Shounen - ai povídky

Nezdravé úchylky

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Litr mléka, 200 cukru, hmm uvidíme“ si mumlá Yvo „8 vajec a máme tady starší croissanty co Beau nesnědl.“ Při jméně svého zaměstnavatele mu rty zvlní něžný úsměv. Spíš jeho vrabčáček. Podívá se po základu na pudink. Všechno je připravené. Na sobě má zástěru, kterou včera dostal. Kupodivu mu přestala vadit anebo je to proto, že je od Beau? Neví, ale jak mu včera řekl tak zrovna peče pudink. No bude péci.

Nalije litr mléka do hrnku a přidá skořici, trochu vanilky a cukr. Ochutná. Ano je sladký tak akorát. Tak jak mu to ukázala jedna starší paní u které byl kuchařem. Odstaví hrnek a dívá se jak chladne. Zatím připraví snídaní.

Rohlíčky a k tomu budou vajíčka se slaninou, pomerančový džus. Beau je dole a cvičí. Až přijde udělá mu ještě kávu nebo možná bílou kávu. Musí se naučit všechno co má rád. Zkusí mléko. Už je chladné. Přecedí je aby nebyl škraloup. Přidá vajíčka a vytáhne braun. Začne šlehat. Z jedné skříňky vytáhne formu. Je čtvercová a dost vysoká a hlavně hladká. Z další vytáhne karamel a nalije na dno formy přibližně vrstvu půl centimetrů.

„Copak to děláš?“ Yvo odloží karamel a otočí se k Beau. Stojí s ručníkem kolem krku a jeho tričko, kalhoty i vlasy jsou mokré. Musel tvrdě cvičit si pomyslí Yvo a usměje se.

To je úsměv. Kam se na něj hrabu, pomyslí si obdivně Beau a dívá se na jeho postavu v zástěře. Jako by sem patřil odjakživa a on chce touží a přeje si, aby to tak zůstalo. Ručníkem si otře tvář.

„Peču ten pudink jak jsem slibil. Chceš snídaní?“

„Nejdřív se osprchuji. Nechceš mi umýt záda?“ provokativně se usměje Beau. Yvo zvažuje. Moc by si to přál, ale někdy co bysme chtěli mít je nemožné. „Tak asi ne. Nevadí.“ Nevadí. Jednou mi je umyješ a já tobě. Přistoupí k ubrousku a poodkryje. „Vajíčka? Mňam. Yvo kde ses naučil tak dobře vařit?“

„U paní Marie. Byla ochrnutá na nohy a já jsem vařil podle jejich příkazů. Ta uměla receptů a byla skvělá. Vše umím od ni.“ Beau je rád, že mu odpověděl. Snad jednou se dozví o něm vše.

„Tak ji vyřiď moji poklonu.“

„Byla by moc ráda.“ Beau pochopí.

„Jdu nebo se do toho pustím.“ Uchopí sklenici džusu a napije se. Dívá se jak se Yvo začertí. Beau ji poloprázdnou odloží a nejraději by ho polibil, aby se neškaredil, ale na to bude hodně času. Pomalu pomaličku, si myslí cestou do koupelny.

Teď croissanty zalije mlékem s přísadami a šup do trouby. 160 stupňů,  hodinu a bude to. Beau má určitě rád sladké. Neví proč, ale je si tak jistý. Už by mohl být hotový. Anebo by mu mohl jít umýt záda.

„Tak jsem tu. Mám hlad jak vlk na Sibiři.“

„Hned to bude.“ Yvo vytáhne pánev, nakrájí slaninu a za chvilku se kuchyni nese vůně slaniny. Ale Yvo cítí pod touto vůní vůní Beau. Chce se k němu otočit a dívat se na něho, ale jen zírá na pánev. Vajíčka a za chvilku je servíruje Beauovi na stůl.

„Posnídaš se mnou?“

„Už jsem snídal.“

„Škoda. Víš co budeš snídat se mnou.“

„To má být příkaz?“

„Kdepak jen nerad jim sám a snídaně v posteli... chci abys mi dělal společnost.“

„To bude drahé“ pronese Yvo.

