Shounen - ai povídky

Večerní nákupy

Paříž, dům Beauregarda Langa

Beau k Yvovi přistoupí a lehounce se ho dotkne. „Děkuji moc.“

„Jak se to vůbec stalo? Když jsem odjížděl byla v pořádku.“ Beau se zardí. Nebude mu vykládat jak řádil vzteky, že odešel. Teď ví proč, ale tehdy byl bez sebe, že ztratil svoji hospodyni a neměl nikoho po ruce na kom by se vyřádil. Je moc špatný.  

„Popravdě ani nevím. Možná v noci nebo no..“ rozpaky se odmlčí. Neví co říct. Yvo si povzdechne. Vidí mu až do žaludku. Určitě něco spáchal špatného a odnesla to chudinka Robin. Přece svého vrabčáčka dobře zná.

„Tak hotovo. Beau podívej se jak to Robin sluší,“ otočí se k půlmetrovému klokanovi a ukazuje mu Robin jak má krásně přišitá očička. Beau s usmívá, když vidí jak tiskne ty dvě plyšové zvířata k sobě.

„Jsi rozkošný a nejraději bych...ehm budu muset na chvilku odjet.“ Yvův zrak sklouzne k jeho ruce. Náramek je pryč. Zápatrá svými smysly. Je dole v trezoru.

„Tak aspoň stihnu pořádně uklidit a připravit večeři. Kdy se vrátíš?“ Beau se zachmuří.

„Nevím. Musím něco zjistit  a nemohu to udělat odtud.“ Yvo přikývne. Telefonát a ta výhrůžka. Musí svého zaměstnavatele ochránit stůj co stůj.

„Mám připravit nějakou dobrotu?“ Beau už ve dveřích se otočí a našpulí rty.

„Jistě. Pokud možno sebe alehce pikantně, prosím.“ Rychle zavře za sebou dveře. Co kdyby.. Čeká, ale nic. Nevadí, příště počká na ten jeho výraz... „Sakra,“ když něco velkého bouchne do dveří. „Omlouvám se maminko, ale s ním to jinak nejde. Vidíš to sama. Zajímalo by mně co to hodil? Ale víš zjišťovat to nehodlám. Myslím, že je dost temperamentí i když to nijak nedává najevo. Stejně jako tatínek.“ Přestane se samomluvou a obleče se do teplého kabátu a narazí na hlavu čepici. Vůbec se mu do té zimy nechce. Koutkem oka zaregistruje stromeček zachráněný z loňské popelnice. Je spokojený, že dokázal ho ustrojit. Tyhle věci mu moc nejdou a ty žárovky... možná jedny koupí, aby mohli  oslavit pozdní Vánoce, Nový Rok a spoustu svátků. Jen si musí dávat pozor na náramek.

„Ten si tedy myslí toho o sobě hodně!“ zavrčí Beau a seber Robin z podlahy. Chvilku váhal jestli má ji hodit nebo ne, ale nakonec usoudil, že ji to ubližít nemůže a jemu pomoci naopak může. Takže se rozhodl hodit. Malý mizera. Má se připravit a jak si to představuje? Lehce pikantní? To je jako s chili papričkou nebo s wasabi omáčkou? Aby mu to řekl tak to ne. Zas všechnu dřinu schytá on. Dům, šití, vaření a ještě aby byl dokonala milenka. To je opravdu moc. Je tady zaměsnán jako hospodyně. Ve smlouvě, kterou určitě sepíše, nebude nic takové jako multifunkční povolání. Nejspíš by se pod tolika povinnostmi sedřel. A pak žádný zaměstnavatel po něm toho tolik nechtěl. Nikdy. Nebo bude žádat příplatky.

