Shounen - ai povídky

Dáma s hranostajem

Kraków

Na letišti si koupí průvodce Krakówem. Zachvěje se, když na obálce vidí známé obrysy hradu a dalších historických monumentů. Neví, kde se ubytoval Beau a je mu to jedno. V městě je dost hotelů a on potřebuje být blízko Starého města. Nalistuje a jeho oči zůstanou viset na jednom hotelu.

„Copernicus, prosze“ řekne taxikáři čistou polštinou.

„Jak, pan zyczy. Pan umie dobrze po polski,“ řekne taxikář když vyjíždí z letiště. Yvo nic neřekne a usmívá se. Kdyby to nebylo za války, byl by tady spokojený. Kraków je nádherné město s mnoha historickými památkami. Taxikář po chvilce zmlkne, když si uvědomí, že se pasažér nechce bavit.

„Copernicus. Prosze 50 zlotych.“ Yvo vytáhne peněženku a pak se rozpačitě zarazí. Sakra zapomněl vyměnit peníze.

„Moge dac panu eura?“

„Tak. 10 euro. Dziekuje i piekny pobyt.“

„Dziekuje panu. Dovidzenia.“ Usměje se a vyndá malé zavazadlo z kufru. Stojí před pěkným hotelem s čtyřmi hvězdičkami.

Jakmile se ubytuje, vyrazí do ulic. Chvilku si zvyká na polštinu kolem sebe a přímo jde k domu s tajnou chodbou. Není tam. Ulice se změnila. Povzdechne si. Dnes se tam nedostane a zítra bude stačit, když se dostane do muzea. Pak už to bude hračka. Některé věci jsou utajené i dnes a on ví, které. I když co dnes už lidi neobjevili? Otočí se od domu a vrací se stejnou cestou k hotelu, ale nakonec zaváhá a vydá se do studených vánočně oděných ulic.

Pomalým krokem chodí po ulicích a vzpomíná. Od války tu nebyl a hodně se toho změnilo. Na obchodech už nejsou vidět německé nápisy, atmosféra není pochmurná a lidi se nekrčí před nimi k zdím.

Proč jenom vzpomíná na to co se stalo? Kraków se přece zachránil narozdíl od Varšavy. Zničeho nic uslyší Hejnal Mariacki. Zastaví se a poslouchá. Stejná melodie, která už od 13. století varovala obyvatele před Tatary a později uváděla přesný čas v pravé poledne. Dnes se už hraje každou hodinu a vytrubuje se z Mariánské věže kostela Panny Marie do čtyř světových stran.

Doposlouchá melodii, zastaví  se v stánku a koupí si obwarzanek, tradiční krakovské pečivo. Neměl je od války, kdy se peklo stejně jako dnes. Možná chuť je trochu jiná a možná je to tím, že to nejedl přes šedesát let.

Dojí pečivo a otře si o sebe ruce. Prochází se známými ulicemi a přemýšlí, jestli Beau teď je někde na střeše nebo podobně. Ne vrací se pozítří nebo tak nějak. Neví přesně kdy. Jestli teď mu volá domů, tak se nedovolá. Stane na wawelském návrší před Wawelskou katedrálou kde se  korunovali polští králové. Nedaleko stojí Wawel - hrad polských králů a Dračí jáma. Mohl by se tam podívat a také na starou Jagellonskou univerzitu pokud to stihne, ale má pocit, že nestihne. Povzdechne si a otočí se od skvostné katedrály.

Je stále stejně krásná. Zatřepe hlavou. Ne, Yvo zapomeň. Přece to jde ne, ale jeho vzpomínky na válku se míchaji se vzpomínkami Vladislava Jadzwinského. Rázně vykročí k hotelu. Kdepak, už nebude vzpomínat. Nemůže si dovolit, aby ho to oslabilo. Jde ničeho si nevšímajíc do hotelu.

