá Evropa i Amerika je ponořena do krize. Možná ví, co on ne?

„Už to chci mít za sebou.“

„Měl tu být majitel.“

„Broněk?“ odfrkne si a zadívá se na něj.

Martin má pocit, že ho odhaduje.

„Ten by nezařídil ani převoz těla do márnice.“

Tak na to nemám slov, pomyslí si Marin. Přitakat, nepřitakat? Má to prásknout? Nechá to být. Pohlédne ke dveřím a zaujme ho starší muž. Má pocit, že ho odněkud zná.

„Koho to k nám posílají?“

„Svého vyjednavače. Jméno nesdělili.“

„Není to trochu tajnůstkářské?“

„Myslí, že sežrali svět, protože jsou větší než my. Díky nám si hodně ulehčí situaci. Opravdu chceš do Prahy? V Plzni máš rodinu.“

Mám projevit nadšení, nebo klidně odpovědět, že by rád. „Rád bych byl u toho a rodiče souhlasí.“

„Hmm.“

„Pánové,“ přistoupí k nim muž v uniformě hotelu. „Někdo na vás čeká v zasedací místnosti.“

Oba na sebe s obavami pohlédnou. Martin má chuť si uvolnit kravatu. Vstane a šéf zatím sklapne notebook.

„Tak jdeme. Vyslechneme je. Možná ti to majitel neřekl, ale vše záleží na tomto muži, jinak je to dohodnuto. Devadesát devět procent je ten muž. Strašné ne?“

„Souhlas na jednom jediném muži?“

„Přesně tak.“ Jde po zeleném koberci mezi květinami a replikami krajinek k zasedací místnosti. Nadechne se a zaťuká. Za ním vstoupí do místnosti Martin. Zavře dveře. V čele stolu sedí jeden jediný muž. Takže měli pravdu, bleskne jim hlavou.

„Dobrý den, pane Postránecký.“

Martinovi bleskne hlavou, že to jméno nedávno slyšel.

„Dobrý den.“

Potřesení rukou a usednutí do křesel.

Martin pozoruje svého šéfa. Je nejistý, protože rozložil notebook.  Teprve teď pohlédne do mužovy tváře. Uvědomí si, že je starší a potom se mu rozšíří zorničky. Muž v tramvaji, barák jak palác, dívka a kočka. Dal mu svoji vizitku. Náhoda? Zamrazí ho.

„Dáte si se mnou oběd?“

„Samozřejmě. Mohu vás pozvat do zdejší restaurace?“

„Už jsem zařídil stůl.“ Martin si uvědomí na sobě pohled. „Naši právníci už vše vyřídili.“

Šéf, jinak Marek Brokl, přikývne.

„Jak víte, moje úloha spočívá v posouzení celé fúze, i vás.“

Martinem i jeho šéfem projede špatná předtucha.

„Výsledky byly výborné. Jste čistý jako padlí sníh. Skoro“

Martinovi opět na povrch vypluje myšlenka, že ten muž je strašně zvláštní. I to jak jedna… Nikdy nic podobného nezažil. Skoro? Má pocit, že vzduch právě z planety země zmizel. Jak to myslí?

„Tato fúze pro náš podnik je velmi důležitá. Majiteli, panu Cattovi, na ní záleží a jeho rozhodnutí - expandovat do Evropy, nechápeme, ale respektujeme. Pět firem se ucházelo o stejný post a volba padla na vás. Nechal jsem si prověřit všechno. I zaměstnance.“

Martin cítí, jak rudne. Náhoda v tramvaji? Ani náhodou.

„Co vy nevíte, vím já.“

„To je…,“ polkne další větu o právech a Martin si pomyslí, že je to dobře. Ta firma si fakt dala záležet. Co asi vyhrabali a s mrazením si uvědomí jeho orientaci. Ne, to bude v pořádku. 

Čekají na verdikt, ale muž v dokonalém obleku si dává na čas.

Hraje si s námi, s nelibostí si uvědomí, a má to rád.

„Chápeme vás, ale mohli jste nám to říct. Všechno bychom shromáždili…“

„Rád dělám věcí po svém a pan Catto to respektuje.“

Co na to říct? Nic. Mlčí a začínají si uvědomovat, že atmosféra začíná houstnout, ale tomu muži je to úplně jedno. V klidu sedí a pozoruje je.

„Záleží mu na každé maličkosti. Naše firma pracuje s citlivými informacemi a každý musí být prověřen. Naše firma je synonymem pro spolehlivost a bezpečí. Důvěra, kterou v nás vkládají klienti je oprávněná.“

„To je samozřejmost. Jsme na to zvyklí.“

„Ano?“

Oba strnou a pohlédnou na sebe. Ten tón říká jen jedno. Skutečně je to tak?

