Shounen - ai povídky

Opět Kněžky!

Nemocnice

„Už zase!“ vykřikne Beau. „Nemohl jsi mně aspoň varovat?“ dodá, když vidí tu velmi nesympatickou dýku v rukou Yva. Nechápe, proč  musí Yvo zabíjet zrovna dýkou. Odsune se do kouta pokoje a pro jistotu cestou sbere kus hadru. Když se přikryje nebude vidět a on nebude vidět jak umírají. Yvo zaregistruje jak si přetahuje ten kus hadru přes hlavu a nemůže tomu věřit. Přece si nemyslí, že to bude fungovat?

Dveře se tiše otevřou a dovnitř vejde... „Pryč!“ zařve Yvo a vrhne se dopředu. Ve dveřích stojí dva muži. Odsune je a vyběhne na chodbu. Zahlédne jen mizející stín. Utekly!

„Pane, pane! Interpol. Kdo jste?“ Beau se pod hadrem přikrčí ještě víc a přemýšlí jestli by přežil výskok zavřeným oknem z druhého patra. Na druhé straně, zdravotní pomoc by měl velmi rychlou.

„Ano?“

„Můžete nám vysvětlit co to znamenalo?“ Jeden z nich zamračeně si oprašuje kabát a druhý si mne naraženou ruku jak narazil na dveře.

„Ach jistě.“ Za jejich zády vidí, jak Beau tiše jako stín a doslova připlácnutý na zdi se snaží zmizet z dohledu. Má náramek a nesmí mu zmizet z dohledu. Je jedno, že je tady policie.

„Ty tam stůj!“ Beau ztuhne a pomalu se obrátí. Yva posílá do všech horoucích pekel. Co si myslí, že dělá? Ví, jak nesnáší policajty. Zrovna se hodlal po anglicku vypařit, Angličané umějí tak krásně zmizet, a on ho zastaví. Tohle mu nedaruje. Jeho obličej se nevinně rozzáří. Tohle umí skvěle.

„Dobrý den pánové. Jen klidně pokračujte. Jsem tu jen náhodou.“

„Kde je Luis?“ otáže se ten první v kabátě.

„Odvezli ho na rozbory krve. Povídal o nějakém jedu,“ Yvo hledí klidně do plamenného zraku Beaua. „Čekali jsme tu na něho.“

„Aha a proto jste nás tak surově odrazil s dýkou ve dveřích?“

„Muselo se vám něco zdát. Nemám u sebe dýku!“ zvedne ruce na znamení, že ho mohou prohledat.

„Pánové co se tu děje?!“

„Hledáme hraběte Luise...“ v jejich hlasech zní úcta k dotyčnému. Doktor, který je přerušil přikývne.

„Pojďte za mnou. To jste asi vy dva, co na ně čeká. Našli jsme moc zajímavé věci, ale raději vám to asi řekne sám. Má výdrž.“ Oba dva muži od Intrepolu se nerozhodně podívají na ty dva podezřelé a pak na dokotora. Nakonec se k němu otočí a odcházejí.

„Tohle ti neprominu do konce života.“

„A co?“

„No přece moje první seznámení s policii. Víš jak je nes...“

„Máš náramek. Nemůžeš odejít jen tak. A pak co by si pomysleli, kdybych tě zastavil a políbil?“ Beau se zastaví v půlce slova, jak ho Yvo přeruší. Políbil. On by ho políbil. Má radost. „Horší je, že kněžka utekla.“

„Aspoň ji nemusím vidět umírat!“

„To je chyba. Řekne ostatním co se tu stalo a hlavně o přítomnosti náramku a mně.“

„Oni dovedou taky vycítit náramek?“

Yvo zavrtí hlavou. „Ne. Jen na krátkou vzdálenost. Jsem zvědavý co podniknou.“

Tajná svatyně Kněžek

„Je mrtvý?“ Klečící kněžka se schýlenou hlavou zavrtí hlavou.

„Omlouvám se Nejvyšší. Není, ale...“

„Jak není? Neodmlouvej! Je to obyčejný smrtelník a trest tě nemine.“ Kněžka se zachvěje.

„Byl tam Ochránce i náramek,“ tiše řekne. Jen slabé vydechnutí Nejvyšší prozradí jak je překvapená.

