Shounen - ai povídky

                                         Krádež náramku

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Winnipeg 24.12 muzeum historie

Městem se snášejí něžné vločky sněhu a tiše dopadají na zasněžené silnice a chodníky. Všude je ticho a za okny jsou vidět osvětlené stromečky, citit hřejivé teplo a slyšet  koledy. Město vyzařuje poklidnou atmosféru vánočních svátků.

Před obrovskou temnou budovou parkuji dvě osamělá auta. Na budově se skví nápis Muzeum historie. Uvnitř ztichlé budovy jsou dva lidé v modrých uniformách se zlatým odznakem na uniformě.

„Tak už běž nebo se Annie bude zlobit“ řekne muž v modré uniformě s odznakem Antlantic Security na rukávě a se zbraní na boku. Druhý rozpačitě kývne.

„Já nevím jak poděkovat. Vždy jsem dostal službu na Vánoce a zničeho nic...“ rozpaky neví co říct.

„Už raději běž nebo malá Kathlyn přijde o první Vánoce se svým otcem. „Pohne se a přejde ke stolu s obrazovkami na kterých se promítají jednotlivé sály muzea. Zběžně je přehlédne.

„Tak já jdu a díky moc. Tady Annie ti něco posílá.“ Položí tašku na stůl a zavře za sebou dveře. Je rád, že vypadne. Ještě pořád má pochybnosti proč tady Yvo slouží. Je jiný než obvykle strážní jsou. Když ho sem přijali nejdřív si myslel, že je to zloděj, který prahne po pokladech. Jenže pak začal napravovat mezery v bezpečnostním systému. Nevyzná se v něm. Je tak podivný. Jde chodbou k svému autu. Jsou Vánoce a on je šťastný, že může být se svou rodinou. Vyjde ven a ochrne si límec bundy před studeným větrem se sněhem. Rozhlédne se po zasněženem Winnipegu. Rychle přeběhne k autu a nasedne. Spustí topení, aby se zahřál vnitřek. Rychle vyskočí smete sníh ze skel a vleze dovnitř. Zamne si rukama v rukavicích a jeho myšlenky se opět zatoulají k Yvovi.

Když řekl, že je jiný tak to myslel vážně. Kdysi dávno pracoval jako policajt než jeho manželka řekla, že už déle nebude snášet strach, že se jednou nevrátí. Neuměl nic jiného a tak se dal k bezpečnostní službě. Všichni jsou spokojeni. Když pracoval pro policii poznal pár individui. Nikdy nikoho nezastřelil, ale poznal lidi, kteří ano a Yvo je jedním z nich. V modrých očích má stíny, které on odhaduje zabil nebo viděl zemřít. Zatřese hlavou, aby vyhnal myšlenky na toho podivného člověka. Nastartuje a vyjede k domu kde ho čeká jeho rodina. Usmívá se a už zapomněl o chladných  modrých očích.

„Tak jakápak je kuchařka Bernieho“ řekne nahlas Yvo. Vytáhne z tašky kus sladkého koláče a v kastrůlku je zřejmě krocan. Otevře a přivoní. Pak kousek olízne a přimhouří oči. Výborná kuchařka. Bernie má štěstí. Ne jako on. Složí svoji vysokou stoosmedsát vysokou postavu do křesla a natáhne před sebe dlouhé svalnaté nohy. Jednou rukou chytne koláč a nese ke rtům. Dívá se na obrazovky, které ukazují pořád to stejné. Sály s exponáty a jednu místnost, která je věnovaná egyptské kultuře. Ta ho zajímá a nic jiného. Kousne do koláče a dívá se modrýma očima na obrazovky. Odloží koláč a prohrábne si zadlouhé vlasy.

Dřív je nosil na krátko, ale občas musí změnit svoji vizáž. I tak chodí po tomhle světě dost dlouho a kolik už měl jmén? Nejdřív jeho rodné Wolfstein. Krásné příjmení. Později Woodiwiss a předtím ještě Litvinov. Jediné příjmení s jiným jménem. Vždy je po určité době mění. Jen křestní jméno si nechává. Možná, aby se neztratil v těch ostatních příjmeních, v těch dalších a dalších totožnostech, které na sebe bere jako vlk beránčí roucho.

Modré oči zledovatí do jiskřivých krystalků a pak se usměje. Stalo se stalo a on tady má úkol a bude ho plnit dokud jeho čas nevyprší. Přece to tak je ne? Natáhne ruku pro koláč a ukousne si pořádný kus. Přimhouří oči. Je dobrý. S oříškami a rozinkami. Asi si s Berniem bude častěji měnit službu. Pohlédne na stěnu jako by tam bylo okno a on on viděl ven kde sněží. Vánoce. Neslavil je tak dlouho a s nikým. Vlastně je nikdy neslavil.