 „Chcete říct?“

„Ano a já váhám.“

To není možné, víří Martinovi hlavou. Kdo?

„Jestliže s námi chcete uzavřít tu fúzi, musíte se toho člověka zbavit.“

„Kdo je to!?“

Muž se pobaveně usměje. Posune k nim desky, kterých si nevšimli, jak barvou splývali s ubrusem.

Marek si je k sobě přitáhne a váhá. Oběma v hlavě zní jediná otázka. Kdo?

Desky se otevřou a oni zírají na tvář, která je jim povědomá.

„Jiřina?!“ nemohou tomu uvěřit. Zvednou hlavy ke kamennému obličeji muže.

„Ano.“

„To není možné. Má dětí a nedávno si brali…,“ hlas mu odumře, když si to uvědomí.

„Přesně tak. Ale s malým rozdílem, že ji ihned splatili.“ Zvedne se. „Takové lidi nemáme rádi. Nemůžeme si dovolit, takové…,“ hledá vhodný výraz pro to, co se stalo. „Úlety.“

„Dostane padáka, ale až potom, co my si to prověříme. Martine, prosím.“

Martin se s těžkým srdcem zvedne a přikývne. „Omluvíte mě.“

Muž mlčí a sleduje ho. Dveře se zavřou.

„Jak dlouho ho znáte?“ Pokývne k Martinovi.

„Od té doby, co k nám nastoupil.“ I on? Váhavě se optá. „Provedl něco?“

„On? Ne nic. Omlouvám se, ale zajímá mě.“

Markovi se uleví. Bože, už si myslel, že i Martin. Málem, že ho netrefil šlak. Ten člověka dovede vyhecovat. Dveře se objeví a v nich Martin. Očima dá najevo, že je to zařízené. Posadí se a pozoruje pana Postráneckého. Když ho večer… Sakra, jak to zařídil, že ho potkal? Neskutečné. Prověřoval ho? Určitě.

V zasedací místnosti je ticho a ani Martin ani jeho šéf nemají odvahu to porušit.

„Myslím, že to naši právníci mohou podepsat.“ Vřelé se usměje, přejde k Markovi a vezme desky. „Doufám, že se do Prahy stěhujete.“

„To bude záležet na majiteli firmy,“ dovolí si úsměv Martin.

Pan Postránecký sklouzne pohledem po Markovi. „Budu se na vás dva těšit a pojďte, mám hlad jak vlk. A omlouvám se za tyto způsoby. Majitel si to tak přeje.“

Dusná atmosféra je pryč. Václav s úsměvem pozoruje před sebou trosky. Asi jim ještě musí nechat chvilku na vzpamatování.

„Jakmile budou dohody podepsané, opatření se zpřísní podle našich norem. Na tom budu trvat.“

„Samozřejmě.“ Martin se zvedne a podívá se na hodinky. Půlhodiny chůzka trvala a on měl pocit, že nejméně dvě hodiny. Košili určitě má mokrou. Ten bastard, ale nedá najevo, co si myslí.

„Jak se má váš přítel?“

Tak si mě pamatuje. „Výborně. Děkuji a co vaše vnučka?“

Marek ohromeně je pozoruje. Oni se znají? V očích doslova dva otazníky a Martin se mimoděk uchechtne. Nemůže si pomoci.

„To jsem rád, že jste neztratil humor.“

„Pane Postránecký, to…“

„Já vím. Tak co, mám ještě počkat?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Vyjdou ze zasedačky a pomalu jdou do restaurace.

„Rád bych se o vás dvou dozvěděl víc.“

„Nemáte to všechno v deskách?“

„Ale ano, ale proč myslíte, že jsem se s vámi osobně setkal?“

„Mělo mě to napadnout. A co byste rád věděl?“

„Například, stůl na jméno Postránecký.“ Metre je odvede ke vzdálenému stolu s cedulkou rezervace. Odklidí ji a čeká. Zázrakem se objeví číšník.

„Co máte rádi,“ řekne s úsměvem, který mu tvář poskládá do roztomilých vrásek. Úplně jiný člověk, napadne je.

Martin si objedná víno a jeho šéf vodu. Naráz ji vypije. Spíš potřebuje panáka, pomyslí si Martin. V klidu sedí, povídají o všem možném, ale Martin by se nejraději viděl s Martinem. Jak asi dopadl? Moc velké naděje si nedělá.

Mít možnost vzít telefon a zavolat mu.

