Shounen - ai povídky

Vánoce

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Aaaaa!“ zívne si Beau, protáhne se a neotevírá oči. V mysli se mu přehrávjí poslední minuty, hodiny té fantastické noci. Bylo to zázračné, nádherné a on se teď cítí tak spokojeně... až na ten žaludek. Hmátne rukou vedle. Yvo tu není. To nic náramek je snad pořád v trezoru moc nikam odejít nemůže. Bože ta jistota není až zas tak špatná věc. Natřese si polštář a přemýšlí jestli se má pokusit ještě usnout nebo ne.

„Snídaně!“ Beau začichá.

„Káva!“ a je vzhůru.

„Jistě a něco dobrého po té noci.“ zardí se. „Dobré ráno, Beau,“ a políbí ho na rozespalé rty.

„Dobré ráno Yvo. Snídaně, pro mně?“

„Ne, je to pro mně,“ zaškaredí se Yvo. Beau si podloží záda polštářem a Yvo mu položí na stehna tác. Beau vtáhne vůní teplých francouzských rohlíků a kávy. Prostě jídlo je jídlo. Ukousne si kus rohlíku.

„Božské. Kdyby náhodu náramek se někdy rozhodl odejít odejdu s tebou. Prostě tohle by byl hřích si nechat utéci.“ Yvo si sedne na pelest a pozoruje jak s rozkoší jí.

„Je mi líto,ale zvonek jsem zatím nenašel.“ Beau chvilku přemýšlí o čem povídá a pak si vzpomene na tu rozkošnou hru se zvonkem. Musí ho najít a když nenajde tak koupit nebo ukrást. Každá metoda objevení zvonku je chvályhodná. Bude ho potřebovat.

„Co dnes budeme dělat?“ Yvo se zamyslí.

„No mám hodně práce a potřebuji dodělat svůj pokoj, obývací pokoj a pracovnu bych měl úklidit apsoň od nánosu špíny.“

„Jaký nános? Je tam uklízeno.A tvůj pokoj je tady u mně.“ Yvo pochybovačně zvedne obočí.

„Vím, že jsi za ten rok nestihl udělat takový nepořádek jako za ty roky předešlé, ale rozhodně nechci, abys tam pracoval v prostředí vysoce bakteriálním a tím i pro lidský organizmus nebezpečný . Nebudu to muset později dezinfekovat.“

„Fajn, fajn, fajn. Mlčím. Někam odejdu.“ Aspoň se optá svého přítele na svého nepřítele. „A co zábava?“

„Zábava?“ pronese tónem při kterém se Beauovi zježí všechny chloupky na těle.

„No ano. Zábava. Jelikož jsi moje hospodyně tedy už ne nebo ano,“ je zmatený... „To je jedno budeš se povinně účastnit všecho čeho já až na moji práci.“ Odmlčí se. Ne brát ho na vloupačky rozhodně nemíní. Má moc vysoké svědomí. Ještě by ho udal.

„Nechci nic říkat, ale začínám si připadat jako manželka?“ zahudrá Yvo nespokojeně. Yvo zešedne a málem vyprskne. Manželka?

„Manželka? Kde jsi to vzal?“

„Jak kde? Uklízím, vařím, peru, jsem milenec a teď ještě si s tebou musím hrát. Co z toho dělá řádná manželka?“

„Všechno?“ nadějně se optá Beau. Yvo se na něho zuřivě podívá a pak ho to přejede. Vypadá jak zmoklý vrabčáček a on nechce, aby byl smutný.

„Řádná manželka podle posledních výzkumu dělá nanejvýš dvě věci. Ti co dělají všechny věci jsou manželky soumaři.“ 

„Ale já chci abys dělal se mnou všechno. Nechci to dělat sám.“ Je tak rozkošný s těmi očima, které ho tak úpěnlivě  prosí.

„Tak dobře,“ souhlasí.

„Jupííí!“ a Yvo zadrží ho, aby nepřevrhl na sebe tác. „Tak můžeme si znovu hrát?“ Nakloní se k němu se zjevnou nabídkou.

„Večer.“

„Proč?“

„Protože mně ještě teď bolí zadek, proto,“ vyštěkne. Beau ztichne.

„Mně taky,“ špitne a zrudne. „Ale jsem šťastný, že jsem to konečně  provedl.“

„Provedl?“ zopakuje podezíravě Yvo. „Jak provedl?“ To povlečení se bude muset vyprat jak je špinavé.

