Shounen - ai povídky

Námluvy a sázky

Splněné sliby

„Dobrý den, Rivie,“ pozdraví ji rozmarně Jack a upije čaj. Otočí stránku novin a vychutnává si přímo domáckou atmosféru. Co na tom, že vedle jedí další hosté, on je spokojený. Prázdniny sice končí, ale on s Vaškem to ignorují.

Rivie zabuší netrpělivě holí a Jack zvedne oči od novin. Pomalu je složí. Je poslední srpnový den a Rivie čeká na odpověď.

„Omlouvám se, ale ten článek o krizi mě zaujal. Zdá se, že se vláda konečně rozhoupe.“

„Opravdu? Ta mě nezajímá.“ Usedne na druhou židli, na které obvykle sedává Vašek.

„Kde je?“

„Kdo?“

„Vašek, ten mizera. Mám pocit, že mi něco tajíte.“

„My, před tebou? Ne. To bych o tom věděl.“

„Jacku, nedělejte ze mě hlupačku. Tak kde je?“

„Myslím, že ještě spí.“

Rivie se zatváří mrzutě. „Netušila jsem, že je to takový lenoch.“

„Byl včera dlouho venku.“ Ta Vaškova strategie měla něco do sebe. Rivie za nimi chodila doslova jako stín a každý týden se před ně postavila a oni mlčeli, i když měl několikrát chuť ji říct pravdu.

„To vím taky!“ zaskřehotá. „Tak jak?“

„Nechápu.“

„Jak jste se rozhodli? Je konec srpna.“

„Já na to zapomněl. Ehm musíš se optat Vaška. Přece víš, že s tvým návrhem souhlasím.“ A pak, byl by rád, kdyby tu zůstal a to z mnoha důvodu. První je jasně sex a pak si dobře rozumí a má pocit, že jeho sluníčko má tendenci o něho pečovat stejně jako on o něj. Zvláště v postýlce. V duchu se olízne, když si vzpomene na ráno. Vrabčáček s houštinou hnědých vlasů a rozespalýma očima. Takhle ho bude vídat skoro každý den. Povzdechne si.

„Neříkej, že jsi ho nezvládl ukecat. Myslela jsem, že jsi lepší v posteli!“ řekne nakvašeně a bez servítků.

„No dovol, babi!“ vykřikne zhrozeně. „Jak můžeš o mně v tomto směru pochybovat?“

„Pochybuji o svých vlastních dětech, tak proč ne o svém vnukovi. Vždyť ti ještě nic neřekl a měl už hned první den říct Ano. Jednoduché slovo o třech písmenech.“

Jack se začervená. Taky mu to jeho rozkošný zajatec řekl.

„Babi, co kdybychom se přestali bavit o posteli.“

„Puritáne!“ Klepne holí do podlahy. „Marie!“

„Ano, paní Rivie?“

„Prosím tě, běž vzbudit toho lenocha.“

„Ano, paní Rivie.“ Marie odpluje jako královna. Chudák Vašek, polituje ho Jack a vezme si toust se sýrem. Měl by si začít hlídat postavu. Přece jen není nejmladší a konkurence je velká.

„Jacku, mám opravdu chatrné zdraví a ráda bych se dozvěděla kladnou odpověď. Jestli ji nedostanu, prodám penzion.“

Jackovi zaskočí sousto v puse. „Cože?“ dostane ze sebe a nevěřícně hledí na Rivii.

„Jak jsem řekla. Prodám ho někomu, kdo se o něj bude starat a ne jen vidět zisk. Možná jsem trochu staromódní, ale ty hotely, kde se o hosta nepostarají, pro mě nejsou. Jelikož vy dva ho nechcete…“

„Rivie, Jacku!“ do jídelny vletí Vašek rozesmátý od ucha k uchu. Nakloní se k Jackovi a políbí ho na tvář. Potom Rivii. „Jak se cítíte? Mám hlad jako vlk a dnes je nádherné počasí.“

„Dobře a chci znát odpověď a kde je Marie?“

„Marie? Nevím. Byl jsem na zahradě.“ Zatřepe rukama.

„Na zahradě?“

„Ano. Díval jsem se na místo a na hlínu… Omluvte mě.“ Vystřelí ze židle a je pryč.

„Je jak tajfun.“

„No ano. Někdy se chová trochu nepředvídatelně.“

„Což potřebuješ jako sůl. Nebýt jeho, zakrněl bys a stala by se z tebe další inventární položka v univerzitní knihovně. Nesnáším ty suchary, kteří jen bádají v zaprášených knihách nebo laboratořích. Ještě, že jsi na něho narazil. Doufám, že si své štěstí uvědomuješ.“

„Říkáš to, jako bych já neměl co nabídnout.“

„Ale máš, neboj se. Jsi přece jen můj vnuk a nepovedl ses po rodičích. Jen…“

„Omlouvám se, ale zapomněl jsem si umýt ruce. Je tu výborná hlína.“

„A co jsi dělal na zahradě?“

„Díval jsem se, jestli se tu bude dařit jiřinám od babičky. Zanechala mi je u pana Preclíka a musím pro ně dojet.“ Zářivě se usměje a hrábne po toustu. „Albert je skvělý kuchař. Kolik, že bere, Rivie?“

„Vy zlotřilci, takhle napínat starou ženu. Co kdybych umřela.“ Ulehčeně se usmívá.

„Ale chtěl bych se na něčem dohodnout.“

„Cože a ano a co to bude?“

„Penzion dáte tady Jackovi, ne mně.“

Rivie na ně zmateně hledí. „Já, ale Jack o něj nemá zájem. Bude to svatební dar.“

„Víte, to je moje podmínka. Penzion přepíšete na Jacka, jinak se stěhuji do Amazonie!“

Rivie zafuní. „Dobře a kdo se o něj bude starat? To nemehlo, co neumí ani najít svůj pokoj, natož přivítat hosta?“

„Já, jako výkonný ředitel! Není to krásný název funkce? Vždy jsem něco takového chtěl mít před jménem a ještě k tomu titul. Víte, že se to bude dobře vyjímat na dveřích mé pracovny? Vidím to jasně.“ Rukama naznačí cedulku.

Jack se rozesměje, až začne brečet.

„Hele, to není k smíchu.“

„No ano, není, pravda,“ ale směje se dál. Když vidí, že se Vašek mračí, odstrčí židli a vyběhne z jídelny. Dveře spěšně přirazí. Vašek se dotčeně podívá na Rivii, která má co dělat, aby se taky nerozesmála.

„Ach jo a já se těšil, jak mi to uznáte. No neříkejte, není to krásná funkce a budu mít dohled nad Jackem. Rivie není vám nic?“

„Ne. To bude v pořádku. Jen chvilku!“ dostane ze sebe. Tohle jí chybělo. Cítí se o dvacet let mladší.

„To jsem rád. Nevím, proč to Jackovi připadá vtipné. Mě moc ne, ale když se tak dobře bavíte.“ Kysele prohlásí a povzdechne si. „Já se té funkce vzdám!“

„No ano.“ Jack ještě červený od smíchu. Nemůže tomu uvěřit. Ještě nemají penzion a Vašek už má vymyšlenou funkci. Výkonný ředitel… Cítí, že se mu do očí hrnou další slzy.

Zamračený Vašek sáhne po dalším toustu, ale cítí, že Jack je šťastný.

„Marie, přines seznam.“

„Paní, takže, božíčku, to bude příprav!“

„Jakých příprav?“ Shodně začnou a Vašek zmlkne. Marie odejde a přinese papíry. Položí je před Rivii.

„Seznam hostů na svatbu.“ Vašek ohromeně sleduje seznam. Je dvakrát tak dlouhý, než jeho seznam rodin na Mikuláše. Pohlédne na Jacka a jeho skelné oči. Má pocit, že vidí sám sebe. Odkašle si.

„Babi.“

„Rivie.“

„Začni.“ Vyzve ho Vašek.

„Kolik jich tam je?“

„Asi dvěstě. Samí důležití lidé. Nemohu vynechat ani jednoho.“ Oba na sebe zděšeně pohlédnou.

„Maximum dvacet.“

„Cože?“

„Jinak svatba nebude.“

„Sto!“

„Sedmdesát.“

„Devadesát je minimum. Nemohu vynechat ani jednoho!“

„Padesát a dost, nebo žádná svatba nebude. Můžeme žít jen tak.“

„Ale já chci vidět Jacka ve svatebním. Dobře padesát. Odcházím.“

„Dobře.“

Rivie se znechuceně zvedne. Tady by nevyhrála, ani kdyby nabídla zámek vévody z Yorku. „Marie, musíme zúžit seznam.“

„Madam, to bude těžké. Už i tak jsme ho zúžily.“

„Já vím! Holomci!“ Obě odejdou z jídelny.

