Shounen - ai povídky

Někde nad atlantským oceánem

Do letadla se opět dostal v pořádku a zloděj, konečně by mu měl dát jméno, ho vůbec nezaregistroval. Usadí svou velkou postavu na sedadlo a otevře noviny, které vzal ze stojanu u vchodu do letadla. Čeká, až začnou rolovat a odletí směr Paříž. Paříž naposled viděl před deseti léty, kdy se náramek dostal k jistému nejmenovanému muži, co měl navýsost rád jídlo. Povzdechne si, když uslyší hlášení o tom, že za chvilku vzlétnou.

Rád létá a v době kdy se narodil, byly lety v plenkách, ale to je minulost. Celý jeho život je jedna velká minulost. Zaslechne zavření dvířek a na chvilku má pocit, že se dusí. Uvolní se a zadívá se z okénka na letiště. Rád sedí u okénka, protože vidí kousek volného prostoru. Ucíti trhnutí letadla a jeho rozjezd. Se slabým úsměvem se uvolní, zavře oči a vychutnává si příjemný tlak. Když vzlétnou, má chuť se rozesmát. Vzlet letadla je skoro jako droga. Vezme si v klidu noviny a začte se do novinek z Francie.

Pořád stejné. Nic se nezměnilo.

„Něco k pití?“

„Víno a vodu, prosím.“ Může si to dovolit. Let je dlouhý a budou tam až zítra. Co na letech nesnáší, jsou časové posuny. Zvlášť, když člověku ukrojí kus času ze života.

„Prosím, pane.“

„Děkuji,“ odpoví dokonalou francouzštinou. Další schopnost, kterou zdědil po kom? Ani neví a ani se to nesnažil zjistit. Možná po tom polákovi, nebo po tom francouzovi? Upije. Průměrné víno. Za chvilku se bude podávat něco na zub.

Pustí se do jídla, které za chvilku servírují. Má hlad. Kdysi dávno jídlo pasoval na něco, co udrží člověka při životě. Jenže se mu to zdá, jako by to bylo v minulém životě a v jiném životě někoho jiného. Podá letušce nádobí a sklopí sedadlo. Zavře oči a přitáhne si k sobě bundu.

Zloděj náramku bohyně Isis. Je to opravdu muž s černými vlasy a zelenýma očima. Kde asi bydlí a musí o něm zjistit všechno. Nějak se vetřít do jeho přízně a hlídat ho jako oko v hlavě. Nemůže si dovolit, aby cokoliv se mu stalo a náramku taky ne.

Proč zrovna já? Pomyslí vztekle. Celý svůj život měl naplánováný pravítkem bez jedné chybičky a pak jeden jediný rozkaz a vše šlo k čertu. Ale nejspíš to začalo už dávno předtím.

Byla doba, kdy se ještě jmenoval Yvo Wolfstein. Jméno po otci. Nikdy ho nespatřil. Aspoň ne tak, aby si pamatoval, jak vypadal. Ví jen, že mu byl podobný. Narodil se 1. 11. 1909 v malém městečku Drulingen blízko francouzských hranic. Jeho otec byl lékárníkem. Když mu byly tři roky, jeho otec zemřel. Vzpomínky na něho nemá žádné.

Pak začala válka. Moc ji nevnímal. Nejdřív šla kolem nich, ale v prvním roce se jeho matka provdala za jednoho muže. Arnold Dartmund. Viděl, jak její úsměv začal pohasínat, ale pořád nic mu nedošlo. Nakonec i k nim došla válečná vřava a jejich živnost jen kvetla. Léky - každý chtěl léky. Byli najednou velmi bohatí. Chodil do školy a nic moc ho nezajímalo. Hrál si s ostatními na vojáky a indiány.

Válka skončila a oslavovalo se. Pamatoval si to. Rachejtle, střelba a světem se připližíla krutější rána než celá válka. Později ji nazvali - španělskou chřipkou. Seděl u matčina lůžka a pečoval o ni. Díval se, jak její plíce hrčí a namáhají se a pak zemřela.

 Nemá ani hrob, aby na ni mohl položit květinu.

V tom roce lidi spalovali, aby omezili nákazu.

Kolikrát se později díval lhostejně na stejnou podívanou? Neví.

Toho dne kdy matka zemřela, zjistil další věc. Jeho otčím, kterého musel nazývat otcem, byl nenormální. Sotva přišli z pohřbu domu, vzal ho za ruku a táhl do sklepa. Přivázal ho a zbičoval. Řval bolestí, dokud měl síly a stejně nic nechápal.