„Zvláštní,“ když najednou se svatyni rozezní dětský pláč.Obě dvě se otočí.

„Nejvyšší máme dvě!“ vykřikne jedna v náručí s dítětem. Nejvyšší kněžka k nim přispěchá a pohlédne do dvou tvářiček. Podle náušniček a barev povijanu jsou to holčičky. Dotkne se jich a ony se hned uklidní.

„Chvála Tobě!“ rozhodí ruce. „Dvě z nás jsou zrozeny do nesmrtelného kruhu bytí. Odneste je. Tohle je velká událost a pak všechny přijďte.“

„Ano Nejvyšší.“ Odspěchají. Nejvyšší kněžka se obrátí k provinilé.

„Tak co s tebou?“ Chvilku zvažuje. „Necháme toho. V našem středu jsou dvě z nás, ale pořád chybí další sestry. Je nás málo, ale cítím, že tentokrát bychom náramek mohly získat.“

„Proč si to myslíte?“ odváží se optat. Kněžka nic neřekne jen se dívá před sebe. Za necelých pět miut se otevřou dveře a dovnitř vejdou ostatní. Pokleknou a pak vstanou. Nejvyšší kněžka se postaví na malý stupínek.

„Milé sestry, jak dobře víte nedávno dvě z nás zahynluly v Krakówě, kam jsme je poslaly, aby zabily současného majitele náramku. Náramek z nějakého důvodu je totiž u muže.“ Jen jemný závan nelibosti dá najevo, že všechny to dobře vědí. „Ano přesně tak. K tomu vypadá, že mezi Ochráncem a majitelem je těsnější pouto, než se sluší a patří.“ To už místnosti zazní lehké výkřiky údivu.

„Pak, ale bychom mohly ho získat!“

„Ano sestro. Když někdo miluje dá přednost tomu druhému než náramku. Je to naše šance ho získat. Jenže je nás málo!“

„Jestliže půjdeme všechny, ani Ochránce s dýkou proti nám nic nezmůže.“

„Bohužel všechny nemůžeme jít.“

„Proč?!“

„První z nás jsou na světě! Ty, které zemřely loni na hřibtově.“

„Och! Ach! Skvěle!“ slyší potěšené výkřiky.

„Pak vy, nejstarší tu zůstanete a nejmladší z nás. Pak nás bude...“

„Sedm!“ doplní nejvyšší kněžka. „Náramek právoplatně patří nám a bohyně neměla právo nám ho odebrat! Asha, Nyah a Sanaa tady zůstanou, ostatní ve jménu náramku do boje! Vyhrajeme za každou cenu!“

Všechny se zachvěji předtuchou boje. Některé už dlouho nestály proti Ochránci.

„Nejyvšší, kde bude probíhat boj? Nepodařilo se nám zjistit kde bydlí poslední majitel náramku a v sídle těch psů není, to víme přesně!“ Matka představená se zarazí, ve tváři se ji rozlije úleva a pak se ji rozjasní tvář.

„Mám jiný plán. Přiveďte to nepodařené hovado!“ vyštěkne spokojeně. Ostatní se neptají koho myslí. Nyah s Ashou se zvednou a vyjdou z posvátné místnosti. Za chvilku se otevřou dveře a v nich stojí Nyah, Asha a mezi sebou vedou muže se zavázánýma očima.

„Díky. Můžete jít a vy ho odveďte vedle.“ Nyah s Ashou ho odvedou do vedlejší místnosti. Kněžky se rozejdou až v místnosti zůstane Nejvyšší. Zamne si rukama.

Paříž, dům Beauregarda Langa

Od té doby co se vrátili z nemocnice, je Yvo jak přešlý mrazem. Nic na něho nezabírá, pomyslí si zuřivě Beau. Vyhýbá se mi jak může a k tomu vždy si něco najde a jít na něho sílou to je jak použit gumovou kačenku na Goliáše. Dokonce předvedl skvěle striptýzové číslo.

Nechal otevřené dveře a pomalu se svlékal.  Už jen chyběla tyč a bylo by to perfektní. A Yvo? Ignoroval ho. Ta mizerná hsopodyně ho ignorovala! A to nemá. Ano, sestaví popis úkolů, do kterého zahrne i uvolnění jeho sexuálních frustrací. Nebo, zahledí se na monitor kde se objeví, že mu přišel nový email. Co tak najednou a  jak to, že nechal otevřený kanál? Tohle se mu nelíbí. Jenže v poslední době je citově eee tedy sexuálně vyprahlý.