„Dvěstě lidí. To nemyslela vážně, že ne?“

„Ale myslela. Koho chceš pozvat?“

„Dvěstě hostí, zbláznila se. Určitě. Vždyť to bychom nepřežili. Koho si chci pozvat? Jacku pomůžeš mi? A kdy to bude?“

„Nejspíš na jaře nebo v létě. A s čím chceš pomoci?“

Vašek se pohodlně usadí a přivře oči. Jack ho znepokojeně sleduje. Takhle ho málokdy viděl. Vlastně jen jednou a to, když plánoval jednu sázku a vymýšlel, jakou má šanci uspět. Nechtěl by být jeho objektem sázky ještě jednou. V tu chvílí mu připadá jako naprostý cizinec. Někdo, koho vůbec nezná. Kdyby ho měl charakterizovat v tuto chvílí, tak jedině jako Nebezpečí. Hodně výbušné. Polkne a odstrčí šálek čaje.

„Když jsem ukončil školu, pamatuješ na seznámení se s rodinou Martina?“

Jack pomalu přikývne. Jeho otec byl zvláštní.

„Martinova maminka mě zatáhla do kouta a poprosila mě o jednu věc.“

„Jakou?“ vypadne z něho.

„Nejdřív jsem netušil, co mám dělat, protože začala mlít něco o výbavě, a že nechce už potřetí měnit celou výbavu. Po chvilce jsem pochopil. Když začala, jak je Martin mimo, a pořád se dívá tupě do stěny, pochopil jsem. Pokračovala o tom, jak prohledala jeho věci a našla fotky a pár dalších věcí, červenala se, a pochopila, že Martinovi Míša chybí.“

„A?“

„Požádala mě, jestli bych je nedal znovu dohromady.“

„Zbláznila se?“

„Ne. Je jako Rivie, která chce pro své mládě to nejlepší a nevěděla kudy kam.“

Jack zasténá. „A ty jsi jí to slíbil.“

Vašek pohlédne na strop a roztomilý lustr. „Slíbil a chci to udělat.“

„Vašku, nechci nic říkat, ale je to rozumné?“

Prásk. Příbory cinknou. „Je!“ Zuřivě ze sebe vyrazí. „Oni jsou pro sebe stvoření. Já to dokážu, když mi pomůžeš. Tentokrát to sám nezvládnu! Martin je totálně grogy a úplně kysne.“

Jack si vzpomene na Míšu a jeho toužebný pohled směrem k Martinovi. Kdyby se odvážil, nejspíš by se mu vrhl kolem krku. „Budeš se často sázet?“

„Chceš slíbit, že nebudu?“ Jack nic neudělá. „ Je mi líto, neslíbím ti to. Ber nebo nech ležet.“

„Dobře, co mám udělat?“

„Celkem nic. Jen musíš dokázat pozvat Míšu sem na svatbu jako svého svědka.“

Jack zamrká. „Cože? Ale já měl vybraného někoho jiného.“

„Zapomeň na to.“

„Vašku, to ne.“

„Miláčku, víš, co mám na sobě?“

Jackův pohled sklouzne na stůl a jako by ho chtěl provrtat a zjistit, co má pod kalhotami.

„Je to malé, roztomilé, černé a nesnáším to, protože mě to škrtí, ale kvůli tobě to dělám.“ Zářivě se usměje a začne loupat pomeranč.

„Máš telefonní číslo?“

„Jistě. Potom ti ho dám a jak hádám, začne mi další školní rok. Co myslíš, je těžké se naučit vést penzion?“

„Jak já to mám vědět? Nikdy jsme to nedělal. Optej se Rivie.“ Takže bude mít za svědka Míšu. Když se to tak vezme, aspoň bude hezounký. „Koho vlastně pozveš na svou svatbu?“

„Jak koho? Přece jen Míšu a Martina. Nikdo tam není, kdo by přijel a babička už není. Bylo by vhodné babičce Rivii naznačit, aby slavnost uspořádala až po zkouškovém období. Co asi bych měl tak vymyslet. Něco se najde a Jacku?“

„Co je?“ ten nápad nevyjde. Tentokrát Vašek prohraje na celé čáře.

„Půjdeme si hrát na piráty? Je hezky.“

Nebo i vyjde, pomyslí si a nechá snídani. Mlsně si vzpomene na tu roztomilou černou věcičku, co má na sobě. Kruci, to není možné a zavrtí se. Nechápe to, proč stačí taková banalita a je vzrušený. Jsi na dně, Jacku.

Vašek si vloží kousek pomeranče do úst a rty ho vysává. Jack sebou trhne a raději uteče z jídelny. Vašek se rozesměje a pak zvážní. Musí to dokázat a tentokrát to nebude tak lehké, jako předtím. Jenže to Martinově mamince slíbil a aspoň se pokusí a nechce, aby musela tu výbavu potřetí barevně měnit. Tedy jestli by ji měnila. Kdo ví, ale tehdy ji nedokázal odmítnout. A Martin s Míšou jsou jeho nejlepší přátelé. 

„Ahoj, Martine!“

„Vašku! Jak se máš? Kde jsi? A přijeď se podívat!“ vychrlí do telefonu. Vašek sedí na pohovce v ruce telefon a dívá se na zahradu.

„Mám se docela dobře, učím se marketing a nemohu se přijet podívat!“

„Jak to? A hele, co Jack?“

„Právě kvůli tomu volám.“ Přehodí si sluchátko do druhé ruky. „Jsem v Anglii,“ uslyší zalapání po dechu. „A budu si ho brát, nebo tak nějak. Mám v tom zmatek.“

„Cože?“

Ticho.

„Nevěřím ti.“

„Ale ano a proto ti volám. Chtěl bych, abys mi přijel za svědka.“

„Já? Za svědka? Myslíš to vážně?“

„Asi ne. Volám přes celou Evropu a k tomu na mobil, abych ti řekl, že si ho beru a udělal si z tebe legraci.“

„Tak promiň.“

„Bereš to nebo ne?“

„Já a kdy se to chystá?“

„Neboj, v létě. Rivie to chce mít parádní a kdyby náhodu nevyšlo počasí, hodlá je ostřelovat raketami. Plánovala dvěstě hostí, ale usmlouval jsem na padesát. Počítám s tebou, že mě nenecháš ve štychu. Budu tu jako ztracená ovečka.“

„Tak já přijedu a dej mi vědět termín svatby. Nemohu tomu uvěřit. Vy dva, ale slušelo vám to.“

„Tak tomu věř, a jestli máš partnera nebo partnerku, vezmi je sebou. Je tu příjemně a je to u moře.“

„Nemám nikoho.“ Vašek v duchu zajásá. Je sám, ale do léta je dlouhá doba.

„Tak přijeď sám. Někoho ti tu najdu.“

„Přijedu a musím běžet. To víš práce.“

„Díky a zavolám později.“ Vypne mobil.

„Tak co?“

Vašek zvedne prst. „Přijede a nemá partnera. Teď ty.“

Jack vezme telefon a vytočí číslo. Volá odpoledne a Míša by měl mít po škole.

„Halo?!“ Ozve se udýchaný hlas.

„Ahoj, u telefonu Jack.“

„Oh, omlouvám se, nepoznal jsem číslo. Ehm jak se máte, pane profesore?“

„Dobře. A co ty?“

„Já, jde to. Budu končit školu. Moc se netěším do toho mlýnku práce a peníze.“ Jack si vzpomene na stejnou formulaci u Vaška. „A jak se má Vašek?“

„Bereme se.“

„Jupíí, doopravdy. To je krása a kde? U vás? To je bomba! Hned je svět hezčí!“

„Ano, babička chystá oslavu pro padesát hostí a chtěl bych, abys mi šel za svědka.“

„Já - to nemohu.“

„Pokud nechceš, aby jim byl Payne.“

„Božíčku, to ne. Jedu tam. To je pocta, já, snad to zvládnu.“

„V pořádku, výlohy hradíme my. Chtěl bych, abys tu byl. Budeš ozdobou toho chaosu,“ řekne mile.

„Děkuji moc. Přijedu rád, a kdy to bude? Na jaře?“

„Ne, začátkem léta. Rivie chce, aby to bylo v červenci, a pokud nevyjde počasí, hodlá je ostřelovat raketami.“

Smích. „Rád ji poznám, ale musím jít. Nevadí ti to?“

„Ne v žádném případě a až budu mít datum, zavolám a vytrhl jsi mi horu z paty.“

„Trn,“ ozve se smíchem Míša. „Panečku, svatba to bude něco. Budu se muset dát do gala.“ Jack poslouchá.

„Já tedy končím. Někdo na mě čeká.“

„V pořádku, budu se těšit.“

„Tak co?“ optá se dychtivě Vašek, když Jack odloží telefon.

