Shounen - ai povídky

Spolu

Věnováno Dr.Murakimu

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Těšil jsem se na tebe, ale než mi to došlo, tak jsem se málem zbláznil starosti. Ty týdny v nemocnici byly hnusné a ty nikde!“ obžalovává ho Beau a stahuje z něho oblečení. Konečně se budou milovat. Tak jak o tom snil od okamžiku, kdy se Yvo objevil na jeho prahu s novinama v rukou. Stáhne mu tričko a rukou pohladí hladký hrudník. Vychutnává si svůj první dotek nahého mužského těla. Jistě nepočítá se jeho vlastní laskání, kdy se uspokojoval. Povzdechne si a zadívá se do jeho nádherných modrých oči. Jsou jako letní nebe a přece v nich tuší modrou ocel. Kým je?

Položí si hlavu na jeho hruď a poslouchá srdce jak bije. Najednou se ani nechce milovat, ale jen se dotýkat někoho a nebýt sám. Yvo ho hladí rukama po zádech a víská jeho dlouhé vlasy. Neví proč Beau přestal, ale ohromně se mu líbí jak na něm jeho vrabčáček leží. Takhle si kdysi představoval, že by to mohlo být. Ležet s někým a držet ho v náručí, cítit jeho teplo a pak se milovat. Když se to vezme, tak Beau asi má větší zkušenosti než on, který pořád jen válčil, musel se hlídat před ostatnimi anebo hlídal náramek. A když se to tak vezme kde měl k mužům přijít? Všichni s kterými přišel do styku, obdivovali majitelky náramku.

„Beau jak jsi na mně přišel?“

„Ani nevím. Když jsem se dopidil toho, že náramek a ty musíš být pohromadě, začal jsem ho hledat. Zkontaktoval jsem všechny sběratelé a neznám jich zrovna málo. Jenže nikdo nic nevěděl a tak jsem začal prohlédavat net a pak jsem tě uviděl s tou ženskou a nějakým chlápkem. Málem jsem prohodil oknem počítač.“

„Cože? Ty jsi žárlil na Charlee?“

„Na Charlee? Ne a nežárlím.“ Rukou mu obkresluje bradavku a dýchne na ni. Má chuť ji olíznout, hrát si s ní a tak to udělá. Jo praxe je něco jiného než se dívat na videa a dvd filmy a sevře ji mezi prsty. Zkoumá co dělá a jak reaguje na to Yvo. Yvo se vypne pod jeho hravou rukou. „Toho Filipa vedle ni“ zamumlá neochotně Beau a rozkošnicky ji olízne. Yvo se tiše rozesměje.

„To není zrovna hezká vlastnost.“

„Jaká?“ opáčí vehementně Beau a zvedne zrak od jeho hrudníku. Neví kde dřív začít. Je tak lákávý jako čokoládový bonbónek s náplní.

„Žárlivost“ pošeptá Yvo a hledí do jeho zelených očí najednou ztmavlých. Bude se milovat. Polkne. Jaké to asi bude?

„Yvo nežárlím. Jen mi bylo nepříjemné jak ten blonďátý chlap byl až moc blízko tebe.“ Spokojeně prohlásí a přikývne nad svou formulací. Opravdu mu to bylo šíleně nepříjemné. Vedle jeho hospodyně má být pouze jeho zaměstnavatel čímž je on. Později musí vyjasnit pár věcí kolem náramku a podobně, ale to má čas. Teď si spolu budou hrát.

Prstem mu přejede smyslné rty. Vzruší se, když ucítí na ruce jeho teplý dech a neznatelný polibek. Dívá se mu do tváře a má toho tak zrovna dost. Nechápe proč tady jen tak pasívně čeká, když na tu chvílí tak dlouho čekal. Přesně řečeno skoro rok. Smyslně se usměje a přitiskne  rty k yvovým. Začne ho líbat a za chvilku se jejich jazyky proplétají v smyslném tanci. Líbají se a přitom rukama se hladí. Beau mu vklíní nohu mezi stehny a přitlačí. Yvo zasténá. Má pocit, že každou chvílí vybuchne v nádherném ohňsotroji smyslů.