Podívá se na obrazovky a pak už bez úsměvu odloží koláč. Olízne si prsty. Někdo se snaží dostat do muzea anebo spíš už v něm je. Zvedne se z křesla a vyjde z místnosti pro strážné. Malý záchvěv. Nepatrný na obrazovce toho dotyčného prozradil. Smyslné ústa se zvlní do ironického krutého úsměvu. V očích se zableskne studenou oceli a on jde. Nepotřebuje nic.

Když převzal roli Ochránce získal i lepší schopnosti. Ty mu pomohly přežít vše co ho zatím potkalo. Jde temnými chodbami a vidí jako ve dne. Občas se zableskne světlo a on se pliží temnotou jako stín. Vždyť on je taky temnota. Poslouchá jemu tak známé zvuky a pak se zarazí. Je to tady opět. Bude muset zabíjet. Úsměv se ztratí a rysy ztvrdnou do neproniknutelné masky. Oči přimhouří, napne sluch a dech se ještě víc zklidní. Musí být opatrný. Odloží zbraň do pouzdra a vytáhne zvláštní stříbrnou dýku. Sevře ji v dlaní a pohne se jako šedý stín kupředu.

Miří s naprostou jistotou k sálu s egyptskými exponáty. Zloděj nebo zloději si přišli pro jednu věc. Náramek bohyně Isis. Prokletý náramek, který to vše spískal. Přitiskne se ke zdi a posouvá se do předu. Přejde k sálu a dívá se kde jsou. Zavře úplně oči a napne sluch. Teď se spoléhá jen na něj. Slyší každý šelest, který je v místnosti. Každý dech a pak napjatá postava se uvolní. Ruka s dýkou klesne a pomalu ji zastrčí do pochvy na noze. Otevře oči a pronikne temnotou.

Náramek si zřejmě přeje být opět ukraden.

A tím pádem on změní zaměstnaní. Někdy si myslí, že bohyně Isis byla velká nezbednice. Lepší slovo proto nemá.

Tam je. Dívá se na vysokou pružnou postavu jak opatrně jde k náramku. Zloděj muž. Zřejmě si prohliží místo činu. Je to v pořádku. Muž nemůže ovládat náramek nebo spíš obráceně? Opře se o stěnu a dívá se s potěšením jak se pohybuje. Vychutnává si to zlodějské umění. Lehký krok, jisté pohyby, zručnost. Dlouho neviděl nic takového. Zloděj je profesionál a celý v černém. Od bot až po kuklu. Má sebou v pásu jen nezbytné věci a on se dívá jak vytahuje jednotlivé věci, aby oklamal čidla, které hlídají náramek. Jenže neví o jednom. O něm.

Takže zloděj. Proč ten náramek krade? Proč? Jenže ho to celkem ani nezajímá, ale ten muž. Musím vědět kdo je, protože od této chvíle budu k němu patřit dokud náramek nerozhodne jinak.

Někdo tady je.

Yvo se dívá jak otáčí hlavu všemi směry. Údivem se mu rozevřou zorničky. To není obyčejný zloděj. Je to opravdu mistr ve svém oboru, když ho vycitil.

Jsem dnes nervózní i přesto, že všechno jde jak na drátku. Co to se mnou je? Zlobí se muž v černém. Zadrží dech jak natáhne ruku po náramku.

Mám ho. Klientka bude spokojena. Prohlédne si náramek a pak schová do váčku. Rád krade malé věci. Ne ty velké. Napne sluch. Pořád má pocit, že cítí něčí pohled. Pohled v zátylku. Očí, které ho pronásleduji od chvíle co vstoupil do budovy. Otočí se, když ucítí závan vzduchu. Otočí se dozadu. Nikdo. Jen sny. Možná průvan, ale nevří na průvany v muzeiích. Otočí se a chce odejít.

Muž. Vysoký. Modrá uniforma bezpečnostní služby. Pískové dlouhé vlasy stažené gumičkou. Ledové oči a jizva nad obočím. Hranatý obličej s pravidelnými rysy, smylsné pevné rty, které se ironicky usmívají. Ten muž je nebezpečný. Uskočí, když je zadržen rukou. Cítí sevření na ruce a chce se osvobodit, když je puštěn. Zavrávorá spíš překvapením než tím, že ztratil rovnováhu. Opatrně ho chce obejít. Ten muž se za nim otáčí a nic nedělá. Jen ho upřeně pozoruje bez jediného mrknutí. Je divný. Je jak pouštní vlk. Nebezpečný. Obejde ho aniž by z něho spustil zrak.

