Shounen - ai povídky

Flanderská krajka

Obchodní centrum Les Halles, Paříž

„Alfrede, co říkáš tomuhle?“

„Ale Simone ta cena..“ a podívá se na cenovku. Polkne, když spatří zarputilý výraz ve tváři své ženy.

„Taky jsi mi nic nekoupil pomalu deset let.“

„Simone vždyť jsme se...“

„Jednou něco chci a ty místo toho... Buď mi to koupíš nebo...“

„Tak dobře“ rezignuje Alfred.

„Přejete si?“ Přistoupí k nim prodavač, který je už delší dobu pozoruje.

„Ano. Vezmeme si ho.“

„Výborná koupě. Vašemu vnukovi nebo pro vás pane?“

„Kdepak pro moji paní“ zahučí Alfred a dívá se jak prodavač balí tu obludnost. Zavře oči. Pokud chce mít doma klid... musí pro to něco obětovat.

Pařížské ulice

„Takhle mně vystrnadit z mého vlastního domu. Co si o sobě vlastně myslí? Fajn, je přitažlivý a fantastická  hospodyně. Nemá kaz. Aspoň ne viditelný. Když pomineme jeho maniakálnost s úklidem, jenže je pravda, že dům už byl trochu v dezolátním stavu“ neochotně si nahlas přizná Beau. Kolem něho projdou dvě ženy s nákupními taškami. Udiveně se po něm podívají.

„Ta dnešní mládež...“ jen zaslechne. Asi bych si neměl povídat sám se sebou, zapřemýšlí a usměje se. Začne vnímat kouzelné uličky Paříže. Možná by měl jet do centra a ne se procházet tady. Ale nechce se mu tam, kde jsou davy lidi. Chce přemýšlet, co se to vlastně stalo od té krádeže. Všechno je tak najednou jiné, změněné.

Pozoruje jak se pomalu šeří. Pod nohama mu místy křupe neodklízený sníh a on vychutnává mrazivé počasí. Zamíří k parku, kde vzniklo kluziště a pozoruje děti i teenagery jak bruslí. Opře se o hrazení a z ničeho nic má chuť se projet. Jen mu chybí brusle. Pokud to nebylo součást výcviku, tak takové možnosti neměl. Nikdy nebruslil na ledě.

Rodiče  se snažili, aby byla výuka zábavná, ale .. uvidí jak jedna holčička upadne a jak k ní běží nějaká žena. Dívá se, jak jí utírá slzičky a za chvíli už dívenka zase vesele bruslí. Jak ubývá světla, děti odcházejí a naopak přibývají dospělí. Tamhle se nějaký pár drží za ruce. Světla jasně osvětlují ledovou plochu a on teprve teď zjišťuje, jaká je mu zima. Narovná se a rozhlédne.

Kaštany. Přejde k prodavači v teplém kabátě, tlustých rukavicích a kupuje si jich plný kornout. Vychutnává si je a pomalu odchází z parku. Nakonec to nebylo tak špatné myslí si, když hází prázdný kornout do koše a jde dál. Ulice začínají být živé i přes setmění a on slyší hovor a smích ostatních. Yvo neměl tak špatný nápad, si jen řekne a pokračuje dál. V myšlenkách se zaobírá hospodyní. Co má s ní udělat? Proč vlastně u něho zůstal a bere vše tak vážně? A když si vzpomene na to jak ji držel pod krkem... povzdechne si. Mýlil se. Určitě to není policajt a ty dnešní komínky. Uchechtne se. Ale našel mu Robin za což je vděčný. Polštář byl tak slabá náhražka.

No,  po seznámení s Yvem je i Robin už jen náhražka. Mít tak možnost si položit hlavu na jeho nahou hruď a poslouchat jeho tep. Jistě, to by bylo až potom, co by z něho všechno sundal .. ne serval, roztrhl, vysvlékl, prostě rozdrásal a pak ...“Bože!“ zašeptá vzrušeně, jak mu myšlenky krouží jen kolem toho jediného.

