Shounen - ai povídky

Nepřátele i přátele

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Beau ta zástěrka...“ začne u snídaně Yvo. Tentokrát mu ji nedonesl nahoru, ale Beau sám od sebe vstal a to doknce ještě dřív než Yvo a vzbudil ho polibkem. Řekl, že snídat tentorát bude s ním a ne v posteli. Yvo rozespale přikývl a jen udiveně se díval jak se Beau obléká do joggingové soupravy a jde dolu. Trezor? Za chvilku už stál v županu a pozoroval ho jak se rozcvičuje.

„Můžeš se taky přidat jestli chceš!“ houkl na něho a dál dělal dřepy.

„Udělám snídaní a pak se přidám.“

„Dobře!“ Yvo ho chvilku pozoroval jak plný energie cvičí dál. To on je po noci vyždímán. Nejdřív ho Beau přemlouval k té zástěrce, které on nakonec úspěšně odolal. Když viděl, že to nepůjde vtiskl mu ji a milovali se.

Teď sedí u snídaně a on opět nadhodil tu zástěrku. Je idiot. Možná by Beau na ni zapomněl.

„Budu nějaký den pryč. Za tu dobu si ji můžeš vyzkoušet a zvyknout na ni. Víš jak ti nádherně sluší. Vypadáš v tom kouzelně. Hned jak jsem ji uviděl jsem si řekl: To je přesně co Yvo potřebuje k dokonale image hodpodyně.“

„Hospodyně nebo pros...“

„Ale Yvo nebuď tak neslušný,“ přeruší ho Beau. Namaže si kousek teplého toustu máslem. „Jen chci oživit náš už trochu nudný milostný život!“ Yvo vytřeští oči. Jsou spolu dva dny.

„Beau jsme spolu dva dny. Já si na náš milostný život nestěžuji. Nepotřebuji ho oživovat nějakými praktikami.“

„Pro mně je to rok. Víš kolikrát jsem si tě představoval v té zástěrce a kolikrát jsem z toho byl paf!“ vyjádří se decentně jak se u té představy vzrušoval. Yvo zrudne. Jednou dostane infarkt. Ochránce zemře na infarkt. Co tomu asi řekne bohyně a náramek? Budou se bavit?

„Ale je tak...“

„Je božská. Stará ruční práce. Přestaneme se o ni bavit a pokud chceš tak můžeš mně taky do něčeho obléci,“ velkoryse povolí Beau. Yvo už opravdu neví co říct. Ani v nejdivočejších snech si nepředstavoval, že se dostane do rukou takového maniaka. Co komu udělal?

„Nestačí ti normální sex?“ Beau se na něho podívá odzbrojujícím pohledem.

„Ale to je úplně normální,“ uklidňuje ho. „A  co je vůbec normální sex? Přece po tobě nechci žádné bičování nebo ubližování a ponižování taky ne. Nebereš to tak, že ne,“ řekne úzkostně. Možná někteří lidé to berou špatně.

„Ne to ne. Já jen ...“

„Nedokážeš se v tom představit. Proto jedu pryč a ty po večerch můžeš si to vyzkoušet beze mně a natrénovat. Víš jak budu rád až to uděláš!?“ Yvo se nadechne k odpovědi a pak zmlkne. Už to, že se baví o sexu u snídaně je nenormální. „Je to tak dekadentní a jsme v Paříži městu lásky. Tady se může všechno. Odjakživa jsme v tom byli volnomyšlenkářskí. Jen se podívej na druhé císařství kdy kurtizány ruinovali šlechtu. Na Antoinettu, na krále slunce a další. Zatímco v Americe a Anglii bujelo puritánstvi my jsme si užívali života, lásky!“ Yvo pomyslíï, že šlechtu fakt zruinovali a Marie Antoinetta skončila na popravišti a vypukla revoluce. „Ale pokud se ti to opravdu nebude libit a nebudeš se v tom citit dobře, tak nemusíš si to brát, ale slib mi to, že si to aspoň třikrát vyzkoušíš, když tady nebudu a budeš na mně neustále myslet.“

To splnit může. Stejně na něho bude myslet. „Každou minutu,“ ujisti Beaua. Ten se rozzáří.

„Jsi poklad. Náramek ti tady nechám. Kdyby něco braň ho zuby nehty. Snídaně je perfektní. Už jsem volal na aerolinky a odlétám zítra brzy ráno. Představ si musím přestupovat.“ Yvo přikývne.

„A kam letíš?“ optá se automaticky.