10. 10. 1917 den kdy všechno skončilo. Den kdy jeho mtka zemřela. Celé jeho dětství bylo pryč. Nakonec ho otčím odvázal, stočil bič, odložil na stůl a on se jen díval, jak odcházel nechávaje ho na studené podlaze. Pamatuje na svoje slovo - maminko.

Za nejmenší prohřešky šel ihned do tmavé komory. Nechápal jeho slova, že potřebuje, aby byl silný. Dál plynul jeho život, jako by se nic nestalo. Ale on se třásl strachy, když měl jít domu k otčímovi. Několikrát utekl a znovu a znovu byl chycen a nemilosrdně zbit.

Nedokázal se vymanit z područí svého otčíma. Nevěděl, co dělat a nikoho neznal. Pak přišel rok 1923 a nastala inflace a s ním i konec blahobytu. Jedna rentová marka se rovnala jednomu bilionu papírových marek. Pro rohlík se hodilo s penězmi nacpanými do koše od prádla.

V té době nenáviděl celý svět. A v okamžiku kdy stál v té místnosti a na jeho záda dopadaly rány, pochopil, že buď otčím, nebo on. Vybral si. V noci ho nožem ubodal. Díval se, jak mu stéká krev po rukou a chladně zvažoval co dál. Pečlivě otřel nůž a vzal ho sebou. Sebral všechny cennosti z domu, protože peníze neměly žádnou hodnotu a uprchl. Protloukal se po na ulicich a snažil se najít práci. Jako dalších milion mužů a žen v Německu.

Bylo mu patnáct. Nikomu nevěřil a staral se sám o sebe. Kradl, když měl možnost a přepadal lidi pro kousek chleba. Nechtěl být tím, kdo zůstane na ulici bez života.

A pak se dal k organizaci NSDAP. Řekl si proč ne. Vstoupil jako další lidé, kteří hledali starý řád a byli zmatení. On ne. Nechtěl zažít bezmoc, jakou zažíval v té tmavé komoře. Líbilo se mu, co říkal vůdce organizace Adolf Hitler. Líbilo se mu, co organizace hlásala. Pořádek a moc pro každého správného Němce. A pak byl požádan aby vstoupil do ochranných odílu s označením SS. Kývl hlavou.

Měl vše, co chtěl a nikdo na něho už nevztáhl ruku a přece zjistil, že skončil tam, kde začal. V kobce, kde ho připravovali na roli nejlepšího vojáka. Zjistili jeho jizvy a tak tam strávil méně času než ostatní. Brzy pochopil, že musí znovu přežít. Díval se na Hanse, kterého utloukli jen proto, že odmítl praštit starou ženu. Když viděl, jak ho věší zbitého a potlučeného rozhodl se, že takhle neskončí. Otočil se a odešel od popravy.

Mlčel a dělal, co mu řekli. Rok prošel rokem a začala válka. První zabití v čtrnácti. Jeho otčím a od té doby zabíjel dál. Bez kousku citu. Nemohl si dovolit žádnou slabost, protože režim slabost netoleroval. Nakonec se mu začala líbit moc, jakou měl nad životem a smrti lidi. V černé uniformě si mohl dělat, co chtěl. Byl nedotknutelný.

Byl nejelitnější voják, jakého armáda měla. Dokonale vycvičený ke všemu, co mělo přijít. Nebyla zbraň, kterou by neuměl ovládat, nebylo nic, co by nesvedl. Dřel víc než ostatní. Chtěl být nejlepším.

Válka. To slovo mu bušilo v hlavě, v krvi. Pamatoval na první válku. A pak přišel rozkaz k útoku na Polsko. Jeho druhá válka.

Jeho holínky se brodily krví Poláků, kteří nic nechápali, ale věděli, že proti sobě mají nelítostné nestvůry v černém. Z tanku se díval, jak pásy přejíždějí mrtvoly. Bez kouska citu sledoval hořící vesnici, kterou sám zapálil a poslouchal křik uvězněných v domech. Zapálil si jen cigaretu ze zlatého pouzdra vzatého v Paříži. Otočil se a odcházel. 

Šel ke stromu a díval se do dálky. Modré oči chladné bez jakéhokoliv projevu pocitů. Věděl, co dělá a proč. Nechtěl být tím, který by byl zavlečen do domu. Uhasil cigaretu a díval se k německým hranicím. Otočil se a šel po cizí zemi. Další městečko, město, ubohá vesnice. Všude stejně a nenávist k nim rozlézající se jako temná chapadla.