Jestli mu bylo taky takhle, tak chápe, proč ho chtěl dostat z domu pryč. Jenže jak to zjistit, že by si dal říct k menším vzájemným experimentům? Nemůže jen tak přijít, všechno z něho servat a povalit ho na svoji postel. Nebo na rovinu mu to říct. Silou nic nezmůže a dosud nic, ale nic nezjistil. Potřebuje strategii. Ano, to je přesně ono! Jenže ho to rodiče nenaučili. Ale copak se nedívá na dost filmů? Tam se získává opačné pohlaví dvořením. Sice neví, jak se dvořit hospodyni sto osmdesát centimetrů vysoké a statné, ale někde nějaký návod na to musí být. Na internetu se sežene všechno. Spokojeně se uculí.

Jistě,  klasické věcí jsou taky potřebné. Květiny, čokoláda... tu on má rád, dárečky, možná i nějaký parfém nebo kolínskou. Musí vše vyzkoumat, a když už tak přemýšlí o těch dárečcích, tak jeden už má. Nejlepší jak pro Yva tak pro sebe. Budou z něho mít potěšení oba. Jen ještě musí zjistit, kde se takové věci kupují. Nejvíc nakupuje po internetu, ale tentokrát si to chce osahat, promnout prsty, vybrat a prohlédnout. Bude to muset nějak vymyslet.

Tak a teď už máš  skoro všechno připravené, a když se tak dívá, už je skoro večer a je dost daleko od domu. Bude mít co dělat, aby tam došel na večeři. Měl by Yvovi zavolat, že se zpozdí a pak mu to dojde. Nemá jeho telefon. Musí ho zjistit hned jak přijde domů. Obrátí se a přejde chodník. Kolem prosviští tmavozelené auto a hned na to jasně modré. Pokrčí rameny. Taxíka si nebude brát. Otočí se k domovu, když udělá krok vzad. „To je ONO!“ zašeptá a nábožně zírá do výlohy. Rozhlédne se po ulici. Moc lidi tady není. Přitiskne nos na sklo a zírá na tu malou bílou dokonalost. Ta jemnost, ušlechtilost v látce, ta nádhera. Musí to mít!

Dívá se po dveřích a chce otevřít. Zavřeno. Zklamaně se dívá na cedulku

Heures d´ouverture 9.00 - 18.00

 „Jak někdo může mít tak hroznou otevírací dobu? Co teď bude dělat?“ Chce to mít. Chce v tom vidět Yva. Přes výlohu okouzleně zírá na tu nádheru. Polkne a pak si všimne cedulky Neprodejné.

„Nejen mizerná otevírací doba, ale ještě k tomu neprodejné“ zklamaně opět zamumlá. „Tohle přece pařížští obyvatelé pařížským obyvatelům nedělají.“ Odvrátí se a chce odejít a pak se usměje. Od čeho tak dlouho cvičil a čím se živí. „Je mi líto, ale chci to.“ Obezřetně se rozhlédne po ulici. Všechno jde výborně a on zkontroluje svoje vybavení. Otevře pouzdro a probírá se zlodějským nářadím. Na takové dveře stačí šperhák, ale pak si všimne elektronického zabezpečení. Zakleje. Kde jsou ty doby, kdy si tohle mohly dovolit jen velké obchody a banky.

Vytáhne další pouzdro. Pokud tohle nebude stačit, tak jednoduše bude muset utíkat. Zkřiví tvář. On a útěk. Nikdy ho nechytili. Oprav se Beau. Jeden jo a toho zrovna má u sebe doma.

