Shounen - ai povídky

                                                    Strážný versus  Zloděj

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Paříž, dům Beauregarda Langa

Konečně doma, si řekne v duchu spokojeně Beau, když zaparkuje auto a vystoupí z něho. Zavře dveře a jde ke dveřím. Otevře a začichá. Něco tady smrdí. Odloží kufr černé barvy, shodí z ramene příruční tašku téže barvy a jde na obhlídku. Květiny přežívají, prádlo to snad by takhle nemohlo páchnout, pro jistotu otevře koupelnu a toaletu a pak ho napadne kuchyň.

Ano je to ona, protože čím víc se k ni bliží... vystartuje a rychle otevře okno v kuchyni. Nadechne se čerstvého vzduchu a nevšímá si zimy. Vykloní se z okna a nechce se mu nazpět.

„Zdravíčko Beau!“ křikne sousedka a něčím na něho mává lopatkou? V zimě? Hloupost.

„Zdravím paní Simone. Jak se daří?“ Povinně se usměje.

„Výborně a kytičkám taky. Víte musíte...“

„Děkuji přijdu se určitě podívat, ale jsem trochu unavený. To víte dovolená.“ Naznačí jemně. Paní Simone by se jinak mohla vybavovat týdny o své zahrádce a malém skleníku, který je vzadu za domem.

„Udělám nějaký koláč a čaj. Budu čekat.“ Beau přikývne. Ten koláč to zní zajímavě, ale teď momentálně je úplně grogy a to má před sebou... zaleze nazpět do kuchyně a rozhlédne se. Zapomněl zavřít lednici a i když je zima, tak stejně potraviny ty dny jeho nepřítomnosti nepřežily. Váhávě přistoupí k lednici a opatrně otevře dvířka dokořán. Tohle musí jít pryč. Všechno. Ušklíbne se, když si všimne jak za krátkou chvílí vybujely podivné malé útvary a ty barvy šedí a zeleni... jako na jaře. Vytáhne pytel ze zásuvky a mohutně zívne. Začne házet do něho potraviny. Tak tohle byl Camembert jeho oblíbený sýr. Teď ta hmota se sotva nazvat sýrem. Přidá a pak zavře lednici. Vyjde ven a hodí odpad do popelnice.

Tak hotovo a může jít spát. Rozhlédne se po ulici a všimne si jak všude jsou domy svátečně ozdobeny až na ten jeho. No co. Nemá čas na takové serepetičky. Dýchne na ruce a otočí se k domu. Je velký. Největší v ulici a s velkou zahradou. Spokojeně přemýšlí jak je rád, že ho má. Pod nohama mu zakřupe neodklízený sníh. Vejde dovnitř a do postele. Vytáhne ještě jednu pokrývku a zachumlá se spokojeně do ní.

Paříž , dům Yva sídlo Ochránců

Tak, kde jsi? Pomyslí si Yvo. Náramek ho přitahuje, ale musí se k němu nějak dostat. Rozloží na stole noviny, které si po cestě koupil. Tentokrát musí dát na instinkt.

Rozhlédne se po strohé, ale příjemné místnosti. Všichni kdo tady žili byli vojáci a nějaké ozdoby.. všechno účelné a praktické. Na talíř položí dva koláče a dívá se upřeně na noviny. Obchází stůl a nakonec zavře oči. Nechá ruce se prohrabovat týdeníky a deníky. Nakonec do nich ponoří ruce a vytáhne noviny. Otevře oči a zadívá se co to vytáhl.

Inzertní noviny. Ušklíbne se. Odloží je vedle a všechny zbývající noviny naskládá na hromádku, zaváže a odnese k popelnicím. Rozhlédne se kolem. Nechápe proč mají tak výstavní sídlo. Zámeček, který jim patří od dávnověku. Několikrát přebudován dle potřeby a možnosti a hlavně doby. Teď je příjemná budova s pěknou ohraničenou zahradou.