Proč mně pouští?

 Yvo se za nim dívá jak zloděj spěšně odchází bez ohlédnutí, ale přece jen ostražitě  a pak se podívá na místo kde se skvěl náramek. Vytáhne rukáv a sundá si stejný náramek jaký se před chvíli blyštěl na sloupku za sklem. Položí ho na místo. Prohlédne si místo činu a všechno vrátí do původního stavu.

Zítra ráno podá výpověď a najde toho zloděje. Někdy je dobré mít schopnosti o kterým se lidem jenom může zdát. Rozhlédne se po egyptském sále a odejde. Zde už nemá co chránit. Jde chodbami muzea k místnosti pro strážné. Vejde dovnitř a mrkne na obrazovky. Usedne do křesla a natáhne se pro koláč. Slabě se usmívá. Čeká ho další dobrodružství. Kolik jich bylo? Už skoro ani neví, ale všechno je někde v jeho  paměti uloženo.

Je opravdu výborná kuchařka, když si nabere krocana a ukousne křupavou kůrčičku. Někdy by si přál, aby se to vše nestalo. Dívá se na monitory a sleduje starobylé artefakty, které jsou tu vystaveny pro potěchu očí návštěvníků.

Winnipeg 25.12 šest  hodin ráno, letiště

Kdo je ten muž, který mně pustil z muzea? Dnes budou všechny místní noviny psát  o krádeži náramku. Nikterak vzácného, ale přece jen loupež v místním muzeu a o Vánocích. Zachmuří se a pohlédne na svou ruku. Nezná nic lepšího jak dostat věci ze země než to provézt nápadně. Na devadesátdevět procent to vždy vyjde. Jistě je jedno procento, kdy to nevychází. Sedí v autě na křižovatce a čeká an zelenou. Je oblečený do tmavých džínu a šedého svetru. Černé vlasy zastrčené za uši v kterých probleskuje náušnice. Dotkne se jedné z náušnic  dlouhými štíhlými prsty. Usměje se. Hlavně, že má náramek. Zařadí se do proudu směr letiště. Pobrukává si melodii z opery Aida. Miluje operu a po tomhle si na nějakou vyrazí. Hamlet možná jinou. Slyšel o Princezně Turandot. Jeho zrak upoutá cedule směr letiště. Zařadí a vyjede z pruhu. Jede klidně a opatrně. Nechce, aby ho chytla kanadská policie.

Kdo byl ten muž? Vrátí se v myšlenkách opět k loupeži. Určitě to nebyl nějaký strážný. Oči se usmívaly nečím jako radostným očekáváním? Neví to přesně, ale v zadu hluboko v nich viděl šelmu, která by ho zabila ani nemrkla. Zachvěje se, když si vzpomene na ty nebesky krásné oči. Vůbec ten muž byl tak dokonalý. Zrovna nedávno četl knihu o elitních jednotkách druhé světové války. Takhle by si představoval elitního vojáka SS až na ten radostný svit v očích. Ale i ten možná tam patřil. No nikdy ho už ho neuvidí, takže si nemusí dělat starosti.

Vrátí půjčovně auto a přejde k obrazovkám s odlety letadel. Ví přesně všechno, ale chová se jako správný turista, který se vrací do své země. V ruce svírá letenku a u nohou kufr s taškou do letadla. Usměje se a jde k odbavení. Čeká ve frontě do druhé třídy. První třída vzbuzuje pozornost.

„Dobrý den“ pozdraví slečnu za přepážkou a zelené oči se usmívají. Ta se na něho podívá a roztaje pod jeho úsměvem a nádhernýma očima.

„Beauregard Lang?“

„Pro vás Beau“ mrkne se na ni. Ta zrudne, rychle vytiskne letenku do Paříže a s přísným výrazem mu všechno podá nazpět. Beau to vezme a jde k celnici. Za dvě hodiny mu letí letadlo. Na celnici proběhne všechno v pořádku a projde ji v klidu jako by nebyl zloděj světové špičky a hledaný přes policii mnoha států. No nevzpomíná si na nějaký kde něco nevzal. Usmívá se když jde  do kávarny a přesto ostražitě hlídá letiště.

