Jdi na obsah Jdi na menu
 


9 část z cyklu Náramek bohyně Isis: Večeře, masáž a co bude dál?

18. 1. 2008
Večeře, masáž a co bude dál?
 
Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci
 
 
Paříž, dům Beauregarda Langa
 
„Jsem doma“ řekne Beau. Podívá se po tichem domě. Že by Yvo odešel? Zmizel? Ne bojí se zbytečně. Je tady, když zahlédne z obývacího pokoje světýlka a do chřípí mu zavoní maso.
„Dobrý večer, Beau. Chcete maso středně propečené, nebo hodně nebo naopak málo? Za chvilku bude večeře.“ Sleduje jeho pohled k obývacímu pokoji.
„Dovolil jsem si přinést stromeček. Jaká byla procházka, pane Beau?“ Yvo si ho prohlédne a všimne si tašky.
„Beau.“
„Promiňte. Nakupoval jste?“ Beau se k němu obrátí. Takhle to nepůjde. Musí se tady něco stát a on ví přesně co to bude. Usměje se. Hřejivě a znepokojivě.
„Dalo by se to tak říct Yvo.“ Sundá si kabát, když Yvo k němu přiskočí a pomůže mu z něho. Neopomene se ho trochu dotknout a přivonět. Voní mrazem a čerstvým vzduchem a ještě něčím jiným... neví co to je, ale přijde na to. Pověsí kabát na věšák. Beau vnímá jeho lehký dotek. Je to proto, že je mu jako muž sympatický nebo je to jen náhodný dotek?
Přejde ke dveřím obývacího pokoje a zamyšleně se dívá na stromek. Yvo ho znepokojeně pozoruje. Nepřepískl své pravomoce hospodyně? Co když Beau nemá rád Vánoce?
Je skoro takový jako za života jeho rodiny. Byly to kouzelné večery s mnoha dárky a vyprávěním. Pak se to vše někam ztratilo. Zmizelo v prachu shánění peněz na dům a v jeho pomstě. Je rád, že ...
„Myslím, že propečené.“
„Jak si přejete. Doufám, že stromek vám nevadí.“
„Ne. jen jsem si říkal, že je to dlouho co... nádherně to voní.“ Rozpačitě zavře dveře a přejde do kuchyně. Ta vůně. Jako v nejlepší restauraci. Ne omyl. Tam chybí ta vůně vyhřáté kuchyně, přítomnost někoho kdo se o vás stará a hlavně ta vůně jídla jak se připravuje. Pak si na připravném pultu všimne Robin. Jde k ni.
„Jen jsem... omlouvám se. Hned ji odnesu.“
„Počkejte co to děláte?“
„Neměla jedno oko tak jsem si půjčil u...“ dívá se jak Beau zvedne Robin do vzduchu. Na nitce visí jehla a na ní černý kulatý knoflíček. Beau si sedne a dívá se na to. Neví co říct a pak se podívá na krabici se šitím. Krabice jeho matky a na víku je neznámá pařížská ulice z 19 století. Knoflíčky nikde nevidí.
„Kde jste je vzal?“
„Půjčil u sousedky. Chtěl jsem je zaplatit, ale ta paní byla tak příjemná, že mi je dala.“ Beau zasténá hrůzou.
„Paní Simone?“ Ne jen ne u ní. Pohlédne do tváře Yva, který přemýšlí co tím Beau sleduje. „Ta sousedka bydlí napravo nebo nalevo?“
„Aha. Napravo nikdo doma nebyl...“ Beau si oddechne. To by mu chybělo! „... u sousedky nalevo. Má malého chlapečka a krásného psa.“
„Ano. Genevive Lartoure. Přistěhovali se předloni a mají německého ovčáka Azora.“
„Ano přesně tak. Nádherný pes a umí německy“ slova mu odumřou a v očích se mihnou stíny. Beau na něho zvědavě pohlédne. Takže Yvo je Němec, ale mělo mu to být jasné dle jeho příjmení a vzhledu a taky podle jeho pořádkumilovnosti. Projde to jako by nic neřekl a pohladí Robin. Je to tak dojemné jak šije ji očička a ještě k tomu to umí. Vloží ji Yvovi do náruče.
„Děkuji moc.“ Yvo jen přikývne a očima sklouzne k tašce se sněhulákem.
„Není za co, Beau. Mám vám uklidit tašku?“ Beau ji popadne do náruče. Proč se bojí? Napadne Yva.
„Nic tam není. Vlastně jen“ zašátrá uvnitř po té hrubší věci“ koupil jsem vám tohle.“ Vytáhne zástěru. „Doma jsou jen malé a nechci aby ses ušpinil.“
„Eee děkuji moc“ Yvo rozpačitě v rukou obrací zástěru nejméně XXXXLLL. Zkusí si ji. Celá bílá s krajkou nahoře a okolo kapes.
„Maličkost. Tohle je něco jiného. Je...myslím, že půjdu.“ Vstane a Yvo si ji zaváže. Nakonec není tak nepohodlná. Nikdy nic takového nenosil a jeho kamarádi z oddílu by se nejspíš umlátili k smrti vidět ho v tom.