Kdepak. Ještě štěstí, že zmizel, ale má odvahu, to ano. Položí Robin vedle klokana Beaua a vstane. Ložnice je přichystana a útroby se mu sevřou touhou i slasti. Bože je to tak podivné. První sex. Ježíší na stará kolena se opravdu zbláznil a začne horlivě prohledávat skříňky. Nic. Mast, kondomy nic. Jak si to představuje? Nebo snad? Polije ho hrůza.

„Doufám, že nepředpokládá, že vím všechno!“ Ne tak to není. Prostě zapomněl. Bude muset koupit, jenže jak? No bude muset náramek krátce opustit. Přece ten zmetek, promiň Isis, snad nehodlá Beaua tak narychlo opustit? Jenže sehnat něco musí. Moc si nedělá iluze, že by to bylo dokonalý a poprvé to vždy bolí. No aspoň tak to říkají příručky, které v Austrálii se zájmem prostudoval. Objednal si je pro jistotu po netu. Nechtěl si to půjčovat. Potom je decentně v krbu u Charlee zlikvidoval. Začervená se. Nejdřív má úklid až do 16.00 a to koupelnu. Potom pojede. Je sice večer, ale nějakou lékárnu snad budou mít otevřenou.

Spokojeně přejde do koupelny. Otevře ji. Praní a úklid. Úklid a praní. Zajímalo by ho co celý rok Beau dělal a v čem chodil. Ví vůbec jak vypadá prací prášek se saponátem? I když při jeho bohatství nejspíš si dával všechno prát. Pochybuje, že nějaká osoba sem kdy vkročila mimo něj. Pravda musel si to tvrdě vybojovat, ale je tu. Vykasá si rukávy a odhodlaně si vezme hadr. Sice pochybuje, že mu ta hodina stačí, ale nanejvýš ukrojí čas z jiné činnosti. Příští den bude lenošit o nějakou chvilku méně. Pokývá souhlasně hlavou.

Půlhodina navíc. Není to špatné, ale koupelna se konečně rozjasnila pod  modrozelenými barvami. Ještě ručníky a ta vana! Je i vhodná pro jeho mohutnou postavu. Protáhne se. Možná by se měl převléci a co asi dělá můj vrabčáček? Pomyslí si  když uklizí kbelíky a převleče se na vycházku. Projde kolem obývacího pokoje a zastaví se.

Ne nejdřív musí udělat něco s tou příšerou tváříc se jako zelený stromek.  Kde vůbec tu nádheru sebral? Přejde k stromku a dotkne se uměle větvičky. Vánoční ozdoba spadne na koberec, kus polosuchého jablka s vyrážkou se nebezpečně nakloní a v ruce mu zůstanou drobné jehličky.

Bože tohle je ještě větší příšernost než si myslel. To je katstrofa hodná Titaniku! No nic on to vyřidí. Tohle tu nezůstane ani minutu. Popadne stromek a jde s ním pryč. Bude bordel a nechť je. Uklízet to bude stejně on. „No tak, proč to nejde?!“ zatahá za šňůru a najednou nic nevidi. Pustí stromek a jde po čtyřech. Chytne šňůru. A sakra ony ty žárovky asi byly v zásuvce. Dojde nakonec a nešťastně se podívá na zásuvku. No snad to nic nebude! Jenže kde je tady rozvodná skříň? Zvedne se a mrkne k té milé sousedce co mu tak dobře poradila loni.

Světýlko. Slabé plující světýlko třepotající se sem a tam. Snad tam nestraší a pak si odkašle. Aha. Zřejmě to vyhodilo pojistky v celé ulici. Je nejvyšší čas se ztratit. Opatrně a po špičkách sebere stromek a uklidi ho dolu do trezoru. Jak by sousedi uviděli stromek se žárovičkami a šňůrou dojde jim co se stalo a on nechce, aby Beau měl starosti a říkal:“ Hospodyně nerozumí elektřině. Znáte to.“ Filozoficky pokrčí rameny a pak, „Běž si hrát do kuchyně se salátem!“ kdepak to ne. Vyjde k autu a s nerozsvícenými světlami vyjede tiše potemnělou ulici.

