Shounen - ai povídky

Otázky a odpovědi

Let Kraków – Praga - Paris

„Nástup na palubu Kraków - Praga,“ hlásí letiště. Muž, vysoký stodevadesát centimetrů  zvedne hlavu. Letadlo má už zpoždění nejméně půlhodinu. Rozhlédne se jestli neuvidí Beaua. Nikde. Šel se poohlédnout, co by kde mohl koupit. Rukou mimoděk pohladí malý kufřík.

Po té neúspěšné krádeži se rozešli do svých hotelů, i když žádnému se moc nechtělo. Neví co dělal Beau, ale on se díval do stropu a přemýšlel o tom co se stalo. Neřekl mu nic, a co když přece jen kněžky nějak stihly dát vědět ostatním a mají už náramek? Jenže náramek se nepohybuje a pořád ho cítí někde v koutku mysli. Je stále na jednom místě. A bohyně mu zatím nic neřekla a ani mu na hlavu nespadl květináč. Možná se za něho přimluvil Vladislav. To bude ono. Přímluva. 

Pozoruje jak fronta u terminálu pomalu mizí a lidi odcházejí z budovy do tunelu vedoucího z letiště k letadlu. Kde jen Beau může být?

„Yvo, promiň, ale koupil jsem něco na památku!“ Yvo vzhlédne k rozesmátému Beauovi. Znovu ho překvapí jeho živost a to jak je veselý a roztomilý. Jestlipak tuší jen byť okrajově, že mu říká vrabčáček, a že to k němu přesně pasuje? Zřejmě ne. Jak by mohl. „Je ti něco?“

„Ne proč?“ optá se udiveně Yvo.

„Protože na mně zíráš, jako bys mně viděl poprvé. Půjdeme? Je to krásné město, ale je tu zima a já nechci tu čekat na další let.“

„Jistě a co jsi koupil?“

„Dámu. Obrázek. Spatřil jsem ho v jednom obchodě a tak aspoň si něco vezu. Jistě, jistě, vezu si tebe, ale musíš uznat, že nejsi žádná nějaká starobylá památka.“ Yvo se začne usmívat a pak mohutně smát. Bože on ani netuší, jak je vlastně stará památka.

„Letenku a pas,“ oba ji podají a Yvo stále rozzjařen poznámkou o věku, jde do letadla.

„Co tě tak rozveselilo?“

„Nic. Možná ti to někdy řeknu.“ Seberou dvoje noviny a usadí se do první třídy. Nikdo kolem nich není.

„Víš tak mně napadá, že se známe už dlouho.“

„Ano?“ bez zájmu odpoví Yvo a otevře noviny.

„Jistě. Jeden rok a kousek, ne?“ Beau pozoruje letištní plochu. Snad nebude sněžit.

„Hmm asi ano.“

„A já o tobě nic nevím.“ Yvo konečně zaregistruje kam to všechno směřuje. Nedbale složí noviny a nevyzpytatelně se podívá na Beaua. Ten se ošije. Za těmi nádhernýma očima vidí někoho jiného. Někoho, kdo dokáže zabít ženu dýkou. Má se toho cizince bát nebo přijmout?

„Víš toho hodně. Víc než kdokoliv na světě. Proč se ptáš?“ Beau zmlkne.

„Připoutejte se, budeme odlétat.“ Tichý hlas letušky v angličtině. Oba se připasají.

„Víš, rád bych věděl víc o tobě, o náramku a k čertu kdo vlastně jsi?!“ vykřikne skoro zuřivě.

„Přece tvoje hospodyně. Víc, nepotřebuješ vědět.“ Beau se zamračí. Schovává se za tu hospodyni až moc často. „Je to pro tvoje dobro. Vědět někdy znamená umřít,“ řekne suše a vnímá tělem jak roluji a hned na to vzlétají.

Beau zmlkne. Od té doby co ho zná, je jeho svět vzhůru nohama.