„Tak otevři se zámečku.. ano.. už to bude.. ještě kousek...“ šeptá  si „.. jemně.. netlač na to.. je to tam“ a zmáčkne kliku. Vklouzne dovnitř a zavře dveře. Hned zpozoruje blikavé světýlko. Okamžitě připojí svoje pouzdro a spustí program. Nemělo by to být nic složitého. S napětím se dívá, jak na displeji probíhají čísla. Jednička. Jasné, rok narození. Jednička a devítka. Má to a dívá se na datum 1954. Zajímavé datum a on se dívá, jak se rozsvítí zelená. Přejde ke dveřím a zamkne za sebou. Možná je blázen, ale co. Kašle na to. Rozhlédne se. Jasně, že nemůže rozsvítit, a tak vytáhne malou svítilnu. Snad nikdo nic nezpozoruje a opatrně jde k regálům. Nejdřív se podívá, jestli by tady nebylo něco ještě nádhernějšího, než co viděl ve výloze. Spokojeně a klidně se začne přehrabovat v regálech plných těch rozkošných věciček.

„Chaviere kam to že jedeme?“ promluví muž v uniformě v ruce s koblihou a v druhé s kávou. Další je položena na palubní desce vozu.

„Slibil jsem své matce, že se podívám na její krámek. Bude to jen chvilka a já budu mít čisté svědomí. Ty Leo, řekni mi co se to dělo včera na stanici.“ Vezme do ruky donut´s a zakousne se do něho. Uslyší odfrknutí od svého parťáka.

„Celkem nic. Klasika. Jen jeden dealer si usmyslel, že prostě vězení není pro něho a k tomu mravnostní přivezlo pár holek. Cirkus.“ Povzdechne si a dívá se na ulice. „A člověk by řekl, že když jsou svátky tak bude klid. Ty Chave nemáš pocit, že je to naopak?“

„Jako co?“ zadrmolí Chavier Dartmout a polkne sousto.

„Vánoce. Že je víc práce než za celý rok. Tohle je po dlouhé době klidnější večer a ty mně taháš po nějakých čertech.“

„Co mohu dělat. Znáš matky. Jednoduše mi vidí až do žaludku takže hned pozná, jestli jsem tam byl nebo nebyl.“ Leonard řečený Kavka, a nikdo neví proč, se uchechtne.

„To máš recht. Moje se mě ještě po dvaceti letech ptá, jestli mám dost jídla v lednici.“

„Moje zas kdy bude mít vnoučata. Prý je chce vidět ještě dřív než umře a má pádnou ruku. Měla.“ opraví se zachmuřeně. Leonard taky zmlkne.

„Ještě je to daleko?“

„Kdepak, tamhle v té ulici. Vidíš ten obchod s nápisem Fannyiny domácí potřeby - to je on. Jsou trochu zvláštní. Uvidíš.“ Zaparkuje auto před obchodem a oba vystoupí. Přitáhnou si límce policejních bund a Leonard zadupe.

„Mám rád horké léto.“ Koukne do výlohy a tiše hvízdne.

V tu samou chvíli si Beau v obchodě s nenápadným názvem Fannyiny domácí potřeby prohlíží oděvy pro hospodyně. „Divný název pro šatstvo“ zabručí a vezme do ruky chňapku. Prohlíží si ji a zkoumá k čemu to hospodyně asi tak může používat. Zkusmo si to navleče na ruku, když zaslechne hovor a pak smích a hvízdot. Otočí se a uvidí světlo baterky. Strne a ihned odloží chňapku. V klidu se dívá, jak se někdo dobývá do obchodu.

Za celý život se mu nestalo, že by když kradl potkal dalšího zloděje. Možná by se měl ukrýt…a pak zavrtí hlavou. Byl tady dřív a má přednostní právo se tady porozhlédnout. Potom jim možná dovolí se mrknout. Udělá krok ke dveřím a už si plánuje, jak jim vynadá za ten hluk. Je znechucený takovým amatérstvím. Jo, už to není, co bývalo. Dnes si každý, kdo rozbije výlohu a vezme si co chce myslí, že snědl celý svět a co teprve ti drobní zlodějíčci v hypermarketech. Jen jim poctivým zlodějům kazí dobré jméno. On, který se na své povolání připravoval stejně důkladně jako doktoři a ostatní... „Kurňa!“ použije oblíbenou dědečkovou nadávku, když mu dojde, že ti tam venku nejsou zloději, ale poldové. Co teď?