„Mohu si to dovolit. Takže?“ dychtivě čeká odpověď.

„Dám si kávu. Chceš ji udělat?“ otočí se k lince a usmívá se. Rychle si zvykl na to, že mu tyká a přemýšlí o něm jinak než o ostatních. Za chvilku položí dva šálky kávy na stůl. Přidá smetanu, cukr a pokud chce tak uměle sladidlo. Dívá se jak si dává smetanu a lžičku cukru. Musí si to zapamatovat.

„Výborná. Mám ji takhle rád.“ Yvo si dá jen černou kávu bez ničeho. Navykl si na to na vojně kde spoustu věci nebylo. Pozoruji se přes stůl. „Co dnes budeš dělat?“

„Potřebuji zajet na nákup.“ Jenže jak to udělat, aby Beau náhodou náramek neodnesl? Musí ho hlídat a rozkrájet se nemůže.

„Já zas jdu na třetí hodinu k paní Simoně. To bude úděsné a večer budeme jíst pozdě.“ Yvo zvedne hlavu. Něco je jinak než obvykle. Že by...? nechá myšlenku nedokončenou. Takže se bude muset zřejmě připravit. Jen doufá, že Beau zachrání. Ne zřídka majitelé náramku umírají a on nechce vidět mrtvé oči Beau. Chce je vidět jiskřicí životem, zeleně se blýskat a smát se. Zachmuří se.

„Nemusíš nic moc dělat. Stačí já nevím co se vaří na večeři? Opravdu něco malého!“ snaží se setřít chmury na čele Yva. Ten se usměje.

„Dobře udělám něco lehkého. Rizoto nejspíš.“ Možná by to mělo být něco slavnostnějšího. Kněžky jsou mocné a ...

„Yvo co je ti?“

„Nic jen přemýšlím co nakoupit.“

„Hlavně šampaňské. Ano to rozhodně“ zamumlá. Hodlá ho vypít ve vaně s Yvem. Yvo se smutně podívá na šálek. Kdo ví jak to bude. Má z toho všeho tak špatný pocit. Líbí se mu v tomto domě. Beau se mu líbí až moc, ale je vázáný náramkem. Nejraději by rozmáčkl šálek a jednoduše se vším praštil, ale nemůže. Před lety jedno jediné zabití rozhodlo o jeho osudu. Není volný. Kdyby byl, tak už dávno by s Beauem spal. Nikdy si to tak naplno nepřiznal jako teď. Ten zloděj, kterého potkal v síní staroegyptských památek ho přitahuje a vzrušuje až neskutečně.

„Yvo dnes jsi nějak zasmušilý.“

„Promiň to bude tím, že se bliží Nový Rok.“ A on je další rok na světě. Měl být už dávno mrtvý.

„To máš pravdu. Kup tři láhve nejméně.“

„Hodlaš slavit doma?“

„Ano. Rozhodně.“ S tebou, ale to nedodá. „Půjdu nahoru trochu pracovat a pak okolo třetí půjdu na výslech.“ Dodá s takovým výrazem jako by právě zjistil, že ho kousl buldok anebo Yvo zmizel neznámo kam.

„Já budu uklízet. Ten pokoj a pak nákup a tvoje pracovna. Je to moc pěkný pokoj. Tedy bude“ popíchne ho jemně. Beau se zaškaredí.

„Nemám smysl pro úklid pane mania uklízeči!“ vyprskne a zvedne se. Přivře trochu silněji dveře, ale usmívá se. Škádlí se. Má to rád. Dřív to nechápal, ale matka s otcem takhle se škádlili. Teď už to chápe. Bože je tak vděčný té klientce, že ho k Yvovi přivedla.

