Shounen - ai povídky

Souboj

Paříž, okolí sídla Ochránců

„Nejvyšší!“

„Ano sestro?“

„Nepovedlo se to. Žije!“

„Jak je to možné?“ odmlčí se. „Povídej.“

„Všechno probíhalo dle plánu. Vyzkoušeli jsme bariéru a ten Řek je mrtvý. Zůstal tam kde jsme to vyzkoušely a já zůstala a čekala.. Přijel sám a nejdřív prošel okolí. Pak se přibližoval k bariéře, když z ničeho nic z domů těch psů, vyběhl současný Ochránce a zachránil ho. Stačil mizerný krok a ...“ hlas se ji vzteky zlomí. Nejvyšší mlčí.

„A teď jsou kde?“

„Venku a o něčem mluví. Nechci se přibližít. Ale je s nima náramek!“ V hlase zazní touha a lačnost.

„Hlídej je tam a jedeme. Nefthys neztrať je z očí!“

„Ano nejvyšší!“ Nefthys ztrácející se v stínech vytáhne dýku. Její dýkou dnes Ochránce jednou  provždy padne. Udělá  pro to cokoliv!

„Nikde nikdo, Yvo!“ řekne trochu mrzutě Beau. „Tak mi ukaž ten skvost aspoň z dálky. Není ti zima?“

„Není!“ klidně pronese, majíc nastražené smysly. Beau si povzdechne nad tupostí Yva.

„Jen jsem tě chtěl zahřát,“ mrzutě pronese. Bude mít co dělat, aby v něm odboural všechny ty předsudky, které na sebe natahal za ty desetiletí. Ale on to zvládne. Bude skvělý učitel!

„Já...“ Yvo se zardí a neví co říct. „Domu říkáme Zámeček a je tu někde od středověku, kdy patřil jednomu z Ochránců. Královnin rytíř. Do té doby bylo sídlo v středozemí, ale po rozdělení světa, dalo by se říct na křesťanství a islám, se sídlo přestěhovalo sem. Má svoji vlastní ochranu. Vždy se do něho vracíme. I když zas tak často to není. Já tu byl za války jednou a pak asi dvakrát. Od té doby co vlastníš náramek, jsem tu častěji. Asi před dvaceti léty jsem ho dal zmodernizovat a do poslední chvíle jsem nevěděl jestli dům to přijme. Nakonec vše proběhlo v pořádku.“

„Je opravdu krásný. A tohle je zřejmě vchod?“ když spatří šedý nissan.

„Ano. Bohužel dovnitř tě vzít nemohu. Pokud chvilku počkáš, tak můžeme jet domu.“ Beau zírá na dům. Líbí se mu. Mlčí. Yvo neví o čem přemýšlí.

„Dobře. Pojedeme. Myslím, že psát té sběratelce, že neukradnu další věc je zbytečné.“ Yvo pokrčí rameny. Neví, jak jeho práce funguje. Jde dovnitř a zastaví se. Už je na pozemku, ale má tak špatný pocit. Takový dusivý pocít jako když člověk nemůže dýchat a srdce se mu svírá.

„Bohyně?“ ale ví, že odpověď nedostane. Odežene ten pocit. Otočí se a zajíkne se. Sedm žen s dýkama v rukou. Rozeběhne se a najednou si uvědomí jak jsou zranitelní. Vytáhne dýku. Zasáhne na tu vzdálenost? Ne.

Beau udiveně zírá jak k němu Yvo běží. Usměje se, když si všimne, že se dívá za něho. Pootočí hlavu. Kněžky! Rozeběhne se, když si vzpomene na bariéru a na mrtvého Řeka. Nechce stejně dopadnout.

Nejhorší možné místo jaké existuje. Za nim pro Beaua smrt a před nimi taky a nikde se nedá schovat. Auto nestihne nastartovat, aby ho tam ukryl. Musí, musí... ale ví, že proti sedmi kněžkám je to zbytečné.

Skočí před Beaua a v ruce drží dýku.

„Nemohu tě chránit. Dostaly nás!“

„Vím!“

„Pokud se k tobě některá z nich dostane, zkus kličkovat. Nikdy neběž přímo a pamatuj -bariéra!“

„Nestarej se a postarej se o ně, ano!“ Ale má strach. Ne je vyděšený jako nikdy v životě. Neví co udělá a jejich dost.