„Přijede, ale někoho má.“

Vašek se zamračí.

„Co chceš dělat?“

„Coby? Prostě toho dotyčného, pokud se tu objeví, zmlátím. Nebudu mu takové výstřelky tolerovat.“

„Možná ho miluje.“

„Hloupost. Miluje Martina.“

„Proč myslíš?“

Vašek si poklepe na nos. „Vím to a pak, přestal nosit krátká trička. Martin mi to povídal.“

„Nechápu.“

„Nevadí. Je to jako bych já přestal pro tvé potěšení nosit ty otravné tanga.“

„Aha!“ pochopí to Jack. „Jen aby nepřijel v krátkém tričku.“

Vašek se zamyslí. „Mám pocit, že nepřijede, ale jedno mu dám jako dárek.“

Jack pokrčí rameny a otočí se, když zaslechnou. „Jacku! Vašku!“ Oba na sebe pohlédnou a vyrazí úprkem k francouzskému oknu a jím pryč. „Hodinu nemáš?“

„Nemám!“ zadýchaně odpoví Vašek. „Výuka skončila před dvěma hodinami a začne za hodinu. Takhle nemusíme aspoň posilovat a do svatby budeme fit. Co myslíš, že to bylo tentokrát? Dort, příbory nebo obleky?“

„Nevím, ale lituji tě, že tady musíš být, když jsem pryč.“

Vašek ho popadne. „Mám důvod se těšit na tvůj příjezd.“ Políbí ho ve stínu stromu.

„Zdrhli a já chtěla probrat vzhled pozvánek! Uličníci. Všechno nechají na staré ženské.“ Klepne holí o zem. „Marie!“

„Přijedu.“ Potvrdí Martin datum příjezdu. 

„Přijedu, ale nevadí, když se mnou přijede Kamil?“

„Já mu dám Kamila! Jacku, je tu hluboká studna?“

„Ne. Proč?“

„Zabijeme ho a hodíme ho do ní. S rozkoší se budu dívat, jak se topí a nepodám mu ani větévku, natož provaz.“

„Sadisto. Bohužel není, ale nějaký příkop z druhé světové se tu najde.“

„Skvělé! Pomůžeš mi?“

Jack neví, co je na tom skvělého, ale vyvracet mu to nebude. Leží spolu na pohovce, lebedí si po svatební zkoušce a odpočívají. Jack ho objímá jednou rukou a druhou čte knihu. Vašek se o něho opírá a pozoruje zahradu a děti v nich.

„Nikdy nebudeme mít děti.“

„Chceš nějaké?“

„Já? Nevím. Myslím, že bych rád a co ty?“

„Kdysi dávno jsem se s tím smířil a věř mi v záplavě bratranců a sestřeniček si můžeš vybírat. Věř že, někteří rodiče se rádi zbaví svých ratolestí, i kdyby to mělo být na den.“

„Nemluv tak.“

„Jenže je to pravda.“

„To je fakt,“ povzdechne si Vašek. „Miluji tě.“

Jack si sundá brýle, které nedávno začal nosit a něžně ho políbí. „Můžeme to zrušit.“

„A babička nás požene až do Kanady a nazpět. Ne. To bude dobrý.“

„Miluji tě,“ zašeptá mu Jack do ucha a nasadí si brýle. Prohrábne neposlušné Vaškovy vlasy. Cítí se zvláštně a přitom skvěle. Když si vzpomene na dřívějšek, tak mít stálého partnera má něco do sebe. Odloží knihu a obejme ho víc.

„Stalo se něco?“

„Nic. Jen jsem rád, že jsi tehdy na lodi souhlasil, zajatče.“

„Těším se, až si vyjedeme s Jitřenkou na moře. Zahrajeme si opět na piráty, ano?“ nakažlivě se usměje.

Cokoliv a kdykoliv budeš chtít. Políbí ho na rty a prodlí na nich hodně dlouho. Zadýchaně se od sebe odtrhnou.

„Zítra přiletí. Přemýšlel jsem o tom trochu a bojím se, že kdyby zjistili, že tu jsou spolu, potom by si počkali na další let a my museli vybrat jiné svědky.“

„Přijedou v jinou dobu, ne?“

Vašek váhavě přikývne. „Jenže znáš zpoždění letadel.“

„Neboj se. Dopadne to dobře.“

„Myslíš?“

„Stoprocentně. Bolí mě za krkem.“ Vašek vzhlédne.

„Chceš namasírovat?“ Vzápětí je shozen a Jack natažen na pohovce. „Tomu se říká rychlost,“ pobaveně zabručí Vašek a klekne si k němu. Položí mu ruce na krk a začne jemně hníst.

„Božíčku, jen tak dál. Ti studenti mě málem přivedou do hrobu.“

„Já taky?“ zašeptá mu do ucha.

„Tak tady jste.“

„Rivie, stalo se něco? Vyhořela snad radnice?“

„Nebuď takový. Nic takového se nestalo, ale ti dva přijedou pozdě. Musí se vyzkoušet obleky, a jací jsou?“ Jack pootevře oko.

„Rivie, jsou okouzlující. Jestli je nebudeš chtít do svého harému, sním svůj starý klobouk.“

„Okouzlující říkáš a počkej, nejsou to ti, co spolu chodí?“

Vašek zavrtí hlavou a dál provádí masáž. Kdo to tvrdil, že staří lidé zapomínají? Někdy má pocit, že jak jeho babička, tak i Rivie, mají vynikající paměť. Někdy až trestuhodně dobrou.

„Bohužel už spolu nechodí,“ informuje ji Vašek. „Je to lepší?“

„Trochu níž a potom prosím tě poškrábej mě mezi lopatkami.“

„Vašku, moc ho rozmaluješ.“

„On si to zaslouží. Ti studenti jsou úděsní. Sám vím, co dokážeme.“

Babička se podezíravě podívá na tichého Jacka. „No když myslíte a proč spolu přestali chodit?“ usedne do křesla. „Kde ses naučil masírovat?“

Jack se nadechne. Je zvědavý, co odpoví. „No, Míša se vsadil s Martinem o týden…“ zarazí se. Přece jen Rivie je v létech a to cuknutí pod rukama. „Aha, no vsadil se o masáž a já Martinovi zabavil knihu o masáži.“

Jack si jasně vzpomíná na název - Erotické thajské masáže, doplněné kresbami, a to nejen praktických ukázek.

„A naučil jsem se to. Teď toho Jack zneužívá, viď miláčku.“ Políbí ho na krk a plácne po zadečku. Ten si povzdechne. Vůbec se mu nechce zvedat z té příjemné pohovky. 

„To vidím. Vašku, půjčím ti své auto a šoféra. Neodmlouvej. Nechci, aby se ti něco stalo.“ Vstane a vyjde ven. Je spokojena a ti dva jsou stejní. Zamilovaní, až to člověka bere za srdce.

„Proč ho nemůže půjčit mně?“

„Nereptej a jdeme spát. Zítra přiletí. Jsem nadšený a zároveň se bojím.“

Jack se posadí. „Já taky. Ten Kamil se mi nechce líbit.“

„Tak večer!“ rozloučí se druhý den Vašek polibkem a nasedne do auta.

Vždyť se uvidíme na letišti, ale pak si Jack uvědomí, že jede ještě na Univerzitu. Usměje se. Vaškovi to docela jde. Tedy podle babičky, ale podle něho si vede skvěle. Jako by nikdy nic jiného nedělal, než vedl penzion a občas, ale jen občas, mu vypráví, co by chtěl podniknout. Nejvíc ho pobavil nápad s jachtami, tedy loděmi. Ze začátku vyprávěl trochu nejistě, ale pak se dostal do ráže a přesvědčil ho, že příští léto koupí pár člunů a on bude učit hosty, jak s nimi zacházet.

„Víš, hodně lidí by se to rádo naučilo a plavili se sami. A víš, že někdy nechtějí mít u sebe nějakého třetího a my bychom jim v tom pomohli. Přitáhne to zákazníky a nebudeš se nudit. Nemohu být pořád s tebou.“

Ani neví jak a slíbil to. Když to zjistil o hodinu později, kdy už u něho Vašek nebyl, chtělo se mu plakat. Nakonec se uklidnil a jen doufá, že o to nebude zájem. Vašek se sice divně culil, ale co, nebude zájem, nebude učit. Kdo by sám chtěl jezdit na moře?

Rodina jejich svatbou byla zděšena a naprosto mimo. Babička Rivie jim to spokojeně oznámila jednoho podzimního dne, kdy si je všechny pozvala na kobereček a představila jim Vaška. Nebýt toho, že tam byla babička a on, tak je Vašek zabit na mnoho různých způsobů, včetně zabodnutí pletací jehlice tety Alice do srdce.