Yvo zatím umyje nádobí a položí je na odkapavač. Mrkne se do trouby. Oddechne si. Vyrostl. Jednou se mu nepovedl, ale od té doby co jsou elektrické trouby je to lepší. Vstane a utře si ruce do utěrky. Tak a teď úklid pokoje. Přejde ke dveřím do pokoje a rozsvítí. No není to tak hrozné jelikož se tady zastavil čas. Neví komu to patřilo, ale ty staré věci a všude prach. Přejde ke stolku a vezme do ruky fotografii. Možná, že to byl dědeček Beaua kdo tady bydlel.

Otře rukávem fotografii. Na koni v starém oblečení sedí pěkný muž. Dědeček. Tolik se podobá Beauovi. Za ním lesík. Položí ji nazpět a otevře okno. Pak se podívá na postel. Je dost široká a velká. Vejde se sem. Tak co potřebuje? Vysavač, prachovku a pračku. Ironicky se usměje. Spíš než hospodyně se z něj stala pradlenka. Stáhne povlečení a kýchne. Bože tady snad je prach od dob Napleona. Měl by si vzít roušku a nakonec dojde do koupelny k lékarničce. Snad něco takového tam bude. Otevře ji.

Tak to je krásně zásobena lékarnička pro profesionálního zloděje. No ne tak to je dokonce na předpis, ale proč by si zloděj neukradl i léky, že. Nandá si roušku a jde nazpátek.

„Fuj co to máš?“ vyjekne Beau.

„P....“

„Cože?“

„Prach Beau a toto je rouška abych mohl tam dýchat. Je ho tam jak na skládce odpadu. Jdu do toho pekla!“ Beau se začervená a raději zmizi v kuchyni. Ten pokoj patřil dědečkovi a moc se tam neuklízelo. Kde ano, když si nalévá pomerančový džus pro  který sem došel a pak začichá. Jeje copak to je a dřepne k troubě.

„Júú podivný koláč je ten pudink!“ řekne a fascinovaně to chvilku pozoruje. Pak pokrčí rameny. Vypadá to, že nebude tak hned.

Cink. Beau se rozhlédne. Nikde nikdo. Otevře dvířka a pak se toho dotkne. „Auuu!“ vykřikne a podívá se po něčem. Utěrka.

„Beau co to děláš?“ uslyší, když zrovna si nese sousto té báječně vonící věci k ústum.

„No už to je a tak nádherně to voní.“ Snaží se ospravedlnit svoji účast na této krádeži.

„Ještě to není.“

„Jak není?“ a píchne do toho. Yvo k tomu přistoupí s rouškou visící na jednom uchu.

„Takto!“ Vezme ze zásuvky malé bodátko a zapíchne. „Už je, ale musí to vychládnout. Pokud sníš to teď bude tě bolet břicho a bude ti strašně zle.“ Nenápadně uklidi pudink do trouby. Beau ho zklamaně pozoruje. Je to despota. Snad se tak nebude chovat i při milování. „Jestli máš hlad vezmi si odtučněný jogurt. Je dobrý na trávení.“ Beau ani neví jak a drží v ruce švestkový jogurt s lžičkou. Yvo si zrovna nanadává roušku a vypadá v ní děsivě.

„Musím být šílený“ o pět minut říká s lžičkou v puse a zírá na monitor, „když si chci začít něco s takovým tyranem.“ Vyndá z pusy lžičku a zámavá ji.“ Rozkošným tyranem. Božským tyranem. No mojim zlatíčkem“ oči mu svítí a mává lžičkou před obrazovkou. Dumá, že ten hezký mladík s příjemným úsměvem a odhalený až na intimní partie už ho absolutně nevzrušuje. Jenže jak dostat sem na monitor Yva bez oblečení? Sprcha. Chce to jen ve sprše nainstalovat pár drobnůstek. Hned jak bude mít chvilku čas, tak to zařídí. Nabere si trochu jogurtu a dá lžičku do úst. Ano bude nádherný ve sprše s kapičkama vody na tom skvostně vypracovaném těle, na vlnicích svalech s pěnou jak se hladí, polkne a kalhoty má tak těsné. Stáhne si tepláky i s trenýrkama a vezme penis do ruky. Už aby měl Yva v náručí a přejíždí ho po celé délce.