„Víš Yvo, od té doby co tě znám, je můj svět vzhůru nohama. Nemohu ani ukrást obraz. Nemohu skoro nic a k tomu jsem byl i zraněn,“ Yva píchne u srdce, když si vzpomene na  strach, který prožíval. „...viděl jsem umírat lidi. Nebo to nebyli lidi? Ten jejich jekot slyším pořád. Děkuji, whisky.“ Yvo zamítavě zavrtí hlavou. Nic nechce. Yvo vezme skleničku a zakrouží ji. Pozoruje zlatavou barvu nápoje. „Usadil ses doma jako vetřelec. Úplně jsi ignoroval mé přání. Začal jsi u mně uklízet. Časopisy jsi mně dal někam jinam a zašil jsi Robin. Dostal ses do mého domu a i do srdce.“ Položí ruku na Yvovu. „Mám tě rád, ale bojím se. Nevím co mohu čekat. Chci mít náramek neustále u sebe,“ neobratně vyjádří, že ho chce mít u sebe napořád. „Jenže jsou tu pořád tyhle věci,“ napije se. Yvo ho chápe, ale jak říct o něm, aby se Beau neotřásl hnusem? Aby okamžitě nevyskočil z letadla?

„Mlčíš. Nějak jsem to věděl. Yvo řekni mi jednu věc.“

„Ano?“ Snad to bude nějaká rozumná věc.

„Získali už někdy ty kněžky náramek?“ Yvo zvažuje odpověď. Jenže už toho tolik ví o náramku, že mu to řekne. To jen o něm neví nic a o Ochráncích taky ne. „V minulosti samozřejmě.“

„Ano. Získali. Pak vždy musíme ho dostat zpět než ho použiji. Většinou za to draze platíme.“ Beau sevře ještě víc skleničku.

„Jak?“

„Jak jako co?“ nechápe Yvo.

„Jak za to platíte?“ tiše se optá Beau.

„Záleží na bohyni. Různě, ale nechci o tom raději vyprávět. Je lepší, když se náramek neztratí. A mně se to ještě nestalo.“

„Ale teď mohlo.“

Yvovi zmrzne úsměv na tváři. „Ano teď ano.“ Zvážní. Proč mu to všechno říká? Odmítnou jídlo a dívají se před sebe jako dva cizinci.

„Takhle to dál nejde,“ zabručí rozpačitě i rozhodně Beau a položí mu opět ruku na jeho. Pohladí ji bříšky prstů. „Chtěl jsem o tobě něco vědět, ale počkám.“ Yvo přemýšlí.

„Víš já jen nechci, abys vyskočil z letadla.“

„Oh božínku to jsou mi věci.“ Pak se zarazí. Vlastně je to oboustrané. „Víš moje matka i otec byli zloději a dědeček taky. Už od mala jsem poslouchal slavné historky o vloupáních, místo pohádek. Myslím, že neznám ani jednu pohádku, ale dokonale znám průběh krádeže některých děl a jak se to dělá. Přípravy, umění, celý život se točil kolem krádeží.“

Yvo se uvolní a poslouchá. „Tak proto ty průpovídky?“

„Asi ano. Pořád jsem jimi nějak ovlivněn. Moje první samostatná krádež byla na vánočních trzích. Naditá peněženka jednoho chlapa. Měl spoustu peněz.“ Yvo nadzvedne obočí. Bože kolik mu asi bylo?

„Kolik ti bylo?“ optá se proti své vůli. Začíná ho to zajímat.

„Asi sedm nebo osm. Dědečk mně tam bral, abych si procvičoval prsty. Prsty jsou základ zloděje. Musíš si je chránit!“ to říkali otec, matka i dědeček.

„To je šílené.“

„Myslíš?“

„Vždyť jsi zloděj od...“

„Mně to baví. Co nedostanu, nekoupím, tak ukradnu a možná to i trochu nesnáším. Do školy jsem chodil jen, aby se neřeklo a když bylo potřeba, byl jsem nemocný. Bylo to tak často, že když jsem tam přišel, většinou ani nevěděli kdo jsem.“ Yvo se tiše rozesměje. On byl jiný. Rád chodil do školy.

„Nesměj se. Ani nevíš jak je náročný takový trénink. Víš rodiče s dědečkem byli vrcholoví zloději. Byli na špičce. Nejlepší z nejlepších a já jsem měl být ještě lepší. Ale já to bral jako zábavu. Zbožňoval jsem rodiče. Byli pro mně jako princ a princezna.“ Křivě se usměje. „No v tom jsem se jim nepovedl. Nezjistili, že se mi líbí muži.“ Jemně si povzdechne.

„Jak to?“ neodolá Yvo. Začíná ho to čím dál víc fascinovat.