Čelil tomu obdivuhodně, ale zřejmě má praxi od své rodiny. Poslal jim pozvánku, ale odpověď nedošla. Vašek optimisticky říká, že to někde ztratila pošta. On si myslí, že ji museli sežvýkat. Určitě si nepovzdechli a neřekli: Jo Vašík, ten si vybral dobře. Spíš to bylo: Ten zasranej buzík je určitě někde ulil. Je to strašné si to myslet o rodině, ale on dostal od své rodiny blahopřání v podobě: Vše nejlepší a místo narozenin bylo napsáno k svatbě. Podpisy a konec. Rodina je bude ignorovat a o tři lidi méně na seznamu hostí. 

Radoval se, dokud se Rivie nevytasila s náhradníky. „Tak s touto reakcí jsem počítala. Nevadí, místo nich jsem už pozvala někoho jiného.“ Neptal se koho.

Je tady. Zaparkuje auto a pohlédne na hodinky. Za tři hodiny přistane Míšovo letadlo. Nedaleko zahlédne Riviino auto a pokyne Simonovi.

„Cesta proběhla v pořádku, pane. Pan Vašek je teď v hale a čeká. Povídal, že letadlo má jen pět minut zpoždění.“

Jack se mrkne na hodinky, Ježíši, nesmí ho tu zahlédnout. Otočí se a bez rozloučení se vydá na opačnou stranu, aby ho Martin neviděl. Pro jistotu si nasadí brýle.

Zatím Vašek trochu nervózně podupává před východem z letiště. Čeká na Martina a rozhlíží se, jestli neuvidí Jacka.

„Kuk!“

„Fuj! Ahoj!“ a skočí mu do náruče. Martin pustí kufr a obejme ho.

„Počkej, není to jako za mých mladých let!“

„Blbost!“ pevně ho sevře a zaplaví ho vzpomínky. Martin se učí, Martin jako čert, Martin se nad ním naklání. Odtáhne ho od sebe. „Vypadáš dobře.“

Martin se rozpačitě popotáhne za šaty. „Mamka,“ zabručí. „Mám ti vyřídit, jestli jsi nezapomněl.“ Pokrčí rozpačitě rameny.

„Jsi sám?“

Martin zvedne kufr. „Jo, sám. Vypadáš stejně. Nemohu tomu uvěřit. Od té doby jsi u nás nebyl.“

„Byl jsem, ale na nějaké návštěvy nebyl čas. Lítání po úřadech. Bože, byrokratický šiml si na mě obrousil všechny zuby a byl nacpaný k prasknutí. To víš, svatba, k tomu dvou cizinců, nevěděli si se mnou rady a tak mě hnali od Švejka až po Klause.“

Martin se rozesměje. „To tedy ano.“

„Jdeme. Mám tu auto se šoférem!“

„S čím?“

Vašek pyšně přikývne a nakloní se k němu. „Slyšíš mě dobře. Šofér přímo od Rivie. Bojí se, abych neutekl od svatby nebo nedej bože se mi něco stalo, nebo se ženil polámaný.“

„Jsem na ni moc zvědavý.“

„Simone, to je Martin.“

„Dobrý den, pane Martine.“

„Dobrý den,…“ neví jak dál.

„Stačí Simone. Pojedeme, ano?“

„Jistě, pane.“ Vezme kufr a dá ho do auta.

„Připadám si divně.“

Vašek mávne rukou a vleze dovnitř auta. Martin se nasouká za ním. „Ono je to nejspíš tím, že nemám ještě řidičák. A povídej.“

„U mě nic nového a kde je Hastings?“ Oba se pousmějí.

„Tohle oslovení jsem neslyšel nejméně rok.“ Zavzpomíná. „Vrací mě do mých školních let a zatím jsem o rok starší. Hastings…“ znovu se pousměje. „Je kupodivu pořád stejný a neopomene mi týden co týden říct, že mě miluje a zopakovat mi, proč bych si ho měl vzít a jak je pro mě vhodný.“

„To vypadá na Hastingse.“

„To ano a co ty? Co rodina? Máš někoho?“ vypálí, co ho nejvíc zajímá.

„Pracuji a sháním si byt. Rodiče mi spořili stavebko a poohlížím se po něčem pěkném. V práci jsem spokojený, tatínek pořád něco řídí a plánuje. Nejspíš můj budoucí život a maminka nešťastně něco čmárá na papírky a sestra? Stačí, když o mojí poslední lásce prohlásila, že je to nebeská kráva a vypatlaná čúza a jestli to s ní myslím vážně, tak se k ní nemám hlásit a obzvlášť na veřejnosti?“

„Počkej, ty jsi chodil s holkou?“

Martin zrudne a přikývne. „Popravdě bylo to dobrý, dokud nedošlo na s… postel.“ Pohlédne na zátylek řidiče.

„Nešlo to?“

Martin vyhlédne ven a pak zabrousí pohledem na pohodlné boty. „Musel jsem si představit, no víš Míšu a sebe a od té doby jsem nic neměl. I tak mi dlouho trvalo, než jsem si Janu nabrnkl. Pomalu to vzdávám.“

„Je mi líto.“

„To nic. Když uvážím, že to dopadlo i mizerně s tebou, pak nevím, na koho čekám. Možná na nějakého svatého.“

„Hele opil jsem se, nebyl jsem při smyslech a máš pravdu. Bylo to pěkné, ale něco tomu chybělo.“

„Mně to došlo, když ses vypařil, než jsem se vzbudil a nebyl jsi až zas tolik opil a věděl co provádíme. Nebylo to špatné, ale…“

„Myslíš, že člověk někde má opravdu svoji druhou polovinu a čeká na ní?“

Martin se odmlčí. „Myslím, že ne. Nevím. Vím jen, že s Míšou jsem si připadal takový celý. Asi ano nebo ne? Ty si bereš Hastingse. Jak to vidíš ty?“

„Já?“ zamyslí se. „Jeho druhá polovina - ne, ale rozumíme si, děláme kompromisy a já se snažím.“

„Snažíš se?“

Vašek přikývne. „Ano a myslím, že Jack to dělá stejně. Snažíme se, aby ten druhý byl spokojený, i když bych ho nejraději někdy zmlátil. No udělal jsem to.“

„Co? Seřezal?“

„Jo. Doslova a den jsem s ním nemluvil. Dostal jsem velkou kytku.“

„A za co?“

„Nic moc, ale je mi líto, že ti to nejde.“

„Nepřipomínej mi to!“ mávne rukou. „Jsem vůl, že jsem se nesnažil. Možná by to nějak šlo. Jenže já pořád Míša a Míša a co on se mnou a nejsem pro něho vyhovující a někdy mě i štval. Udělal jsem to, že jsem si sedl a spočítal, do kdy nám to vydrží.

„Vyšel ti konec školního roku.“

„Jenže jsem zapomněl, že vztahy nejsou matematika.“

„Měl jsi studovat matiku.“

„Nechtěl jsem a pak byl to můj vedlejší obor.“

„Proč mu nezavoláš?“

Martin si odkašle. „Zkusil jsem to a chtěl jsem ho vidět osobně. Jel jsem na konec školního roku do jeho školy. Rodina a vysoký pěkný hnědovlasý kluk, který ho držel majetnický za loket. Kruci, nikdy jsem ho na veřejnosti nevzal za ruku. Jedině tajně v Praze.“

Vašek neví, co na to říct.

„Kdybych měl možnost, vezmu to nazpět.“

„Už tu budeme!“

„Uběhlo to.“ poznamená Martin. „Děkuji ti.“

Vašek mu stiskne ruku a vzpomene si, jak ho hladila, jak se k němu nakláněl, a líbali se. Hladil ho taky, opětoval mu polibky. Bylo jim spolu dobře a milování jim šlo, ale nebylo to ono. Možná tomu chyběl ten pocit… Neví sám. Možná spokojenosti se samým sebou.

Simon zastaví a Vašek vyleze z auta. Nadýchne se mořského vzduchu a pohlédne na moře. Nádherná vyhlídka.

„Rivie, to je Martin.“

„Dobrý den…“

„Tak ty jsi ten, co se rozešel s tím druhým. Vítej doma.“ Martin se ukloní a neví proč.

„Děkuji moc.“

„Marie, odveď hosta do pokoje. Vašku, zůstaň!“

Vašek zůstane a jen pozoruje udivený Martinův pohled.  Nic neřekne. Rivie ho sleduje.

„Vašku, co máš za plán a netahej mě za nos. Cítím to ve vzduchu.“ Vašek si povzdechne. No jo, babi Rivie. Větší intrikán než Richelieu.

„Nic, Rivie.“ Rivie na něho pohlédne a pak ho královským gestem propustí.

„Dobrý den, pane profesore. To je Kamil Zajíc.“

„Těší mě.“ Představení a konec.