Přejde k pánvi a dívá se jak se maso smaží. V pohodě a tak si sedne na židli a přitáhne si želvu na klín. Vezme jehlu a zkušeně ji vbodne do látky. Mohl být rád, že našel dobrou barvu nitě. Beaua si nevšimá.
Ten stojí ve dveřích a tiše se dívá na obrázek Yva jak šije. Musí to tak zůstat. Musí ho získat a je to voják a zavře dveře. Vyjde nahoru do ložnice. Voní. Hodí tašku na postel a sám si lehne vedle. Povlečení voní květinami. Nádhera. Takhle to zůstane dlouho dlouho. Nějakým způsobem si ho k sobě nebo k domu připoutá. Pak se překulí k tašce a vytáhne ty věci. Jemnými doteky hladí látku. Bude v tom vypadat spanile, ale musí to před ním schovat. Vezme tašku s věcmi a sejde dolu do trezoru, který je v podzemí sklepa, hned vedle žíněnky a nářadí na kterém cvičí.
Schová tašku a dívá se na náramek, který je dal dohromady. Nejraději by si ho nechal, ale nemůže. Prudce zavře trezorové dveře a odejde. Dnes večer se spojí s klientkou, která si ho objednala. Možná když uslyší cenu, tak nebude ho chtít. Chtěl by Yva tady mít.
„Hotovo Robin“ zamumlá Yvo a zvedne se. Protáhne se jak se hrbil na té maličké židli. Odloží ji a podívá se na maso. Vidličkou je zmáčkne. Výborně. Ještě minutku. Čas tak akorát na odnos Robin nahoru. Popadne ji pod paží a srazí se s Beau.
„Auuu!“ vyhrknou oba, ale oběma projede šílený impuls se na toho druhého vrhnout. Dívají se na sebe a cítí jak je na chodbě z ničeho nic horko. Yvo natáhne ruku, když mu vypadne Robin. Dívají se jak leží na zemi s oběma očima a nevinně se lesknou. Yvo se pro ni sehne a Beau taky.
„Děkuji ti.“
„Není za co Beau. Rád jsem to pro vás udělal.“ Beau se zaškaredí. Ne ještě ho nepolíbí. Nejdřív si musí něco vyjasnit. Rychlým pohybem vezme Robin a vyběhne nahoru. Yvo se za ním dívá jak běží. Je opravdu moc hezký, ale on nesmí zapomínat proč tady je. Zvedne se a vejde do kuchyně. Sundá maso z pánve a začne dělat omáčku. Pečené brambory ve slupce už jsou taky skoro hotové. Bude to na minutu přesně. Stůl je prostřený a v lednici je vyhlazené víno. Spokojeně se usmívá a pak si vzpomene na noc. Podruhé na židli se mu moc nechce.
„Báječné.“
„Sedněte si prosím.“ Beau si založí ruce a dívá se na něho zezadu. Bude mu to slušet a míry jsou tak akorát. Sedne si a dívá se na talíř s masem na omáčce. „Dovolil jsem si připravit brambůrky. Doufám, že je máte rád.“
„Miluji je Yvo. Sedni si.“ Musí s tím začít on. Yvo ni neřekne a pak odsune židli.
„Zapomněl jsem.“ Vytáhne z jedne skříňky krabičku a osolí obě porce hrubou soli. „Trochu drahá, ale na tohle je vynikající.“ Schová ji a sedne si. Neví co říct. „Víno?“
„Později Yvo.“
„Ano pane Beau.“ Je celý nervózní z jeho nevyzpytatelného pohledu. Něco má za lubem a on neví co, ale týká se to jeho. Zavrtí se na židli.
Takhle to dál nejde. Nepotřebuje aby mu v posteli říkal: Pane Beau nebo hrůza... pokračujte Beau, ano to je ono Beau, ještě prosím vás... to by bylo nesnesitelné a i on má tendenci na něho mluvit uctivě. Chce aby to bylo neformální, aby neřekl Vezměte si mně, ale Vezmi si mně! Zní to tak jinak. Vloží sousto do úst. Vynikající. Jako by to připravoval prvotřídní kuchař v pětihvězdičkové restauraci. No s Yvem začne od konce. Bude to nejlepší.
„Dnes večer kde budeš spát? A potřebuji tvoje číslo telefonu.“
„No ještě nevím.“
„Výborně. Myslel jsem si, že můžeš si uklidit ten malý pokoj za obývácím pokojem. Není nic moc, ale je tam všechno myslím. Koupit tam můžeš co chceš. Postel asi bude trochu malá.“ Zkoumavě přejede jeho postavu a Yvo se začervená. Co se s Beauem děje? Je tak jiný. Rozvášněný, rozjásaný.
„Děkuji budu vám vděčný.“
„Nemusíš. Za tohle jídlo bych ti snesl i Renoaira.“