Zatím Yvo zamkl okno, protože přes zimu by to nevydržel a všechno vysává a zbavuje prachu. Když je hotov, tak zjišťuje, že přes tu původní šedivost je to hezký pokoj. Otevře dveře a vyjde na chodbu a pak k uloženému prádlu. Vytáhne krémové povlečení a pak zaslechne ránu. Podívá se nahoru, kde je pracovna. Beau asi něco rozbil. Pak to uklidi.

„Do...“ zmlkne včas a snaží se sebrat ze země. Trochu to přepískl a rozdivočel se víc než měl a zapomněl, že židle není nejnovější. Sebere se a postaví židli na místo. Natáhne si zpět trenýrky a kalhoty. Snad to nezaslechl Yvo? zaposlouchá se. Ne je to v pořádku. Sedne si na židli a rozhlédne se. Vezme nějaký hadr a utře si ruku. Aspoň stihl před tím pádem vyvrcholit. Na rtech se mu usadí úsměv. Ale bylo to nádherné. Ťukot. Beau strne a začervená se.

„Dále!“ zachraptí a otočí se. Ve dveřích v zástěře s úsměvem na rtech stojí jeho IDOL!

„Trochu pudinku?“ v jedne ruce talířek a v druhé košťatko a smetáček.

„A.. ano jistě.“ Určitě se červená. Yvo mu položí na nějaký časopis talířek s pudinkem a pak se rozhlédne.

„Slyšel jsem nějakou ránu. Uklidim to.“ Beau zčervená ještě víc, když mu dojde co Yvo myslí tou ránou.

„Není nutné. Uklidíš to později.“ Neví jak reagovat. Ještě dobře, že nepřišel o trochu dřív nebo hned. Neví jak by reagoval, kdyby ho tady nachytal s kalhotama dole. Zaúpí. Bude se muset zavírat což nedělal od té doby co na to přišel dědeček. Ještě dobře, že to tehdy nechal si pro sebe.

„Dobře. Kdyby něco tak zazvoň. Budu dole“ kapituluje Yvo a zavře za sebou dveře.

„Neeee proč mně tak trápíš, ale dnes v noci hodlám tomu udělat konec.“ Zvedne další lžičku a polkne kus pudinku. Přivře oči. Už nikdy neřekne, že pudink je pudink. Ochutná další. Musí tu zůstat i kdyby ho měl přikovat dole k trezoru.

„Je dnes divný“ zamručí si pro sebe Yvo a sejde dolu do svého budoucího pokoje. Povleče pokrývku a uhladí ji. Je to perfektní. Teď by měla na řadu přijit pracovna, ale v té se zrovna usídlil Beau a provádí tam bůhvíco. Nejspíš přemýšlí jak někoho okrást. No každý má nějaké zaměstaní si pro sebe filozoficky dodá. A být zlodějem není tak jednoduché. Zvlášť prvotřídním. Aspoň se nezahazuji s nějakým podřadným nýmandem. Zavře pokoj a podívá se po obývacím pokoji. Možná dávají nějaký film. Po tom úklidu... pračka. Jde k ni a vytáhne prádlo a hned je dá do sušičky. Nastaví program. Možná by měl začít připravovat oběd. Něco lehkého.

Za chvilku se kuchyni rozlije vůně masa a cibulky.

„Alfrede on je asi fakt hospodyně. Zas je v kuchyni,“ když toho blond fešáka občas zahlédne u okna. „A před chvilkou nesl Beau nahoru jídlo.“

„Tak vidíš Simone. A stačilo se zeptat. Nemusel jsem kup...“

„Alfrede?!“ výhružně zasyčí paní Simone. Alfred splihne a ponoří se do novin. Paní Simone se narovná a přemýšlí, že to bude chtít dák k dalekohledu stoličku, ale nejdřív musí udělat svoje dobré zázvorové buchty. Alfred jen mlčky se dívá jak odchází do kuchyně. Ach jo čeká ho návštěva a to aby se oblekl a nějak to přetrpěl. Ještě dobře, že je to Beau.