„Líbí se ti to?“ slyší vzdáleně. Líbí? Copak se zbláznil? Je to prostě všechno o čem se mu zdálo v studených nocích na frontě, všechny ty noci na hlídce, kdy chránil náramek se mu o tomhle zdálo a on jestli se mu to líbí.

„Ano“ jen vydechne. Nebude nic dělat, ale jindy takhle svleče svého vrabčáčka a pomiluje ho jak si to vysnil.

Zzzzzzzzzzzzzz.

„Kašlu na něj“ zamumlá si Beau a odtrhne se od jeho napuchlých rtů. Cítí se tak úžasně. Hladí ho a do ucha mu pořád vrčí telefon. Zzzzzzzzzzzzzzzz. Rozbije ho. Popadne a aniž se mrkne kdo volá ho hodí a pak mu to v jedne vteřině dojde.

Má ho. Nikdy snad v životě tak rychlý nebyl.

Číslo, které dobře zná. Sedne si na okraj postele a Zzzzzzzzzzz. Má strach bojí se toho kdo volá. Dívá se ma blikající displej a pevně svírá telefon.

„Beau stalo se něco?“ nechápe Yvo. Je mu tak najednou smutno, když ho opustil. Smutný a frustrovaný. Cítí tlak v kalhotách a ví, že by mohl je rozepnout a udělat se, ale ty shrbené záda Beau a jak tam sedí. Obejme ho kolem ramen. „Vezmi to.“ Zřejmě hodně nepříjemná věc a ty je lepší neodkladat.

„Máš pravdu Yvo.“ Otevře mobil a „Ano.“

„Zdravím. Vím kdo jsi a co jsi udělal. Zaplatíš za to a ten tvůj fešák taky. Vrátil se ti, že. Hlídej si ho.“ Ticho. Yvo ohromeně poslouchá ty řeči. Beau rozplete yvovy ruce, které ho svírají poutem těsnějším než nějaký provaz. Vstane a přejde k oknu. U paní Simony je sanitka. Sevře rty a v ruce záclonu. Nikdo nesmí ubližít Yvovi. Na zápěstí se mu zaleskne náramek. Vzdá se ho. Otočí se a dívá se jak na jeho posteli, kterou pracně povlekl sedí polosvlečený Yvo. Na zemi leží Robin a mrká na něho. Ne nesmí mu nikdo ubližít.

Yvo s úžasem pozoruje jak zveda ruku k náramku a odepíná ho.

„Sakra, kurňa!“ zahučí Beau a vztekle rve náramek z ruky. Jenže jak dřív ho hladce zapnul u Charlel, z ničeho nic se mu nedaří ho rozepnout. Yvo se začíná smát. Za celou dobu hlídaní nepostřehl, že by náramek byl vtipálek. Ještě tolik toho neví. Jeho oči zněžní, když vidí jak se s náramkem pere.

„Mohu se zeptat o co se tu snažíš?“

„Jak o co? Jsi slepý?“ vyjede na neho frustrovaně Beau. Milování fuč a  k tomu nemůže náramek sundat. „A nemusíš se smát“ řekne křivě a rve beznadějně náramek z ruky.

„Beau pokud on nebude chtít nesundáš ho“ řekne suše a vstane. „Co kdybychom se vrátili k tomu co jsme dělali.“ Beau přestane se mordovat s náramkem.

„Promiň, ale nemám náladu. Jeslti chceš pomohu ti“ a sklouzne očima k jeho rozkroku. Yvo zrudne. Tak to mu ještě nikdo nenabídl a ani to nečekal. Rozhodně neví co dělat. Vstane a sáhne po košili. Očima zabloudí po pokoji až skončí na beauovi.

„Možná je to všechno až moc rychle.“

„Nic není rychle jen načasování je trochu jiné. Ukliď ložnici.“ Udělá krok pryč.

„Kam chceš jít?“ optá se Yvo starostlivě a natahuje si košili. V rozkroku ještě pořád cítí bolest a v duchu nadává, že ho vzrušil a pak ho nechal jít jen tak. Jenže zřejmě ten telefonát byl něco víc než obyčejná výhružka.