Už nejméně, když nepočítá noc, neměl nic s Yvem. Povzdechne si a lenivě otevře stránku s emaily od klientů. Nic důležitého a pak zpozorní.

Jistá hraběnka z Anglie chce jeden obrázek. Pitomost. Paříž? Ona ví kde to je? Pak tam byla na návštěvě a zalíbil se ji, a jelikož i přes její bohatství  a manžela ho nemohla koupit, obrátila se na jeho maličkost.

No když se to tak vezme, jeho život s hospodyni je v troskách a tak by mohl vyrazit na menší výpravu. Je to nedaleko a prohliží si obrázek té věci. Podivné, že ho nezná. Zřejmě v té rodině bude velmi dlouho a jen pro soukromé oči a uši. Ušklíbne se. To tak. Jak to, že on o tom neví. Tohle by se mělo zakázat!

Odešle potvrzující odpověď a podepíše se Vikomt. Aspoň jeho práce nepřišla nazmar. Vstane ze židle a protáhne se. Nějak na ni tráví až přilíš mnoho času. Nejdřív udělá průzkum objektu a pak se uvidí. Podle její zprávy je dům absolutně prázdný.

„Yvo jdu ven!“ zakřičí. Nechce se mu ho hledat. Jen zbytečně by si připomněl svoji frustraci.

„Kam?“ vynoří se odněkud Yvo.

Beau zakleje a hned na to, „Promiň mami.“ Yvo se zasměje. Líbí  se mu jak se Beau pořád omlouvá.

„Co se tu směješ?“ řekne Beau vztekle. Yvo se rozesměje ještě víc. Vidí mu až do žaludku. Přistoupí k němu a začně ho líbat.

„Nechci se s tebou milovat, protože mně rozptyluješ a pak kněžky mohou zaútočit kdykoliv. Nechci, aby mně nachytaly s kalhotami dole. To by nebylo důstojné, nemyslíš si to?“ Drží ho a vychutnává jeho tělo na svém. Vždyť jemu to taky chybí.  Beau ho rozzářeně poslouchá. Nádhera. Ty slova ho léči jako hojivý balzám.

„Aspoň by něco krásného viděly?“ zamumlá mu do trika s dlouhým rukávem. Yvo se usměje.

„Podle všech zvyklosti, by měly zaútočit a nechápu jak to, že se tady nerojí. Od toho sběratele musí vědět kde bydlíš. Jistě mají ještě dost moci!“

„Jen někam zajedu a přijedu. Žádné vloupání. Slibuji,“ políbí ho na tvář  a zašklebí se, když ucítí strniště. Líbí se mu, ale je trochu pichlavé. „Náramek tu nechám a víš, teď mně napadlo, můžeš ho nosit?“ Yvo se zatváří udiveně.

„Nevím,“ popravdě přizná se. „Za války jsem ho nosil, jenže si to tak přála bohyně. Doba byla nejistá a pak jsem ho musel prodat.“

„Papíry?“

„Ano, ale nikdy jsem nezkoušel ho nosit.“ Beau si pomyslí, že je z toho rozpačitý, že by ho měl nosit. Vymaní se mu z náruče a chytne za ruku.

„Kam jdeme?“

„Uvidíš. Jak tě znám kombinaci už znáš!“ táhne ho k trezoru a otevře. Lišácky pohlédne na zrudlého Yva. „A prosím tě, vyhoď ten stromek. Tak tady je Pán Náramek.“ Posměšně zdůrazní.

„Nedráždí bohyni.“

„Já vím. Je to pěkný kus zlata. Natáhni ruku!“ Yvo natáhne před sebe ruku a fascinovaně zírá, jak se k jeho zápěstí bliží kus zlata. Zavře oči a čeká něco. Cokoliv. Pohromu, katastrofu. Uslyší klapnutí a ucítí tíhu na ruce. Nic. „Bohyně jen dočasně.“ Yvo sebou trhne, když zaslechne smích jak cinkot skleněných zvonků.

„Je ti něco?“ otáže se starostlivě Beau. Yvo zavrtí hlavou. Bohyně se smála. Není to nikde ve vzpomínkách ani jeho ani ostatních Ochránců.