„Ti jsou všichni nedostupni.“
Beau se začervená. „No, ano jistě.“ Vykoktá ze sebe a pak se nadechne „ale chtěl jsem s tebou mluvit o něčem jiném.“
„Ano, Beau?“ Bože nechci zdvořilost v posteli! Naštvaně pomysli. Trochu ano, ale ne tak šíleně rezervovanou.
„Yvo můžeš mi tykat?“
Ticho.
 Yvo se zarazí a mlčí a sekundy, minuty ubíhají. Beau pevně svírá vidličku s nožem. Jestli nebude souhlasit já ho snad zabiji. Osvobodila by ho za to porota?
 „Není to správné.“
„Ano, ano já vím, ale prostě mně tykej ano. Jen Beau.“ Yvo se usměje. Vlastně proč ne. Má ho rád. K těm předešlým zaměstnavatelům by si to nedovolil, ale v této situaci. „Chceš víno Beau?“ Beau má pocit že létá v modrých oblákách, koupe se v šampaňském.
„Chci Yvo.“ Má pocit, že jeho duše odlétla a on se z toho těší. Nemusí se bát, že ho uprostřed noci osloví pane Beau. Dívá se s lehkým srdcem jak Yvo nalévá víno. Jednu položí před Beau a druhou u sebe. Beau vezme do ruky skleničku a kuchyni se rozlehne křišťalový jasný zvuk. Yvo se zarazí. Jak je to dlouho co něco slavil. Najednou má všechno. Polkne a raději upije vína.
„Zítra upeču pudink“ řekne chraptivým hlasem. Neví co by jiného řekl.
„Pudink se nepeče!“
„Ale ano a bude v.. ti to chutnat.“ Beau se usměje až Yva přibije k židli. Bože má tak nádherný úsměv a zelené oči jak mu jiskři. Raději se zakousne do masa než aby přemýšlel co by raději s Beauem dělal.
„Já vím, že ano.“ Mlčky jedí.
„Dnes se vyspím v obývacím pokoji jestli ti to nevadí.“ No vidíš ani to tykání nebolelo si pomyslí Beau.
„Je krátká.“
„Ne. Krásně se tam vejdu a zítra se podívám na ten pokoj a tvoji pracovnu. Všiml jsem si dole tělocvičny. Mohl bych...“
„Jistě. Klidně ji používej.“ Do těch dalších dveří se stejně nedostane. „Jsem unavený a řeknu ti Paříž je kouzelná.“
„Ano to je“ a uklizi. Ale v jiných dobách nebyla. Vzpomene si jak do Paříže napochodoval se svými oddílem. Jak pod obloukem jely tanky. Trochu posmutní. Minulost. Jak se ji zbavit. Beau je oproti němu tak nevinný. Pustí vodu a jeho pohled sklouzne ke krajce na zástěře. Beau se protáhne.
„Budu v pracovně.“ Zavře dveře a vyjde nahoru do pracovny. Sedne do křesla. No jo nějak rychle si zvykl na vůní citrusu a pořádek. Zapne monitor. Je čas pracovat. Celou dobu se jen povaloval a nic nedělal. Musí zas vymyslet.
Deset emailů. Copak sběratelé chtějí? Po čem jejich duše touží?
Modrý Mauricius. Cvok.
Koh i noor. Blázen.
Královskou korunu? Přehání, ale nějakou by snad mohl sehnat. Zeptá se jakou by si představoval. Začne odpovídat. Tak uvidíme. Co dál?
Monu Lisu? Ježíš copak neví, že není možné poznat která je pravá?
Dáma s hranostajem. Hmm to by snad šlo. Polsko. Optá se kolik by za ni dal. Dneska převažuji obrazy.
Spodní prádlo Kylie Minogue??? Vyprskne. Fajn to je hračka. Jo sběratele jsou divný. Opravdu se těmi emaily baví.
Ďáblová bible. Hmm nebýt tak těžká tak ji už dávno ukradl. Rozhodně je to výzva. Nic neručí. Prozkoumá kdo ji chce. Pokud je to nějaká sekta tak rovnou řekne ne. Jen sběratelé.
Náramek bohyně Isis. Třikrát. Klientka je netrpělivá. To je špatné znamení. Rád by si ji nechal pro sebe, ale jeho instinktu i podle toho jak píše bude ochotna platit. No což ona bude mít náramek a on Yva. Rozhodně větší výhra je Yvo.
Odepíše a ptá se na místo schůzky. Nerad by někam letěl. Doufá, že schůzka bude v Paříži. Cena kolik asi tak aby to nezaplatila. Nemůže zas dát úplně přemrštěnou. Dívá se na kurzor jak bliká a před tím cena. Jakou jakou?
Natáhne ruce a pomalu vyťukává stopadesát tisíc eur. Polkne. Je to dost. Snad. Doťuká zprávu a odešle. Jak dlouho bude čekat na odpověď? Dívá se po stránkách co kde je nového a serfuje.
Přišel vám nový email. Odklikne a rychle přeletné zrakem řádky.
 