„Dolu schovat náramek a pak ho tam zabetonovat. Musím na to najít nějakou firmu.“ Povzdechne si a Yvo má co dělat, aby opět nevybuchl v smích. Začne se usmívat.

„Beau.“

„Ano.“

„Víš nechci ti kazit iluze, ale i kdybys ho hodil do Mariánského příkopu a zatižíl, tak stejně se odtamtud dostane.“ Beau se pomalu otočí k Yvovi. Vypadá tak rozkošně, tak nádherně a on by nejraději toho parchanta uškrtil za ten telefonát. Musí se teď opravdu nějak zbavit hospodyně. Jenže ten idiotský náramek se zasekl.

„Neříkej, že sám myslí.“ Yvo pomalu přikývne. „Děláš si legraci, viď.“ Yvo zavrtí hlavou. „Pak se tě nezbavím.“ Yvo přikývne s úsměvem hlavou. „Jak se ho zbavím?“ Yvo pokrčí rameny. „Můžeš konečně něco říct!“ už vyjede na něho Beau vztekle.

„Jdu uklízet. Dům vypadá hrozně a do koupelny prosím asi tak deset minut nehoď, ano. Děkuji.“ Nezmíní se o telefonátu a když mine Beau začně se usmívat. Jeho vrabčáček prostě se zas dostal do průšvihu. Pak se zamračí. Někdo mu vyhrožoval. Musí si dát pozor na kněžky, na toho neznámého a zatím bude chránit Beau. Rozhodně mu ten neznámý neubliží. Vejde do koupelny a rozepne zip u kalhot. Vyklouzne do nich rukou a sevře penis. Začne si ho hladit. Po chvilce vykřikne úlevou a umyje se. Sedí chvilku na vaně a zapíná si knoflíky u košile.

Takže Beau chce, abych první uklidil ložnici a sám ji dokonce uklidil. Začnu kuchyni. Žaludek je důležitější než nějaké hrátky, si řekne uspokojený Yvo a otevře dveře od koupelny.

„Konečně“ zamručí čekající Beau a vletí dovnitř. Yvo ho s údivem sleduje jak do ní vběhne a práskné dveřmi o síle orkánu. Přikrčí se jak třísknou. Ten je opravdu naštvaný.

Beau má chuť něco rozmlátit. Zmetek, bastard, hulvát, pras... promiň mami, ale musím to vyřidít s konečnou platnosti. Nebude nám dál kazit život. Posadí se na vanu, kde před necelou minutou seděl Yvo.

Yvo zatím přejde do kuchyně a otevře ledničku. Beau zřejmě byl na nákupu, když se dívá na haldu potravin poskládáných jako by se nemohl dočkat toho, až budou potraviny v lednici a ne v taškách. Začne je vyndávat, třidít a rovnat. U některých výrobků se pro jistotu dívá na datum spotřeby a za chvilku už je přisunut koš a něco v něm končí. Stranou si postaví skleničku s vodu. Nalije do misky vodu s octem u umyje lednici odshora dolu. Tiše si u toho hvízdá a pak si vzpomene na rádio. Naladí si stanici se shansony a nostalgicky se pozastaví nad písněmi z jeho mládí a pak raději přeladí na rockovou hudbu. Zhoupne se v bocích, udělá krůček a pak se zastydí. Přece jen je mu skoro sto let a vyvádí tady jako nějaký patnáctiletý klučina.

„Rád tancuješ?“ Yvo zrudne a neví co říct.

„Eh no.. chceš něco k jídlu?“ Beau si sedne na židličku vedle pracovního stolu a dívá se na ten chaos. Podle něho to tak vypadá.

„No můžeš něco udělat a proč ses nepustil do ložnice?“ Pořád neví jestli má být rád, že nemůže se zbavit Yva a zachránit mu krk nebo má být rád, že je tady s ním.

„Láska prochází žaludkem Beau. Copak to nevíš?“

„Osobně si to nemyslím, ale když to tvrdíš.“ Yvo vytáhne světlou bagetu, dresink, zeleninu, šunku a sýr.