Vrátí se dovnitř.  Do jedné ruky vezme  koláček a do druhé noviny. Čte jeden inzerát za druhým a pak spokojeně vydechne. Vezme červenou tužku a zakroužkuje inezrát s názvem... Hledá se

Noviny složí a pak odejde do ložnice. Je určitě unavený stejně jako on. Lehne si a zavře oči. Spokojeně se usmívá. Má svého zloděje.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Dopr...“ podvědomě se zarazí. Džentlman nikdy nenádává, rozumíš Beau, slyší svoji matku. „Ano mami“ zamumlá rozespale. Kdo to zvoní? Vždyť je půlnoc. Ať se jde vycpat a utopit. „To není nadávka maminko“ zamumlá opět a přetáhne přes sebe pokrývku.

Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.......Zzzzzzzzzzzz

„Doprdele!“ vykřikne tentokrát. „Odpusť mami“ řekne a hrabe se z postele v oblečení v kterém přijel. Cestou se mrkne do zrcadla z osmnáctého století. Vypadá jak strašidlo po nočním flámu.

„No jo už jdu“ když slyší opět dlouhé Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzz. Zabiji ho. Bude to moje první vražda, ale jednou se se vším musí nějak začít. Vtáhne ho dovnitř a uškrtí holýma rukama. Prohrábne si vlasy a zaúpí, když jeho pohled padne na hodiny. Osm hodin. Zabiji ho a zakopu  v zahradě paní Simony. Bude mít pak nádherné růže, pomyslí si pomstychtivě. Prudce otevře dveře ...

prásk zavře je.

Za dveřmi je přízrak. Duch z Winnipegu. Najednou je střízlivý. Nesmysl. Je to jen duch. Ano. Udělá krok k ložnici.

Zzzzzzzzzzzzz. Zastaví se. Neotevře. Duch nemůže zvonit. Neotevře. Zzzzzzzzzzzzzz. Neotevře. Otočí se a otevře dveře.

„Přejete si?“ pronese ledovým hlasem, že by zmrzla Antarktida. Je to náhoda. Byl v černém. Nemůže ho znát.

„Pan Beuaregard Lang?“ optá se nejistě Yvo. Jeho budoucí zaměstnavatel vypadá jak přejetá vykuchaná zombie.

„Ne to nejsem já.“ Práskne dveřmi. Tak a je to. Ví kdo je. Ten strážný... pochybuje, že by měl v Paříží dvojče. Na takovou náhodu nevěří ani on. Zzzzzzzzzzzzzz. Je neutahatelný znechuceně si pomyslí a otevře je.

„Co zas!“ vyštěkne vztekle. Jak si může dovolit vypadat tak dokonale a svěže! Vztekle si pomyslí a jeho nálada poklesne ještě víc.

„Je to dům číslo 35 ano. Pak se hlásím o místo.“ Beau na něho zírá. Jaké místo? Pak si všimne novin v jeho rukou. Vytrhne mu je a dívá se na červeně okroužkovaný inzerát.

              Hledá s e mladá schopná příjemná hospodyně.

              Věk není důležitý. Prosím dostavte se na adresu rue Piemont číslo 35, Paříž.

              Plat a podmínky dohodou.

              ZN: Nutně a jedině muž.

Beau zrudne jako rajče. Sakra kdo si to vymyslel a pak ho napadne. Dědeček. Dokonce i ze záhrobí ho nenechá žít tak jak by chtěl on. Na konci života se tak nějak potutleně na něho usmíval a pořád mu opakoval, že bude dobře. „Ten starý nevychovaný kozel!“ zavrčí znechuceně a zavře oči. Nakonec ho dostala samotná rodina. Komu co udělal? Musí okamžitě ten inzerát zrušit.

„Prosím?“ uslyší od toho muže. Ten v žádném případě. Ani nikdo jiný. Nenastěhuje se mu tady nějaký chlápek v růžové košili s ječákem a k tomu manýry kurtizány. Nikoho takového nechce.

„Jste nevyhovující! Padejte!“ Dědo proč jsi mi to udělal?

„Ale jsem.“ Zarputilé odpoví Yvo. Musí ho chránit. Musí s nim být.

„Doporučení předchozích zaměstnavatelů máte?!“ vyhrkne Beau spokojeně.

