Shounen - ai povídky

                                                      Turandot

  „Jsem doma!“ zařve spokojeně Yvo. V hale se nahromadily tašky z obchodu. V jedné z nich je Beaův oblíbený sýr. Stihl projít domem a podívat se co kde je. Takže se dostal do tělocvičny, dostal se do pečlivě schované místnosti se zlodějským nářadím, viděl jeho pracovnu a našel i oba trezory. Jedině kde nebyl byla jeho ložnice. Má pocit, že by ho Beau vycitil. Vezme první tašky a odnosí je do kuchyně.

Měl by ho vzbudit a možná by bylo lepší ho nechat ještě vyspat. Když odcházel už sice nevypadal jak rozkuchaná zombie, ale roztomilý vrabčák, který se ho chce za každou cenu zbavit.

Jak zbytečné mrhání energie.

Do té lednice a skříněk nemůže dát nic. Doslova cítí jak tam něco leze. Sundá si svetr a odloží na topení z kterého sundal nějaký hadr. Pak se otočí a jde po pokojích a sbírá věcí. Zatímco bude uklízet dá prát. Začne ládovat do pračky první várku. Jemné věci. Trenýrky, košile a podobné věci. Tohle spíš vypadá ... bože ony jsou to trenýrky. No nic půjde do další várky. Zapne automatickou pračku a napětím nedýchá.

Funguje.

Zajímalo by ho jestli Beau ví, že něco takového má doma. Vypadá docela nově. Jednou rukou vyloví sáček s croissanty a jeden si dá do úst. Mňamky. Druhou rukou popadne tašku v které jsou čistici prostředky.

Vida to je lepší, když lednici umyl octem a vše se leskne. Začne vytahovat nákup. Podívá se na hodinky. Dvanáct třicetpět. To jde. Vhodná doba na oběd. Udělá dnes něco jednoduchého. Kuře. Má rád kuře a on taky. Měl by se podívat do koupelny. Až se probudí bude potřebovat sprchu. Spokojeně zabouchne ledničku plnou jídla a jde se podívat do koupelny.

„Hmm...“ zamručí spokojeně Beau a protáhne se. Odsune svůj velký polštář, který svíral v náručí. Má ho místo plyšáčka. Zívne a vstane. Zašátrá po bačkorech, ale když je nemůže  najít nechá je plavat. Měl by se jít vykoupat. Je chjoo „Aaaaaaaa“ zívne si důkladně až si málem vykloubí čelist. V tu chvíli se ozve jeho hladový žaludek.

„To bolí“ a chytne se za břicho. Snad něco v kuchyni najde. „Aaaaaaa“ zívne ještě jednou a sejde do kuchyně. Něco voní. Otevře lednici a chce ji zavřít. Nic tam přece není... omyl a pak si vzpomene a zasténá. Posadí se na židličku na které většinou byl květináč s něčím co už dávno přestalo si říkat kvetina. Podepře si bradu a dívá se na světlou kuchyň plnou dobrot a uklízenou. Voní  po citrusech a on si uvědomí, že je moc pěkná. Jako za vlády jeho maminky. Byla vynikající kuchařkoui.  Pohodlně se posadí a dumá nad tím jak jeho život je najednou vzhůru nohama. Pak jeho zrak sklouzne na sáčky s motivem pekařských výrobků. Vstane a s hypnotizovaným pohledem po nich natahuje ruku.

„Vykoupat, vyčistit zuby, za chvilku bude oběd!“ dostane přes ruku. Vztekle se otočí po své VELKÉ hospodyni. Beau zatne ruce, vtáhne hlavu mezi ramena, zamračí se a otočí se.

„Já teď to sním, je to moje, za moje peníze a ty jsi hospodyně.“ Otočí se zpět a sáhne po sáčku. Vztekle ho roztrhne. Já jsem pánem domu. Je to můj dům, moje jídlo a nějaká hospodyně, i když dobře vypadá mu nebude říkat co může a co nemůže. Rozlomí croissant a jednu pulku nacpe do pusy.

„Ch..češ...něčo říč..t?“ dostane ze sebe pracně a druhou rukou si do pusy dává další kus rohlíku. Dívá se jak koutky těch božských rtů jeho hospodyně se zachvívají. On se směje. Ten drzoun. Polkne croissant.