„Udělám ti nějakou obyčejnou a chceš něco speciálního na večeři?“ Beau se zamyslí. Zřejmě se prostě Yva opět nezbaví tak by toho mohl využit.

„Nezbavím se tě dokud budu mít u sebe náramek.“

„Přece už víš jak to je“ řekne opatrně Yvo a vytáhne obrousek. Půlku bagety do ní zabalí. „Jdeš do pracovny? Nechceš udělat něco horkého?“

„Yvo nezamlouvej to. Vím“ zamračí se a ukousne. Hmm ani se neuvědomil jaký měl hlad. To čekání ráno bylo hrozné. Pobíhal tady jako tygr v kleci a každou chvílí se díval z okna jestli už přijel a žaludek? Plaval nervózně jako rybí oko v polévce. Pak se rozhodne pro pravdu. „Nechci,aby se ti něco stalo.“

„Ten telefonát?“ jemně naznačí Yvo. Možná se dozví něco víc o jeho minulosti.

„Jo telefonát ze záhrobí.“ Odmlčí se a ukousne bagetu. Bude se muset toho kostlivce z minulosti nějak zbavit.

„Beau, přece víš, že se mně tak snadno nezabijí.“

„Tím narážíš na hřbitov.“ Yvo mlčí. Nikdy se v takové situaci neocitl. Neví co dělat a neví ani co říct a náramek si ho už podruhé vyvolil. Jenže náramek je zlomyslný bastard. „Viděl jsem bojovat tebe a ty kněžky. Kdo byly?“

„Kněžky?“

„Vypadaly tak a klientka co chtěla náramek se představila jako Kněžka.“ Yvo pomyslí si jak od nich neopatrné. „Myslím, že víš kdo jsem, ale já nevím kdo jsi ty.“ Beau se dívá jak se stahuje do sebe. „Dobře vím, že vy dva patříte k sobě. Víc nemohu chtít, že“ řekne z křivým úsměvem a zvedne se. „Jdu do pracovny.“

„Beau!“ tiše zašeptá Yvo. Beau se zastaví ve dveřích a otočí hlavu za Yvem. Vypadá tak nešťastně. Přejde k němu a obejme ho a zašeptá mu do ucha.

„Jsem zvědavý jako kotě, ale počkám. Mám tě  a pak chci dnes v noci být s tebou. Ta ložnice je důležitější.“ Pustí ho, políbí ho na rty a zmizí z kuchyně. Yvo omámeně se dotkne rtů. Je to ďábel, takový má na něho pustošící vliv anebo je to dlouhodobým pustem? Jednou mu možná všechno řekne. Musím udělat nějaké chuťovky. Něco co nás udrží hodně dlouho vzhůru, pomyslí si s úšklebkem a rozhlédne se po potravinách. Šlo by to. Sice nemá čokoládu, ale nějak to zvládne i bez ni. Oetvře lednici a začne do ni pomalu skládat potraviny. Tiše si pobrukuje melodii, ani neví jakou a usmívá se.

O chvílí později vezme koš a jde ven ho vynést. Před sousedním domem, který je krásně ozdobený si všimne sanitky. Je zima, ale narozdíl od minulé zimy není sníh a všechno je tak černé. Podívá se na oblohu. Ani památky po přiznacích, že by měl napadat sníh.

„Dobrý den!“ zavolá na sousedku a vzpomene si na všechno co o ní říkal Beau.

„Dobrý den“ přijde k němu paní Simone. „Tak jste zpátky.“

„Ano.“ Mrkne po ní a cpe do popelnice odpad.

„To je moc dobře. Manžel si zlomil na schodech nohu. Nevím co si bez něho počnu“ a hlavně jak vynesu ten dalekohled ze sklepa. Očima přejede jeho mohutnou postavu a přitom štíhlou. Urostlý jak topol. Málem si mlaskne jazykem a pak si vzpomene na sanitku.

