Shounen - ai povídky

Plán ´Zástěrka´

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Yvo?!“ domem se nese vzrušený radostný hlas Beaua. Yvo zvedne hlavu od nádobí, které zrovna myje a uvažuje, že by mohli koupit myčku. Nějak moc s ním tráví čas a mohl by se věnovat něčemu jinému. Jenže čemu by se tak věnoval, když pomineme tu ochranu kusu zlata a plnění sexuálních vizi dotyčného řvoucí tvora.

Zajímalo by ho co chce.

Cink. Cink. Cink.

„Ne!“ polohlasně zasténá. On ho našel. Beau našel ten zatracený zvonek. Celý den šmejdil po všech koutech domu a nechtěl mu říct co hledá. A on hledal zvonek.

Cink. Cink. Cink. Zastaví vodu, odloží talíř a utře ruce do utěrky.

Vyjde nahoru odkud se nese zvonek. Ložnice? Zvonek je na to, aby mu něco donesl. Co asi chce, aby mu donesl teď po té korpulentní večeři? Otevře dveře.

„Beau?“ nedokončí, co už chce říct a má pocit, že svět zešedl a zmenšil se do jedné bílé věci. Je odporně mrňavý a šedivý.

Beau se culí od uchu k uchu a v rukou drží zvoneček. Nadšeně si s nim hraje.

„Yvo tak jsem ho našel. Trvalo mi to hodně dlouho, ale bez něho by to nebylo ono.

„Co ono?“ odváží se optat.

„Hm no přece tohle,“ a poklepe vedle sebe, kde má roztáhnutou zástěrku. Yvo nechápe co má společného zástěrka a zvonek, ale Beau jak ho zná mu to jistě rád a ochotně vysvětlí. „Víš Yvo ony tyhle věci patří k sobě.“ Yvo se pohodlně opře o zárubeň otevřených dveří. Tohle vypadá na velmi dlouhý monolog. Aspoň doufá. Čím delší, tím se víc oddálí, že si ji vezme. „Víš, tak jsem se rozhodl, že až najdu tuhle věcičku, cink,“ zvonek se zhoupne, „..tak bude čas na tuhle věc.“

A já vůl jsem si myslel, že na to zapomněl. Jenže Beau nikdy nezapomíná na své hrátky které vymyslel a ne zrovna na tohle. A byl to sakra velmi krátký proslov. Povzdechne si.

„Mám hodně práce.“ Nebude to působit.

„Jelikož jsem stále tvým zaměstnavatelem, tak máš dnešní večer volno.“

„Pak odcházím k sobě domů.“ To by mohlo vyjít a začne si rozvazovat zástěru.

„Tím chci říct volno od večerních domácích povinnosti.“

„Aha.“ Tak tohle je konec.  Neví co říct. Teď by si přál cokoliv. Od zemětřesení po ufouny a klidně by mohli přijít kněžky. Nebo paní Simone s žádosti vyleštit dalekohled. Jen ne tuhle malou nicotnůstku. „Co to odložit na jinou dobu? Necítím se zdráv.“

„Vždyť jsi říkal u večeře, jak je ti dobře.“

Že by už tehdy to měl za lubem? Podle jeho vítězoslavného výrazu... ano. Musí říct, že Beau je intrikán. Je zloděj. Co chce víc? Vidí mu až do žaludku. Cink. Nesnáší ten zvonek. Den kdy ho vytáhl a oprášil, by si zasloužil dát na listinu černých dní v životě Yva Wolfsteina.

„Tady.“ Před očima se mu komihá tá bílá... dochází mu slovní zásoba jak tomu hadru říct sprostě. Přece jen nadávat svému zaměstnavateli není zrovna vzrušující a vlastně teď i Ochránci. Stejně je zvláštní jak Yvo ignoruje zřejmé znaky toho, že se změnil. No jemu je jedno. On má jeden úkol. Jak vybruslit z té pohromy.

Omdlít? Zhroutit se? Brečet? Dostat záchvat myokardu? Podpálit to tu? Uškrtit Beaua?

„Klidně si to můžeš natrénovat.“ Trénink. Zlá noční můra.

„A co budeš dělat ty?“

„Neboj taky trénovat! Nenechám tě v tom samotného!“ Yvo otevře ústa. Jako co on chce trénovat? Jedině tak skok z druhého patra do růží paní Simony.