„Ochránce tak se setkáváme!“

„Jak milá návštěva u mně, ale nejsem připravený na tolik lidi. Co přijít později a jednotlivě?“

„Však on tě ten humor přejde!“ zasyčí jedna z nich. „Sestry!“

„Jistě. S potěšením. Konečně!“ se ozývají radostné výkřiky. I ony vidí v jaké zoufalé situaci se nachází.

Beau je mi líto! Musíš se postarat sám o sebe. Vytipuje si nejmladší kněžku a zaútočí. Je rád, že je jen ve svetru a nic mu nepřekáží. Dokáže to, když ucítí jak bodne. Spoléhají se na počet. Nedovolí si ten luxus vychutnat a odkopne jinou, která vzápětí zaútočí. Tohle nezvládne, když cítí jak kněžka se rozpadá a vytáhne dýku. Mohutným odrazem unikne. Cítí malý škrábanec.

„Takže ty jsi můj protivník?“ ta nic neřekne a jen se rozesměje. Beau se ušklíbne na ten smích.

„Protivník? To je dobrý vtip! Smrtelník není pro mně protivníkem! Je odpadem nehodným mého pohledu.“ Beau se uhne a začne běžet. Musí ji dostat nejdál od ostatních a pak se uvidí. „Nemáš šanci!“

To si myslíš jen ty, potvoro! Pomyslí si a zaregistruje toho Řeka. Jsi až moc jistá!  Tedy doufá. Kličkuje jak mu to poradil Yvo, ale tuší, že si s ním jen hraje. Nadechne se a vrhne se k bariéře.

„Tak to ne!“ křikne za ním a dostihne ho. Beau má pocit, že cítí bariéru a za sebou kněžku. Teď musí! Zabrzdí až cítí jak bariéra se dotkla jeho boty a vrhne se nazpět. Chytne kněžku za ruku a jak je rozeběhnutá mrští ji na bariéru.

Zapotácí se a spadne. Leží a zacpe si uší. Myslel, že nic už hroznějšího než zvuk umírající kněžky nezažije, ale tohle je strašnější. Otočí hlavu a zírá jak je lapena do sítí bariéry, neví co to je, ale nemůže se hnout a sesychá.

Yvo sebou trhne a pohlédne odkud slyší ten nelidský řev. Je jiný než kdy slyšel. Neví co se stalo, ale je mu to jedno a bodne další.

To všechny vzpamatuje. Yvo vytáhne dýku a má si chuť otřít čelo. Dvě už jsou pryč a proti němu stojí čtyři. Stejně jako na hřbitově.

„Nefthys jdi a zjisti co se stalo!“

„Ale já...“

„Běž!“ Yvo si ihned uvědomí kam běží. Beau! a rozeběhne se za ni. Snaží se kličkovat, ale ucítí jak se mu do rukávu zabodne dlouhá vržená jehlice. Vytáhne ji a odhodí ji za sebe. Zásah si domyslí, když uslyší zaskučení.

„Ty pse!“ slyší tu před nim. Beau uhni se sakra uhni se! Modlí se. Uhne v posledním okamžiku. Koutkem oka zaregistruje, jak se Beau krčí u stromu. „Rozsápu tě!“ ale je odhozena Yvem.

Všichni se zastaví a Yvo sevře pevněji dýku. Kněžky letmo se podívají na družku jak je lapená v sítí.

„Už se nezrodí co?“ řekne posměšně, ale není mu do smíchu. Jenže pokud udělají aspoň jednu jedinou chybičku, tak proto udělá vše.  Vidí, že se trefil, když na jejich tvářích proběhne silná nenávist a vztek.

Beau nepatrně za nim vykoukne a zhodnosti situaci. Čtyři. Má nějakou šanci, ale je unavený. Je to vidět. Nesmí mu překážet. Nesmí. Yvo se nadechne a zaútočí.

Přestane myslet. Všechno dělá automaticky a snaží se jen pomoci reflexů, pocitů vyhrát. Neregistruje pár bodnutí a zásahy. Snaží se jen vyhýbat stříbrným dýkám kněžek. Úskok, bodnutí, krytí, cinknutí a oddechování.

Bodnutí a úhyb. Musí ji tam nechat. Od té chvíle je bezbraný. Tři a Beau? Ne jsou dvě. Kde je třetí? Neví, a zas tancuje smrtelný tanec s ženami v černém.