„To je mi moc líto. Vyřiďte mu brzké uzdravení.“ Zavře popelnici a oba tam stojí a nenápadně se pozorují. „Omlouvám se, ale budu muset jít.“

„Ano taky budu muset jít. Doprovázím manžela do nemocnice. Nashledanou.“

„Nashledanou“ zabručí Yvo a jde raději k svému autu. Vytáhne tašku, protože určitě tu zůstane a pak vytáhne Beau. Paní Simona ještě zahkédne asi půlmetru vysokého klokana jak ho drží. Yvo ho popadne pod paží a prohlédne si důkladněji dům. Katastrofa. Zítra se do toho pustí. Hned ráno. Povzdechne si a pak pokrčí rameny. Nic jiného nemůže dělat.

Otevře dveře a ušklíbne se.

„Jsem doma!“ zakřičí a vychutnává si jak slova se rozléhnou domem.

„Já vím!“ uslyší odněkud odshora ozvěnu. Zavře dveře. Jsou opět spolu a on má pocit, že se vrátil domu, že tady patří. Postaví Beau na podlahu a přenese tašku do svého pokoje. Vypadá stejně jako, když jsem odešel a pohladí pokrývku. Jenže si toho pokoje asi moc neužiju a odloží tašku na postel. Musí představit Robin jejiho nového kamaráda. Vyjde do ložnice a zvedne Robin ze země. Vypadá děsně a jak se ji to vůbec stalo?

„Robin to je Beau. Beau to je Robin.“

„Nechci nic říkat, ale Robin už mně zná“ podotkne ve dveřích Beau. Yvo zrudne jak je přistižen při činu a otočí se. „Je téén je nádherný. Jak se jmenuje?“

„Be..Beau“ vykotká Yvo a má pocit, že padá někam hluboko. Peklo je pro něj stvořeno.

„Oh“ jen vydechne Beau a skočí Yvovi kolem krku. Začne ho líbat. „Tak tobě se stýskalo. Já věděl, že jsme si souzeni. Víš, že jsi se mi libil už jak ses objevil u mně doma na prahu.“

„Jen jsem nevěděl jak ho pojmenovat nic víc a pokud mně paměť neselhává tak jsi se mně snažil zbavit.“

„To víš začátky jsou vždy těžké, ale poradili jsme si ne?“

„Asi se na to díváme jinak, ale ...“ Beau mu vtiskne polibek. „A nerozptyluj mně. Musím jít pracovat.“

„To jsem měl říct já“ řekne si mrzutě Yvo když se dívá na zavřené dveře. Popadne Beau a položí ho vedle Robin. Takhle nemůže být, to ale až později. Sejde znovu do kuchyně a prohliží si dál skříňky. Všechno umýt, vydrhnout, vyčisit. Jak vidno ještě jsou tady z loňská pár věcí co koupil na úklid. Budou se hodit. Obvzlášť utěrky.

„Takže tak to je“ si zamumlá u počítače Beau. S tím se bude muset něco udělat. Opře se do židle a zakroutí hlavou, aby si uvolnil ztuhlé svaly. Nesmí svoji minulosti ohrozit Yva. Nepřipustí, aby se mu něco stalo jako jeho rodičům. Našel konečně někoho s kým může žít. Sice jsou každý jako den a noc, ale on doufá, že se to zlepší a v posteli si budou rozumět. Jen ty zkušenosti. Od té doby co ho vypátral se vzdělával a díval na filmy, ale není to ono.

Ani neví co všechno přečetl, podíval se na všechny filmy, knihy jen , aby uměl, ale dneění chvilka mu ukázala, že všechno bylo zbytečné. Jen pocit Yva hladit, objímat a poslouchat jeho srdce, bylo něco co nikdy nezískal z těch věcí.  Ale Yvo je starší určitě toho ví víc. Bude se od něho učit. Role žáka a mistra. Zasní se a rukou vezme bagetu. Ukousne a dívá se na fotografii nějakého muže. Pohladí a má pocit, že hladí křivky Yva. Tak nádherné, tak pevné a vzpomene si jak mnul jeho bradavku. „Dost!“ zasténá a snaží se uklidnit svoji rozbouřenou touhu. „Do večera snad se ovládneš.“

Natáhne ruce ke klávesnici a položí je na ni. Lehounce  se dotýkají  písmen a nehýbou se. Upřeně zírá na obrazovku, kde se objevil email a pod ní... práskne rukou do stolu. „Tak to ne. Tohle je až moc!“ a zírá na šibenici a na ní visící tělo. „Parchant“ zasyčí nenávistně. „Dostanu ho a Yvo bude můj a zůstane tu. Nenechám se terorizovat.“ Uloží email a začne serfovat.