„Nic neříkám jen byste se měl vykoupat a odevzdat mi vaše... dlouholeté nošené oblečení.

„Je ještě čisté a ty mi nebudeš říkat co mám dělat a co ne!" Natáhne ruku pro další croissant. Yvo se zamračí je jak malé dítě. Nechápe co proti němu má.

„Jak myslíte, pane Beau.“ Tiše řekne. Malým dětem se nemá odporovat a vzpomene si na Josepha s Marii. Dvě malé terorizující bytůstky jednoho jeho zaměstnavatele. Beau si povzdechne. Chová se jak dítě a dědeček.. ten to vše spískal.

„Jen jsem chtěl udělat kuře s bramborami a zeleninou. Dnes mám hodně práce ...“

„Kuře?“ zaujme ho to a schová zbylý croissant do sáčku.

„Ano, Kuře, zelenina, brambory na smetaně“ řekne s nepatrným úsměvem Yvo. Je opřený o dveře se založenýma rukama a přemýšlí o tom jak roztomilé vypadá. „Koupelnu uklidím později. Je docela vpořádku.“

„Je naprosto vpořádku“ vyjede na něho Beau. Má toho tak akorát dost. Vypochoduje ven a pak si před sebe natáhne košili. Je fakt pomačkaná. Všechno ze sebe stáhne, otevře dveře do kuchyně a jednou rukou je hodí na podlahu kuchyně. Yvo pozoruje svalnatou ruku s štíhlými prsty jak se protáhne mezerou ve dveřích a k jeho nohám se snese oblečení s trenýrkama navrchu. Nadzvedne obočí. On je tam nahý. Má nehoráznou chuť otevřít dveře a podívat se. Ne a ovládne svoji chuť. Vezme oblečení a hodí je do koše na špinavé prádlo.

Beau napochoduje nahý do koupelny. Otevře dveře a vleze pod sprchu. Na velkou vanu v které řadili už jeho rodiče nemá chuť. Pustí horkou vodu a blaženě se usměje. To potřeboval. Celou dobu. S rozkoší vnímá kapičky jak laskají jeho tělo. Je tak vzhůru a slastně přivře oči. Uhladí si černé vlasy, stojí a nic nedělá.

„Takže to bychom měli“ zabručí Yvo a šoupne pekáč do trouby. Přidřepne a dívá se jak tam leží. „A teď prádlo. Toho uklízení je na týdny.“ Tiše si pobrukává melancholickou písníčku, kterou zpívala Marlene Ditrich idol všech německých vojáků. Její hlas stejně jako tvář je přiváděla do varu. To byly jiné časy. V té době by se nezabýval vařením nebo úklidem pro nějakého zloděje. Rovnou by ho poslal do vězení nebo naverboval k nim. Tiše si povzdechne. Byly to pěkné vzpomínky a taky nepěkné. Snaží se je ...

„Yvo!“ zaslechne vzdáleně. Pomalu otočí hlavu od trouby ke dveřím kuchyně. Znovu „YVO!!!“ delší. Vstane. Copak chce? Vstane, otře si ruce o zástěru, kterou má zastrčenou za pás. Vyjde a jde ke koupelně. Otevře ji.

„Přejete si pane....“ zarazí se zapomene co chtěl. Bože i přes tu páru co tam je nádherný. Štíhlý obrys postavy a ruce zvednuté nad hlavu. Polkne, když

„Yvo co tam stojíš? Není tady ručník, župan, přines mi to!“ vyhrkne Beau, když uvidí matně jeho postavu. Sám se schovává ve sprše a pustil horkou vodu. Neví proč se stydí. Yvo mlčky přikývne a otočí se. Tohle nebude jednoduché jako obvyklé, si pomyslí. Snaží se nevnímat svůj stav a jde kam ho nesou nohy. Ložnice. Rozhlédne se. Nic nevidí a pak si všimne topení. Přejde k němu. Župan aspoň něco. Možná mu ho přidrží a on do něho vklouzne a on položí ruce na ramena... dost Yvo.

„Nejsi tady pro nějaké postelové rozkoše. Jsi tu, protože máš ho chránit.“ Zabručí nespokojeně. Drží před sebou župan a nese ho ke koupelně. Ten byt zas není tak neuklízený. Možná má přilíš vysoké standarty na to co je úklid. Otevře dveře a zalkne se jak se na něho vyvalí pára.