Dýka. Chytí ji. Jeho vlastní. Díky, Beau. Jenže takhle vylezl ze svého úkrytu a hodí ji po další kněžce. Neměl by a jestli se netrefí. Trefil. Špatně. Jen ji škrábl. Drží se za stehno a skučí.

Napřáhne ruce a zachytí dýku druhé kněžek. Bože pálí to jako čert! Mimovolně vykřikne a snaží se potlačit bolest od řezné rány.

„Dostaneme ho!“ Uskočí včas, jak kolem něho proletí vržená dýka. Jsou až přilíš dobré, až moc dobré. Ženám zbraně nesluší. Jenže je mají. Oddychuje a rozhlédne se. Ať si ho klidně zabiji. I kněžky jsou unavené. Zbývají dvě.

Neví jak se sem dostal, ale vedle něho leží zraněný Beau. Drží se za rameno.

„Dobrý!“ slyší a on přikývne. Nefthys udělá krok, vytrhne své družce dýku a přesně ji hodí.

„Neee!“ slyší a vrhne se před Beaua. Pozdě. Je zraněný! Vzteky se mu zatmí před očima a skočí po kněžce. Zaplatí za smrt Beaua. Chytí ji pod krkem a mlátí. Ta se pod nim svíjí a snaží se ho setřást. Všichni zapomněli na jemné finesy boje a rvou se jak jim to pudy káží. Když ucítí nehty v tváří jen zaskučí a dál ji drží pod krkem. Na zádech mu visí jedna z kněžek a snaží se ho taky uškrtit. Kousne ho do ucha.

„Mrcho!“ chraptivě zavrčí Yvo.

Beau sleduje z posledních sil zápas. Kdyby to nebylo tak smrtelné, smál by se.

Yvo hmátne za sebe a mimoděk nahmátne rukojeť dýky. Je mu jedno jakou, vytáhne a bodne. Ještě a ještě. Setřese ze sebe tu ženskou a skočí po ni. Odrazí ho až odletí k Beauovi.

Mimoděk se ho dotkne. Studená tvář.

„Vy mrchy!“ zaskučí žalostně a opět se na ně vrhne. Jedna je zpomalená bodnutím a  vleče se pryč. Druhá ho zastaví, ale jak je v ráži, tak ji odhodí na strom. Slyší křupnutí. Ví, že ji to nezabije.

„Yvo!“ uslyší svým jemným sluchem. Strne. Žije?! Doběhne k Beauovi.

„Žiješ!“ Beau se chce usmát, ale jeho oči jsou už matné.

„Bohyně, prosím. Vezmu to na sebe! Prosíííím!“ vykřikne a sevře ho do náruče. Je mu všechno jedno. Beau zavře oči bolestí, a taky protože nechce vidět tvář Yva. Nechce vidět v jeho tváři žal. Chce si ji zapamatovat takového jakého ho poznal.

„Zaplatíš za to cokoliv?“ slyší v hlavě.

„Ano! Ano! Prosím!“ odpoví pevně. Zaplatím co budeš chtít. Smích a on ucítí bolest. Tak velkou bolest. Sáhne si na hrudník. Krev. Cítí jak mu bolest zaplavuje tělo i mysl. Usměje se a pohlédne na Beaua. Žije.

„Utíkej Beau!“ Ten otevře oči. Bolest nikde. Je mu dobře. Vlastně nikdy lépe nebylo.

„Yvo já...Ne!“ vykřikne, když vidí bledou pokožku a v očích bolest. „Co jsi to pitomče udělal?“

„Jen chci, aby můj vrabčáček žil,“ odpoví a natáhne ruku, na které je krev k Beauově tváří. Chce ho pohladit, ale nejde to. Zavře oči.

„Tak je mrtvý co?“ uslyší. Beau vztekle ho sevře. „Jenže já se přesvědčím a  pak zemřeš i ty!“ Beau ví, že nemůže dělat nic, ale může udělat něco jiného.

„To já, Nefthys, přinesu náramek k Nejvyšší. Já Nefthys, zabiji Ochránce a i tebe bezvýznamný červe!“

Je zraněná, si ihned uvědomí Beau. Udělám to. Nedostanou náramek, nedostanou Yva. Chytne ho pod paží a vleče ho. Kousek, ještě kousek.

„Tak to ne. Zemřeš stejně! Mojí dýkou!“ vykřikne Nefthys. „Nikdo se do sídla těch mrzkých psů nedostane! Slyšíš ty smrtelníče!“

To je jedno. Je to jedno a vleče ho dál a dál.