Obejdná si kávu a pomlau ji upiji. Dívá se po lidech a vnímá ruch bezcelní zóny. Koupí si noviny a hledá zprávy o krádeži. Nic. Je zmatený a nechápe to. Vždy rád četl o svých loupežích a najednou nic. Vytáhne si rukáv a podívá se na ten podivný náramek.

Není nic moc, ale čím déle se dívá... s úsilím odtrhne zrak od plochy náramku a všimne si na hodinkách, že uběhlo sotva půlminuty. Nechápe to. Napije se kávy a zamyšleně začne si ho opět prohlížet. Je zajímavý, ale takových náramků už viděl. Proč vlastně chtěla jeho klientka tenhle? Pokrčí rameny. Jeho starost není. Jeho zajímá jen odměna za ten kus artefaktů. Upije a pohodlně se opře o židli. Přes nohy má přehozenou teplou bundu. Usmívá se a dlouhými štíhlými prsty svírá šálek kávy.

Kdo byl ten muž? Opět se vrátí k té scéně v budově. Hleděl na něho tak radostně tak nedočkavě a přitom byl opravdu zajímavý a ta jizva u oka. Dodávala mu zajímavý, ale trochu  nebezpečný výraz. Jak ho mohl vyslidit? Vždyť všechno měl naplánované dokonale. Bezchybné jako vždy. Dokonalý plán počítající se vším až na něho. Na vysokého strážného. V duchu zavrtí hlavou a přemýšlí. Cokoliv jen ne strážný, ale  rozhodně to nebyl ten muž, který tam měl hlídat původně. Je to někdo jiný. Jiný strážný. Možná mu vyměnil službu. Lidumil? Ne. On ne. V jeho očích jsou vidět krystalky nemilosrdného ledu. Takové viděl u žoldáků, nájemných vrahů a u jednoho šílence. Kým je?

Jak by asi jeho oči vypadaly kdyby byla vášnivé. Rozpálilo by ho něco? Sex, zabití, něco jiného? Možná dobrá whisky, kterou má doma schovanou pro významné události. Nebo voňavá večeře. Jenže jeho schoposti se omezují dojít do restaurace tam a zpět. Povzdechne si a podívá se na hodinky ještě jedna hodina a odletí.

Dvě hodiny a ukončím svůj pobyt v této zemi. Muž s chladnýma modrýma očima se rozhlédne po malém bytě v kterém strávil skoro rok. U nohou mu leží nacpaný batoh. Vrací se do Paříže. Města kde má vlastně svůj dům a v kterém přesto tráví tak málo času. Vazme batoh a nahodí ho na záda. Šéf nebyl šťastný, že dochází, ale nemohl nic dělat.

Yvo vyjde ven a pohlédne na oblohu. Bude sněžit, když si uvědomí mračna. Ale až tak za tři za čtyři hodiny. V té době budou mimo Winnipeg. Udělá pár kroků  a vydá dlouhý hvizd. Nastaví ruku a čeká. Za chvilku se na ruku snese malý dravec.

Nalezl ho před třemi měsící v sítí a vykurýroval ho. Mě zlomené křídlo. Zanesl ho k veterinářovi  a ten ho ošetřil a pak si ho odnesl domu. Byl divoký, ale po prvních dvou dnech si na sebe zvykli nebo spíš se tolerovali. Pak si přinesl všechno o dravcích. Sokol stěhovavý a jemu se ze vzpomínek jiných totožnosti, vytanul obraz muže ve středověkém obleku se sokolem na ruce. Zplašil ji. Pohladí ho po peří.

„Tak jsi volný. Už nemusíš tady zůstávat.“ Má pocit, že mu sokol rozumí a Yvo ho vyhodí  do vzduchu. Dívá se jak mizí v oblacích a pak dojde k čekajícímu taxi.

„Letiště!“ řekne, když si sedne dozadu s batohem po boku. Dívá se na zasněžené ulice v kterých prožil tak dlouho. Libilo se mi tady přizná si. Celou dobu tady byl velmi spokojený. Dívá se na spěchající lidi po návštěvách a slabě se usmívá.

„Pane!“ přeslechne a až teprve druhé „Pane!“ ho probere. „Letiště deset dolarů.“ Yvo mu je vyplatí a vysouká svou velkou postavu z taxíku. Vejde na letiště a jde k prodeji letenek. V tuto dobu se vždy nějaká najde... doufá.

Za chvilku už stojí v obchůdku s dámským a pánským značkovým prádlem a pozoruje svého zloděje. Neusmívá se a chladně ho pozoruje. Za chvilku poletí. Oba ve stejném letadle.