„Yvo kde jsi?!“ zakřičí Beau.

„V pracovně!“ uslyší ze shora. Beau se podívá na připravený oběd pro jednoho. On nechce jíst sám. Vyběhne schody a vrazí dovnitř. Bože to je jeho pracovna?! Neklidně se podívá po koších s věcmi a raději zavře dveře. Otevře ještě jednou a zadívá se jak je zrovna pod jeho stolem. Copak asi odsamtud tahá? Ale vedle toho jak se předvádí je to naprosto důležité.

Ne už zase rouška, když se k němu Yvo otočí s něčím... raději nechce vědět co. Nějak jeho vzrušení opadlo. Půjde se raději najíst a pak se zřejmě podívá na nějaký film. V tuto chvilí rušit Yva to je jako rušit grizlici s medvíďaty. Ukousla by mu  hlavu a zbytek by dala medvíďátkům jako předkrm.

Sedí mrzutě v kuchyni a jí. Bez Yva je to tak nezáživné. Jistě rizoto s karí je výborné a stůl dokonale prostřený, ale chybí mu tady jeho obrovská přítomnost a chybí mu jeho pohled modrých očí a jeho postava a jeho pohled a jeho Chceš něco a chybí mu u toho ON. Nakonec odloží jídlo a jde do obývacího pokoje. Ze shora zaslechne nějaký zvuk, ale raději se po tom nepídí.

Přejde ke skříňce s DVD a hned je mu jasné, že i tady proběhl úklid. Nakonec vytáhne klasiku Absolutní moc a vloží ho do rekorderu. Má rád ten film o zloději. Je jako on. Obdivně pozoruje jak se dostává do bytu jedné bohaté paničky. On by sice to udělal trochu jinak, ale... přitáhne si do náruče polštář. Zasní se.

„Yvo něco pro tebe mám.“ Podá mu tašku se sněhulákem. Yvo se kněmu nakloní a políbí ho. Beau se smyslně usměje. „Vezmeš si to jen pro mně? Bez ničeho prosím“ zašeptá mazlivě a obejme ho. Stojí jen tak v županu a je noc. Dívá se jak Yvo sahá do tašky.

„Jen když ze mně to pak sundáš.“ Beau se rozesměje.

„Moc toho nebude“ zašeptá vzrušeně. Už se nemůže dočkat až ho v tom uvidí. Dívá se jak odchází a zajede si rukou pod župan. Pohladí se. Je vzrušený až nepříčetně při představě jak se svléká a jak to vytahuje. Nejdří úžas a jak se s tou látkou mazlí a pak jak si to zkouší. Půjdu za ním. Už se zvedá z postele, když se otevřou dveře.

„Takhle je to správně?“ Beau polkne a obdivně i chtivě pozoruje jeho svalnatou postavu jen s malou krajkovou zástěrkou kolem pasu. Sotva schová jeho mužství, polkne a oči mu svítí lačnosti po tom nádherném těle, které je tak skrovně oděné.

„Naprosto dokonale. Pojď sem a pomalu se otoč.“ Yvo se usmívá a pak k němu přijde a otočí se a on vidí nad jeho svalnatým zadkem velkou mašli a dva konce jak něžně laskají jeho obliny. Závidí té látce. Sundá si župan a po posteli se k němu přibliží. Natáhne ruce a vezme stuhu. „Mám dáreček“ zachraptí vzrušeně a stuhou pohladí jeho pozadí. Je tak nádherný, božský. Klečí na posteli a obejme ho pažemi a tvář přitiskne na kříž. Líbá ho a pomalu se jeho rty přesouvají ke koncům, které tvoří nádhernou mašli. Rukama přejede měkkou látku a potěšeně vnímá jak je vzrušený. Zasténá  a slyší zrychlený dech svého miláčka. Chtěl by to z něho strhnout povalit na postel a proniknout do něho, ale políbí ho a zubama pomalu zatáhne a povolí mašli.