„Jak mně pořád učili na nic jsem neměl čas, a pak když jsem zjistil kdo se mi líbí, tak rodiče byli zavražděni. Vím to. Policie řekla, že ne, ale neměli u sebe můj ukradený vějíř Marie Antoinetty. Vypátral jsem sběratele, který si to objednal a postaral se, aby přestal cítit vítr ve tváři.“

„To je mi líto.“

„Riziko povolání, i když nemělo se to stát. Luis ten muž v nemocnici pracuje v Interpolu. Stará rodina stejně jako já. Přátelil se s dědečkem a byl zamilovaný do maminky. Jenže dala přednost mému otci. Yvo...“

„Ano?“

„Půjdeš se mnou za nimi? Chtěl bych tě představit.“ Yvo neví co říct.

„Rád.“

„Děkuji moc,“ zašeptá Beau a zmlkne.

„A Luis co se tehdy stalo?“

„Právě, že nevím. Musím počkat až se uzdraví. Snad se uzdraví. Víš je dobrý. Moc dobrý. Žije a pátrá pro Interpol v uličce bezejmených.“

„Co je to?“

„Ulička bezejmených? Jak bych to řekl. Jsou tam lidi, kteří už ani nevědí jak se jmenuji. Od bezdomovců až po dobrodruhy, kteří si tam obstarávají další identitu. I já párkrát jsem tam zašel. Seženeš tam všechno. Pár kšeftů jsem tam taky dostal. Ulička je velmi nebezpečná a lidi, kteří se neobjeví, se nemusí už objevit nikdy. Jenže Luis to tam znal jako svoje boty. Nebylo důvod aby ho někdo bodnul. Spíš jen poslouchal a prodával informace. No není takový svatoušek jak si možná myslíš. Informace prodával tomu kdo zaplatil. Čestný až za hrob. Zchudlá hraběcí rodina,“ podotkne s úšklebkem.

„A ty jsi vévoda?“

„Omyl jenom ubohý vikomt.“ Yvo se začne smát, když se rozsvítí světla a upozornění, že letadlo za chvilku dosedne na letišti v Praze. „Jdeme do VIP salónku nebo chceš si prohlédnout pražské letiště?“

„Rád bych si s tebou někam sedl.“ Beau radostně výskne.

„Tobě nevadí to co jsem ti vyprávěl?“

„Vůbec. Já jsem přece od začátku věděl, že jsi zloděj.“

„A já se tolik snažil, aby to nebylo poznat. Máme dvě hodiny k dobru a nevím proč jsem unavený. Víš až přijedeme domu, tak si dáme vanu vody a pomilujeme se a pak půjdeme spát. Potřebuješ spát?“

„Ne přilíš.“ Beau zmlkne a posadí se ke stolku.

„Stalo se ti něco?“

„Ne nic a víš co, až přijedeme musím zjisti pár věcí.“

„Ano?“ Beau je tak průhledný. Vidí mu až do žaludku. Nejraději by ho připoutal k nějakému mučicímu zařízení a dostal z něho celou jeho historii. A popravdě vede se mu docela dobře. Pomalu, ale jistě nahlodává jeho odhodlání mu nic neříct.

„Přesně tak,“ přikývne.“ Musím dostat toho zmetka tam kam patří a konečně budu mít klid. I když relaitvní. Víš pořád mně straší ty...“

„Beau.“

„Já vím. Omlouvám se,“ pronese kajícným hlasem. Yvo si povzdechne a nic neřekne. Pro Beaua bude lepší o ničem nevědět.

„Některé věci tě mohou zabít.“

„Ony?“

„Přesně tak.“

„Beau ony už mně chtějí zabít,“ upozorní ho tiše a zmlkne. Yvovi se zachvěje ruka. Beau má pravdu. Chtějí ho zabít. Chtějí už je oba zabít. Kněžky už možná teď vědí, že jejich družky jsou mrtvé a udělají proto vše, aby zjistili co přesně se v Krakově stalo. Jenže taky vědí, že je může zabít pouze Ochráncová dýka. Musela by být velká katastrofa, aby zemřely. Půjdou po nich ještě víc.

„Yvo o čem přemýšlíš?“

„Pak ti řeknu. Je čas.“

„Ano. S tebou mi to tak ubíhá. Skoro jsem zapomněl na zástěrku.“ Yvo se zašklebí.

„Ty si nedáš pokoj, že.“ Beau se uculí. Provokovat Yva je tak nádherné. A když začne o sexu tak je tak pomilováníhodný.

„Ani náhodou. V nejbližší době, chci tě v ní vidět. Budeš rozkošný. Vím to. Lákavý sladký bonbónek...“

„Zabalený do půlky obalu. Beau dyť to nezakrývá nic?“ řekne zoufale. Beau zamrká.