Jack je vede k autu a má chuť se ohlédnout nazpět. Ten Kamil mu někoho připomíná a pak si vzpomene. Martin. Bezmocně se uchechtne.

„Sedněte si dozadu.“ Pomůže jim s kufry a upraví zrcátko, aby viděl na Míšu. Vypadá dospěleji, i tak se obléká. „Míšo, nejsem profesor ani Hastings. Říkej mi Jacku. Bylo by hloupé, kdybys mi říkal na svatbě, profesore Lengley.“

„Já, dobře,“ zaváhá, „Jacku.“

„To jsem rád a co škola?“

„Výborně. Maminka s tatínkem byli spokojeni a už jsem si začal hledat práci. Jen všude chtějí praxi. Jenže nemohu ji získat, aniž bych učil.“

„To bude v pořádku. Najdeš něco.“ Uklidní ho Kamil.

Jack pozná, že neumí příliš dobře anglicky. Pozorně je oba v zrcátku sleduje. Míša už není Míšou. Vzpomíná si dobře na dny, kdy chodil do čajovny a hlídal každý krok toho nádherného kluka, kterého chtěl mít v posteli. Nesnášel Martina za to, že mu patří. Jenže teď se někam Míša ztratil. Ne tím, že je dospělejší, vyzrálejší, ale něco uvnitř se ztratilo. Je mu z toho smutno, skoro do breku. Byl Martinovým sluníčkem a trochu i jeho a Vaškovým a teď je důkladně vyhaslé. Chtěl by, aby to bylo rozchodem s Martinem, ale neví, jestli je to tím.

Je rád, že se Vašek rozhodl odjet s ním, protože to mohlo skončit stejně. On by byl sám a Vašek sám. Někoho by si našel, ale už by to nebylo ono.

Pozoruje jejich společné chování. Je vidět, že Kamil ho zbožňuje, ale Míša… Neví sám. Má pocit, že ho má rád, ale už si nepřeje být něčím sluncem. Možná je to tím, že je dospělejší, bude si hledat práci, jiné životní priority. V duchu zatřese hlavou, aby vymetl myšlenky.

„Co říkáte na Anglii, Kamile?“

Míša mu to přeloží. Smích. Byl jiný, zářivější, jasnější, veselejší. „Moc jsem z ní neviděl, ale těším se na ni. Jsem rád, že jsem si mohl vzít dovolenou a přijet s Míšou. Doufám, že vám to nevadí.“

Jack s potěšením poslouchá skoro plynulý Míšův překlad. „Vybrousil sis Angličtinu.“

„Jen díky tobě a Martinovi.“

Jack pozoruje, jak mu povadne úsměv na tváři. „Viděl jsi ho?“

„Před rokem. Byl jsi u toho.“

„Ano.“ Neví, co říct, ale nelibě pozoruje, co se z Míši stalo. Zatracený Martin. Sevře pevněji volant a vytanou mu na mysli Payneho slova. Hříbátko, koloušek, zaslouží si jen laskat, a aby nikdy nemusel pracovat. Hýčkat ho, rozmazlovat, je tak láskyplný. Božíčku, je úchvatný. Chtěl by vědět, co by Payne říkal teď. Myslím, že by se zděsil. Jeho koloušek a hříbátko je pryč a místo něho… Zaskřípe zuby.

„Těšíš se?“

„Ano. Dalo mi to práci Vaška přesvědčit. Pořád mlel o tom, že studentské lásky končí.“

„To měl pravdu. Končí.“

„Jenže pak za mnou přišel a odjel se mnou. Někdy se ptám, co mu tehdy Martin řekl.“ Zadívá se do zrcátka. Na chvilku měl v očích úsměv, je to ten starý Míša, kterého rád pozoroval a představoval si ho ve své posteli. Vteřina a opět nic.

„Martin mu něco řekl?“

„Ano. Chtěl bych u toho být a Rivie, to je moje babička, nám dala ultimátum, neboli nám naplánovala svatbu. Vašek se bránil, ale proti našemu společnému úsilí neměl šanci.“

„Kdyby nechtěl, nic ho k tomu nedonutí.“

Jack se pousměje. „Já to vím, a proto se snažím, aby to vydrželo. Doufám, že vás Kamile nenudíme.“

„Ne, já toho moc nerozumím, ale chodím na kurz angličtiny.“

„Tady si ji vylepšíte, uvidíte. A jsme u penzionu. A jejej, babi čeká.“

„Jsem na ni zvědavý. Vašek o ní hodně mluvil.“

„V tom případě se připrav, že vše bylo pravda a něco navíc.“

„Konečně jsi tu. A to je?“

„Míša.“ Popostrčí ho blíž a všimne si záblesku v očích Rivie. A jejeje, už si vyhlédla další oběti. Chudák Míša. „A tohle je Kamil, jeho přítel.“

„Těší mě.“

„Tak ty jsi Míša,“ a ignoruje Kamila. „Kuřátko.“ Jack si pomyslí, že babička vidí toho starého Míšu, jenže jak? Proč ona ho vidí a ne oni?

„Prosím?“ nechápe Míša.

„To nic, běžte za Marií. Ukáže vám pokoje. Jacku, zůstaň.“

Jack počká, až se dveře zavřou. „Tohle je záležitost Vaška. Slíbil to Martinově mamince.“

„Pak je to v pořádku, ale líbí se mi oba. Ten druhý, myslím, že je podobný Martinovi a hodně, ale je jiný.“

„Ano. Není takový generál a nenechá sebou tolik mávat.“

„Běž. Zdá se, že přece jen nejsi takový osel.“

Jack se k ní nakloní a políbí na tvář. „Jsem tvým vnukem a čekej peklo.“

Rivie mávne rukou. Bude veselo a pozoruje moře a pak vzhlédne k nebi. Musí být nádherné počasí. Asi zajde za reverendem Tobiasem, aby se pomodlil za krásné počasí. Přesně tak. Zaťuká holí a potom se pousměje. Zdá se, že ti dva nevědí, že ten druhý je tu.

„Jack zatím naštvaně jde do pokoje, který obývají s Vaškem. Vrazí dovnitř a třískne dveřmi.

„Jacku, co se stalo?“ ze dveří koupelny vykoukne nahý mokrý Vašek.

„Idiot! Doprdele! Já snad budu nadávat!“ Vašek pokrčí rameny a zmizí v koupelně. Za chvilku se rozletí dveře a dovnitř vpadne rozezlený Jack.

Vašek otevře dveře od sprchy a Jack se k němu přitiskne. „Viděl jsi Míšu?“

„Ne. Viděl jsem Martina.“

„A?!“

„Je zoufalý a na dobré cestě buď spadnout do tenat blonďaté krávy, nebo zůstat starým mládencem. A Míša?“

„Vyhaslá sopka je činnější než on.“

„To je špatné. Co s tím chceš dělat?“

Jack chytne gel a vytiskne trochu na houbičku. „Nejdřív je dáme dohromady a pak si zasloužíme skvělou odměnu.“

„Půst?“

„Jo a tvrdý. Když je vidím, nemám na nic chuť.“

„Nebo už jsi tak starý, že se na nic nevzmůžeš!“ popíchne ho Vašek. „Ale souhlasím. Bylo mi Martina líto. Neměl zaplést do vztahů matematiku.“

„A Míša měl víc bojovat. Vždyť by ho utáhl na vařeném knedlíku.“

„Nudli!“ opraví ho Vašek a políbí ho.

Ve stejnou chvíli se u Rivie objeví Marie. Chvilku váhá a pak s rozmyslem poví. „Marie, toho blond muže zítra ráno zavedeš do pokoje, kde je ubytován ten černovlasý muž, co přijel s Vaškem. Klíč mi doneseš.“

„Madam! Samozřejmě, jak si přejete.“ Na přísných rtech se jí objeví prchavý úsměv. „Je už pozdě.“

„Já vím, Marie a děkuji.“ Marie nic neřekne a natáhne ruku. Rivie se s povděkem do ní opře. „Až tu nebudu, co budeš dělat?“

„Pokud mě tu pan Vašek nechá, budu sloužit jemu a panu Jackovi.“

„Jsi hodné děvče.“ Marie nic neřekne a vede Rivii do pokoje.

„Prosím vás, kde je můj pokoj? Zapomněl jsem číslo svého pokoje.“

Marie si vzpomene. Blonďák do toho druhého pokoje. Celou noc nespala, protože vymýšlela scénář, kterým by mohla splnit Riviino přání.

„To se dost často stává. Zvlášť pokud jste přijel večer a unavený. Prosím tudy.“ Vede ho do pokoje, kde je ubytován ten černovlasý muž. Tiše otevře dveře s číslem jedenáct. Míša ospale zívne a vejde dovnitř. Dojde k posteli, svlékne si tepláky, které dohodí  a lehne si. Přitiskne se k teplému tělu a zavrtá se k němu blíže. Je mu dobře.