Byl na ni zvyklý. On byl nenávist. Nenáviděl svět za to, co se z něho stalo, a rozhodl se pomstít. Přijímal nenávist, jako něco čemu rozuměl. Rozuměl všem, kteří ho nenáviděli, protože on se zrodil v temné místnosti nenávisti.

Proč ne? Mohl dělat si, co chtěl. A dělal. Dělali to všichni.

Rozkaz, který vše změnil.

„Zajistíte, Yvo obraz Dámy s hranostajem, rozumíte mi. Chci ho mít!“ uslyšel rozkaz od svého velicího důstojníka. Dobře rozuměl rozkazu.

„Jawohl!“ srazil podpatky a vypadl. Byli před Krakówem. Naskočil do džípu a pokynul vojákovi vedle sebe. „První linie.“ Voják zařadil a vyjel. Yvo si klidně vyndal cigaretu a zapálil. Vdechl požitkářsky kouř a vydechl. Nenabídl cigaretu tomu vojákovi, který za pět minut zemřel pod polskou kulkou. Vyhodil ho na silnici a sám se posadil za volant a vyrazil do ulic města.

Tu dobu v Krakowě si pamatuje jako by to bylo dnes. Zřetelně vidí ulice, dým, střelbu a hustý kouř. Sutiny města a krev. Zápach smrti se vznáší nad bojištěm. Ten zápach si bude pamatovat do konce dní. Stejně jako další zápachy.

Ale vůně krve… Přízemní železitá vůně krve všechno zastiňuje, dokonce i pach smrti a spáleniště. Zavrtí se na sedadle. Proč na to vzpomíná teď? Celé roky si na to nevzpoměl. Že by to bylo tím zlodějem? Zadívá se z okénka na východ slunce.

V té době se nedíval na slunce na krásu krajinu na jakoukoliv krásu. Šel splnit rozkaz svého velícího. Za nesplnění rozkazu byl trest a on už nikdy nechtěl být potrestán. To si odpřísahl nad mrtvolou svého otčíma. Dostal se do muzea a slyšel ostatní vojáky, jak rabují poklady, které tam byly vystaveny. Rozhlédl se a viděl bílé čtverce na zdech. Vojáci? Ne. Nejspíš to schovali Poláci. Ty největší cennosti poschovávali dříve, než je mohli sebrat. Procházel jednotlivými sály. Nevnímal umění malířů, sochařů, umělců různých profesí. Zastaví se a stáhne ze stěny šavli a švihne ji. Rok 1654. Vrátí se tu pro ni. Jeho duše se nedotkla žádná z krás, která tu byla vystavena. Přezdívali ho Necitelný Yvo. Plnil své úkoly. Jedna chyba a on nechtěl skončit jako Hans. Procházel sály a hledal cokoliv a pak otevřel dveře osudu. Byl v nejnižších prostorách muzea. Vešel a vytáhl zbraň. Proti němu stál Polák a držel něco v ruce. Za ním byl průchod.

Modré oči se setkaly s šedivýma. Osud se protnul mezi dvěma muži.

Nevnímal to tehdy.

Vytáhl zbraň a střelil.

Minul. Znovu a znovu a kulky muže míjely.

„Musíte mě zabít rukama!“ uslyšel promluvit toho Poláka před sebou. Usmíval se. Vzteky zrudnul a odhodil zbraň. Něco rozbil. S nožem se vrhnul proti tomu polákovi. Cítil, jak se jeho nůž zabořil do něčeho měkkého. Pohlédl na ruku s nožem, po které stékala krev a barvila mu černou uniformu.

Vytáhl nůž a bodl znovu. Ani nevěděl, jak a seděl na tom Polákovi s nožem na krku. Ten Polák se usmíval a v očích měl mír.

„Konečně mohu zemřít,“ uslyšel, když si ho přitáhl ke rtům a políbil. Yvo měl pocit, že mu praskne hlava. Zazmítal se, ale ten muž ho držel tak silně. Trhnul rukou s nožem a ucitíl na tváři krev z tepny. Vyskočil a otřel si ústa. Zuřivě si je drhnul a nadával. Pustil nůž na tělo a jen se díval, jak to tělo mizí, až je z něho hromádka popela. Protřel si oči a z obličeje utřel rukávem krev, kterou spíš rozmazal.