Ale nebude se muset zřejmě volat elektrárna nebo hasiče, když jeden z domů se rozzáří jasným světlem. Pak se uličnicky usměje. No nanejvýš se příští rok narodí víc dětí a vůbec televize je špatná, škodlivá hračka pro všechny vrstvy společnosti. Takový sex je jistě zábavnější a přitom člověk spálí kalorie co získá u televize. Zapne světla a pohvizduje si.

Paříž, nákupní centrum

Tak kde je lékárna? Vida tady. Vystoupí a běží se podívat, kde je nejbližší otevřena s celonočním provozem. Výborně. Ještě nějaký krám se stromečky. Beau by nepřežil, že nemá stromek. Možná dokonce už budou mít výprodej, když zamiří k centru, kde mají otevřeno bezmála dvacetčtyři hodin denně.

Stromeček, žárovky, ozdoby. Zlevněné, vybrakované, ale letos postačí. Pokud náramek nebude se chtít přestěhovat, možná se dočká opravdu pořádných příprav na příští Vánoce i s nadívanou krůtou. Dole je snad i nějaká lékárna tam by to mohl koupit. Tak a co ještě? Zavzpomíná. Mr. Proper mám, čistič skel taky, na dlaždice taky, na kachličky taky, ocet taky, gumové rukavice taky. No tady to bude v pořádku, ale hned jak skončí svátky měl by nějaké prostředky první záchrany nakoupit. Prášek tam nějaký viděl. Raději ho koupí. Přihodí 9kg prášku Ariel a tiše pobrukujíc zajde potom ještě k potravinám. Dokoupí co podle něho tam není. No je toho hodně, když přehlédne osm tašek narvaných jídlem. Je spokojený. Jo v dnešní době kreditních karet je to tak snadne. Ne jako po první válce, kdy chodil s košem na prádlo, aby se peníze tam vešly a peníze stejně měly jen cenu toho papíru.

Jo pokrok. Zastaví se před lékárnou a teď se zarazí, když za pultem uvidí příjemnou mladou paní. No dívku, ženu? Neví, ale asi tak dvacetpět? Možná méně. Jak to jen má říct?

Odhodlaně tam vrazí a zastaví se u pultu.

„Přejete si?“

Yvo otevře ústa. „Acylpirin?“ vydechne zoufale. Bože on to neřekne.

„Ještě něco?“ zamrká řasami. Ten je krásný si pomyslí.

„No ještě obvazy?“ vykoktá. Tak to řekni. Přece jsi tak řval na své vojáky, že se nemají stydět a podobně. Že jsou pány tvorstva! No momentálně se jako pán tvorstva necítí. Spíš se cítí naprosto zoufale.

„Kondomy!“ hlesne tiše a škubne sebou. Snad tu nikdo není.

„Prosím?“ nechápavě se optá slečna. Yvo přešlapné z nohy na nohu. Má pocit, že je rudý až za ušima a nedivil by se tomu. „No ehm kondomy.“

„Aha kondomy a jaké chcete? De luxe, professional nebo s vůní? Máme vanilkovou jahodovou nebo se zvýšenou citlivosti? Taky máme tyhle super  Elite. Ty si hodně kupujou. Nebo tyhle speciální velké XXL?“ Před Yvem, který omráčeně stojí, se na pultě kupí různé druhy kondomů. Bože on nemá ponětí co vlastně se používá! Co má jako koupit?

„No asi ty takové mastné?“ neví jak to říct.

„Jo lubrikační! A nechcete k tomu lubrikační gel? Máme růžový, zelený nebo normální a taky s vůní nebo bez vůně? Jakou máte rád vůní?“ Yvo si připadá jak v nějaké restauraci kde si má vybrat něco podivného co nikdy nejedl. Nemyslel si, že bude obtížné koupit nějaký ten kondom. Polkne.