Martin zabručí a obejme někoho. Spokojeně si povzdechne.

Marie vytáhne klíč a otočí jím ze strany chodby. Schová ho do kapsy u bílé zástěry a jde za Albertem, který se trápí nad dortem. „Marie!“

„Pořád nevíš?“

„Nevím. Růže nechci. Je to přeslazené.“

Marie si nalije šálek čaje a zamyslí se. „Udělej čtyřlístek! Pro štěstí. “ Alberto zamrká a otevře ústa. „Pokud to zvládneš.“

„Zřejmě tím někoho naštvu!“

„Rivii to nebude vadit a pánům taky ne.“

„Je to zvláštní. Nějaký cizák až z daleké Evropy.“

„Co chceš? Srdci neporučíš.“

„To vím. Jdu expresně objednat pečící formy. Udělám ho čtyřpatrový.“

„Jasně,“ broukne Marie a podívá se na hodinky. Je čas podat Rivii léky.

V tu samou chvílí se probudí Vašek a neodolá, aby se nepřitiskl k Jackovi a nepozoroval jeho uvolněnou tvář se stíny od řas a strništěm na tvářích. Pro někoho obyčejný chlap, ale pro něho dokonalost sama. Lehounce klouže očima po čele, neposedných vlasech, obočí a řasách, které skrývají úžasné oči. Líce a nos, který není zrovna ideální a rty. Ve dne přísné, v noci smyslné a teď ráno jsou rozněžnělé. „Už ses vynadíval?“ Rty se otevřou a pousmějí se.

„Nikdy se nevynadívám dost.“ Polibek na rty, které se usmívají.

O kus dál v pokoji, kde vládne tma, si Martin začíná uvědomovat, že není všechno tak, jak má být. Něco nebo spíš někdo se k němu tiskne a on registruje známou vůní. Ne tu první, ale něco pod tím je velmi známého a on nemůže přijít na to co, ale nechce se mu pitvat takové nicotné otázky, a pak s tím, kdo je vedle něho, je mu dobře. Lépe než s Janou, lépe než s Vaškem, i když to byl jen úlet. Dál nepátrá po ničem a přitiskne se k tomu tělu blíž. Kašle na to, kdo to je. Možná host a dotkne se rtů a pak otevře oči. Sakra! Co ten tu dělá? Odtrhne se od rtů, o kterých se mu zdává skoro noc co noc.  Dobývá je, líbá je a směje se s nimi. Zívnutí a on v panice se rozhlédne kam zalézt.

„Už je ráno?“ zavrnění.

Odkašle si. „Ano.“ Zašeptá.

Ve stejném pokoji o dva pokoje dál, s číslem 15, sedí na posteli Kamil a uvažuje, kde je Míša. Šel se jen napít, aspoň to tvrdil. Má strach, aby se někam nezatoulal, protože skoro spal, když šel dolů. Někdy je tak šíleně nezodpovědný a v domě plném hostů, se může stát cokoliv. Odhodí pokrývku, z kufru vyhrabe cvičební úbor a natáhne ho na sebe.

Vyjde ven a jde hledat Míšu. Rozhlíží se kolem sebe. Dorazí do kuchyně, kde narazí na kuchaře, pozdraví ho, ale ten jen něco zabručí a volá, tak živě, že z toho nic nerozumí. Míša tu není a tak jde ven do zahrady.

Míša si lebedí a protáhne prsty u nohou, celé tělo aniž otevře oči. Je mu dobře a vlastně si ani nepamatuje, jak se sem dostal, ale už dlouho mu tak dobře nebylo. Ucítí vedle sebe Kamila a jeho pohyby. Otevře oči. „Dobrý…“ strne, když si uvědomí, do čí tváře se dívá.

„Ahoj!“ rozpačitě začne Martin.

Míša se dotkne rtů. Ten polibek nebyl sen a nebyl to Kamil. Měl si uvědomit, že je to jiná chuť, jiná vůně. Posadí se a přitáhne k sobě pokrývku, kterou stáhne z Martina. Ten automaticky ji popadne taky, aby si aspoň zakryl klín. Roční absence a jen letmý dotek se podepsal na něm až neuvěřitelně rychle.

Pousměje se. „Ehm, dobrý den.“

„Jak?! Musím jít!“

„Nevím. A co tady děláš?“

„Já? Jdu Jackovi za svědka.“

Martin pustí pokrývku, která z něho sklouzne a Míša automaticky sklouzne pohledem k jeho klínu. Martin zrudne a rychle si ji přitáhne. „Já zas Vaškovi. Nevím o tom, že jim jdeš za svědka.“ Trochu upjatě odpoví.

„Já taky ne.“

„Vašík Pašík!“ vykřiknou oba a zatnou pěsti.

„Zachází moc daleko,“ zamumlá Martin, ale kupodivu je šťastný. „Dej mi pokrývku.“

„Nedám!“ tvrdohlavě odpoví Míša a cukne jí.

„Odkdy jsi puritánem a dej mi ji. Jsi v mém pokoji a to je moje pokrývka!“ Zamračí se.

„Asi si spletla číslo.“

„Cože?“

„Byl jsem se napít, kuchyň nenašel, vracel se do pokoje a zapomněl jsem číslo pokoje,“ zrudne, „a požádal jednu paní, aby mi řekla, který pokoj mám. Vypadala asi jako pokojská.“

„Aha. Já se otočím.“

Míša vznešeně kývne a Martin se otočí. Proč tu není zrcadlo - cokoliv! Míša si obtočí pokrývku kolem těla a hltá poodhalená záda i hýždě Martina. Skoro zasténá, když ucítí tlak v klíně. To ráno ho úplně vyrajcovalo. Posmutní a jde ke dveřím táhnoucí za sebou pokrývku.

Stiskne kliku a trhne dveřmi. Nic!

„Je zamčeno. Dej sem klíč!“

Martin se otočí. „Nemám klíč. Nezamykám se. Určitě je otevřeno!“ Zapomene na nahotu i své vzrušení a přejde ke dveřím. Stiskne kliku a zatahá dolů, nahoru. Nic. Udiveně si prohlíží dveře a pak se rozhlédne po zemi, jestli tam neleží klíč. Prázdno. Přejde ke stolku a mrkne se. Nic. Pokrčí rameny a jde ke dveřím. Napřáhne se a otevře ústa.

„Počkej, jsou tu hosté!“ a Míša ho chytne za ruku. Pokrývka sklouzne dolů a oni dva stojí u dveří. Martin s Míšou se pro ni shýbnou a srazí se. Zvednou hlavy a Martin okouzleně zírá na tvář, která ho provázela čtyři roky. V duchu zasténá. Nemohu na ni zapomenout. Nejde to.

Míša prohlíží už dospělou verzi Martina. Vzpomene si na jejich první setkání a jak se v něm tehdy zastavil dech. Jak zatoužil jít s ním hned do postele. Je to stejné.

Martin zatím sebere pokrývku a obtočí ji kolem Míšova těla. Už není tak útlé, jako kdysi, ale stejně štíhlé a nádherné. Uhladí mu pokrývku na ramenech a pak ho políbí.

„Asi budeme muset čekat. Obleču se.“

Ne! Chce vykřiknout Míša, ale nechá ho jít. Už není jeho přítelem. Sleduje jeho oblékání. Zdá se mu to nebo ne a přibral? Měl by víc cvičit a asi sedí hodně u počítače. Zamračí se.

Martin vytáhne žaluzie a otevře okno. Do pokoje začne proudit čerstvý vzduch a on se z něho vykloní. Nikdo v dohledu a sešplhat… raději ne a pak, chce tu být s Míšou, i když je to spíš trápení. Otočí se a pohlédne na Míšu v tureckém sedu s pokrývkou kolem sebe. Vypadá jako zachumlaný medvídek, co mu vykukuje jen nos.

Rozpačitě si sedne a sleduje naproti sobě Míšu.

„Paní Rivie, ten druhý muž, nemohla byste mi říct jména?“

„Ten černovlasý vysoký je Martin. Ten světlovlasý jen trochu nižší a štíhlejší je Michael a ten hnědovlasý je Kamil.“ Marie si v duchu zopakuje jména.

„Udělala jsem, co jste chtěla.“

„Marie, jsi velmi šikovná.“

„Děkuji, ale bylo to velmi lehké, ale pan Kamil hledá pana Michaela.“

„Ale, opravdu?“ Rivie se podívá na hodinky. Pokud… deset minut jim na to stačí. Pokud ne, nepatří k sobě. „Marie.“

„Ano, paní Rivie?“

„Za deset minut, až odtud půjdeš, zavedeš pana Kamila k těm dvěma.“ Abych tu dělala vše sama. Než by se ti dva zmohli na svůj nanicovatý plán, bylo by po všem a oni by byli zpátky v té mrňavé zemi.