„Nepotřebuji je. Každý z nich přežil.“ Odpoví Yvo a nohu vklini mezi dveře. „Budete se muset spokojit se mnou. Byl bych rád, kdybyste zavolal do novin a zrušil inzerát, že místo je už obsazené.“ Odsune svou váhou Beau a vejde dovnitř. Přivře oči a rozhlédne se. Nevybalený kufr s taškou leží na zemi, na ibišku zůstalo pár uschlých listí, kaktus se má dobře, protože je to kaktus, nádobí na stole s něčím neidentifikovatelným a ponožky podivné barvy se suší u krbu, když natáhne hlavu k otevřeným dveřím.

„Hele hele tohle si nemůžete dovolit. Nikoho nepotřebuji. Byl to jen žert mého dědeč...“

„Zřejmě věděl co dělal, když podal ten inzerát. Jste...“ taktně se odmlčí.  Beau zrudne. Jak se vůbec dostal dovnitř? Najednou  ho napadne.

„Začnu rozhodně kuchyni. Jestli to tam vypadá, ale nejdřív... peníze na provoz domu mi dáte každý týden. Budu dělat seznamy co se má koupit. Každou neděli večer ho dostanete. Musím taky nakoupit úklidové prostředky.. máte vysavač? Nevadí najdu ho nebo se bude muset koupit. Taky něco na okna.. pochybuji, že vám Mr. Proper něco říká. Taky musím dojet na nákup. Mám své vlastní auto, které budu potře...Zzzzzzzzz. Yvo otevře dveře, které předtím zavřel.

„Obsazeno!“, když vidí malého nervózně postavájícího muže za dveřmi s novinama v rukou. Ten nestačí cokoliv říct a Yvo mu se zadoustičiněním zavře dveře.

„Měl byste zavolat do novin.“ To místo je jeho. Ideální a koncem týden se mu nastěhuje do podkroví.

„Hele já..“

„Ano?“ Yvo se na něho podívá s úsměvem. Těší se na jejich společný život.

„Nic“ řekne a zachvěje se pod jeho ledovým rozkazovačným pohledem.

„Výborně. Kde jsme skončili. Ahaa mycí prostředky a v neděli budu mít volno.“ Povídá a směřuje neomylně do kuchyně. Začne otevírat skříňky a pak se rozhlédne. Beau mu automaticky podá černý pytel na odpadky.

„Díky.“ Začne do něho dávat co je zkažené a nepotřebné. „Vynesu odpad a hned budu zpět. Zatím zavolejte do novin a zrušte dědečkův inzerát. Od teď máte tady mně.“ Beau ho poprvé uvidí usmát. Má strach. Je to spíš úsměv kajmana než mateřsky vypadající hospodyně s mohutným poprsím. Dědečku proč! Vykřikne.

„Jmenuji se Yvo Wolfstein.“ Zadívá se na Beau. Ten přikývne. Jeho jméno zná. „Můžete mi říkat Yvo.“ Yvo otevře dveře a vyjde s odpadem ven. Beau očarovaně stojí a pak se vrhne ke dveřím. Přeruší zvonek a začne zavírat všechny bezpečnostní zámky na dveřích. Nakonec zapne řetízek. Tak a je to spokojeně se usměje. Opře se o dveře a nakonec se k nim posadí.

„Nastydnete!“ Ozve se tichý hlas. Beau zvedne hlavu a nevěří...

„J..ak..?“ vykoktá.

„Zadní dveře.“ Yvo přistoupí ke dveřím a začne otevírat zámky. „Máte to zbytečné“ řekne, když sundá řetízek. Beau sedí u dveří a dívá se na svou zhmotnělou noční můru z Winnipegu. Nebo spíš rozkoš? Zavře oči a tiše zasténá. Yvo spokojeně se podívá na dveře a na Beau. Konečně mu to asi došlo. Nejdřív by měl udělat kuchyň a i když jsou svátky dojet pro jídlo. Rozhodně v tomto baráku plném... smetí nechce hladovět.

„Mám pro vás pane Beuaregarde návrh.“

„Návrh. Pane Beau“ rezignovaně řekne. „Nejsem zas tak starý.“

„Jistě že ne. Dáte mi klíče, nějaké peníze a já dojedu nakoupit. Vaše lednice je ve stavu..“ Beau zvedne ruku v obranném gestu. Nechce slyšet téma on a lednice.