„No asi bez chutě.“ Nemá zdání co chutná Beauovi a jsou vůbec poživačné?

„Perfektní a kolik toho chcete?“

„Kolik?

„No jistě. Stačí vám balíček po třech nebo snad více?“ spiklenecky zašeptá a nakloní se, aby se plášť trochu pootevřel. S tímhle by si dala říct.

Yvo si vzpomene na svůj dlouhý půst. Rázně řekne.

„Rozhodně hodně.“ Slečna jen zamrká a zasvítí ji oči.

„Pět krabiček po dvanácti bude stačit?“

„Ano.“

„Tak to bude čtyřicet euro. Přeji hezkou noc pane,“ Yvo natáhne ruku a omámeně převezme balíček. Slečna si povzdechne a dívá se jak odchází. Je to kus chlapa. Mít ho tak doma v posteli s těmi šedesáti kondomy. No musí se spokojit pouze s jedním chlapem i kondomem.

„Nakupování některých věcí je horror. Nakupování samo o sobě je horror. Ovšem nakupování v lékárně je největší horror,“ mumlá si pro sebe Yvo, když jde k autu. Naloží všechno do kufru a některé věci uloží na zadní sedadlo. Tašku z lékárny položí vedle sebe.

„Ovšem jsou horrory, které končí dobře. Například jako právě tento nákup v lékárně. Snad nám to na nějakou chvilku bude stačit,“ spokojeně zamumlá a nastartuje svůj šedý nissan. Ve výjezdu z podzemního parkoviště zápatrá po náramku. Tak to má být. Hača pěkně v trezoru hned vedle stromečku. Bude ho muset hned zítra pokud možno nenápadně vyhodit. Nechce aby Beau zjistil, že zná kombinaci čísel.

Dojede k domu a světla auta osvětlí dům. Zítra musí udělat něco se žárovkama. Je to ostuda nejen pro Beaua, jeho rodiny, ale celé ulice. Je to teď jeho domov a tím pádem i jeho ostuda. Začne vykládat nákup. Nejdřív odnese tašku z lékárny do ložnice a pohodí ji na postel a pak tašky do kuchyně. Zaplní prázdnou ledničku a spokojeně přikývne.

„Yvo teprve teď můžeš vařit!“ Zaklapne lednici a jde pro stromeček. Dotáhne ho do obývacího pokoje. Tak a teď světlo. Škoda, že nestačí říct: Budiž světlo a tlesknout. Možná by to měl zkusit? Tleskne a nic.

„Škoda.“ Jde dolu. Možná tam najde tu černou krabici poslední záchrany. Sejde dolu se svíčkou, kterou prozřetelně koupil. Později ji použije při nějaké vhodné romantické večeři. Oči se mu potěšeně rozzáří, když najde tu skříň. Poloha spínačů: Vypnuto. Cvak, cvak...cvak a budiž světlo. Nic? Je ve sklepě.

Vyjde nahoru k otevřeným dveřím. Světlo. Výborně. Sfoukne svíčku a uloží ji k ostatním. Možná koupel se svíčkami a nějakou nádhernou vůní. Ta koupelna... „Ručníky!“ Jde ke komoře a doufá, že tam ještě nějaké jsou. Začne se hrabat.

„Nejspíš po prababičce,ale jsou.“ Protřepe je a přivoní. No jde to, ale musí dát tam sáčky s bylinkami. Beau opravdu nemá smysl pro pořádek. Jenže co chcete od Francouze? Uhladí ručníky a jde do pokoje. Vytáhne umělý stromeček a začne ho sestrojovat.

„Hotovo a teď ozdoby.“

„Hotovo a teď svíčky.“

„Hotovo.“

„Yvo jsem doma!“ slyší Beaua ve dveřích.

„Ahoj jsem v obývacím pokoji!“ zakřičí v odpověď. Rozsvítí žárovičky, které ozáří jeho tvář do různých barev.