„Ale nedaleko. Polsko, víš.“ Yvo automaticky přikývne. Polsko a před očima se mu vynoří Vladislav, když ho zabil. I po těch desetiletích má to před očima jako by to bylo před minutou. Ostatní si nepamatuje, ale jeho ano a zřejmě jeho nástupce si bude pamatovat i jeho smrt.

„Budu čekat a bude se mi stýskat.“ Neptá se proč tam jede. Zřejmě nějaká drahocenná věc, kterou jede ukrást. „Vrátíš se na Nový Rok?“

„Pokusím se. Pokud ne zavolám ti ano. Ty mi hlavně nevolej, ano.“ Yvo přikývne. Bylo by hloupé, kdyby zavolal a on byl na akci nebo se na ni chystal. Jen by ho rušil. „Zavolám ti sám. Tak půjdu ještě cvičit a potom vyrazím do Paříže. Zabalím si sám a udělej něco dobrého k večeři. Obědovat nebudu a co vlastně budeš dělat?“

„Prát uklízet, vařit, povinnosti hospodyně. Možná pojedu nakoupit.“

„A nevadí ti, že náramek je tady a ty tam?“

„Ani ne. Nemohu na něm sedět a pak dělá si stejně co chce. Jedině pokud bys ty měl náramek na ruce. To je pak něco jiného.“

„Stejně je škoda, že ho nemohu zabetonovat.“ Beau se zvedne od stolu a jde dolu. Yvo zaslechne kroky do sklepa. Natáhne ruku pro zástěru. Nechce to malé nic. Nenávidí to už teď. Žádný trénink nebude. Trénink. Bože připadá si jako nějaká sexuální otrokyně v harému kde ji učí jak potěšit svého pána a vládce. No není to až zas tak daleko od toho co tady prováději. Ale i tak co by si mohl na sebe Beau navléknout? Nějaké černé silonky a tanga? Brrr.

Nic. Jeho chce jen nahého, ale možná by se mohl podívat na některé ty fora a stránky až bude pryč a trochu pátrat po tom co všechno lidi nevymyslí, aby si zpestřily svůj sexuální život. Aspoň nebude přemýšlet co dělá a kde je a podobně. Taky nebude myslet na tu zástěrku. Bože sotva mu zakrývá klín a pokud by byl vzrušený tak ani to... zatřepe hlavou a začne mýt talíře.

Tak cvičení hotovo. Jednou musí sem dotáhnout i Yva, aby zacvičil si s nim. Bude to moc zajímavé a vzrušující taky. Chudák malý. Zajímalo by ho kde žil, že má tak předpotopní názory na sex. Je to hra. Jenže musí být příjemná pro oba. Nanejvýš trochu sleví. A to se těšil z toho jak v ho v té nadýchané nádheře uzří.

Zapne stroj na chůzi a stoupne si. Nemá moc rád běhání i když je důležité. Možná na konci si dá dva kilometry. Kolem krku si položí ručník.

Opravdu nebýt toho, že je 21 století, tak by si myslel, že jsou v nějaké jiné době. Někdy jako by Yvo vyskočil z prehistorie nebo středověku. Takové podivné názory a to všechno okolo něho je tak podivné. Rád by o něm věděl všechno. Je tak fascinující a okouzlující taky. Prostě ho uchvátil. Doslova. Zašklebí se a zrychlí z kroku do běhu. Běží vpřed už bez myšlenky na Yva, na cokoliv. Sleduje jen malý displej na přístroji a čísla jak na něm naskakují.

„Dost!“ pomalu zvolní do kroku až to vypne. Opře se rukama o stehna a v klidu dýchá. „Sprcha a zabalení kufru.“ Tentokrát se těší i netěší, když jde do koupelny. Nechce se mu opustit svého medvídka a zároveň chce už být v akci. Takový rozpor. Shodí ze sebe všechno oblečení a vstoupí pod sprchu. Nechá na sebe dopadat střídavě chladnější a teplejší vodu a doslova cítí jak prudký proud mu masíruje ramena.

Jestli je obvykle, že sebou lidi vozí své hospodyně? Zamyslí se  vystoupí ven ze sprchového koutu. Nahý přejde do ložnice.

Paříž dům paní Simone

Tak hospodyně je v kuchyni. Něco vaří? Podivné, že chlap umí vařit. Alfréd umí udělat akorát  čaj a kávu. No zkusím druhé patro. Lehounce zkušeným pohybem ho nasměruje nahoru.

„Aaaaa!“ vykřikne a zírá na souseda. „To, to... je...“ přestane dýchat a přitiskne se k němu ještě víc.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Tak co si vezmu a možná bych měl se obléci?“ zamumlá s pohledem na skříň a pak si vzpomene na sousedku. No možná bych ji mohl přivodit infarkt. Postaví se do okna. Trochu poklesne v nohou. Vidět všechno nemusí.