„Ne!“ slyší děsivý výkřik a kněžku v bariéře. Zastaví se a rozhlédne. Jak ho vlekl zapomněl na bariéru. Chtěl jen Yva postrčit za bariéru a pak by to bylo jedno a on ji prošel. Yvo zřejmě lhal, anebo protože se ho držel zřejmě ji prošel. Fascinovaně zírá jak Nefhtys se ztrácí v bariéře. Klesne vedle Yva. Jenže co mu je to platné, když jeho hospodyně... blbost jeho miláček je mrtvý? „Kurva práce!“ zakleje. Položí si jeho hlavu do klína a hladí ji.

„Tvůj vrah je mrtvý, Yvo“ pronese k němu i k sobě.

Paříž, sídlo Ochránců

Příjemně. Teplo. Nechci nic vědět, pomyslí si postava na lůžku, která nehybně leží a na pokrývce má položeny ruce. Jemně spíš než sevře pokrývku ji pohladí. Chci zpět. Nechci nic vědět, ale nakonec otevře oči.

Modré oči hledí na strop.

Kde jsem? Kdo jsem? Snaží se vzpomenout. Pomalu otočí hlavu. Skříň. Asi stará. Kde to jsem? Kolik je? Kolikátého je? Je tu ticho. Líbí se mi tu. Zavře oči. Chce se mi spát. Spím.

Dveře se tiše otevřou a dovnitř vejde štíhlá postava. Přejde k lůžku a dotkne se čela. Horečku už nemá a všechno se rychle hojí. Sedne si zpět do křesla a pozoruje tu bledou tvář s několikadenním strništěm. Miluje tu tvář, jenže to si uvědomil až, když ho skoro ztratil.

Držel ho v náručí a hladil. Díval se na tu kněžku v bariéře domu a na druhou, která stejně nevěřícně se dívala na družku a na ně. Věděla co by ji čekalo, kdyby se za nimi vrhla. Nakonec odešla. Neohlédla se a zmizela a on seděl dál ve sněhu s mrtvým Yvem v náručí.

Aspoň si to myslel a kdyby to nebyl Ochránce byl by už dávno mrtvý. Zapomněl kým je. Přemýšlel, že ho už nerozesměje, že už nic neuklidí, že neuvaří nějakou dobrotou a nebude ho popichovat. Už se nebudou milovat a neuvidí na něm zástěrku. Neví proč zrovna tohle a možná právě ta vzpomínka na ten kus bílého nic jak mu říkal Yvo, ho donudtila se zvednout a táhnout Yva dál do domu. Ruka ho pekelně pálila, ale  on ho vlekl dál a dál až byl u domu. Nevěděl jestli ho dům pustí dál, ale otevřel dveře a dostal se dovnitř. Sedl si na podlahu vedle Yva. Byl unavený. Tak unavený a smutný.

A z ničeho nic si uvědomil, že rána stále krvácí a natáhl ruku a dotkl se jeho tepny. Nevěřil tomu. Stáhl těžké zrcadlo a dal ho k jeho ústům. Dýchal! Odhodil  zrcadlo na podlahu a začal horečnatě prohlédavat dům. Nakonec našel obvazy a další věci.

Když mu zastavil ránu, chtěl ho odvézt do nemocnice. Ten pitomý dům ho nechtěl pustit a tak Yva odtáhl  na první pohovku, kterou našel. Přikryl ho a sám si sedl do pohodlného křesla. Nějak si obvázal rameno a pak usnul. Nemohl dál.

Probudil se nevěděl kdy. Rameno ho nebolelo, ale hned se podíval na Yva. Ležel tam stejně jak ho položil. Měl horečku a začal ho zoufale chladit. Něvěděl od čeho a pak si vzpomněl na jedy. Odněkud, ani neví odkud vytáhl prostěradlo  a zabalil ho do něho. Neví jak dlouho ho chladil, ale nakonec se mu zdálo, že je mu lépe a pak začal do něho lít vodu. Hodně vody. Netušil, jestli dělá dobře, ale asi i to pomohlo. Opět usnul na hlídce.

Probudili ho ti otravní ptáci. Yvovi bylo lépe a tak ho přestěhoval do ložnice. Rameno měl v pořádku. Jenže mu všechno bylo jedno. Uložil ho do postele a vynesl si nahoru to pohodlné křeslo. Dostal hlad. Kuchyň byla v dokonalém pořádku a on si vzpomněl na Yva. Všechno kolem něho mu ho připomínalo. Kam se hnul, tam ho viděl. Dům je zřejmě stejný jako náramek. Velký srandista.