„Něco jsem koupil!“ Yvo vyjde na chodbu a ztuhne, když vidí balíčky.

„Stromeček a svíčky. Pojď ustrojíme ho společně.“ Yvo ztuhle se odsune a rukou ukáže dovnitř kde září nový stromeček.

„A sakra!“ zamumlá Beau. „Mami promiň,“ automaticky dodá.

„Nevadí. Můžeme mít přece dva. Spoustu rodin má dva,“ Yvo začne ho uklidňovat v obavě, aby něco neprovedl.

„Jo s dětmi. Tak nic. Chtěl jsem ti udělat radost a no nepovedlo se to,“ řekne zkroušeně.

Paříž, ulice bezejmených tváří

„Můžeš mi to tedy na stoprocent potvrdit?“ obrátí se k muži v starém kabátě, s rukavicemi prodranými na prstech a v kulichu. Přešlapuje z nohy na nohu jak se snaží zahřát.

„Jo. Viděl jsem ho.“

„Jak je to možné! Měl dostat doživotí. Sakra!“ bouchne rukou do zdi.

„Hele já nevím jak je to možné, ale chodí si tady jako by mu to patřilo. Nemá tě rád to víš!“

„Jistěže vím. Dnes mi volal a vyhrožoval.“ Beau je vzteklý. „Hele nech to auto nebo přijdeš o víc než o ruce!“ zařve na neviditelný stín, který se přikrade k jeho autu. Luis se zazubí.

„Stále tak všímavý.“ Beau se zašklebí.

„Jasně že ano. Přece se nenechám okrást.“

„Hele co se to povídá, že máš hospodyni?“ Beau se ušklíbne.

„Jak jsi to vypátral? A kdo povídá?“

„Jel jsem okolo,“ popravdě se přizná. „A zeptal jsem se takové starší sousedky. Bože té pusa jela. Myslel jsem, že mně naprosto odrovná.“

„To byla paní Simone od vedle. Nezle vaří, ale no drbna...“ Lusi se uchechtne a pozorněji se zadívá na Beaua. Co ví je jeho jediný přítel a to ještě díky tomu, že byl přítelem jeho matky a dědečka, toho starého lišáka. Původně si ho měla vzít, ale nakonec z toho sešlo. Nějak vytušil čím se živí, ale popravdě bylo mu to fuk. Naprosto nehodlal s tím pomáhat Interpolu a to by měl. Spíš se baví tím co se děje? A stejně důkazy nemá a někdy by rád věděl co vlastně ukradl a co ne.

„Tak díky Luisi. Musím ho dostat nějak tam kam patří. Neboli do lochu a tentokrát na tak dlouho, aby si na něm smlsli moli, až tam shnije.“

„Tak hodně štěstí a teď padej nebo mi vyplašíš škodnou.“ Beau mávne a jde pryč.

Je škoda, že jediný známý jejich rodiny je zrovna polda. Všechny poznámky matky, otce a dědečka co se týkaly policistů se netýkaly tohoto muže. Chápal by matku a dědečka, ale otec? Tomu nerozumí.

Nasedne do auta a vyrazí a pak uvidí stromeček. Krásný stromeček se spoustou žároviček a lesklých ozdob a vzpomene si na to jak se odrážely v Yvových očích. Na chvilku v něm viděl dítě, které žádoní o ten bonbón, který zůstal na nějvyšší větvi. Odbočí a rozjede se koupit stromek.

Paříž, dům Beauregarda Langa

Teď tu stojí se stromkem a tunou žárovek a dívá se na přesné dvojče které koupil. Co teď s tím?