Beau se napije, aby získal čas. „No přece, že tě svedl, že jsme udělali toto..“ dojde mu slovo.

„Toto?“

„A jak chceš to jako nazvat?“ lehce se rozčili.

„Co například milování a jaké svedl? Vy mladí nemáte páru co je to svádění. Pokud mně paměť neklame, skončili jsme zde v tvoji posteli dobrovolně. Neboli žádná večeře, žádné květiny a dáreček už vůbec ne. Polibky a dvoření několik měsíců nebo aspoň týdnů,“ přednáší mu a Beau kroutí hlavou. Kde to jako vzal? To jeho svádění to je spíš trýzeň a člověk by z toho mohl onemocnět.

„Nechci nic říkat, ale popisuješ mi tu frustraci.“ Yvo zmlkne. Má pravdu, ale nepřizná to i kdyby ho mučili.

„Ne popisuji dvoření a výsledkem je jemné svádění, kdy oba skončí v posteli. Samozřejmě s vzájemným souhlasem se potěšit.“

„A nikde jinde ne?“ zaujme Yva postel.

„Ne. Slušnost je postel. Žádný park nebo podobné úchylárny.“

„Jenže já chci tě na kuchyňské lince a na pohovce a ...“

„Měl bys to dojíst nebo ti to vystydne. Musím si tyhle prostopášnosti promyslet.“

„Prostopášnosti?“ vychutnává si to slovo na jazyku. „Víš Yvo je to jako z minulého století.“ Yvo se zvedne. Však já jsem z minulého století, pomyslí si nakvašeně. Beau se zarazí, když ho vidí zamračeného. Co zas řekl?

„Víš, mohli bychom...“ zavolá na něho , když už je u dveří.

„Ano?“

„Chtěl bych s tebou oslavit Vánoce. Dnes večer.“ Yvo ztuhne a sevře kliku u dveří. Beau chce s ním slavit Vánoce. Neví co říct. Nikdy by si nemyslel, že někdy bude slavit vánoce. Jak dlouho je neslavil?

„Nemám dárek.“

„Bez dárku. Jen si sedneme k stromku a budme si povídat.“

„Nemám krůtu,“ zahučí neochotně.

„Nevadí k čemu krůta? Nechci ji jíst týden. Jen uvaříš něco dobrého nebo nemusíš vařit nic.“ Rozčileně drolí jeden z rohlíků. Bude souhlasit nebo ne? Yvo se tupě před sebe dívá. Vánoce. Kouzlo Vánoc. Zima a svíčky, ozdobený stromeček, vůně jídla a sváteční atmosféra. Pod stromkem dárečky. Vánoční čas a pak zpěv. Tichá noc a další písně.

„Já... dobře.“ Mimoděk očima zavadí o Robin a Beaua, kteří stále spořádáně sedí za dveřmi ložnice. Vezme je do náruče a vrátí je do ložnice. Beau odloží zbytek rozdrobeného rohlíku na tác a se zavřenýma očima pije kávu. Budou sedět večer u stromečku, povídat si a on bude Yva krmit jídlem které uvaří a potom by mohli skončit na pohovce a on by mohl najít nějakou látku a  uvázat mu mašli jako, že je dáreček, protože on je nějvětším dárečkem ze všech dárků a pak by si ho mohl ten velký dáreček pomalu rozbalit a potom si vzpomene na minulé vánoce. Přece jen má dáreček pro svůj dáreček, ale kam ho dal? Otevře oči, ale Yvo už tu není, za to se na něho vyčítavě dívá Robin s Beauem. Vyplázne na ně jazyk.

„Nebudu přece vás dva kazit. I tak už jste moc toho viděli.“ Odloží tác a s lítosti si vzpomene na zvonek. Kam ho jen zašil? Možná Yvo má pravdu v tom, že by měl udržovat větší pořádek. Teď, aby hledal zvonek, ale i tašku s těmi věcmi, které tak úspěšně ukradl policii před nosem. Byla to pěkná malá krádež kvalitně provedena a musí se podívat na emaily, jestli pro něho někdo nemá zakázku. Už mu to nějak chybí.

Musí taky vyeliminovat toho svého nepřítele a potom bude spokojeně žít. Bude chodit do opery, vracet se ke své hospodyni a bude spokojený. Prostě si bude lebedit a potom, že se štěstí nedá ukrást. Dá se ukrást. Jak vidno i tohle jde. Sice musel za to zaplatit rokem kdy žil jen ze dne na den, ale výsledek předčil všechno.