Pustil ho jen kam  se mu chtělo. V knihovně našel láhev vína. Ročník dvacet nebo kolik to bylo. Ani neví jestli bylo dobré nebo špatné.

Čtyři dny neustálého strachu. Bylo mu všechno jedno. Všechno. Něco snědl a spal. Nemohl jinak, ale hlava mu vždy klesla a on usnul.

Jsem doma. Už to tu poznávám. Jmenuji se Yvo a jsem Ochráncem Isidina nebo-li Esetina náramku. Vzpomněl jsem si.

Je rád i nerad. Jenže jak se sem dostal? Vzpomíná si jasně, že prosil bohyni o život Beaua a ona mu to splnila. Nemyslel zrovna umřít, ale bylo mu to jedno. Cítil jak umírá. Ale proč není mrtvý a co Beau?!

Zvedne se a chytí se za hruď. Bolí to a před očima má mžitky. Beau! Musí zjistit co je s ním. Chce odhrnout pokrývku, když ho zpozoruje. Jeho oči zněžní. Spí jak andílek. Hned vedle něho. Je krásný a jak spí. Není to nepohodlné? Ale jak to že je tu? vzápětí si uvědomí.

Přece jako obyčejný smrtelník tady nemá co dělat. Dům měl ho zabít nebo ne? Jak to je? Je zmatený. Proč ho dům pustil? Bylo to kvůli němu a jaká je ta cena za to, že žije? Tolik otázek, ale všechny blednou v porovnání s tím, že jeho kouzelný vrabčáček žije. Je šťastný. Přikryje se a hlavu otočí k spícímu Beauovi a pak se opět zvedne.

„Dobrý den!“ připadá si hloupě když tohle říká Bohyni. „Vítám tě...“ smích zvonků. Viděl ji jen jednou a to, když se stal Ochrancem. Vytěsnil ji dokonale z paměti. Snažil se o to, ale vždy někde v podvědomí její obraz číhal. Je stejná jako tehdy. Dlouhé černé vlasy, lehká průsvitná říza a odznaky její moci. Šibalský pohled. Jde k Beauovi a Yvo natáhne ruku. Ne, přece mu ho nevezme.

„Ochránce!“ zazní slova přinášené vánkem. Ukazuje na Beaua. Yvo zatřepe hlavou.

„On je teď Ochránce? A já?“ Opět smích. Čistý a průzračný jak pramínek vody.

„Galerie!“ šepot a zmizí. Protře si oči. Nerozumí tomu, ale podívá se do galerie. Později. Je unavený. Tak unavený a nechce se mu přemýšlet. Zavře oči a usne.

„Noc?“ odhaduje klidně Beau, protáhne se a pak vyskočí. Yvo leží jinak. Už ne tak ztuhle jako mrtvola a je v jiné poloze. Probudil se. Yvo se probudil. Klekne si vedle jeho postele a dívá se do spící tváře. Je tak rozkošný. Bude mu moc slušet, vzpomene si na vánoční dárek.

„Tedy Beau, jsi parádní chlípník!“

„A co? Je to zdravé!“

„Je nemocný!“

„Uzdraví se.“

„Kdo se uzdraví?“ ozve se smíchem Yvo a otevře oči. Beau k němu se přitiskne a začne líbat. „Jsi chlípník,“ řekne, když se Beau odtrhne od jeho rtů.

„A tolik ti to vadí a neměl jsi pravdu.“

„Jakou pravdu?“ ozve se udiveně „Musím jít.“ Odhodí pokrývku a vstane. Chytí se za hlavu. „Jen se trochu motá. Jsem v pořádku. Ještě tak dva dny si poležím.“ Opatrně vstane.

„Kam myslíš, že jdeš?“

„Na toalety ty Einsteine!“ Beau se rozesměje.

„Jsem génius! To mi nikdo ještě neřekl.“

„V čem jsem neměl pravdu?“

„Že mně bariéra zabije. Asi jen fungovala na Kněžky. Skončila v ní další. Raději zemřít než tě vydat nebo tebe jim vydat. Bůhví co by s tebou dělali.“ Yvo zírá ne Beaua. Kdy vlastně se to stalo? Asi hned potom co smrtelná rána z Beaua přešla na něho. Nebo o chvilku později, kdy se Beau rozhodl ho zachránit? Takže tohle je ta platba. Moje zranění a jeho služba, tobě ó bohyně. Neví jestli se má smát nebo plakat.