„Vím v jakém je stavu, Yvo.“ Má i krásné jméno. Je to nespravedlnost. „Dám vám hodně peněz a vy zmizíte. Velkou sumu.“ Peníze fungují vždy. Yvo se na něho dívá tím svým nevyzpytatelným pohledem a pak jeho oči ..zněžní? Klame mně můj zrak. Hloupost.

„Je mi líto. Když přijmu místo rozhodně v něm zůstanu dokud to není potřeba. Klíče od domu nechtěl bych se dovnitř dostávat oknem a potraviny...“ Beau zatím přemýšlí jak se nezvaného hosta zbavit. Sice by potřeboval vygruntovat dům, ale zas tak moc ne. Má rád svůj klid a ten mizerný vetřelec z planety Krull mu tady překáží.

Yvo zatím nad nim stojí a ve tváří mu sleduje jeho myšlenkové pohody. Nechce ho tady mít. Tak zas neobvykle to není. Každý zaměstnavatel proti němu ze začátku protestoval a nakonec si zvykli nebo rezignovali. V konečném stavu ho přijme i Beau. Kdo mu dal takové jméno, ale není zas tak špatné. Nehybně stojí a čeká v pozoru. Dívá se na svého nového velitele. No některých zvyku se těžko zbaví a jeho působení v armádě se občas promítne do jeho chování. A vůbec...

„Tady. Mám rád italskou kuchyni, španělskou a mám rád kuře a naši francouzskou. Miluji sýr Camembert de Normandie, takže mi ho kupte. Peníze hned přinesu a nemusíte se rozhodně se brzy vracet. Dejte si na čas.“ Beau se zvedne a v duchu kalkuluje jak se ho zbavit. Policie?

Ne to by si tomu dal. Na témy my a  policie ho varovali už v pěti letech kdy mu tatínek vykládal jak jednou přednimi utíkal. Jejich styky s policii se omezovaly pouze na občasné setkání ve městě a to raději přešli na druhý chodník. Ne policii rozhodně ne. Co mafie?

Kdepak. Jak někde vlezou už je člověk odtamtud nedostane. To je jako si nasadit šváby přímo do kuchyně. Taky se jich nezbavíš. To aby pak povolal někoho silnějšího a to je jako nasadit si do kuchyně odolnější šváby. Maminka ho před tím varovala. Zabiják?

To by šlo, ale jsou hrozně drazí. A nechce svoje těžce peníze vyhazovat jen tak do luftu. Dědeček mu to říkal a neví jestli by něco proti tomu plavovlasému bohu něco zmohl. Ne zabiják taky padá. Moc mu toho nezbývá. No mohl by to udělat sám.

Sice ještě nikoho nezabil, ale je to levné a nikoho si nemusí nastěhovat do domů. Takže ho zabije. Bože nikoho dosud nezabil. Dokonce má přirozený odpor ke krvi. Nemá rád tu omáčku v televizi natož v normálním životě.  Říká se, že vše člověk má v životě zkusit, ale když on nechce zabíjet.

„Tady máte peníze. Co kdybyste se už nevracel?“ Stojí tam v pozoru jako by byl vojákem. Jestliže ano, tak místo švábu se mu do domu nastěhuje zelený mozek. Otřese se a polkne. „Nemohl byste se přestat chovat jako...“ voják není nadávka se snaží přesvědčit sám sebe.

„Voják?“ snaživě mu napoví Yvo v teplé bundě, v tmavém svetru a upnutých džínách. V ruce drží další pytel s odpadem. Tentokrát v obývacího pokoje. 

„Nechtěl jsem to tak říct, ale ano přesně jak jste to řekl. Víte byl to žert. Opravdu nepotřebuji...“ neví jak dál pokračovat pod tím upřeným modrým pohledem. Yvo se podívá na jeho pomačkané oblečení. Košile a džíny.

„Měl byste sundat si to oblečení. Budu odpoledne prát. „Je devět nula nula. V jedenáct nula nula přijedu s potravinami. Pokud se chcete upravit, vyspat máte čas. Pak bych chtěl prohlídku domu a ..“

„Ano?“ Voják. Určitě. Sice kus, ale voják se mu promítá v mozku.

„Ten inzerát. Nerad bych někomu ubližíl a volal policii.“ Yvo roztomile zdůrazní policii.