Pět minut. Stačí to a otočí se. Zašklebí se. Přesně ví co teď vidí a když ne, tak ne. Rychle přejde ke skříní a vytáhne oblečení. Tak a je to. Začne vytahovat věci co bude potřebovat. Ostatní si nakoupí tam. Není dobré některé věci tahat po letištich a v kufrech. Pečlivě si skládá oblečení.

„Beau musíš mít to pěkně sbalené. Naučím tě co vzít sebou na pracovní cestu. V práci musíš mít vždy pořádek. Viď miláčku,“ maminka se otočí k manželovi.

„Maminka má pravdu. Dívej se a uč se.“ Díval se naučil se to. Pečlivě uhladí věci a zavře kufr. Další maličkosti dodá do kufru později a ještě si připraví malou tašku do letadla. Vytáhne ještě tašku a přejde do pracovny. Najde všechno o muzeu a Krakově co si už připravil v průběhu roku.

„Loupež nemá být uspěchana. Pak je málokdy úspěšná. Musí být do detailu připravena. Nechceš skončit ve vězení. Musíš dát tomu čas uzrát a pak to jablko utrhnout.“ Beau v posteli přikyvuje. Bude si to pamatovat.

Připravil se a zná muzeum dokonale i když tam nikdy nebyl.

„Nechoď na místo loupeže pokud nemusíš,“ slyší maminku před jednou akci. Díval se jak se s otcem oblékají. Byli úžasní a on chce být jako oni. Tedy až na tu hráčskou vášeň, ale zas má vášeň v podobě své hospodyně.

Opravdu proč by si ji nemohl vzít sebou? Stačí vzít na ruku náramek a je to.

„Yvo jdu ven. Za hodinku jsem zpět!“ zavolá Beau. Z komory vyleze Yvo. Přijede k němu a pátravě se na něho zadívá.

„Dávej na sebe pozor ano?“ zašeptá a políbí ho. „Řidiči jsou dnes hrozní.“

„Já vím a neboj budu tady co by dup.“ Yvo mu podá kabát a rukavice. Beau se v duchu usmívá. Bože tyhle drobnosti existuji ještě? Vyjde ven a dívá se jak Yvo stojí na prahu. Nechce se mu, ale už si domluvil schůzku v ulici bezejmenných.

Paříž, ulice bezejmených tváří

„Tak kde sakra je?“ nervózně zašeptá po deseti minutách Beau. Luis je přesný jako švýcarské hodinky. Začíná se bát jestli se mu něco nestalo. Pokud ano, tak bude to katastrofa. Ten dotyčný snad nemohl zjistit kým je. Nebo ano? Rozhlédne se a snaží se zneviditelnit. Cítí jak tváře beze jmen se na něho se zájmem upírají. Co tu vůbec Luis dělal? Přesune se blíž ke zdi, když koutkem oka zachytí potácející se postavu. Nějaký zřejmě opilec, ale nedá mu to a podívá se znovu.

„Bože Luisi!“ vykřikne až se jeho hlas rozlehne a poplaší obyvatele ulice dvounohé i čtyřnohé. Přiskočí k němu a zvedne ho do náruče.

„Beau... dostaly mně. V černém s naším přítelem...“ šeptá z posledních sil a drží se za hruď. Beau ho zachytí a vezme do náruče. Rychle přeběhne ulici k autu, které hlídají kluci vystřižení jak z reklamy o ulici. Otevře dveře a položí Luise na zadní sedadlo. Ještě žije, když mu nahmatá tep na krku. Vytáhne peněženku a hodí klukům peníze. Ti ji zachytí a hbitými prsty je ihned přepočítají.

„Dojedeme tam včas, uvidíš?“ šeptá a jede jako blázen ignorujíc veškeré dopravní předpisy.

„Když musíš utíkat, tak utíkej aby tě nikdo nechytil,“ slyší dědečka na opuštěné silnici s překážkami. Nemocnice. Zabrzdí a vyskočí. Nechá otevřené auto a už vytahuje Luise z auta.

„Pomoc!“ křičí. Někdo vyběhne ven a za ním další.

„Promiň musím jet!“ řekne a starostlivě se dívá za Luisem. Nemůže tu zůstat a Luis to pochopí.  Odjede a v tom shonu si ho nikdo nevšimne. Zastaví o kus dál a opře se o volant.