Automaticky zvednul náramek, který ležel vedle těla a nasadil na ruku. Podíval se na vchod do katakomb. Udělal krok, nahmatal výčnělek a chodba do podzemí se zavřela. Opřel se o stěnu a nic nevnímal. Otočil se a pohlédl na náramek a věděl vše. Bouchl do stěny až na ni zůstal krvavý otisk ruky. Sebral ještě stříbrný nůž, upravil uniformu. Přešel k benátskému zrcadlu se zlatým rámem a zadíval se do něho. Upravil si blond vlasy a zhodnotil se, jak vypadá.

Jeho velitel nebude rád z toho, že nedonesl Dámu s hranostajem.

Nebude rád, že se stal Ochráncem náramku.

Otočil se a vyšel z místnosti. Na zemi zůstala hromádka popela. Jednou taky tak dopadne.

„Nic tam není,“ zastavil jedním pohybem vojáky.

„Rozkaz SS-Hauptsturmführer!“ vykřikl tehdy ten vojín se strachem v očích. Všichni věděli, kdo nosí černé uniformy. Obličejem Yva proběhl krutý úšklebek. Popotáhl si uniformu, tak aby mu seděla jako ulitá. Krev na ní ignoruje. Vyšel z muzea. V tu chvílí měl pocit, že se konečně z tmy dostal na světlo. Sáhl do kapsy a okrajově vnímal křik mučených poláků, pracovníků muzea.

 Nic nezjistí.

Tajemství zůstalo zachováno. Vytáhl z kapsy uniformy cigaretové pouzdro a otevřel je. Zapálil si cigaretu a vtáhl drogu do těla. Na ruce cítil tíhu náramku. Udělal krok ze schodu muzea s vědomím, že může s klidným svědomím oznámit svůj neúspěch.

Procházel městem a uvědomoval si svou proměnu. Vzpomínky mu chaoticky plavali v hlavě a on jasně viděl celou pravdu, a co musí udělat. Osud si s ním pěkně zahrál. Viděl muže, kteří před ním chránili náramek.

Polák Vladislav Jadzwinski rok 1812 při tažení Napoleona. Zabil ruského vojáka. Předtím to byl francouzský rytíř. Někteří chránili náramek jen krátkou chvíli, někteří i několik století. Před ním křižák příslušník řádu Johanitů, římský voják, sparťan a před ním dva egyptští důstojníci. Hlava mu praskala bolestí nad informacemi, které se mu ukládaly v mozku. Nemohl si dovolit slabost, nemohl se schoulit do kouta a výt vzteky, bolestí a ponížením. Občas se zapotácel, ale šel nemilosrdně dál.

Nesměl dát najevo slabost. Slabost se rovnala rozsudku smrti. A on byl silný. Nejlepší voják německé armády. Na chvilku se opřel o zeď. Vytáhl další cigaretu a snažil se uvolnit. Před očima mžitky a obrazy. Třásla se mu ruka.

„Yvo, kde vězíš?“ zahučela mu tehdy otázka v hlavě a on zvednul oči k svým spolubojovníkům. Kurt, Hans a Johann. Zřejmě si vyjeli na lov židů. „Jdeš s náma?“ Přikývl jsem. Proč ne. Stejně by pochcípali dřív nebo později pod našimi kulkami a pak si vzpomněl na rozkaz.

„Je mi líto, ale musím za velitelem. Připojím se později!“

„Jak myslíš. Jedeme.“ Yvo se za nimi díval, jak jedou rabovat krakowske ghetto. Otočil se a došel k velitelství. Stál tehdy před velitelstvím a hlava ho pomalu přestávala bolet.

Náramek stvořený k ovládnutí světa. Náramek vyvolávající chaos. Náramek, který tehdy způsobil takové pobouření mezi těmi, kteří je stvořili. Náramek, který nosila samotná královna Nefertiti, Hatšepsovet a krásná Kleopatra. Později Messalina, Markéta z Valois nebo madam de Pompadour. Náramek, který má svou vlastní vůli a který chce být ovládán.  Náramek, kerý dodává ženě krásu a moc. Náramek prostřednictvím, kterého mohou ženy ovládat muže, a který vyvolává šílenství.

Náramek propůjčuje neodolatelnost ženě a vzbuzuje jak chtivost mužů po ní tak zároveň šílenství ženy. Moc, kterou vládnou prostřednictvím náramku, svádí k intrikám, k válce, k moci, kterou touží uchopit pro sebe.

Když Eset viděla, co náramek způsobila, stvořila Ochránce. Muže, kteří nikdy nepodléhají moci náramku, mocí kterou vládnou ženy prostřednictvím něho a kteří ochrání svět před jeho zhoubnou mocí. Náramek, který pro nositele končí tragicky stejně jako pro hlídače.