Odhodí pokrývku a pak se zarazí, když nevidí nikde ty malé lesklé sáčky. Když usínali tak jich tu ještě bylo požehnaně. Otevře šuplíčky u stolků. Aha pěkně uložené. Otevře druhý na Yvově straně a tam jsou další. Vsadí se, že jsou přesně rozpočítané. Sice neví proč kupoval ten gel, ale ono se to bude hodit. Ten obvaz doteď nechápe, ale možná opravdu byl pro lékárničku. Zavře šuplík a vklouzne do pantoflí. Je příjemné je opět objevit. Na posteli najde župan a přikryje svoji nahotu.

Dojde do koupelny a na toaletu a přemýšlí o sprše. Bude to dokonalý. Svlékné krémový župan a pustí si vodu.

Yvo, který zrovna plní pračku zvedne hlavu a zaposloucha se do zvuku z koupelny. Taky si ráno dal sprchu. Potřeboval ji jako sůl. O některých svalech netušil, že existuji a zadek, no ještě dobře, že v lékárničce byla mastička na odřeniny. Snad později to bude lepší. Možná to bylo tím, že měl tak dlouhodobý půst a uspokojování sama sebe není zrovna nic moc.

Narovná se a chvilku přemýšlí jaký program na pračce spustit. Šetrný. Přece jen je to spodní prádlo. Navolí program a  rozhlédne se po kuchyni. Potom roce je docela v pořádku a asi je to tím, že Beau používá výhradně mikrovlnku. Ale i tak ty malé pavučiny a prach a kdepak lepší bude to celé uklidit a důkladně. Musí to stihnout do večera a večer připravit něco dobrého k jídlu.

Lepší budou malé chuťovky než cokoliv jiného, přemýšlí zatímco s houbou a čisticím prostředkem, malými kruhovými pohyby čisti kachličky. Je to dobrá kuchyň a kdo ji projektoval věděl co dělá. Oknem mrkne na dům paní Simony. Dalekohled. No jo samota. Kolikrát on takhle pozoroval nepřátelské vojáky za války. Hádal kdo to je a zároveň přemýšlel jak si zachránit kůži. No je to její věc a pak si uvědomí, že jejich ložnice je umístěna naproti jejího domu. Budou si muset dávat větší pozor a pak dalekohled je ve sklepě a bude tam dokud nejspíš její manžel nepřijede. On ho rozhodně z toho sklepa tahat nechce.

„Yvo jdu ... och,“ když vidí jak je nakloněný nad linkou a myje kachličky. Přece jen udržovat nepořádek se vyplácí. Zvlášť, když ten druhý uklízí a jeho pozadí je tak krásně vystrčeno a k tomu ty pohyby. Vyschne mu v krku.

„Copak?“ otočí se k němu a rukou si odhrne zvlhle vlasy.

„Nic. Jen si dám něco na schlazení.“ Přejde k ledničce do které málem vrazí jak se pořád dívá jak tam rozkošně je umístěno jeho pozadí. Vytáhne ani si nevšimne co a napije se.

„Brr?“ otřese se a podívá co to pije. Grep. Nesnáší grep a co to tady dělá? Aha, dojde mu. Yvo zřejmě miluje grep.

„Máš rád grep?“

„Moc rád. Není tak sladký. Trošičku nahořklý. Vynikající. Mám ho koupit víc?“

„Kdepak já ho moc nemusím.“

„Dobře budu si pamatovat a co jsi mi chtěl?“ Beau ho pořád sleduje s tou krabici džusu jak uklízí. Už se chce napít, když si vzpomene, že je to grep. Odloží a vezme pomerančový.

„Jen jdu do pracovny na internet  a potom odejdu, ale vrátím se včas. Neorzmyslel sis to?“

„Ne. Těším se a už mám pár nápadu co uvařit. Je to dřina.“

„Vařit? To máš pravdu. Nikdy nechápu proč to nedokážu.“

„Ale ne. Čistit ty kachličky.“ Dřina to sice možná je, pomyslí si Beau, ale vypadá přitom nádherně. Raději vyjde z kuchyně nebo by se musel na něho vrhnout  a pokud se cítí jako on, tak to by nebylo zrovna příjemné. A pak si vzpomene. Dárek. Sice říkal, že žádný dárek, ale kašle an to. Chce mu to dát.