„Ale já mám velkou radost. Jen jsem tě chtěl taky překvapit.“ Beau odloží stromek a tašku. Yvo k němu přistoupí a obejme ho. „Moc velkou a nevím jak poděkovat.“

„Polibkem?“ zašeptá Beau a zvedne k němu hlavu. Yvo se k němu skloní a začne ho líbat. Přitlačí na zeď a začne mu shrnovat věci dolu. Chce ho až to bolí. Teď a tady. Odtrhne se od něho na chvilku a stáhne mu kabát. Beau se hrdelně zasměje. Jsou blázni, ale chce Yva. Citit jeho teplo ve svých dlaních a sát z poháru rozkoše, který mu nabízí. Chce se milovat.

Bzzzzzzzzzzzzzzzzz

„Nevšímej si ho,“ přikáže mu Beau. „Odejde!“ Yvo s rukama pod jeho svetrem mu přejiždí po nahých zádech.

„Víš to určitě?“

„Jistě a polib mně.“ Yvo to ochotně udělá.

Bzzzzzzzzzzzzzzzz Beau rozzlobeně zavrčí.

Bzzzzzzzzzzzzzzzz

Hmátne a otevře.

„Dobrý večer, já....“ za dveřmi stojí paní Simone v kloboučku  a rozepnutým kabátem. Všichni na sebe zírají a Yvo okamžitě zavře.

„Tak to je povedene.“

„Nic neví,“ zašeptá uklidněne Beau. Yvo se ironicky ušklíbne a dotáhne ho k zrcadlu. Beau zaúpí. Tak tohle by trklo i méně důvtipného člověka než je paní Simone. „Jdi se zeptat co chce a popřípadě ji odnes domu a rychle se vrať.“ Yvo si uhladí vlasy a otevře dveře zatímco Yvo diskrétně se schová v kuchyni a poslouchá otevřenými dveřmi proč se tu objevila.

„Omlouvám se, ale můj manžel zůstal v nemocnici a nefunguje mi elektřina. Můžete mi pomoci?“ Snaží se zahlédnout svého souseda, ale Yvo kamenně stojí v dveřích a proklíná stromek i elektřinu. Usměje se.

„Rád vám pomohu.“ Zavře dveře a Beau vyleze z kuchyně. Mrkne se do zrcadla. Napuchle rty, rozzářené oči a jeho oblečení vypadá jako by se válel v bordelu. Jen chybí pár ženských. No nic půjde se převléci do ložnice.

Paříž, dům paní Simone

„Moc se omlouvám, že vás obětžuji, ale opravdu nevím co mám dělat.“

„Nevadí hned to zapneme. Někdo zřejmě vyhodil pojistky v celé ulici.“

„Aha. Tady. Tudy.“ Yvo se oklepe jak světlo ji ozařuje tvář. Ještě trochu bledosti a je to jako v béčkovém filmu o upírech. Teď se do mně zakousne, když zkoumá rozvodnou skříň.

„Hotovo a co je to?“

„To?“

„Ano. Vypadá to jako dalekohled.“ Simone si pomyslí, že k ničemu dalekohled. Jak ho má sama vynést? Bude se muset spokojit s malým příručním a to není ono.

„No ano dalekohled. Víte manžel je vášnivým astronomem. Amaterským víte. Pořád sleduje nějaké hvězdy,“řekne vážně.

Jo ve sklepě, si pomyslí Yvo, toho hodně z oblohy vyčte. Tohle musí říct Beauovi.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Jsem doma a mám novinku!“ zavolá s jiskřicima očima ode dveří.

„Ložnice!“ Yvo nadzvedne obočí. Ložnice? A pak si vzpomene na sáček. Ne. Určitě to neobjevil a pokud ano? Vyletí ven a vrazí do ložnice. Uprostřed postele sedí polonahý rozesmátý Beau obklopený samými lesklými sáčky.

„Tak tohle vím na co je,“ a zamává malým lesklým obalem. „Tohle taky,“ a ukáže na lubrikační gel. „Jen nevím k čemu je tohle!“ a ukaže velký gázový obvaz s aspirinem.