„A jako co?“ otáže se drze. Nevěří jeho prohlášení o tréninku.

„Co? No přece jak ti to budu sundávat. Už delší dobu přemýšlím o dvou různých možnostech, ale...“ Yvo má pocit, že je v Jurském parku a proti němu stojí tyranosaurus a on má v ruce jen klacek a hlasivky. „...celou dobu jsem přesvědčen, že to lze i jinak. Takže tu budu sedět a přemýšlet o tom, jak by to šlo udělat i jinak.“ Yvo polkne. Právě ho snědl a nezadejchal se.

Jednou ho chci taky dostat! Něco v něm zakřičí.

Ví, že nesní. Vrabčáčka přece nejí ani velký zlý tyranosaurus. Udělá krok k tomu odpornému předmětu nazvaném zástěrka. Dotkne se ho a sevře ho. Najednou je to jen splihlá látka a ne nadýchaný kus oblečení.

„Yvo?“ zaslechne na chodbě. Nebude to trénovat před nim. Bůhví jak by to dopadlo. Bože, tohle jestli přežije, tak přežije i tu atomovou bombu, co Američané přivedli na svět.

„Nechceš pomoci?“

„Ne zvládnu to sám. Je to jen zástěra.“ Přesně tak. Musí se sám sebe přesvědčit, že to je normální zástěra.

„Tak dobře, ale kdybys chtěl pomoci stačit křiknout nebo přijit. Víš, jak rád pomáhám.“ Yvo zavře dveře. Přesně ví jak rád pomáhá. Spíš někomu odpomáhá od věcí. Povzdechne si. V jeho rukou to je tak mrňavé. Zasténá. Nepřesvědčí se.

Sejde dolů do svého pokoje a sedne na postel. Měl by začít trénovat, Jak navléknout zástěrku.

„Zrcadlo máš?!“ nakoukne dovnitř Beau. Yvo se lekne a dělá, že se chtěl svlékat. „Nevím to totiž!“ uculí se. „Bude ti ohromně slušet. Je chic.“ Luskne prsty.

„Mám.“ Nepodívá se. Raději ho rozbije. Nemusí vidět jak v tom bude vypadat. Dovede si to představit. „Vypadni!“ Vzpomene si co chtěl říct. „A hned!“

„No jo.“ Beau zavrtí hlavou. Co mu je? Snad si nemyslel, že zapomněl na takovou ohromnou věc, jako je sex v zástěrce a to v záloze má už další nápad. Jen tam musí dojít a zjistit jestli je to možné. Tentokrát krást to nehodlá, ale poctivě koupí.

Musí zvážit jednu důležitou věc. Yvo si sundá košili a odloží ji. Musí zvážit jestli odmítne nosit zástěrku a v tom případě žádný sex nebude. Nebo přijme a bude mít tu zástěrku na všechny svátky, víkendy  a narozeniny, včetně Vánoc a Silvestra.

Yvo, žádný sex bez zástěrky.

Yvo, hodně sexu se zástěrkou.

Sedne si a zamyslí se. Zvedne se a stáhne si kalhoty. No nanejvýš může ... nemůže nic udělat. Zvládne to. Připadá si divně.

Trénink. Trénoval jak zabíjet. To se přece trénuje ne. Nebo jak přežít. To se taky trénuje. Trénuje se boj, trénuje se tělo, ale sex? Začíná bláznit. Žalostně se podívá na zástěrku. Rukou po ni přejede.

Není to hadr. Je příjemná a je krásná. Nějak a kdy se s ní smířil? No zkusí si ji a půjde nahoru. Nahý jen s tou... má jít tak jak je, nebo má dojít do jejich ložnice ... zvedne telefon. Neví, proč Beau ho má vždy po ruce. Jednou mu ho vyhodí z ok...

„Yvo?“

„Podmínka.“

„Ne.“

„Tak nic nebude.“

„Poslouchám.“

„Odejdeš z ložnice a až ti zavolám tak přijdeš. Souhlasíš?“ Ticho. Yvo odtáhne telefon od ucha. To jako znamenalo ano nebo ne? Mlčení znamená ano. Odloží mobil na lůžko a vezme tu parádu do rukou.