Rázně vyběhne do ložnice. Vida ještě není uklízeno. Nanejvýš ho bude Yvo považovat za maniaka. Donutí se klesnout na kolena a podívat se pod postel. Nic. Jde ke skříní a začne se v ni hrabat. „Kam jsme to mohl zašantročit?“ mrzutě si řekne. Z hormady věci vytáhne tepláky a tričko s bundou. Obleče se.

„Pracovna?“ nadějně si napoví. Zavrtí hlavou. Kdepak tam zná každou skulinku, každý kamínek. Ne tam ne. „Obývací pokoj. Koupelna v žádném případě jelikož tam uklízel včera Yvo a nic neříkal. Mohl by to někam schovat? Ne to ne. Co dědečkův pokoj, tedy Yvův?“ Jenže tam nebyl od loňsks. Nechtěl se dívat jak tam Yvo není.

„Zbývá obývací pokoj a protože Yvo je v kuchyni mám volné pole působnosti.“ Sejde dolu a začne hledat. Pohovka, pod pohovku, za závěsy, do skříňky, barová skříňka, globus. Nic. Dokonce se podíval i za DVD rekorder a televizi.

„16.00 kuchyň hotová Yvo,“ si řekne pochvalně. Voní to tu prostředky a dezinfekci, které pro jistotu nalil do dřezu, ale za chvilku bude vonět jídlem. „Tak a teď jdeme na obývací pokoj. Musí být krásně uklízený, když večer tam budeme slavit a za pár dní je Nový rok. Musím koupit šampaňské a kaviár. Ještě, že si to Beau může dovolit.“ Spokojeně odloží hadr a dojde pro utěrku. Koutkem oka zahlédne něco v obývacím pokoji, ale pustí to z myslí. Vezme čisté útěrky a donese je do kuchyně. Pověsí na věšák vedle chňapek.

„Beau?“ Ten k němu otočí hlavu a vysouká se zpod kříně. Byla to poslední možnost kde ten dárek najít. „Co děláš pod skříní?“

„Hledám něco.“

„Aha. No co nebude na vyhození tak se tě pak optám co s tím. Nevadí ti to snad, že...“

„Ale ne,“ mrzutě odpoví Beau. „Dělej si co chceš!“ Posadí se na pohovku a bubnuje prsty na měkkou látku. Takový poklad a on ho ztratí. Je prostě postříbřený osel. Takovou práci mu to dalo ukrást a on to pak někam schová. Musí to najít, ale kde by to mohlo být? Všechno prohledal.

Flanderská krajka. Drahocennost nad draho...

„Idiote!“ vykřikne až se Yvo lekne a málem upustí včelí vosk na nábytek. Udiveně zírá jak Beau je najednou na nohou a někam letí. „Který mizera mi řekl, abych to schoval do trezoru? Jistě je to drahocennost, ale vedle toho co tam má ... no stromeček se asi nebude počítat,“ si říká, když vidí svůj původní stromek ve sklepě. Podívá se nahoru, kde uklizí Yvo. Bylo by divné, kdyby to cele tady neprošmejdil, ale protože ještě je tady a ne ve vězení pak nic neví o jeho zaměstnaní. Nebo ví všechno a je mu to jedno, napadne ho.

Vyťuká číselnou kombinaci a otevře trezor. Taška se sněhulákem.

„Beau jsi génius.“ Vytáhne z tašky tu bílou dokonalost a probírá se nádhernou krajkou. Jeho oči se zamží, když z ničeho nic vidí jak si Yvo obtáčí ten široký pruh látky kolem těch rozkošných boku a zavazuje na mašli nebo ho prosí jestli by to on nemohl udělat. A on.. polkne.. to zaváže a pak rukama vjede dopředu, protože nic jiného na sobě nemá.... píp píp.. ho vzpamatuje a rychle zavře trezor.

„Beau příště nesnít u trezoru.“ Je zavřený, ale kdyby byl dlouho otevřený zbyl by jen kráter po domě i trezoru a hasiči by výbuch nejspíš vysvětlili bouchnutím plynového potrubí. Vyjde omámně nahoru držíc tašku pod paží.

„Yvo budeš uklízet dneska pracovnu?“

„Copak jsem manželka?“ odvětí Yvo a otočí se. Zaregistruje tašku a  podivný pohled Beaua. Je mu snad něco? „Nejsi nemocný?“ Beau zamžiká.