Souhlasím. Kněžka
 
„Doprdele!“ sprostě zakleje. „Promiň mami“ kajícně se omluví. Schůzka...Paříž. Zavře oči. Místo je podivné, ale co. Hřbitov Pére-Lachaise u hrobu Edith Piaf. Proč zrovna u ní, ale je tam pohřbeno spoustu slavných lidi.
Osobní setkání. V žádném případě.
 
S lítosti musím toto setkání odmítnout. Peníze mi vložíte na účet a náramek bude v bance v příslušnou dobu po určitý čas. Vikomt
 
Je mi líto, ale chci náramek ihned. Nemohu čekat tak dlouho a suma náramku je přemrštěná, přesto to budu akceptovat. Takže navrhuji toto. Peníze vám pošlu přesně v sedm hodin a ve stejnou dobu vy uložíte u hrobu Edith Piaf na hřbitově Pére-Lachaise náramek. Jestli budete mít na kontě peníze snadno si ověříte. Tak budeme spokojeni oba dva. Kněžka
 
Beau se zamračí. Snadno ho může spatřit. Ale bude tma. Když se zachumlá snad by to mohlo projít. Jenže co když je to past? Zavrtí hlavou. Co má dělat?
 
Souhlasím, ale náramek dám jinam na stejném hřbitově. Zprávu, kde ho uložím dám vědět zprávou. Vikomt.
 
Nesouhlasím. Co když náramek nedáte? Kněžka
 
Madam uražíte mně. Mám jistou úroveň a jsem profesionál. Buď budete souhlasit nebo si náramek ponechám. Vikomt. Odešle zprávu a zachmuří se. Je to celé tak podivné.
 