„Isis...“ zachraptí a odkašle.

„Dobře a já pojedu, ano.“ Zavře trezor. Yvo vyprovodí Beaua před dům. Beau mrkne k domu paní Simone a políbí ho. Nasedne do auta a odjede. Yvo zavrtí hlavou. Takhle provokovat chudáka sousedku. Že se nestydí, ale popravdě škoda, že jeho to nenapadlo.

Paříž, dům paní Simone

„Káva...hele Alfrede odjíždí?“ usrkne si kávy a posadí se. Zadívá se na podřimujícího manžela. Už dávno vzdala, že by s ním chtěla probrat, co je nového u sousedů. Mohla by vyrazit na nákup, když jeden z nich je pryč.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Prachovko odvedli jsme spolu kus práce, ale bude tě načase vyměnit. Promiň,ale nesmrtelný není nikdo. No bohyně jistě je.“ Je v dobrém rozmaru. Stojí ve dveřích s rukama v bok, ve velké zástěře a prachovkou v levé ruce. Spokojeně přejíždí očima svůj nový pokoj. Sice nepředpokládá, že tam stráví mnoho času, ale až Beau bude na těch svých toulkách, nechce se mu spát v posteli, kde by jen se převaloval ze stranu na stranu a přemýšlel o něm. Zavře dveře a jde vrátit prachovku na místo. Je to už půlhoiny co vrabčáček odjel a on je bez něho úplně ztracený a k tomu mu zápěstí tiží ten kus prokletého zlata. „Promiň bohyně.“ Sedne si na pohovku do obývacího pokoje.

Přitáhne si polštář a zírá na televizi. Když se narodil nic takového jako televize neexistovalo a vzpomíná si dobře na tu starou paní co u ni vařil, když si ji koupila. Celý dům se k tomu zázraku seběhl a díval se na to. Jistě film znali, ale televizi? Odhodí polštář. Nebude tu trčet jak slaměný vdovec v žhavém městě. Tedy studeném městě, ale to je jedno. Pojede se podívat do svého domů.

Tiše si hvízdá, když si navléká kabát. Vyjde ven a klidně se rozjede. Podívá se tam. Je to tam tak klidné, tak moc klidné. A hlavně mu tam nebude chybět Beau. A před desátou se vrátí domu. Možná zajede nakoupit. Jen snad ho Kněžky nesledovaly. Ale Beau ví co si může dovolit a co ne.

Paříž, sídlo Ochránců

Jede klidným skoro šnečím tempem po Paříží a přemýšlí o tom, že se bliží Nový Rok. Vlastně bude zítra. Možná by mohl natrénovat tu zástěrku. Jen jednou. Víc ne. Jak trénink tak použití. Stejně vidí v Beauových očích co chce, a jak pořád otom mluví a mluví. Děs. Tak pomalu tam bude. V krásném starém domě, kam nikdy žádná noha nevkročila kromě jeho a Ochránců. Žádná žena, žádný muž. No na zahradě se možná proháněji ptáci a kočky. Dům se hlídá sám.

Zajede dovnitř, zaparkuje a vystoupí.  Vzhlédne k zámečku. Příjemná dvoupatrová budova s mnoha okny, půdou a sklepem výborně zásobeným... olízne se... vínem. Beau nedostane nic, rozhodne se a práskne dvířkama auta. Pohladí ho, že byl tak ošklivý, a skoro běží do domu. Otevře a hned sestupuje do sklepa, který zůstal netknutý i za války, kdy Němci vyrabovali všechny vinné sklepy ve Francii. Přejíždí ročníky. Kdepak - tohle je ono! Červené, dvacátý ročník. Ty starší nechá být. Občas i on sem přidá vynikající ročníky pro ty, kteří přijdou po něm.

Vyjde nahoru, vytáhne české sklo ze stejného období a nalije si skleničku. Beau by byl nadšený a nejspíš by se pokoušel to zpeněžit. Prohlédne si proti světlu a přivoní. Zavře oči. Tehdy byl ještě mladíkem. Vezme láhev, skleničku a jde do knihovny. Sedne si k stolku a bude se dívat na zimní zahradu. Možná zahlédne nějaké zvířatko a nebude dělat nic. Nehne ani prstíkem.