„To je dost!“ slyší zasípaní a někdo mu vytrhne župan z ruky. „Trvá ti  to déle než mému daňovému poradci vypočítaní dani.“ Yvo slyší a vzápětí je vystrčen ven.

Beau si oddechne. Už si myslel, že se tam uvaří a pak si vzpomene na operu. Dneska si vyjde do společnosti. Uchichtne se a přitáhne si pásek kostkovaného županu. Vyjde ven a rovnou do ložnice. Vytáhne ručník z komody a utře si vlasy. Možná by měl poslat Yva vyzvednout oblek. Nakonec natáhne modrou teplákovou soupravu.

Yvo zatím kroutíc hlavou se dívá jak je na tom kuře. Vytáhne ho a podleje smetanou. „Už to bude“ aniž se otočí. Cítí jeho vůní a šampón. Tělem projede vzrušení, ale nedává to znát.

„Skvělé. Potom mi pojedeš vyzvednout věci z čistírny.“

„Budou mít otevřeno?“

„Mají dvacetčtyři hodin denně.“ Přistoupí k němu a skloní svou hlavu k troubě.

„Lákavě to voní. Bude to k jídlu?“ Yvo si odfrkne.

„Ne dal jsem do toho strychnin“ odvětí. „Je to dobré na trávení.“ Chytne raději chňapku a snaží se zahnat myšlenku na strychnin. Otevře a vyndá pekáč. Vidličkou zkusí měkkost. Přikývne.

„Bývalý zaměstnavatel?“

„Ne jeho vrah. Nesnesl vyšší dávku strychninu než tam původně dal. Půjdeme jíst?“ Beau se na něho nejistě podívá. Dělá si legraci nebo ne? Vypadá na někoho kdo by byl schopen okořenit jídlo strychninem a pak donutit ho jíst. Sedne si a váhávě vezme do ruky vidličku. Yvo se na něho otočí. „Bílé nebo červené?“ ukazuje mu láhve.

„To je jedno“ hlesne znepokojeně. Co když je to sériový vrah převlečený omylem za strážného? Sice má vystupování vojáka a figuru nad kterou by slintala i Kleopatra, ale on se taky snaží vystupovat jako obchocník realit a ne zloděj. Povzdechne si.  Je to náročné. Mimoděk si vezme sousto do úst. Kousne a přivře oči. Bože! Je jedno jestli jsou tam tuny strychninu nebo botulinu. Je to jak nektar a on klidně po tomhle může odejít do ráje. Yvo potěšeně vnímá jeho odezvu na jídlu. Neboj tebe neotrávím, si posmyslí si a nalije růžového vína. Bude lepší k tomu jídlu. Sedne si naproti němu a pustí se do jídla. Možná trošku chybí zázvoru. Maličko. Nespokojeně se zamračí. Příště tu chybu neudělá.

„Budete si přát na večeři?“

„Cokoliv" vydechne. "Vlastně ne. Budu pryč.“

„Kde?“ Dostane ze sebe rychle a málem si ukousne jazyk.

„Turandot“ řekne Beau s plnou pusou. „Pokud se ji dožiji.“

Kurtizána? Nebo nějaká lepší děvka? Sakra tohle v plánu nebylo. Kdo jen může být Turandot? Sevře nepatrně víc v ruce vidličku. Beau nezpozoruje jeho vnitřní boj a dál do sebe háže jídlo.

„Budu potřebovat oblek, který mně vyzvedneš.“

Lepší kurtizána dojde k řešení Yvo. Neví proč ho to trápí. Jeho předředpředchráněnec rád navštěvoval gejši. Nevadilo mu to.

 „Jistě pane“ řekne a snaží se nedat najevo jak jeho výpočty splaskávají. Rozhodně ho musí chránit i tak. Jenže hned druhý den, aby se jim nastěhoval do ložnice? Pokud ví tak pochybuje, že by uvítal jeho přítomnost jako třetího- nestranního pozorovatele. Povzdechne si. Něco musí vymyslet.