Všichni Ochránci procházeli staletími a vyhlédavali se na bitevních polích. Každý zabil Ochránce před sebou, osvobodil ho od jha nést tíhu určení a zároveň musel nést břímě toho, co mu předal. Vzpomínky všech, kteří chránili prokletý kus kovu. Vždy dávali přednost boji.

Stál tam před dveřmi dost dlouho a pak se odhodlal. Musel. Zaťukal na dveře a otevřel je. Vstoupil a od mapy se zvedla hlava Generálmajora Wernera Kempfa.

„Máte to?“ V  hlase se ozval chtíč a touha.

„Bohužel, generálmajore. Obraz byl odklizen poláky do úkrytu. Přišli jsme pozdě. Ostatní provádějí výslech posledních pracovníků muzea.“ Sledoval, jak se jeho tvář zrůznila hněvem. Podíval se na něho a on klidně tam stal.

„Sežeňte ho, i kdybyste měl Krakow utopit v krvi, rozumíte!“ vyštěkl.

„Jawohl, generálmajore!“ Vyštěkl. „Heil Hitler!“ zvedl ruku do pozdravu, otočil se a chtěl odejít, když ho zastavila slova.

„Kapitáne, co ta krev na uniformě?“ zavrčel jeho nadřízený. Yvo k němu otočil hlavu.

„Snažil jsem se získat informace o obrazu.“ Otevřel dveře a vyšel z místnosti.

Obraz nenašel, i když byl objeven později. Nebyl u toho. Našlo se jen málo z toho, co poláci tehdy ukryli. Postaral se o to, když měl možnost. Všichni koho chytli, zemřeli jeho rukou.

Po Polsku přišla Francie.

Chtěl všechny potrestat, kdo způsobil, že prohráli první válku. Dostal možnost. Sladká Francie. Jeho holínky hrdě bušily pod Vítězným obloukem. Šlapaly po té mocnosti, která vyhrála v první válce, a její sankce dopadly na Německo s nebývalou mocí. Ona mohla za to, že matka zemřela, za ty jeho roky utrpení. Utrpení proměnil v sílu.

Veselil se v Paříži. Tančil v šantánech a šampaňské teklo proudem. Všudy přítomna nenávist Francie. Dělal si legraci. Rozjařeně se usmíval

Náramek prošel s ním celou válkou. Po Francii přišlo Rusko, Jugoslávie. Prošel táborem smrti Sobibor, koncem války i Berlínem. Jeho útěkem a prodáním náramku za falešné papíry se jménem Sergej Latvinov. Došel do Paříže k místu, které Ochráncům sloužilo jako základna. Ironie, že ve městě, které považoval za semeniště všeho, co ho potkalo.

Další papíry, další totožnost. Kolik jich bylo?

Po válce vyhledal náramek a střežil ho. Marilyn Monroe byla poslední, která ho měla ve svých rukou. Díval se na ni a pozoroval, jak získává moc, úspěch a smrt. Muži po ni šíleli a šílí i teď.

Náramek pak byl v muzeiích i v rukou sběratelů. Od té doby nikdo po něm neprahl. Až teď.

Zloděj, který ho ukradl. Proč? Jenže to dobře ví a nechce přemýšlet, že bude muset opět použít stříbrnou dýku, kterou vzal, když zabil Vladislava Jadzwinskeho. Dýka, která může zabít démony - kněžky, které po něm pasou a dokážou využít plnou moc náramku ve svůj prospěch. Ony nezapomněly, co je zač.

Otevře oči a zadívá se před sebe. Po dlouhé době samoty konečně ho něco baví. Vzpomene si na dárek zakoupený na montrealském letišti. Dá mu to někdy nebo nikdy? Jaké to bude? Protože sice Ochránci obdivuji krásu ženy a její ladnost, ale zachovávají si chladný rozum. Ucítí na svém rameni lehký dotek a vůní ženy. Letuška. Vzhlédne a ona naznačuje křeslo. Vrátí je do normální polohy.

Přistávají. Vyhlédne ven na Paříž.

Kdy on skončí pouť stejně jako ostatní? Na kterém bojišti zemře a předá vše, co ví někomu dalšímu? Neví, ale teď ho čeká jeden mistr zloděj a jeho ochrana před jeho hloupostí a chtivosti jiných. Usmívá se s jemným nedočkavým úsměvem. Byl stvořen k boji a padne v boji.