Usměje se na recepčí a vyjede do druhého patra. Otevře dveře a aniž rozsvítí, praští sebou na lůžko. Nechce vzpomínat. Bude lepší to zaspat. Zavře oči, ale za zavřenými víčkama se mu promítají obrazy války. Nakonec je rezignovaně otevře a zapne televizi. Naladí program, polštář si podloží pod záda a dívá se na National geographic v angličtině. Nic mu to nepřipomíná a seriál o nějakých zvířatech mu dělá jen dobře. Nakonec usne i se zapnutou televizi.

Brzy ráno se obleče a vyjde ven. Dýchne si na ruce. Zima. Smrtelná zima. Jde s rukama zabořenýma do kapes a rázuje si to k muzeu knížat Czartoryskich. Přijde k domu s velkými vraty a lucernami po boku a jadrně zakleje. Otevřeno od deseti. Rozhlédne se kde by tu zimu přečkal. No, snad se někde něco najde.

Jde ulici dál až narazí na malou hospůdku. Vejde dovnitř a zamrká. Má pocit, že se ocitl před pádesati lety. Polkne a posadí se.

„Horký čaj a něco k jídlu,“ řekne servírce.

„Snídaňové menu?“

„Například,“ zabručí a sundá si kabát. Je tu rozhodně tepleji než venku. Rozhlédne se po hostech. Nějací studenti a pár turistů, kteří zřejmě si taky neověřili otevírací dobu muzea anebo jen kolem jdoucí.

„Snídaně.“ Přikývne a pustí se do toho a pak se zděsí. Zapomněl zas vyměnit peníze. No snad tu berou eura. Jí a pak si začne nadávat. Proč vlastně chodil tak brzy? Jestli se Beau k něčemu odhodlá, tak to bude večer a on tam bude zbytečně dřepět. Je to vlastně jedno. Snad tam ještě obraz je. A co když jde po něčem jiném? Jenže zloděj jeho formátu? No popravdě jsou tu vzácné kousky nejen Leonardo. Obraz Samarytána od Rembrandta van Rijna a další vzácnosti. A nejen mlířství, ale kdo ví za čím vlastně tu pase.

Jenže něco mu říká, že to bude ten nejvzácnější kousek a to Dáma. Podle něho je krásnější než Mona lisa. Viděl ji v Louvre a nelíbíla se mu. Dáma s hranostajem vyzařuje teplo narozdíl od Mona Lisy. Když ji poprvé zahlédl,  skoro se do ni zamiloval a chápal proč kvůli ni pracovníci muzea umírali. Možná by pro ni zemřel taky.

Zadívá se na hodinky a zvedne hlavu. Je tu už skoro sám. Před půlhodinou otevřeli muzeum.

„Zaplatím,“ řekne tiše servírce. „Mám jen eura,“ řekne s okouzlujícím úsměvem. Servírka přikývne. Stává se ji to občas a vybere trochu víc než za zloty.

„Děkuji.“

„Dovidzenia,“ zaslechne. Neotočí se a vyjde do zimy. Nesnáší ji. Poté co zažil ruskou zimu, ji začal nenávidět. Rychlým krokem dojde k muzeu. Otevřeno. Vstoupí a ovane ho minulost. Usměje se kolik toho zná díky vzpomínkám předešlých Ochránců a co slyšel mají tu i nádherné věci staroegyptské a řecké. To by se líbilo jeho předchůdcům. Zakoupí vstupenku a prochází sály. Zastavuje se u jednotlivých děl. Nádhera. Přejde k vystavenému kříži z Limoges.

Pamatuje se když ho za války viděl. Letmo jen, ale viděl. Některé, ne hodně pokladů se ztratilo a skončilo v švýcarských bankách a soukromých rukou. Stejně je zázrak, že se Polákům podařilo zachránit tolik věcí.

Sál osmnáctého věku, Rohový sál, pomalu se bliží s bušícím srdcem do Italského sálu. Pak se otočí a odejde k obrazu Rembrandta. Posadí se uprostřed sálu a prohlíží si ho. Není tu moc návštěvníků. Všichni většinou spěchají ihned k Dámě a teprve potom k ostatním skvostům muzea. Nasává do sebe vůně muzea, vůně obrazu a historie.