„To ti vadí nejvíc?“ Úžasem se zastaví. Yvo začervená.

„Je to nepraktické,“ zamumlá. Jak ho má přesvědčit, že se to k němu nehodí?

„Je to krásné a já prostě jsem na takové věci. Krásné, nadýchané, rozkošné věcičky. Víš, tak přemýšlím...“ sjede ho lačným pohledem až Yva z toho zamrazí. Co zas ten jeho dekadentní vrabčáček vymyslel? Jen ne ženské šaty. To by asi nezvládl. „...zřejmě nějakou dobu strávím na internetu.“ Ach ne nákupy. Teď lituje toho, že Beau má tolik peněz.

„Víš Beau, nemusíš tolik na mně vyhazovat peněz. Jsem v podstatě skromný člověk.“ Proč má tušení, že to nezabere.

„Neboj. Mám peněz dost. Ty mně nezruinuješ ani náhodou.“ Tak toho jsem se bál, pomyslí si už v letadle směr Paříž. „Mám pár geniálních nápadů, jak tvoji image hospodyně vylepšit.“

„Žádné ženské šaty!“

„Pche, za co mně máš? Za člověka bez fantazie co se opičí po druhých? Kdepak to chce vytříbený vkus podporovaný šlechtickým titulem, vkusem a dekadentnosti. Jedině ušlechtilé věci a samozřejmě lehounké jako pírko. Už jen aby při pohledu na ně se člověk vzrušil.“ To už jsem teď, pomyslí si Yvo znechuceně, a nepotřebuji k tomu žádnou pomůcku. Kéž by se náramek rozhodl zmizet! Jenže on nemůže vytáhnout náramek z trezoru, někam ho položit a ať si to někdo vezme. I náramek miluje vzruš.... zasténá.

„Už jsi vzrušený?“ zašeptá Beau. Yvo ho by nejraději praštil. Právě zřejmě přišel na to proč náramek šel zpět k původnímu majiteli. Vzrušení a s Beuaovou fantazii a zlodějském umění má toho požehnaně. Aspoň na takovou dobu co Beau na něm vyzkouší všechno a z něho udělá trosku. Jo a bohyně se u toho bude taky bavit. Nedělá si žádné iluze o ni a o náramku. Možná je tojejí trest za tu neposlušnost na hřbitově.

„Asi jako kra co potopila Titanic,“ tlumeně řekne. Beau se rozesměje a pak Yvo začne přežvýkavát myšlenku, co ho právě napadla u slova Titanic. Pokud by mu řekl kdo je, možná ho ty hříšné myšlenky přejdou. Po vzletu, někde u západních hranic České republiky si odkašle. Riskne to. Musel se vzdát spoustu věcí. Nanejvýš vyhodí náramek a on bude bez práce. Což nebude na dlouho. Náramek to je kus pěkného staroegyptského zlata.

„Narodil jsem se 1.11.1909,“ řekne tlumeně. Beau vyprskne vodu a rozesměje se a pak zvážní, když vidí jak se Yvo smrtelně tváří. I kámen je asi živější, napadne ho. 

„Myslíš to jako vážně?“ prohlédne si ho od dolu. Není možná. Přece vypadá asi tak no maximálně na třicetpět. Nemůže to pochopit.

„Myslím. Náramek nám prodlužuje život. Na jak dlouho žádný z Ochránců neví. Každý žil, dokud ho příští bojovník nezabil.“ Tak to jsem zvědav co na to Beau, pomyslí s určitou morbidnosti a pozorně sleduje výraz v Beauově tváří jak mu to dochází.

Beau zamrká. Takže aby se někdo stal Ochráncem musí zabít ...polkne Ochránce. Nejistě se usměje. Má pocit, že dostane křeč do tváře jak se snaží to přijmout a nesmát se.  Nakonec to vzdá. Vedle něho sedí vrah.

„No ano, zabil jsem Vladislava. Myslel jsem to vážně. Byl Polák a hlídačem v muzeu za druhé světové války,“ nemilosrdně pokračuje. „Chránil památky a náramek s nasazením vlastního života. A já ho zabil. Holýma rukama.“ Žádná zástěrka nebude.

Ticho.

Konec. Beau dnes vyhodí náramek na smetiště a on půjde dál. Je to tak lepší pro oba, i když jemu se po vrabčáčkovi bude stýskat nesmírně.