„Dostaly...v černém..“ kdo ho dostal? Náš přítel spíš byl nepřítel. Sběratel jménem Medúza. Řek Alexandros Didymos pochází z bohaté rodiny. Není vidět, ale člověk ví kdo to je a peníze vráží výhradně do uměleckých předmětů. Je to všivák! Zabil jeho rodiče a za to pykal a teď málem zabil jeho přítele. Dostane ho. Pošle ho tam kam patří. Bude litovat, že jeho rodinu potkal.

To ho vzpamatuje a nastartuje auto. Musí se vrátit domu a brzy ráno mu letí letadlo. Odjede. Ať si ten zmetek myslí, že nic neví. Ať si to myslí, že Luis je mrtvý. Uklidni ho a pak udeří. Mrkne na hodinky. Má půlhodiny zpoždění. Yvo si asi bude dělat starost. Povzdechne si. Nerad ho nechává doma samotného, ale něco mu říká, že si poradí.

Pomalu dojede před dům a zhasne světla auta. Chvilku sedí a pozoruje dům. Za celé ty dlouhé roky ten dům tak hezky nevypadal. Světla, stromeček a rozsvícená okna. Domov. Neví proč tu vlastně sedí po tmě a přemýšlí o svém nepříteli. Má jít dovnitř, polibit Yva a těšit se z jeho náruče.

„Jsi osel Beau,“ vystoupí z auta a zavře je

„Beau jdeš pozdě.“

„A ty čiháš za dveřmi?“

„Slyšel jsem auto.“

„Pak máš vynikající sluch. Polibiš mně?“ Yvo ho zkoumavě přejede. Něco se stalo a pak si uvědomí co cítí. Pach krve.

„Jsi zraněný. Honem do domu. Ošetřím tě.“ Rázně jako voják ho chytne za ruku a táhne dovnitř domu.

„To je v pořádku. Není to moje krev. Přítel byl zraněný. Odvezl jsem ho do nemocnice. Snad to půjde vyprat.“ Yvo ho zkoumavě přejede.

„Půjde, ale stejně asi bude muset do čistírny. Bude to lepší. Pojď všechno mi řekneš u večeře.“ Oba jdou ke stolu a Yvo vytahuje z hrnců jídlo a servíruje.

„Luis je jediný přítel, kterého jsme kdy měli. Je dost starý a taky je v Interpolu.“ Yvo zamrká. Dost zvláštní přítel. „Dnes jsem ho našel postřeleného. Nevím co se stalo. Jen řekl dostaly mně, a že byly celé v černém. Nevím kdo ho dostal, ale Luis je jak to říct...“

„Odolný?“

„Třeba,“ zamumlá. „Promiň dnes mi to nějak nechutná,“ povzdechne si a odsune poloprázdný talíř.

„V kolik letíš?“

„V 7.15. Odvezeš mně na letiště?“ Yvo se usměje.

„Samozřejmě, že ano. Až přijedu pustím se do tvé pracovny.“ Beau vzhlédne. Yvo zmlkne. Má starosti. Proč tedy jede do toho Polska?

„Prosím tě zjisti jak je na tom Luis Navarre. Leží u milosrdných sester.“

„Zjistím. Nechceš si jít lehnout?“

„Jedině, když přijdeš hned za mnou.“ Yvo přikývne a dívá se jak Beau odchází. Dost ho to sebralo. Zvláštní kdo to mohl být? Uklidi stůl a všechno dá do dřezu a pak toho nechá a jde za Yvem. Z koupelny nic neslyší. Asi se už umyl. Rychle se umyje, vyčisti zuby a v županu jde nahoru. Otevře ložnici a jde k posteli. Na zemi leži Robin a Beau. Sundá si župan. Je mu z toho tak divně, jak se do té postele vkrádá. Lehne si a ucítí jak se k němu Beau přitiskne. Pohladí ho.

„Spí,“ zašeptá. Beau je rád v jeho náručí a vnímá jeho teplo a tlukot srdce. Zavře oči. Jistota bezpečí, jak dlouho se tak  necitil? Ani si nepamatuje.

Vstávej musíme jet!“ Beau zabručí. Proč vstávat a pak si vzpomene. Krakov. Má tam práci. Nechce se mu. „No tak vstávej lenochu. Máš všechno přichystane.“

Yvo je převlečený terrorista. Konečně zná jeho identitu.

„Dobře,“ vyštracha se z postele a jde se umýt. „Takhle brzy se nemělo létat.“

„Já si ten let nevybral?“ odpoví Yvo po pěti minutách v ložnici. Pomáhá Beauovi s oblečením. „Tak a hotovo. Dole je káva.“

„Jsi božský!“ vyhrkne Beau a běží dolu s vidinou kávy. V kuchyni ji popadne do rukou a napije se. Už je trochu studená, ale nevadí mu to. Cítí jak pookřívá. „Tak jedeme ty božská hospodyně!“ Yvo se zakření. Tak takhle ho opravdu ještě nikdo nejmenoval, ale nevadí mu to.