„Makarony, špagety a jejej co to je?“ a vytáhne tabulku čokolády. Mrkne na datum spotřeby. On ji nekupoval. Beau ji asi koupil a dal tam, ale jak to zjistil, že zbožňuje čokoládu? Otevře ji a dá si jeden dílek. Dobrá, ohodnotí sladký nákup Beau. Zbytek uloží. Bude se hodit na tu jeho afrodisiakální večeři, kterou jim dnes uchystá.

Přehlédne kuchyň a pak se podívá na hodinky. 14.00. Tak hodina na úklid ložnice. Pak by se mohl pustit do koupelny. A potom začít připravovat večeři. Spokojeně přikývne hlavou a  pak si vzpomene. Mezi 15.00 a 16.00 musí vyčlenit deset minut volna. Vyjde nahoru a postaví se do dveří. Zakroutí hlavou. Beau se snažil se, to jo, ale ... no snažil se. Přijde a dotkne se pokrývek. Měly by se vyvětrat a vymrznout. Podívá se pod postel. Tak tím začneme. Vleze pod ni.

„Yvo jsi tady?“ Beauovi zmrzne úsměv na rtech, když vidí přesně stejnou scénu jako před rokem, jenže teď je trochu jiná. Přijde k němu a pohladí ho po hýždích. Nemůže tomu odolat.

„Auu“ zavrčí Yvo, když ucítí ruku na pozadí a bouchne se do hlavy. Božíčku snad nechce a rychle se souká ven z pod postele. „Beau mám uklízet a ne..“ začne, když ho Yvo popadne a začne líbat.

„Víš jak mně vzrušuje, když jsi tak zalezlý a je jen vidět tvoje hýždě? Fascinuje mně to.“ Yvo nic neříká, protože neví co na to říct. Jeho taky vzrušuje jenže asi sotva uvidí jeho zadek zpod postele. „Co kdybychom si dali pauzičku?“smyslně navrhne Beau a oči má zastřené touhou.

„Postel není v pořádku.“

„To je jedno, můžeme na koberci nebo kde chceš. Klidně si to řekni.“

„Večer“ a vstane ze země.

„Trápíš mně.“

„Ty mně taky“ řekne uvážilvě Yvo. „Zjistil jsi něco?“ Beau se zachmuří a vstane taky.

„Nic moc, pracuji na tom. Raději půjdu, než tě tu znásilním.“ Odsekává slova. Ve dveřích ho chtivě přejede očima a zastaví se na rozkroku. Yvo zírá na dveře. Znásilnit jeho? Rozesměje se při představě jak se na něho vrhá, i když ono to není zas až tak nevzrušující. Raději půjde dělat něco užitečného a zasouká se zpět pod postel.

Beau tichounce otevře dveře a chvilku pozoruje jeho pozadí jak kouká ven a pohybuje se. Polkne a opět za sebou zavře. Zasténá. Bude to dlouhý den, ale nejdřív musí vyřešit tu maličkost v podobě vraha jeho rodičů.

14.00 Beau skončí serfovat a protáhne se. Mohl by se podívat jak pokračuje Yvo s úklidem. Zase bude mít dobré jídlo, uklízeno a to jen díky náramku. Podívá se na něho a dívá se na zlato. Něčím ho fascinuje a dotkne se uzávěru. Náramek mu zůstane v ruce.

„Dareba jeden“ tiše se usměje. Začíná věřit tomu, že Yvo povídal pravdu o tom, že má svůj vlastní rozum. Jde do ložnice a otevře dveře. Zamrká.

Yvo sedí se zkříženými nohama na posteli a v náručí drží Robin. Přišívá ji černé korálkové oči. Vedle sedí obrovský plyšový klokán a trpělivě je pozoruje.

Domov, napadne Beaua, když Yvo zvedne hlavu a usměje se.