Má strach jít do sálu malířů slunné Itálie. Ví, že tam bude muset jít, ale nechce se mu. Sedí a prohlíží si obraz se samarytánem. Je nádherný a přece není to ono. Nakonec se zvedne a přejde do Italského sálu. Je tam a oddechne si. Přibliží se k němu. Je úchvatný. Nábožně se na něho dívá. Nediví se, že ho někdo chce, a že přitahuje i Beaua. Je podivné, že zatím ho neukradl.  Když se vynadívá, rozhlédne se kolem sebe a pak si všimne, že je skoro poslední.

Obraz je střežený, ale o to mu nejde. Musí se dostat do vedlejšího sálu a tam už jsou dveře. Snad ještě budou a pokud ne, nerad by využíval svých sil. Mrkne na hodinky. Uvědomí si, že má hlad. V 15,30 se zavírá. To je za deset minut. Kdyby byl Beauem, ukradl by ho těsně po zavíračce. Hned potom co obejdou sály strážní a pak zmizel. Jenže on není Beau.

Otočí se od Dámy a má chuť ji poslat polibek a proč ne, a udělá to. Odejde do vedlejšího sálu. Bude to možné? Rozhlédne se a jde k masívnímu kusu nábytku. Dotkne se ho a doufá, že není pod alarmem. Zdá se, že ne. Chce ji odsunout a pak zjisti, že je pod alarmem. Pokrčí rameny a položí ruku. No nic. Nerad používá svoji moc k tomuhle a snad mu to bohyně odpustí.

Odstraní decentně alarm a odsune skříň. Zeď je perfektní a on začne sahat na podlahu. Kde to jen zatraceně bylo? Má to a nejde to. Takže plán B. Jednoduše se schová ve skříní. Vejde se do ní. Přisune ji nazpátek ke zdi, zapojí alarm a otevře skříň. Pohoda a zavře za sebou dveře.

Nesnáší úzké prostory. K očím zvedne ciferník se svítícíma ručičkama. Perfektní. Loupež může začít. Popravdě je to docela vzrušující. uvažuje po chvilce. Kolem projdou kroky. Strážný? Zřejmě ano.

Co teď? Bude čekat, jestli Beaua náhodou nezachytí? Co by udělal zloděj? Zauvažuje.

„Já bych teď se bližil k obrazu.“ Otevře dveře a pohlédne vzhůru. „ Bohyně prosím?“ ale ví, že jí je to jedno. Obdařila Ochránce moci a jak ji využiji, je na nich, ale on ví, že některé věci nerada vidí. Doufá, že nebude spatřen.. Neměl by. Opře se o skříň s výhledem na místnost s obrazem. Stejně by ho zajímalo, jak se chce sem dostat.

Ale je šikovný a věří mu. Přivře oči, když zaslechne nějaké šoupání. Tak to je elegantní. I muzea se musí uklízet. Neuvěřitelné Beau uklízí. Už se odlepí od zdi, když ztuhne. To ne. Rychle se odlepí ode zdi.

„Jak je to možné?!“ když uvidí dvě ženské postavy v černém. „Kněžky!“

„Ochránce!“ zasyčí jedna z nich. Viditelně jsou jim překvapeni. Yvo si pogratuluje k tomu, že má dýku u sebe. Jenže prakticky se s ní neodolučuje ani v posteli a má ji pod polštářem. Vytáhne ji a hodí.

„Neee!“ se odrazí smrtelný výkřik překvapené kněžky od stěn.

„Yvo!“

„S tebou si to vyřidím později!“ zakřičí směrem k Beauovi v uniformě uklízečů. Je namaskovaný, že skoro není poznat. Obrátí pozornost ke kněžce, která vytáhne taktéž dýku. Nesmí odtud odejít. Musí zemřít a nesmí varovat ostatní, že náramek je bez dohledu. Bohyně, prosím odpusť! Pohlédne směrem k dýce a k ženě, která se svíjí pod ní. Musí počkat dokud se neztratí v říší Mrtvých. Je skoro bezbranný.