Marie otevře pusu a potom ji zavře. Stará paní ráda manipuluje lidmi, ale někdy co je moc, to je moc. „Dobře.“ Přikývne a podívá se na hodinky.

„Co se myslíš, že se stalo?“

„Jen se to zaseklo. Vašek s Hastingsem nás přijdou osvobodit.“

„Martine, ty ses vůbec nezměnil. Ti dva dobrou hodinu ještě nevylezou z postele, a i kdyby nakrásně byli vzhůru, pak je zajímají jiné věci než my dva.“

Martin se začervená. „To je tím, že si nemohu zvyknout na to, že profesor… Jsem osel.“

„Jsi.“ Oba jsme a velcí.

„Byl jsem idiot, debil, že jsem tě nechal jít!“ prudce dostane ze sebe Martin. „Nevím, co mě napadlo, že jsem to s tebou ukončil. Mohlo to nějak jít.“

Míša si udiveně Martina prohlíží. Je napjatý a rozhorlený. Naštvaný.

„Já nevím jak!“ prohrábne si vlasy. „Mohl jsem zůstat déle na škole, mohl jsem za tebou jezdit, neměl jsem se tě vzdávat. Bože, proč jsi to dovolil?! Měl jsi mi jednu ubalit a bylo by to!“

„Neházej na mě vinu, ale v jednom máš pravdu.“ Tiše odpoví Míša.

„V čem?“

„Neměl jsi to dělat a já – neměl jsem se vzdávat.“

Ticho a oči, které se bojí pohlédnout na toho druhého.

„Patová situace,“ zašeptá Martin sklesle. „Byl jsem na tvém ukončení roku. Vzal jsem si dovolenou a jel. Chtěl jsem tě vidět s diplomem a úsměvem na tváři.“ Míša strne, když si uvědomí, co viděl. „Vysoký, štíhlý vážný kluk, ke kterému se nakláněl hnědovlasý muž. Utekl jsem.“

Míša neví, co říct. Hřeje ho u srdce a přitom je mu smutno, že to musel vidět a teprve teď si vzpomene na Kamila. Je tu už dlouho a ani si na něho nevzpomněl. Zardí se.

„Je mi to líto!“

Martin mávne rukou a opře se o židli. „Víš, viděl jsem tě několikrát. Přestal jsi nosit krátká trička a byl jsi jiný. Vážnější, možná dospělejší a já záviděl těm druhým, že se tě mohou dotýkat a já blb se toho práva dobrovolně vzdal. Viděl jsi většího vola? Já ne. Jenže jsem si říkal. Konec roku, jiná města, jiné povolání, na dálku vztahy nefunguji. Přece to píšou všude. V každém časopise, říkají to všichni a tak jsem se rozhodl, aniž jsem bral cokoliv jiného v úvahu. Možná my dva bychom byli výjimkou. Možná by se nám to povedlo.“ Zmlkne. „Znovu jsem blázen, že.“

„Ne. Nikdy jsi jím nebyl. Vidíš a já na to přistoupil. Je to i moje chyba. Měl jsem ti to omlátit o hlavu, a co jsem udělal? V klidu zrušil byt, uzavřel jsem to vše a odjel domů. Brácha byl nadšen, tím jak vypadám a pak neměl jsem pro koho nosit trika.“

„Nechápu.“

Míša se zardí a schová se ještě víc do pokrývky. „Já věděl, že se ti strašně líbí a no provokoval jsem tě. Jenže ten důvod se potom vytratil a všechny jsem vyhodil.“

„Cože ty jsi je vyhodil. Ne?! Proč, vždyť ti slušely!“

„Vždyť jsi mi pořád říkal, ať nosím delší.“

„No jo, jenže mě vždy tak vzrušoval ten kousek poodhalené kůže, asi jako dřív pány kotník dámy. Jenže jsem se bál, že ostatní taky a něco by se ti mohlo stát.“ Začne se ironicky smát, až smích přejde v pláč. „Jsem vůl a nu což. Musím s tím žít.“

Míša se zvedne z postele a přistoupí k Martinovi. Ten ho obejme kolem pasu a přitiskne hlavu ke klínu zakrytému pokrývkou. Stojí a vdechuje Míšovu vůní, jeho laskající ruku ve vlasech. Je mu dobře.

„Paní!“

„Ano.“

„Prosím, přítel – nevíte, kde je? Vysoký, štíhlý blond.“ Ukazuje rukama.

„Pan Michael?“

Zuřivě začne přikyvovat hlavou.

„Prosím pojďte.“ V duchu zavrtí hlavou. Jak je to možné, že paní Rivii ty plány vycházejí? Pro jistotu dojde pro pana Jacka a Vaška. Vytáhne z kapsy klíč a zasune do dveří.

Míša pootočí hlavu ke dveřím a ztuhne, když se dveře otevřou.

„Chyběl jsi mi, Míšo!“ zrovna huhlá Martin do pokrývky.

„Prosím, pane.“ Dveře se otevřou naplno a Kamil ztuhne, když uvidí polonahého Míšu v objetí s Martinem. Polkne a vyrazí k nim. Natáhne ruku, sevře paži Míši a odtrhne ho. Pokrývka sklouzne na zem a Míša se svalí na zem, jak neudrží rovnováhu. Zaúpí, jak se praští o postele.

„Cos to udělal, ty hajzle!“ zařve Martin a vyrazí proti Kamilovi. Slepě se rozpřáhne proti němu.

Marie mezitím klidně přejde k velkému pokoji a důrazně zaťuká.

„Myšička je moc šikovná,“ zrovna mumlá Jack.

„Myšička chce dokázat kocourkovi, že není nebezpečná,“ jemně přede Vašek.

Dveře. Mrskne o ně polštář, jenže dál někdo klepe. Podívají se na sebe a zaregistrují hluk. Rychle se oblečou do toho, co najdou a vyrazí ven. Marie stojí a pak si řekne, že by možná měla říct Simonovi, že jeho služeb asi bude zapotřebí. V klidu vyrazí k domku, kde bydlí.

„Co se děje?!“ Jack s Vaškem stojí a nechápavě zírají na to, jak se Kamil s Martinem rvou, a Míša se snaží nasoukat do něčeho, co vytáhl z tašky.

Jack pohlédne na strop. „Babička!“ V hlase stoprocentní jistotu.

„Dost!“ zařve Vašek. „Jacku, hosté, ať to nevidí.“

„Nebudeš mlátit Míšu, zmetku! To nedovolím.“

„Nikdo mě nemlátí, pitomče!“ zařve Míša a nasouká se konečně do tepláků. Jsou mu dlouhé a tak si je přidržuje v pase. Mimoděk si uvědomí, že Martin opravdu ztloustl.

„Ale mlátil. Nikdo na tebe sahat nebude!“

„Ty máš co zrovna mluvit! Dal jsi mu kopačky, idiote.“

Vašek sleduje, jak se rvou. Občas zasykne, ale přerušit se mu to nechce.

„Hele, idiote, tak si mohu říkat jen já! Hajzle!“

„Dost!“ vykřikne Vašek a konečně k nim přistoupí. Snaží se je od sebe odtrhnout.

„Co se to tu děje?!“

„Rivie!“ Všichni ztuhnou a Kamil pustí Martina, který uhlazuje rozervané triko.

„Konečně. Doufám, že to vyřídíte civilizovaně!“

Ta má zrovna co mluvit, když to způsobila, pomyslí si jak Jack, tak Vašek.

„Martine, nic ti není?!“ Míša k němu doškobrtá a pak si uvědomí chybu. Zvedne se. „Kamile, nic ti není?“

„Doprdele! Tušil jsem to. Celou dobu jsem to věděl. Nemusel jsi mě tahat za fusekli. Bavil ses dobře? Jsem nebetyčný vůl!“ Prohrábne si vlasy a suše se směje.

„Já nechápu,“ řekne nešťastně Míša.

„Jsem tomu zmetkovi podobný. Fuj, a ty ho máš ještě rád, parchante.“

„Hele nenadávej mu, ty slizoune, nebo si tě znovu podám!“ vyjede Martin. „Ještě jedna nadávka a urazím ti ten plastický nos!“

„Trhni si nohou a ty taky. Odjíždím.“ Zaváhá. „Můžeš odjet se mnou. Prosím. Dal ti kopačky, nestál o tebe, kdežto já ano. Vždy u mě budeš na prvním místě. Nikdy tě neopustím a budu tě hýčkat, zatímco tenhle mizera si tě nezaslouží. Ani se nesnaží.“

„Míšo, já… zůstaň.“ Neví co říct, protože ten chlap mluví pravdu. Dal Míšovi kopačky, opustil ho. Míša přejde ke Kamilovi a obejme ho. Zvedne k němu hlavu a políbí ho na rty.