„Nemocný? Možná ano a možná ne. Tak večer.“ Yvo pomyslí si, že možná je opravdu nemocný, a protože už se stmívá. No nic musí to dodělat a pak rychle udělat jídlo. Pikantní sýrové špalíčky, cibulová kolečka asi by nebylo vhodné. Sice jsou báječná, ale dnes to vynechá. Chtělo by to něco teplého. Ano hovězí špíz v sladkořeněné arašídové omáčce. To Beauovi bude chutnat a jemu taky. Lososové paté. Něco mezi paštikou a omáčkou k tomu malé tousty. Pita roládky to bude dobrá chuťovka. Zítra na snídaní udělá něco jiného. Jablečné zákusky a rozhodně sorbet a nakonec i nějaké ovoce. Možná ještě sýrový talíř. Jsou na to dva. a jednoduše nebudou večeřet a ještě zbyde na zítra a všechno zvládne. Tedy doufá.

Ještě vysavač a bude to hotovo.

„Tak co mi asi píšou a co chtějí moji zlatí sběratelé po moji maličkosti,“ mumlá napjatě si Beau a otevře email a zamrká. Zřejmě Vánoce. Před Vánocemi měl docela nadupáno jak různí lidé chtěli to a ono. Vida jen tři emaily.

„Bože už zase Mona Lisa. Lidé si nedaji pokoj,“ zamumlá. Dyť je stejně falešná. Co dál?

„Excalibur? Copak jsme mečíř? Lidi fakt nemají žádnou fantazii a pak copak je na světě? Asi jim těmi svátkami a pohádkami v televizi přeskočilo. No odpověď bude standartní. Pohádky nekradu... napíše u obou s podpisem Vikomt a jde na další.

„Ach to je něco jiného?“ spokojeně se dívá na požadavek. U tohohle ho už dlouho svrbí prsty jak by chtěl to mít. Dokonce by sám ho chtěl mít doma. Dáma s hranostajem, muzeum Czartoryski v Krakově. Už dokonce přemýšlel jak to ukrást. Pojede tam pozitří,  rozhodne se. Stejně si potřebuji dát na aspoň jeden den oddech. Jo pozitří.

Mrkne se kdo to poslal. Známý to sběratel obrazů  pod nickem Perseus. Toho zná. Odklikne kladnou odpověď s podpisem Vikomt. Tak a hotovo. Budou penízky a dobrodružství a teď ten jeho nepřítel. Zašklebí se. Jak to udělat, aby znovu skončil tam kam má. Totiž ve vězení.

Bylo to jako by dnes, kdy se dozvěděl tu zrávu o smrti svých rodičů. Nejdřív musel zaplatit dům,ale pak se pustil do pátrání. Tehdy jeho rodiči nabídli jeho vějíř Marie Antoinetty, který ukradl. Měl jít tam sám. Možná by žili. Vypátral kdo to byl. Sběratel pod názevm Medúza. Číhal a vyčkával. Tiše jako stín kdy bude něčeho prahnout a on prahl. Chtěl jeden z náhrdelníků Marie Antoinetty. A on vycítil příležitost. Nabídl na odkoupení šaty, které nosila. Odpověď byla okamžitá.

Dodal a vlákal ho do léčky v kterém šlo mrtvého. Neví kdo ho zabil, ale hodil to na něho a on byl odsouzen. Byl u jeho procesu a díval se jak ho v poutech odváději do vězení. Ta mrtvá žena byla těhotná. Udělal z ni milenku toho muže. Kdo byl ve skutečnosti neví a je mu to jedno.

Vrah byl potrestán. Aspoň si to myslel. Jenže se dostal z vězení a je na svobodě. Nemůže mu to projít a k tomu mu začal vyhrožovat. Bastard. Zabije ho jestli ubliží Yvovi. Ví, že by se ubránil, ale co kulka anebo jsou i jiné metody jak někoho zabít. Stačí poškodit brzdy.

Povzdechne si a zavře internet. Místnosti se ozývá tichá melodie. Vstane a podívá se na hodinky. Tři hodiny na internetu a skoro nic neudělal. Vypne počítač a jde dolu. Vůně. Nádherná božská vůně. Yvo nikde a obývacím pokojem se vznáší včelí vosk. Je tu pořádek a sedne do čokoládové pohovky a přitáhne si k sobě polštářek. Vzpomene si jak se o něj minulý rok přetahovali.