„Eee...“ Yvo nadskočí z hluboké trudnomyslnosti o tom jaký je vůl. Už si myslel, že budou mlčet do konce dní a on ne.

„No ano.“

„No mně je ho líto. Toho Vladislava, ale ty za to nemůžeš ne?“ Yvo na něho zírá. Jak za to nemohu? Mrkne na své velké ruce. Pořád ještě cítí jak ho škrtil.

„Já ho uškrtil vlastníma rukama. Jak za to nemohu být zodpovědný? Beau jsem vrah!“ Beau se ošije. Neví co říct. Tohle nečekal ani ve snu. Popravdě neví co čekal. Jak na to má reagovat? Nakonec se uvolní. Ani netušil jak byl napjatý.

„No jo a já jsem zloděj!“ zamumlá, ale ví, že to je něco jiného. Ukrást věc a vzít život. Yvo se na něho podívá. Vypadá už normálněji i barva je taková zdravější a možná se mu to zdá v tom světle?

„Yvo ty jsi byl i ve válce.“

„Ano.“ Teď to přijde. Otázka u čeho sloužil. Beau si povzdechne. Co má dělat? Je mu jasné, že nebyl u nějaké normální jednotky wermachtu. Tohle je šílené.

„Zabiješ mně?“ Yvo vytřeští oči. Tohle nečekal. „Vlastně to jsi mohl už dávno udělat. Možná bych se přece jen podíval na ty reference předchozích majitelů. Určitě ještě snad nějaci žijou. Určitě ano a rád si vyslechnu od nich o tobě. Když se to tak vezme tak to v té válce nebylo lehké a zdravotníkem jsi nebyl, že.“ Ozve se nadějně. Yvo neví co na to a tak zavrtí hlavou. „No nějak jsem to tušil, že zdravotníkem nebudeš. No každý dělá co umí. Nevím co říct. Když pominu, že jsi starší než můj dědeček a já se miloval s dědou. Vitálním tedy na tvůj věk...“nevšímá si Yvova temného vrčení. „... ale nebylo to zas tak špatné a víš chjoo co s tou zástěrkou?“ Yvo bezmocně zasténá.

„Co jako?“ obezřetně se optá.

„Ona nikomu jinému nepůjde!“ Neví co dělat. Tak dlouho se k tomu upínal a pak jedním šmahem mu to Yvo překazí zakovým, takovým neskutečným příběhem. Jenže nejspíš pravdivým. Má s ním dál být nebo nemá? Ví, že mu Yvo neubliží, jenže co jeho minulost?

„Co někdo jiný?“

„A kde seženu hospodyni tvého formátu, který by lezl k tomu pod postel?“ Yvo zamrká. Jaká postel?

„Jaká postel?“ Beau se zadívá z okénka. Tohle mělo přijít až po zástěrce. Povzdechne si.

„Dobře. Víš, jak jsem tě poprvé uviděl pod posteli... co jsi vytahoval Robin, tak jsem si řekl, že to je nesmírně vzrušující. Víš jak jsi ehmm... no představ si to sákryš... promiň mami. A tak jsem si říkal, že bych .. bychom mohli jednout zkusit...“ Yvo na něho zírá jak na kobru, která se svijí a syčí. Kývá se tam a sem a on do jeho rytmu...

„Ty jsi blázen!“ prohlásí bez obalu.

„Já vím, ale nemohu si pomoci a ty mi oznámíš takovou věc. Co mám jako dělat? A už chápu tvoje předpotopní názory na sex!“

„Mé názory jsou normální narozdíl od tvých deformaci. Kdo kdy slyšel tohle?“

„Stačí se podívat na internet.“

„Ten je taky nezdravý. Za mých mlad...“

„To tady nebylo fakt hodně dlouho!“ podotkne.

„Nepřerušuj mně. Se o tom nemluvilo ...“

„Nezdravé!“

„Budeš ticho. Co uděláš s náramkem?“

„Jak co? Je v trezoru. Je to pěkný kus zlata a hodnotu to má a za druhé s tebou to bude jak na horské dráze. Nahoru a dolu a nahoru a dolu a nahoru a ...“ Yvo pochmurně poslouchá jak se bude mít hezky a jak to bude mít teď vzrušující. Má nějaké tušení, že ani jeho německá uniforma by ho nezastavila od plánu zástěrka. Zajímalo by ho co vůbec ho dokáže zastavit. On to rozhodně nebude. Popravdě když si to představí není to zas až tak hrozné. Jen by o tom nemusel neustále mluvit.