„Promiň mi to. Neuvědomil jsem si to. Jsi skvělý, ale asi si tě nezasloužím.“

„Kruci. Věděl jsem to hned, jak jsem tě viděl v jeho objetí. Nu což, kdyby něco, můžeš se na mě obrátit.“ Krátce ho obejme a vyjde z pokoje.

„Míšo!“

Jack táhne vzpouzejícího se Vaška ven z pokoje.

„Tak snadné to nebudeš mít a nech mě teď být. Kamil byl… Doprčic!“ rozbrečí se, vyběhne klopýtající o tepláky pryč.

„Míšo!“ Martin natáhne ruku a vyrazí za ním ven.

„Pane Martine, takto není vhodné se ukazovat před hosty.“

Martin má pocit, že ho drží za paží svěrák. Pohlédne do kamenné usmívající se tváře. Vytrhne ruku a tře si postižené místo. Vrátí se do pokoje. Marie přikývne.

„Kamile!“

Kamil si zatím balí tašku. Je mu mizerně, ale tak nějak celou dobu tušil, že je náhrada a on nechce být náhradou.

„Míšo!“

Ten si sedne ztracený v Martinových teplácích.

„Omlouvám se, já pojedu s tebou.“

„Blbost!“ a snaží se spolknout Ano. „Nechci být náhradou za něho.“

Míša mlčí.

„Vypadám skoro jako on, nebýt vlasů.“ Míša sklopí hlavu. „Proč?“ Povzdechne si. Když ho uviděl napoprvé, zamiloval se do něho, i když cítil, že je tam něco podivného. Když Míša souhlasil, že s ním bude chodit, byl nadšený a oslavili to. Bylo to nádherné a on všechny pocity potlačil. Měl tušit, že Míšu straší ještě jeho bývalý kluk. Jenže on byl slepý. Chtěl být slepý a teď za to pyká. Tak trochu je to i jeho chyba. Hlavně je to chyba Míši. Možná, když vzbudí v něm vinu, možná s ním odjede.

„Kamile, prosím já, nechtěl jsem ti ublížit.“

Kamil k němu přistoupí a podívá se mu do očí. Jsou smutné, ale něco se v nich rozjasňuje. Chtěl by ho vidět, jaký byl v době, kdy s tím druhým žil. Nejraději by byl sobecký a vzal ho sebou. Nenechal ho tu, ale k čemu by to bylo. Nejspíš by nikdy neviděl motýla. Nechce být náhradou, i když s někým takovým by mu to nevadilo, ale on chce začít konečně žít s někým, kdo ho bude milovat celého a ne repliku někoho jiného. Skloní se a políbí ho na tvář. Bude rytíř, protože Míša potřebuje rytíře.

„Jestli ti někdy ublíží, přijeď.“

„Já  - proč jsi na mě tak hodný?“

To kdybych věděl, jenže na Míšu být zlý, to by nedokázal a to byl pěkný zmetek. Prostě Míša vyvolává jen pěkné pocity a nemá nepřátele. „Protože doufám, že jednou ke mně přijdeš, vrhneš se mi kolem krku a řekneš: Miluji tě.“

„Já, přijedu… kruci, proč to nemůžeš být ty?“

„To nevím. No nic. Měj se tu hezky a toho mizeru natáhni na skřipec.“

„Budu se snažit, i když je to jako poprvé.“

„Ne.“

„Promiň mi to. Vyprovodím tě.“

„Promiň, půjdu sám.“ Pojeď, zabal si a pojď se mnou a zároveň nechce, aby s ním šel, nebo by všechny ty skautské řeči musel porušit, nacpal by ho do zavazadla a odvezl zpět do Čech. Nejraději by řval vzteky a on si chce zachovat aspoň zdání, že je tím starým Kamilem a ne tím zmetkem, který by ho nejraději doma přivázal a nikam nepustil. A nechce ho vidět, jak se mění doslova před jeho očima. Jediná chvíle s tím druhým a Míša se mění v něco krásného. Nechce ho vidět, ne teď jako rozvitého motýla, který zkrášluje život tomu druhému. Nechce je oba už nikdy vidět. Nejde za ním. Rozhodl se a bude toho litovat. Bude!

„Pane, auto čeká a letenka je zajištěna.“

„Je mi to líto!“ řekne Vašek, který trval, že ho vyprovodí. Kamil se otočí a zahledí se do zelených očí. On za to může. Odloží kufr a napřáhne se. Přesnou ranou mu jednu ubalí do čelisti. „Ty svině!“ řekne a nasouká se do auta.

„Simone, jeď!“ Simon, který se mu vrhl na pomoc, se zastaví a odejde k autu, za chvilku už auto vyjíždí. Kamil si spokojeně tře ruku. Ulevilo se mu. Nesmírně se mu ulevilo a holt je volný. Najde si někoho jiného, i když někoho jako Míšu sotva.

„Já to tušila, že ta svatba nebude perfektní!“ Vašek vyjekne, když mu na záda přistane hůl.“

„Rivie!“ zahuhlá. „To bolí!“ Rivie se k němu nakloní a zvedne mu hlavu. „Do svatby se to nezlepší. „

„Já ti to říkal, abys sem nechodil.“

„Hele, byl to host a hosty vždy přivítám a vyprovázím!“

Rivie si pyšně pomyslí, že má konečně perfektního zástupce. „Neboj, make-up to spraví.“

Vašek se zašklebí bolestí i pobavením a zvedne se ze země.

„Horší je, že máme o jednoho hosta míň.“

Jack chytne Vaška za ruku a táhne ho pryč.

„Zase zmizeli. Dobrý den, Michaeli a Martine.“

„Dobrý den. Jdeme se projít.“ Rivie přikývne a sleduje ty dva. Kouzelní, oba dva. Laskavě se na ně dívá. Je to trochu škoda, že ti dva jsou spolu. Možná je neměla dávat dohromady a najít jim někoho ze své rodiny.

„Míšo, já nevím, co říct.“

„To já taky ne. Co bude dál?“

„Nevím. Opět. Jako by ten rok nebyl a já seděl u nás doma a počítal, jaká je šance, že spolu zůstaneme.“

„Tys to počítal? Debile!“

„Máš plné právo to říct a máš pravdu jsem debil.“ Zastaví se a rozhlédne se. Natáhne ruku a v ruce drží první ještě napůl rozkvetlou jiřinu. „Pro tebe!“ Klekne si na zem a podává ji Míšovi. „Zůstaneš se mnou v dobrém i zlém, prosím!“

Míša vezme jiřinu a přivoní k ní. Co se říká bývalému příteli, který se porval a teď mu dává kytku?

„Uvidíme!“ Rozesměje se a začne utíkat. Martin za ním okouzleně zírá. Má krátké tričko ještě s puky, jak bylo složené. Jen pro něho. „Počkej na mě!“

„Je zpět!“ nábožně šeptají dvě hlavy v okně. Jedna zasykne bolestí, ale dál poslouchají smích. Zvonivý, čarovný.

„Květiny se probouzí a mizera utrhl jednu z nevzácnějších babiččiných jiřin.“ Spokojeně láteří. Je tu krásně. Možná je to tím místem, které je spojilo, ale on doufá, že už je nikdy nebude muset dávat dohromady a kdyby ano, co na tom. Je jejich kamarád a ti si mají pomáhat. Ucítí polibek na šíji a ruce, které ho táhnou zpět do koupelny.

„Chytil jsem tě!“

Míša se rozesměje. V mysli se mu mihne Kamil jako stará vybledlá fotografie. Opětuje polibek a pak se Martinovi schoulí do náruče. Pozorují se, zkoumají své o rok starší rysy.

Když tak dobře vypadá. Možná by se mohl na něho chvilku dívat, zkoumat nové rysy, které dlouho neviděl. Pozorovat ho a učit se. Myslel, že ho zná, ale to jak se ho zastal a dozvěděl se tolik nových věcí. Blázínek je to.

Měl tehdy víc bojovat. I tatínek mu to říkal a on to vzdal. Lehce, říkal si. Najdu někoho lepšího najdu druhého Martina a zkoušel to. Spal s jinými a hledal. V každém odrazu tváře srovnával a bylo mu z toho špatně. Nemohl zapomenout na Martina a podivným způsobem došel zase k Martinovi, ale za ty počty si pěkně počká. Bude se mu dvořit a budoucnost, neví co s ní, ale snad to půjde nějak zařídit

Už nikdy ho ze své náruče nepustím. Nikdy, přísahá si Martin. Půjdu za ním do pekla, protože teprve s Míšou je spokojený. Leží na trávníku a vnímá místo a hlavně Míšu. Konečně, konečně mohu usnout.

Konec