Paříž, letiště C. De Gaulle

„Hlavně na sebe dávej pozor a moc tam nevyváděj, ano. Taky zavolej jak se máš a jak jsi dorazil.“

„Ano maminko.“

„Nedělej si legraci. Ten dotyčný může být kdekoliv a pořádně se oblékej. V Polsku je větší zima než tady.“

„Už jsi tam někdy byl?“ Yvo mlčí a Beau se ošije. Tne jeho výraz do minulosti. Občas se takhle dívá někam kam on nemůže. Snad jednou mu všechno řekne. „Tak dobře. Zas vidím tvůj kamenný obličej.“ Yvo se nejistě usměje. Neměl se zapletat se zaměstnavatelem. Co mu má říct? Že je bývalý důstojník SS, že zabiji kněžky kvůli náramku? Je to tak složité.

Natáhne ruku a uhladí mu kabát. „Běž už raději!“ zachraptí. Beau se otočí a jde k odbavení. Yvo stojí a je mu divně, když se za ním dívá jak odchází. Co bude bez něho dělat? Už teď je mu smutno.

„Sakra!“ zakleje a usměje se konejšivě na jednu rodinku. Možná by se mohl podívat do sídla Ochránců. Ne někdy jindy. Otočí se, když vidí Beaua zmizet uvnitř letiště a klidným krokem se vydá k autu.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Je to horší než jsem si myslel. Beau tu musel i spát!“ zamumlá ve dveřích pracovny. Jako první počin nového dne otevře okno a vyvětrá a pak neví co udělá. Vyhodit odtud něco by se rovnalo sebevraždě. Tedy skoro. Možná nějaké ty hanbaté časopisy a videa by taky mohl se podívat a DVD. „Hmm opravdu stále ještě tam jsou a některé přibyly,“ s upřeným pohledem zkoumá obálky v poslední zásuvce. Zavře ji jako by držel v rukou hada.

Přejede po papírech na stolech po knihách a pak se zarazí. Krakov. Automaticky ji zvedne. „Vladislave to město je oravdu hez...ne!“ upustí publikaci a teprve teď mu dojde co mu bylo divné. Beau letěl do Prahy a ne do Varšavy. Předpokládal, že bude to práce ve Varšavě, ale on určitě má zálusk na slavnou Dámu s hranostejem. Obraz  Leonarda da Vinciho „To nejde.“ Kniha o Krakově mu vyklouzne z ruky a on zírá na okno a jak dovnitř na něho vane studený vítr s pachem hořícího města a mrtvých.

Automaticky zavře okno a opře si hlavu o studené sklo. Musí za nim. Sejde dolu k telefonu a zavolá na letiště.

„Prosím jednu letenku na let Paris - Krakov.“ Chvilku poslouchá a pak zavěsí telefon. Jeho oči se stočí dolu k trezoru, který je pod jeho nohama. Cítí náramek.

„Promiň, ale některé věci jsou důležité stejně jako ty,“ promluví k němu a jde k sobě do pokoje. Musí zabránit Beauovi ukrást obraz a tak znesvětit to co oni dva chránili svými životy.

Cesta Paříž  - Krakov

Zabalí jednoduché zavazadlo a zkontroluje jestli sebou má všechny potřebné věci. Je mu smutno a nadává si, že se nezeptal důkladněji. Mohl ho zadržet tady v Paříži a takhle se musí vrátit na místo činu. Nechce se mu, ale povinnost ho volá. Je mu těžko, když vyjiždí z ulice a jede naletiště. V letadle odmítne občerstvení a dívá se na nebe, které ho obklopuje.

Uvědomuje si svoje šílené počínání. Možná už tajné chodby jsou objeveny, možná už to není co bývalo a on tomu nezabrání.

Vystoupí v Praze, kde několik hodin čeká nad kávou v nějaké kavárně. Vzpomíná na to jak bylo za války. Když zaslechne svůj let, nechá studenou kávu napospas číšníkům a jde k bráně. Bez úsměvu podá letenku a pas. Přijme a netrpělivě si zapne pás. Je už večer a on doufá, že Beau nepůjde hned do muzea a možná ano.

Ubytuje se a pak hned vyrazí do města. Musí ho zastavit včas i kdyby měl čekat na něho celou dobu v kobkách.