„Přejete si?“ optá se milá prodavačka. Yvo se otočí a ona se zajíkne nad jeho úsměvem. Yvo moc dobře ví co dělá s ženami jeho úsměv. Moc často toho nevyužívá, ale.. pohlédne na zloděje náramku.

„Trenky velikost“ zarazí se.“ Slečno vidíte tamtoho muže co pije kávu. Toho černovlasého tak  to je pro něho. Jakou myslíte, že má velikost?“ S vážnou tváří ji popostrčí ven z krámku. Ta se zadívá na Beaua jak sedí u stolu a upiji kávu. Zrudne. Už nějakou chvilku ho pozoruje.

„Je hezký. To je nejlepší...“ rychle přejde k pultíku a vytáhne pár věcí. „Tohle. Rozhodně tohle.“ Yvo se zadívá na černé spodní prádlo a kývne. Druhé je s nějakým světlejším obrázkem, ale nerozezná to jak je to zabalené.

„Beru obojí  a zabalíte mi to?“

„Samozřejmě“ přikývne a zabalí to do krásného papíru. „Dárek?“

„Hmm no ano. Jistým způsobem ano“ zamumlá a dívá se jak se jeho zloděj zvedne od stolku a jde pryč. „Děkuji moc.“ Položí bankovky na stůl a s balíčkem odejde. Prodavačka ještě za ním vykoukne. Povzdechne si a vrátí se do svého království.

„Nástup let AC 8564 společnosti Air Canada do Montrealu“ hlásí neosobní hlas letušky.

Beau přistoupí k letušce a podá ji pas s letenkou a ona ji zkontroluje. Vrátí pas a útržek.

„Příjemný let.“ Beau vykročí, když se otočí. Někdo ho sleduje. Rozhlédne se. Už nějakou dobu má pocit, že někdo na něho upírá oči. Obrátí se a v duchu zatřese hlavou. Už vidíš všude strašidla. 

Yvo ho pozoruje jak se otočí k němu. Něco cítí a on se jen dívá s jemným úsměvem jak mizí v letadle. Neunikneš mi zloději. Podá letenku letušce a ona mu ji vrátí. Vejde mezi posledními do letadla. Podívá se na letenku. Jen aby neměl sedadlo hned vedle něho.

Nemá. Moc dobře.

Usedne k okénku a zapne pásy. Čtyři hodiny letu. Nejspíš to prospí. Uvelebí se a usne stejně jako Beau o deset řad dozadu.

Montreal 25.12, letiště

Yvo se rychle dostane z letadla. Vystoupí a spěchá  k další celnici. Zatím všechno jde jak má být. Projde celnici a zsataví se na toaletach. Ten zloděj je někde za ním. Cítí ho. Vyjde z toalet a před sebou uvidí toho muže z muzea. Pořád neví jak se jmenuje, ale není to důležité. Muži jako on nebo ten zloděj si dost často mění jména a profesionální zloděj .. pokrčí rameny. Nikdo není svatoušek.

Viděl jsem ho. Ne to není možné. Jen mi uvízl v hlavě natolik, že v každém vysokém plavolasém muži vidím jeho. Vyhrabe se z letadla a po projiti celnici má opět pocit, že je sledován. Nemožné. Absurdní a přece sleduje každou postavu, každého člověka. Ne. Všichni jsou to cestující. Unavení a toužebně si přející být už v cíli cesty. Stejně jako on. Má ještě pět hodin času a tak dojde na oběd a pořád cítí tu všudypřítomnost toho druhého.

„Začíná mi to lézt na mozek“ zavrčí už znepokojeně. Jenže celý svůj život jak byl naučený se řídí instinktem a ten mu říká, že je sledován. Nanápadně někým, ale je. V Paříži se mu ztratí. Protože Paříž je jeho území. Území kterému vládne on. Kde zná každou ulici, uličku průchod, kterým se dá zmizet. Nakonec se usadí do kavárny.

Vidí mně, uvědomí si Yvo. Jeho úcta k jeho schopnostem vzroste. Musí být mistrem ve svém oboru. Odpoutá se od něho a jde se najíst někam jinam. Nakonec si sedne do jiné kavárny a čeká na let Montreal - Paříž.

Nakonec vytáhne knihu a začne číst. Má tolik času.

„Let AF 345 Montreal - Paříž společnost Air France dostavte se k východu  C 25.“ Yvo zaklapne knihu, Beau odloží šálek kávy a oba se zvednou a zamiří k letadlu.