Souhlasím, ale totéž udělám s penězi. Dám vám vědět kde budou.Kněžka
 
Beau si povzdechne. Už si myslel, že nebude souhlasit. Moc se mu nelíbí pobíhat tak pozdě po hřbitově. Ještě dobře, že nechce předání o půlnoci. Nakonec může s náramkem vždy odejít.
 
Souhlasím. Zítra v sedm večer. Vikomt
 
Hotovo. Ona bude mít náramek a on bude mít Yva. Protáhne si záda. Jsem nějak ztuhlý, ale ďábelsky se usměje a jde do ložnice. Tak nějak čekal, že tam zvoneček nebude, ale trůní hned vedle budíku. Na posteli se rozvaluje Robin. Praští sebou na postel a sevře ji v objetí.
„Budeš se muset o místo podělit. Nebo půjdeš dolu. Víš tak se těším. Co myslíš jaké to bude? Víš mám takovou představu. Divoké a jemné.. prostě nádherné“ šeptá ji do plyšového ouška a pak ji za ně zatahá. Mrskne ji na pokrývku a vstane. Svlékne se a vezme na sebe župan.
„Hotovo“ Yvo se potěšeně dívá na pohovku a na pokrývku. Spal v daleko horších dírách a v daleko luxusnějších pokojích, ale poprvé je to co má tak příjemný pocit a za druhé hned nad ním spí Beau. Odestele a natřese si polštář.
CINK.
Yvo už skoro v posteli se zvedne. Raději si přinesl i pyžamo. Navleče si pantofle a jde na horu. Copak si vrabčáček vymyslel?
„Potřebuješ něco? Teplé mléko?“ Beau se rozvaluje na posteli.
„Víš natáhl jsem si krční sval a tak jsem si řekl, že bys mi mohl udělat masáž. Umíš to ne?“ Je zvědavý jak bude reagovat. To černé pyžamo mu sekne. Lačně si ho prohliží.
„Jistě. Thajskou, normální nebo Shiatzu nebo...“
„Dost. Co takhle Thajskou?“ Beau si rychle svleče pyžamo. Yvo se nadechne. Má trenýrky. Málem z toho dostal infarkt. Jistě ví, že se Beauovi líbí muži. Že by to na něho zkoušel? Dívá se jak leží na břiše. Podle něho má jedině natažený něco jiného a ne nějaký krční sval. Přistoupí k němu a přemýšlí co teď.
Neví jak dlouhou tady bude, ale skloní se k němu a mazlivě mu přejede rty krk.
„Je to lepší?“ Beau vytřeštěně zírá na látku polštáře.
„Jis...tě“ vykoktá. „Po..ookračuj.“ Yvo mu opět políbí na rameno a pak putuje rukou dolu. Něžně mu hladí pokožku a všímá si kontrastu své ruky a jeho zad. Beau zasněně vnímá jak ho hladí a tichounce si brouká. To je přesně co potřebuje. Žádnou masáž, nic takového, jednoduše...
„Dobrou noc“ zašeptá mu do ucha Yvo. „Bohužel víc neumím.“ Beau se zvedne, ale to už jen vidí zavřené dveře. Bože on je fakt boží. Chytne zvoneček.
CNK. CINK. CINK....
Yvo poslouchá zvonění z pohovky. Zívne. Dnes byl náročný den. Otočí se a dívá se na složenou bílou zástěru zatímco nahoře Beau divoce zvoní na zvonek.
 
„Musíš mít to nainstalované ještě dnes?“
„Ano“odpoví paní Simone a podává mu šroubovák. Alfred si zívne a vezme šroubovák. Pohlédne na velký dalekohled s nožičkama. Podle něho je to obludnost, ale klid doma a teplá večeře je lepší než mlčení a studená večeře. Už to jednou zažil. Zhubnul v té době. Ještě jednou si zívne a skloní se nad návodem Jak smontovat obludnost.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Keiro, 28. 1. 2008 12:07)

Omlouvám se, tenhle komentář měl být u dílu Nezdravé úchylky. Moc se ještě jednou omlouvám, ale čtu to doma a komenty si píšu k jednotlivým dílům, abych to nezapomněla. Takže tady je ten, který tu měl být:
Hm… Tak takovouhle masáž bych si taky nechala líbit. I když asi být na místě Beau tak za to Yva zabiju.  Ostatně on k tomu zřejmě nemá moc daleko.
Jinak zajímavé místo na setkání. Tajemné, nebezpečné… Bezva. Přesně tak to mám ráda. 
Beauovy myšlenkové pochody mě taky dostaly. I když formálnost v posteli by mi na jeho místě taky vadila.
Jo a ten dalekohled mě taky dostal. Docela by mě zajímalo, jak jsi přišla na Simone. .) Ale je dobrá, fakt dobrá…

...