Položí na stolek láhev a skleničku, přitáhne si židli blíž a nohy dá na malý taburet ze sedmnáctého století. Vezme do rukou víno a potěšeně vnímá ladnost skleničky, vzor a umění českých mistrů. Přiloží ji k ústům, napije a víno vyprskne. Sklenička mu vypadne z ruky a on nevěřícně kouká na zahradu. Polkne... toto...

„Beau! Ty osle!“ zavřeští docela jako hysterická ženská. V hlase mu zní strach. Obrátí se  a vyběhne ven. Běží jak nejvíc může. Ještě pět metrů.

Beau uhranutě pozoruje toho šílence, který běží po sněhu a až po chvilce mu dojde, že to je Yvo. Stojí a neví co si myslet. To už přestává všechno. Co je moc, to je moc.Dnes mu něco řekne. Nemůže mu bránit v jeho práci zloděje!

„Ne!“ křičí skoro nepříčetně Yvo a posledním krokem se na něho vrhne. Povalí ho a leží na něm.

„Pusť mně ty ohavo! Slyšíš! Jsi těžký!“ Klid, klid si opakuje Yvo. Nic neví, nic neví povídá pořád dokola.

„V noci ti to tak nepřipadá,“ jen odpoví a mrkne. Beau se naježí.

„V noci je v noci. Teď pracuji. Tohle je až neskutečné. Yvo s tou ochranou to přeháníš!“ Yvo vstane a pomůže mu na nohy. Co nejdál ho vleče od domu.

„Hele já tam musím...“

„To je můj dům,“ suše řekne a zastaví se v uctivé vzdálenosti domu.

„Eee coo? Jako? Nechápu.“

„Je to můj dům. Dům Ochránců přesněji řečeno,“ trpělivě mu vysvětluje skutečnost koho to chtěl okrást. Beau se opře o strom. Tak tohle by nepředpokládal ani ve snu. To je prostě neskutečné.

„Já tě chtěl...“

„Okrást,“ vesele přísvědčí Yvo. Z ničeho nic mu to připadá jako největší legrace pod sluncem.

„To není legrační!“ vyštěkává každé slovo.

„To není!“ vpadne do toho. „Zvlášť, že to musely být opět kněžky.“

„Myslíš?“ řekne ohromeně.

„A kdo jiný Beau? Nikdo neví, že ten dům skrývá  poklady.“

„Poklady? Aha. Proč jsi mně odhodil?“

„V tomto domě nikdo nikdy nestál kromě Ochránců a řemeslníků a to musel žádát o povolení. Naposled jsem to byl já a i tak mi dalo práci, přesvědčit bohyni, že nejsme v osmnáctém, ale v dvacátemprvním století.“

„Panečku. Je docela tvrdá?“ a pak zesiná, když mu to dojde. „Takže...“ nenaznačí co chce říct.

„Ještě krok a byl bych vdovcem!“ Beau si sedne a je mu jedno, že je to sníh. Tohle už Kněžky přehnaly.

„Já je zabiji!“ Yvo nic neřekne a natáhne k němu ruku. Beau se ho chytne a vstane. Opráší si zadek a Yvovi zatrne v slabinách. Nejraději by to udělal za něho.

„Tak mi aspoň ukáž svůj domov.“

„To nejde, ale můžeš si ho prohlédnout jak vypadá.“ Vykročí a Beau za nim. Mlčí. Tohle není možné. Začíná být toho trochu moc. Nemá tak silné nervy jako Yvo.

„Měl bys nějak ověřovat svoji práci,“ delikátně naznačí Yvo.

„Já to vím!“ vykřikne a pak „ Já to vím?“ zopakuje už unaveným hlasem. „Podívej se něco tam je!“ Oba se k té černé hromádce rozeběhnou. Yvo zadrží Beau a skloní se k tomu. Otočí se a ihned se začne rozhlížet kolem sebe. V ruce drží opět dýku.

Beau klesne na kolena.

„To je Alexandros Didymos.“

„On zabil tvé rodiče?“ ale nepřestává se rozhlížet a svým tělem chrání Beaua.

„Ano. Nic takového jsem mu nepřál ani já!“ pustí ho a odvrátí se od roztrhaného obličeje. Yvo nic neřekne. Kněžky mají  nerady svědky.