Rukama pomaličku zajede pod tu malou krajkovou látku, kterou získal s nasazením vlasního života. Hladí jeho úd po cele délce a vychutnává si kontrast flanderských krajek a jeho hebkosti i to, že se to celé skrývá. Pak vyklouzne a nechá ho být a potěšeně vnímá z jeho úst ten malý protest. Rukama jede nahoru a sám se zdvihá. Pořád klečí na posteli a svým vzrušeným tělem se přitiskne k jeho zádům.

„Cítíš jak jsem vzrušený? Chci tě Yvo, tak moc“ laská jeho bradavky a rty se přisaje k jeho krku. Klouže a líbá jeho krk a přitom hladí jeho hrudník. Jazykem zanechává vlhkou stopu, která Yva chladí i vzrušuje.

Yvo cítí jeho tělo na svém a nechápe proč to protahuje, když ucítí jak jeho rty mu jedou po páteří dolu a jeho ruce následuji. Břicho a pak znovu zajedou pod tu malou hříšnost co mu dal. Připadal si tak nepatřičně, když to oblékal a přitom vzrušeně když si ji vázal a představoval jak mu ji Beau pomalu rozváže. Rukou zajede pod zástěrku a položí ji na jeho ruce.

Beau se lehounce usměje, když ucítí jak jeho ruce jsou ještě víc sevřené a cítí ho pulsovat v dlaních. Jen tě rozvážu a ukončím to, božský, myslí si a zuby rozvazuje stuhu. Dívá se jak mašle povoluje a konce se vlní na jeho oblinách, laskají ho a spadají na jemně ochlupené nohy. Bože to je nádhera. Ještě uzel a už je rty rozvazuje a cítí jak zástěrka pomalu klouže dolu po jejich semknutých rukou. Uvolní své objeti a otočí ho k sobě. Prstem přejede po jeho délce a pak ho obejme ústy. Jen špičku a líže svým jazykem, saje a pak si ho zasune hlouběji a opět vytáhne. Yvo mu položí ruce do vlasů a mimoděk přirazí boky k jeho rtům.

Jak sladké dokonalé mučení, když Beau pomalu si ho zasouvá hloub a hloub. Yvo se pohybuje proti jeho rtům, když z ničeho nic ucítí závan vzduchu a teplo se někam ztratilo. Zasténá. Chce ho, ale to už cítí jeho rty na svých a jeho vzrušené tělo jak se o něho tře. Zavře oči a pohrouží se do polibku. Ani neví jak a leží na posteli a na něm Beau. Dívá se do jeho tváře. Yvo roztáhne nohy. Chce ho mít uvnitř sebe, chce, aby si ho vzal. Zasténá a vypne se. Beau popadně první na co přijde a podloží mu zadek, pak sáhne na stolek a Yvo cítí jak do něho pronikají prsty. Sevře rty, ale pak vykřikne rozkoší. Chce ho tam mít. Beau to vycítí a Yvo cítí jak do něho pomalu proniká. Nechce pomalu a udělá pohyb dopředu. Bolí to, ale když ho cítí tak hluboko uvnitř sebe je mu nádherně.

Beau se zasměje. Chraptivě a toužebně. „Promiň“ a  začne se v něm pohybovat. Drží ho pevně rukama a nevšímá si ničeho. Chce se jen v něm rozplynout, ztratit. Yvo se ho drží a sténá pod jeho divokými přírazy. Chce jen jedno. Dosáhnout uspokojení a je jedno jak. Obejme Bea a sjede rukama na zadek. Sklouzne k jeho otvoru a pronikne prstem dovnitř. Beau otevře oči, když to cítí a vyvrcholí. Vykřikne a pak roztřeseně ho políbí. Podívá se na Yva. Někdy ani neví kdy vyvrcholil. Nerad z něho vystoupí a vezme ručník. Otře ho i sebe a pak hodí ručník na zem.

„Musím ho pak vyprat“ ano to určitě řekne a on se bude smát. Yvo lišácky sáhne pod sebe a vytáhne Robin, která posloužila jako polštář a on se ještě víc rozesměje a políbí ho a dostane na něho opět chuť nebo to bude opačně a tentokrát on ucítí Yva v sobě. Zachvěje se slasti a předtuchou. Chce ho.