Divoce se rozhlédne kolem sebe. Únikový východ žádný a nesmí udělat hluk.

„Neboj, mám klíč. Počkej, hned ho vytáhnu.“ Leo ´Kavka´ se dívá, jak šmátrá v kapse. „Kam jsem ho dal?“

„Zmrznu Chave“ zaskučí Leo. Nějaký nicotný obchůdek. Chav se zašklebí a otevře dveře. Vejde a jde k alarmu. Udiveně si prohlíží alarm.

„Je vypnutý. Určitě ho zapomněla zapnout.“

„Dost zvláštní na obchod s domácími potřebami.“

„Jo, to moje matka taky říká, ale dává jí smysl žít po tom, co otec zemřel.“

„Mohu? A rozsviť.“

Beau strne. Jestli rozsvítí, hned ho uvidí. Bude jim naservírovaný jako kachna s pomeranči na stříbrném podnose. Dál neohroženě a nehybně stojí vedle dvou figurín. Zvědavě je pozoruje. Jeho první seznámení s policií takhle blízko. Prohlíží si jejich uniformy a postavy. Ne,Yvo není policista. Je na policistu až moc hezký. Ulehčeně si oddechne.

„Jasně. Kde je ten zatracený vypínač. Nesměj se. Byl jsem tu jen ve dne. Nemám potřebu navštěvovat krámy v noci.“ Leo se směje a pak vytáhne z kapsy baterku.

„Posviť mi.“ Chavier mu začne svítit. „Tedy fakt tu není“ a s údivem si prohlíží místa, kde jsou obvykle světla. Začne si prohlížet stěnu. „Nic. No bude muset nám stačit baterka. Tak sviť, Chave“ řekne rozladěně. „Tohle je prostě nádhera.“ Před sebou drží černé šaty pokojské. „Ohromně se mi líbí v té sukýnce, a jak se nahnou ve filmech nad postelí a stelou.“ Chave zamručí a vezme mu to z ruky.  „Asi se tu stavím“ dodá okouzleně. „Tohle se mi vůbec nelíbí a hele, ona tady má i věci pro muže?“ Posvítí na dvě figuríny, jedna je oděná jako hospodyně a druhá jako služka. Světlo sklouzne po obleku v zástěře. Rozhodně je to mužská figurína

Beau se zachvěje, když se na něm zastaví světlo.

„Jo povídala, že i chlapi si rádi kupují takové blbosti. Dovedeš si v tom představit sebe?“

„Ne sebe ne, ale pěknou holku jo a hlavně bez spodního prádla“ oplzle se zasměje a Chavier s ním.

„Pojď něco ti ukážu vzadu, ale o tom nikde ani psss nebo..“ světlo sklouzne pryč a Beau má co dělat, aby nevzal roha. Je přece mistr zloděj. Klidně vyčká, až světlo zmizí. Popadne kabát a tichounce se plíží pryč.

Má chuť mu něco říct od plic, ale drží jazyk za zuby. Tohle bude stačit. Nakloní se k výloze a sebere tam všechny tři věcičky. Zmuchlá je a strčí pod kabát. Není to moc profesionální, ale čert to vem. Ostražitě pozoruje zadní část toho krámku. Loví zvuky a slyší jen sípění a smích. Hrubý, s podtónem sexu. Ušklíbne se. Ne Yvo rozhodně není policista.

Otevře tichounce dveře a modlí se, aby nezaskřípěly. Nikdy nepodceňuj víru v modlitbu, slyší dědečka. Na mrazivém vzduchu se nadechne a rozhlédne se. Nikde nikdo. Klidným, ale rychlým krokem vyrazí směrem k domovu. Spokojeně se usmívá a živě si představuje Yvův nelíčený úžas až mu to ukáže. Uchechtne se.