Beau ho odvede na toalety a čeká. Potom do ložnice a něco ukuchtí. Ještě, že mají i konzervy a trvanlivé potraviny. Když Yvo vyjde, právě přemýšlí jakým zázrakem se z toho dostali a kdy odtud odejdou.

„Něco ukuchtím!“

„Ty?“

„Jistě mikrovlnku používat umím. Jen to tam dám.“ Tak na tomhle snad ani Beau nesvede nic zkazit.

„Tak dobře,ale nejdřív do galerie.“

„Tam? Nevím kde to je. Ten pitomý dům si dělá co chce.“ Yvo teď neví, co si o tom myslet. Proč ho dům nepřijal?

„Tohle je galerie.“

„Obrazy a jak staré?“ projeví ihned zájem. Nepoučitelný.

„Hodně staré.  A zkus je otevřít. Byl jsi tu?“

„Ne.“ Zřejmě dům odhadl, že by s něčím zmizel. Proč vlastně bohyně Eset chtěla abych se sem podíval? Beau natáhne ruku a v klidu otevře. Ani neví, že zadržoval napětím dech.

„Pitomý dům...ee.. nejsi to ty?“ zamračeně se dívá na velkou fotografii.

„No nevypadám tu moc dobře.“ To tedy ne. Zvlášť ta uniforma. „Je to je Vladislav!“

Už se to u něho projevuje. Asi trochu déle než u mně, ale najednou je strašně zvědavý co řekne. Jenže stále nerozumí proč sem chtěla , aby přišel. Co je tak podivného na galerii kromě toho, že jsou tady vyobrazeni všichni Ochránci a nějaké cenné obrazy? Jde od jednoho k druhému. Napoleonský voják s koněm. Další Francouz Leonidas- rytíř. Říman Antonius, a pak přejde úplně dozadu. První Ochránci. Dva Egypťané. Na druhém ale není jedna postava, ale dvě. Nikdy si to neuvědomil.

Jden muž klečí a druhému podává lotosový květ.

„Chápeš?“ ozve se v jeho mysli trochu posměšný hlas a umlkne.

Jezírko a olivy. Palmy a dva muži. Jeden druhému podává v rukou lotosový květ a on ho přijme. Dlouhý polibek.

„Dva Ochránci,“ zamumlá s pohledem na ty dva muže jen v látce kolem boků. Usmívají se na sebe. Pohlédne na Beaua, který stojí u obrazu Rembrandta.

Snad nechá to na pokoji.

„Beau!“ vyýhrůžně řekne.

„Jen si prohližím!“

„Teď je to taky tvoje!“ zarazí se.

„Fakt?“ nadšeně zvolá a vrhne se mu kolem krku. „Tak já jsem majitelem Rembrandta?“

„Už asi jo.“ Kdy asi přijde na to, že je Ochráncem? Vlastně je to jedno. Hlavně, že žijou.

Tajná svatyně Kněžek

„Musíme z nich vychovat další kněžky!“

„Jistě Nejvyšší.“

„Je nás málo, ale jednou vyhrajeme. Nedáme se!“

„Nedáme!“ Uprostřed místnosti křičí dítě a kolem něho stojí pět žen oblečených do černého. V tvářích se jim zračí smutek i nenávist.

Paříž, sídlo Ochránců

„Beau, doufám, že to tady necháš.“

„Jako co?“

„Ten stříbrný příbor, toho Rembrandta a pár dalších věcí o kterých nevím!“

„Ale Yvo proč mi kazíš radost?“

„Já nechápu jak můžeš okrást sám sebe!“

„To je pravda?“ zadumá se. „Zlozvyk?“

„To už není zlozvyk a tu zlatou jehlici do vlasů taky!“ Beau ji vytáhne z vlasů a položí na stolek. Pod upřeným pohledem Yva vytáhne ještě sošku a skříňku.

„Všechno?“

„Všechno.“

„Tak jedeme!“

Paříž, dům paní Simone

„Alfréde vrátili se!“

A je po klidu, pochmurně si pomyslí Alfred a zaboří nos do novin. Čert, aby vzal mladého Langa i s hospodyni.

Konec