Kněžka pochopí a divoce se zasměje. Konečně je tady možnost se ho zbavit. Konečně budou mít náramek. Vědět, že poletí za tím hlupákem, tak tohle udělají dávno. Stačí jen dostat ho a říct to ostatním.

Beau pozoruje kněžku i Yva. Má pocit, že je opět na hřbitově Pére – Lachaise a vidí smrtelný tanec kněžek a jednoho muže. Slyší divoký jekot i smrtelné výkřiky těch žen, a pak jak on nemohl dýchat od zranění. Mimoděk se chytne za hruď, jak se mu připomene ta bolest. Tehdy ho zachránil stejně jako teď.

Nechápe jak to, že tu není stráž, ale zřejmě tohle se děje mimo hranice lidských smyslů. Ten tanec boje a smrti. Otočí se a pak se dá cestou k obrazu. Aspoň toho využije. Zatímco Yvo krouží kolem kněžky bráníc ji v ústupu a snaží si zachránit krk, Beau klidně odpojuje alarm k obrazu. Tiše si mumla poučky, co má dělat.

„Mám ho kněžko!“ a mávne nožem, ale i on skoro to dostal. Je výborná, ale ony jsou perfektně vycvičené. Po první kněžce není ani památka.

„A co? Jsme lepší, ty Esetin poskoku! Nenávidím tě.“

„Je to navzájem kněžko!“ odpoví. Hodit nožem nemůže. Je na to připravena. Jedině... a skočí po ní. Kněžka uhne, ale zavrávorá a vrhne se na Yva, který leží na zemi.

„Konec kněžko!“ zamumlá a válí se s ní po podlaze. Náraží na sloupky se šňůrou a na sedačky pro návštěvníky muzea. Kněžce planou černé oči a on shliží do pekelných ohňů žen, které se zaprodaly a odmítly Eset. Chytne ji za krk, ale ví, že ji to nezabije. Uvolní ruku a vrazí dýku do těla.

Konec, když zaslechne jekot a tělo, které se pod ním chvěje v křečích. „Za jak dlouho tě uvidím, kněžko?“ řekne a odkutálí se. Pozoruje jak mizí a dýchá jak po maratonu. Vytáhne dýku a schová ji. Tohle je opravdu vyčerpávajíc. Zvedne hlavu, aby se podíval jestli je Beau v pořádku.

„Kde je?“ vyděšeně se zvedne.

„Ty sukinsynu!“ zařve v polštině. Zatímco on válčí a zachraňuje jeho ubohý krk, on krade jeho Dámu přímo mu pod nosem. Zadrží ho zrovna, když se chystá stáhnout portrét ze stěny.

„Yvo?“

„Ty gamońu. Co to jako děláš?“ Beau se k němu otočí. No jednou to prasknout muselo.

„Jsem zloděj a dělám svoji práci. Kradu obraz. Co myslíš, že jako dělám?“ natáhne ruce k obrazu.

„Ani náhodou!“ a plácne ho přes ruce.

„Hele moje ruce nech na pokoji. Dalo mi to dost práce se sem dostat a neodejdu bez ní.“

„Ale ano a je mi fuk jak. Jdeme a ten obraz necháš být. Nenadarmo ho chráním!“

„Hele a co všechno jako chráníš?“

„Jdeme Beau. Nenapadlo tě, jak to, že tady byly kněžky?“

„Napadlo, ale je kouzelnej.“

„Kouzelnej to ano, a taky tu zůstane viset dokud budu živý. Je to jasné!“ Beau se s lítosti podívá po obraze.

„Jen pokud mi řekneš proč? Jinak se odtud nehnu.“ Yvo si povzdechne.

„Můj předchůdce pracoval v muzeu. Tady nedaleko, jsem ho zabil. Stačí!?“vyrazí ze sebe naštvaně. Beau vytřeštěně se na něho dívá. On někoho zabil?

„Ty jsi jako....“

„Jo a jdeme. Za chvilku tady vtrhne policie.“ Beau se s lítosti opět podívá na dámu.

„Yvo prosím?“ zasténá.