„Jistě.“ Yvo se dívá jak se žene k telefonu. Vida. Zdá se, že má dost silnou páku pokud ho samozřejmě neotráví. Jenže jedy na něho od Krakowa mizerně funguji. Jistě nikdy by nevolal policii, ale Beau to neví. Vyjde ven s kličí a s peněženkou v rukou. Usmívá se jemným úsměvem. Kdy naposled měl takovou radost. Nasedne do svého velkého auta značky Nissan, které si pořidil speciálně pro svoji velkou postavu. V nedalékem okně zahlédne postarší obličej a šedivé vlasy svazané do uzlu. Rozhlédne se poklidnou ulici. Vánoční duch. Musí ještě někde koupit ozdoby.

Miloval Vánoce a stromeček, svíčky a ozdby. Ještě když žila jeho maminka, měli ho pravidelně. Podívá se na dům Beau, který jako jediný není osvětlený a ozdobený. Tak to nejde, můj milý zloději. Nastartuje a nevšimne si jak se Beau dívá na to jak odjiždí.

Co teď jako má dělat? Nejraději by dědečka kdyby mohl zastřelil. Jenže to nemůže, ale až půjde na hrob tak mu vyčiní co to proboha provedl.

Zzzzzzzzzzzzzz otevře dveře s nadávkou v hlavě a s jménem Yvo! na rtech. Za dveřmi stojí sympaticky mladík s novinama v rukou. Hnědé ulízané vlasy a příjemné oříškové oči.

„Číslo 35?“ optá se nejistě a podívá se na to monstrům ve dveřích. Je oblečen šíleně. Naprosto nemoderně. Žádné barvy a ty pomačkané věci. Beau se v duchu ušklíbne.

„Pojďte dál!“ pozve ho a otevře dokořán dveře. Mladík vejde dovnitř a pak znejisti, když uvidí kufr a něco neznatelně se vznášet ve vzduchu.

„Myslím, že půjdu“ otočí se a vypadne. Beau se rozhlédne po tom co viděl. Pokrčí rameny. Vždyť to tady vypadá jako jindy. Zavře dveře a přistoupí k telefonu. Vezme noviny s červeně okroužkovaným inzerátem. Vytočí číslo na poslední straně.

„Rád bych zrušil jeden inzerát. Kamarádi si uděli legraci...“ nikdy neměl kamarády. V jeho životě byla jen matka, otec a zpropadený dědeček, který neuměl vyslovit v životě zdá má přítele a teď najednou udělal tohle. Nikoho neměl a teď najednou má despotickou hospodyni, která by zterorizovala i štáb filmařů.

„Ano děkuji moc.“ Položí sluchátka na telefon. „Tak dědečku vypadá, že moje mládenecká svoboda  přišla vniveč. Vyhrál jsi... jako vždy.“ Vezme noviny a odhodí je na zem. Dupne na ně vztekle a pak zaregistruje hodiny. Deset nula nula. Ne vztekle pomysli. Je deset, žádné nula nula. Mohu ještě spát než sem Yvo přesně nakluše s jídlem. Blaženě se usměje a vyběhne do ložnice. Skočí na postel až ta tiše zasténá a zachumlá se do pokrývky. Ještě hodinu může spát než přijde jeho neodolatelná hospodyně.

Má moc pěkný zadek v těch džínech a vůbec je k nakousnutí. Usne s představou teroristického dortíku v podání Yva.

Určitě spí, když Yvo zaparkuje přesně v jedenáct hodin auto šedé barvy před domem číslo 35 v ulici Piemont. Dívá se na svůj budoucí domov. Měl by obejít dům, aby viděl co tam všechno je. Beau ho určitě někam nepustí a musí najít žebřík. Vystoupí a otevře kufr auta. Spokojeně se zahledí na nákup a na dům.

„Alfrede pojď sem!“

„Co je Simone?“

„On zdobí dům!“

„A kdo, zlatíčko?“

„No přece Beauregard Lang. Ten sympatický soused od vedle a víš co?“

„Copak je?“ Alfred odloží noviny.

„On to zdobí nějaký blond fešák!“ vydechne za záclonou. Dívá se, jak dům se rozzáří pod vánoční výzdobou.

Yvo přibije vánoční věnec na dveře, spokojeně se rozhlédne po domě a zabouchne dveře.

„Jsem doma!“ zařve na celý dům.