„Nádech...“ a rychle si ji přiloží a zaváže. „Výdech. Nepodívám se.“

Chvilku se prohliží. Teď jak je v klidu, tak to docela jde, ale až bude vzrušený... „Ne...“, když cítí jak mohutní. Polkne. Tohle už vidět nemusí. Otočí se k zrcadlu a vytočí pracně hlavu. Jak to jde upraví si mašli a snaží se ji načechrat. Je to vzrušující a necudné, jak mu hladí ty široké pásy zadek. Je to smyslné.

Připadám si podivně, myslí si, když stoupá po schodech do ložnice. Pokud bude chtít Beau zástěrku tak jedině si ji bude vázat ložnici. Takhle si připadá jak kurtizána. Otevře a vejde dovnitř. Jeho obraz je vidět zřetelně v zrcadle. Zvládne to. Zvedne mobil a zazvoní.

Jsem vzrušený na nejvyšší míru. Ještě tak deset minut a je ze mně troska. Ty představy Yva v tom rozkošném nic, je neuvěřitelně slastná. Bude pomalu... „Telefone zazvoň!“ Drží ho v rukou a posedává na židli u počítače. Na sobě má jen župan.

„Yvo nenech mně čekat!“

Zzzzzzz. Mobil odhodí do kouta a vyběhne. Přeběhne chodbu a rozrazí ložnici.

„Bože!“ dostane ze sebe a zírá. Jeho sny můžou se jít zakopat. Tohle předčilo jeho očekávání.

„Beau?“ Yvo odloží mobil.

„Jsi sen. To je... to je.. nádhera. Mohu?“ Yvo rozpačitě přikývne. Vypadá jako fanatik, probleskne mu hlavou, ale je nádherný v tom županu, co mu koupil k valentýnovi.

Beau k němu přistoupí a políbí ho zezadu na krk. Vnímá jeho teplé tělo. Nějraději by sundal tu věc a ponořil se do něho, ale když už má tu sen, tak si sen vychutná do posledního detailu. Přesně jak si to ve svých snech trénoval.

„Můžeš potom taky uskutečnit své sny.“

„Mé sny?“ je mu neuvěřitelně dobře. Jak Beau přišel do ložnice, zapomněl co má na sobě, na své pocity a jen zůstala čistá nepopsatelná rozkoš z pohledu a chtíče Beaua. Nádherné, když ucítí polibek a vlhké rty na krku. Ví, jak ho vzrušit.

„Ano. Tvé sny. Splním ti cokoliv. Ne předčil jsi mé sny. Je to krásnější než cokoliv. Líbíš se mi,“ šeptá a rty putuje dolu. Rukama hladí hrudník a pomalu sjiždí dolu. Upoutá ho bílá mašle. Ví přesně jak ji sundá. Klekne si ze zadu. Yvo otočí hlavu.

Tohle je hříšné, když se ponoří do chtivých a okouzlených očí Beaua. Nemůže od toho divadla odvrátit zrak. Je zvědavý, co chce dělat. Možná je to zvrácenost, ale nádherná zvrácenost pozorovat v jeho očích touhu.

Beau si pomyslí, že je zvědavý jako jejich dokonalý dárek. Odsune tu myšlenku a začne se věnovat tomu, co ho skutečně zajímá. To nádherné pozadí je tak kouzelné. Pohladí ho rukou a dotkne se konce mašle. Promne je v rukou a přivoní. Voní Yvem a vzrušením a chtíčem. Přejede po oblinách koncem stuhy a pak je upustí. Pozoruje jak laská kůži.

Yvo trpělivě stojí. Nejspíš si plní sny a najednou před očima vidí, jak má Beau takovou svůdnou černou mašli, saténovou širokou uvázanou kolem zápěstí a on svými rty laská jeho tělo a on se pod ním zmítá...vzruší ho ta představa.

Rty putuje tam kde je odhalena kůže a pak vezme do zubu jeden konec mašle a lenivě zatáhne. Cítí jak se uvolňuje. Je menší a najednou povolí a mašle je pryč a jen jsou tu dva konce stuhy. Uzel zadrží  tváří. Nechce, aby ještě spadla. Rukama ho obejme a položí na břicho. Pomaličku sjede pod zástěrku a pak neodolá a podívá se do zrcadla. Malé, napadne ho nesouvisle. To chce velké zrcadlo.