„Ne a dost!“ přísně ze sebe dostane. Ten jeho pohled plný touhy.

„Tak dobře. Půjdeme.“ Yvo má provinilý pocit, že zrovna malému chlapečkovi sebral kachničku s kterou si hrál. Yvo jde vedle něho. Po cestě seberou vozík s úklidovými prostředky.

„Zajímavý nápad uklízet.“ Beau se zašklebí.

„Hlavně nenápadný. Dotyčného bude bolet hlava hodně dlouho.“ Yvo mlčí. „Ty Yvo a nemohu si odnést něco jiného?“ Yvo se zastaví, když vidí jak fascinovaně hledí na Rembrandta. Zaúpí. On je prostě nepoučitelný.

„Ne!“

„Ale no tak. Tohle bude hračka.“

„Beau procházíme se tu jak na náměstí v pravé poledne. Tyhle exponáty zůstanou tu jak jsou. Po naší návštěvě nebude chybět ani smítko. Je to jasné!“

„Jsi tyran!“ našpulí rty a pak se mu rty roztáhnou do rafinovaného úsměvu. „Pod jednou podmínkou!“ ho zastaví.

„Jakou?“

„Že si vezmeš tu zástěrku.“

Vladislave! Zaúpí v duchu Yvo. Tohle nemůžeš po mně chtít! „Tak dobře,“ rezignuje. Nanejvýš ji spálí. Beau si výskne.

„Tak jo a nevíš jestli tu nemají nějakou galerii kde mají vystavené oblečení? Něco co by na tebe pasovalo?“

„Beau, měřím metr devadesát. Pochybuji, že tady něco takového bude.“

„To je pravda. Ale nevadí já něco najdu.“

„Jak jako něco najdeš?“

„Nic. Bližíme se k východu. Jak se chceš protáhnout přes hlídače?“ ale to už mluví do prázdna. Neuvěřitelné. Tohle mně musí naučit. Chuchňavým hlasem všechno odevzdá, jeho štítek proskenuji a za chvilku je venku.

„Člověk by nevěřil jak je jednoduché se tam dostat.“

„Jednoduché? To chtělo hodiny příprav včetně naučení se toho pekelného jazyka. Bez příprav nic nekraď!“

„A to řekl kdo?“

„Ehm tatínek, pak maminka a nakonec ddědeček.“

„Aha.“

„Jen aha?“

„Jistě a čekla jsi něco jiného?“

„No údiv, odsouzení, nadšení. Cokoliv,“ přizná Beau.

„Budu se víc snažit. Mám hlad. Nedaleko je pěkná hospůdka kde berou i eura.“

„Stejně odjet bez toho, abych něco neodnesl je pěkně nechutné!“ prohlásí Beau a vejdou dovnitř.

„Přece jsi odnesl mně!“ To ho snad uklidní.

„To je pravda.“

„Pan jest tu znowa! Serdecznie zapraszamy.“

„Děkuji. Najíme se.“ Servírka jim přinese lístek. Otevřou.

„Perfektní polština.“ Yvo něco zamručí.  „Hele bigos. To by mohlo být zajímavé.“

„Rosol, pirogy plněné kapustou a hříbkami a jablečník. Dvakrát.“

„K pití?“

„Pivo.“

„Yvo, víš co jsi to objednal?“

„Jistěže vím,“ řekne dotčeně Yvo. Žil dost dlouho v Polsku, aby věděl co vaří a co je dobré. Je pravda, že se ledacos mění, ale jídlo většinou ne. Tedy doufá, že ne. „Neboj bude ti to chutnat a kdyby ne, sním to sám. Čekat v té skříní bylo úmorné a předtím jsem obešel celé muzeu. Mám hlad.“

„Ty jsi čekal v skříní?“

„Jistěže. Tajný vchod zlikvidovali.“ Beau ho vytřeštěně pozoruje. Kam se hrabe jako zloděj na Yva? Je amatér. Yvo si všimne jak je najednou smutný.