„Co si na sebe dnes nevezmou“ zaslechne smích v hlase a otočí se za pankáčem. Ten má co říkat a pak se podívá na sebe. Úplně zapomněl na to, že má na sobě zástěru a teď se v ní producíruje v pařížských ulicích. A co. Lidi chodí jak chtějí, ale je fakt, že na ty věci by něco měl mít. Stačila by igelitka.

O tři ulice dál v obchodě s domácími potřebami

„Jdeme. Teď mohu říct matce s klidným svědomím, že jsem tu byl a všechno bylo v pořádku.“ Leo řečený Kavka přikývne a zapne si bundu. Opravdu netušil, že se tolik poučí, když vyleze z toho auta. Jdou oba ke dveřím a zarazí se. Mají pocit, že je o hodně studeněji. Chave projede místnost baterkou. Nic zvláštního. Pohne se, když uslyší jak ´Kavka´ odjišťuje pistoli.

„Pss někdo tady je nebo byl.“ Otáčí se dokola. „Je pryč.“ Zajistí zase pistoli a zastrčí ji do pouzdra.

„Jak to myslíš?“ Leo byl vždy lepší než on.

„Ta figurína muže v zástěře je pryč.“ Chavier tam posvítí a nevěřícně se dívá. Leo má pravdu. Jsou tam jen dvě figuríny.

„Viděl jsi jeho tvář?“ Chavier zavrtí hlavou.

„Matka mě zabije!“

„Jo to jo“ nostalgicky podotkne Leo. No co, bude mít dalšího parťáka. Chave se na něho ukřivděně podívá a vytočí číslo matky. Leonard se soucitem na něho dívá. Je tak bledý a ty kapičky na čele.

„Ahoj mami. To jsem já, Chavier. Víš, stala se nemilá věc...“ polkne a zoufale se podívá na Leonarda.

Pařížské ulice

Tak kde teď sehnat nějakou tašku. Takhle to sotva může donést domů a pochybuje, že tam má vánoční papír a nějakou stužku nebo aspoň tašku, do které by to dal. Rozhlíží se, ale jako by všechny obchody byly vykradené nebo v nich řádil mor. Nakonec zahlédne světlo. Zamíří si to k němu.

Malý obchod, který si zřídili přistěhovalci. Venku zelenina, uvnitř to voní něčím orientálním a hned uvidí neznámé názvy na krabicích a hudbu, která mu ničí uši. Podívá se k pultu. Ind nebo někdo takový. Na hlavě turban a bílý háv.

„Bonjour.“ Beau si oddechne. Umí francouzsky. Bude to hračka.

„Bonsoir. Mohu tu koupit tašku s vánočním motivem nebo aspoň vánoční papír a lesklou stuhu?“

„Bonjour.“

„Do háje.“ Zřejmě umí jen to. Rozhlédne se a jde dál do hloubi obchodu. Snad něco najde.

„Non!“ uslyší. Tomu rozumí i on. Otočí se. Co teď?

„Papír“ vysloví zřetelně. Ind se usměje. Beau se usměje. Zdá se, že umí jen základní slova... úsměv mu ztuhne když ho vidí vytáhnout papír do kterého se vše balí. No doufal v něco jiného. Vezme šedý papír a zoufale se na něj se dívá. Je tak... tak...

„Tašku?“ Snad umí tohle slovíčko. „Hezkou.“

„Belle. Oui.“ Beau se napřímí, že by? Ano díky bohu. Ind mu podává lesklou tašku s motivem květin. Sice by byla hezká, ale on chce něco s...

„Vánoce“ ukazuje na tašku.

„Vánoce. Oui.“ Vezme mu tašku a jde dozadu. Čeká a čeká. Cinkne zvonek. Dovnitř vejde Indka v kabátě a sárí. Jde dozadu a je slyšet jak spolu mluví.