Nad výborně propečeným argentinským hovězím steakem se zasní.

Noc byla kouzelná. Jako by spolu opět objevovali svoji lásku. Udělal by pro Míšu cokoliv. Dokonce mu řekl, že si může z něj udělat otroka, tak jako před léty. Pořád těch sedm dní má v čerstvé paměti. Ponořili se do vany a on jako nadržený zajíček se udělal přímo do vany. Málem se studem nepropadl a tak mu navrhl toho otroka a s nadějí, že zapomene na fiasko, ho políbil. Stoupli si pod sprchu a on, když viděl, jak hezky mu stojí, dřepl si a vzal ho do úst. Chtěl slyšet jeho výkřiky, ruce ve vlasech a jak proti jeho obličeji se jemně pohybuje. Cítít tu moc, kterou v tu chvílí nad ním má.

Miluje, když pod jeho doteky a laskáním vyvrcholí. Má v tu chvílí nepřítomný výraz a on ho v tu chvílí úplně zbožňuje. Zvedl se a objal ho.

„Krásné,“ v něm vyvolalo zachvění a on byl úplně mimo.

„Díky,“ odkašlal si a zasmál se. Lenivý polibek pod sprchou a oba museli přestat, než se nalokají vody. Umyli se a šli do postele. Tiskli se k sobě a povídali, co celý den dělali. Sice si volají, ale není to ono a potom ani neví, jak se to stalo, pocítil, že je vzrušený, potemnělý pohled Míši a polibek, až skoro si vyrazili zuby, ale bylo jim to jednou a najednou zjistil, že je v něm a přiráží, aby skončil v oslepujícím výbuchu. Nic nebylo slyšet jen postel, jeho přírazy a Míšovo sténaní a potom výkřik. Jeho i Míši. Klesl na něj a oddechoval. Vyčerpal se a nic se mu nechtělo dělat, jenom spát.

„Krása…“

Lalllaaa….

 „Martine, telefon!“

 „Cože, aha…?“ cítí, že se pitomě usmívá.

„Zvedni ho!“ skoro zařve Marek a probodává Martina pohledem. Musí vést konverzaci sám. Nemá to rád a je z toho muže nesvůj.

„Omlouvám se.“ Zvedne se od stolu a poodejde.

„Míšo? Proč voláš? Mám jednání.“

Pan Postránecký se k němu natočí a nestydatě naslouchá.

„Chce nás vidět oba. Přijeď!“

„Martine.“

„Hned. Omlouvám se.“

Na druhém konci Míša smutně pozoruje telefon.

„Přítel, pane Levinský?“

„Ano. Shání podnájem.“

„Mnoho štěstí.“

„Děkuji,“ zamumlá a nejraději by se viděl s Míšou po boku. Jak dlouho ještě? V noci musí vyrazit do Plzně. Chce s ním trochu být. I tak sobotu strávil navlečený do kostýmu. Má to zapotřebí?

Václav Postránecký ho pozoruje. Takže si shánějí podnájem. Usměje se. Ještě ho trochu potrápí. Musí si zvykat, že pokud bude u nich pracovat, pracovní doba nebude od osmi do dvou hodin a on má s ním velké plány.

Konečně. Je konec oběda a bude klid, jásá Martin a přesně se vidí s Míšou v posteli. Vlastně ne, ten idiotský domácí. Mají to zapotřebí? Jak, ale na to přišel? Určitě někdo to prásknul.

„Nejdete?“ podiví se trochu jejích trýznitel, když ho vidí stát.

„Jdu. Omlouvám se, zamyslel jsem se. Netušil jsem… Proč?“ Oba vědí, že se neptá na přítele.

„Peníze a touha dopřát si, nebo někomu jinému, něco lepšího. Kdo ví. Rozhodně to udělala.“

„Je mi ji líto a na druhé straně…,“ nedořekne. Je mu mizerně po všech stránkách a neví jak se tvářit. Odsuzuje to, chápe i lituje. Nejraději by do něčeho bouchnul. Ucítí na rameni ruku.

„Zítra bude v pořádku. Nashledanou.“ Dívá se za ním a potom si uvědomí, že ho Míša čeká. Vzpomene si na to, že ho chce vidět. Proč? Sejde na metro a jede o pět stanic dál. Vystoupí a přemýšlí kam dál. Optá se. Angličtina. Při třetím pokusu, kdy dotyčný odpoví francouzštinou, vzdá to a jde se dívat na jízdní řády.

Lalllaaa….

„Čím tam dojet?“

„Sto trojku. Je to tu… uvidíš,“ šťastný hlas.