„Co je ti?“ osloví ho něžně.“

„Ale zjistil jsem, že jsem prachmizerný zl... tedy, že nejsem dobrý ve své profesi!“

„Zycze smacznego!“ Servírka před ně položí dvě polévky. Yvo ponoří lžící a ochutná. No polévka je moc dobrá a horká.

„Je to dobré,“ řekne Beau. Oba začnou jíst, jako by nejedli týden. Hned jak dojedí polévku jim přinesou pirogy. „Tak tohle je taky moc dobré. Jsi šikovný.“

„Však ty taky a proč jsi říkal, že nejsi dobrý?“

„No skříň mně nenapadla.“ Yvo pokrčí rameny. Jeho taky ne. Nebýt toho vchodu, že byl pryč... „Nepřemýšlej o tom a jez. Kde jsi se ubytoval?“

„U Kazimerza,“ pomalu to vysloví.

„To je dobrý hotel.“

„Jo a co ty?“

„Copernicus. Taky dobrý hotel. Myslím, že odjedeme,“odmlčí se, když před ně přistane jablečník se šlehačkou. Západní zvyk. Vezme lžičku a ztlumí hlas. „Beau uvědomuješ si kdo tam byl?“

„Jasně zlé kněžky co po tobě pasou,“ spokojeně odpoví Beau. Aspoň tohle ví z minulosti Yva, když už nic jiného.

„Správně, jenže teď už pasou po tobě. Zřejmě by ještě dnes, nebýt mně,“ zdůrazní,“ našli tvoji mrtvolu. Doufám, že ten kdo si to objednal, se nepodepsal Kněžka.“

„Ne byl to sběratel s jménem Perseus. Myslíš, že opravdu po mně šli?“

„Jistěže. Byly překvapeny, že tam jsem. Nehodilo se jim do plánu a kdyby jedna jediná z nich utekla, nevím co by se stalo s náramkem.“

„Takže náramek hlídáš před nimi.“ Když se nedočká odpovědi ponoří se do přemýšlení. „Yvo proč jsou celé v černém?“

„Ztratily možnost nosit bílý šat zasvěcenců.“ Beau se ušklíbne. Tak to se dozvěděl opravdu hodně. Dojí jablečník, jak ho nazval Yvo a popíjejí v tichosti pivo. Něco je tady ještě víc než tohle, ale neví co. Něco co má před očima celou dobu, ale mozek nemůže přijít, na to co. Povzdechne si.

„Je ti něco?“ optá se znovu starostlivě Yvo.

„Nevím,“ hraje si s obrusem a nepřítomně se dívá na vánoční výzdobu s malým betlémem. „Víš je tady něco, co je zřejmé. Něco, co mám vědět, ale nemohu na to přijít co. Je to frustrující. Jako by to bylo potaženo mlhou, nebo je to až přilíš blízko. Napsáno velkým písmem, ale najdeš spíš to co je napsáno malým písmem než velkým. Nevím, jestli tomu rozumíš.“

„Vím, co myslíš. Tak povídej a možná se dopátráme pravdy.“ Beau jen zamručí a dál nepřítomně civí na ten betlém. Mohl by doma si taky takový pořidit. Nějaký malý dřevěný samozřejmě a nějaký starší. Ne nějaký laciný...

„Jak se má Luis?“ optá se bez souvislosti.

„Nevím, protože jsem spěchal za svým zaměstnavatelem.“ Beau se rozzáří.

„Spěchal za mnou? To je krásné!“

„Abych ti zabránil v tom co jsi chtěl udělat.“

„Nevadí spěchal jsi a víš co. Budu si tě brát sebou.“

„Co?“

„No jistě. Právě jsem se rozhodl. Jednoduše budeš jezdit na služební cesty se mnou. Jsem zbohatlík a budu sebou vozit svoji hospodyni i se zástěrkou a nebudu frustrovaný a naopak v pohodě a nestane se taková věc jako teďka, že bydlíme v jiných hotelích a stačí k tomu mít náramek na ruce!“ prohlásí vítězoslavně. Přesně tak. Vyřešil to jednou provždy. Yvo se nevzmůže na to prohlášení se napít, natož něco k tomu říct.