"Bylo to vynikající Yvo. Myslím, že půjdu probrat poštu a ty dojdi pro ten oblek,  ano. Rue Marseille. Díky.“  Zvedne se od stolu a Yvo zachmuřeně pozoruje kuře. Je najednou bez chuti. No co on má jen ho chránit. Dojí gumové kuře s povadlou zeleninou a ...

„Zbytek za chvilku dojím.„ Zářivý úsměv Beau ho přibije do židle.

„Jak si přejete pane.. Beau“ tiše dořekne a vstane. Uklidí stůl a zbytek jídla do kastrůlku. Pro jistotu označí štítkem co to je a napiše podrobný návod jak ohřát. Doufám, že mikrovlnku umí používat. Ale podle zřejmě ano. Vyjde z kuchyně, obleče si bundu s kožešinovým límcem, sebere lístek a mrkne se na něj. Jo čistírna. Vyjde ven a prohlédne si dům. Zajímalo by ho kdy si všimne ozdob na domě. Vyjde ven a napadne ho, že musí odklidit sníh. Otevře dveře auta a nastartuje svého miláčka. Poslouchá zavrnění motoru a vyjede.

„Podívej Alfrede on odjiždí! Ten blonďák.“

„No jo. Dej s tím pokoj. Možná nějaký kamarád?“

„Kamarád?“ skepticky pronese paní Simone a sedne si s čajem k oknu.

„Nějak se šeří“ zívne si Beau a vstane. Měl by si jít ohřát to kuře. Vstane a protáhne se. Udělá pár cviků. Dal zprávu klientce o tom náramku. Je zvědavý co tomu řekne. Podívá se na ruku. Měl by ho uložit k ostatním věcem dolu do trezoru. Otevře dveře a sejde dolu. Divné, že by sousedi ozdobili víc dům než obvykle? Jde k oknu a odtrhne záclonu. Ztuhne a podívá se ven. Jeho malý stromek a dům...

„Co jsi co jsi to provedl!“ vyběhne ven a dívá se na štít domu ozdobený žárovkama, na krásný věnec a stromeček a žárovky jak vesele blikotají. Zavře oči. Proběhl králíčí norou a je někde jinde. Určitě. Za chvilku se vzbudí a vše zmizí. Žádná zpráva od klientky, žádná cesta do prokletého Winnipegu, žádný náramek a žádný srtážný. Nic z toho se nestalo. Uvidí bílého králíka a vrátí se zpět domu do své doby. „Králíčku“ vydechne a otevře oči. Je to tam stále.

„Krásné. Až uklidím obývací pokoj přinesu stromeček“ uslyší spokojený hlas Yva.

„Yvo..já já.“

„Ano. Bylo to smutné a teď krásně zapadá do těch ostatních domu. Miluji vánoce. Jejich kouzlo, rozzářené svíčky, dárečky“ vyjmenovává a Beau si povzdechne. Neslavil Vánoce od smrti dědečka. „Jestli vám to vadí sundám to.“

„Ne to je vpořádku. Dejte mi ten oblek. Za chvilku musím jít.“ Beau mu vytrhne igelitový pytel se smokingem a jde dovnitř. Otevře dveře a práskne s nima před nosem Yva.

„Není na mně ještě zvyklý“ řekne si optimisticky Yvo a otevře dveře. Možná kdyby byl menší tak by neměl takové problémy. Zavře dveře a jde do kuchyně. Nádobí v dřezu. Vida. Mikrovlnku použít umí a uklidit taky. Otevře dveře lednice a zkoumá obsah. Z ničeho nic uslyší zaklení. Zavře dveře lednice a otevře dveře. Pane jo. Jestliže předtím vypadal jako bůh teď vypadá jako zloděj zlodějů ne hloupost. Ta černá mu sekne a ty náušnice v uchu se možná k tomu nehodí. Ne k obleku se nehodí, ale k němu ano. Něco kutí a je zřejmě nervózní.

„Zapni mi je.“ Beau mu podává manžetové knoflíčky. Yvo je vezme a zkušeně zapne. „Zapomněl jsem kytici. Musím se někde stavit. Turandot si ji zaslouží.“

„Jistě pane.“ Beau se na něho podezřívavě podívá a z věšáku vezme kabát a vlněnou šálu. Zarazí se a přemýšlí jak se má rozloučit s hospodyni.