(Keiro, 28. 1. 2008 12:05)

Ha ha ha, taky bych se Yva v roušce lekla.  Jak to tak sleduji tak Beauovi to začíná pěkně lézt na nervy, což? Představy má ale hezký, jestlipak se stanou skutečností?
Alfred s tím svým: Doufám, že nedostane infarkt, taky zabodoval. :) Doufám, že ho opravdu nedostala, bez ní by to byla nuda.
Jo jen takový drobný dotázek. Zůstal ten Yvo přes noc? :)

_______________

(MIlwa, 21. 1. 2008 18:43)

ještě že mám od tebe jistotu že tvoje povídky končí dobře:D mám další závislost milá Kat...že se nestydíš!
p.s.našla jsem pod postelí plyšového velblouda:3 hurá!

Začínám být nervózní,

(Psí Hvězda, 21. 1. 2008 11:19)

skutečně se bojím, co bude další den. Proč se chce zákaznice s Beauem sekat osobně? Co se stane, jestliže náramek změní majitele?
Je tady vůbec šance na happpyend?
Jdu číst dál, co mi zbývá.

Again.

(Seeina, 20. 1. 2008 10:29)

To Arashinka: Vím přesně jak se cítíš, už ani nevím kdy se i z mé původně odpočinkové záležitosti stala záležitost 100% nervově labilního člověka, nebo závisláka....POTŘEBUJU POKRAČOVÁNÍ!!!!!!!!

TA ,jež pomalu, ale jiste umírá (touhou)

(Arashinka, 19. 1. 2008 23:54)

Sem psychicky naprosto zdeptaná!!!Moje denní dávka (ano denní!!)se nedostavila!Lidi Vy mi to děláte naschvál XD já proste bez tehlech povídek nemůžu žít, je to součást mého života, je to jak droga a já sem ten člověk co tomu podlehl!A tak prosím aby jste písali a dělali my radost XD tak dobře,už jsem se Vám vyzpovýdala, ted se činte Vy!! (=^_^=)Ahojky

fuu...

(matada, 18. 1. 2008 23:06)

Neviem koľká v poradí som, ktorá zopakuje - krása:) Tiež som si oboch neuveriteľne rýchlo obľúbila Stále však musím myslieť na ten náramok, pretože mám také neblahé tušenie, že sa to ešte všetko poriadne skomplikuje a to už čoskoro Neviem sa dočakať konca a zároveň nechcem, aby to skončilo:) Lúčiť sa bude ťažko... Ale najviac som nervózna z Yvovej roly Ochráncu Snáď preto sa tak bojím konca:) (inak zamilovala som si obrázok, šijúceho Yva a Beau je s Robin a zvončekom tak roztomilý:)))

až sem z toho upustila oříšek...

(E..., 18. 1. 2008 21:20)

...jo, arašíd. ten konec byl absolutně zákeřnej, takle to skončit! no tak sem zvědavá, jestli v příštim díle dostane infarkt paní simože, že se něco stane, anebo my, že se nic nestane xDD (rači bych obětovala drahou madame...)

Zabijis me

(Seeina, 18. 1. 2008 13:30)

....A to pekne pomalu a po malych troskach. A skvele si to uzivas:-(
Nekdo by ti mel rict ze tyhle povidky sou vysoce navykove....Takze pokud sem BRZY nedas pokracovani, a ja neudelam zkousku, bude to Tva vina, skvela spisovatelko:-) (ano, vim ze je moje manipulace SNADNO prohlednutelna, ale mysli ze snaha vzbudit v Tobe pocit provineni a zodpovednosti za psychicke zdravi moji malickosti ohavna, ale jinak to nejde...)
Nebo jo???