Je vzrušený a ta zástěrka ho opravdu nepřikrývá. Zvedne výš oči a dívá se do Yvovy tváře zrcadlící se před ním. Líbí se ti to? říkají Beaovy oči.

Ano a moc. Necitíš to, nevidíš to?

Ach ano. Laská jeho úd. Yvo zasténá a odtrhne se od toho co ukazuje zrcadlo. Zavře oči. Tohle je moc.

Beau se vrátí k uzlu na zástěrce a začne ho laskat jazykem po nahé pokožce zanechávající různé vzory. Přejíždí jazykem až dolu k otvoru a draždí ho. Slyší jeho sténání. Přejde k uzlu a stáhne ruce.

Yvovi unikne malý prostest, když necítí ruce na svém údu. Najednou stojí nahý a zezadu se k němu tiskne vzrušený Beau. Cítí na svém pozadí jeho vzrušený penis.

Beau ho nasměruje k posteli a pak jemně strčí až si sedne. Yvo chce si lehnout, ale Beau ho zadrží. Klekne si a Yvo roztáhne nohy. Beau skloní hlavu a vezme ho do úst celého. Yvo zasténá a nakonec si lehne.

Nádherná jak ho laská a je mu tak dobře. Tolik... všechno se ztratí po hbitými Beauovými rukama a jeho rty. Yvo se posune víc z postele a Beau zajede rukou k zadu a k rýze. Dráždí ho a nakonec špičkou prstu pronikne dovnitř. Nakonec celým. Proniká do něho napodobujíc, co s ním chce dělat.

Yvo pustí prostěradlo a rukou se dotkne Beauvoch vlasů a pak je sevře. Jsou tak hebké. Stejně jako jeho jazyk a ústa. Cítí, že už bude. Nadzvihne se, aby pronikl hloub. Vykřikne jak vyvrcholí. Je mu všechno jedno. Cítí se prostě dobře. Zamručí, když ucítí jak do něho proniknou oba prsty.

Zvedne se a přetočí se.

„Nevím jestli to vůbec dokážu,“ slyší a pak ucítí jak do něho proniká, přirazí jak nejvíc může a vyvrcholí s tváří v Yvových vlasech.

Smích a otočí se k Beauovi.

„Budu muset víc trénovat, i když dá se to natrénovat?“

„Nedá se to natrénovat! Podle mně ne.“

„Uvidíme. Byl jsem tak vzrušený, že jsem zapomněl na kondomy, zapomněl jsem na všechno a udělal se tak rychle jako snad nikdy v životě. Dobře, první milování s tebou  bylo ještě kratší.“ Yvo ucítí jak jeho tělo  zmizi a chce se zvednou.

„Počkej otřu tě nebo půjdeme do koupele?“

„Koupel a splníš mi jedno moje přání?“  Beau otevře doširoká oči a pak se usměje.

„Co si jen budeš přát a vezmeš si ji znovu, prosím a chtěl bych, abys byl pod posteli a koupím větší zrcadlo a ...“

„Dost. Co tak jedno po druhém?“

„Ale já chci to všechno najednou! Ale nejdřív koupel. Společná koupel. To bude krásné a prozradíš mi jaký je tvůj sen? Ne?“ když vidí jeho zavrtění hlavy. „Udělám cokoliv, když mi to řekneš. Ne?“ když vidí opět zavrtění hlavy. „Víš Yvo, měl bys někdy přikývnout. Taky ne,“ zklamaně řekne, když vidí jeho odmítavý pohled. „Víš Yvo, musíme to víc trénovat.“

„Souhlasím,“ zabručí Yvo, vezme ho do náruče a odnese do koupelny. „Moc se loudáš a já tě chci tam kam patříš.“ Beau ho obejme kolem krku a vášnivě políbí.

Paříž, obchodní centrum Les Halles

„Slečno prosím dvě široké černé saténové stuhy. Po metru každá ano.“

„Jak si přejete, pane.“

„Děkuji moc,“ přijme sáček s černými stuhama a odejde.

Paříž, obchod Intimní kouzla

„Dobrý den!“ Všichni se po něm otočí. Muž v tomto obchůdku?

„Přejete si?“

„Ach ano. Hedvábné punčochy.“

„Velikost?“

„Velká. Asi tak na stodevadesát cm vysokou ženu.“ Široce se usměje a prodavačka okouzleně přikývne.

Konec