„Ehmm no já jdu.“ Yvo přikývne. Hned vyrazí za nim. Náramek má na ruce takže se nemusí bát, že ho ztratí. Někdy si říká, že náramek je lepší než GPS. Stojí na zápraží v pozoru a dívá se jak odjiždí.

Beau se nervózně podívá na to jak stojí ve dveřích domu. Je mu tak divně, že ho tam nechává být, ale... „Turandot jedu.“ Viděl tu operu před nějakou dobou a moc se mu libila. Za čtyři roky má objednaný lístek na Nabucca do slavné La Scala. Těší se jak malý. Lístek vyměnil po dlouhém boji za jiný předmět a je rád. Jelikož majitel zemřel tragicky před rokem tak nikdo nic neví a on uvidí Nabucca. Nábožně zvedne oči ke stropu auta. La Scala je něco jako Mekka islámu. Usměje se a zařadí se do proudu u Vítězného oblouku.

Yvo se dívá jak odjiždí. Rychle zabouchne dveře, obuje se a chytne kabát. Otevře dveře, když ho něco barevného upoutá. Udělá krok a zakleje „Hergot!“ zavře dveře a vezme tu barevnou věc do ruky.

Turandot, opera Garnier. Zakleje ještě víc. Jak mohl být tak slepý. Jenže vůbec nepředpokládal, že Beau bude mít zrovna takovou zálibu. Zloděj a opera. Začne mu říkat Fantom opery. Jenže narozdíl od Fantoma je skoro dokonalý. Skoro? Ne je dokonalý. Do háje. V tomhle co má ho tam nepustí a lístek sehnat bude umění. Vyběhne ven, zavře dveře a v paměti zkontroluje jestli je vše vpořádku. Nasedne do nissanu a jede k svému domu.

Po cestě se dívá kolik má času. Hodina. Moc to není, ale stihne to. Zaparkuje před domem a vběhne dovnitř. Vejde do ložnice a otevře  šatník. Má tady vše. Vytáhne smoking a začne rituál oblékání. Nemá rád smoking stejně jako operu, ale obojí musí překousnout. Snad to nebude takové utrpení. Nakonec zapne diamantové knoflíčky. Podívá se do zrcadla a upraví motýlek. Přece jen na stoletého starce nevypadá tak špatně.Tak do boje! Vezme kabát, šálu a světlé vlasy shrne za uši. Vyjde ven ze zámečku a nasedne do auta.

Paříž, opera Garnier

Deset minut. Jen tak tak. Zaparkuje auto a vánoční Paříži jde k budově opery. Odněkud zní vánoční píseň a on se musí usmívat. Zadívá se na budovu nazvanou podle jeho architekta Garniera. Projde sloupovím a octne se ve hale. Italský styl. Odevzdá v šatně svoje věci. Mramor krásně sladěný a jde hledat Beau. Balkón. Nešetří na své zálibě. Stojí opodál a dívá se jak nad nim slintají přítomné dámy krásné jak motýly a tvrdé jak beton. Dívá se taky na jeho urostlou postavu se skleničkou v ruce jak čte program. Vypadá jak leopard mezi těmi hyenami. Docela byl by zvědav kolik z nich se stalo obětí jeho zlodějského umu.

Dnes je výborné obsazení, pomyslí si Beau a usrkne šampaňského. Pomalu upijí a má pocit, že někdo na něho se upřeně dívá a není to jedna z těch krásných volavek, které se mu tady nabízejí. Povzdechne si. Asi si půjde sednout na místo.

Yvo pozoruje jak jde na své místo. I ostatní už jdou na svá místa. Jedno místo zustalo volné. Dobře, když vidí pospíchat jednoho staršího muže. Promiň, jen si pomyslí a sevře ruku toho muže.