Beau náměsíčně vstane plně vzrušený a jde nahoru do pracovny. Kašle na večer, chce ho teď hned. Ponořit se do jeho tepla a vzít si ho jak tam bude. Svléknout kalhoty a polibit. Proniknout do jeho těla a být jim sevřen.

Otevře dveře a o něco zakopne.

Yvo jen s údivem se dívá jak Beau se válí v špinavé vodě s nosem v koší na prádlo a rukou právě hmatá po odpadním koši. „Neeee!“, ale výkřik mu zmzrne v krku, když vidí jak na to prádlo a na hlavu se mu vysypal odpad starý nejméně tři měsíce.

„Kurnik šopa himmler hergot co se to tu děje!?“ kleje Beau a zvedá se. Všechno jeho vzrušení je pryč, když cítí ten pach. Už chápe tu roušku.

„Je ti něco?“

„Je!“ vztekle odpoví Beau a práskne za sebou dveřmi. Jde se osprchovat a pak půjde k paní Simoně. Tohle se nějak musí vyřešit. Musí jinak se zblázní.

Yvo zakroutí hlavou, vstane a vystrčí ji na chodbu. Sprcha. Ani se nediví. Znovu sesbírá a roztřídí ty věci. Jsou nasáklé vodou a je to teď fakt odpad. Začne se smát. On důstojník SS hodnosti SS-Hauptsturmführer teď uklizi tady pokoj zloděje. Ironicky se usměje a pak se posadí do toho odpadu. Vždyť on je odpad. Byl odpadem. Měl být mrtvý a je mu skoro sto let. Vstaň, poručí si a Uklízej. Yvo si s povzdechem vstane a dodělá koše. Vynese je ven a pak si sundá roušku.

„Už jdeš Beau?“

„Jo“ řekne tak otráveně, že se Yvo musí usmát.

„Tak pojedu na nákup.“ Beau bude u sousedky a v té době neodnese náramek. Možná by mu měl všechno říct. Ne tohle je tajemství. Jen velmi málo lidi o něm ví nebo spíš vědělo. Beau se na něho znechuceně podívá. Chtěl by taky být někde jinde a ne tady. Yvo se rozesměje a směje se ještě venku, když nasedá do nissanu. 

Paříž, dům paní Simone

„Vítejte Beau. Jak se daří?“ Beau se usměje.

„Výborně a to je pro vás.“ Podá paní Simoně velkou bonboniéru. Ta se zapýří.

„Děkuji moc. Pojďte dál. Zrovna jsem upekla zázvorové buchty.“ Beau si sundá boty a obuje pantofle. Jde za paní Simonou do obývacího pokoje a sedne si na pohovku hned vedle šedé chlupaté koule.

„Ahoj Kleopatro“ a podrbá ji na hlavičce. Kleopatra vstane a protáhne se. Zadívá se na něho zeleným zrakem a se zvednutým ocasem odejde na druhou pohovku. Zatočí se a ulehne do klubíčka.

„Beau“ zabručí Alfred, který se s viditelným otrávením přištrahá do obývácího pokoje.

„Pane Alfrede.“ Ten si sedne naproti Beauovi a dívají se na sebe. Beau se nenápadně rozhlédne. Čekal by, že tu najde dalekohled, ale asi se spletl.

„Tak tady jsou buchty a dáte si čaj? A proč jste nevzal sebou svoji hospodyni?“

„Čaj děkuji.“ Káva je tady strašná. „Musel jet na nákupy. Znáte to.“ Paní Simone v domácích modrých svátečních šatech přikývne. Na prsou se ji skví brož ve stylu květiny.

„Jistě jistě a jak jste k ni přišel?“ Beau od ní vezme šálek čaje. Upije. Aspoň se dá pít.

„Na inzerát. Poslední dobou se mi daří v realitách a tak jsem si řekl, že mohl bych někoho najmout.“

„Jistě, ale muž?“ Beau přemýšlí jestli je pohoršena tím, že muž dělá hospodyni nebo tím, že je to takový hezoun  nebo tím, že si najal právě muže.