„Jsi už tady? To je dobře. Začnu nosit na stůl.“ Beau přikývne a přivře oči. Už ta vůně je nebeská a jídlo... otevře oči a polkne. Má hlad a hned si vezme kousek sýra. Yvo zavrtí hlavou, když vidí jak uždibava jídlo talířů. Vrabčáček zřejmě má hlad a on ho vykrmí. Ale zas moc ne. Musí o jeho zdraví dbát. Přece jen stárne narozdíl od něho. I když pečovat o něho... by bylo skvěle. Ne je to skvěle. Konečně by mohl dělat všecho co by chtěl.

Cink. Otevře troubu a vytáhne horký špíz. Naservíruje to na oválný talíř a ozdobí zeleninou. Tak to je všechno.

„Výborné, Yvo,“ Beau vstane a začne ho i přes talíř s jídlem líbat.

„Počkej odložím to.“ Yvo odloží talíř a Beau se začne přehrábavt v jedné zásuvce. Vytáhne svíčky se svícnem a přetře ho. Za chvilku v pokoji svítí jen stromeček a na stole svíčky.

„Ještě jednu,“ zaškemrá Beau a vloží kousek sýra do úst Yva. Ten polkne a olízne mu prsty. Hraji si a přitom chtějí jen to jedno. Yvo zřetelně čte touhu v Beauových očích. Je tak sladký.

„Kouzelné Vánoce.“

„Moje první od smrti dědečka. Vlastně první od smrti rodiny,“ zašeptá a stulí se do jeho náruče. „Počkej něco mám!“ vyskočí a letí do vedlejšího pokoje.

„Veselé Vánoce, Yvo,“ rozpačitě mu podá dárek. Yvo ztuhne.

„Neměly být žádné d...“

„Já vím, že ne, ale nevadí ti to.“ Yvo zavrtí hlavou a rychlým krokem přjde k sobě do pokoje.

„Co tam hledáš?“ zvědavě nakoukne Beau a pozoruje jak Yvovy věci létají kolem. Yvo něco zamručí.

„Veselé Vánoce a podá mu dva balíčky.“ Beau zalapá po dechu a Yvo nevinně studuje pokoj.

„Kdy jak...“

„Taky se neptám.“ Beau se radostně usměje. Má pravdu. Je to jedno kdy a jak. Jde s dárečkami do obývacího pokoje a usídlí se na pohovce. Rozbalí ho a překvapeně zamžiká. Podívá se na etikteu. Známý obchod a velikost je přesná.

„Ta slečna prodavačka byla moc hodnáa  šikovná,“ pronese do ticha Yvo. Beau se rozpačitě nad trenýrkama usměje. Rozbalí druhý dárek v kterém najde pyžamo. Pravé hedvábí, znalecky ohodnotí.

„Tak rozbal svůj?“ napomene ho Beau. „Moc se mi líbí. Je to nádherá a ty barvy mám rád.“ Yvo se potěšeně usměje. Ano je to přesně ono co se k němu hodí. Sáhne do tašky a dotkne se něčeho měkkého. Svetr nebo něco podobného? Vytáhne a ... neví. Bílá krajková zástěrka.

„Flanderská krajka. Velmi starobyla. Není nádherná a jemná? Bude ti slušet.“ Yvo ztuhle se k němu obrátí.

„Slušet?“

„Jistě. Zkus si ji.“ Yvo toporně se zvedne a přiloží si ji k pasu. Podívá se dolu, zatímco Beau přimhouří oko. Přesně to odhadl. Sedne jak ulitá. „Sedne ti ji jak ulitá.“

„Beau, ale k čemu je? Vždyť nic nezakrývá?“ Beau už je na nohou a vzadu ji váže na mašli. Nádherná nadýchaná mašle a konce jsou správně dlouhé. Dostrká ho k zrcadlu na chodbu.

„Podívej jak ti sluší.“ Otočí ho dokola. „A k čemu? No Do kuchyně jistě ne. Vezmeš si je večer víš.“ Obejme ho. „Budeš nahý jen s tímhle a já ti ji pomalu rozvážu a...“

„Beau!“ bezmocně se ozve Yvo. Bože nemůže si pomoci, ale vidí v zrcadle  německou uniformu a přes ní tu zástěrku. Neví jak reagovat na jeho teplý smyslný hlas jak mu popisuje k čemu má sloužit to malé bílé nic.

Paříž, dům paní Simone

„Nic, nic. Co mám z toho, že mám dalekohled v pokoji, když ani nevylezou a ani se neukážou v okně?“