„Na slovíčko prosím.“ Odtáhne ho silným stiskem na toalety.“

„Pane co si dovolujete! Víte kdo já jsem?“

„Nevím, ale neměl byste mně dráždit. Potřebuji vaše místo na balkoně. Nutně. Jde o život neb...“

„Smrt. Ne. Těšil jsem se na to přes...“

„Pak je mi líto. Fyzickou eliminaci v tomto případě nerad provádím.“ Vytáhne z kapsy injekci a v klidu ji vrazí do paže přítomného. Pozoruje jeho výraz naprostého nic nechápaní. Vezme ho pod paží a dovleče na toalety. Velmi luxusní zhodnotí místnost. Posadí ho na klozet a zavře dvířka. Pak si vzpomene a vytáhne mu lístek z kapsy. Pro jistotu. Shlédne se v zrcadle a upraví si manžety s diamantovými knoflíčky. Perfektní a pak se pomalu spokojeně usměje. Beau ho čeká. Vyjde z toalet a tiše vejde na balkon. Uvidí prázdnou židli hned vedle Beau. Mlčky usedne s programem v ruce. Okem mrkne na Beau. Stále má náramek.

Beau se naštvaně otočí k pozdnímu přichozímu a pak se otočí zpět k jevišti. Už to začne a pak se pomalu otočí nazpět. Měl tam přece sedět majitel velkých pozemků s vinnou révou. Ctihodný vikomt de Saint Lovres. Jenže místo něho sedí jeho hospodyně v dokonalém smokingu s prvotřídnimi diamanty. Na to má vytrénované oko.

Jak říká dvojče to být nemůže. Pak je to jeho hodpodyně kdo sedí vedle něho. 

Otočí se k jevišti. Co má dělat?

Je chladnokrevnější než bazilišek, s obdivem pomyslí Yvo a pak ho něco varuje. Zachvěje se, když si všimne lehkého napětí Beau. Beau se ďábelsky usměje a odloží program.

Dívá se na krutou princeznu Turandot a prince Kalafa a svoji ruku položí na stehno Yva. Ten se na ni podívá. Co má za lubem? Znepokojeně si pomyslí Yvo. Beau začne hladit jeho nohu směrem nahoru. Já ti dám. Yvo skoro nedýchá a jen přemýšlí, že by do opery měl chodit častěji. Ani netušil jak může to být vzrušující věc.

Hodně vzrušující, když zjisti, že sezení je velmi nepohodlné. Jenže  se mu nechce tu ruku odsunout. Ještě výš zaklíná ruku, ještě výš, ještě výš. Bože to je spíš mučení. Snaží se vnímat zpěv, ale ten už dávno někde zanikl.

Potlesk. První dějství.

Beau vstane a pak se otočí.

„Promiňte? Yvo? Já myslel, že to je madam Riviere.“ Yvo má sevřené rty, aby nevybuchl. Houby madam Riviere. Je to ďábel ne zloděj.

„Mám pocit, že tady seděl nějaký muž. Jedete po starších chlápcích pane Beau?"

„Eh no to je její manžel“ dostane ze sebe.

„Můžete si své názory jít povědět někam jinam?“ ozve se hlas za nima.

„Ne!“

„Ne!“ řeknou oba a posadí se zpět.

„Co tady děláš?“

„Miluji operu“ s předstíraným nadšením řekne Yvo.

„Ticho!“ zasyčí odvážně hlas za nima. Beau na něho klidně pohledne a položí ruku na stehno.

„Jsem zvyklý na madame Riviere, ale když jsi tady musím se spokojit s tebou a pss“ zasyčí na Yva. Ten vzteky přimhouří oči a snaží se nevnímat ruku, která je čím dál blíž jeho slabinám. Oba se snaží vnímat operu a zpěv, ale ani Beau ani Yvu to moc nejde.

Ruka se zachvěje a posune se kousek výš. Yvo vstane a vyjde ven.

Tohle nevydrží ani on. Musí se uklidnit. Musí. Beau se neotočí, ale chybí mu to teplé svalnaté stehno. V duchu zakleje a zvedne se taky.

„Jdeme domu. Mám po opeře.“ Yvo se na něho podívá. Jen chtěl ho chránit nic víc.

„Ne vracím se.“ Beau přimhouří oči a přejde k němu.

„Kdo jsi? Co tady děláš?“ Oba se na sebe dívají.

„Jen tvoje nová hospodyně nic víc.“ Beau zavře oči. Má pravdu. Nelže. Je jeho. Povzdechne si a vrátí se na místo. Ruku nechá na svém stehně, když ho někdo za ni uchopí a položí si ji na stehno. Beau se slabě usměje a konečně začně vychutnávat zpěv Timura vypovězeného tatarského krále.