„Monsieur.“ Beau se rozzáří. Konečně. Není to, co si představoval, ale sněhulák je taky hezký. Vytáhne peněženku.

„Non. Non.“ Tomu taky rozumí. Nejistě si ji vezme

 „Merci.“

„Bonjour.“

„Au revoir.“ Otevře dveře, zvonek cinkne a on si vzpomene na jiný zvoneček, který ho čeká v jeho ložnici. Rozhlédne se po ulici a zapluje nenápadně mezi dvě popelnice, kam nedosahuje světlo z pouličních lamp. Zpod kabátu vytáhne věcičky, sundá zástěru a všechno dá do tašky. Zapne si kabát a vyrazí směr domov. Je už hodně pozdě, když se podívá na hodinky. Ani netušil, že tím vybíráním strávil tolik času. Ale stálo to za to. A až to uvidí Yvo a on to z něho pomalu sundá... vzrušení jim projede jako šíp, když si to představí.

„Vzpamatuj se Beau, vzpamatuj se.“ Šeptá si a jde k domu. Už je blízko, když uvidí lavičku a u ní pouliční lampu. Ještě se tím pokochá. Aspoň trošičku. Sedne si a vytáhne tu věc. Nevšímá si, jak ho lavička studí na zadek i přes kabát. Okouzleně se probírá tou nádherou. Tak jemné, tak ušlechtilé, skvostné. Přímo dělané pro něho. S posvátnou úctou se dotýká toho veledíla. Uslyší kroky a vzpamatuje se. Rychle schová svůj poklad před jejich očima a zvedne se. Nezná je. Nějaký mladý pár. Otočí se od nich a pospíchá domu. V žaludku mu zakručí a on přidá ještě víc. Vzpomene si na maso s žampionovou omáčkou a na přítomnost svého boha.

Paříž, dům Beauregarda Langa

Ještě pár kroku.

„Dobrý den, pane Langu.“ Beau se usměje a v očích mu zajiskří.

„Dobrý den paní Simone, Alfrede.“ Ten na něho přátelsky kývne. „Byli jste nakupovat?“ když vidí velký balík.

„Jen maličkost, ale chtěla jsem se zeptat, nechcete i se svým přítelem přijit zítra na koláče s kávou?“

„S přítelem?“ zmateně opakuje Beau.

„No ano ten spolubydlící, co je u vás. Vždy říkám, že je špatné bydlet sám.“

„Aha vy myslíte Yva. To je moje hospodyně a přijdu rád. Okolo třetí hodiny?“ Paní Simone jen přikývne. Hospodyně????

„Tak vidíš“, pomyslí si Alfred,  „a ty hned konspirační teorie.“, ale nahlas nic neřekne.

„Slyšel jsi to? Nevěřím! Musím zjistit pravdu. Přece to nemůže, nemůže...“

„...to být hospodyně“ doplní ironicky její manžel. „Pojď, zaneseme to nahoru a namontuji to.“ Když už jsem to koupil, tak v létě možná budu pozorovat hvězdy. Uvidí se. Paní Simone, ještě v těžkém šoku, jde za ním. V předsíni se posadí na židličku a sedí a civí na pruhované tapety, které sem dala loni. „Není možné, není...“ opakuje.

„Jsem doma“ řekne Beau. Podívá se po tichém domě. Že by Yvo odešel? Zmizel?

Druhý den, pařížský deník Le Monde

Flanderská krádež

... ani po Vánocích si nedali zloději pokoj a drze ukradli nedocenitelný poklad paní Fanny Dartmout, která vlastní unikátní obchod s domácími potřebami. Hodnota krádeže byla vyčíslena na bezmála 15 000 eur. Majitelka utrpěla nejen finanční škodu, ale především psychickou újmu. Ukradené věci byly v rodině po generace a měly cenu především v nedocenitelných flanderských krajkách.

Flanderská krajka....