„Za deset minut jsem tam.“ Počká na sto trojku a usedne. Na kolena si položí tašku. Kéž by lidi neničili jízdní řády, pomyslí si. Vysedne a rozhlédne se. Hele, to je ta ulice, když po chvílí bloudění narazí na Květinovou. Přesně a rozhlíží se po baracích. Asi je tu špatně. Vzpomene si na adresu.

Vytáhne mobil.

Lalllaaa….

„Míšo, jsem před nějakou… Cože?“ Ticho. Udiveně se dívá na ztichlý telefon.

„Martí!“

Podívá se do té zahrady. Míša. Má chuť si protřít oči. Tohle musí být šílenost. Objetí a polibek. Za Míšou zaregistruje postarší ženu.

„Pojď. Představím tě Madam. Jmenuje se jinak a určitě nedělá to z dobroty srdce. Ložnice je jako letiště a má psa. Nějaké drahé mrňavé plemeno. A dávej pozor na její porcelán a…“

„To je Martin,“ pyšně prohlásí a popostrčí Martina dopředu.

Paní Jaroslava se usměje.

Jsem snad kus hovězího? Rozpačitě si pomyslí Martin pod jejím pátravým pohledem.

„Výborně,“ pochvalně přikývne. Jsou krásní a ona vždy měla pro ně slabost. „Kdy se chcete nastěhovat?“

„Martine?“

„Stěhujeme se do Prahy, ale kdy a jak nevím,“ pokrčí rameny. Má pocit, že se včerejším dnem dostal do jiné země. Možná, že přece jenom na tom Mikuláši něco bude.

„Jupíí!“ Polibek a objetí od Míši.

„Mohu mu to ukázat? Prosím.“

„Jistě. Jen běžte,“ otočí se ke vchodu, kde zaparkovalo drahé černé auto s kouřovými skly. „Vítej, Řehoři. Co chceš?“ studený tón dává tušit, že dotyčného by viděla nejraději na měsíci.

„Kdo to byl?“

„To tě nemusí zajímat.“

„Ptám se, kdo to je? Sakra, řekneš mi to?“

„Mí noví podnájemnicí?“ odpoví klidně.

„Děláš si legraci.“

„Ne, a myslím, že můžeš jít. Až přestaneš vyvádět, můžeš opět přijít.“

„Nechápu, proč ji nesnášíš. Marcela byla daleko horší.“

„Ta Marcela mi pomohla, když jsem potřebovala, ta tvoje ženská, by ani neštěkla, pokud bych na ni nemávala za zády mercedesem.“

„To není pravda!“

„Jsi slepý. Nejspíš tě utáhla přes ty prsa. Má místo oči dům a konto. Ale to je moje, slyšíš, a nepočítej, že bych táhla za vás účty.“

„Tak si je strč někam a ti dva půjdou pryč. Bože, jsou to…“

Jaroslava zvedne hlavu k oknu, kde se rýsují dvě postavy.

„Homosexuálové, ano. Jsou. Máš snad proti tomu něco?“ Zamračeně se dívá, jak se Řehoř otočí a jde k autu. Je v šoku, chudinka malá.

„A je klid. Marcelka mi moc dobře poradila. Je to šikovná holka.“ Pomyslí si, na Řehoře. Je jí smutno, ale dokud bude s ním ta ženská, dotud do domu nevkročí a ty jeho předsudky. Nejsou nádherní? Pomyslí si a v duchu zamne rukama. Budou se mít tady báječně.

„Co tomu říkáš?!“

„Kdo byl pohádkovou vílou?“

„Mikuláš?“

„Čert?“

„Anděl?“

„Anebo Vašík Pašík,“ řekne Martin a přitiskne si ho k sobě.

„Máš pravdu jako vždy. Myslíš, že Madam bude vadit, když přijdeme za dlouho?“

„Blázníš?“

„Ne!“ Vysmekne se mu a skočí na postel. „Tak co, otroku? Máš poslouchat!“

„Pane… navždy jsem tvůj.“

„Paní Jaroslavo, je to dobrý nápad?“ O dveře se opírá Julie s cigaretou v ústech.

„Kolikrát ti mám říkat, že tu nemáš kouřit?“

„No, jo. To nedopadne dobře.“

„Já bych řekla, že až moc dobře. Tyhle zvuky jsem neslyšela aspoň třicet let.“

„Stačí si pustit DVD…,“ odsekne znechuceně Julie a práskne dveřmi. Jaroslava tiše naslouchá.

Smích a něco víc… něco, co už se málokdy slyší. Láska, touha, zaujetí? Nebo vše dohromady?

Konec