„Ženy měly přemrštěné požadavky a znáte ty seriály o hospodyních a pak měl vynikající refernece. Tak jsem si řekl, že to zkusím.“ Pomalu se napije a natáhne se po buchtě. Zvedne oči a pozoruje soucitný pohled Alfreda manžela paní Simone.

Po půlhodině výslechu přemýšlí jak z toho se dostat.

Po hodině nenápadně zívajíc si říká, že snad tady uschne.

Zzzzzzzzzzzz.

Paní Simone s úžasem v tváři se zvedne a jde ke dveřím. Alfred i Beau jsou najednou v pozoru.

„Pane Beau je mi líto, ale vaše hospod...“ pořád ji to nejde přes krk „...yně říká, že musíte jít domu, že se tam něco stalo.“ Zlatíčko Yvo. Chce se mu brečet nad vysvobozením. Alfred ho pozoruje s jemným ironickým úsměvem. Beau vstane a jde na chodbu kde v kabátě  a v zástěře stojí neupravený Yvo. Beau ho okouzleně pozoruje. Je tak rozkošný, k nakousnutí v té zástěře a v jeho dárečku bude ještě rozkošnější, nádhernější.

„Stalo se něco Yvo?“

„Pane Beau ano. Bohužel musím říct, že Robin dostala křeče.“ Beau má chuť vyprsknout.

„Robin?“ Beau se otočí k paní Simoně.

„Moje želva. Abych nebyl doma tolik sám. Omluvíte mně. Musím ji vzít k mému veterináři.“

„Jistě. To je samozřejmé. Kdyby se něco stalo Kleopatře nevím co bych si počala.“

„Ano. Rozumíme si. Děkuji za buchty a čaj. Byly vynikající.“ Ukloní se a jde do domu.

„Dělej dalekohled!“ Alfred zmateně vytáhne ze sousedního pokoje dalekohled a dá ho k oknu. Paní Simone se k němu přilepí.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Jsi můj zachránce Yvo, ale použít Robin?“ a vzpomene si kde v jeho představách skončila Robin. Přímo pod yvovým nádherným pozadím.

„Není zač. Myslel jsem si, že jsi tam už dlouho a podle tvého výrazu...“ pokrčí rameny. Oba vejdou dovnitř a Yvo k taškám do kuchyně, aby je vybalil.

„Tak ty jsi šel nejdřív pro mně“ řekne dojatý Beau a přikročí k Yvovi. Ten se na něho klidně podívá. Beau ho obejme a pak mu vtiskne na rty polibek. Líbá ho a drží v objetí. Yvo nejdřív ztuhne, ale pak ho pootevře rty a Beau do nich vklouzne vychutnává polibek a prohloubí ho ještě víc.

„Já to věděla, já to věděla, žádná hospodyně!“ Alfred zvedne hlavu k poskakující rozčilené Simoně. „Jsou to milenci. Já věděla, že ten Beau je divný.“

Snad nedostane infarkt, pomyslí si Alfred a otočí stránku novin. Paní Simone se vzrušeně přitiskne k dalekohledu a očima se vpijí do líbajícího páru naproti v domě.

„Dnes v noci zůstaneš se mnou?“ Beau mu vtiskne polibek na čelist a rukou ho hladí po zádech. Yvo záváhá.

„Ano zůstanu“ zašeptá a skloní své rty k těm, které mu poskytují tolik rozkoše. Zběsile ho líbá, jako by mě nastat konec planety.

„Proč ne teď, prosím“ zašeptá Beau a tlačí ho na linku. Obou se zmocnila horečka po tom druhém. Sotva se odvládají. Yvo se zapotácí a sáhne na linku.

„Sakra!“ zakleje, když nahmatá něco co se začne sypat na podlahu. „Tak to bylo šampaňské“ pochmurně dodá ještě v objetí Beau. Ten se začne smát a políbí ho na ty stažené rty.